Mazaný Králíček

Každý není nahraditelný aneb absolutní ztráta

Už mnohokrát tu bylo vzpomenuto, že smrt je součást života. Dokážu se vcelku srovnat se smrtí u starých lidí, u těžce nemocných, kterým snad donese smrt nakonec i úlevu… ale…..

Dneska moje úvaha bude o zvláštním druhu smrti. O smrti, která přijde náhle, nečekaně a odvede si se sebou mladého člověka, který tu zanechá jak svoje stárnoucí rodiče, tak i vlastní dětí, které ho ještě po mnoho let budou postrádat. O smrti, u které si člověk říká, že se musela prostě splést a celé je to omyl….

Obecně si myslím, že když odejde někdo, kdo tu byl ještě pro jiného moc potřebný, tak je to špatně a mám tendenci smlouvat se smrtí o každou takovou duši. No, né že by mi to smlouvání k něčemu bylo….

Vzpomínám na dobu, kdy moje nejlepší kamarádka oslavila své 12té narozeniny, měla ve svém životě tehdy už jen dva lidi z rodiny, kteří se nějak přímo aktivně zajímali o její osud. Když je vám 12 let, je úplně jedno, že někdo na vás stovky kilometrů „jen myslí“. Dítě potřebuje někoho, kdo se o něj skutečně postará. Ona měla tehdy jen nemocnou mámu a starého hodného dědečka. Za nedlouho po jejich 12tých narozeninách dědeček zemřel, tři týdny po jeho smrtí našla kamarádka ráno v posteli mrtvou i svoji mámu.

V té době jsem se začala ve svém životě potýkat se stejnými problémy. Těžká nemoc někoho, kdo vás vychoval, často obrátí zcela vaše role dřív, než obě zúčastněné strany čekaly a všichni účastníci se s tím musí nějak srovnat. Dítě se stane dospělým a dospělý dítětem.

Když jsem pak v 16ti letech během jediného roku po těžkých nemocech ztratila oba prarodiče, kteří mě vychovali, nikdo mi nemohl rozumět líp, než právě moje nejlepší kamarádka. Člověk se často v takových situacích víc zlobí na danou nemoc, než na smrt, která je v posledním okamžiku nakonec i vysvobozením od utrpení a bolesti.

V životě časem ale nastane spousta situací, kdy vás nepřítomnost člověka, kterého jste ztratili, znovu zasáhne a často to jsou situace, kterým ostatní lidé vůbec takový význam nepřikládají. Hodně mi pomohlo, že někdo i bez slov věděl, jak se cítím a jsem dodnes ráda za takovou kamarádku. Vždycky nás spojovalo, že některými věcmi „vystupujeme z davu“ oproti ostatním dětem, ale tohle nás spojilo ještě víc.

Určitě ale nebyla jediná, která mi pomohla vše zvládnout.

Před 20ti lety vstoupil do mého života člověk, který mi taky v nejtěžších chvílích mockrát pomohl. Stal se mojí skutečnou rodinou. Ochotně, citlivě, se zájmem a s úsměvem dokázal vybalancovat některá těžká období, která mi v životě nastala.

Viděl, co se kolem děje. Nebyl jediný. Jen na rozdíl od mnohých ostatních k tomu nebyl ani po čase lhostejný, nemyslel jen na sebe a nebyl pohodlný a taky nebyl zbabělý. Měl zájem a chuť něco změnit, přesněji zlepšit. Řekla bych, že vedle velkého hudebního talentu měl talent i právě na tohle – rozdávat radost.

Byl to člověk, kterému jsem „nevypadávala z obrazu dění“, občas se to dospělým děje, že vidí jen „hlavní problém“ a neřeší, jaký dopad to má na jiné, třeba i na děti. Viděl události v celku, včetně důsledků pro všechny a přemýšlel nad tím, co to znamená i pro mě a jak to alespoň zmírnit.

No…..myslím, že vám je jasné, že byl prostě báječný, veselý, usměvavý a srdečný člověk.

A před pár dny tento báječný a stále mladý člověk zemřel. Náhle, nečekaně, bez rozloučení. Když jsme se s ním na pohřbu loučili, za jeho rakví šli staří nešťastní rodiče, ale taky jeho dítě, které v něm ztratilo nejsilnější oporu v životě. To dítě není o moc starší, než jsem byla já, když do mého životě vstoupil právě jeho zesnulý táta.

A když se na obřadu naše oči střetly, ani tisíc slov by nedokázalo vyjádřit ty všechny pocity.

No, takže se teď hlavně snažím napnout všechny síly k tomu, abych dokázala poznat ty všechny situace, které budou jeho dítě trápit, a abych s takovou lehkostí nacházela řešení a zlepšení těch situací, které v životě přijdou, jako to dělal jeho táta pro mě.

Jeho táta mě naučil spoustu věcí jako třeba, že každý není nahraditelný, některé věci nikdy nebudou už stejné, ale mohou přijít jiné a ty nemusí být nutně špatné, jen protože jsou jiné. I takové věci mohou být pěkným zážitkem, vzpomínkou, hezky prožitým dnem bez smutku… Že existují alternativy a člověk by je měl alespoň zvážit. Naučil mě některé věci přijmout, a nebo jim dát alespoň šanci.

A taky mě naučil, že smutek nikdy zcela nezmizí, trvá neskutečně dlouho, než se rána trochu zacelí, ale i tak po ní zůstane jizva, která čas od času i po dlouhých letech dokáže hodně zabolet, ale že život jako takový je moc krásný, že stojí za to zůstat v zemi živých, co nejdéle můžeme a rozdávat lidem radost, úsměv a taky je přijímat – což je hlavní u někoho, kdo truchlí nad ztrátou a že místo abychom tvrdošíjně seděli před zavřenými dveřmi do světa mrtvých a čekali jen až si smrt přijde i pro nás, tak musíme žít právě pro ty, kteří odešli.

Nikdo nám nikdy nevezme to, co máme z nich zapsáno ve svém srdci.

Doufám, že se mi podaří pro jeho dítě udělat maximum toho, co on kdysi udělal pro mě.

Vaše Iwi

PS1: Pokud jste vy, nebo někdo z okolí v podobné situaci, že dítě či někdo mladý ztratil někoho blízkého či vy sami, můžu vám určitě doporučit web www.jinejsvet.cz , kde najdete hodně dobrých a praktických informací. Zvláště děti a dospívající prožívají smrt jinak než dospělý člověk.

PS2: Nemyslím si, že lze někoho skutečně nahradit, existují jen jiné možnosti a ochota je akceptovat.

PS3: Nevěřím na osud a podobné „vyšší cíle a záměry“, věřím jen v lásku -  k životu, k lidem a k našemu světu.

PS4: Příští post napíšu o něčem veselém – za tímhle účelem jsem si nakoupila i několik relaxačních knížek, takže se můžete těšit ;)