Jak poznat
normální text o nenormálních věcech + knižní tipy
Na mazaném
králíčkovi (na blogu i na FB stránce ZDE) potkáte čas od času také knihy o
událostech, které jsou tak trochu na hraně lidského chápání. Ať už jsou to
třeba knihy o holocaustu, koncentračních táborech, trestných činech současnosti
i minulosti, stejně tak knihy z oblasti psychologie na téma různých
nemocí, odchylek a postižení, nebo obecně z oblasti medicíny. Naprosto
chápu a respektuju, že existují lidé, kterým není vůbec příjemné o takových
věcech číst a často jim přijde až divné, že někdo jiný si podobné knihy
dobrovolně kupuje.
Ač to na první
pohled tak občas nepůsobí, tak ani já si rozhodně nelibuju v brutálních či
zvrácených krvácích, které mají jedinou snahu a to šokovat čtenáře.
Vždycky mě zajímala
medicína, psychologie, historie. To jak funguje lidský mozek, ale i mezilidské
vztahy, vliv prostředí na jedince a taky určitá podivnost historie či obecně
života.
My, lidé máme dnes velkou
snahu často historii „strkat do mramoru a dělat z ní pomníky bez jediného
kazu“, chceme si hlavně určit jasné strany dobra a zla, tak nějak globálně, bez
ohledu na to, jak to bylo rozmanité, nepřipouštíme výjimky, změny či odchylky
od naši osy jasně daného názoru. Ale skutečná historie je často zcela jiná, než
jak jsme si ji doslova vysnili. Je komplikovaná, prochází různými fázemi.
Já osobně mám ráda
knihy, které přináší informace, které si autor ověřil z více zdrojů, sám
se tématem zabýval do hloubky, bral proces psaní jako výzkum a je tak schopen
čtenáři nabídnout i jasná fakta a přesný popis událostí, které by si člověk
jinak nedovedl ani představit. Preferuju minimum emocionálně podbarveného a
často zavádějícího textu, který se snaží čtenáře někam tlačit silou.
Pokud píše autor o
těžkém či smutném tématu, jakým byl např. holocaust, dá se o něm psát
realisticky a přitom citlivě, aniž by se autor musel zaklínat silnými výlevy
vlastního znechucení. Vy i já jste dost chytří na to, abyste si na každou věc
udělali vlastní názor a pokud vám chybí informace, tak si je můžete ve velké
míře dneska vyhledat, doplnit a názor si utvořit. To se mi moc líbilo i na
knize Jak se rodí sériový vrah, jejímž autorem je Hannes Rastam (odkaz na knihu ZDE). Autor sesbíral
a postupně ověřil každou informaci, během psaní knihy často uvádí, že on sám se
snaží teprve vše pochopit a nechává čtenáři dost prostoru, aby na základě
předložených argumentů mohl sám dedukovat výsledek.
Jsem vždycky ráda,
když autor píše na rovinu a i o věcech, které se nám primárně nelíbí, a nejraději
bychom zapomněli. Krásnou ukázkou je kniha Osvětim Konečné řešení pod seriálu
BBC (odkaz na knihu v databázi ZDE) a nebo kniha Ženy z bloku 10 (odkaz ZDE). Těžko
se čte o tom, že třeba mé milované Slovensko zaplatilo za trvalou deportaci
svých židovských obyvatel Německu přes 3 miliony říšských marek a žádalo úmluvu,
že deportace bude trvalá, ale je to fakt.
A i proto, když
1.1.1993 vznikla samostatná Slovenská republika, tak jste všude mohli slyšet,
že Slováci mají konečně po téměř 1000 letech zase vlastní stát. „Slovenský štát“,
který fungoval během válečných let a tak neslavně proslul jako aktivní spojenec
nacistického Německa, jakoby byl navždy zapomenut…. Ostatně Slovensko nebylo
zdaleka jediné, které bylo takto proaktivní třeba v židovské otázce. Stejně
výkonné bylo i Maďarko a další země.
