Přehnané nároky 

Dneska to berte tak trochu s nadsázkou a humorem, byť je to téma i smutné ve své podstatě. Chci taky zdůraznit, že své přátele a kamarády mám ráda, což oni ví a je mi jasné, že každý den ani slunce nesvítí, stejně tak jsem si vědoma, že ani moji přátelé to se mnou neměli vždy jednoduché a přesto stáli při mně. Zkusme se na to podívat třeba jako na zrcadlo, které nastaví jiný úhel pohledu na některé věci.

No a taky se potřebuju trochu odreagovat z toho všeho, co se tak děje.

Takže…

Došla jsem tedy dalšího velmi cenného osobního poznatku. A sice, že rozvodem nic v podstatě nekončí, ale naopak začíná. A to doslova! Teď nemám sice na mysli vlastní rozvod (zatím teda – jeden nikdy neví, co ho potká, jak to tak vidím kolem sebe), ale právě to blízké okolí.

Ne, že bych samozřejmě nevěděla, že i po rozvodu mohou být vztahy mezi těmi dvěma a tudíž i blízkým okolím napjaté. Ostatně jako dítě z rozvedené rodiny mám o tom všem velmi jasnou představu od raného dětství. Takže vím, že zejména když dotyční mají spolu potomka/potomky, které je nutné vychovávat a živit, jsou jisté třecí plochy více méně stále. Hlavně pak u menších dětí se mi zdá, že to drhne nejvíc, možná i proto, že malé dítě to vše vnímá jinak. A tohle vše je určitě zejména pro ty přímé účastníky hodně náročné a vyčerpávající. O tom žádná.

Kdo sem chodí pravidelně, tak ví, že už jsem článek na tohle téma psala, neb kolem nás posledních několik let zuří rozvodová a rozchodová bouře. Musím říct, že je to ale taková smršť, že se občas dostávám až do konverzační krize, když někoho potkám, protože snažit se tady o nějaký pozitivně přátelský rozhovor se stává dost oříškem.

Zpětně znovu oceňuju neskutečný smysl pro (černý) humor mojí skvělé kamarádky, která před lety bojovala s rakovinou. Až teď naplno chápu, jaká to byla síla charakteru - když bojujete o život, je vám zle jak psovi a ke všemu bydlíte sami bez nějaké pomoci, jen s finančním životním minimem a přesto si z toho všeho umíte dělat legraci a hlavně nemáte potřebu si na nikom vybíjet vztek, ale naopak vnímáte to dobré s humorem sobě vlastním. Beru ji jako jeden z přírodních úkazů, když v té době dokázala ještě ona dobíjet baterky mně! A i kdyby nedobíjela, tak už jen tím, že si nevybíjela zlost, si zaslouží řád zlatého přítele.

Dělat si totiž z druhých hromosvod je taková nepěkná lidská vlastnost, bohužel v populaci je ale dost rozšířená.

Takže poznatek první - že nikdo není povinen vydržet všechno. Ani přítel. Ani dobrý přítel. Ani ten nejlepší přítel. A tak to zkrátka je. A je dobré si to uvědomit jak v pozici naslouchajícího, tak v pozici toho času si stěžujícího a zlobícího se na osud, život, Boha, Smrtě či jinou mytologickou postavu ;)

A protože moje poslední velká životní lekce v tomhle ohledu nebyla navzdory své razanci před lety asi dostačující, osud mi nadělil nedávno další sérii, abych si mohla osvěžit paměť. 

Možná to teď fakt vyznívá, že si snad stěžuju, ale to v žádném případě! Spíš mám tak nějak pocit bezmoci. Můj velmi dobrý přítel bojuje teď o své dítě a mě naprosto ničí, že pro něj nemůžu nic udělat. Nic co by změnilo běh událostí. On stál při mně při mnoha mých životních kotrmelcích, byl jediný, kdo přijal určité mé životní přešlapy se stoickým klidem a nadhledem. Taky se umíme pohádat, ale i udobřit, vzájemně se omluvit, což naše přátelství katapultovalo do levelu těch opravdu vzácných. A ne těch s jepičím životem „do prvního konfliktu a dost“. Známe své špatné stránky a umíme si z nich dělat legraci a mít rádi toho druhého navzdory těmhle stránkám. A taky oba víme, že jsme byli, jsme a budeme jen přátelé. Nic jiného.

Takže zkrátka si svého přítele považuju. A považuju si všech svých přátel a kamarádů, ale ne s každým je možné udržet přátelství, když se mu rozpadá vztah. A to bylo moje další poučení. Nikdy jsem si nemyslela, že bych opustila přítele či kamaráda v nouzi. Jenže ono to stále záleží na obou. Přátelství i kamarádství se stejně jako jakýkoliv jiný vztah musí pěstovat a udržovat. Člověk z něj může nějaký čas brát sílu, ale nemůže po něm dlouhodobě šlapat, protože si naivně myslí, že přítel mu to vše odpustí.

Další věc je, že jak život nabaluje starosti na ty, jež se rozvádí, tak nabaluje starosti i na jejich přátele. Přítel, který druhému člověku empaticky naslouchá celý večer i celou noc a diplomaticky pomlčí o svých starostech života, neb si myslí, že dotyčný má i tak dost těžkou hlavu, nemusí být nutně člověk, který má na růžích ustláno.

Pokud člověk nemá kapacitu se v kritickém období zajímat ještě o starosti jiných, přítel to pravděpodobně pochopí. Ale myslím, že je nanejvýš vhodné, když si člověk nechá pro sebe třeba věty typu: „Ty nevíš, co jsou problémy, chtěl bych si žít tak v pohodě jako ty, ty máš všechno tak snadné v životě.“

Ale i tyhle připomínky ještě dobrý přítel nejspíš pochopí a přejde, hlavně proto, že sám nastavil tak trochu výhybku tomu směru konverzace. Tím, že mlčí o svých starostech a tím, že vám dá všechen čas a prostor pro prezentaci těch vašich.

Dobrý přítel člověka pravděpodobně ušetří i moudrých rozborů. Tak jasně, že všichni „víme“ (tak trochu nadneseně a trochu ironicky myšleno), kde je zakopaný pes, co se týče životních problémů jiných lidí, zatím co s těmi vlastními marně bojujeme. Ale hodní kamarádi tyhle postřehy neříkají nahlas. (Maximálně je anonymně píšou po večerech na blogy, že…)

Ale můj dobrý přítel, navzdory starostem a boji o dítě je stále skvělý člověk. Tak trochu mě ale děsí, že to není zrovna standard.

Takže si dáme jeden příklad za druhý tábor.

Před několika lety jeden můj dobrý kamarád volil mezi dvěma ženami a nakonec si vybral čistě z praktického (mužského) pohledu éterickou vílu. Slovní spojení éterická víla zde zcela vystihuje jak vizuální, tak i duševní vybavenost té osoby. Zde v našem přátelském koutku si můžeme říct, že už tehdy „okem znalce života“ dostaly jejich budoucí problémy jasné obrysy a nakonec byly skutečně tím, co je rozdělilo. Nic by se nedělo, takový je hold život. Ale bohužel na to dělení už nejsou dva, ale tři. A tak se z veselého, energického, mladě působícího vtipálka a pohodáře stal zatrpklý muž středního věku a z víly… nějaká mytologická postava, kterou jsem nedokázala dle popisu přesně zařadit.   

Je potřeba se ale na to dívat pozitivně, že nová fáze přináší všem nová životní poznání a poučení, včetně mě. 

Takže máme tady takovou nepěknou fázi - obviňování (kohokoliv). 

Takže sama sobě jsem si slíbila, že nebudu příště naivně ignorovat varovné signály a v rámci duševního zdraví mě i dotyčného toho času zhrzeného přítele nám dopřeju případně zábavu raději separé.

Došla jsem k názoru, že v této fázi obviňování a vzteku se může zkrátka stát, že byť se znáte roky, tak nejste se svým kamarádem v danou chvíli duševně zcela nekompatibilní.

