úterý 30. prosince 2014

Muži mají sny a ženy cíle? PF 2015

Tak jen rychle shrnu, co jsem tak v posledním roce vyčetla za poznatek, dnes jen krátká úvaha, ale delší mnohem delší vás čeká i s knižním tipem za nedlouho (čas bude úměrný tomu, jak dlouho to vydržím sledovat ve stavu nepublikováno) ;). 

Takže můj studijní materiál pro dnešní téma: X článků, nějaké ty knihy, dokumenty o různých osobách. Společného neměly ty osoby vůbec nic, každý byl originál. To já miluju. Jediné dělení, které je možné, tak na ženy a muže.

Zajímavé je, že na konci těch všech rozhovorů přichází takové ty otázky typu „Co jako dál v životě?“ A tady je jasný rozdíl. 

Muži jsou prakticky všichni zajedno, rozhovoří se o svých SNECH. Sní o technickém pokroku, o tom, kam budou ještě cestovat, co ještě budou poznávat. Neřeší, jestli je to reálné, prostě povídají, co by chtěli. Často mě ty věci úplně nadchnou, skoro jsem naštvaná, že jsem tak bláznivý a báječný nápad nedostala sama.   

Naproti tomu ženy můžu rozdělit do dvou kategorií.

První kategorie je tzv. „na konci cesty“, což je můj pracovní název. Na otázku „Co jako dál v životě?“ Odpoví, že nic, že všechno mají, mají děti, manžela, udělaly nějakou tu kariéru (vždyť ještě jejich babička nemohla snít ani o vysoké škole), vydělaly nějaké peníze, podívaly se na pár hezkých míst…… Netouží už po ničem, nechtějí už doslova od života nic (což byla citace). Skromnost, pokora, možná. Když jsem si to ale přečetla u jedné ženy, které je cca 40let, tak jsem si řekla: „ Teď už musíš děvčičko teda jenom umřít, jak by řekla moje babička…“.

Jako vážně, ani jedno místo na zemi, kam by ještě chtěly? Vážně by si nepřály třeba letět do vesmíru? Vážně by nechtěly ještě zkusit klidně jiný obor? Ani ten světový mír třeba? Ach jo… To mě jako na konci těch rozhovorů vždycky dost zklamalo, ta prázdnota… Připadala jsem si dost ošizená.

Ale kategorie žen č. 2 je jiná. Tak tady jsou děvčata, tedy ženy, které jsou ještě „na cestě“ a jsou hlavně disciplinované a cílevědomé (až za hrob). Občas nám je sem tam předloží i nějaký ten lifestylový časopis, v jehož očích jsme stále ty „nemožné české buchty“ a on se je trochu snaží vychovat, aby vypadaly, myslely, nakupovaly a vůbec žily světově a ne jak Blažena z Hoštic či co. Nebo tam už vlastně světoví jsou, že ;)

Tyhle ženy z kategorie č. 2 nemají sny, přece nebudou někomu za blázny, že si přejí nereálný nesmysl. Ony mají CÍLE, jasné cíle. Takže tady nenásleduje ploché „nic“. Naopak přichází přiměřeně dlouhý (aby se to za jeden plně produktivní pracovní věk dalo stihnout) seznam cílů, které chce dotyčná splnit, které se vytyčila a za kterými se důsledně a systematicky posunuje. Upřímně – mají můj obdiv. To každopádně ;) Já se svojí netrpělivostí, nesystematičností, neschopná nakoupit i podle seznamu na lístečku (vždycky něco přidám nebo uberu), já opravdu můžu jen žasnout. Ale po pravdě, přiznám se -  mě ty ženy úplně děsí a jsem ráda, že jsem takový chaotik, že to vše kolem nemá občas ani hlavu ani patu, ale když se dívám na tu hrozně moc dospělou a vážnou paní na obrázku, tak se jen v duchu modlím: „Bože dej, ať ze mě není nikdy takováto mašinka.“

A hlavně ať mi fantazie slouží ;) Neb hodnotím kategorii č. 1 i č. 2 jako kapku bez fantazie a nudné. 

Takže do nového roku vám všem přeji jakožto ryze praktická bytost, abyste měli sny a fantazii, abyste je měli v každém věku a abyste je měli, ať už jste žena či muž. Abyste vždycky měli všichni dostatek nadhledu a energie, ať už vám život připraví cokoliv a taky smysl pro humor, velkou chuť žít - to především a nelpěli křečovitě na pevných plánech, protože život je hlavně změna. Abyste byli jako to paraplíčko z pampelišky, abyste s lehkostí doletěli co nejdál, nejvýš a na nová krásná nepoznaná místa, ať už jsou to jakákoli.

Krásný rok 2015 ;) 

neděle 28. prosince 2014

Napodobování jako nejvyšší forma obdivu

Tak tohle je kapku osobnější úvaha. Poslední dny nad tímhle tématem zase přemýšlím. Proč?

Stalo se mi opět něco podobného, co popsaly i holky/ženy ze Sofastars na blogu ZDE. (Nevím, když psaly ten post, zda vycházely i z osobní zkušenosti, ale já vám tedy dnes můžu popsat, jaké to byly pocity v reálu u mě.)

Začalo to už před delším časem. Jednalo se o pracovní záležitost. Budeme tomu říkat obecně projekt, ať se neunavujeme nudnými technickými detaily (a možná ani víc osobních údajů sem psát nechci). Tomu projektu jsem věnovala hodně času, zpracovala ho od první čárky, vytvořila vše, co ho představuje, stálo mě to hodně času, hodně energie a v neposlední řadě i nějaké peníze. Ale čas a energie byly největší položky. Kdybych je chtěla snížit, musím navýšit finanční náklady projektu. Autorská práva ho v jistém rozsahu chrání automaticky, takže nejsem nijak ve stresu. Na druhou stranu to není rozhodně tajná formulka léku na rakovinu, je to záležitost vcelku běžná. Takže se skutečně jedná v závěru jen o ten vložený individuální pohled na věc, moji energii a čas, zpracování.

