Když se Mazaný Králíček chystá na blogu cestovat aneb seriózní přípravy k seriózním článkům

Nedávné zatmění měsíce přineslo mimo spousty fotek našeho souputníka i další zvláštní událost. Extrémně silný příliv u Saint Michel v západní Francii a tak se z tohoto opatství po 18 letech opět stal na pár hodin čistě ostrov, protože byla zatopena i příjezdová výše položená cesta.

Když jsem se na to dívala, vzpomněla jsem si, že jsem vlastně na blogu chtěla psát i o cestování (tedy psát častěji) a zmínit místa, která se mi líbila, nebo byla prostě zajímavá, možná přidat historky a vyloženě králičí tipy, aby to nebylo jen nudná hodina zeměpisu.

Už před časem jsem „zahájila první přípravy“. Protože ale takové články, kde chcete uvést i třeba nějaké praktické seriózní info pro cestovatele na vlastní pěst, zaberou podstatně víc času, než psaní o knihách, o návštěvě kina, nebo o úvahách ze života, tak jsem zatím ve fázi jedna – aneb dívám se na fotky a přemýšlím, o čem psát jako první.

To, že by se na tomhle blogu objevily fotky, mi dnes už přijde skoro revoluční myšlenka ;) (Budeme teď všichni dělat, že jako nevíme, že jsem tady asi tak 100x slíbila, že do článku „Výlet do Osvětimi“ (odkaz na článek ZDE) je doplním co nejdřív.

Ale zpět k přípravám….

Nejdřív trochu rozvedu focení jako takové na našich výletech a dovolených. Z většiny času, pokud se nehecnu a foťák neulovím i já, tak probíhá každý výjezd asi takto. Já zběsile fotím na telefon téměř každou hloupost, pan M. vedle mě vleče zrcadlovku, sem tam vyfotí záběr, který by mohl být dobrý, zajímavý. Pan M. fotí i mě, protože si i po letech myslí, že by to mohlo být dobré a zajímavé. Pan M. nesnáší, když jej někdo fotí. A za tímto účelem mi nechce foťák půjčovat, takže má jen pár fotek z mého telefonu, ještě na půl máznutých… Závěrem tedy je, že to z fotek vypadá, že i na svatební cestu jsem jela asi sama a nechala se občas někde fotit od náhodných kolemjdoucích…

Další důležitá věc - pan M. je estet – zvláště ve focení. Je opravdu trpělivý. Na rozdíl ode mě. Já jsem tvor extrémně netrpělivý, a proto pořizuju tzv. absolutně realistické fotky (můj vlastní terminus technicus ;). Takže když jsem hledala, jaké máme všechny „foto-materiály“ k výletu do Saint Michel, našla jsem doma v PC složku s opravdu krásnými fotkami (jasně, že je fotil pan M.). Byla jsem z toho fakt nadšená.

Pamatuju si totiž, že když jsme tam zrovna tenkrát byli, tak probíhala rekonstrukce a nějaké opravy (máme na to celkem štěstí u památek), kolem opatství stálo plno těžké stavební techniky. Tady na mě ale vyskočilo několik opravdu krásných fotek, na kterých je zachycena pouze ona historická památka ve své plné kráse.

Moje nadšení explodovalo v radostném výkřiku: „Zlati, Ty máš tak krásné fotky! To já je mám všechny s bagrem!“

Ano, takové jsou totiž moje fotky – mám Versailles s jeřábem, Vídeňský Stephansdom zakrytý lešením, stejně jako Notre Dame v Paříži a Saint Michel s bagrem a dalšími vozy ze stavby. Nemám odhodlání hledat správný úhel, abych zachytila jen krásu historie a vynechala nevzhlednou přítomnost v podobě probíhající rekonstrukce. No, alespoň je vidět, kam jdou peníze z fondů na opravu památek Unesco, ne. Protože já to vše pečlivě dokumentuju…kdyby náhodou ;)

Jsem ale moc ráda, že jsem pro blog objevila i něco estetického a lákavého. Přece jen bagr můžete vidět i o něco blíž než na západním pobřeží Francie.

Takže to vypadá, že brzo tady k chození do kina, pouštění filmů, čtení knížek a životních příběhů přibude i něco z králíčkových postřehů z cest a výletů. Samozřejmě, že se těším taky pak na debatu a vaše tipy, nápady, postřehy, které teprve utváří ten správný celek ;)

Vaše Iwi

Děkuju všem moc za všechny komentáře, dělají mi velikou radost ;) 

Osobní bublina 

Poslední dny, nebo pár týdnů jsou opravdu testovací. Osud chce pořádně zřejmě vyzkoušet moji aktuální a maximální odolnost vůči stresu. Každý den tedy začíná skutečně nějakou vyloženě „pozitivní zprávou“, nebo událostí (ironicky myšleno.)

Pro představu, tak třeba o víkendu nám tu začala hořet elektrika. Pozitivní na tom je, že jsem byla přítomná a tedy mohla hned konat. Opominu fakt, že sehnat o víkendu elektrikáře je prostě jako sehnat v srpnu Ježíška…. Navíc jsem člověk, který ohledně elektriky věří na skřítky, kteří tam někde maličcí malilinkatí běhají a zajišťují mi všechen ten blahobyt moderní doby jako PC, net a horkou kávu po ránu ;)

Jednou z podmínek výběru mého budoucího životního partnera tedy už v minulosti bylo i to, že ON na tyhle skřítky věřit naopak nebude, protože elektrice rozumí ;) Což se mi naštěstí povedlo, ale tak nejsme samozřejmě s panem M. siamská dvojčata, takže občas zrovna pan M. není po ruce. Byť ale pak bleskově dorazil na místo činu po mém zoufalém telefonu.

Je to zkrátka „bezva zážitek“ (opět ironie), když se vám něco takového přihodí a vy běžně i pitomý fén na vlasy zapojujete do sítě s respektem k té neznámé obrovské síle číhající v zásuvce, která je toho času navíc bez jisker, čouzení a podobných věcí.