On je to samozřejmě individuální  - můj dobrý přítel ze začátku článku, který teď bojuje o syna, je v téhle fázi tak nějak nenáročný, nebo jak to říct? Občas se samozřejmě ptá, proč to jinde (většinou tím myslí u nás doma) jde a u nich ne. Ale není v těch otázkách snaha ublížit či vyčítat. A taky je dost chytrý na to, aby věděl, že všude chleba o dvou kůrkách, jak já říkám. A pro jistotu, abych svému tvrzení o chlebu dodala na váze, jsem vzala se sebou Pana M s námi na pivo, aby to bylo zcela jasné. (Jinak většinou celé roky chodíme „bez bab“ – terminus technicus pro setkání bez partnerů.)

Ale po každé nemám takové štěstí a občas v tom houfu rozvedených zkrátka narazím na víc bojovného jedince, jako je třeba Vílí kamarád (ale nechci mu ubližovat a říkat, že je jediný takhle v ráži.). 

Dost jsem ale po posledním setkání přehodnotila názor na přísloví, že ve víně je pravda. A taky, že Víly jsou pozitivní bytosti. A vůbec myslím, že ty mrchy patří do lesa, protože pak nám hatí boj za naši rovnoprávnost, jak uvidíte.

Myslím, že bez některých rozborů a informací toho večera bych dokázala žít vcelku spokojeně, ale co už. Nakonec ta trochu alkoholu neměla na tom všem žádný velký podíl ani, u nás se pije beztak skoro pořád, takže jsme zvyklí, ale asi ta touha si ten vztek vybít vyhrála.

A dobře mi tak! Měla jsem se otočit a odejít. Což jsem sice nakonec udělala, ale bylo už někde kolem čtvrté ranní, kdy jsem o tom začala uvažovat, příliš pozdě na to, abych dokázala nad vším mávnout rukou.

Byla to noc, kdy jsem vílího hocha poslouchala, až mě uši brněly, kdy jsem pomlčela o svém názoru na rozpad onoho vztahu, neb to se zkrátka neříká, i kdyby to náhodou byla pravda a je potřeba se v duchu tiše rozloučit se všemi trefnými glosami na tohle téma a nechat je upadnout v tichosti do zapomnění. Asi tak 100x jsem zopakovala skutečně od srdce všechny existující formulace, které vyjadřují soucit, lítost a empatii. Ale protože jsem nevyužila času k rozboru jejich rozchodu, kamarád se chopil příležitosti a provedl místo toho rozbor ženského pokolení. Samozřejmě v té ráži a zklamání v jaké teď je a navíc nezapomeňme, že žil s Vílou. Takže jsem se dověděla, že když lidská žena vydělává peníze (nedej bože, že vydělává víc, než je v kraji považováno za běžné a přípustné), že na ní nezůstane ženského téměř nic. (Víly totiž nepracují, kdybyste náhodou měli mezery v mytologii). 

Dále o tom, že by snad vydělávala nějaká žena víc, než přísluší muži, se ani nemůžeme bavit nahlas, aniž by takové ženě nenarostl za trest přinejmenším penis uprostřed čela. (Zhruba v tomhle okamžiku jsem uvěřila, že ona bývalka je skutečná Víla a že kamaráda asi očarovala!) Musím říct, že tímhle názorem mě po těch letech známosti víc než překvapil. Poslední zbytky pravého ženství pak ztratí každá žena ve chvíli, kdy se snaží uvažovat racionálně a klidně a zvládat ne úplně sluníčkové životní situace se stoickým klidem, minimálně na veřejnosti. No, byla jsem z toho všeho trochu na větvi...

Z čehož ale vyplývá jedna skvělá věc – znám teď minimálně jednoho nezadaného muže, který má dobrou práci, velký dům se zahradou a myslí si, že žena, které se nechá s radostí živit, která není ani schopna namazat chleba a která trpí velkými výkyvy nálad, je stále ideálem ženy jako takové. Ne, netýká se to zdaleka už jen oné konkrétní Víly, ale formuloval tak zcela jasně své požadavky na partnerku obecně. Co partnerku! Na ideál ženy každého muže!:))

A hlavně – a to si zapišme za uši, ženy -  mě dost důrazně a zevrubně vysvětlil, že tou naší snahou ze sebe dělat chlapy (kam patří vše od technické zdatnosti, finanční soběstačnosti, racionálního chování až po základní schopnost vůbec sama přežít v dnešním světě bez pomoci muže) z nás dělá právě osoby naprosto nezajímavé pro osoby mužského pohlaví a pak se nemůžeme divit, že jsme samy! (Nějak v tom fofru zapomněl, že jsem už několik let vdaná za muže, který je i jeho kamarád.)  

No, tak to bylo dneska něco málo k tématu „ Po čem muži touží“ a někdy příště si dáme názory těch méně zhrzených, kteří nejsou očarovaní, nebo aspoň těch, kteří to lépe zvládají. A jejich názory jsou mi tedy o dost bližší.

Každopádně doufám, že se brzo najde nástupkyně za Vílu, která rozptýlí chmury mého momentálně už delší čas otráveného kamaráda, protože byl to skvělý a veselý chlap a ve skrytu duše mě dost mrzí, co z něj ten rozpad vztahu a následný nekončící boj o dítě udělal. A ani nemůžu říct, že by to naše poslední setkání bylo ojedinělé, že by to bylo jako blesk z čistého nebe. Táhne se tahle podivná nálada s ním už dlouho, ale asi teď to vygradovalo jako nikdy. Ani se mi moc nechce víc psát. Ale právě ta vzpomínka na to, jaký kdysi býval, mi bránila se otočit a odejít už v osm večer.

Nicméně příště už fakt odejdu včas! Slibuju! V nějakou rozumnou dobu nejlépe. A rozumnou cestou. A nebudu už chodit uprostřed noci mezi poli, když nemám světlo a nevidím na krok. Taky nebudu divoce gestikulovat a nahlas nadávat a děsit tím ostatní chodce ve tmě. Minimálně, když jdu kolem opuštěného hřbitova.

No a to by ohledně těch slibů stačilo!

A příště zase seriózně, ano? ;)

Takže co vy a limity přátelství? Případně vaše zážitky a postřehy ze společenského života? ;)

Děkuju za všechny milé komentáře, dělají mi velkou radost.

Vaše Iwi

PS: Nebudu říkat, že máte hned teď poslat zprávu svým kamarádům, že jsou skvělí, nemám ráda tyhle patetické gesta. Stačí, že z nich neděláte hromosvod ;)

PS2: Všichni jsem jen lidé… 

Virtuální smeč

Často si myslíme, že slova jsou to hlavní a klademe na to velký důraz, možná až příliš. Přitom význam jednotlivých slov často není to jediné, možná ani to hlavní, co hraje nakonec roli v tom, jak se jakákoliv debata vyvine.

Nehledě na to, že součástí lidského světa jsou sympatie a antipatie, které často nemají žádný konkrétní základ, jsou i další věci, které rozhodují o tom, jak jsou naše slova pochopena a přijata.

Neodmyslitelnou součástí lidské komunikace byla po milióny let i řeč těla. Výraz lidské tváře, postoj těla, tělesné reakce, ale třeba i tón hlasu. Pokud máte doma domácí mazlíčky, určitě jste si v každodenní praxi všimli, že většina zvířat není schopna se naučit skutečný význam slov, ale tón hlasu si umí vyložit velmi dobře. Minimálně tedy ta, která mají alespoň trochu sociální cítění. Stejně tak malé dítě či cizinec, kteří ještě řeči zcela nerozumí, ale na tón hlasu reagovat dokážou.

O tom, že lhaní se na většině lidí projevuje, víme asi všichni. Od jemné mimiky tváře, kterou je těžké ovládnout, až po zrychlený tep, prokrvení tkání a tím jiné podbarvení kůže atd. Projevů je spousta, některé jsou společné pro jiné situace, např. když se stydíme, jsme rozčilení, některé nejsou ani tak známé. Jistě něco umíme dočasně potlačit, jsou lidé, kteří mají speciální výcvik na to, aby ovládli tyto reakce, stejně tak existují lidé, kteří naopak poznají i zkušeného lháře.

Tak jako tak, když mluvíte s člověkem tváří v tvář, váš mozek zpracovává víc než jen obsah a význam slov druhé strany. Možná vám to vše pak předá jen v nějakém pocitu, což ovlivní, jaký máte pak celkový dojem z rozhovoru, ale rozhodně tyto aspekty lidské komunikace mozek zahrne. Minimálně ty, které je schopen zpracovat. A nezapomeňme, že naše podvědomí umí zpracovat často víc než naše vědomá část mysli.

