Úvaha o lidské důstojnosti aneb pracovní podmínky v praxi

Dneska tu mám pro vás téma, které se dřív nebo později dotkne většiny z nás. Pokud jste se totiž nenarodili do zlaté kolébky rentiéra, tak status zaměstnance vás dřív či později postihne alespoň na čas. A někdy je člověk už z toho dlouhého hledání práce v dnešní době tak vyčerpaný, že když tohoto statusu konečně dosáhne, je ochoten si ho udržet za každou cenu……. I za cenu vlastního života. A v tom je hlavní problém.

Myslíte, že přeháním? Že úmrtí z důvodu přepracování patří někam do zemí třetího světa či progresu typu Čína, Indie? Ne, žádnou misi do afrických zemí jsem v poslední době nevykonala, přesto jsem se za poslední roky s touhle záležitostí setkala několikrát. Jistě, ČR je dneska země na úrovni, takže i pro takovou nepěknou záležitost, jakým přepracování a následná smrt je, máme zde sofistikovaný a pro společnost akceptovatelný termín „srdeční infarkt“.

Ne, nebudu vám zde psát, že infarkt je důsledkem dnešní hektické doby a podobné úvahy, jakože v 19. století bylo líp…...

Napíšu vám o tom, že tahle diagnóza je prostě taková universální záležitost, když lékař při ohledání těla a sepsání příčiny smrti, tak nějak neví, co by. (A cizí zavinění lze 100% vyloučit). Neb to, že selhalo srdce, je evidentní a fakt jestli bylo tím prvním, kdo to vzdal, nebo jen dalším v pořadí, to už není tak podstatné. Přesné pořadí by beztak určila jen pitva a ta je nákladná a podle nového občanského zákoníku tak trochu i právním oříškem. (Aneb kdo se nevzpomene zaživa, ten bude mít smůlu ;)

Za další infarkt zkrátka vypadá jaksi líp v kolonce příčina……. řekněme odborněji……, než true story o tom, že otec od rodiny se ani ne v padesáti letech uštval do naprostého vyčerpání, protože měl dvě práce (prakticky obě na plný úvazek), aby z těch směšných částech, které někteří zaměstnavatele drze nazývají mzdou, uživil svou ženu, toho času v evidenci na ÚP jakožto už „starou a nepotřebnou“, ale bez nároku na jakoukoliv finanční pomoc státu, aby uživil své děti na škole, kterým by rád dopřál lepší budoucnost, taky aby měl na nějaké ty opravy na domku a že zbytek času mezi pracovními směnami trávil dřinou na zahradě, aby rodina měla aspoň trochu kvalitní stravu a přitom si nemusela na nákup potravin brát úvěr. (Aneb mrkněte na debaty o vegetariánech, veganech či vitariánech, kde mnozí argumentují tím, že nejsou „VEG“, neb zkrátka nekradou a kvalitní čerstvé jídlo dnes stojí nemalé peníze). Ale zpět k příčině smrtí - že neschopenka by onoho otce automaticky přesunula u zaměstnavatele na black list a byla by skrytým důvodem k ukončení pracovního poměru a tak přechodil jen poslední zimu 3x chřipku, 2x angínu. A že v létě bylo na výrobní hale v práci téměř 60 stupňů, směny trvaly daleko déle než 12 hodin (njn, zákoník práce je doslova „bible českého zaměstnavatele“) a že přesto zaměstnavatel řešil pitný režim prohlášením, že kdo má žízeň, tomu teče voda z kohoutku na záchodě.

Zdá se vám to jako šílené? Ne, je to reálný příběh. A tím zaměstnavatelem, který odkázal na vodu z kohoutku na WC, nebyla žádná nelidská zahraniční mamutí společnost, byla to „slušná česká firma“ střední velikosti, která dbá na své dobré jméno. Příběhy těch ostatních, kteří předčasně zemřeli, se příliš neliší, situace jako mezi mlýnskými kameny, z které není příliš úniku, nebo láska k rodině, nebo jen obyčejný strach z budoucnosti to lidem často zkrátka nedovolí.