Stejně tak Polsko,
země kde se pak nacházel největší tábor smrti, bylo také zemí, která na začátku
byla velkým fanouškem myšlenky napadení tehdejšího Československa a zabrání
území Sudet. Na prohlídce v Osvětimi se dovíte mnohé o druhé světové válce,
včetně toho, že v koncentračním táboře zahynul vysoký počet polských
občanů, ale určitě neuslyšíte o tom, jak velké sympatie chovala tato země v začátku
k Adolfu Hitlerovi, k nacismu jako takovému a ani nic o jejich
vlastní iniciativě v tomto směru, včetně tématu Židovského obyvatelstva.
Stejně tak je
nepředstavitelné, že se mohl nacistický důstojník skutečně zamilovat do
židovské vězeňkyně, chovat k ní city, aniž by ten jeho vztah měl naplněnou
sexuální stránku, což popisuje zmíněná kniha Osvětim: Konečné řešení.
Všem je nám bližší
asi představa, kterou jste mohli vidět ve filmu Colette, kdy mladá židovka
byla nucena k sexu nacistickým důstojníkem a to byl základ všeho.
No a třeba o
vzájemné krutosti i mezi samotnými vězni uslyšíte i na prohlídce
zmíněného koncentračního tábora v Osvětimi (o mém výletě do Osvětimi více
v článku ZDE).
Ale toto vše výše
popsané a zdánlivě neuvěřitelné se stalo. Ať už se nám to líbí nebo ne.
A právě to
v knihách hledám – ty situace, které vás donutí vystoupit z rozjetého
vlaku zažitých názorů a stereotypů, získat odstup, začít uvažovat samostatně a
uvědomit si, že nelze vše tak snadno házet do jednoho pytle a že není jen černá
a bílá. A že život a běh událostí není vždy jednoduchý, přímý a snadno
definovatelný, ale do všeho zasahuje nespočet vlivů a ne všechny nám mohou být
známy a ani všechny nemůžeme možná ani pochopit.
Mám zkrátka ráda
knihy, které přináší informace, ale nutí vás zároveň samostatně uvažovat.
Knih s podobnými
tématy jako jsou objevy z oblasti psychologie nebo obecně medicíny, ale i
téma druhé světové války a v neposlední řadě rozbory kriminálních případů
minulosti, je dneska hodně, problém je ale v kvalitě.
Dneska podnikaví
lidé, kteří si všimli velké poptávky na trhu, se často pouští do psaní s vidinou
zisku. Aniž by měli potřebné znalosti, schopnosti a chcete-li talent a taky
dostatek informací, věnovali přípravě potřebný čas a vše si řádně ověřili. Jsou
hnáni pouze vidinou peněz. A taky někdy lovem senzací. Ať už to jsou knihy o
životním stylu, stravování, osobnostním rozvoji, nebo třeba z oblasti kriminalistiky.
Sepsat ale dobrou
knihu na nějaké takové téma, ať už je tím historie válečná, nebo historie
kriminálních případů či téma z oblasti medicíny stojí opravdu hodně práce,
času energie a i peněz. Ne, každý je ochoten to pro svou práci obětovat. A ne
každému záleží na kvalitě jeho díla. A tak pak často někteří píšou stylem, že co
neví, to si domyslí, jejich texty jsou plné slovní vaty bez hlubšího obsahu a
od první věty vnucují čtenáři vlastní názor nejen na dané téma, ale i na celé
uspořádání světa.
Jejich kvalita se
neliší od dnešního bulvárního tisku. Takové knihy jsou ale až nebezpečné. Stejně
jako u bulváru cílí na čtenářovu touhu po šokujících informacích, jisté formě
agresivity, ale i touze si počíst o cizím neštěstí, ale navíc často je jejich „vyšším“
cílem i podněcovat nenávist mezi lidmi a šíření nepravdivých informací, které
vás manipulují k závěrům a co hůř i jednání. Neliší se pak příliš od knihy
Adolfa Hitlera Mein Kampf, která v sobě nesla stejné znaky.
