pátek 6. března 2015

Jak poznat normální text o nenormálních věcech + knižní tipy

Na mazaném králíčkovi (na blogu i na FB stránce ZDE) potkáte čas od času také knihy o událostech, které jsou tak trochu na hraně lidského chápání. Ať už jsou to třeba knihy o holocaustu, koncentračních táborech, trestných činech současnosti i minulosti, stejně tak knihy z oblasti psychologie na téma různých nemocí, odchylek a postižení, nebo obecně z oblasti medicíny. Naprosto chápu a respektuju, že existují lidé, kterým není vůbec příjemné o takových věcech číst a často jim přijde až divné, že někdo jiný si podobné knihy dobrovolně kupuje.

Ač to na první pohled tak občas nepůsobí, tak ani já si rozhodně nelibuju v brutálních či zvrácených krvácích, které mají jedinou snahu a to šokovat čtenáře.

Vždycky mě zajímala medicína, psychologie, historie. To jak funguje lidský mozek, ale i mezilidské vztahy, vliv prostředí na jedince a taky určitá podivnost historie či obecně života.

My, lidé máme dnes velkou snahu často historii „strkat do mramoru a dělat z ní pomníky bez jediného kazu“, chceme si hlavně určit jasné strany dobra a zla, tak nějak globálně, bez ohledu na to, jak to bylo rozmanité, nepřipouštíme výjimky, změny či odchylky od naši osy jasně daného názoru. Ale skutečná historie je často zcela jiná, než jak jsme si ji doslova vysnili. Je komplikovaná, prochází různými fázemi.

Já osobně mám ráda knihy, které přináší informace, které si autor ověřil z více zdrojů, sám se tématem zabýval do hloubky, bral proces psaní jako výzkum a je tak schopen čtenáři nabídnout i jasná fakta a přesný popis událostí, které by si člověk jinak nedovedl ani představit. Preferuju minimum emocionálně podbarveného a často zavádějícího textu, který se snaží čtenáře někam tlačit silou.

Pokud píše autor o těžkém či smutném tématu, jakým byl např. holocaust, dá se o něm psát realisticky a přitom citlivě, aniž by se autor musel zaklínat silnými výlevy vlastního znechucení. Vy i já jste dost chytří na to, abyste si na každou věc udělali vlastní názor a pokud vám chybí informace, tak si je můžete ve velké míře dneska vyhledat, doplnit a názor si utvořit. To se mi moc líbilo i na knize Jak se rodí sériový vrah, jejímž autorem je Hannes Rastam (odkaz na knihu ZDE). Autor sesbíral a postupně ověřil každou informaci, během psaní knihy často uvádí, že on sám se snaží teprve vše pochopit a nechává čtenáři dost prostoru, aby na základě předložených argumentů mohl sám dedukovat výsledek.

Jsem vždycky ráda, když autor píše na rovinu a i o věcech, které se nám primárně nelíbí, a nejraději bychom zapomněli. Krásnou ukázkou je kniha Osvětim Konečné řešení pod seriálu BBC (odkaz na knihu v databázi ZDE) a nebo kniha Ženy z bloku 10 (odkaz ZDE). Těžko se čte o tom, že třeba mé milované Slovensko zaplatilo za trvalou deportaci svých židovských obyvatel Německu přes 3 miliony říšských marek a žádalo úmluvu, že deportace bude trvalá, ale je to fakt.

A i proto, když 1.1.1993 vznikla samostatná Slovenská republika, tak jste všude mohli slyšet, že Slováci mají konečně po téměř 1000 letech zase vlastní stát. „Slovenský štát“, který fungoval během válečných let a tak neslavně proslul jako aktivní spojenec nacistického Německa, jakoby byl navždy zapomenut…. Ostatně Slovensko nebylo zdaleka jediné, které bylo takto proaktivní třeba v židovské otázce. Stejně výkonné bylo i Maďarko a další země.

