Autorská
práva vyhrazena aneb moderní zloději?
Dneska tady mám
takovou úvahu nad tímto zvláštním, lehce kontroverzním tématem. O tomto článkem
uvažuju už dlouho, ale je pravda, že mě události tohoto týdne popíchnuly
k sepsání konečné formy.
Je mi jasné, že tohle
se možná nebude číst snadno, ale na Králíčkovi už jsme rozsekli i jiná témata a
doufám, že v případě nejasností vám článek přinese nový pohled na věc a pomůže
utřídit myšlenky, minimálně v oblasti blogů vs. autorských práv.
Smyslem není někoho
konkrétního pranýřovat, ale hlavně ujasnit některé věci, vyvrátit omyly či
mýty, na které sem tam narážím.
Proč vlastně vnímám
autorská práva jako něco zvláštního? Protože tohle téma je hned vedle skryté
reklamy jedním z nejbouřlivějších, chybně chápaných (chybně
interpretovaných) a zároveň nejvíc ignorovaných témat českých blogů. Přitom
pravidla jsou dost jasná a snadno převeditelná do praxe. Alespoň ta základní,
která využijeme právě v blogosféře. Byť tahle oblast práva v ČR prošla
nedávno výraznými změnami – ten podstatný základ se už celá léta nemění a navazuje
na právo mezinárodní.
Vráťme se ale do ČR…
V důsledku mýtů,
fám, nejasností a zmatků (a taky jakého si celkově laxního přístupu společnosti
k této oblasti, který vychází z hluboce zakořeněné komunistické
minulosti, že tak nějak „všechno je všech a každý má povinnost se o výsledky
své práce dělit automaticky s ostatním a bez nároku na odměnu“) si zde
spíš většina jednotlivců vytváří nějaký vlastní systém pravidel, jak se
k dané věci chovat.
Což často (ne vždy)
vede k dvojímu metru (znáte to, je to jako s nevěrou ;) - jeden metr pro ta moje „malá, omluvitelná a
bezvýznamná“ porušení a druhý pro ta cizí „drzá, neodpustitelná, velká“ porušení
autorských práv.
Když jsem před časem
procházela některé blogy a debaty na nich pár let do minulosti, narazila jsem
na jednu zajímavou věc. Občas na začátku tvorby vlastního blogu někdy autor
nepovažoval za problém, že na svém blogu používá cizí fotky bez souhlasu skutečného
autora a případně i bez uvedení zdroje (pouhé uvádění zdroje je sice čistý
alibismus, ale tak snaha se cení)…. Ale stačilo zalistovat nějaký ten rok dál,
některé blogy povyrostly a ejhle na některých přibylo i oblíbené blokování stahování
obrázků, protože přece „ostatní nebudou těžit z jejich dřiny“.
Oba tyto stavy
doplňovaly debaty, na které jsem narazila a v nich se případně blogeři
svobodně a vcelku na rovinu a bez servítků vyjádřili – v prvním případě,
že svět se nezboří, když si fotky „půjčí“, v tom druhém o pár let později
dost razantně, že mají dost těch drzých lidí, kteří bez ostychu kradou jejich
práci…. No, to je ten dvojí metr v praxi ;) Jehož výsledkem je mj. i
blokace stahování obrázků ;)
Nebudeme se tu teď
zdržovat tím, že celá tahle komedie s blokací se vcelku snadno dá obejít a je
to tedy krok k ničemu. Navíc to některé čtenáře může odradit. Stahují si
např. obrázky outfitů, líčení a dalších věcí pro inspiraci do svých osobních
složek a takový primárně nepřátelský přístup blogera je může otrávit, tak to
zkrátka je. Každá překážka je překážkou a můžeme argumentovat, jak chceme,
zkrátka sledujícímu komplikujeme jako autoři tímto život a to ho netěší. Ale
tak dejme tom, že blokace je svaté právo každého blogera, no…
Jenže tady jsme u
prvního zásadního bodu. Autorská práva se samozřejmě vztahují na všechna díla.
Je potřeba si ale ujasnit, co dílem je. Je to konkrétní výstup autora – tedy co
se týče blogů např. fotka, článek, video, nikoli však postup samotný či
myšlenka – což někdy mylně lidé uvádí také – např. stejný námět na článek či
video, ovšem odlišně zpracovaný není zneužitím autorských práv jako takových.