Je tedy zřejmé, že když se přidá k praskající vypnuté televizi a k zásuvkám i  hlavní chrčící jiskřící jistič, tak se na to nemám ani odvahu podívat.

Takže takhle např. vypadají teď ty moje „testovací“ dny, skoro se musím smát, protože to začíná trochu připomínat filmy tipu Nezvratný osud, se všemi těmi blbými náhodami. A stejně jako hlavní hrdinové mám pocit, že čím víc se snažím vyhnout další katastrofě, tím je nakonec vývoj absurdnější.

No, beru tohle celé období jako výzvu. Až se situace zklidní, budu opět tak posilněná událostmi, že Superwoman je proti tomu nic ;)

V takových dlouhodobě složitých situacích jsem ale už byla, jsem naštěstí poučená, že jen systematické postupování v úkolech – nejen těch pracovních, ale i dalších a klid při jednání s lidmi i při dalších činnostech, ať se děje cokoliv – skutečně cokoliv (a že se toho děje), je jediná možná cesta, jak se nezbláznit. Nemá vůbec smysl se rozčilovat. Zlaté heslo mojí báječné tety, která mi říkávala, že na blbce se vždycky usmívej a na hodné lidi se usmívej ještě o kousek víc, se snažím důsledně praktikovat den co den.

Dokonce na tom všem začínám vidět pozitivní věci, protože vývoj některých záležitostí vlastně směřuje snad i k lepšímu výsledku, větší budoucí pohodě a na konci čeká svým způsobem klidnější období, protože některé stresy jsou divokým vývojem vlastně nakonec definitivně odstraněny z mého života. Navíc to přineslo nové objevy i v podobě vhodnějších řešení a postupů. Zkrátka změna je život….

Samozřejmě, že zvláště v oblastí osobních ztrát se ty plusy hledají hůř, ale tam se snažím myslet na to pěkné, takže nakonec i hodně blbě započaté pondělí končilo moc hezkým večerem s tím nejvzácnějším a nejmilejším hostem pro mě. A vy určitě tušíte, kdo byl tou návštěvou, se kterou jsme si i s panem M. užili hezkých pár hodin.

V tu chvíli si i člověk uvědomí, co jsou v životě skutečné priority… A tento náš „Host“ rozhodně prioritou pro nás je.

A u těch běžných událostí jako třeba u té vyhořelé elektriky si člověk musí říct, že …no a co, tak budu mít v nejhorším případě novou ;) Zničená televize už je odvezená ve sběrném dvoře, takže budu mít definitivně víc času na knížky. No, však říkám - prostě samé pozitiva a sociální jistoty….. ;)

Ale i tak musím říct na rovinu, že jako náročné to je, samozřejmě nejhorší je na posledních dnech hlavně ten stres, který doslova fyzicky cítím v kombinaci s vyčerpáním, ať se snažím sebevíc si ho nepouštět k sobě. Zachovat klid je jedna věc, ale tohle zase druhá. Často si teď právě proto představím kolem sebe takovou bublinu, v které si žiju a vegetím a nic se mě nemůže skutečně dotknout, naopak vše negativní se od ní odrazí jako skákající míček někam pryč. No, snad té mojí představě rozumíte.  

Kromě toho, že pan M. je pro mě parťák do nepohody, tak je tu ještě jedna pro mě moc krásná věc a to je ten malý virtuální svět nadosah - neb psaní mě moc baví a taky se mi neskutečně líbí, jak přátelská a milá minikomunitka se tady kolem blogu mazaného králíčka, ale i blogu Makeupmania.cz vytvořila. Jste prostě opravdu všichni skvělí ;)

Je skvělé mít něco, kam si můžu jít na chvíli odpočinout od všech starostí, i když v tu chvíli nemůžu zrovna vytáhnout ani paty z práce. Fakt, že do něj můžu kdykoliv nahlédnout a třeba se odreagovat psaním či komentováním jiných blogů, nebo mi děláte radost i vy čtenáři, to je opravdu hodně ;)

Moc vám za to děkuju, jste prostě všichni úžasní, zkrátka taková sluníčka, co prozáří den ;)

Vaše Iwi

PS: Navzdory všem událostem, vidím vážně i hezké věci, možná je dokonce o to víc vnímám momentálně i intenzivněji a taky vidím světlo na konci tunelu, v kterém zrovna asi tedy jsem a pevně věřím na lepší zítřky. Tuhle vlastnost mám údajně v genech po své babičce. Což je zajímavá myšlenka - že by optimismus byl dědičný, že ;)

Čas na prodej

Čas je nejcennější komoditou. Nejde vyrobit, nejde natáhnout, zvětšit, nejde vrátit, nejde v pravém slova smyslu ani darovat.

Pokud nastoupíte po škole jednoho krásného dne do práce, tak časem pochopíte, že jediné, co po vás váš zaměstnavatel skutečně bude chtít, je váš čas.  Jsou pozice, kdy ani ten výkon či efektivita práce nejsou rozhodně prioritou a hlavní je, že si necháte ukrojit kus ze své délky života ve prospěch někoho jiného, někdy i větší, než dovoluje zákoník práce. (časová flexibilita se tomu v ČR říká ;)

Můžeme tu polemizovat, že když člověka práce baví, tak to takovou ztrátou není a taky, že za každý čas dostanete přece mzdu či plat, díky nimž v horším případě zaplatíte jídlo a bydlení a přežijete a v lepším i nějaké jiné radosti ze života jako je cestování, koníčky a vůbec zábavné věci. A taky že nemůžeme žít jako Křováci v Africe a jen si celý den hrát, musíme jako moderní společnost přece vytvářet (ne)trvalé hodnoty, máme zkrátka vyšší cíle než jen žít. No…. ;)

Potud jako ale vcelku ještě člověk bere a i chápe.

K dnešní úvaze mě ale inspirovalo několik článků (řekněme, že recenzí), kdy si autor článku stěžoval na nepříjemnost recenzovaného produktu, respektive utrpení při procesu zkoumání.