Tohle vše, co k běžnému hovoru patří, ale v neosobní komunikaci odpadá. Vzhledem ke gramotnosti lidstva je psaný projev zatím velmi mladou formou komunikace a nebyl zatím čas na to, abychom se tomuto novému trendu přizpůsobili.

V době Marie Antoinetty vzdělaní lidé psali minimálně dva dopisy denně. Vzdálenosti byly velké a potřeba sdílet se svými blízkými svůj život a podrobnosti z něj, je jedním z nejvýraznějších rysů lidské bytosti vůbec. Proto potřebujeme partnera, přátele, rodinu, lidi ve svém životě, protože každý z nás hledá tzv. svědka vlastní existence.

V době čilé dopisní korespondence zejména šlechty ale také panovala přísná etiketa. Dopisy byly často v osobním, ale zdvořilém stylu. A když došlo k nedorozumění, řešilo se to více diplomaticky, než dnes, kdy vás každý druhý pošle rovnou do pr…..

Pak samozřejmě byly i tehdy výjimky, když si přečtete např. dopisy, které psal Wolfgang Amadeus Mozart, nebo Niccolo Machiavelli svým známým, kamarádům z dětství, či přátelům, jsou na nich často slušné jen předložky a spojky. Jsou plné vulgarismů, ale také velmi svérázného humoru, který je příjemci dopisu ovšem dobře znám. A taky to vulgární není nikdy přímo hrubě urážlivé vůči adresátovi, což je zásadní. To, že se v dopisech ale už tehdy hlavně „drbaly“ jiné osoby, je věc druhá.

Pak přišel po pár stoletích čilé korespondence, do které spadá i telegraf, nový vynález - telefon . Sice je to o něco lepší, slyšíme tón hlasu, ale to je tak všechno. Pořád je to jako dát masožravci řízek ze sóji.

A v neposlední řadě boom posledních let, internet a následně sociální sítě. A tady to napíšu rovnou, že komunikace na nich mi připomíná často stav, kdy vás někdo postaví na podlahu pokrytou střepy a chce po vás zatancovat čardáš.

Vzhledem k rychlosti virtuální komunikace, jejího šíření do všech koutů, není v lidských silách uvažovat nad tisícem možností špatně pochopeného slova a následků a tak jako tak v té rychlosti jednou uklouznete a říznete se.

Rozdíl mezi romantikou dopisů 18.tého století a dnešními sociálními sítěmi je právě ta absence slušnosti, kterou zaměňujeme často zcela mylně za dnešní absolutní upřímnost a otevřenost. A mnozí si nejsou schopni přiznat, že o jejich absolutní upřímnost nestojí prakticky nikdo. Většinou taky kromě pohlazení kritikova ega světu nic velkého nepřinese.

Takže zatím, co by kdysi adresát v renesančním kabátku či barokní paruce odpověděl, že ho velice trápí, že snad by něco bylo myšleno zle a pevně věří, že došlo jen k nedorozumění, dneska vám rovnou sdělí, že jste fakt p*ča a pokud je v ráži, ještě rozvede několika větami, proč pro něj tou p*čou jste. Případně to rozvede někde jinde někomu jinému, takže o vás bez vás za zády.

Osobně si ale myslím, že něco ovlivnit v komunikaci i ve virtuálním světě jde a je to jako u mluvení, člověk by se měl zkrátka zamyslet, než něco pošle do světa, současně se ale domnívám, že nejde ovlivnit vše. Vždycky můžou být vaše slova špatně pochopena, převrácena a vyložena mylně. A často jsou nakonec navzdory hlasitě deklamované otevřenosti a upřímnosti, na které si někteří zakládají jak na rodinném stříbře, řešena právě i mimo dosah té osoby, které se záležitost týká nejvíc. Zkrátka jsme se od toho drbání v dopisech v tomto ohledu moc neposunuli.

A taky jsou tyhle slova, která jde převrátit, občas jen hozenou rukavicí, na kterou druhá strana čeká, aby vás mohla smést. Někomu se nelíbíte. Takových lidí je spousta, netřeba se z toho hroutit, ale jsou mezi nimi tací, kterým se nelíbíte hodně a stojíte jim za tu námahu, aby si kopli. A je v podstatě jedno, zda je to čistá silná antipatie, hraničící s nenávistí, byť založená jen na dojmu, nebo je tam třeba závist, nebo obava, že ho můžete ohrozit v jeho postavení, takže ve chvíli, kdy vy vypustíte něco, co se při troše manipulativní šikovnosti dá vyložit proti vám, ten člověk to v 99% případů udělá. Jednoduše proto, že vaše formulace slov je posledním dílkem puzzle a tím je obrázek, který si o vás dotyčný vytvořil už dávno před tímto, konečně hotový a je na čase s ním obeznámit svět. Váš podíl viny je často minimální, nebo ještě lépe žádný, ale to nehraje roli na výsledku a na spuštění laviny.

Nicméně přísloví, že čím víc se hov*o rozmazává, tak tím víc smrdí, je dost výstižné. Snaha se bránit veřejně často končí rozdělením společnosti na dva tábory a bitvu až do posledního dechu posledního člověka z tábora.

Pak je čistě na vás, jak moc jste fixovaní na představu, že pravda a láska zvítězí vždy a všude - i ve virtuálním světě a jste ochotni za tuto představu bojovat a hlavně ztrácet tak drahocenný čas a energii (a nervy). Přesvědčovat lidi za každou cenu, že vy jste takový či makový člověk. 

Možná vás zklamu, většina lidí ale bez ohledu na to, co říkáte už svůj názor beztak má a jako vždy většinou to nemá s vámi opět nic společného, ale vychází to čistě z charakteru, zkušeností a osobnosti toho samotného člověka. Něco se dá ovlivnit důslednou psychologickou manipulací, ale s takovým mozkem se buď musíte narodit, což v naší společnosti není hodnoceno jako pozitivní rys, nebo se to můžete naučit. A to taky není zrovna chvályhodné. A jinak můžete bojovat do padnutí, nebo si vážit sebe sama a svého času a na nějakého mrzkého červíčka se můžete vykašlat.

Ale zpět k přesvědčování davu.

Je totiž taky otázka, pro koho budu ten čas obhajobou ztrácet? Pro cizí lidí, kteří nemají s mým skutečným životem nic společného. A mají pro něj minimální význam. Nebo vážně nám tak záleží na tom, co si myslí školačka Maruška z Kuřimi? Nebo pivní skaut Pepa z Budějek? Chleba vám kvůli jejich lepšímu posudku nikdo levnější neprodá, tak co? Jistě jsou situace, kdy slova můžou bez naší obhajoby napáchat nějakou škodu, ale na netu je to tak 0,05% všech sdělení.

Pro mě jsou osobně tyhle pseudoboje dost zbytečné, ale zdá se, že někteří je k životu potřebují, opět je to většinou o osobnosti toho člověka a tahle anomálie charakteru nemá moc společného ani s věkem, ani se vzděláním. Měla jsem možnost poznat dost vzdělaných a současně i dost starých lidí, které by většina označila za zmetky (což by byl eufemismus). Takže v závěru může být takovým bojovníkem opravdu kdokoliv bez ohledu na další fakta. No a i tady ve virtuálním světě se najdou podobné exempláře. Takže ohánět se, ať vzděláním, postavením či věkem, či dokonce rodičovstvím, jako známkou lepšího charakteru je stejné, jako když si modroocí Němci před cca 77 lety mysleli, že jsou lepší než jiné národy. Takže na to pozor, přátelé. ;)

Ve výsledku, když se ale nad vším v klidu zamyslíte, jsou tihle řešitelé naprosto nepodstatní. Současně je to pro většinu z nich i noční můrou, že snad jejich názor není důležitý, jejich osoba je zcela bezvýznamná. Takže stále je na vás, kolik takovému člověku dopřejete pozornosti, po které dychtí jak diabetik po laskonce.