Tohle zkrátka není scénář k hollywoodskému filmu. Opravdu se nelze
rozčilovat, že někdo další nazve článek stejným (navíc dost obecným názvem)
jako „oblíbenci měsíce“, „spotřebováno“ apd. Tento přístup je omluvitelný
maximálně v mateřské škole, kdy se děti rozčilují nad tím, že „se někdo po
nich opičí“. V případě, že je někdo nadmíru aktivní na sociálních sítích
(např. točí videa, píše blog) je vcelku na místě i domněnka, že chce být pro
druhé v jistém ohledu i jakousi inspirací a tedy by ho mělo "takovéto opakování jiných" těšit.
Opustíme tedy řady
mateřinky a vydáme se do světa dospělých…
Právo v praxi primárně
řeší zejména to, pokud vaše dílo (např. zmíněnou fotku) někdo využije ve svůj
veřejný prospěch, z tohoto využití získá nějaký profit a případně autorovi
díla působí tímto užitím škodu. Navíc se posuzuje i rozsah všech aspektů. Pokud
je rozsah některého z aspektů skutečně zásadní, může dotyčnému, který
takto autorská práva porušil, hrozit i trest odnětí svobody až na 8 let. Ale to
se bavíme teď samozřejmě o extrémních případech.
Je tedy jasné, že
pokud si občas stáhnu pro své soukromé účely fotku z oblíbeného blogu a
pak se podle ní doma v soukromí nalíčím, tak se u soudu já ani autor
neshledáme, protože tohle není vůbec relevantní. Nikdo nikoho nepoškodil, nikdo
z práce jiného veřejně neprofitoval ( samozřejmě, že absurdní úvaha, že mi
to pak díky tipům blogera děsně sluší a podařilo se mi ten den následně sbalit miliardáře,
žádného soudce zajímat nebude.)
Problém ovšem nastává,
když bych si např. fotku, video, článek stáhla bez vědomí a souhlasu původního
autora a zveřejnila ho pod svým jménem a získala z toho nějaký skutečný
profit. Např. vyšší počet zobrazení stránek, které mně pomůže na seznamy
některých PR agentur, a tedy mě zařadí mezi blogery, kteří dostávají kupříkladu
produkty zdarma za účelem recenze, nebo se dostanou k zajímavým a dobře
placeným zakázkám.
Ano - k zakázkám,
protože blogováním se vydělávat dá i v ČR a to velmi slušně, je to práce
jako každá jiná, resp. jako každé jiné kreativní povolání, které navíc zažívá
obrovský boom. Jak konkrétně to může fungovat, si povíme v dalším článku o
skryté reklamě, protože i toto lehce kontroverzní téma si žádá trochu rozebrat –
myslím hlavně ta reklama.
Znovu ale říkám, není
a nebude smyslem těch článků někoho vláčet bahnem (líbí se mi, když lidé dělají
činnost, která je baví a ještě za ní dostávají zaplaceno – kdo z nás po
tom netouží?), ale je dobré si ujasnit některá fakta. A věřím, že i vy
v případné diskuzi budete k těmto článkům přistupovat podobně.
Ale dneska jen k autorským
právům…
Pokud si tedy podobnými
cizími fotkami bez souhlasu autora budu vypomáhat častěji, zadělávám si na
problém, protože jak už jsme si řekli, tak se posuzuje i ta míra.
Na druhou stranu
stačí takto zneužít i jedinou fotku či článek, pokud ji zneužiju jako součást
své výdělečné činnosti – a to je zásadní bod a získám z tohoto kroku
nějaký profit a nedej bože profit výrazný, mohu z toho mít skutečně
nepříjemné problémy.
Profit samozřejmě
nemusí být nutně představovat jen peníze, na druhou stranu je nutné být nohama
na zemi a uvědomit si, že i natočení videa může dnes být velmi dobře placeným
byznysem, stejně jako psaní některých článků je už zcela běžně za honorář.
Ale to si necháme do
skryté reklamy a k debatě o výdělku.
Ač nerada, ještě
jednou se vrátím k té blokaci stahování obrázků. Je k zamyšlení, že
když posílám jako autor nějaké foto do světa (nejlépe pak přes všechny možné
sociální sítě), např. fotku konkrétního outfitu, co tím vlastně sleduju?
Pokud to činím jako
bloger, nebo člověk, který se snaží mít nějaké sledující, tak mi asi jde o to,
být pro ostatní zdrojem inspirace, jak už jsme si řekli. Pak by mi nemělo vadit
stahování obrázků pro soukromé účely. Ani třeba u fotek bytového designu,
nákupu knížek a kosmetiky, které mohou ostatní inspirovat, že se po produktu
taktéž poohlédnou či si zařídí podobně ložnici.