Příklad první knižní, aneb jeden za všechny ostatní – recenze knihy zaslané za tímto účelem od nakladatelství (ale volně doplň i knihkupectví, či portálů). Prostě pocitově doslova drama jako Utrpení mladého Werthera od Johanna Wolfganga Goethe. Opravdu se sama sebe ptám, proč někdo bere spolupráci, u které si vzápětí stěžuje na jistou „nesvobodu“ ve výběru a tím pádem na to, že kniha, která mu byla „přidělena“ a je pro něj naprosto nevhodná. A že mu tahle kniha vlastně zkazila „kus života“ – tedy minimálně několik večerů, které věnoval čtení.

To, že někdo čte, neznamená, že se dokáže potěšit čtením jakéhokoliv díla a žánru. A pokud tohoto rozumu nezažily ona nakladatelství a jiní účastníci, kteří rozesílají knihy, tak toho rozumu musí zažít zkrátka každý sám za sebe – tedy i blogger - čtenář.

Stejně jako nemám ráda řeči o tom, že ten kdo čte např. červenou knihovnu, tak není žádný skutečný čtenář, neb čtenář je tvor vysoce intelektuální a čtení používá zásadně jako prostředek k zušlechťování svého ducha, nikoliv zaplácávání času brakem.

Jestli čtete rádi, je to fajn. A je jedno co – jestli je autor Tolstoj nebo Monyová, hlavní že vás to baví, protože o tom život je – o hezkých chvilkách, kterých není nikdy dost. Pokud někomu nepředčítáte povinně vaše top knihy nahlas (navzdory jeho jinému čtenářskému zaměření)…. jako se to dělalo v 18tém století s biblí v každé rodině, tak je vše v pořádku.

Vykašlete se na pozéry, škatulkovače, co se snaží kázat módní trendy. Najděte si to pravé ořechové pro sebe a víc netřeba řešit. Výběr odlišné literatury z vás nedělá horšího člověka.

Stejně tak u recenzních výtisků. Čtěte, klidně i knihy zdarma – je mi to vážně fuk, tyhle věci neřeším. Ale přemýšlejte, zda trápení se nad knihou zdarma, je skutečně přínosné, nebo je to naopak ztrátou – ztrátou dobré nálady a ztrátou toho nejcennějšího – vašeho času. Opravdu stálo těch x hodin, dní za blbé dvě či tři stovky, co jste „ušetřili“?   

Navíc recenze typu, jak jsem se trápila s knihou zadara… končící tím, že kniha je špatná, protože to není můj šálek kávy, je recenze k ničemu.

Nechci vůbec nikomu křivdit, patří tak nějak k blogovému světu, že netušíte kolik autorovi článku vlastně je let ;) , ale s věkem se může poštěstit, že přijde i moudrost (někdo ji ale má už na základní škole – všechna čest takovým) a prostě selským rozumem dokáže zvážit pro a proti. Trochu se mi zdá, že mladší blogeři se často nechají snadněji zatáhnout do takových situací, ze kterých jsou pak nešťastní, otrávení…. A možná i naštavaní. No, a na čí straně je chyba, že…

Nikdo vám revolver u hlavy nedrží, že si musíte opravdu něco vybrat a že jste povinni knihu dočíst a povinni článek sepsat. Každá situace má řešení. Všude jsou jen lidé, s kterými je možné se domluvit, že něco nevyhovuje, nebude to přínosné ani pro mě, ani pro další zúčastněné strany…

Další takovou skupinkou jsou recenze na kosmetiku. Já jsem ráda, že si můžu přečíst postřehy jiných. Nemám příliš ráda recenze typu, že člověk napíše jen to hezké a nepěkné věci vynechá. Typické je, že produkt nemá zrovna typicky příjemnou vůni, která je akceptovatelná. Co pak máte dělat s pikslou 300ml produktu, který jste si koupili možná i na základě „och a ach recenze“, ale který smrdí jak bolavé nohy. Čert vem v tu chvíli jeho báječné další účinky. V tomhle je pak dobré číst i debaty u článků, protože občas se najde nějaká dobrá duše, která to tam připíše, že to není zanedbatelná věc.

Co mě ale dostalo totálně, byly recenze na kosmetické produkty, které evidentně bloggerkám nesedly. Ok, tohle se stát může. Popsala bych stohy toho, co všechno na svoji „vymýšlavou kožku“ nemůžu ani dneska dát. Ale nepochopím, že v tom utrpení a cíleném používání a tedy jistém sebepoškozování někdo pokračuje 4týdny, 6 týdnů…. Jako vážně? Zlobíme se, že Čína má postoj k testování na zvířatech takový, jaký má a testování na lidech je v pohodě? ….. následuje chvilka zamyšlení… ;)

Opět, nikdo není žádný pokusný králík, který je povinen si takto poškozovat tělo a zdraví, jen proto, že mu byla nějaká lahvička zaslána zadarmo a čeká se od něj za to zodpovědný přístup ke spotřebovávání a následně adekvátní článek, který bude šířit známost značky. Nemusíte mít nutně nemocnou kůži, ono stačí jen alergie na nějakou složku a dokáže to udělat hotové peklo…

Nemyslím, že by všechny firmy vyloženě trvaly jen na pozitivní recenzi (a nebo vůbec povinné recenzi), i když chápu - ono špatná reklama – taky reklama.

Po pravdě si dneska už fakt nedělám iluze o podmínkách některých firem. Divili byste se, jaké dokážou přijít odpovědi ( čti podmínky) jen na to, že požadujete svolení k použití oficiální fotky produktu, který si můžete stáhnout z firemních stránek. Jen pro přesnost - netýká se to žádné z firem, u kterých jsem oficiální foto na blogu www.makeupmania.cz nakonec použila.

Po čase mě tento přístup natolik otrávil, že jsem se rozhodla pro fotky z mobilu, které časově stíhám vytvářet. Přes google.com si případně každý dohledá x dalších a kvalitnějších, pokud ho to bude zajímat. Tím je to pro mě vyřízeno.