Jednoho dne mi volala kolegyně z oboru. A nevolala mi proto, aby se slušně zeptala, zda může něco z mého projektu použít ve svůj prospěch. Ne, věta tázací v tomto ohledu nepadla. Přišla věta oznamovací, že si již projekt přesně řečeno „zkopírovala“ a hodlá jej časem použít pro svou práci. Ta razance s jakou to řekla….. to byl asi ten největší šok.

Pak následovala věta tázací, která zněla spíš jako rozkazovací (šok dvě). Dotyčná osoba totiž volala jen proto, abych jí doplnila nějaké informace, které se jí nezdařilo z projektu dohledat. Chtěla mít údajně vše pěkně přehledně do poslední tečky. To je od ní milé, že v tom kopírování je tak zodpovědně důsledná, že ;)

Není to určitě osoba zlá, známe se už pár let. Je možná rázná, odhodlaná, ale není zlá. Je to takový roztomilý buldozer. Jí vůbec zkrátka nedocházelo, že by porušila autorská práva a že je to i tak trochu nezdvořilé, byť se osobně známe, využít můj výtvor ke svému pracovnímu prospěchu. Asi si neuvědomila, že tvorba trvala déle, než to „kopírování“. Nuž, jsem zvyklá domluvit se i ďáblem, takže jsem ji klidně upozornila, že nejen můj projekt, ale i jiné projekty, které v rozhovoru vzpomněla, jsou určitým způsobem chráněny a mohlo by to vést k nepříjemným komplikacím. Patrně by nemuseli být ostatní (cizí lidé) tak „nad věcí“ a ihned by ji tvrdě vyčinili, jak by to zjistili (a zjistili by to, to mi věřte).

Něžně jsem pohovořila o tom, že existuje rozdíl mezi inspirací a prostým kopírováním. Jistě jsou věci, které jsou obecné, jsou věci u kterých dnes ani nelze říct, zda bylo první vejce či slepice, a věci na které má prvotní patent jen pánbůh, Budha či matka příroda (či někdo takový), ale pakliže jsou přidány věci, které jsou čistě myšlenkou autora a společně pak tvoří naprosto kompaktní výsledek, ať už je to projekt, či jiný třeba i hmotný produkt, je inspirace, přesněji kopírování nad cca 50% a více už opravdu vcelku nevhodné (dost nevhodné je to přesněji ve chvíli, kdy na první pohled jsou oba snadno zaměnitelné a člověk/zákazník  si je snadno splete). Nemám obecně ráda matení zákazníka. Nesnáším, když obchodní řetězce mají snadno zaměnitelný obal svých privátních výrobků s obaly úspěšných produktů jiného výrobce. Vím, jaký problém to zejména pro starší lidi představuje.

Ale zpět k projektu - je potřeba si také uvědomit, že i ty informace, které jsou obecné a dostupné (tedy není to žádné státní tajemství), musel někde autor zkopírovaného původního projektu získat (ať už ve škole, či při samostudiu, na školení, praxí, vlastním soukromým zkoumáním a zpravidla ho stály čas, energii a peníze), musel je ucelit, zformulovat a zakomponovat do celku a přidat velký kus sebe sama k tomu, aby výsledek vypadal, tak jak vypadá.

Jestli čekáte, že po této klidné debatě přišel zlom v podobě prozření, že to není minimálně slušné, když už ne přímo nelegální v jistých bodech, tak jste stejní optimisté jako já …. Nebo spíš snílci ;) Tedy já byla snílek do minulého týdne. Před pár dny jsme měly shodou okolností další rozhovor a já definitivně pochopila, že ona osůbka naopak nepochopila dosud vůbec nic.

Není to poprvé, co se mi něco takového stalo, není to ani naposled, což už vím. V práci mě to ale začíná unavovat….. Asi stárnu…… ;)
Na škole jsem nikdy nebyla na to nějak háklivá, když si někdo půjčil můj projekt či nápad. Asi tenkrát přemíra kreativity, nebo spíš dostatek volného času či co…. ;)

V oblasti inspirace přišly i situace kuriózní, kdy s některými kamarádkami jsme měly dost podobný šatník, jejich nákupy byly stejné víc jak v cca 80%. Znáte to asi taky - koupíte a druhý den se kamarádka automaticky ptá na obchod, na značku, na cenu. Nevadilo mi to, vždyť napodobování je nejvyšší formou obdivu, ale třeba oblečení na party jsme si pak radši volávaly, kdo jde v čem, ať tam nedorazíme jak dvojčata.

Dodnes se směju, když si vzpomenu, jak si jedna kamarádka koupila nárazově komplet jeden můj oblíbený „outfit“ i ve stejných barvách a včetně doplňků a dala fotku na FB.  No, tím, že měla v tu chvíli už i stejný účes a barvu vlasů, na tváři stejné sluneční brýle, tak to bylo snad i kapku divné ;) Už tak si nás někteří pletli. Ale tak v té době jsem měla ještě další dvě dost regulérní „dvojčata“, takže co už ;) Ještě že stárnu, takže už rozhodně nejsem nějak zajímavá a taky se pohybuju dnes spíš mezi muži :D

Abych to ale doplnila - vůbec mi nevadí, když se kamarádky inspirují, naopak mě to těší, ale když už dochází k záměně osob, nese to se sebou i komplikace, jakože vás mají za TU, která se minulý pátek v tanečním klubu zlila pod obraz a pak souložila s nějakým klukem na parkovišti (jo, některé moje kamarádky byly pořádné divošky ;). A tato fajn des-informace pak doputuje k vašemu  partnerovi skrze jeho věrné kamarády. K partnerovi, kterému jste řekly, že budete doma. To se pak dost blbě vysvětluje, trvalo to tenkrát celé dva měsíce, než se vše vysvětlilo… A takových situací bylo… To je kapku otravné. Nemám ráda, když si mě lidé pletou, zaměňují s jinou osobou.

