Možná se tak narodila, možná je to…
Pamatujete
na reklamu Maybelline?
Občas na ni
vzpomenu, ta pointa je věčná a vděčná, že možná jsme se tak úžasní narodili,
ale možná je taky za tím něco zcela jiného, o čem se primárně tolik nemluví a
není na první pohled znát. A to zlepšení, které okolí registruje, tak není jen
díky kvalitní DNA.
Dneska se
na tohle témě chci zaměřit ne z pohledu vzhledu, ale hlavně v oblasti
pracovní a je úplně jedno, zda jste zdravotník, pedagog, právník, daňový
poradce, stavební inženýr, ajťák, designér, nebo prodejce kosmetiky, protože bez
tří věcí byste se asi nikdy nedostali ve svém oboru dál, než ke snění, nebo ne na moc dobrou pozici.
1)
Vzdělání v oboru – pevná kostra, na které lze
stavět a ano, často i dost teoretická, což není nutně pokaždé na škodu, trochu
mi přijde poslední roky, že se teorie démonizuje, jakoby nebyla vůbec nutná a
šlo to nejlépe i zcela bez ní. (Chápu, že nadmíru teorie není ideál, ale ani
jeden extrém není rozumná cesta.) A je jedno zda vaší kostrou je škola, nebo
rekvalifikační kurz, zaleží na profesi a kam směřujete, každá žádá své, ale rozhodně
sejde na kvalitě, jen prázdný certifikát či titul, co vám nic nepřinesl, čímž
myslím, že vás nic nenaučil, je k ničemu. Dokonce bych řekla, že sem tam i
zdánlivě prestižní název není zárukou a naopak, můžete objevit skutečné perly v oboru
na první pohled v místech méně nápadných a ne tak zprofanovaných. Co se
týče ještě sběru titulů, tak si neodpustím vsuvku o postupu v tabulkách.
Potud dobré. Ale specifikum úředníků ČR mj. mojí oblíbené Finanční správy ČR
pak je, že můžete být raketový inženýr, nebo mít lesnickou výšku (true story) a
automaticky vás tabulka ohodnotí lépe a nakonec i posune na vedoucí posty. Naproti
tomu školství takové kotrmelce a čachry s tituly odkudkoliv nezná a uznává
jen vzdělání v oboru a jen do potřebné výše pro danou pozici, což je občas
kruté a děje se tak, i když i zde zaměstnanci dostávají plat dle tabulek stejně
jako úředník z FÚ. Ale budeme se teď držet tématu toho smysluplného rozvoje.
2)
Uvedení do oboru či praxe – mít při nástupu dobrého
mentora, garanta, je základ. Ten, kdo vám pomůže všechnu tu teorii, vědomosti a
čerstvě nabyté dovednosti propojit a začít uplatňovat v praxi při výkonu
profese. Zatím co v zahraničí standard, u to v praxi sem tam ještě někde
vázne. Je velká výhra, když narazíte na někoho, kdo ve vás vidí potenciál a
stojí mu za to, vám předávat know-how, uvádí vás do světa (ať už je tím světem
svět daní, nebo učitelství mateřských škol), protože věří, že jste tím, kdo si
jeho pozornost zaslouží a máte v oboru šanci uspět. Mentor vás podporuje,
těší ho váš růst, neděsí ho váš úspěch a upřímně vám jej přeje. Dodnes
nezapomenu na hezkou chvíli, když jsem na jedné své z prvních pozic
překonala ve statistice svého skvělého mentora a on mi pak sám přišel srdečně
blahopřát. Byl opravdu super a dodnes je. Úsměvné pak je, že má zcela totožné
jméno s jedním mediálně nechvalně známým „vlkem“, byť dneska stojí na opačných
stranách barikád. Naproti tomu, když narazíte na někoho pravého opaku, koho váš
potenciál vyděsí, vyvolá v něm pocit ohrožení, nebo hůř, vidí ve vás
dojnou krávu, co roky bude přinášet zisk, ovšem je ji potřeba držet pěkně
zkrátka v mezích uvázanou na řetězu, tak to bych označila jen za „velký špatný“
a je na čase jít asi dál, i když to možná znamená udělat krok do neznáma a
opustit i zbytek té pochybné jistoty. Něco jak očekávaný vděk, který jistě
jednou ze strany těch, kdo vás vysávají dojde, nebo podobné nesmysly, tak do úvah
a plánů profesního života fakt nepatří. A lépe přestat si lhát do kapsy. Mnoho
z nás si tím projde, ale je fajn, když se dokážete i v tomto hnout ve
své mysli z místa.
3)
Průběžné vzdělávání – tady bych se trochu zastavila.