A je naprosto jedno,
jestli to je kniha o stravovacích návycích, koncentračním táboře, nebo sériovém
vrahovi ze Severu.
A na to bych vás
chtěla upozornit, protože to jsou zároveň záchytné body pro to, abyste
neztráceli drahocenný čas nějakým brakem.
Po přečtení takové nekvalitní
knihy, když se pak zamyslíte, případně budete muset někomu v rozhovoru
argumentovat, tak dojdete na to, že vám argumenty v podobě jasných a
hlavně podložených faktů chybí, protože kniha je sice plná slov, ale jsou to jen
slovní výlevy nálad autora k dané události.
Dobrá kniha
nepodporuje nenávist ani k jedinci, ani ke skupinám. Dobrá kniha vám
přináší fakta, kterými se vám snaží říct i něco víc. Často se vám snaží spíš otevřít
mysl a donutit vás zamyslet se. Inspirovat vás k tomu lepšímu z lidské
povahy, ať je tím soucit, láska, úcta k lidskému životu, osobní odvaha,
zlepšování sebe i života jiných skrz vaše chování. Včasný zásah proti rodícímu
se zlu, který pak zdaleka nemusí být tak razantním a agresivním krokem jako
byla třeba druhá světová válka.
Kniha, která je
psaná ve smysl „kde udělal Adolf Hitler chybu aneb jak to udělat příště líp“,
kniha která neupozorní na fakt, že se Adolfu Hitlerovi podařilo nejen
zmanipulovat Německo, ale i mnoho lidí v dalších státech, kteří s nadšením
chtěli uspořádat svět podle jeho představ, není dobrou knihou. Je potřeba
upozornit i nás na chyby ostatních, které přispěly k výsledku, nejen
donekonečna omílat názor, že co Němec, to zlý člověk.
Stejně tak si
všimněte, že ku příkladu často takové články a zprávy o kriminálních činech
lidi spíše inspirují po čase k podobným dalším činům, než aby byly výstrahou,
že tohle není správné řešení situace.
Nemusíme chodit daleko,
nedávná střelba v Paříži a následná střelba v Uherském Brodě. Osobně si
myslím, že případ v Uherském Brodě si asi zaslouží i jisté srovnání případem Olgy
Hepnarové, která v roce 1973 najela vypůjčeným autem na autobusovou
zastávku a úmyslně tak usmrtila 8 lidí. Sama vypovídala, že to byla její
odplata společnosti, která ji vyloučila se svého kruhu. Zastávám názor, že
nikdo nemá právo brát jinému člověku život, to bez debat. Ale na druhou stranu
připouštím, že samota, nebo chcete-li společenská izolace může být hodně zlá a
jak roky drobných ústrků mohou působit na psychiku člověka, když jsme každý
jiný, se těžko dokáže odhadnout. A proto bychom neměli být k ostatním slepí
a otevřít oči a pusu až ve chvíli, kdy máme potřebu hlasitě odsuzovat takový
smutný a zbytečný čin, jakým bezesporu ztráta lidských životů je.
Takže já se ptám, co
by nám měly tedy takové zprávy ideálně dát? Zatím jsou jen inspirací k dalším
neštěstí….
Osobně si myslím, že
by měly být hlavně velkým apelem na všechny lidi a podle toho by měly být i
psány, aby lidé byli všímavější. Nežili jen uzavřeně pro sebe, ale zajímali se
o druhé, jak se jim daří, nepřihlíželi a ani sami se neúčastnili toho, aby
nějakého člověka oni či jiný zbytečně stresuje či trápí, ať už je ten člověk
sebevíc zvláštní, nebo dokonce nemocný. Pamatujme totiž, že každý má ty nervy
vážně jen jedny. A možná náš zájem, včasný zásah, podaná pomocná ruka, nebo jen
slušnější přístup napomůžou zabránit takovým neštěstím. Zastaví tu rodící se
myšlenku na takovou věc.