Zdaleka jsem to celé ale ještě nedotáhla tak daleko jako jedna moje starší známá, podle které si sousedka již několik let kupuje vybavení do domácnosti, téměř všechno oblečení, barví si stejně vlasy, má stejný střih, nosí i stejná pyžama…takové „tiché zbožňování“ …. ;)

Moji zatím nejzvláštnější zkušeností v oblasti inspirace byla kamarádka, která se rozhodla převzít snad můj život? Sama dodnes nevím.

Nejprve to zkusila s mojí prací (zdála se jí tehdy skvělá), kdybych neměla pana M., tak patrně dneska už žádnou práci nemám a žebrám možná někde o suchý chleba….? Pan M. je totiž duchapřítomný a není zdaleka tak důvěřivý jako já. Když to tedy s prací nevyšlo, převzala moje další plány do budoucna, se kterými jsem se jí svěřila. Vrhla se do jejich realizace naplno. To by tak divné nebylo a naopak by mě potěšilo, že máme opět něco společného, ale ona dala té mojí variantě přednost dokonce před vlastními sny (a v tom je právě ta podstata věci). Sny, které měla na dosah, které by její život vylepšily o několik levelů a ona to věděla, o kterých spoustu let mluvila jako o něčem, co ji moc láká, po čem skutečně touží, co si tak moc přála, to vše vyměnila za něco, co jí nebylo vůbec blízké a celé roky na tom neviděla nic dobrého. To její rozhodnutí jsem dlouho nechápala.

Pochopila jsem to vše až za delší čas a ve chvíli, kdy mi to vysvětlila ona sama. Byla jen velmi nešťastná, z toho jak si nakonec zařídila možná trochu unáhleně život. A uvěřila, že takhle by mohla být prostě konečně šťastná……šťastná jako já…… (nevím, kde se v lidech obecně berou dvě věci a naprosto mě to fascinuje  - první je pocit, že žiju na růžovém obláčku v ráji a druhý je, že moje osoba, život a jeho aspekty jsou tak zajímavé, že po nich ostatní tak touží). Já sama sebe vidím jako běžnou a velmi nenápadnou bytost ….

No, nic …. Zpět k tématu….

Já té mojí kamarádce ale na druhou stranu možná i rozumím (i když stále to logiku má trochu na palici)………. kdysi jsme stály prakticky na stejné startovací čáře, můj život byl ale pak mnoho dalších let jedna velká turbulence a v mnoha bodech spíš dost postavený na hlavu, její byl spíš klasický. Jasný časový plán, který se jí zdařilo dodržet – znáte to - studium, práce, přítel, auto, svatba, první dovolená (ne v Jugoslávii), hypotéka, jedno dítě, druhé dítě, vše odškrtnuto jako splněno, řádně a v termínu tomu určeném…..  No, mně tyhle časové plány moc nejdou, vlastně mi nejdou vůbec, já žiju dost intuitivně, což je hezké slovo pro to, že mi občas hrábne a přetočím si život nohama vzhůru, jako asi abych se nenudila či co ;)

Tam kde je obyčejný člověk opatrný, tam já postrádám pud sebezáchovy, tam kde běžný člověk jede více méně podle „běžného časového plánu po obecné ose“, já dělám zlomová rozhodnutí, které nechápe občas vůbec nikdo, a beru věci oklikou.  Občas podle hesla – vezmeme to zkratkou – je to sice dál, ale za to horší cesta. Nebo taky proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě. (Vidíte, že já rozhodně nejsem tím pravým vzorem hodným k následování). Jenže na druhou stranu každá zatáčka, každý kopeček v té cestě má nakonec nějaký smysl. Ono se to jednoho dne zúročí. Prostě najednou jsou i pěkné dny, dokonce i hodně pěkné dny. Možná co tě nezabije – to tě posílí. A taky je to o vnitřním nastavení člověka, což jsem zmiňovala i ZDE v článku o knize, která popisuje život v KLDR. Štěstí, resp. schopnost být šťastný má každý svým způsobem v sobě. Někdo nebude šťastný, ani kdyby se mu splnily všechna tajná přání.

Problém nastává hlavně ve chvíli, kdy lidé, kteří šli po té rovné cestě a přesně dle časového rozvrhu, hezky disciplinovaně (to mi taky nejde), jsou někdy zklamaní (a pěkně naštvaní), neb se jim zdá, že jste vy možná dál než oni, což je divné, nepřípustné, nelogické. Zlobí se na osud, že je nespravedlivý. A nakonec se ve svém vzteku a smutku rozhodnou vzít vám mapu pro další pochod a jít podle ní. Doufají, že je dovede do ráje.

Žel bohu, ráj zatím v dohlednu. Fáze totální nasranosti se dostaví ve chvíli, kdy zjistí, že původní majitel mapky dávno utíká vesele jinou cestou, tak jak je mu to vlastní. A oni se lopotí na cestě, která je nebaví, je trnitá a nezajímavá a hlavně víc jim bere, než dává a tak trochu v jejich případě ani nikam nevede, protože ráj si představují jinak. No, tak v téhle fázi momentálně končíme. Asi mi něco z těch školních let zůstalo, schopnost vymyslet další varianty, nezlobit se, že někdo se inspiruje mými nápady a jít dál a třeba i jinudy. Ať už je ta inspirace u druhé strany sebevětší.

Proto se nezlobím ….. Je to zkrátka pryč.