Stejně tak Polsko, země kde se pak nacházel největší tábor smrti, bylo také zemí, která na začátku byla velkým fanouškem myšlenky napadení tehdejšího Československa a zabrání území Sudet. Na prohlídce v Osvětimi se dovíte mnohé o druhé světové válce, včetně toho, že v koncentračním táboře zahynul vysoký počet polských občanů, ale určitě neuslyšíte o tom, jak velké sympatie chovala tato země v začátku k Adolfu Hitlerovi, k nacismu jako takovému a ani nic o jejich vlastní iniciativě v tomto směru, včetně tématu Židovského obyvatelstva.

Stejně tak je nepředstavitelné, že se mohl nacistický důstojník skutečně zamilovat do židovské vězeňkyně, chovat k ní city, aniž by ten jeho vztah měl naplněnou sexuální stránku, což popisuje zmíněná kniha Osvětim: Konečné řešení.

Všem je nám bližší asi představa, kterou jste mohli vidět ve filmu Colette, kdy mladá židovka byla nucena k sexu nacistickým důstojníkem a to byl základ všeho.

No a třeba o vzájemné krutosti i mezi samotnými vězni uslyšíte i na prohlídce zmíněného koncentračního tábora v Osvětimi (o mém výletě do Osvětimi více v článku ZDE).

Ale toto vše výše popsané a zdánlivě neuvěřitelné se stalo. Ať už se nám to líbí nebo ne.

A právě to v knihách hledám – ty situace, které vás donutí vystoupit z rozjetého vlaku zažitých názorů a stereotypů, získat odstup, začít uvažovat samostatně a uvědomit si, že nelze vše tak snadno házet do jednoho pytle a že není jen černá a bílá. A že život a běh událostí není vždy jednoduchý, přímý a snadno definovatelný, ale do všeho zasahuje nespočet vlivů a ne všechny nám mohou být známy a ani všechny nemůžeme možná ani pochopit.

Mám zkrátka ráda knihy, které přináší informace, ale nutí vás zároveň samostatně uvažovat.

Knih s podobnými tématy jako jsou objevy z oblasti psychologie nebo obecně medicíny, ale i téma druhé světové války a v neposlední řadě rozbory kriminálních případů minulosti, je dneska hodně, problém je ale v kvalitě.

Dneska podnikaví lidé, kteří si všimli velké poptávky na trhu, se často pouští do psaní s vidinou zisku. Aniž by měli potřebné znalosti, schopnosti a chcete-li talent a taky dostatek informací, věnovali přípravě potřebný čas a vše si řádně ověřili. Jsou hnáni pouze vidinou peněz. A taky někdy lovem senzací. Ať už to jsou knihy o životním stylu, stravování, osobnostním rozvoji, nebo třeba z oblasti kriminalistiky.

Sepsat ale dobrou knihu na nějaké takové téma, ať už je tím historie válečná, nebo historie kriminálních případů či téma z oblasti medicíny stojí opravdu hodně práce, času energie a i peněz. Ne, každý je ochoten to pro svou práci obětovat. A ne každému záleží na kvalitě jeho díla. A tak pak často někteří píšou stylem, že co neví, to si domyslí, jejich texty jsou plné slovní vaty bez hlubšího obsahu a od první věty vnucují čtenáři vlastní názor nejen na dané téma, ale i na celé uspořádání světa.

Jejich kvalita se neliší od dnešního bulvárního tisku. Takové knihy jsou ale až nebezpečné. Stejně jako u bulváru cílí na čtenářovu touhu po šokujících informacích, jisté formě agresivity, ale i touze si počíst o cizím neštěstí, ale navíc často je jejich „vyšším“ cílem i podněcovat nenávist mezi lidmi a šíření nepravdivých informací, které vás manipulují k závěrům a co hůř i jednání. Neliší se pak příliš od knihy Adolfa Hitlera Mein Kampf, která v sobě nesla stejné znaky.

A je naprosto jedno, jestli to je kniha o stravovacích návycích, koncentračním táboře, nebo sériovém vrahovi ze Severu.