Ale konec emocionální patosu! I když je to někdy těžké, je potřeba hledat informace, zajímat se a jednat. Neb neznalost šíří strach, strach šíří slepou oddanost a to už jsme jen krůček od otrokářství, ne? ;)

A taky mi jeden skutečný odborník z pracovního práva řekl kdysi zlatou větu, že pokud chyby v systému ignorujeme, nebo tiše podporujeme, jsme stejní jako ti, kteří je vytváří, neboť i díky nám je zachován status quo.

Takže teď najedeme na praktickou část článku ;)

Češi by si měli uvědomit, že kvalitní odbory jsou ve vyspělých zahraničních státech alfou a omegou více méně šťastného života zaměstnance. Neb abychom mohli skutečně JEDNAT, tak si je potřeba přiznat, že pouze v jednotě je síla. Jeden zaměstnanec nikdy nebude pro zaměstnavatele partnerem k diskusi. Odbory partnerem být mohou. U nás tohle ale příliš nefunguje.

Ze dvou důvodu – prvním je historické stigma, kdy odbory chápeme v ČR jako něco, co bylo za doby komunismu a za 25let od revoluce se tenhle odpor k jakémukoliv organizovanému srocování u Čechů nezměnil. Škoda, velká škoda. Rakušané, ale třeba i Němci takový názor nemají a tak obchody v AT zavírají v 18hod v sobotu a neděle ist frei. A kdyby je snad někdo chtěl hnát do práce, tak ho odbory „ukamenují“. Česká prodavačka z OC připomíná vampíra, který nejí, nespí, nečůrá a nemá žádný osobní život.

Ovšem na obhajobu českých zaměstnanců a jejich odporu k odborům musím říct, že je to z části pochopitelné, neb druhým důvodem je naprostá neschopnost většiny odborových skupin, o hlavních představitelích, kteří se snaží pouze mediálně zviditelnit a řeší nesmysly, ani nemluvě. Místo, aby se dotyční zabývali takovými věcmi, jako je časté porušování maximální délky pracovní doby, překračování přesčasu, nucení přesčasu, nedodržování pitného režimu i v teplotně náročných provozech, posuzování pracovní neschopnosti či ošetřování člena rodiny (dítěte) jako pracovního pochybení ze strany zaměstnance, neoprávněný zásah do soukromí instalací kamer nejlépe i do záchodové mísy na firemním WC. Také, aby řešili na příslušných místech, že pravomoci inspektorátu práce jsou v některých závažných věcech až směšně malé a vlastně to nemá žádný přínos pro zaměstnance v těžké situaci, pouze to v lepším případě donese další prachy do státní kasy v podobě pokuty zaměstnavateli.

Takže ano, chápu, že Češi mají k odborům nedůvěru, neřkuli přímo odpor. Je potřeba si proto zvolit do odborové organizace takové zástupce, kteří mají zájem něco v dané situaci změnit a mají dost energie a odvahy se za své členy ozvat. A taky mají v oblasti pracovního práva dostatečné znalosti, případně snahu si vědomosti neustále doplňovat a být tak k užitku.

Znalost pracovně-právních předpisů je základ, neb drzost zaměstnavatelů, ať už jsou čeští, nebo jsou to nadnárodní společnosti, občas nezná mezí.

Takže vypíchněme alespoň ty základní.

Velmi oblíbené je u zaměstnavatelů, že si ve vnitřních předpisech firmy stanoví, že zaměstnanci se nesmí mezi sebou (případně i s nikým mimo firmu) sdělovat onou kouzelnou částku, kterou mají na výplatní pásce. Takže předně se pojďme podívat, proč to vůbec zaměstnavatel dělá – ve většině případů jsou důvodem dohody o výši mezd pracovníků na těch daných pozicích mezi firmami z oboru, chcete-li kartelová dohoda o ceně práce. No, ale kdyby to bylo oficiální, tak je to samozřejmě nelegální, neb v ČR nejsou takové dohody dle zákona přípustné. To ale samozřejmě zaměstnavateli nebrání, aby si takový předpis udělal (s elegantním odkazem na to, že myslí jen a jen na blaho zaměstnanců a jde mu o dobré vztahy na pracovišti a aby si Pepa s Františkem nezáviděli). Některé kreativnější firmy k tomu připojí i pěknou pokutu, která je pomalu víc, než bere zaměstnanec mzdu.