Ale nemám ráda, když mi lidé lžou. A tohle se bez lhaní neobešlo. 
A taky nemám ráda, když lidé kopírují nápady, bez sebemenší snahy tam vložit něco ze sebe sama a ještě mě kvůli tomu zdržují. Když vydělávají na dřině jiného člověka. A taky nemám ráda, když jsou jako buldozer, který se na vás valí a myslí si, že hrubá síla zvítězí. Je to hloupé, krátkozraké a naivní.

Nevadí mi ale vůbec inspirace jako taková a těší mě, když inspiruju jiné, ale míra nezaměnitelnosti, míra jisté originality nechť je, prosím, zachována v každém případě.

Tohle není post o tom, které to tvářenkové srdíčko je lepší a které bych si koupila, což teď hýbe holčičími blogy. Tohle je úvaha o hlavně tom, že jsem celou dobu na škole nedávala žádný význam slovům své oblíbené profesorky, že největším bohatstvím člověka je jeho know-how a že se svojí přehnaně přátelskou a flegmatickou povahou a vůbec přístupem k této věci se budu v praxi hodně divit……. Měla pravdu. Divím se…. Tedy občas….

Vidím v lidech spíš to lepší a tak mě někdy ty buldozery, které jedou čistě na zisk, dost překvapí…..

Ale ono se to divení nevyhne ani jiným, ani těm, kteří jsou teď tak hrozně moc tolerantní k té vysoké míře inspirace a omlouvají to všemi možnými způsoby. Respektuji, že každý máme omezené finanční možnosti a já taky byla chudý student, ale říkat, že je to naprosto v pořádku… to mi přijde kapku mimo.

Řekla bych to asi tak, ohromně tolerantní a nad věcí je člověk do té doby, než někdo jiný pěkně vydělá na tom, že kompletně zkopíruje bez svolení jeho nápad, věc či projekt, na kterém se dotyčný tolerantní člověk pořádně nadřel, vrazil do toho svůj čas, peníze, kopu energie a nakonec mu zbude jen…. Co vlastně? Soudy, hádky, bránit se, že je to JEHO? Ne, přátele, zbude mu jen BEZMOC, protože tenhle boj za pravdu je marný, je to zbytečná ztráta energie jedince (či jedné firmy) a výsledek beztak nakonec není takový, jaký by si člověk přál.

Kopírování srdíček či jiné podobné praktiky z nikoho Jánošíka nedělá.

Máte podobnou zkušenost s tím, že někoho inspirujete až do nejmenších detailů? Nebo jste (zatím) tolerantní? ;)


Děkuji všem za komentáře, dělají mi vždycky velkou radost ;)

sobota 27. prosince 2014

Však to není japonská schůzka, aneb Batman mezi hroby (Vánoce 2014)

Dneska vás jen pobavím menší story o tom, jakéže byly moje letošní Vánoce …..

Takže první půjdu s barvou ven, jsem už velká holka, ale moje matka je neskutečně hodný člověk. Ona je hodná tak nějak obecně, což mě někdy dost žere, že je na cizí lidi stejně hodná jako na mě, svoje drahé dítě. Chápete, že? Prostě nějaká ta exkluzivita by bodla ;) No, ale tak zpět k tématu -  svátky jezdím s panem M. slavit „na základnu“, tedy k rodičům, přesněji jedu na večeři, dárky, pohádku a pak zase domů. Hezky vypočítavé, že? ;) Přesněji jezdím k naprosto dokonalé vánoční výzdobě, k jejich velkému načančanému stromku, k jejich výborné hrachové polévce, salátu a smaženému jeseterovi. Přesnější by bylo k maminčině polévce a ostatnímu maminčinu jídlu, otec je kuchař teoretik (tzn. teorii ovládá skvěle a často právě vařící matce se snaží něco se svých bohatých teoretických znalostí předat). No, netřeba v tomhle víc zabíhat do detailu, jak takové debaty pokračují…

Já poučená z některých kritických let, kdy to vypadalo, že nebudeme večeřet ani o půlnoci, protože jsem si balení dárků „chytře“ nechala na Štědrý den na odpoledne, jsem letos mazaně zabalila již 23. prosince. Pan M. se na mě chodil s menšími pauzami dívat (nechápu, že ho to ještě po letech tak bere). Střídavě měl záchvaty smíchu a střídavě tiše fascinovaně hleděl. Naprosto ho totiž dostává moje „lepítková“ metoda. Razím teorii, že dárek má být hezky zabalený hlavně na pohled, přesněji na ten horní pohled, jak to leží pod stromkem, tak ať to nějak vypadá, ale nějak extra párat se s tím nebudu, beztak se to během pár minut pak rozškube, ne? ;)

Byla jsem zvědavá, s čím se vytasí pan M. při balení. Protože si byl podezřele sebejistý. Na Štědrý den ráno se vytasil…….. s tavící pistolí, ve které měl zlatou náplň se třpytkami a tím olepil všechny dárky, vypadalo to roztomile, ale zase jako za ty popálené prsty by mi to nestálo, zhodnotila jsem, že zůstanu u lepítek. ;)

Letos jsem získala i další cenné poučení. Jelikož nakonec beztak jako každý rok půjdu zase celá v černém, tak je dobré si ty jediné černé punčochy v baráku nachystat taktéž 23. prosince, protože hledat je pak na poslední chvíli všude možně, protože venku mrzne a pan M. stepuje už v kabátě u dveří, to moc vánoční pohody nedodá. Takže jsme si v klidu vysvětlili, že tohle není japonská schůzka a nějaká ta minuta sem, či tam…. Žádné drama, ne? ;)

Jak jsem tak letos spěchala, tak jsem si nevšimla, že mi na posledním čištění kabátu odstřihnuli všechny knoflíky. No, přišívat je nebyl rozhodně čas ani s nadhledem, že to není japonská schůzka. Takže se jelo – na hřbitov, zastávka první. Asi v té tmě a mizerném světle svíček trochu ta černá postava sprintující mezi hroby s bílým vlajícím pláštěm ve větru vyděsila některé z toho davu zodpovědných pozůstalých, kteří zašli na Vánoce zapálit svíčku. Jak jinak, všichni zase vzorně připraveni, se sebou velké hřbitovní dlouho hořící svíčky v červených kalíšcích, sirky, možná radši i zapalovač v kapse. To já tedy nehodlám splývat s davem, takže jsem k našemu hrobu dorazila vybavená veselou vonnou svíčkou, kterou jsem popadla doma … a bez sirek…. A jako nudný nekuřák i bez zapalovače. ;) Ale tak poradila jsem si, že jo.