A když už to
nedokážeme z principu, že každá lidská bytost si zaslouží slušné
zacházení, tak to udělejme pro ty, kteří pak zbytečně zaplatí za vygradování
takovýchto situací vlastním životem.
Vím, že si někteří
říkáte, že snad hájím pachatele takových činů? Ne, už jsem psala, že sahat na
život jiného člověka nemáme právo. Ale možná si říkáte - a vůbec, že co je vám do
cizích? Jdou vám hlavou myšlenky, že dnešní doba je přece taková (těžká,
nebezpečná pro všechny) a že každý by se měl starat sám o sobe….
Dnešní doba je ale přesně
taková, jakou si ji lidé udělají. Není o nic horší než kdysi.
Jistě bude vždy
určité procento lidí, kteří nechtějí pracovat, ale využívají systém, a kteří
jsou těžce nemocní a nebezpeční sobě i okolí (např. sexuální deviace, narkomani)
a vždycky bude existovat v určité míře závist a jiné špatné vlastnosti,
ale není toho mezi lidmi ani zdaleka tolik, to jen my to svojí netečností
umocňujeme. Když je vidět jen to zlé a dobré se schová, zdá se celý svět
peklem.
Buďme proto opatrní,
ale nebuďme zbabělci. Nebojme se třeba i jako první projevit zájem či jen
slušně odpovědět člověku, se kterým okolí jedná jako s podřadnou bytostí. A
zachovat slušnost i vůči člověku, který ji třeba hned od začátku sám neprojeví,
často se nám tak podaří zvrátit průběh komunikace k lepšímu. Uvědomme si,
že jsme tu sami za sebe. Díky osobní odvaze některých přežili další lidé druhou
světovou válku a i jiné katastrofy (viz článek o filmech Hotel Rwanda, více
ZDE)
No, ale ať se tedy
vrátím čistě ke knihám….
Jak už jsem psala, jedna
z nejlepších a nejvíc objektivních, kterou jsem četla o koncentračních
táborech a otázkách holocaustu, je kniha Osvětimi sepsaná podle dokumentu BBC.
Protože ta kniha obsahuje jen více méně holá fakta, čísla, údaje, jména,
svědky, výpovědi, záznamy, svým způsobem je velmi strohá, nedočkáte se žádných zdlouhavých
osobních příběhů, ale těch jasných kratších je tam dost. Je to dobře vyvážené
čtivé dílo, jak jen u takového tématu může být.
Myslím, že tahle
kniha nejlíp popisuje celou záležitost. A kdybych měla vybrat a doporučit jen
jedinou knihu o tématu holocaustu, bude to právě ona. Protože přestože se vám
bude těžko číst, protože přináší na věci nový pohled, tak v sobě nese zároveň
hluboké poselství, které se čtenářům snaží předat. Vysvětluje, že otázka
holocaustu nebyla zdaleka bojem nacistického smýšlení Němců proti existenci
Židovského obyvatelstva. Že to nebyl boj Hitler vs. zbytek spravedlivého světa.
Naopak byl to
složitý a komplikovaný boj nenávisti proti slušnosti a odvaze, kde se jen stěží
dá rozeznat v některých pasážích, kdo je kdo. Díky knize člověk pochopí,
že nejúčinnějším bojem proti takové nenávisti je to, že ji sám nikdy
nepodlehne, že nedovolí, aby byl stejný jako ti, kteří tak nenávidí. A to je
právě ono – bojem proti nenávisti je to, že nebudete nenávidět.
A takové poselství
by vám měla předat dobrá, kvalitní kniha.
Vaše Iwi
Co vy a knihy? Povídejte … ;)