Myslím, že ti největší řešitelé a bojovníci (minimálně někteří z těch prvních linií) možná mají zrovna jen v životě dost času, energie a trochu bezvětří a potřebují se cítit znovu užiteční pro společnost jako takovou, zapojit se znovu do jejího hřejivého kruhu a tak se snaží „napravovat všechny nepravosti“ a taky rozdávat dobré rady a poučovat. Osobně takové typy ráda nemám. A neznám nikoho, kdo by miloval poučování od jiné osoby. Názory jiných lidí mě tedy v takovém případě rozhodně nezajímají, předpokládám, že všichni máme vlastní mozek a jsme schopni si udělat závěry na vše, co nás zajímá.

A to je další bod. Je potřeba přijmout, že některé věci lidi opravdu nezajímají. I kdyby to byla otázka života a smrti, tak to tak někdy zkrátka je. V práci vidím tak extrémní případy nezájmu o některé záležitosti, že to hraničí s pudem sebezáchovy, ale přesto to tak je. A přijetí takového postoje jiné osoby je základ klidných nervů a ušetřeného času ;)

Osobně právě proto taky nepíšu podobné výchovné komentáře a kritiky jiným lidem ve virtuálním světě. Jednak si myslím, že jedna konkrétní událost, kterou se budu snažit napravit, tak nezmění ve výsledku nic. Za další a to hlavně nestojí za můj čas a energii a především myslím, že tudy cesta nevede. Vážit si sebe sama a svého času a energie jako vzácné komodity dost pomáhá v tom, co v životě stojí za naši pozornost. A nebo lidová hříčka říká, že základem šťastného života je, když člověk ví, na co se v životě vykašlat ;)

A chcete-li změnu, začněte u sebe a pak to rozšiřujte tak, aby ostatní měli šanci se zamyslet nad argumenty, fakty, rozvinout ve vlastní mysli tu úvahu a dojít k závěru, že je to dobrá cesta, po které chtějí jít s vámi. No a nebo taky nechtějí, to je život. Tím, že budete topit jednoho člověka, svět nezměníte. Naopak ukážete ostatním, že stále máte příliš omezený pohled na svět i lidi, příliš přízemní, byť byste rádi měli nadhled jak Buddha.

A ještě tu trochu proberu to PR a reklamu, protože mi to nedá. Chci ještě dokončit nějaké články na tohle téma, ale nevím, kdy mi to okolnosti dovolí, takže dneska jen tak krátce aspoň.

O reklamních sděleních jsem tady psala několikrát. Jasné označování reklamy (do které spadají i PR produkty a různé typy spolupráce, kterých je dneska velké množství) je takové, kdy ještě než si vyslechnu takové celé sdělení, tak je mi jasné, že to je reklama! Kdyby blogeři byli tak důslední u viditelného označování reklamy, jako jsou důslední a nepřehlédnutelní v označování vlastnictví a zdůrazňování autorských práv u svých postů, bylo by po problému ;) 

Věci jako označování hvězdičkou někde dole a malým písmem, nebo musím podstoupit složité hledání v textu je trochu ve stylu, že vlk se nažral, ale koza zůstala celá.

To označování předem má své důvody.

Je to z těchto dvou, první je, že náš mozek se neumí bránit takovým informacím a automaticky ukládá sdělení do podvědomí a to pak řídí či minimálně ovlivňuje opět v podvědomí naše jednání (a u nepřiznané reklamy je to až 10x úspěšnější) a druhý, že nikdo není povinen obětovat čas reklamě, pokud nechce. Jestliže neoznačujete na začátku a zřetelně reklamu, berete jinému člověku jeho právo rozhodovat o jeho vlastním čase a konání. Tak to zkrátka je. Oba tyto body jsou zahrnuty do právní úpravy, kterou se tahle oblast řídí a zdaleka to není pole neorané. O tom zde už byl podrobný článek.

A jako upřímně - já si fakt nemyslím, že nějaká blogerka ví líp než já sama, čím chci právě já v životě ztrácet čas. 

Bohužel takových příspěvků je tolik, že by jen jmenovité označování autorů takových postů vydalo na jednou tak dlouhý článek. Ostatně taková „ledová krychle“, fenomén ve světě PR, neboť její úspěšnost zásahu byla excelentní, nebyla kdysi zdaleka jen jedna, ale účastníků z blogerské scény taky bylo několik ;) A reklama na kdejaké nápoje je už skoro klasika, co můžeme u blogerů, zaměřených primárně na jiné typy výrobků, už nějaký ten rok potkat. Tolik k tomu virtuálnímu a ve světle širších souvislostí i dost nesmyslnému kamenování jednoho příspěvku.  

Vhodná reakce blogera na kritiku špatně označené reklamy je druhá věc. A jak bylo výše uvedeno, snaha vysvětlovat není vždycky tou nejlepší. A taky jsme si už psali o tom rozmazávání… takže asi prosté „děkuji za upozornění“ stačí. Můžeme se pozastavit a začít řešit, čím se zasloužil zrovna tento příspěvek tu výsadu, že někomu záleží na právní korektnosti jeho znění, ale když se v tom budeme hrabat, spadneme jen do stejného bláta, v kterém se rochní většina těchto bojovníků. (A že jich někdy je pěkná armáda.) A to považuju opět za ztrátu času a energie.

Jinou věcí je stalking, kdy příspěvky přesahují daleko za hranice běžné kritiky a nabaluje se na to další a další činnost jiné osoby. Kdo nezažil, nepochopí. A nemá ani cenu snažit se lidem vysvětlit pocity člověka, který je takovým věcem vystaven. Pocity jsou nepřenosné, nejen z podstaty samotné, ale taky proto, že jsme každý jiný. Jednu věc vám ale z praxe říct můžu, ten kdo dělá největší ramena a má velkou pusu, jak to nic není a je nad věcí a všechno se dá hned a snadno buď řešit a nebo se to naopak ani řešit nemusí, je z takových věcí vyklepaný nakonec nejvíc, když se dotknout přímo jeho osoby či blízkých.

Závěrem vám chci říct, že jsem tenhle článek měla sepsaný už před mnoha měsíci. Ale asi dozrál čas ho dokončit. Byť se to časově střetává s tím, jak situace vygradovala ohledně aktuálního dění v některých záležitostech, většina tohoto článku je sepsaná a ponechaná ve znění, které jsem napsala před více než rokem. 

Takže co se aktuálního dění týče, nestavím se na žádnou stranu, neb mi to nepřijde v tom detailu vynášení soudů tak podstatné, vzhledem k širšímu pohledu na věc, který jsem vám snad dostatečně rozepsala výš a na rovinu říkám, že za chvíli stejně zavřu bloggera a půjdu se věnovat své osobní dostatečně dobrodružné realitě a tyto virtuální války si budou žít svým životem i bez mojí přímé účasti.

Tím chci říct, že celý ten článek není myšlen jen jako reakce na jednu konkrétní záležitost, ale spíš ukázkou toho, že se stále motáme celé roky ve virtuálním prostoru ve stejných kruzích, a když tento jev popíšete obecně, hodí se to na mnoho věcí, osob, situací a ani nejen ve virtuální světě.

Takže i když někdy blogeři sami nahrávají něčím na virtuální smeč, je vždy na nás jako čtenářích možnost volby, jak s tím naložíme. Můžeme se odpoutat od snahy vychovávat, poučovat, vracet rány, nastavovat zrcadlo poznání a nevím co ještě, ale být třeba jen velkorysí, taktní, diplomatičtí.

Je to samotným základem etikety i dnes, neupozorňovat veřejně na nějaký přešlap, ale buď to taktně přejít, když je to jen trapasem, nebo diskrétně naznačit, aby mohla být zjednána náprava. A od toho jsou na internetu soukromé zprávy, přátelé ;) Kam případně tuto přátelskou pomoc můžete směrovat.

Chtěla bych vám říct, že mi to celé jen připomnělo, že dneska u lidí postrádám nejvíc právě to „Být Grand“, být zkrátka osobnost s  nadhledem a na úrovni. A že není od věci se nad tím teď opět trochu zamyslet, zastavit, vydechnout, zklidnit emoce a zeptat se sebe sama, kým chci být já a jak se chci jiným lidem skrz svůj projev a chování prezentovat.