Pan M. mezi tím v klidu seděl v autě na parkovišti a „hlídal dárky“. (A četl si přes mobil článek na Oslovi.)

Když jsem se tedy postarala o své mrtvé příbuzné, bylo na čase ozvláštnit den i těm živým. Po příjezdu jsem si vytáhla svůj krásný „vánoční“ lak na nehty a snažila se o vytvoření manikúry hodné této velké chvíle. Asi tak 5 vteřin na to jsem byla vykázána do vedlejší místnosti, kde si „můžu smrdět“. Po nalakování posledního drápku jsem se přesunula zpět a tady přichází konečně ta pěkná klidná chvilka, kdy jsme se všichni sešli u sváteční tabule, čučeli při světle svíčky na prázdné připravené talířky a společně čekali, až mi uschnou nehty. :D Bylo to takové zklidnění, takže myslím, že můj nápad s lakováním nakonec všichni přítomní ocenili.

Pak už jsme se jen prostě nacpávali všemi těmi dobrotami. My dovezli s panem M. dobré kvalitní vínko (po zkušenostech minulých let jsme vzali dostatek demižónů) a nakonec jsme se šli podívat ke stromečku, kde jsme všichni postupně usoudili, že „Ježišek/Ježíškové“ se zbláznili a asi nás vidí o dost hodnější, než opravdu jsme :D

Večer byl zakončen sledováním Pelíšků, nevím, zda se dá říct, že televizi jako rodina takto sledujeme, neboť můj otec je tak trochu jako rádio, které nejde vypnout (hlavně u té televize) a tenhle někdy dost otravný zvyk jsem žel bohu podědila i já. Dovedete si to představit… ;) Ale tak Pelíšky jsou vděčné, ono když máte strýčka, který vypadá podobně jako Donutil, je to taky bývalý „zelený mozek“ a vy ve vzpomínkách z dětství máte některé podobně vtipné scény „live“, tak ten film má teprve grády…. :D

Takže abych to tak shrnula… jaké byly moje Vánoce:

-      Šťastné (navzdory snahám některých mi je 22. prosince pokazit – což se nepovedlo)
-        Veselé (tak to rozhodně) :D

Jaké byly letos ty vaše svátky? A klidně se rozepište, jestli jste balící profící a nebo co vám donesl Ježíšek? Nebo klidně napište, že svátky neslavíte, já mám pro všechno pochopení – já třeba neslavím už několik let zase Silvestr, a to jakože vůbec.

Ale ať už slavíte či neslavíte, tak doufám, že vaše dny jsou alespoň šťastné a veselé ;)


Děkuji za všechny komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost ;)

pondělí 22. prosince 2014

V knihovně u Mazaného Králíčka (návštěva č. 1)

Kniha Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

 

Malá technická hned na úvod…..

 

Český název knihy: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Originál: Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea

První vydání : 2012 (AJ) , vydání v ČR 2014 (CZ)

Autor: Barbara Demick


Nedávno jsem tady psala úvahu o tom, jestli čtu moc nebo málo. Vyšlo z toho, že nemám hlavně tolik volného času na čtení toho, co bych četla ráda, ale naopak věnuju dost času čtení tomu, co číst musím.

Dneska tady mám pro vás povídání o knížce z toho sektoru „volný čas“, neb je to článek na přání ;).

Zmíněná kniha mě naprosto uchvátila, protože je napsaná skutečně s citem a je za ní vidět velký kus práce. 

Osobně hned na začátku ještě podotýkám, že se nepovažuju za nějakého knižního experta a s blogy, které se věnují primárně jen knihám, se nemohu ani zdaleka rovnat.

Ale teď už ke knížce….

Kniha spojuje nečekaná, někdy možná i šokující fakta se silným a zajímavým příběhem několika reálných postav, potažmo jednoho národa, jedné země a jejích sousedů. Lidé tu knížku často přirovnávají k románu 1984 od George Orwella, hlavně na zahraničních webech (nebo těch českých, které přebírají text „ze západu“). Chápou ji totiž jako něco, co popisuje dost podobný systém. Ano, i v knize o KLDR narazíte na mnoho zvláštních faktů, někdy až krutě mrazivých nebo naopak podivně úsměvných – známe přece, jak někdy komunismus dokáže být absurdní a stejně jako Orwellův román 1984 popisuje šílenost mašinérie totálního režimu, ale zároveň tato kniha jde dál.
Dává čtenářům možnost pochopit dnešní stav věcí, který vznikl na základě mnoha událostí v historii, které jsou dnes již někdy i zapomenuty. Kniha nám dává možnost pochopit, proč třeba kdysi lidé utíkali do KLDR, místo z KLDR, připomíná nám souvislosti dané doby. Popisuje každodenní život v překvapivých detailech. Dává nám možnost pochopit vývoj i to, na kolik může systém člověka dočasně paralyzovat, když v něm dlouhodobě žije, nebo když se v něm narodí a je vychován, a jak mocným nástrojem v tomto ohledu je informační vakuum.