Tak přátelé, tady pozor, takhle ne – tímhle se zaměstnavatel dopustil porušení základní listiny práv a svobod. Ústavní právo – jedna z mále věcí, na co Češi slyší. Zaměstnanec si může o své vlastní mzdě, jejich složkách, výši jednotlivých složek vykládat komu chce a kdy chce. Navíc nelze pracovníkovi zakazovat, že dle předpisu by nemohl výši mzdy sdělit ani manželce (což je většinou osoba mimo firmu). Výjimku v tohle tvoří samozřejmě mzdová účetní a lidé, kteří pracují s mzdovými podklady. Ale pokud bude mzdová účetní řešit svoji vlastní mzdu v kuřárně, či na obědě s kolegy, tak klidně může.

Je samozřejmě na uvážení každého, jestli svému kolegovi sdělí či odmítne říct výši mzdy. Ale nikdo ho do ničemu nesmí nutit.

Pokud tak zaměstnavatel činí a třeba vám i uložil zmíněnou pokutu, můžete se obrátit na příslušný inspektorát práce, ten může uložit za toto porušení pokutu pro změnu zaměstnavateli a pokud byste zaměstnavatele jako zaměstnanci zažalovali za omezování vašich základních práv a neoprávněné obohacování z důvodu výběru nesmyslných pokut, tak to vyhrajete, neb takové rozsudku už existují.

Další věc, co jsem zmiňovala, je kamerový systém na pracovišti. Ono je to dneska děsně cool, mít tu kameru vážně i v té záchodové míse a někteří majitelé firem mají bezpečnostní obrazovky k dispozici pro sledování i u sebe doma, takže pokud váš šéf má třeba problém se spánkem, je docela možné, že stejně jako jiní šéfové, projíždí záznamy z kamer či kouká „co tam dávají aktuálně“. Jak pravil před lety jeden takový člověk - prý to je větší závislost než reality show ;) Čemuž věřím, neb pocit moci je droga, o tom žádná. Zdá se vám to bláznivé? Welcome to Czech Rebublic ;)

Takže – má na to ale zaměstnavatel právo? Ano, kamery si může umístit do svého objektu, ALE musí vás o tom jako zaměstnance informovat a taky nesmí narušovat vaše soukromí a zvyšovat stres na pracovišti – a to hlavně! Což práce pod kamerou, která zabírá 8-12hod každý pohyb celého vašeho těla, stresování je a taky to je zásah do toho soukromí, že. O tom, že kamery nesmí být ve sprchách, na WC a pokud jsou v šatně, musí být někde místnost, kde se může zaměstnance v klidu převléknout i bez účasti v „celofiremním“ vysílání, netřeba psát. Nebo ano, je to potřeba, neb to je taky něco, co zaměstnavatelé nechápou.

Taktéž např. u práce na pokladně může kamera zabírat ruce pokladní, ale ne ji snímat celou, včetně obličej celou směnu. Pokud jste někdy byli na brigádě na kase v supermarketu, tak určitě víte, že si vedení těchto firem dovolí k českému zaměstnanci daleko víc, než ve vyspělejších zemích.