Vaše Iwi

Jako vždy děkuju za vaše komentáře a příspěvky do debaty ;)

Králíčkova knihovna aneb životní příběh Amandy Knox

Autor: Amanda Knox

Kniha: Čekám, až mě vyslechnete

zakoupeno v knihkupectví ČR

Jednou z možností, když se chce člověk odpoutat na chvíli od svého každodne, je ponoření se do příběhu někoho jiného. Navíc u některých příběhů, třeba jako jen tento, tak se vám bude nakonec zdát, že vy ještě žijete v ráji. ;)

Celému případu bylo věnováno hodně pozornosti ze strany médií několik let (a ne zrovna v pozitivním smyslu slova), ale pro případ, že vás většina toho minula, tak případ v rychlosti shrnu (text kurzívou) a pak napíšu dojmy k samotné knížce i můj osobní názor na celou záležitost.

Krátce k případu…

Na začátku listopadu 2007 v italském městě Perugia došlo k vraždě 23leté britské studentky Meredith Kercher, která v září začala studovat v Itálii v rámci programu ERASMUS. Meredith měla několik ran od nože (pitevní zpráva mluví o 7 ranách) a menší poranění jako modřiny, škrábance a oděrky, patrně byla i sexuálně zneužitá. Zemřela v důsledku ran nožem, který ji zasáhl do krku.

Z tohoto činu byla obviněná její spolubydlící 20letá Amanda Knoxová, studentka z USA, která přijela do Itálie taky na začátku září 2007 studovat tamní jazyk. Spolu s Amandou byl ještě spoluobviněn její tehdejší přítel student Raffaele Sollecito a ještě jeden muž, který se se Amandou a Meredith poprvé setkal pár dní před vraždou. Ten se jmenoval Rudy Hermann Guede. Ten byl odsouzen za vraždu a znásilnění. Ve zkráceném řízení (bez možnosti předvolání svědků, pouze na základě forenzních důkazů) byl odsouzen na 30let, následně mu při odvolání trest byl zkrácen na 16let.

Amanda i Raffaele strávili ve vězení celkem 4 roky, proběhlo několik soudních líčení, kdy byli nejdříve uznáni vinni z vraždy, pak nevinni z vraždy (po propuštění Amanda hned odcestovala domů do USA) a nakonec je nejvyšší soud zprostil obvinění (na toto jednání už se Amanda do Itálie osobně nedostavila a zastupovali ji jen její právníci). Rozsudek sice zněl nevinná, ale soudce ho odůvodnil tak, že není proti Amandě a Raffaelovi dostatek důkazů. Taková interpretace rozsudku nechává samozřejmě otevřený prostor pro nekončící spekulace.

Ke knize samotné…

Byť má kniha 487 stran, tak se mi četla dobře a rychle. Text je psaný jednoduchým a srozumitelným stylem, takže z mého pohledu je poznat, že knihu nepsal žádný zkušený profesionál z oblasti psaného slova (spisovatel, redaktor), ale u literatury faktu a podobně zaměřených knih jako jsou různé formy deníků mi tento styl zas tak nepřekáží. Ono i oblíbené přepisy policejních případů mají k Shakespearovým dílům hodně daleko a velmi často za nimi nestojí ani zlomek práce a námahy, které stojí za touto knihou.

Takže nakonec je jednoduchý styl psaní i výhoda, neb čtenář nemá problém si srovnat zmíněné verze jednotlivých osob a další fakta. Osobně se mi v psaných textech orientuje dobře, protože si je snadno pamatuju a vidím případné odlišnosti. A stejně to mám třeba i s hlasovými záznamy. (Takže když nový dabing použije v seriálu jiná slova, tak se můžu zbláznit :D  Pokud to máte stejně, bude pro vás kniha rychlá víkendovka.

A pokud to tak nemáte, tak myslím, že Amanda udělala pro srozumitelnost věci maximum a v příběhu se zorientujete i tak.

Knihu napsala zejména jako reakci na nepravdivé informace k celému případu, které se dostaly do médií, a ta si je často upravila k obrazu svému. Média ji zvlášť v prvních letech případu doslova démonizovala.

Snaží se systematicky v knize popsat průběh všech událostí jak odjezd do Itálie, tak dny před vraždou, následné výslechy a vyšetřování ze svého pohledu, pobyt ve vězení i jak probíhala soudní jednání. Rozebírá postupně jednotlivé nesrovnalosti, nepravdivé informace z tisku a snaží se čtenářům odpovědět na všechny otázky, které tyto zmínky vyvolaly. Je vidět, že za knihou je skutečně hodně práce, což vám můžu potvrdit i z vlastní zkušenosti, zvlášť co se týče sběru takových informací a jejich následného zpracování.

Takže nákupu knihy nelituju a myslím, že stojí za přečtení. I zamyšlení.

Můj pohled na věc….

I já si myslím, že v celém případu je mnoho nejasností a hlavně chyb, jak ze strany vyšetřujících, zejména pak při sběru a vyhodnocování důkazů, tak ale i ze strany Amandy, která ve svých 20 letech jednala v mnoha ohledech extrémně naivně.

Zejména nekontaktování americké ambasády a absolvování výslechů bez přítomnosti právníka byly asi největší chyby, kterých se Amanda podle mě dopustila.

Obecně zastávám názor, že zvláště člověk, který je ve slabší pozici (což jistě mladá cizinka neznalá jazyka je), by si měl zjednat právního poradce jako první věc.

A to i z důvodu, že na každého svědka a člověka z okolí oběti se minimálně zpočátku pohlíží jako na možného pachatele a musí se vyloučit z okruhu podezřelých.

Je potřeba si uvědomit, že zvlášť u závažných zločinů, rozhodně výslechy nepřipomínají přátelský pokec u kávičky. Jsou nepříjemné, stresující, únavné až vyčerpávající a často trvají i několik hodin. A v neposlední řadě jsou často opakované. 

Takže podobná klišé jako, že když na výslech přijde člověk se svým právním poradcem, jasně dává najevo svoji vinu, jsou už přežitek.

U Amandy se střetly navíc obě role, neboť byla spolubydlící mrtvé Meredith a současně první člověk, který po vraždě přišel na místo činu a objevil známky násilí.

Hodně lidí ve světě a zejména na internetu Amandu odsoudilo, když ne jako vražedkyni, tak minimálně jako hlupáka.

Je potřeba si ale uvědomit, že Amanda byla 20ti letá studentka v cizí zemi s jiným právním systémem než jaký znala z USA, navíc italštinu zvládala jen v základech, takže tam byla určitá jazyková bariéra a byla tisíce kilometrů od svých blízkých, kteří by ji mohli poskytnout nějakou podporu a dostala se do skutečně extrémní situace. Takže rozhodně nechci vynášet přísné soudy o její inteligenci. Řekla bych k tomu jen tolik - po bitvě je každý generál…

I díky praxi ale vím, že výslechy ale i méně stresové situace často neumí zvládnout rozumně a s klidem ani mnohem starší a zkušenější lidé i v domácím prostředí.

A co se týče mého názoru, zda je vinná či ne. Tak čistou pravdu znají asi jen oběť, vrazi a Bůh, ale já se přikláním jasně k nevinná. Nikoliv ze soucitu či sympatií k Amandě jako osobě, ale spíš díky zdánlivým drobnostem, které z mého pohledu vypovídají o tom, že předkládaná verze obžaloby není pravdivým obrazem událostí a že tedy Amanda tuto vraždu spáchat nemohla. 

A co vy? Četli jste, nebo máte radši jiné příběhy? ;)

Díky za všechny milé komentáře, vždycky mě moc potěší.

Vaše Iwi

PS: Příště si dáme něco veselejšího a víc uměleckého - životní příběh Vivienne Westwood.

PS2: Psát podobné příběhy není snadné. Na jedné straně je potřeba pohlídat, aby z toho nebyl patos plný emocí, nebo dokonce literární fraška, na druhé straně, aby čtenář nepadl nudou pod tíhou holých faktů, čísel a důkazů. Myslím, že tady se udržet rovnováhu podařilo.

Mateřská láska

Neskutečně těžké téma, o kterém jsem začala psát článek téměř před dvěma lety, ale nikdy to téma nebyla schopná zpracovat do nějaké konečné podoby, která by dokázala převyprávět, jak těžké je udržet tu velmi křehkou rovnováhu, kterou role matky/rodiče představuje. 