Samozřejmě právem to
blogera může naštvat, kdy si jeho fotky stáhne např. vykutálená redaktorka,
která si tím usnadní práci pro nějaký internetový magazín např. a použije je
bez předchozí domluvy pro svůj článek. Je potřeba si uvědomit, že totiž zde se
láme chleba, přátelé. Ona z toho totiž bude mít onen profit - dostane za
to zaplaceno. Ušetřila si čas, náklady, vlastní energii touto „krádeží“ a ještě
dostane za to „své nicnedělání“ peníze a „věčnou slávu“ ;)
Povinností je tedy vždy se v takovém případě dopředu autora díla (např. té fotky)
zeptat, zda mohu jeho foto použít a to nejlépe písemně, aby nedošlo později ke
sporům. A autor má svaté právo mě odmítnout a souhlas mi neudělit a já to musím
respektovat. Taky je potřeba si uvědomit, že nestačí autora jednostranně
kontaktovat, ale musíte jeho souhlas obdržet.
Tady se dostáváme k
tomu, že když se vykašlu na veškerou komunikaci a jen uvedu zdroj původu, šlapu
po právu autora nakonec stejně, zejména pokud by mě dotyčný opravdu chtěl
odmítnout. Je nutné si uvědomit, že např. autor by nechtěl svou fotku propůjčit
do takového stylu článku či na takový druh webu/blogu. To, že to nevadí vám, že
vaše fotky, články, videa někdo užívá, neznamená, že autor díla, které si
chceme „zapůjčit“ má na věc stejný názor.
Možná si dokonce
myslíme, že by byl vždy každý autor rád, že jeho foto je dál takto
s odkazem šířeno do světa. No, není tomu tak. Pro svůj druhý blog na
každou oficiální (cizí) fotku žádám písemný souhlas a už jsem tu několikrát
zmínila, že to vůbec není pravidlem, že by z toho 100% oslovených padalo
štěstím a souhlas udělilo a tím teď nemyslím už jen firmy. Člověk stále sbírá
zkušenosti. ;)
Takže
v důsledku těchto faktů, co jsme si tady teď pověděli, se rozhodnu raději
autorovi napsat a žádám slušně souhlas. Na co se v tomto případě zaměřit? (Vezmeme si pro ukázku třeba tu fotku.)
Je potřeba jasně,
ale stručně specifikovat, kde, jak, proč, za jakým účelem, v jakém
rozsahu, aby si autor udělal představu o tom, co s jeho fotkou vlastně
přesně zamýšlím.
Pokud sama dostanu
zaplaceno za tvorbu výsledného díla či budu mít jiný profit, např. moje jméno
vejde tak ve větší známost na nějakém internetovém portálu, nabídnu část
profitu autorovi fotky – to je slušnost. Dostanu honorář? Nabídnu přiměřenou část
autorovi. Mému jménu se dostane pozornosti? Nabídnu, že uvedu odkaz na web
autora. Rozumíme si, že ;)
Samozřejmě se snažím
o domluvu, aby obě strany byly spokojené. Věřím, že v rámci komunikace
dvou blogerů je možné se domluvit i na čistě přátelské bázi, tedy jen na
souhlasu a uvedení zdroje (což je vždy též slušností) a není nutná nějaká další
kompenzace. Zejména pokud se jedná o blogy, které jsou stále spíš volnočasovým
hobby, než reklamním (placeným) prostorem.
Když to tedy shrnu….
Nejsou nutná
technická opatření jako blokace, taktéž není nutné psát, že fotky, články a
videa jsou chráněna autorskými právy, protože jsou chráněna automaticky ze
zákona. Mezinárodní právo v západním světě se navíc nějak extrémně neliší,
řekla bych naopak, že mnohé země na jeho dodržování dbají daleko úzkostlivěji,
než jsme zatím zvyklí my v ČR.
Absence upozornění,
že dílo je chráněno autorskými právy, rozhodně není žádný argument či omluva
pro porušování autorských práv. Jinými slovy, když to tam jako autor neuvedu,
neznamená to, že si to může každý pro svůj veřejný prospěch stahovat, jak ho
napadne i bez mého svolení.