Taktéž nemohou kamery zabírat celý pracovní prostor, v kterém se trvale zdržují zaměstnanci, jako např. výrobní hala, kancelář apd. Tím je narušeno soukromí a zvýšen stres a ani obhajoba ve smyslu ochrany majetku příliš neobstojí, pakliže na hale se nachází např. větší výrobní stroje. Tohle by patrně obhájila firma, která pracuje třeba s drahými kovy, či diamanty, které se volně sunou po běžícím pásu přes celou halu, a každý si může vzít, co srdce ráčí….. Ale kolik takových firem je, že? Jinak se spíš doporučuje, aby byly hlídány vchody a jiné únikové cesty, ale hlídat nepřetržitě pracovníky je krok špatným směrem. Ovšem pozor, snímat vás u vchodu a kontrolovat čas příchodu a odchodu, to zaměstnavatel může.

 Zaměstnanec si má ale na nepřiměřený monitoring právo stěžovat a to na inspektorátu práce, který sice toto neřeší, ale věc postoupí úřadu na ochranu osobních dat a ta už si se zaměstnavatelem vyjasní, jak se „ta hra hraje“. ;) Uloží mu nějakou tu pokutku, aby se nám trochu ten schodeček v rozpočtu zmenšoval, a vyzve ho k nápravě, tedy odstranění. No, pokud to nepomůže, klidně to můžete dotáhnout přes žalobu až k úspěšnému rozsudku.

Nevěříte, že mohou být zaměstnanci v té stížnosti či žalobě úspěšní? Tak já vám povím true story. Česká pošta, toho času můj oblíbený doručovatel balíčků, bojuje již řadu let s takovou nepěknou věcí a tím jsou ztráty balíčků. No, nazývejme věci pravými jmény – bojuje s krádežemi balíčků. Že kradou zaměstnanci je víc než jasné. Zákazníky to štve, vedení ČP to taky štve a mnohé poctivé řadové pracovníky ČP to taky štve, tak se tedy vysledovalo, kde že se ty balíky jako nejvíc ztrácejí…… No, přátele, je to v tom železničním vagóně při přepravě, resp. vagónech. Tímto snad vyvracím vaši mylnou představu o uštvané venkovské pošťačce, která si každý druhý balík odnese radši k sobě domů. Ne ….ne….. ty ženské jsou všechno možné, jen ne zlodějky, neb jejich pozice v „potravním řetězci ČP“ není taková, aby si mohly hrát na nenažrané žraloky. Víme? ;)

Takže zpět k vagónům – ČP se rozhodla jednat a umístit do takových vagónů kameru, která zabírá celý prostor s balíky. Žel bohu, jsou tam i ti pracovníci, že. A tak oni se ozvali, že jako nechtějí být jak nějací ti „Vyvolení z vily“, nebo „z vagónu“ a světe div se, vyhráli a vedení ČP dál supí nad ztrátami a nad tím, že okradení zákazníci odchází ke konkurenci, ale takový je zákon, přátelé ;)

Takže se nebojte a jestli vás zaměstnavatel vytáčí kamerami na každém kroku, tak směle do toho – postup viz výše.

V neposlední řadě jsem zmínila taky ten pitný režim. Tady zkušenosti ukazují, že čím menší firma, tím větší empatie ze strany zaměstnavatele, čím větší, tím víc se to snaží ošidit. Výjimky opět existují na obou stranách.

Nárok samozřejmě máte a odvíjí se to od tělesné zátěže, teploty a vašeho zdravotního stavu. Pozor, nemusí být nutně červenec a nemusíte nutně makat u hutní pece, aby vám nárok vznikl. Zaměstnavatel je povinen zajistit svým pracovníkům pitný režim po celý kalendářní rok. Tedy pitná voda, ať už z nějakého toho barelu – automatu či kohoutku (pokud je pitná a kvalitní), tak je přípustná. Ovšem jakmile se teplota zvýší, tak je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnancům doplnění nejen ztracené (vypocené) vody, ale i minerálů a to buď iontovými nápoji či minerálními vodami. Druh nápoje a jeho množství pro každého zaměstnance stanoví lékař, který pro firmu vypracuje plán pitného režimu. Toto patří k základním věcem v oblasti bezpečnosti práce. Jednotlivé nároky, kdy a na co – zda voda, či nápoj s minerály, najdete na internetu a jednoduše si zjistíte, co náleží vám.