A na to bych vás chtěla upozornit, protože to jsou zároveň záchytné body pro to, abyste neztráceli drahocenný čas nějakým brakem. 
Po přečtení takové nekvalitní knihy, když se pak zamyslíte, případně budete muset někomu v rozhovoru argumentovat, tak dojdete na to, že vám argumenty v podobě jasných a hlavně podložených faktů chybí, protože kniha je sice plná slov, ale jsou to jen slovní výlevy nálad autora k dané události.

Dobrá kniha nepodporuje nenávist ani k jedinci, ani ke skupinám. Dobrá kniha vám přináší fakta, kterými se vám snaží říct i něco víc. Často se vám snaží spíš otevřít mysl a donutit vás zamyslet se. Inspirovat vás k tomu lepšímu z lidské povahy, ať je tím soucit, láska, úcta k lidskému životu, osobní odvaha, zlepšování sebe i života jiných skrz vaše chování. Včasný zásah proti rodícímu se zlu, který pak zdaleka nemusí být tak razantním a agresivním krokem jako byla třeba druhá světová válka.

Kniha, která je psaná ve smysl „kde udělal Adolf Hitler chybu aneb jak to udělat příště líp“, kniha která neupozorní na fakt, že se Adolfu Hitlerovi podařilo nejen zmanipulovat Německo, ale i mnoho lidí v dalších státech, kteří s nadšením chtěli uspořádat svět podle jeho představ, není dobrou knihou. Je potřeba upozornit i nás na chyby ostatních, které přispěly k výsledku, nejen donekonečna omílat názor, že co Němec, to zlý člověk.

Stejně tak si všimněte, že ku příkladu často takové články a zprávy o kriminálních činech lidi spíše inspirují po čase k podobným dalším činům, než aby byly výstrahou, že tohle není správné řešení situace.
Nemusíme chodit daleko, nedávná střelba v Paříži a následná střelba v Uherském Brodě. Osobně si myslím, že případ v Uherském Brodě si asi zaslouží i jisté srovnání případem Olgy Hepnarové, která v roce 1973 najela vypůjčeným autem na autobusovou zastávku a úmyslně tak usmrtila 8 lidí. Sama vypovídala, že to byla její odplata společnosti, která ji vyloučila se svého kruhu. Zastávám názor, že nikdo nemá právo brát jinému člověku život, to bez debat. Ale na druhou stranu připouštím, že samota, nebo chcete-li společenská izolace může být hodně zlá a jak roky drobných ústrků mohou působit na psychiku člověka, když jsme každý jiný, se těžko dokáže odhadnout. A proto bychom neměli být k ostatním slepí a otevřít oči a pusu až ve chvíli, kdy máme potřebu hlasitě odsuzovat takový smutný a zbytečný čin, jakým bezesporu ztráta lidských životů je.
Takže já se ptám, co by nám měly tedy takové zprávy ideálně dát? Zatím jsou jen inspirací k dalším neštěstí….

Osobně si myslím, že by měly být hlavně velkým apelem na všechny lidi a podle toho by měly být i psány, aby lidé byli všímavější. Nežili jen uzavřeně pro sebe, ale zajímali se o druhé, jak se jim daří, nepřihlíželi a ani sami se neúčastnili toho, aby nějakého člověka oni či jiný zbytečně stresuje či trápí, ať už je ten člověk sebevíc zvláštní, nebo dokonce nemocný. Pamatujme totiž, že každý má ty nervy vážně jen jedny. A možná náš zájem, včasný zásah, podaná pomocná ruka, nebo jen slušnější přístup napomůžou zabránit takovým neštěstím. Zastaví tu rodící se myšlenku na takovou věc.