Protože
právě sem se hodí dnešní nadpis. Spousta lidí kolem vás si možná myslí, že
studiem, případně ještě zaškolením v praxi, to pro vás vše skončilo a když
sypete i 10 let po ukončení studia aktuální informace a novinky z vašeho oboru,
většina to přikládá tomu, že jste zkrátka chodili na školu, tam jste se to
naučili. Anebo děláte tu práci. Tak jistě praxí člověk udržuje nějaké povědomí
o aktuálním dění v oboru, to ale není vše. Dneska už se dávno téměř žádná
profese nemine bez sledování novinek v oboru.
Faktem tedy je, že nikdo se tak v obraze nenarodil. Tím chci říct, že ani žádný učený z nebe nespadl. Nikdy není pozdě začít na sobě pracovat a pracovat na sobě není žádná ostuda, naopak! Často platí, že čím chytřejší a informovanější člověk ve své profesi je, tím více času tráví právě vyhledáváním informací a aktivním vzděláváním v průběhu svého života. A ano, i naprosté špičky, nebo spíš právě ty, denně najdou na vzdělávání čas a snaží se nezakrnět. Chodit na školení pravidelně je normální, pilovat jazyky, případně zvyšovat si kvalifikaci, místo Netflixu si přečíst aktuální články k vašemu oboru, místo 50té rtěnky si koupit odbornou knížku (mj. mít přehled o kvalitních autorech ve vašem oboru je základ, říct aspoň 10 jmen, od kterých si ráda něco přečtu, by neměl být problém), sjet místo filmu občas webinář, tak je u takových lidí standard, když se chcete nejen pohnout dopředu, ale taky když nechcete jen tak zakrnět. Kdo zastaví, ten couvá. A ať už jste kadeřnice, lékař nebo rozjíždíte vlastní firmu, platí pravidlo průběžného vzdělávání napříč profesemi.
Navíc vám to dodá sebevědomí, víte, že
i kdybyste o prací teď přišli z různých důvodů, najdete snadněji jinou. A
taky je to skvělý trend dnešní doby, kterého se netřeba bát, ale vnímat jej
jako bonus. Investice do sebe sama, je tím nejlepším, za co můžete utratit
peníze. Tím, že si zvýšíte kvalifikaci, nebo budete dělat práci, která vás těší,
nebo umožňuje lépe fungovat v budoucnu časově, tak taky zajišťujete nejen
sebe, ale případně i své děti a rodinu benefity jako je spokojená máma – dobrá máma,
případně samozřejmě táta.
Takže
zejména rodiče by se neměli upínat jen k tomu, že jen primární investice
do dítěte v podobě 10 kroužků je přípustná. Jako i jiní kolegové z oboru,
tak i já jsem lektor a stále mě překvapuje, co nakonec nejvíc stojí v cestě
tomu, abychom dělali to, co dělat skutečně chceme. Proto tady občas zmiňuji ty
střípky.
A za sebe
dodám jednu věc, že mít díky práci možnost být v kontaktu s lidmi,
kteří jsou o 10 levelů dál něž jste zrovna vy, je sice fajn a sem tam vás to
obohatit může, ale dýchání stejného vzduchu vám vědomosti a komplexní znalost
aktuálních trendů a novinek z oboru do hlavy nenalije v takovém rozsahu,
že na tom můžete stavět svůj profesní život jako na jediném vkladu do vzdělávání.
Myšlení
bolí, jak pravil klasik. Vzdělávání bolí. Stojí čas, a to úměrně tomu, kolik se
chcete posunout a být IN pro trh práce. Stejně tak to stojí často i peníze. Čím
prestižnější, tím dražší. Smiřme se s tím, že vysoce kvalifikovaná práce,
která bude jednou dobře placená na výstupu, tak je na vstupu hodně náročnou a často
i drahou záležitostí v oblasti profesního vzdělávání. Kdo někdy musel na
certifikované profesní zkoušky, tak rozumí.
Dá se říct,
že ty vstupy jde úměrně regulovat podle toho, jak moc se chcete posunout. A
občas to stojí i nervy, pokud jste zvolili formu, kde je závěrem ověření
nabytých informací – tedy přezkoušení, test. Na druhou stranu tyto věci jsou
často velkou motivací se snažit ještě trochu víc, než by tomu bylo čistě díky
obecnému zájmu o obor. Základem je nakonec hlavně chtít, skutečně chtít, protože krize přijdou. Doba, kdy se nedaří, kdy vás dohoní další
povinnosti mimo vzdělávání, kdy pochybujete o celém svém rozhodnutí. Znáte ty
vzdechy, kdy si říkáte, že radši budete tesařem? (mmch. Fajn práce, máme jich
tu pár, nebýt zamilovaná do Úzetek, asi budu dělat něco takhle smysluplného.)