Praxe je dokonce
zcela opačná – zejména díla, která jsou uvolněná k volném užití jsou jasně
označená, že jejich autor dal ostatním volnou ruku. Naposledy takhle byl
uvolněn např. český film Gympl, protože byl nejčastějším nelegálně stahovaným
filmem. Což je takové celé trochu úsměvné a „české“. ;)
Když toužím po
nějakém díle a chci ho využít, napíšu srozumitelný dotaz autorovi se žádostí o
souhlas. Pokud chci užít jeho dílo a profitovat z něj, nabídnu mu pro něj
zajímavou kompenzaci, která je tak nějak v souladu s mým profitem a
rozsahem použitého cizího díla. Sice nemusím, ale je to slušnost.
Uvádění zdroje bez vědomí
a souhlasu autora je bohužel čistý alibismus. Ano, žádání o souhlas může být
zdlouhavé (vcelku i otravné) a ne vždy se dočkáte nějaké odpovědi, nebo kladné
odpovědi, ale je to jediný správný postup.
Je nutné si
uvědomit, že autor má plné právo nám souhlas neudělit.
Ochranu autorských
práv řeší v ČR zákon č. 121/2000 Sb. (autorský zákon) a sankce za porušení
autorských práv řeší buď zmíněný autorský zákon (v mírnějších případech) a
v případě hrubých porušení pak zákon č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník) - §
270. Sankce za porušení tedy mohou být od odstranění zkopírovaného díla a
omluvy skutečnému autorovi za zneužití až po zmíněných 8 let za mřížemi.
Možná vás napadnou
tři otázky, takže to sem připíšu.
První - zda jsem někdy v praxi řešila porušení
autorských práv? Tato situace se přesněji dotkla osobně Pana M. Jeho fotky,
které navíc fotil pro smluvního partnera, byly bez vědomí Pana M. i jeho
zákazníka staženy z webu zákazníka. Bylo z nich odstraněno jméno Pana
M., nahrazeno jménem onoho „podnikavého človíčka“, který pak fotky pod svým jménem použil
a vydal z nich kalendář.
Druhá – jestli sama
dodržuju postup, který tu píšu? Ano, u cizích fotek mám vždy udělen souhlas,
nebo jsou na obou blozích pouze moje fotky. Nejsou vždy ani zdaleka excelentní,
ale já vím, že mám šikovné čtenáře, kteří si případně nějaké další a lepší
vygooglí. Navíc se nemusím bát – takové
obyčejné foto nebude rozhodně hned tak někdo využívat pro komerční účely ;)
Třetí – jestli si
myslím, že je v pořádku, když někdo použije fotku jiného autora veřejně
bez souhlasu? Ne, není to v pořádku, ale dá se to řešit v klidu domluvou. Na
druhou stranu, když dotyčný fotku ořízne, aby se zbavil označení skutečného
autora, zdroj alibisticky doplní až po upozornění, dotazy skutečného autora na
sociálních sítích maže a nereaguje a z výsledku získává veřejný profit,
navíc užívá fotku v hanlivém a zavádějícím příměru, tak si myslím, že to
je buď odrazem neskutečné hlouposti, nebo neskutečné arogance té osoby, která se
fotku bez souhlasu autora rozhodla takto použít a dále v této věci takto veřejně jednat.
Jeden můj mentor
řekl, že součástí zla se stáváme už jen tím, že takovým věcem tiše přihlížíme.
Jsme totiž pak součástí systému, který umožňuje přežívání takovýchto způsobů
jednání.
Tak to bylo moudro
dne otce Fura na konec ;)
Doufám, že je vám
trochu víc jasné, jak to s těmi autorskými právy je – alespoň ve světě
blogů. Jinak ještě k případnému řešení takové situace, sociální sítě –
jelikož nejsou díky bohu české, tak se samozřejmě k takovému porušování
staví velmi striktně a rozhodně takové věci netolerují. Takže pokud někdo bez
ostychu kopíruje vaši práci, můžete se obrátit na adminy.
Pokud vím, tak FB to
má přímo v hlavní nabídce, stačí si najet na dotyčnou stránku, rozkliknout
tlačítko se třemi tečkami a tam už snadno tuto volbu o porušování autorských
práv najdete. Stejně nekompromisní je ve svém přístupu i sociální síť youtube.com.
Každopádně dnešním
článkem se dá i říct, že chceš-li změnit svět, začni u sebe ;) A taky, že všude jsou jen lidé (i na druhém konci jakékoliv sociální sítě a věřím, že přátelská domluva dvou lidí je stále nejefektivnějším a nejrozšířenějším postupem.)
Co vy a autorská
práva? Povídejte, přehánějte – klidně mi napište svůj názor, jak se na věc
díváte.
Děkuji předem za
všechny milé komentáře – jako vždy, dělají mi skutečně velkou radost ;)
Vaše Iwi