Když opominu to, že dneska bych dobrovolně nepokračovala v užívání produktu, který mi nedělá dobře, tak medituju nad tím, zda lahvička za pár stovek stojí za ty nepříjemné chvíle a pocity. Kolik stojí proškrábaný den? Kolik stojí jedna hodina pálení kůže? Jsou na to nějaké speciální ceníky, čím se řídit? ;)

Takže dnešní moudro dne otce Fura? No, přece, že čas je nejcennější komoditou a proto by se s ním mělo podle toho zacházet ;)

A to ani nebudu příliš meditovat nad tím, že nejen pracující, ale i studující člověk dobře zná ten vnitřní stres z nesplněných úkolů, které se mu kupí a kupí a on je musí nějak dokončit a někdy ani neví jak a nejde mu to…. A díky těm úkolům nakonec ani nemůže dělat věci, které by dělal radši….

A je jedno, jestli musíte trčet v práci, když je hezky a vy byli radši u vody, nebo čtete knihu, která vám nepasuje, místo knihy u které byste si oddechli……

Já občas těch úkolů mám fakt dost v té práci, nepotřebuju každý večer, když mi padla „jít doslova dřít na druhou šichtu“, protože si x mých večerů někdo zaplatil pár stovkama. Jistě mohou být i povedené spolupráce a férové podmínky a já jsem jedině pro všemi deseti – ale pro ostatní blogery, protože pak si budu moct číst všechny ty krásné inspirační články na ostatních blozích. A to mi stačí.

Tak hezky prožitý čas všem ;)

Vaše Iwi

Všem děkuju za milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost ;)

PS1: Poselstvím článku není kritizovat produkty zdarma, ale přinést zamyšlení, že život je krátký na to, abychom se v něm trápili, místo radovali.

PS2: Největším současným problémem co se týče obchodu s časem je moderní otrokářství. Stále ještě žijeme v místech, kde je to přece jen ve stylu „zemský ráj to na pohled“.

Králíčkův nákup knih na veselé téma

No, asi jsme se při nadpisu nechala trochu unést. Veselé téma….Ehm…. Evidentně mi moc čtení (a tedy ani nákup) skutečně veselých věcí nejde. Vzhledem k tématům, které mě baví – medicína, psychologie,psychiatrie, historie, kriminologie a lidská práva, tak se humorné knížky hledají dost těžko. Určitou oddechovou částí jsou ale životopisné díla. Tedy pokud to není o životě v pracovním táboře v KLDR, že.

Před pár dny mi tedy dorazil můj další nákup z MARTINUS.CZ. Původní záměr tohoto nákupu byl v tu chvíli, že si dám do košíku i trochu normálnější knihy, relaxační, veselejší, oddechové.

Takže knih mi dorazilo v balíčku celkem dvanáct. Do tohohle článku se mi hodí čtyři a to s vypětím sil a zavřeným okem. Tolik k mému výběru literatury.

Takže přeskočíme problémy pásma Gazy, moderního otrokářství, studie duševních nemocí z oblasti psychiatrie, problematiku druhé světové války, odsunu sudetských Němců, taky vynecháme tentokrát téma KLDR,(pro představu o čem byl zbytek balíku), no a můžeme vesele přikročit k hezkým pohodovým knihám.

Do výběru se dostaly následující adepti:

Morantologie, autorka: Caitlin Moranové

Kniha, která má rozporuplné recenze. Působila na mě dostatečně potrhle a taky ji napsala žena, kterou prostě baví psát a to o čemkoliv. Což by mi možná mohlo být blízké. Někdo ji přirovnává ke Carrie ze Sexu ve městě, já z toho zase na první pohled takový dojem nemám, ale uvidíme a nechám se překvapit. Ve skrytu duše doufám, že to bude prostě relax, žádné těžké témata a bude se to dát číst i u snídaně, takže se zase jednou ráno najím. (Jó, z důvodu, že teď čtu nejčastěji u snídaně, jsem omezila svoje rána jen na čistou kávu, kterou jsem při čtení ještě schopná alespoň pozřít – říkám tomu „knižní dieta“. ;)

Pařížská manželka, autorka: Paula McLainová

Kniha o životě manželky Ernesta Hemingwaye. No, co k tomu říct – napište na něco slovo s kořenem „Paříž“ a musím to mít… Pro někoho je Paříž kýč, pro mě láska na první i poslední pohled. Miluju tu atmosféru, která na mě dýchá i v mrazu. Lidé mi tam přijdou naprosto báječní. Taky miluju dobré francouzské víno, s francouzskou kuchyní už to tak super není, ale zase makronky můžu, to ke mně hrňte lopatou. Takže já bych si tam vystačila – snídat makronky a pak popíjet skvělé vínko, ideální jídelníček. Kašlu na nějaké zelené koktejly z mixéru :D Jediné, co mi kazí náladu, jsou samozřejmě nájmy a ceny nemovitostí vůbec. Kdybych si chtěla koupit stejný byt jako v ČR, tak budu potřebovat v přepočtu 60 milionů korun, což je fakt, který mě rychle vrací do reality.

No, to jsem se trochu zasnila, takže zpět ke knize… Prostě si ráda přečtu zase něco ze staré Paříže, která byla v jistém smyslu vlastně dost nekomfortní, ale přesto tak kouzelná. Už jsem k Ernestovi domů trochu nakoukla, jak bych tak řekla a zatím jsou dojmy dobré.

Pak tady máme nějakou tu současnou „klasiku“…

Zlodějka knih, autor: Markus Zusak

No, tady se mi nepodařilo moc udržet mimo moje běžná témata – druhá světová válka, hlavním vypravěčem je Smrt,…… ale pevně věřím, že to opravdu navzdory některým věcem vážně nebude úplně depresivní kniha. A že se nasnídám. A taky že bude fajn si po literatuře faktu zase přečíst i nějaký dobře napsaný příběh. Tuhle knihu pochválila i Barbara Nesvadbová v jednom nedávném rozhovoru, který jsem četla, takže to byl bod navíc, proč dát knize šanci.