Mezi tím milovat své dítě a neztratit sebe. Mezi tím pomáhat mu a chránit ho a současně nerozmazlovat a stanovit hranice. Být někdy tím zlým, koho stejně dítě bude milovat. Smířit se s tím, že ač odvádí člověk nejlepší možnou práci rodiče, dítě ho nesnáší a přivádí k šílenství, neb puberta nemine nikoho. A taky zachytit fakt, že tenhle balanc rodič musí udržet dlouhou řadu let prakticky každý den. A k tomu vše často v životních situacích a za okolností, které by ho kdysi ani v nejhorším snu nenapadly.

Taky chci psát o situacích, které jsou těžké standardně, ale protože o nich nikdo nemluví na rovinu, tak nás na ně nepřipraví a celé nás to může pak dost tvrdě zaskočit. A taky o věcech, která jsou tabu.

A možná apelovat na ostatní v jistém ohledu, nebo přivést alespoň k zamyšlení nad některými věcmi.

Přesto, že já sama vlastní děti dnes nemám (což ostatně není tady žádné tajemství), strávila jsem tou běžnou starostí o ně hodně let. A tak to dneska nebude jen o matkách, byť to je primární, ale tak nějak o dětech, o vztazích, o výchově a o životě.

Musím říct, že k definitivnímu sepsání článku mě nakonec inspiroval rozhovor Ivy Frühlingové z Elle a její otevřenost, kdy myslím, že chtěla upozornit na věci, o kterých se stále příliš nemluví. A to je taky můj důvod, proč jsem se rozhodla tenhle článek nakonec definitivně sepsat i já.

Samozřejmě jako vždy, jde o moji úvahu na dané téma a blog mazaného králíčka je otevřený prostor k diskusi, takže pokud budete mít chuť, klidně mi napište dolů pod článek váš názor, postřehy, poznatky, dojmy… Budu se těšit.

Takže bod první – výchova, láska, rány na duši, výčitky svědomí a sebeobětování

Předně chci říct, že zastávám názor, že všichni jsme jen lidé. Jistě, některé věci mohou na duši dítěte napáchat velké škody. A myslím se, že je na jednu stranu dobře, že se o tom dnes mluví víc, na druhou stranu si myslím, že nás to celé žene jako společnost do druhého extrému jako jsou vrtulníkoví rodiče a děti, které vyrůstají v domněnce, že v životě dostanou všechno a hned, jen protože chtějí a že se jim nikdy nic negativního nestane, že je nepotká jediný neúspěch.

Myslím, že ohledně přešlapů ve výchově je dobré si přiznat, že k takovým věcem docházelo, dochází a vždy docházet bude a ne vždy je za tím úmysl dítěti ublížit. Nikdo z nás nemá patent na rozum ani na výchovu a nikdo není neomylný. Takže myslím, že by se žádný dospělý člověk, který vychovává dítě, neměl trápit tím, že občas prostě něco zpacká (v mezích normy). Navíc děti jsou neskutečně flexibilní v tom, že láska nakonec pomáhá zahojit hodně jizev. I dítě umí odpustit skutečně moc, když ví, že ho rodič miluje.

A stejně tak myslím, že když člověk jednou vyroste, měl by využít svého dospělého nadhledu, který zkrátka dítě nemůže často ve svém věku mít a podívat se na přešlapy dospělých, kteří ho vychovávali trochu smířlivěji.

Možná si člověk říká, že některé věci, které ho potkaly, tak jsou tak těžké a tak zlé, že je nelze omlouvat či zlehčovat. Ono to chce někdy čas a taky schopnost vžít se do role toho dospělého, který nás vychoval či přivedl na svět. Zkrátka podívat se na věci z jiného úhlu pohledu, možná i takového, který v dětství a s nedostatkem informací a znalostí života nemůžeme mít. A podívat se na to tak především kvůli sobě sama, protože když některé události spojíme v širších souvislostech, dovede nás to nakonec ke skutečnému pochopení, že nejsme příčinou. A to může být v jistém ohledu osvobozující.

Není nic horšího, než když člověk kvůli starým křivdám zahořkne, nebo má srdce jak z kamene.

Vždycky si vzpomenu na moji kamarádku (budu jí tady říkat Jana), která je pro mě neskutečnou inspirací právě těchto jiných pohledů na věc a taky jistého životního optimismu či přímo lásky k životu. Její život je skutečný příběh O Popelce, neb dnes je šťastně vdaná v zahraničí do velmi bohaté rodiny za chytrého, hezkého a hodného muže. Do 12 let ale žila s matkou, která ji fyzicky týrala pokaždé, když se přiblížila k alkoholu. Byla bitá, podvyživená, ale přesto nikdy od mámy nechtěla, i když se okolí snažilo situaci u nich doma řešit. Po té, co našla ve 12 letech svou matku mrtvou, se dostala k pěstounům, kteří ji až do jejich 18 let sice nikdy neuhodili a vždy měla dostatek jídla, přesto jsem už pak nikdy v životě neviděla žádné dítě víc psychicky týrané než právě Janu u těchto lidí.

Jednou mi Jana řekla, že s mámou ji bylo líp než u pěstounů. Což bylo zdánlivě nepochopitelné. Ale Jana mi to tenkrát vysvětlila, že máma ji sice opilá mlátila jako koně, často neměla co jíst, ale jinak mimo tyhle okamžiky ji měla ráda a uměla ji to dát najevo všemi možnými způsoby. A to je nejdůležitější. A já ji v podstatě věřím, protože jsem její mámu znala – tu střízlivou, báječnou, zábavnou, milující, kterou jsem ji až záviděla. Ale znala jsem i tu opilou, zlou, hrubou a agresivní. Jako dvě různé osoby doslova.

Jana o její lásce ale nikdy nepochybovala, ani když žila ani po její smrti, dokonce čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že za tím vším stojí alkohol (a závislost na něm) a okolnosti, které matku k pití přivedly. Ale nikdy za tím vším zlým, co ji máma udělala, tak nebyl z Janina pohledu nedostatek mateřské lásky. (A nezaměňujme teď mateřskou lásku za schopnost vyléčit se ze závislosti.) Jakože když by ji měla fakt ráda, tak přestane pít… neb tak snadné to zas není.

I dneska u Hosta vidím, přestože s ním mlátí sem tam puberta, že omlouvá přešlapy svojí mámy a zpětně chápe přísnost svého táty, protože nakonec záleží jen na tom, že tam je ta láska. A každé dítě na ni v podstatě ve skrytu duše dychtivě čeká.

Samozřejmě taky ale každé dítě je jiné a někdy se ten proces výchovy nepodaří zvládnout, i kdyby byl rodič svatý a génius s červeným diplomem z dětské psychologie, tak to nestačí.  A někdy naopak ani to nejlepší vzdělání v téhle oblasti z nás dobrého rodiče neudělá.

Proto myslím, že je dobrý ten nadhled, netýrat sebe, že jsme třeba pochybili při formování mladé duše, ale zároveň se netýrat tím, co bylo, když jsme byli malí, neb stále tím člověk trochu přiživuje pocit vlastní viny, že možná na tom všem má svůj podíl.

A netrápit se tím pocitem viny a pochybnostmi ani, když si jako rodič chceme vymezit nějaký prostor pro sebe. Jak malé dítě, tak to starší se při sebemenší příležitosti bude patrně dožadovat veškeré naší pozornosti, času, energie a financí a taky plného servisu. Je pak na nás, kde stanovíme hranici a kde si ukrojíme potřebný čas i pro sebe a zda malé dítě tak trochu oblafneme a u většího vsadíme na možnost mu věci už rozumně vysvětlit, nebo hold půjdeme přes mrtvoly, což může zbytečně udělat škodu či se podvolíme vůli děcka, které si tak vydupe svou a my ztratíme časem sebe sama.

Neříkám, že se dá dětem vše vysvětlit. A taky vím, že v každém věku nakonec sebelepší snaha dospělého nemusí padnout na úrodnou půdu, přesto aspoň člověk má sám před sebou čisté svědomí. A kupodivu, někdy s odstupem času si tuhle věc dokáže zpracovat i ona dětská či pubertální bytost. Z vlastní zkušenosti říkám, že to občas nastane ve chvíli, kdy už celá vaše nervová soustava vytekla na podlahu a vy jste nad celou záležitostí zlomili hůl nejlépe na 3x, takže možná pak chápavé doznání dítka vyzní až jako ironie osudu, ale je asi dobré se na to podívat s nadhledem, že odstupem času mají význam jen důležité body, a sice vaše snaha o pochopení, která nakonec našla úrodnou půdu, a pochopení se vám dostalo. A víc bych se tím netrápila.