Pokud vás v práci šidí a pracujete v kanceláří bez klimatizace pod přímým sluncem, nebo na výrobní hale s 50-60stupni, nebo nemáte na pracovišti k dispozici celoročně pitnou vodu, tak se nebojte obrátit na inspektorát práce, který zvlášť porušení BOZP rád a důsledně řeší. Tohle je zkrátka baví docela dost ;) Zde je ale potřeba právě té skupinové spolupráce. Neb tvrzení jednoho pracovníka ze 150 celkových, kdy 149 ještě navíc zalže a snaží si zachránit místo, nemusí mít ten kýžený dopad. Ovšem inspektorát může požadovat i jiné důkazy, než evidentně vynucené svědectví pod hrozbou, takže si vyžádá třeba záznamy z kamer za delší čas zpět, kde je třeba barel s vodou umístěn, faktury za nákup nápojů, překontroluje množství nápojů z dokladu s plánem od lékaře, samozřejmě, že i ten  plán závodního lékaře má nárok vidět, takže hlavní je se nebát.

Pamatujete, že jen mrtvé ryby plavou s proudem, možná budete první, ale snad ne jediní a možná se vám taky podaří udělat ze světa lepší místo – nebo alespoň z vašeho pracoviště. ;)

Výlet do Osvětimi + praktické tipy

Foto: Hlavní brána do koncentračního tábora Auschwitz I

Pokud plánujete se podívat do nejznámějšího koncentračního tábora, tak mám tady pro vás pár postřehů a informací. My jsme byli s manželem v Osvětimi soukromě autem, takže pokud jedete na nějaký hromadný zájezd busem, kde máte vše zajištěno, nevím, na kolik vám postřehy k něčemu budou.

Foto: Jeden z cihlových bloků v táboře Auschwitz I

Možná už něco málo víte, možná ne. Já se to pokusím vzít tak nějak celkově, abyste si udělali představu a mohli si výlet dobře naplánovat a zorganizovat, což je v tomhle případě vážně základ úspěchu, že z toho budete vůbec něco mít...

Foto: Jeden z cihlových bloků v táboře Auschwitz I

Takže Osvětim se nachází na jihu Polska, několik kilometrů severně od střetu česko-slovenské hranice. Pokud to máte z ruky, tak ideální je dorazit alespoň někde poblíž Osvětimi den předem, přespat a vyrazit pak hned ráno do tábora. My se zdrželi několik dní, tábory jsme procházeli 2 dny.

Foto: Jeden z cihlových bloků v táboře Auschwitz I

Samotné koncentrační tábory se nazývají Auschwitz I a Auschwitz II Birkenau. Původně v této oblasti bylo více táborů, převážně pracovních, já budu psát pouze o Auschwitz I a o Birkenau, kde probíhají prohlídky.

Foto: stálá expozice - oblečení vězňů

Prohlídka samotná začíná v Auschwitz I, kde u kasy dostanete při vstupu sluchátka, ve kterých pak celou prohlídku dobře slyšíte výklad průvodce (i v případě, že vám průvodce už „uteče“ do druhého bloku). Jinak průvodce vás provádí po obou táborech. Doporučuji vyrazit do tábora ke kase fakt hned ráno, ideálně abyste tam tak na 9tou hodinu nejpozději už byli, protože za prvé je tu neustále plno turistů, mraky autobusů přijíždí téměř nonstop a před polednem se tvoří velké fronty a odpoledne už samotné tábory praskají ve švech, protože po 14 hodině, někdy až v 14.30 začínají prohlídky bez průvodce, to znamená, že se po táborech motá prostě mraky lidí neorganizovaně a tak trochu zmateně ;)

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I

Čímž se dostávám k další důležité věci – prohlídky jsou buď s průvodcem a do té cca 14 hodiny si do Auschwitz I jinak ani nedostanete, nebo bez průvodce a to tedy můžete takovou vstupenku zakoupit až odpoledne. Vstupenka zakoupená u kasy Auschwit I se vztahuje na oba tábory, které leží od sebe asi 3 km a mezi nimi funguje autobusová kyvadlová doprava, která vás převeze tam i zpět, což je už v ceně vstupného.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I