Kvítek karmínový a bílý, autor : Michel Faber

Prostě tak dlouho o tom slyšíte, že to je skvělé a báječné, až si to koupíte. Dobře fungují i hlášky tipu, že je to všude vyprodáno a těžko se shání a poslední kus na skladě…no, však to znáte. Nějak jsem trochu přehlédla, že to má skutečně celkem 907 stran a když jsem tu „kralickou bibli“ vytáhla poprvé z krabice, tak jsem byla dost překvapená. V domácí knihovně ji trumfuje už jen Pracovní právo se svými nechutnými cca 1300 stranami.  

Jakou upřímně doufám, že se Kvítek bude číst líp a nebudu z něj tak otrávená, jako jsem z některých paragrafů moderního otrokářství v ČR. Tedy výkladu pracovně právních vztahu v ČR jsem chtěla samozřejmě říct… že ;)

Kvítek je historický román, do kouzelné idylky to evidentně bude mít daleko. Ani tady se mi nepodařilo vydat se moc mimo moje zajeté koleje oblíbených témat, ale věřím, že pohled do Viktoriánského Londýna a zajímavý příběh, který zachytí všechny společenské vrstvy, až po tu nejnižší v hlavní postavě prostitutky Sugar, bude příjemná změna.

No, tak to je tak asi vše. Hluboké recenze zatím nečekejte (ono já stejně nikdy nevyzrazuju moc ani u knížek, které jsem přečetla).

Zatím bych řekla, že rozhodně Pařížská manželka stojí za pozornost, evidentně to s Ernestem neměla snadné, jsem zatím fakt na začátku, ale díky „pařížským kulisám“ a jejímu šarmu to je vcelku milé čtení… jako ve srovnání s nacistickými lékařskými pokusy určitě ...no.  Pokud hledáte oddechovku, která není úplně prázdná, tak na Pařížskou manželku mrkněte.

U jakých knížek odpočíváte vy? Klidně piště tipy – evidentně tohle potřebuju trochu potrénovat ;)

Vaše Iwi

Moc děkuju za milé komentáře, dělají mi vždycky velkou radost ;)

Každý není nahraditelný aneb absolutní ztráta

Už mnohokrát tu bylo vzpomenuto, že smrt je součást života. Dokážu se vcelku srovnat se smrtí u starých lidí, u těžce nemocných, kterým snad donese smrt nakonec i úlevu… ale…..

Dneska moje úvaha bude o zvláštním druhu smrti. O smrti, která přijde náhle, nečekaně a odvede si se sebou mladého člověka, který tu zanechá jak svoje stárnoucí rodiče, tak i vlastní dětí, které ho ještě po mnoho let budou postrádat. O smrti, u které si člověk říká, že se musela prostě splést a celé je to omyl….

Obecně si myslím, že když odejde někdo, kdo tu byl ještě pro jiného moc potřebný, tak je to špatně a mám tendenci smlouvat se smrtí o každou takovou duši. No, né že by mi to smlouvání k něčemu bylo….

Vzpomínám na dobu, kdy moje nejlepší kamarádka oslavila své 12té narozeniny, měla ve svém životě tehdy už jen dva lidi z rodiny, kteří se nějak přímo aktivně zajímali o její osud. Když je vám 12 let, je úplně jedno, že někdo na vás stovky kilometrů „jen myslí“. Dítě potřebuje někoho, kdo se o něj skutečně postará. Ona měla tehdy jen nemocnou mámu a starého hodného dědečka. Za nedlouho po jejich 12tých narozeninách dědeček zemřel, tři týdny po jeho smrtí našla kamarádka ráno v posteli mrtvou i svoji mámu.

V té době jsem se začala ve svém životě potýkat se stejnými problémy. Těžká nemoc někoho, kdo vás vychoval, často obrátí zcela vaše role dřív, než obě zúčastněné strany čekaly a všichni účastníci se s tím musí nějak srovnat. Dítě se stane dospělým a dospělý dítětem.

Když jsem pak v 16ti letech během jediného roku po těžkých nemocech ztratila oba prarodiče, kteří mě vychovali, nikdo mi nemohl rozumět líp, než právě moje nejlepší kamarádka. Člověk se často v takových situacích víc zlobí na danou nemoc, než na smrt, která je v posledním okamžiku nakonec i vysvobozením od utrpení a bolesti.

V životě časem ale nastane spousta situací, kdy vás nepřítomnost člověka, kterého jste ztratili, znovu zasáhne a často to jsou situace, kterým ostatní lidé vůbec takový význam nepřikládají. Hodně mi pomohlo, že někdo i bez slov věděl, jak se cítím a jsem dodnes ráda za takovou kamarádku. Vždycky nás spojovalo, že některými věcmi „vystupujeme z davu“ oproti ostatním dětem, ale tohle nás spojilo ještě víc.

Určitě ale nebyla jediná, která mi pomohla vše zvládnout.

Před 20ti lety vstoupil do mého života člověk, který mi taky v nejtěžších chvílích mockrát pomohl. Stal se mojí skutečnou rodinou. Ochotně, citlivě, se zájmem a s úsměvem dokázal vybalancovat některá těžká období, která mi v životě nastala.

Viděl, co se kolem děje. Nebyl jediný. Jen na rozdíl od mnohých ostatních k tomu nebyl ani po čase lhostejný, nemyslel jen na sebe a nebyl pohodlný a taky nebyl zbabělý. Měl zájem a chuť něco změnit, přesněji zlepšit. Řekla bych, že vedle velkého hudebního talentu měl talent i právě na tohle – rozdávat radost.

Byl to člověk, kterému jsem „nevypadávala z obrazu dění“, občas se to dospělým děje, že vidí jen „hlavní problém“ a neřeší, jaký dopad to má na jiné, třeba i na děti. Viděl události v celku, včetně důsledků pro všechny a přemýšlel nad tím, co to znamená i pro mě a jak to alespoň zmírnit.