Snad se mi tímhle podařilo i vyjádřit, že hranice mezi sebeobětováním a péčí o dítě je křehká. Stejně tak, že přešlapy se není potřeba až tak trápit, nebo  že láska umí hodně zahojit. A často myslím, že lidi v dospělosti spíš trápí ten citový chlad, než konkrétní chyby, kterých se rodiče ve výchově dopustili. Někdy pomůže si o tom všem v dospělosti promluvit, ale u některých lidských povah a okolností je bohužel jedinou možností to uzavřít a jít dál. Některé věci během let obrousí své hrany, ale některé naopak přerostou v sedmihlavou saň, s kterou už se nedá bojovat, byť možná obě strany chtějí.

Život je zkrátka často spletitý a taky naše společnost se mění, vyvíjí. Máme nové poznatky z psychologie a medicíny, technické vymoženosti, větší komfort, víc lákadel kolem. Všichni. Dnešní babičky a dědečkové, dospělí v rolích rodičů a stejně tak dnešní děti.

Což je další věcí, která se mi líbila na článku Ivy, že dneska je opravdu společnost jinde ohledně svého uspořádání a fungování. 27 let po revoluci máme sice konečně ty moderní babičky, co nenosí jen šedou a mají své koníčky, cestují a užívají si život plnými doušky, po té co mláďata vylétla z hnízda, ale stále nejsme připraveni jako společnost na to, že je zcela normální, že jejich místo „další pomocné ruce navíc“ zaberou placené chůvy, hlídačky, pomocnice do domácnosti. Matka, která nechá své dítě s cizím člověkem, div nedostane vypálený cejch zločince na čelo od svého okolí. O tom, že její neschopnost zvládnout domácnost bez pomoci cizí pomoci se stane tématem číslo jedna. Zajímavé, že když někomu jezdí okna a záchod umývat vlastní matka, bere se to za samozřejmé. Ovšem takových výkonných babiček dneska už je méně než kdysi a stejně tak, ne každá žena by na takovou pomoc přistoupila.

Musím říct, že tenhle rozdíl v míře pomoci rozděluje spektrum mých kamarádek napříč a značně ovlivňuje i jejich způsob života, priority i životní plány. Jak kdysi bylo ve filmové klasice - S Tebou mě baví svět, kdy se Kateřina ptala Dáši: „Víš jaký je rozdíl mezi námi dvěma? Že ty máš dvě babičky a já ani jednu.“

Já osobně proti chůvám a pomocnicím do domácnosti nic nemám. Naopak vím, že jak dětem, tak dospělým prospívá, když se trochu „protočí stráže“. Nikdo se nedovede s klidem a nadhledem bez osobní újmy na svém životě a duši věnovat dětem 24 hodin denně bez jakékoliv pomoci po delší dobu. Taková případná situace je nepředstavitelně náročná.

Proto mě zaráží, že dneska je tady kolem mě takový trend, že když žena nenajde do určitě doby partnera, tak si „pořídí jen to dítě“. Člověk ale by si měl před takovým závažným krokem vše velmi dobře rozmyslet . Jistě můžeme zůstat samy, i když jsme v době příchodu miminka zadané, ale to je zkrátka riziko života, nikoliv vědomá lehkomyslnost… či doslova naivita. (A dneska snad ještě pochopíte, proč jsem takhle přísná.) Ta situace má totiž dvě polohy a sice tu běžnou fyzickou, kdy máte jen dvě ruce a hodně práce a pak tu psychickou, kdy všechno na člověka víc doléhá včetně té samoty, která se mění v opuštěnost, beznaděj, vyčerpání a pak už je k vážnějším problémům jen krok.

Myslím si taky, že si zcela zbytečně hrajeme na hrdinky. Na naši omluvu pak lze říct jen to, že společnost nás do té role více méně tlačí.

Když jsem byla navštívit svou slovenskou rodinu, která žije ve vesničce uprostřed Rumunských hor, tak mi právě ten rozdíl uspořádání dnešní společnosti došel nejvíc. Tam se tak trochu zastavil čas. Minimálně v těch vztazích. Já osobně to tam miluju a cítím se tam jako doma.

Maminky tam nikdy neznaly mateřskou či rodičovskou dovolenou, ale taky tam lidé drží pohromadě. Když měla matka nějakou práci, vždycky tu byl někdo, kdo děti mohl pohlídat, ať už babičky, nebo tety, kmotry, sousedky.

Kdysi mi jedna sousedka (a moje vzdálená teta, jak už to na vesnici bývá) řekla, že tam si nikdo neodepře dodnes žádnou pomoc, neb nikdy člověk neví, kdy ji sám bude potřebovat. Vzájemná závislost lidí na sobě vytváří právě ty pevné vazby společnosti.

Heslem dneška v moderní světě je, že člověk nikoho nepotřebuje a vše se dá koupit za peníze. Po pravdě musím říct, že já sama se tím heslem v důsledku zkušeností a okolností dneska už taky řídím. Ale je to spíš proto, že v místě, kde žiju, nemám na výběr. Přesto jedna věc se za peníze koupit nedá. Láska. Vědomí, že tak nějak duševně nejste sami. Koupíte si možná klid a taky fakt, že věc je vyřízena bez výčitek a krvavých bojů, které občas provází tu pomoc od blízkých, ale ten pocit lásky ne.

Takže co je správně? Opět je to balancování. Kdy každý rodič hledá prostor pro sebe sama a mezi tím, že tak nějak by mělo být celý život přirozené, že si rodina vzájemně pomáhá. Samozřejmě, že v dnešní době, kdy chceme i s dítětem stihnout tolik věcí a zároveň naši prarodiče už nemají jediný smysl života vnoučátka, je to balancování o to těžší.

Pak už je to čistě na charakteru a zkušenostech dané osoby. A taky okolnostech života.

A tím se dostávám k poslednímu bodu, co chci zmínit a tím je trochu překvapivě porod.

Možná jsem tím mohla začít, ale záměrně jsem to nechala na konec. I tohle se mi na článku Ivy líbilo, že bez obalu řekla, jak to je.

Víte, myslím, že člověk dokud to neprožije, tak si to neumí skutečně představit, ale přiblížit se realitě lze. Jak řekla jedna moje oblíbená porodní asistentka - když se něco velikosti melounu snaží protlačit dírkou velikosti knoflíku, tak je jasné, že to bolí. Ale je potřeba zdůraznit, že to bolí kurevsky a člověk se na to musí fyzicky i psychicky maximálně připravit. A ne mazat maminkám med kolem pusy. Stále panuje názor, že maminky se nesmí strašit a že když to přežilo tolik žen, tak to přece není taková hrůza a lepší o tom nemluvit, však ono se to nějak zvládne. Ale osobně si nemyslím, že je to vždycky ta nejlepší cesta.

Předně si myslím, že velkou roli hraje práh bolestivosti a jakási psychická odolnost ženy a taky situace, za které přichází dítě na svět. Hormonální bouře, kterou příchod miminka představuje, dokáže z každé zdánlivé drobné odchylky či komplikace udělat časovanou bombu.

Je sice záslužné, že se mluví o věcech kolem porodu, které mohou napáchat třeba škodu (jako různá medikace, nebo nevhodné polohy či přístup lékařů) a osobně jsem zastáncem porodních domů, kde by mohla žena mít víc věci podle svého, ale zase bych to neviděla tak jednostranně a alternativně. Někomu porodní plán klapne, někomu ne. (A když vám neklapne, nenechte se frustrovat, jak to jiným klapalo. Často je za tím vším především obrovské štěstí, osobní zásluhy jsou minimální, neb matka příroda se přečůrat zkrátka nenechá.)

Přesto něco se ovlivnit dá a proto bych tady ty důvody (vyjma matky přírody samotné) trochu rozebrala.

U někoho plán třeba selže i díky tomu, že žena nemá dost jasných informací, nebo zkrátka představu a sama není schopna objektivně zhodnotit své schopnost. Nebo ty informace nedostane od správného člověka, který ji zná a kterému věří natolik, aby si to dokázala správně přebrat. Jak třeba bylo i v tom článku s Ivou.