Prohlídky s průvodcem jsou v různých jazycích, včetně češtiny. Ovšem pozor, pokud vás není dost, tak se česká prohlídka nekoná vůbec. Je dobré se mrknout na net, často tam píší ostatní Češi, kteří se tam chystají a nabízí volné místo ve skupince s českým průvodcem. Prakticky kdykoliv, kdy dojdete ke kase, jsou ale na výběr minimálně prohlídky v angličtině a polštině, které začínají prakticky za pár minut po zaplacení, takže žádné dlouhé čekání. Polštině je poměrně dobře rozumět, takže záleží na vás, co zvolíte.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I

Chtěla bych vás upozornit, že samotná prohlídka trvá 4 až 4,5 hodiny a probíhá ve velmi svižném tempu po celou dobu. V táborech a objektech není vždy povrch zrovna rovný a nachodíte se poměrně dost a navíc celkem rychle, rozhodně si tedy vezměte dobré boty.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - foto vězňů - muži

Takže zpět k Auschwitz I, sluchátka máte i svého průvodce a vyrážíte do tábora. První procházíte onou známou bránou s nápisem „Arbeit macht frei“ a vcházíte do jednotlivých bloků, tedy domů, kde jsou různé expozice.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - popel vězňů, který se podařilo zachránit při osvobození tábora

Auschwitz I je rozlohou menší, zachovalejší a právě zde budete mít možnost vidět jediné zachované krematorium včetně pecí a projdete si přímo plynovou komorou. Jedná se o krematorium č. 1, další čtyři se nachází v druhém táboře, který je několikanásobně větší, ale ani jedno z krematorií se tam nezachovalo v původním stavu.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - odebrané hračky a dětské oblečení 

V Auschwitz I vás čeká např. expozice různých zabavených a tematicky roztříděných předmětů jako je prosklená chodba plná tisíců pánských bot a na protější prosklené stěně se nachází dámské boty. Nechybí ani dětské… .

    Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - odebrané botičky

Velká expozice pravých lidských vlasů a tkané látky, která se z vlasů vyráběla. (Zde se nesmí fotit ani natáčet).

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - asi nejznámější botička na světě a patrně nejčastěji fotografovaný exponát obou táborů

K focení bych napsala toto – na většině míst se natáčet smí a fotit, obecně to platí pro oba tábory, pouze některá místa mají omezení a to z důvodu piety, kde přesně se nesmí točit či fotit, tam vás průvodce upozorní a před vstupem na místo je zde vždy cedule. Samozřejmě se najdou lidé, kteří fotí všechno, zákaz – nezákaz. Nikdo jim hlavu neutrhl, je asi na každém, co považuje ještě za normální.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - odebrané brýle

Mnoho míst, která se nesmí z pozice turisty fotit, tak mají oficiální fotografie na internetu, takže pokud prahnete po tom, mít obrázek onoho místa, doporučuji spíš google, než být za burana.

Foto: bloky v táboře Auschwitz I - cestou ke krematoriu a šibenici

V Auschwitz I taky uvidíte oblečení, množství jídla, které měl vězeň na den – bylo ho tak málo, že do 4 měsíců by člověk zemřel, pokud by si nesehnal jídlo „navíc“, taky uvidíte mnoho fotek a i pokud téma dobře znáte, tak se určitě dovíte nějaké zajímavosti. Je zde dochovaná i původní šibenice a taky známý blok č. 11 s podzemními celami, samotkami, kde se nedalo stát, sedět ani ležet a známou stěnou smrti, u které byli vězni popravování. Zde byli umístěni vězni plánující útěk či konspiraci proti nacistům.