No…..myslím, že vám je jasné, že byl prostě báječný, veselý, usměvavý a srdečný člověk.

A před pár dny tento báječný a stále mladý člověk zemřel. Náhle, nečekaně, bez rozloučení. Když jsme se s ním na pohřbu loučili, za jeho rakví šli staří nešťastní rodiče, ale taky jeho dítě, které v něm ztratilo nejsilnější oporu v životě. To dítě není o moc starší, než jsem byla já, když do mého životě vstoupil právě jeho zesnulý táta.

A když se na obřadu naše oči střetly, ani tisíc slov by nedokázalo vyjádřit ty všechny pocity.

No, takže se teď hlavně snažím napnout všechny síly k tomu, abych dokázala poznat ty všechny situace, které budou jeho dítě trápit, a abych s takovou lehkostí nacházela řešení a zlepšení těch situací, které v životě přijdou, jako to dělal jeho táta pro mě.

Jeho táta mě naučil spoustu věcí jako třeba, že každý není nahraditelný, některé věci nikdy nebudou už stejné, ale mohou přijít jiné a ty nemusí být nutně špatné, jen protože jsou jiné. I takové věci mohou být pěkným zážitkem, vzpomínkou, hezky prožitým dnem bez smutku… Že existují alternativy a člověk by je měl alespoň zvážit. Naučil mě některé věci přijmout, a nebo jim dát alespoň šanci.

A taky mě naučil, že smutek nikdy zcela nezmizí, trvá neskutečně dlouho, než se rána trochu zacelí, ale i tak po ní zůstane jizva, která čas od času i po dlouhých letech dokáže hodně zabolet, ale že život jako takový je moc krásný, že stojí za to zůstat v zemi živých, co nejdéle můžeme a rozdávat lidem radost, úsměv a taky je přijímat – což je hlavní u někoho, kdo truchlí nad ztrátou a že místo abychom tvrdošíjně seděli před zavřenými dveřmi do světa mrtvých a čekali jen až si smrt přijde i pro nás, tak musíme žít právě pro ty, kteří odešli.

Nikdo nám nikdy nevezme to, co máme z nich zapsáno ve svém srdci.

Doufám, že se mi podaří pro jeho dítě udělat maximum toho, co on kdysi udělal pro mě.

Vaše Iwi

PS1: Pokud jste vy, nebo někdo z okolí v podobné situaci, že dítě či někdo mladý ztratil někoho blízkého či vy sami, můžu vám určitě doporučit web www.jinejsvet.cz , kde najdete hodně dobrých a praktických informací. Zvláště děti a dospívající prožívají smrt jinak než dospělý člověk.

PS2: Nemyslím si, že lze někoho skutečně nahradit, existují jen jiné možnosti a ochota je akceptovat.

PS3: Nevěřím na osud a podobné „vyšší cíle a záměry“, věřím jen v lásku -  k životu, k lidem a k našemu světu.

PS4: Příští post napíšu o něčem veselém – za tímhle účelem jsem si nakoupila i několik relaxačních knížek, takže se můžete těšit ;)

Jak poznat normální text o nenormálních věcech + knižní tipy

Na mazaném králíčkovi (na blogu i na FB stránce ZDE) potkáte čas od času také knihy o událostech, které jsou tak trochu na hraně lidského chápání. Ať už jsou to třeba knihy o holocaustu, koncentračních táborech, trestných činech současnosti i minulosti, stejně tak knihy z oblasti psychologie na téma různých nemocí, odchylek a postižení, nebo obecně z oblasti medicíny. Naprosto chápu a respektuju, že existují lidé, kterým není vůbec příjemné o takových věcech číst a často jim přijde až divné, že někdo jiný si podobné knihy dobrovolně kupuje.

Ač to na první pohled tak občas nepůsobí, tak ani já si rozhodně nelibuju v brutálních či zvrácených krvácích, které mají jedinou snahu a to šokovat čtenáře.

Vždycky mě zajímala medicína, psychologie, historie. To jak funguje lidský mozek, ale i mezilidské vztahy, vliv prostředí na jedince a taky určitá podivnost historie či obecně života.

My, lidé máme dnes velkou snahu často historii „strkat do mramoru a dělat z ní pomníky bez jediného kazu“, chceme si hlavně určit jasné strany dobra a zla, tak nějak globálně, bez ohledu na to, jak to bylo rozmanité, nepřipouštíme výjimky, změny či odchylky od naši osy jasně daného názoru. Ale skutečná historie je často zcela jiná, než jak jsme si ji doslova vysnili. Je komplikovaná, prochází různými fázemi.

Já osobně mám ráda knihy, které přináší informace, které si autor ověřil z více zdrojů, sám se tématem zabýval do hloubky, bral proces psaní jako výzkum a je tak schopen čtenáři nabídnout i jasná fakta a přesný popis událostí, které by si člověk jinak nedovedl ani představit. Preferuju minimum emocionálně podbarveného a často zavádějícího textu, který se snaží čtenáře někam tlačit silou.

Pokud píše autor o těžkém či smutném tématu, jakým byl např. holocaust, dá se o něm psát realisticky a přitom citlivě, aniž by se autor musel zaklínat silnými výlevy vlastního znechucení. Vy i já jste dost chytří na to, abyste si na každou věc udělali vlastní názor a pokud vám chybí informace, tak si je můžete ve velké míře dneska vyhledat, doplnit a názor si utvořit. To se mi moc líbilo i na knize Jak se rodí sériový vrah, jejímž autorem je Hannes Rastam (odkaz na knihu ZDE). Autor sesbíral a postupně ověřil každou informaci, během psaní knihy často uvádí, že on sám se snaží teprve vše pochopit a nechává čtenáři dost prostoru, aby na základě předložených argumentů mohl sám dedukovat výsledek.