Další bod,
kde je to běh na delší trať, tak je úplná změna profese. Není to zpravidla otázka
jednoho odpoledne, pokud chcete být v nové profesi dobří.
Na jednu
stranu, tak jak v dnešní době ztratila váhu maturitní zkouška a bohužel
státní maturita už to nezmění a podobný úděl čeká jednou pravděpodobně i další
stupně, zejména jako je bakalářský titul, nebo třeba malý doktorát, o čemž se
diskutuje už pár let, tak na druhou stranu dnešní doba nahrává průběžnému vzdělávání
a studiu víc než kdy jindy. A tedy z změnám. Nejsme nuceni stagnovat v profesi, kterou jsme si bez znalosti reality všedního dne, zvolili někde v 15 letech.
Takže pokud
cítíte, že chcete v tom ohledu změnu, tak hledejte, plánujte, zkuste to. Ne,
protože kariéra něco znamená. To je hrozně naivní si myslet. Na většinu lidí i
na vysokých pozicích po odchodu do důchodu nevzpomene víc než pár bývalých
kolegů. Na to je život příliš krátký, aby člověk dělal něco jen pro pocit, že
dosáhl nějakého stupínku. (Schválně vyjmenujte teď všechny ministry spravedlnosti od Plyšáka v 89.)
Tím důvodem
pro změnu je tedy hlavně to, že se zamyslíte nad tím, zda vás práce baví, naplňuje. Pokud se jen
netěšíte do stávající práce kvůli nepříjemnému šéfovi, kolegyni, špatným
pracovním podmínkám včetně mizerného ohodnocení, tak možná pomůže změna
pracoviště, pokud vás nebaví profese samotná, pak je dobré přemýšlet nad změnou
více komplexní. Pokud jste starší a třeba do důchodu zbývá do 10 let, tak proto,
že zdraví vám to dá pocítit o dost dříve než mladému vitálnímu tělu, že žijete pod tlakem a toho tlaku začíná být akorát tak dost. Pak se možná hodí jen
zvolit příbuzný obor. Na druhou stranu cca 50 let, případné děti velké, bydlení často splacené, to značí velkou volnost a otvírá možnosti, kdy se věkem často limitují lidé jen ve své vlastní hlavě.
Pokud jste
mladší, zamyslete se nad tím, kolik vám zbývá času do penze – 20,30 let? Pokud se
točíte i kolem 40ky, tak stále vás čeká ještě několik desítek let do důchodu, a
to přece stojí za to zkusit je prožít líp a spokojenější.
Ještě tady
máme speciální úsek, který už jsem lehce naznačila a tím jsou výmluvy, proč na sobě nemůžete pracovat.
K tomu
platí zlaté pravidlo, nehledej důvody, ale způsoby.
Občas
slyším od lidí, že nemůžou, protože mají děti, nebo partner by experimenty v oblasti
práce (a příjmů) nepřipustil s argumentem, že to ohrozí rozpočet a
fungování rodiny a někdo zase argumentuje tím, že je sám, takže nemá to
záchranné lano v podobě partnera.
Předně je dobré
se pak zamyslet nad tím, že velkou část našeho života jsme my sami aktivně
utvářeli. Nežijeme v 18. století, místo pro život i partnera si vybíráme.
No a i ty děti máme dneska dost plánované a chtěné.
Pokud je
ale i navzdory době dnešní uspořádání života nějakého člověka jen výsledkem
toho, že se osudem nechá smýkat jak hlemýžď po mýtině, tak to asi ukazuje na
hlubší problém, ale i zde lze najít pomoc a řešit ho. Jen tak se posuneme. I
když to snadné není, to uznávám.
Co se týče vztahů
vs. když je někdo single, tak vztah je tak trochu dvousečná zbraň. Mnoho lidí překvapí,
že nakonec oni díky okolnostem mohou být v té pozici, kdo ponese náklady
nejen své, ale i partnera, domácnosti a případně dětí. Že nebude člověk
výhradně vždy jen zachraňován, ale bude taky někdy třeba zachraňovat. A ať už
je tou okolností nemoc, nebo jiné okolnosti, když přijdou, musíte se s nimi
poprat. Speciálním zpestřením pak je hypotéka, nebo dítě, kdy se nestačí
uskromnit, ale ty peníze někde musíte vzít. A taky ačkoliv má každý nějakou peřinu
pro těžké časy, tak ani ta není bezedná a stačí jedna mimořádná událost, co
zacvičí s rozpočtem (zpravidla vám ji sdělí v autoservisu) a je člověk
hned víc ve stresu.