Zároveň ukazuje, že i navzdory silné propagandě, navzdory přísné cenzuře, je touha po svobodě, touha po životě, touha po obyčejném kousku štěstí prakticky v každé člověku. Ukazuje, že jsou to věci, které když člověk jednou okusí, nikdy na ně nezapomene a zároveň ukazuje, že mnozí se s ní bez ohledu na systém a výchovu i rodí. Hlavně s tou touhou volně se nadechnout, být svobodný. 

Pokud máte rádi příběhy dle skutečných událostí, máte rádi literaturu faktu, máte rádi knihy o lidské společnosti, ať už je to z oblasti historie, sociologie, psychologie převedených na každodenní život, tak tahle knížka je pro vás ;)

Nebudu vám vyzrazovat ani jedinou postavu, ani jediný příběh a už vůbec nebudu psát o tom, jak to dopadne u každé postavy z příběhu. Přečtěte si to a uvidíte. Nedá se to snadno převyprávět stručným výtahem, protože nechci vás ochudit o všechny ty emoce, které člověk během čtení cítí. Překvapení, šok, smutek, bezmoc, empatii, radost, štěstí… a dlouhé zamyšlení na závěr. O to vás přece nepřipravím.

Dvě věci jsou ale na té knize zajímavé opravdu hodně a proto ji doporučuju – první z nich je, že do přečtení knihy jsem neměla vůbec jasnou představu, co znamená tuhý totalitní režim v praxi a to jsem dítě narozené v komunistickém režimu a vyrůstající v postkomunistické zemi. Neměla jsem konkrétní představu, jak vypadá běžný život běžného člověka v takové zemi, jaké že to problémy vlastně musí řešit každý den. Po přečtení této knihy se i na některé novinářské kachny typu „Tak už i v KLDR mají pravou italskou luxusní pizérku, život v Severní Korei není tak špatný“ dívám jinak…… 

A druhá věc, která je zajímavá, je skutečnost, že autorce se podařilo zachytit i srovnání některých životů v KLDR a následně v Jižní Korei. Což se zatím v takovém měřítku takovým detailním způsobem a řekněme, že i objektivně nikomu nezdařilo. Vede to člověka k úvahám na kolik je lidské štěstí závislé na systému a na kolik na vnitřním nastavení člověka.

Na konci si člověk možná sám sobě položí trochu nepříjemnou otázku, jaký bych asi byl, kdybych se narodil nebo prožil celý život v KLDR? Co je tím mým skutečným základem, co není dáno výchovou, okolím, nebo co naopak je? Nakolik by mě to ovlivnilo? Kým bych se stal?
Je to trochu úvaha až na kost….

Knížka ale zároveň ukazuje, že ten náš skutečný základ (pokud je dobrý), nedokáže zničit žádný systém a že nikdy není pozdě na změnu.

Znáte tuhle knížku? Četli jste?


Děkuji moc všem za milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost.

čtvrtek 4. prosince 2014

Čtení aneb sen na oslovi seděti

Čtení prý upadá, mladší generace údajně prakticky nečtou, a když ano, tak čtou nekvalitní text, často zkratkovitý a plný smajlíků, což má vliv na slovní zásobu, znalost pravopisu a schopnost vyjadřování vůbec.

Proto si šahám do svědomí a přemýšlím nad sebou a jak to mám se čtením já....

Osobně čtu ráda. Od malička. Čím jsem starší, tím ale ubývá času ke čtení, resp. k tomu čtení v mém volnu. V práci čtu hodně pořád. Schopnost porozumět psanému textu je jednou ze základních životních potřeb, která mě chrání od smrti hladem. Možná čtu dokonce čím dál víc. Proto si ve volném čase snažím vybírat kvalitní a zajímavý text. Text, po jehož přečtení nemám zoufalý pocit ztráty vlastního času a zkrácení mého života bez většího smyslu.

Co od textu chci? Chci se pobavit, odreagovat, chci se něco zajímavého dovědět…… hlavně se nechci nudit a taky se nechci pást na utrpení jiných jako kobylka na louce a mít pak ze sebe divný pocit.
Nejsem rozhodně nějaký literární kritik, takže moje filtry jsou z pohledu profesionála nastavené stále dost benevolentně.

Ale zaprvé nečtu bulvár, což je asi jasné. Nečtu ho už řadu let. Nesleduju ho do té míry, že když zemřela např. Iveta Bartošová, tak mě informace úspěšně nějaký čas míjela. Dostihla mě paradoxně až na pracovním jednání, kam jsem dorazila za klientem, který už čekal na místě a krátil si čas čtením. Hned po pozdravu vznesl poznámku o té události, málem spadl ze židle, když zjistil, že netuším, o čem je řeč. Uzavřel to slovy: „Vy to nevíte? Tak to jste asi jediná v republice!“ Bulvár nabízí informace, které se mi nelíbí ani formou, ani obsahem. (Klidně můžeme rozvinout divokou diskusi o kontroverzním dokumentu Dělníci bulváru, který se tím mj. snaží zabývat.) :D

Každopádně přínos těchto informací je nula. Navíc zastávám názor, že bulvár cílí na naše nepěkné stránky lidské povahy ve smyslu „Bože dej, když už se moje koza nemůže uzdravit, tak ať sousedovi taky zdechne.“ Nic nás nepotěší víc, než cizí neštěstí. Taky zastávám názor, že negativní informace a negativní emoce v nás opět probouzí jen to negativní – ať už jsou to nálady, nebo povahové rysy. Takže jsem se rozhodla to nečíst. Moje rozhodnutí trvá i ve chvíli, kdy čekám u lékaře a jediné co je v čekárně kromě reklamních plakátů k dispozici, tak jsou vydání bulvárních novin z minulého týdne. Zkrátka si nechci kazit den. Bez vědomí, koho ze známých osobností nachytali při nevěře, kdo má dluhy a s kým nemluví rodina, se mi žije docela dobře.