Jsem vždycky ráda, když autor píše na rovinu a i o věcech, které se nám primárně nelíbí, a nejraději bychom zapomněli. Krásnou ukázkou je kniha Osvětim Konečné řešení pod seriálu BBC (odkaz na knihu v databázi ZDE) a nebo kniha Ženy z bloku 10 (odkaz ZDE). Těžko se čte o tom, že třeba mé milované Slovensko zaplatilo za trvalou deportaci svých židovských obyvatel Německu přes 3 miliony říšských marek a žádalo úmluvu, že deportace bude trvalá, ale je to fakt.

A i proto, když 1.1.1993 vznikla samostatná Slovenská republika, tak jste všude mohli slyšet, že Slováci mají konečně po téměř 1000 letech zase vlastní stát. „Slovenský štát“, který fungoval během válečných let a tak neslavně proslul jako aktivní spojenec nacistického Německa, jakoby byl navždy zapomenut…. Ostatně Slovensko nebylo zdaleka jediné, které bylo takto proaktivní třeba v židovské otázce. Stejně výkonné bylo i Maďarko a další země.

Stejně tak Polsko, země kde se pak nacházel největší tábor smrti, bylo také zemí, která na začátku byla velkým fanouškem myšlenky napadení tehdejšího Československa a zabrání území Sudet. Na prohlídce v Osvětimi se dovíte mnohé o druhé světové válce, včetně toho, že v koncentračním táboře zahynul vysoký počet polských občanů, ale určitě neuslyšíte o tom, jak velké sympatie chovala tato země v začátku k Adolfu Hitlerovi, k nacismu jako takovému a ani nic o jejich vlastní iniciativě v tomto směru, včetně tématu Židovského obyvatelstva.

Stejně tak je nepředstavitelné, že se mohl nacistický důstojník skutečně zamilovat do židovské vězeňkyně, chovat k ní city, aniž by ten jeho vztah měl naplněnou sexuální stránku, což popisuje zmíněná kniha Osvětim: Konečné řešení.

Všem je nám bližší asi představa, kterou jste mohli vidět ve filmu Colette, kdy mladá židovka byla nucena k sexu nacistickým důstojníkem a to byl základ všeho.

No a třeba o vzájemné krutosti i mezi samotnými vězni uslyšíte i na prohlídce zmíněného koncentračního tábora v Osvětimi (o mém výletě do Osvětimi více v článku ZDE).

Ale toto vše výše popsané a zdánlivě neuvěřitelné se stalo. Ať už se nám to líbí nebo ne.

A právě to v knihách hledám – ty situace, které vás donutí vystoupit z rozjetého vlaku zažitých názorů a stereotypů, získat odstup, začít uvažovat samostatně a uvědomit si, že nelze vše tak snadno házet do jednoho pytle a že není jen černá a bílá. A že život a běh událostí není vždy jednoduchý, přímý a snadno definovatelný, ale do všeho zasahuje nespočet vlivů a ne všechny nám mohou být známy a ani všechny nemůžeme možná ani pochopit.

Mám zkrátka ráda knihy, které přináší informace, ale nutí vás zároveň samostatně uvažovat.

Knih s podobnými tématy jako jsou objevy z oblasti psychologie nebo obecně medicíny, ale i téma druhé světové války a v neposlední řadě rozbory kriminálních případů minulosti, je dneska hodně, problém je ale v kvalitě.

Dneska podnikaví lidé, kteří si všimli velké poptávky na trhu, se často pouští do psaní s vidinou zisku. Aniž by měli potřebné znalosti, schopnosti a chcete-li talent a taky dostatek informací, věnovali přípravě potřebný čas a vše si řádně ověřili. Jsou hnáni pouze vidinou peněz. A taky někdy lovem senzací. Ať už to jsou knihy o životním stylu, stravování, osobnostním rozvoji, nebo třeba z oblasti kriminalistiky.

Sepsat ale dobrou knihu na nějaké takové téma, ať už je tím historie válečná, nebo historie kriminálních případů či téma z oblasti medicíny stojí opravdu hodně práce, času energie a i peněz. Ne, každý je ochoten to pro svou práci obětovat. A ne každému záleží na kvalitě jeho díla. A tak pak často někteří píšou stylem, že co neví, to si domyslí, jejich texty jsou plné slovní vaty bez hlubšího obsahu a od první věty vnucují čtenáři vlastní názor nejen na dané téma, ale i na celé uspořádání světa.

Jejich kvalita se neliší od dnešního bulvárního tisku. Takové knihy jsou ale až nebezpečné. Stejně jako u bulváru cílí na čtenářovu touhu po šokujících informacích, jisté formě agresivity, ale i touze si počíst o cizím neštěstí, ale navíc často je jejich „vyšším“ cílem i podněcovat nenávist mezi lidmi a šíření nepravdivých informací, které vás manipulují k závěrům a co hůř i jednání. Neliší se pak příliš od knihy Adolfa Hitlera Mein Kampf, která v sobě nesla stejné znaky.

A je naprosto jedno, jestli to je kniha o stravovacích návycích, koncentračním táboře, nebo sériovém vrahovi ze Severu.

A na to bych vás chtěla upozornit, protože to jsou zároveň záchytné body pro to, abyste neztráceli drahocenný čas nějakým brakem. 

Po přečtení takové nekvalitní knihy, když se pak zamyslíte, případně budete muset někomu v rozhovoru argumentovat, tak dojdete na to, že vám argumenty v podobě jasných a hlavně podložených faktů chybí, protože kniha je sice plná slov, ale jsou to jen slovní výlevy nálad autora k dané události.

Dobrá kniha nepodporuje nenávist ani k jedinci, ani ke skupinám. Dobrá kniha vám přináší fakta, kterými se vám snaží říct i něco víc. Často se vám snaží spíš otevřít mysl a donutit vás zamyslet se. Inspirovat vás k tomu lepšímu z lidské povahy, ať je tím soucit, láska, úcta k lidskému životu, osobní odvaha, zlepšování sebe i života jiných skrz vaše chování. Včasný zásah proti rodícímu se zlu, který pak zdaleka nemusí být tak razantním a agresivním krokem jako byla třeba druhá světová válka.