Foto: vnitřní cesta v táboře Auschwitz I směrem ke krematoriu a šibenici

K bloku č. 11 bych zmínila, že pro mě osobně to bylo nejsilnější místo z celé prohlídky. Ve sklepním prostoru se zde nachází cely, ve kterých byli vězni drženi a kde se poprvé zkoušel známý Cyklon B. Při této „zkoušce“ si Rudolf Höss nasadil plynovou masku, aby mohl zde účinky plynu pozorovat z blízka přímo na umírajících vězních.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - hlavní brána

Z bloku č. 11 projdete táborem, končíte prohlídkou plynové komory a krematoria č. 1, následně se přesouváte zpět před tábor na parkoviště, kde vás kyvadlová doprava převeze do druhého tábora Auschwitz II Birkenau.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - pohled od místa, kde hrával orchestr vězňů na vyhořelé bloky směrem k hlavní bráně, dominují zde jen zachovalé komíny a kamna

Birkenau je opravdu obrovský tábor a tady bych chtěla upozornit, že i zde jsou zajímavé expozice - zejména si projděte výstavu dochovaných fotografií zde zavražděných lidí, která se nachází v budově za ruinami krematorií v komplexu bývalých umýváren a desinfekčních prostor. Důvod, proč na to upozorňuji je, že Birkenau s vámi průvodce prakticky jen proletí v těch hlavních bodech, vzhledem k rozloze tábora to chápu, ale zase když už jste tu, je škoda si vše neprohlédnout.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - železniční vagón používaný při transportech do tábora

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - koleje vedoucí ke krematoriu

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - pohled na reprodukci dřevěných bloků, vzadu pouze zachované komíny po velkém požáru

Varianta č. 1 je, že po ukončení prohlídky v Birkenau zůstanete a vše si v klidu ještě sami projdete a následně se vrátíte kyvadlovkou k parkovištím u Auschwitz I, což ničemu nevadí. Nebo možnost č. 2, že se sem vydáte další den dopoledne – do Birkenau se neplatí extra vstup a nikdo vám nic neřekne. Záleží jen na tom, kolik vám po 4 hodinách pobíhání zbývá pozornosti a energie.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - ruiny krematória

Jedna taková věc – do Birkenau nechtějí příliš pouštět turisty se zavazadly na zádech (s batohy). Je klidně možné, že vás pošlou zpět, abyste si batoh šli někde odložit. U skupin s „originál“ průvodcem přímo od provozovatelů se to tolik neřeší, ale u jednotlivců, nebo hromadných výprav, kteří dojeli na místo svým busem a se svým průvodcem, tam vás pošlou zpět ve většině případů. Nemá vůbec cenu s „ochrankou“ na tohle téma diskutovat. Pokud cestujete po památkách apd., víte, že tohle bezpečnostní opatření funguje na místech, kde je hodně lidí a hrozí, že batohem „někoho sejmete“ a on se zraní.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - ruiny dalšího krematoria vyhozené jako samotáž sonderkomandem vězňů pracujících u pecí, při této akci zde vězni ukryli i záznamy o nacisty provedených vraždách v táboře a tyto pak posloužili jako hlavní materiál v následných soudních procesech po válce. 

Jen v rychlosti k Auschwitz II Birkenau. Prohlídka začíná na železničním nástupišti, kam přijížděly „dobytčáky“ především s transporty židovských obyvatel různých států. Zde proběhla selekce, většina šla rovnou do plynových komor (až 90%), komory se nacházely na konci nástupiště vedle krematorií, popel se pak sypal po okolních polích.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - Pomníky označující jámu, kde jsou dodnes úlomky kostí, které se nedařilo během válečných let spálit v kremačních pecích, jáma je dnes zatopená vodou

V táboře žilo současně cca 90 000 vězňů. Kolik zde přesně zemřelo lidí, tak se neví, je to ale minimálně 1,5 milionů a dle odhadů je to až 4,5 mil. lidí, jelikož při útěku nacisté zničili mnoho záznamů a krematoria a plynové komory vyhodili do povětří, můžeme konečný počet jen odhadovat.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - Památník na místě, kde byla krematoria, plynové komory a také blok dr. Mengele, desky jsou v mnoho jazycích