Na druhou
stranu mám někdy dojem, jakoby lidé ve vztahu měli pocit, že jsou zbaveni
základních lidských práv a zkrátka už nemůžou dělat nic, když nemají souhlas partnera. Tím myslím, že je skutečně dokážou zazdít na cestě k postu finančního ředitele, na který beze sporu mají, věci jako to, že partner odmítá sám vařit oběd a nárokuje si partnerům čas, potažmo život. Vždycky mě zarazí, jak lidi rozhodí, že to vnímáme v rodině jinak. Nechápu, proč by vdaná žena, nebo ženatý muž nemohl přijmout třeba stáž na pár měsíců někde jinde, když z dlouhodobého hlediska to má logiku a současně taky nejsme povinni se sebeobětovat nikomu. Partner, rodina by se měla navzájem podporovat. A osobně jsem právě za tohle asi ve své rodině vděčná nejvíc.
Ze zkušeností v praxi asi napíšu, že zejména
ženy (i když nejen ony!), pokud jsou vdané a mají malé děti, tak jakoby neměly nárok chtít víc,
nebo chtít změnu. A často se samy bojí takový svůj postoj prosadit. Protože oporu
nemají jak v partnerovi, tak často ani v ženách starší generace.
Tady je pak
na místě komunikace. Sednout si a promluvit si bez emocí (což je někdy těžké) oboustranně
o svých přáních a cílech, ale taky o obavách, o faktech a okolnostech, které je
nutné do rozhodování zahrnout. Fakt, že ale manžel neumí vařit, není skutečně
důvod, aby se žena vzdala svých cílů, ale je to jen bod, který je nutno
vyřešit. Ať už sestavením jednoduchých receptů, které si vyzkoušíte první společně,
nebo výpomocí v rodině, od sousedů v rámci směnného obchodu –
sousedka uvaří občas oběd, kdy ji např za suroviny zaplatíte/nebo je zajistíte
a manžel na oplátku sousedce poseká ještě zahradu, nebo složí dřevo. Možná ani
netušíte, že máte ve svém okolí třeba starší osamocenou ženu, která by takovou
směnu uvítala. Nebo samozřejmě můžete z rozpočtu pustit chlup a zaplatit
si donášku jídla atd. Faktem ale je, že většina střední třídy i vysokoškolsky
vzdělaných lidí bojuje s financemi.
Pokud
vzhledem k rozpočtu a náročnosti péče o rodinu, není možná forma
vzdělávání, kterou byste rádi, zkuste hledat jinou, podobnou. Láká vás oblast
práva? Ovšem nastoupit na denní studium Právní nauky na 5 let je teď nereálné se
3 malými dětmi a rodičákem? Co zkusit specializaci na kombinovaném studiu? A když
ani to ne, tak co využít čas večer ke shlédnutí přednášek zdarma na You Tube,
které lze i jen poslouchat třeba při žehlení, kdy defacto můžete načerpat a vstřebat
řádně teorii, hodně základních studijních materiálů je i zdarma, nebo ke stažení,
nebo výměnou přes Primát.cz, a až se situace zlepší časově a finančně u vás doma,
tak můžete najet na studium, které vám dá díky získaným znalostem už časově
méně zabrat, protože už si dosadíte jen změny, ale ten základ se nehnul skoro 2
tisíce let. (to je trochu nadnesené, ale věřím, že si rozumíme.)
Chci tím
jen ukázat, že vždy jsou možnosti. Ale pokud nemáte zájem na sobě pracovat,
nekažte si karmu a neřešte závistivě druhé, zda jejich finanční ohodnocení je adekvátní, když na sobě dřou, neprskejte,
že byste taky sypali věci z rukávu, ale maminka a tatínek vám neumetli cestičku,
protože ne každému rodiče cestu umetli a taky po zbytek života je to spíš na
vás samotných, kam se z té první pozice po škole dál vypracujete. Nemůžu vynechat, že i s tímto jevem určité jedovatosti a závisti se v praxi setkávám ve vztahu k těm, co na sobě pracovat chtějí a není nad to, se pak z takových drobných traumat a zklamání nad postoji určité části společnosti vypsat po večerech na blog. (Sem vložen očividný vtip.)
Takže věřím,
že snad vás dnešní článek nalákal spíše k posunu sebe sama, nebo ujistil, že když tou
cestou jdete a někdy může být hodně těžká, tak je stále ta vaše, kterou jste
chtěli a že za to stojí. Ať už je to jen školení, kurz, škola, stáže, vše se
počítá. A já vám za to tleskám.
Vaše Iwi