Kniha, která je psaná ve smysl „kde udělal Adolf Hitler chybu aneb jak to udělat příště líp“, kniha která neupozorní na fakt, že se Adolfu Hitlerovi podařilo nejen zmanipulovat Německo, ale i mnoho lidí v dalších státech, kteří s nadšením chtěli uspořádat svět podle jeho představ, není dobrou knihou. Je potřeba upozornit i nás na chyby ostatních, které přispěly k výsledku, nejen donekonečna omílat názor, že co Němec, to zlý člověk.

Stejně tak si všimněte, že ku příkladu často takové články a zprávy o kriminálních činech lidi spíše inspirují po čase k podobným dalším činům, než aby byly výstrahou, že tohle není správné řešení situace.

Nemusíme chodit daleko, nedávná střelba v Paříži a následná střelba v Uherském Brodě. Osobně si myslím, že případ v Uherském Brodě si asi zaslouží i jisté srovnání případem Olgy Hepnarové, která v roce 1973 najela vypůjčeným autem na autobusovou zastávku a úmyslně tak usmrtila 8 lidí. Sama vypovídala, že to byla její odplata společnosti, která ji vyloučila se svého kruhu. Zastávám názor, že nikdo nemá právo brát jinému člověku život, to bez debat. Ale na druhou stranu připouštím, že samota, nebo chcete-li společenská izolace může být hodně zlá a jak roky drobných ústrků mohou působit na psychiku člověka, když jsme každý jiný, se těžko dokáže odhadnout. A proto bychom neměli být k ostatním slepí a otevřít oči a pusu až ve chvíli, kdy máme potřebu hlasitě odsuzovat takový smutný a zbytečný čin, jakým bezesporu ztráta lidských životů je.

Takže já se ptám, co by nám měly tedy takové zprávy ideálně dát? Zatím jsou jen inspirací k dalším neštěstí….

Osobně si myslím, že by měly být hlavně velkým apelem na všechny lidi a podle toho by měly být i psány, aby lidé byli všímavější. Nežili jen uzavřeně pro sebe, ale zajímali se o druhé, jak se jim daří, nepřihlíželi a ani sami se neúčastnili toho, aby nějakého člověka oni či jiný zbytečně stresuje či trápí, ať už je ten člověk sebevíc zvláštní, nebo dokonce nemocný. Pamatujme totiž, že každý má ty nervy vážně jen jedny. A možná náš zájem, včasný zásah, podaná pomocná ruka, nebo jen slušnější přístup napomůžou zabránit takovým neštěstím. Zastaví tu rodící se myšlenku na takovou věc.

A když už to nedokážeme z principu, že každá lidská bytost si zaslouží slušné zacházení, tak to udělejme pro ty, kteří pak zbytečně zaplatí za vygradování takovýchto situací vlastním životem.

Vím, že si někteří říkáte, že snad hájím pachatele takových činů? Ne, už jsem psala, že sahat na život jiného člověka nemáme právo. Ale možná si říkáte - a vůbec, že co je vám do cizích? Jdou vám hlavou myšlenky, že dnešní doba je přece taková (těžká, nebezpečná pro všechny) a že každý by se měl starat sám o sobe….

Dnešní doba je ale přesně taková, jakou si ji lidé udělají. Není o nic horší než kdysi.

Jistě bude vždy určité procento lidí, kteří nechtějí pracovat, ale využívají systém, a kteří jsou těžce nemocní a nebezpeční sobě i okolí (např. sexuální deviace, narkomani) a vždycky bude existovat v určité míře závist a jiné špatné vlastnosti, ale není toho mezi lidmi ani zdaleka tolik, to jen my to svojí netečností umocňujeme. Když je vidět jen to zlé a dobré se schová, zdá se celý svět peklem.

Buďme proto opatrní, ale nebuďme zbabělci. Nebojme se třeba i jako první projevit zájem či jen slušně odpovědět člověku, se kterým okolí jedná jako s podřadnou bytostí. A zachovat slušnost i vůči člověku, který ji třeba hned od začátku sám neprojeví, často se nám tak podaří zvrátit průběh komunikace k lepšímu. Uvědomme si, že jsme tu sami za sebe. Díky osobní odvaze některých přežili další lidé druhou světovou válku a i jiné katastrofy (viz článek o filmech Hotel Rwanda, více ZDE)    

No, ale ať se tedy vrátím čistě ke knihám….

Jak už jsem psala, jedna z nejlepších a nejvíc objektivních, kterou jsem četla o koncentračních táborech a otázkách holocaustu, je kniha Osvětimi sepsaná podle dokumentu BBC. Protože ta kniha obsahuje jen více méně holá fakta, čísla, údaje, jména, svědky, výpovědi, záznamy, svým způsobem je velmi strohá, nedočkáte se žádných zdlouhavých osobních příběhů, ale těch jasných kratších je tam dost. Je to dobře vyvážené čtivé dílo, jak jen u takového tématu může být.

Myslím, že tahle kniha nejlíp popisuje celou záležitost. A kdybych měla vybrat a doporučit jen jedinou knihu o tématu holocaustu, bude to právě ona. Protože přestože se vám bude těžko číst, protože přináší na věci nový pohled, tak v sobě nese zároveň hluboké poselství, které se čtenářům snaží předat. Vysvětluje, že otázka holocaustu nebyla zdaleka bojem nacistického smýšlení Němců proti existenci Židovského obyvatelstva. Že to nebyl boj Hitler vs. zbytek spravedlivého světa.

Naopak byl to složitý a komplikovaný boj nenávisti proti slušnosti a odvaze, kde se jen stěží dá rozeznat v některých pasážích, kdo je kdo. Díky knize člověk pochopí, že nejúčinnějším bojem proti takové nenávisti je to, že ji sám nikdy nepodlehne, že nedovolí, aby byl stejný jako ti, kteří tak nenávidí. A to je právě ono – bojem proti nenávisti je to, že nebudete nenávidět.

A takové poselství by vám měla předat dobrá, kvalitní kniha.

Vaše Iwi

Co vy a knihy? Povídejte  … ;)