středa 18. března 2015

Každý není nahraditelný aneb absolutní ztráta

Už mnohokrát tu bylo vzpomenuto, že smrt je součást života. Dokážu se vcelku srovnat se smrtí u starých lidí, u těžce nemocných, kterým snad donese smrt nakonec i úlevu… ale…..

Dneska moje úvaha bude o zvláštním druhu smrti. O smrti, která přijde náhle, nečekaně a odvede si se sebou mladého člověka, který tu zanechá jak svoje stárnoucí rodiče, tak i vlastní dětí, které ho ještě po mnoho let budou postrádat. O smrti, u které si člověk říká, že se musela prostě splést a celé je to omyl….

Obecně si myslím, že když odejde někdo, kdo tu byl ještě pro jiného moc potřebný, tak je to špatně a mám tendenci smlouvat se smrtí o každou takovou duši. No, né že by mi to smlouvání k něčemu bylo….

Vzpomínám na dobu, kdy moje nejlepší kamarádka oslavila své 12té narozeniny, měla ve svém životě tehdy už jen dva lidi z rodiny, kteří se nějak přímo aktivně zajímali o její osud. Když je vám 12 let, je úplně jedno, že někdo na vás stovky kilometrů „jen myslí“. Dítě potřebuje někoho, kdo se o něj skutečně postará. Ona měla tehdy jen nemocnou mámu a starého hodného dědečka. Za nedlouho po jejich 12tých narozeninách dědeček zemřel, tři týdny po jeho smrtí našla kamarádka ráno v posteli mrtvou i svoji mámu.

V té době jsem se začala ve svém životě potýkat se stejnými problémy. Těžká nemoc někoho, kdo vás vychoval, často obrátí zcela vaše role dřív, než obě zúčastněné strany čekaly a všichni účastníci se s tím musí nějak srovnat. Dítě se stane dospělým a dospělý dítětem.

Když jsem pak v 16ti letech během jediného roku po těžkých nemocech ztratila oba prarodiče, kteří mě vychovali, nikdo mi nemohl rozumět líp, než právě moje nejlepší kamarádka. Člověk se často v takových situacích víc zlobí na danou nemoc, než na smrt, která je v posledním okamžiku nakonec i vysvobozením od utrpení a bolesti.

V životě časem ale nastane spousta situací, kdy vás nepřítomnost člověka, kterého jste ztratili, znovu zasáhne a často to jsou situace, kterým ostatní lidé vůbec takový význam nepřikládají. Hodně mi pomohlo, že někdo i bez slov věděl, jak se cítím a jsem dodnes ráda za takovou kamarádku. Vždycky nás spojovalo, že některými věcmi „vystupujeme z davu“ oproti ostatním dětem, ale tohle nás spojilo ještě víc.

Určitě ale nebyla jediná, která mi pomohla vše zvládnout.

Před 20ti lety vstoupil do mého života člověk, který mi taky v nejtěžších chvílích mockrát pomohl. Stal se mojí skutečnou rodinou. Ochotně, citlivě, se zájmem a s úsměvem dokázal vybalancovat některá těžká období, která mi v životě nastala.

Viděl, co se kolem děje. Nebyl jediný. Jen na rozdíl od mnohých ostatních k tomu nebyl ani po čase lhostejný, nemyslel jen na sebe a nebyl pohodlný a taky nebyl zbabělý. Měl zájem a chuť něco změnit, přesněji zlepšit. Řekla bych, že vedle velkého hudebního talentu měl talent i právě na tohle – rozdávat radost.

Byl to člověk, kterému jsem „nevypadávala z obrazu dění“, občas se to dospělým děje, že vidí jen „hlavní problém“ a neřeší, jaký dopad to má na jiné, třeba i na děti. Viděl události v celku, včetně důsledků pro všechny a přemýšlel nad tím, co to znamená i pro mě a jak to alespoň zmírnit.

No…..myslím, že vám je jasné, že byl prostě báječný, veselý, usměvavý a srdečný člověk.

A před pár dny tento báječný a stále mladý člověk zemřel. Náhle, nečekaně, bez rozloučení. Když jsme se s ním na pohřbu loučili, za jeho rakví šli staří nešťastní rodiče, ale taky jeho dítě, které v něm ztratilo nejsilnější oporu v životě. To dítě není o moc starší, než jsem byla já, když do mého životě vstoupil právě jeho zesnulý táta.

A když se na obřadu naše oči střetly, ani tisíc slov by nedokázalo vyjádřit ty všechny pocity.

No, takže se teď hlavně snažím napnout všechny síly k tomu, abych dokázala poznat ty všechny situace, které budou jeho dítě trápit, a abych s takovou lehkostí nacházela řešení a zlepšení těch situací, které v životě přijdou, jako to dělal jeho táta pro mě.

Jeho táta mě naučil spoustu věcí jako třeba, že každý není nahraditelný, některé věci nikdy nebudou už stejné, ale mohou přijít jiné a ty nemusí být nutně špatné, jen protože jsou jiné. I takové věci mohou být pěkným zážitkem, vzpomínkou, hezky prožitým dnem bez smutku… Že existují alternativy a člověk by je měl alespoň zvážit. Naučil mě některé věci přijmout, a nebo jim dát alespoň šanci.

A taky mě naučil, že smutek nikdy zcela nezmizí, trvá neskutečně dlouho, než se rána trochu zacelí, ale i tak po ní zůstane jizva, která čas od času i po dlouhých letech dokáže hodně zabolet, ale že život jako takový je moc krásný, že stojí za to zůstat v zemi živých, co nejdéle můžeme a rozdávat lidem radost, úsměv a taky je přijímat – což je hlavní u někoho, kdo truchlí nad ztrátou a že místo abychom tvrdošíjně seděli před zavřenými dveřmi do světa mrtvých a čekali jen až si smrt přijde i pro nás, tak musíme žít právě pro ty, kteří odešli.