Auschwitz Birkenau není tak zachovalý jako Auschwitz I, ani vás zde nečekají žádné velké expozice. To čím tohle místo návštěvníka ohromí, je jeho neskutečná rozloha a jeho propracovaná mašinérie smrti, kdy si s průvodcem projdete cestu po železničním náspu k ruinám plynových komor a krematorií. Tak jako kdysi miliony jiných, kteří zahynuli následně v komorách.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - zděné baráky (bloky), kde spali vězni

Za zmínku stojí komplex dochované umývárny a vystavených fotek. V místě, kde působil MUDr. Mengele a dělal své známé pokusy na dvojčatech, je postaven památník. Vedle krematoria č. 2 uvidíte větší jámu v zemi, zalitou podzemní vodou, nachází se u ní čtyři černé kamenné pomníky. Do této jámy vhazovalo Sonderkommando úlomky kostí, které v pecích neshořely. Tábor je pomyslně rozdělen kolejemi na dvě části, na jedné straně stojí cihlové baráky a na druhé vidíte jen komíny a základy, jedná se o zbytky původních dřevěných baráků. Při odchodu nacisté tábor celý zapálili i s živými vězni uvnitř baráků. Tahle obrovské „pole komínů“ je obrovským mementem.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - kamna v blocích, v kterých se ale nikdy netopilo

Jen taková zajímavost, v kamnech se v barácích nikdy ve skutečnosti netopilo, protože nebylo většinou čím a navíc ta malá kamna ani nebyla schopná tak velké budovy vyhřát.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - záchody, už "vylepšené" - betonové

V první řadě u brány můžete navštívit repliky dřevěného domku, taktéž se podívat na běžné umývárny a toalety (pokud se tak dá říkat hlubokému rigolu v zemi, který je přikryt betonovou deskou s kruhovými otvory, nasázenými tak blízko sebe, že to je neuvěřitelné.) Ani se nechce věřit, že se jedná už o „vylepšenou verzi“ záchodků. Původní byla jen hlubší nezakrytá jáma - rigol, do které často někdo spadl a nebylo příliš šancí se odtud dostat a tak nešťastník zde často nakonec zemřel.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - barák (blok), kde spali vězni

Je krutou pravdou, že v táboře zkrátka byl každý sám za sebe a příliš pomoci od druhých člověk nemohl čekat.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - nápis na zdi v baráku, kde vězni spali

Po celém táboře jsou informační cedule, kde je vše podstatné uvedeno vždy v několika jazycích. Můžete si tak najít blok, kde se prováděly sterilizace, nebo vás průvodce vezme do obdoby bloku smrti. Zde čekaly ženy, které byly už příliš slabé, staré či nemocné na to, aby pracovaly a bylo tedy rozhodnuto o jejich likvidaci. Z důvodu zaneprázdnění sonderkommanda, které pracovalo na nově přijatém transportu, tak musely ženy čekat na svůj definitivní konec bez jídla, pití na holé zemi i několik dní, než jejich těla byla zpopelněna. Byť zde není příliš k vidění, krom klasického vězeňského bloku a trávníků na „nádvoří“, je to místo velmi zvláštní atmosférou.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - replika dřevěných baráků, kde spali vězni

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - dvůr zdánlivě obyčejný, ale zde zemřelo zejména mnoho starých, nemocných a slabých žen pomalou a vyčerpávající smrtí přímo venku na holé zemi - bez jídla, bez vody, bez ošetření... jen čekání na smrt...

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - vstup na dvůr odkud vedla jedna jediná cesta - po pomalé smrti do krematoria

Za sebe bych mohla říct, že i když člověk přečte mnoho knih, vidí mnoho dokumentů a filmů na tohle téma, nic tak neumocní zážitek, nespojí vám informace dohromady s pocity, jako právě návštěva táborů v Osvětimi. Až na vlastní oči a na vlastní nohy pocítíte jak šílená a monstrózní (v tom nejhorším slova smyslu) tahle celá záležitost byla.