A když už to nedokážeme z principu, že každá lidská bytost si zaslouží slušné zacházení, tak to udělejme pro ty, kteří pak zbytečně zaplatí za vygradování takovýchto situací vlastním životem.
Vím, že si někteří říkáte, že snad hájím pachatele takových činů? Ne, už jsem psala, že sahat na život jiného člověka nemáme právo. Ale možná si říkáte - a vůbec, že co je vám do cizích? Jdou vám hlavou myšlenky, že dnešní doba je přece taková (těžká, nebezpečná pro všechny) a že každý by se měl starat sám o sobe….

Dnešní doba je ale přesně taková, jakou si ji lidé udělají. Není o nic horší než kdysi.

Jistě bude vždy určité procento lidí, kteří nechtějí pracovat, ale využívají systém, a kteří jsou těžce nemocní a nebezpeční sobě i okolí (např. sexuální deviace, narkomani) a vždycky bude existovat v určité míře závist a jiné špatné vlastnosti, ale není toho mezi lidmi ani zdaleka tolik, to jen my to svojí netečností umocňujeme. Když je vidět jen to zlé a dobré se schová, zdá se celý svět peklem.
Buďme proto opatrní, ale nebuďme zbabělci. Nebojme se třeba i jako první projevit zájem či jen slušně odpovědět člověku, se kterým okolí jedná jako s podřadnou bytostí. A zachovat slušnost i vůči člověku, který ji třeba hned od začátku sám neprojeví, často se nám tak podaří zvrátit průběh komunikace k lepšímu. Uvědomme si, že jsme tu sami za sebe. Díky osobní odvaze některých přežili další lidé druhou světovou válku a i jiné katastrofy (viz článek o filmech Hotel Rwanda, více ZDE)    

No, ale ať se tedy vrátím čistě ke knihám….

Jak už jsem psala, jedna z nejlepších a nejvíc objektivních, kterou jsem četla o koncentračních táborech a otázkách holocaustu, je kniha Osvětimi sepsaná podle dokumentu BBC. Protože ta kniha obsahuje jen více méně holá fakta, čísla, údaje, jména, svědky, výpovědi, záznamy, svým způsobem je velmi strohá, nedočkáte se žádných zdlouhavých osobních příběhů, ale těch jasných kratších je tam dost. Je to dobře vyvážené čtivé dílo, jak jen u takového tématu může být.
Myslím, že tahle kniha nejlíp popisuje celou záležitost. A kdybych měla vybrat a doporučit jen jedinou knihu o tématu holocaustu, bude to právě ona. Protože přestože se vám bude těžko číst, protože přináší na věci nový pohled, tak v sobě nese zároveň hluboké poselství, které se čtenářům snaží předat. Vysvětluje, že otázka holocaustu nebyla zdaleka bojem nacistického smýšlení Němců proti existenci Židovského obyvatelstva. Že to nebyl boj Hitler vs. zbytek spravedlivého světa.

Naopak byl to složitý a komplikovaný boj nenávisti proti slušnosti a odvaze, kde se jen stěží dá rozeznat v některých pasážích, kdo je kdo. Díky knize člověk pochopí, že nejúčinnějším bojem proti takové nenávisti je to, že ji sám nikdy nepodlehne, že nedovolí, aby byl stejný jako ti, kteří tak nenávidí. A to je právě ono – bojem proti nenávisti je to, že nebudete nenávidět.

A takové poselství by vám měla předat dobrá, kvalitní kniha.

Vaše Iwi


Co vy a knihy? Povídejte  … ;)

6 komentářů:

  1. Dobrý článek, má to hloubku :) Já mám teď, s počínajícím jarem, náladu spíš na lehčí čtivo, mám rozečtené dvě knihy o permakultuře, protože plánujeme zahradu a před spaním si čtu Filozofie - 50 myšlenek, které musíte znát od Bena Dupré. Holocaust si nechám na dlouhé zimní večery, ale určitě si přečtu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :)
      Naprosto chápu, taky tyhle "těžší" knihy prokládám lehčími tématy.
      Hlavně v létě k vodě si často beru spíš relaxační čtení.
      Ty jo, to plánování zahrady Ti úplně závidím ;) To by se mi taky líbilo ;)
      Za tip na "50myšlenek" děkuju, ještě jsem nečetla, ale určitě mrknu.