Nečtu ale ani knihy, které na mě působí primárně hloupě. Tedy snažím se… Takže mě s úspěchem minula vlna „Padesátkrát našedo a na nic“. Autorce „Šedé nudy“ se rozhodně nepodařilo to, co se zdařilo třeba Régine Deforges v knize Bouře(v originále L´orage) a to je překvapit, zahrnout nevšední erotický příběh, který citlivě propojí s tématem partnerské lásky, která přesahuje běžné meze, jakož i smrt.

Uznávám, že Bouře je velmi silná kniha ve všech významech toho slova a není pro každého a v každém věku, ale rozhodně to není omezená, nudná slátanina rozmáznutá na nekonečném množství stránek, která vás obere o mnoho času.

A čas je, přátele, nejcennější komodita na trhu, protože čas nejde vrátit, rozmnožit, vyrobit, jakkoliv nadstavit. Je to tak vzácná záležitost, že by s ní mělo být nakládáno nanejvýš obezřetně ;)

Ne vždy se mi ale podaří přešlapy vyfiltrovat důsledně. Když už k tomu dojde, tak klidně knihu odložím, rozhodně se textem netrápím. Zkoumám ale už od začátku dost detailně, zda to není jen další prázdný štěk. Měla bych dodat, že knihy ráda kupuju (jsem prostě materialista, já vím), ale nepohrdnu ani veřejnými knihovnami, případně tedy e-knihami. Čímž se tedy snažím předběžným výzkumem vyhnout finančním ztrátám, v podobně knižních kiksů.

Jednou, až se odhodlám opustit pohodlí města (děsím se toho okamžiku, kdy to přijde) a přesunu se s panem M. do jeho vytoužené divočiny zvané venkov, tak snad konečně budu mít dostatečně velkou knihovnu na všechny naše společné tištěné poklady. Pan M. tam bude mít vytoužený krb a já se v živých barvách vidím, jak budu sedět večer ve svém čtenářském koutku, pít kvalitní víno (no, s tím vínem nevím, sice kvalitu jako správné děvče z kraje vín poznám, ale asi to s těmi svými průměrně 4dcl za rok nevytrhnu) a budu si při tom číst nějakou dobrou knihu.

A nebo taky ne, protože kolem baráku a vysněné velké zahrady bude tolik práce, že mě z toho jako městskou holku po čase asi ranní mrtvice a večer budu pravidelně tak zničená, že o nějakém čtení nemůže být ani řeč. Případně maximálně budu v rychlosti projíždět na tabletu blogy s hlubokými tématy jako jsou kosmetické recenze a koukat hlavně na obrázky(kosmetické blogy čtu moc ráda už teď ;) a to bude vrchol mé intelektuální večerní chvilky.) :D

No nic, zpět k tématu….

Další věcí, kterou čtu ráda, jsou weby, které stojí za to, protože informace zde jsou zajímavé, nevšední. Naprostým miláčkem je www.osel.cz, kde si snadno najdete to své, pokud vás zajímá výzkum, pokrok. Posun lidské společnosti. Kdybych měla dostatek volného času, tak jen „sedím na oslovi“ a čtu a čtu. To je můj sen. Já osobně mám moc ráda třeba poznatky ohledně medicíny.

No, možná bych to čtení osla ještě střídala s těmi blogy ;)

Blogy jsou moje vášeň, moje čokoláda v dietním jídelníčku ;) Spousta z nich dneska nabízí kvalitní text (a kvalitní fotky, za což mají můj obdiv – za tu sebekázeň, kterou já prostě u fotek zatím nemám – takže článek o Osvětimi je stále jen holý text bez obrázků. Ostuda, já vím.)Blogy často dnes nabízí i kvalitní informace k širokému spektru témat. Každý by si opět našel jistě „to své“. Navíc blogy nabízí zábavu. Taky možnost kontaktu s bloggerem, možnost diskusí, které se občas stanou ještě zajímavější, než původní článek. Je to taková široká různorodá komunita, která mě občas fascinuje. Těmihle všemi věcmi se stávají blogy osobnější formou. Některé blogy dneska proto čtu už i kvůli bloggerům samotným, protože jsou mi blízcí smyslem pro humor, životními postoji, které prezentují, podobnými zájmy. A protože jako můra přitahuje světlo, blogger přitahuje k sobě postupně podobné čtenáře, kteří občas přihodí fajn věci do diskuse.

Takže čtu moc, nebo málo? Čtu dostatečně kvalitní text? Nebo je to se mnou ztracené? Nevím. Nejsem v tom odborník, abych mohla soudit relevantně. Ale co můžu napsat určitě, že se ze srdce snažím o to nejlepší možné a to tedy, aby mi mozek nezakrněl, abych neztrácela čas hloupostmi a abych se taky po práci odreagovala, pobavila, neb by mi možná časem z toho pracovního napětí hráblo. Nejen prací je člověk živ :)

A jak jste na tom se čtením vy? Případně co čtete rádi? Klidně napište do komentářů tipy, odkazy ;)


Děkuji moc za komentáře, dělají mi vždy velkou radost.

úterý 2. prosince 2014

Aplikace v telefonu a soukromí


Je to už za ty roky takový náš rituál s panem M., že jednou za čas otevřu debatu na téma instalace aplikace Instagramu na mém telefonu. Je to složitá debata s někým, kdo zná moderní technologie jako své botky, navíc jako fotograf má na ty přepálené, nekvalitní obrázky dost vyhranění názor. Ale to ponechme teď stranou. Zpravidla začnu o tom vždycky mluvit po té, kdy se dočtu, že nějaká moje oblíbená bloggerka nebo osobnost si založila účet na Instagramu a začala pravidelně přispívat.

A u mě začíná v tu chvíli znovu duševní boj…..