Nikdo nám nikdy nevezme to, co máme z nich zapsáno ve svém srdci.
Doufám, že se mi podaří pro jeho dítě udělat maximum toho, co on kdysi udělal pro mě.

Vaše Iwi

PS1: Pokud jste vy, nebo někdo z okolí v podobné situaci, že dítě či někdo mladý ztratil někoho blízkého či vy sami, můžu vám určitě doporučit web www.jinejsvet.cz , kde najdete hodně dobrých a praktických informací. Zvláště děti a dospívající prožívají smrt jinak než dospělý člověk.

PS2: Nemyslím si, že lze někoho skutečně nahradit, existují jen jiné možnosti a ochota je akceptovat.


PS3: Nevěřím na osud a podobné „vyšší cíle a záměry“, věřím jen v lásku -  k životu, k lidem a k našemu světu.

PS4: Příští post napíšu o něčem veselém – za tímhle účelem jsem si nakoupila i několik relaxačních knížek, takže se můžete těšit ;)

6 komentářů:

  1. musí to být rána :(. Ale z článku na mě dýchá i síla, jít dál, a velká touha pomoct ostatním, což je obdivuhodné. Mně nezemřel nikdo z rodiny, ale myslím, že si ten šok, bolest, smutek umím dobře představit. Na druhou stranu, věřím (řekněme vím :)) v posmrtný život a že nikdo neodchází nadobro/přestane existovat (tělo ano, ale ne duše). I tak ale samozřejmě smrt není lehké přijmout a člověk ji vnímá jako ztrátu a asi si uvědomí i vlastní smrtelnost... je to ponurý, ale je to součást života :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za moc milý koment :)

      Taky si nemyslím, že smrt je naprostý konec existence člověka, ale jen té fyzické stránky. Na druhou stranu pro ty, kteří tu zůstanou jako živí, to je konec v mnoha věcech a hlavně pro ty potřebné, protože tatínek, který tu už není, nikdy nemůže pro dítě udělat v některých situacích tolik jako ten živý. V tom je to asi nejtěžší.

      Snažím se vymyslet ty alternativy pro hezké dny. A zatím to vypadá, že moje nápady by mohly být akceptovány. Jestli se mi podaří "obrousit hrany", ulevit a přinést nějakou radost ale ukáže až čas.

      Vymazat
  2. Tak krásný článek o vyjímečném člověku ve Tvém životě! Obdivuji, jak se se svou ztrátou snažíš vyrovnat a jak dokážeš nádherně psát a vyjádřit své city. To, že jsi v životě takovou osobu měla je dar. Bohužel těžko se smiřujeme s takovými ztrátami a máš pravdu někteří prostě nahraditelní nejsou. Já postrádám svého otce celý život a to odešel v mých necelých čtyřech letech. Ale také jsem něco podobného zažila z té druhé strany, že jsem musela připustit při vážné nemoci, že bych musela své děti a blízké opustit - bylo to nesnesitelné. Možná Tě může utěšit, že když odešel tak rychle bez rozloučení, tak se tolik netrápil. Což ovšem neplatí pro pozůstalé....Hodně sil a nádherných vzpomínek!!!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za krásný komentář!

      Věřím, že i Ti táta hodně chyběl. Prostě občas zůstane prázdné místo, které se těžko zaplní. A s tou situací z druhé strany - tak to si po pravdě ani nedovedu představit, to je velká životní zkouška. Člověka to určitě vnitřně taky posune dál, ale je to tedy opravdu síla...

      Já na jednu stranu cítím smutek, ale asi v důsledku toho všeho, jak mi kdysi pomohl, ten co odešel, co mi předal a naučil mě ještě během svého života - hlavně, že živí mají být s živými, tak nejvíc soustřeďuju své myšlenky na jeho dítě. Věřím, že by si to tak určitě přál a byl by rád.

      Moc děkuju eM i Tobě hodně sil ;)

      Vymazat
    2. Vůbec není zač, já děkuju - úplně jsi mě tím článkem dojala a jsem ráda, že jsem měla chvilku a našla jsem si Tvůj blog....
      Myslím, že by měl velkou radost z toho, kolik ses toho od něj naučila a v tom, jak se snažíš soustředit na "živé" je velká moudrost a síla a hlavně pravda! Držím Ti pěsti....

      Je to tak, viděno z té druhé strany je to stejně krutá životní zkouška, měla jsem ale štěstí v neštěstí na úžasné doktory, tak jsem to zvládla, ale už jsem nikdy neviděla svět stejnýma očima jako předtím !-)..... a život jde prostě dál a nutí nás držet s ním krok :-D a na té cestě se pořád něco učit....

      Vymazat
    3. I já jsem ráda, že jsi našla můj blog ;) Děkuju za milé komenty :)

      V Asii mají jedno moudré přísloví, že člověk se rodí na nejnižším stupni duchovního vývoje a jen utrpení a takovéto životní zkušenosti ho posunuje vždy o stupínek výš. No, nevím... ale možná něco na tom bude.
      Je super, že jsi měla štěstí na dobré doktory - občas se stane, že člověk narazí na pravý opak a situaci to ještě jen zhorší.
      Moc krásně jsi to napsala o tom životě a naprosto souhlasím - učíme se celý život ;)

      Vymazat