      Vymazat
  2. Velice velice těžká témata, ale už opravdu dlouho jsem nečetla tak zajímavý a výživný článek, kéž by takových psavců bylo více :-).....
    Jednu dobu jsem četla o válce potažmu holocaustu ledacos, když jsem byla hodně mladší, ale upřímně neměla jsem sílu jít do velkého hloubky i tak to mnou dost otřásalo, ale máš velkou pravdu v tom, že historii lidi často překrucují a zapomíná se, jak to vlastně bylo, najde se jeden jediný viník - vše se natře na černobílo a lidi jsou spokojený, že to mají ve škatulkách, je v tom jasno a nemusí se samostatně uvažovat, páč ta realita je často spíš šedá a komplikovaná a téměř nikdy není černobílá - potom je otázka, jestli je vůbec možné se z historie poučit, když většina lidí takto myslí. Můžeme jen doufat
    :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se Ti článek líbil navzdory tématu ...

      U mě možná tohle celé dost ovlivnil fakt, že jsem vyrostla u prarodičů, kteří válku zažili jako děti a od malička si se mnou o tom povídali, včetně věcí, které člověk ve školce či škole neuslyší...

      Myslím, že poučit (nebo spíš inspirovat se v dobrém) historií dá, ale spíš z takových zlomkových osobnějších událostí. Člověka víc donutí k zamyšlení příběh o utrpení a bolesti jednoho konkrétního člověka, nebo jeho odvaze, než souhrnné dílo o druhé světové, kdy je jen uvedeno, že zemřelo několik milionů lidí (dodnes se ani přesně neví kolik opravdu).
      Kdo si dokáže představit třeba 10mil mrtvých, jejich pozůstalé, jejich osudy...? Uzavřeme to s tím, že byla přece válka a v Evropě vládl Hitler. Jakoby všechny zabil on sám osobně vlastní zbraní.... Takový přístup k historii bagatelizuje vše podstatné.

      Hodně se mi líbí třeba přístup Eduarda Stehlíka, vojenského historika. Asi se nejvíc blíží i mému pohledu na historii a vůbec to, jak ji vykládat.

      Vymazat
    2. Máš hlubokou pravdu v tom, že mnohem přenosnější jsou ty osobité příběhy. Já měla pratetu, která také zažila válku, vykládala mi o tom, i celé příběhy naší rodiny - kdy velká část rodiny byla odsunuta do Německa, je zajímavé slyšet i jak to vnímali ti odsunovaní, kteří byli v té době dětmi a vůbec..... Tohle se nikde nedočteš a většinou jen z té jednoho úhlu pohledu. Mě to třeba potom vedlo k tomu, že jsem si přečetla knihu Vyhnání Gerty Snirch...a mám moc ráda Lustiga - ten člověk byl tak pozitivní a přitom si prošel peklem a vůbec spousta těhle lidí....Obdivuju je, prokázali opravdu odvahu a nenechali se zlomit něčím, co se nedá rozumem pochopit...

      Vymazat
    3. To muselo být hodně zajímavé, mám moc ráda takové povídání pamětníků. Určitě to pak člověka vede i k tomu, že nemá černobílý pohled na věc, oprostí ho to od tendencí globalizace a vrátí do obyčejné reality normálních lidí v každodenním životě a víc se člověk pak snaží porozumět všem nuancím ....
      Já měla z tohoto důvodu hrozně ráda ještě na škole Remarqua, měla jsem ráda jeho styl... Byl takovou přípravkou na těžší kalibry, které jsem začala číst pak časem...

      Gertu tady mám nachystanou, zaujalo mě hodně téma, už jak se objevila. Vlastně kromě filmu Habermannův mlýn s mým oblíbencem Karlem Rodenem jsem asi moc na toto či podobné téma příliš nenarazila v knížkách či filmech...
      A líbila se Ti Gerta?

      Vymazat