Sociální sítě jsou děsný žrout času, ani mě se to nevyhýbá. Proto se už pár let nesnažím mít účet na každé sociální síti, která existuje, neb musím taky občas dělat něco jiného, než stalkera na síti ;)
Nemám ani účet na twitteru, kdo čtete moje články, tak jistě chápete proč. Že já rozhodně nesdílím názor, který má introvert Jack Dorsey, zakladatel této sítě, že vše podstatné se vleze od 150 znaků. Ne v mém případě. 

Se ztrátou času bych se ale ještě vyrovnala, ale s čím mám trochu větší problémy, jsou oprávnění aplikace. Jsem už totiž naprosto poučená díky své práci od odborníků a vím, že lidé nemají, co se týče internetu, problém proto, že jsou paranoidní, ale že jsou málo paranoidní. Tak schválně, kolik z vás si ty oprávnění před instalací do mobilu čte? Rozkliknete si je, zkoumáte, co o vás majitel apky bude sbírat za informace?

Po pravdě je až zarážející, že u některých aplikací (třeba i pro internetová bankovnictví) jsou ty oprávnění víc než drzá a hlavně bezdůvodná……

Možná jste zaznamenali, že nedávno sociální síť Facebook zveřejnil zamýšlenou změnu obchodních podmínek od 1.1.2015, lidé se z toho začali pomalu nervově hroutit a hromadně tapetovali zdi dva roky starým hoaxem o autorských právech….. Takové kecy v kleci…… Vyloženě nesmysl vynásobený na pátou….

Nikoho ale netrápí, že Google mnohé z toho používá už dávno. Já se s tímhle nějak smířila obecně, pokud nechci na podmínky přistupovat, jednoduše danou věci nepoužívám a deaktivuji – např. ten facebook, že.

Ale s aplikacemi v telefonu je to jiné, málo kdo poukáže na to, že je to často daleko horší, než nové obchodní podmínky od Marka. Že někomu dáváme (asi zrady netuše, nebo tuše?) možnost slídit v našem telefonu (tedy v našem soukromí, nebo i v našich pracovních záležitostech), tiše využívat data o nás.   

Možná se tiše spoléháte na všeobecné obchodní podmínky obchodu s apkami. Že oni by to jen tak nedopustili, že se o nás jako zákazníky postarají, zajistí klid, blaho a světový mír …. Na to jde říct jediné, přátelé: „Tak a teď tu o Sněhurce, tu mám nejradši…“ ;)

Možná si teď říkáte, no dobře, ale co když danou apku fakt budu potřebovat, resp. její funkce. Nebude se jednat o nějaký praštěný fotečkový program na zabíjení času, ani o internetové bankovnictví, které si v klidu můžu vyřešit doma u PC z prohlížeče. Bude se jednat o práci, studium, komunikaci s úřady. Třeba takové scannování dokumentů – naprostá klasika. Znáte to, dojdete někam na schůzku, potřebujete si zkopírovat důležitý dokument, případně ho hned přeposlat někomu mailem. No, včera bylo pozdě to udělat. Není tedy nic snazšího, než to vyřešit okamžitě díky telefonu.

Tady si dovolím malou vsuvku…….

Kdysi jsem projela z čisté zvědavosti pár videí, takové to „co mám ve svém telefonu“. U holek by se to rovnou mohlo jmenovat, jak si „zasrat telefon snadno a rychle“, tím nechci nás ženy rozhodně nějak hromadně shazovat, my ženy vlastně vidíme jen svět často lepším, než je. Takže se takovými ošklivými malichernostmi, že by snad nějaká apka mohla být kapku drzá, nebo zlá, tím se my primárně často vůbec nezabýváme. Většina holek bohužel doporučovala právě drzé a drzejší apky, které se ale bez problémů a navíc často zdarma, nebo za pár drobných, dají najít se stejnou funkcí, ale bez vykrádání dat ve vašem kouzelném sluchátku. Konkurence se snaží, o tom žádná a je to vidět. Nabídka je velká. 

Bohužel, přímá úměra - čím sebevědomější děvče, tím horší rady. To už jsem ocenila spíš, že na rovinu dívka přiznala, že tomu moc nerozumí a tak některé věci neví, nebo netuší. V tomhle zkrátka vyhrávají spíš kluci (a zdaleka nejen tím, že jsou často od přírody víc technické typy, než holky). Zajímavé, že ti v recenzích nemají problém říct na plnou pusu (či napsat otevřeně), že je něco špatně, že něco nefunguje, jak má apd.. Nejen u aplikací, ale i dalšího software, či zařízení.

Moje rada tedy zní – hledejte, čtěte, přemýšlejte. Aplikací je dnes moře, na stejnou funkci najdete často mnoho a mnoho podobných, možná i lépe zpracovaných a některé z nich (ty slušně vychované) vám nepolezou určitě tam, kam nemají. Takže si jistě vyberete. Chce to jen trochu trpělivosti. 

I když dnes má mnoho lidí pocit, že boj s velkým bratrem jsme jako jednotlivci prohráli už dávno a že Orwell byl snad ještě v tomhle ohledu nakonec optimista, není tomu tak. Krásně je to vidět i na přístupu ohledně průmyslových kamer a posunu v posledních letech ve prospěch ochrany jednotlivce, co se týče posuzování práva na soukromí ze strany zaměstnance. (Psala jsem o tom ve článku Úvaha o lidské důstojnosti aneb pracovní podmínky v praxi .)

No, a co já a Instagram? :D Zatím nic, opět, ale přemýšlím, že na některém jiném volném zařízení doma smažu účty, zruším synchronizaci dat a stáhnu si apku tam, kde si nebude mít mrcha co velice číst. A budu vesele prokrastinovat ještě o něco víc než teď.

Tak ochraně osobních dat zdar, velkému bratrovi zmar…… ;)

PS: Co vy a aplikace? :)

Děkuji za komentáře, dělají mi velkou radost.