Občas mám taky pocit, že životní filozofie a ideály či tak trochu ty dnešní alternativní trendy člověk staví nad vlastní možnosti. Na začátku řeší ženy aromaterapii a správnou barvu porodního pokoje a na konci občas přichází k tomu, že čert vem oxitocin! jen ať už je to za mnou.

Doufám, že to nevyzní příliš negativně, spíš to berte jako jiný úhel pohledu, že nejen trendy a moderní poznatky, ale i schopnosti nás samotných je dobré zvážit. A dát jim stejnou váhu, ne-li větší jako právě těm trendům. Myslím, že je velice důležité jak ve výchově, tak i právě při tom příchodu miminka si uvědomit, že každý člověk je originál a spousta věcí je velmi individuálních a že nějaký univerzální stoprocentně funkční mustr jak na výchovu, tak na porod neexistuje.

Nechci se teď skutečně nikoho dotknout a samozřejmě vím, že přirozeně matky chtějí pro své děti to nejlepší a že až pod tíhou okolností dělají ústupky, neb třeba dlouhý porod může ohrozit zdraví dítěte víc než dávka oxitocinu, ale chtěla bych tímhle článkem říct, že dobře zvážit všechny skutečnosti může být důležitější, než se na první pohled zdá.

Mít dítě je sice krásná věc, ale především velmi náročná a dlouhodobá, stejně tak proces jeho příchodu na svět nemusí být zdaleka snadný a může trvat velmi dlouho, než se s tou zkušeností vaše tělo, ale i vaše psychika srovná. A hlavně, že mít miminko, které vyžaduje pozornost a péči, je náročné samo o sobě, každá další nepříznivá okolnost, která situaci komplikuje, může člověku po narození dítěte doslova přerůst přes hlavu. A pak nemusí mít maminka vždy štěstí, že tam je někdo, kdo se o ni i o dítě postará.

Chtěla bych, když už se do takové situace ale dostanete, abyste v sobě našly odvahu věci řešit s odborníkem. A jsem u jádra pudla….

Myslím, že dneska je téma poporodních depresí stále tabu a ještě větší tabu je, kam může taková neléčená deprese přerůst.

A proč vám to píšu? 

Moje máma na porod připravená nebyla. Je to člověk, který velmi špatně snáší fyzickou bolest, taky je velmi citlivý, úzkostný a zároveň neskutečně introvertní, což to celé ještě komplikuje. Do porodnice dorazila naprosto nepřipravená, na to, co ji čeká. A to po všech stránkách.  Celý tehdejší systém komunistického zdravotnictví byl nastavený zejména v porodnictví vcelku nevhodně, žádné kurzy pro prvorodičky, ani o spoustě věcí se dřív nemluvilo tak otevřeně jako dnes. Nemohly jste mít u sebe nikoho blízkého. Personál byl komisní. Polohy pro porod nepřirozené. Prostředí děsivé. Vše spíš nahrávalo vleklému a těžkému porodu, než psychické pohodě a fyzickému pohodlí matky.

Dneska už vím, že těch 12 hodin, než jsem přišla na svět a další dvě, kdy ležela v bolestech sama na chodbě na kovovém pojízdném lůžku v souběhu všech těch dalších okolností, tak změnily mnoho. Nebo to minimálně odstartovaly. Stejně tak, že celou dobu myslela na to, že se ve čtvrtém měsíci těhotenství s mým otcem rozešli a že to celé nynější utrpení vlastně postrádá smysl. Naopak, že to celé ještě situaci zhoršuje. 

Komplikované životní období, do kterého jsem vpadla já jakožto dokonalá zmenšená kopie svého otce a přinesla sebou navíc hormonální smršť, by bylo beze sporu velkým soustem pro každou ženu.

Když máma dojela po pár dnech z porodnice domů ke svým rodičům, kde tehdy bydlela, položila mě na stůl, tak začala neskutečně plakat, že ji nebyla babička schopná vůbec uklidnit. Ale taky si babička ani nikdo jiný vůbec neuvědomili, že tohle vše nejsou už zdaleka jen rozbouřené hormony šestinedělky.

V porodnici díky systému vše obstaraly ještě sestřičky, včetně krmení. Takže jsem domů jela už se sunarem a máma se zánětem prsou. A doma se mámě podařilo uhrát na babičku, že se mě bojí, protože jsem tak maličká. A babička ji to věřila, takže mě koupala, přebalovala, krmila, prala a žehlila pleny, vozila na procházku. Poprvé ji to došlo, až když máma poslední den šestinedělí sbalila kufry, že odjíždí se známými jako každý rok na šest týdnů na dětský tábor.

Nejela, ale po velké hádce, kdy ji zkrátka babička donutila zůstat. Na podzim máma nastoupila zpět do práce, kterou miluje nadevše a které se pak celé roky naplno věnovala daleko za hranice běžných povinností a času a se mnou doma zůstala už jen babička a když přišlo další léto, tak se máma už na nic neptala a zkrátka odjela, jako pak i další roky.

Díky prarodičům jsem měla nakonec dětství moc krásné. Přesto jsem si i jako dítě uvědomovala, že věci jsou jinak, než bych si třeba přála. A po mámě se mi stýskalo.

A popravdě jsem svou mámu nebyla vůbec schopná dlouhé roky pochopit, proč tak utíká a proč je radši kdekoliv jinde než se mnou a otevřeně jsem to vše dokázala přijmout až jako dospělá. 

Pamatujete na starý seriál Nemocnice na kraji města? Kdy svobodná matka lékařka Dana po té, co se jí narodila holčička, tak brala jednu službu za druhou, aby s ní nemusela být, až si toho všimne její kamarádka Alžběta?

Někdy opravdu ženy, které zůstaly samy, v přítomnosti svých čerstvě narozených dětí cítí tu samotu dvojnásob. A to je ničí tak, že s nimi nedokážou být vůbec. A někdy, když se přidají další komplikace, tak se vše může ještě zhoršit třeba natolik že se jich nedokážou třeba ani dotknout, nebo je každý takový dotek stojí velké úsilí.

Takže bych chtěla jen říct, že v dnešní době, kdy je možné vše řešit, by člověk měl zvážit všechny okolnosti a taky využít možností, které dneska naštěstí už jsou, včetně odborné pomoci.

Ne vždy na to stačí jen čas a pomoc rodiny. Někdy pouze s odborníkem dokážete řešit skutečné jádro věci. A myslím si, že stále je to dneska pro ženy těžké přiznat, když je něco podobného zastihne a že okolí to hloupě zlehčuje, nebo popírá a stydí se. Nebo na tu ženu hledí skrz prsty. Ale bez pomoci to může být cesta do pekel.

Dalo by se tady na téma mateřské lásky psát dlouho. A z mnoha dalších úhlů pohledu.

Ale to všechno jsou nakonec vcelku jasné záležitosti.

Spousta z vás je dlouhé roky maminkami a v návaznosti na počet probdělých nocí a taky počet dnů, kdy máte nervy v kýblu jsme všechny skrz ty malé bytosti přišly nakonec podobných životních poznání. A v důsledku toho všichni víme, že že rovnováha mezi láskou a sebeobětováním je křehká, jak bylo řečeno na začátku.

A tak jsem vybrala dnes jen ty body, které jsem vám chtěla říct, jako dítě jedné hodně nešťastné mámy, která sice měla ten support pro dítě, ale ne pro sebe sama a současně jako dospělý člověk, který hodně let zasvětil starosti o děti a tak vím, jak je to někdy těžké a že přidělávat si ještě další starosti výčitkami je velmi často úplně zbytečné. 

Děti jsou kouzelné – když spí ;)

Myslím, že nakonec je nejdůležitější životní nadhled, dostatek tolerance, pochopení a současně odvahy k řešení nestandardních situací a síly postavit se tlaku, který na nás dnešní svět v mnoha ohledech vyvíjí. 

Jako vždy děkuji předem za všechny vaše milé, zajímavé a přínosné, či vtipné komentáře.

Vaše Iwi

PS: Pořád uvažuju nad tím, zda je rozumné sem dávat tak osobní téma, ale pevně věřím, že mluvit o těch věcech je potřeba.