Mazaný Králíček

Čas na prodej

Čas je nejcennější komoditou. Nejde vyrobit, nejde natáhnout, zvětšit, nejde vrátit, nejde v pravém slova smyslu ani darovat.

Pokud nastoupíte po škole jednoho krásného dne do práce, tak časem pochopíte, že jediné, co po vás váš zaměstnavatel skutečně bude chtít, je váš čas.  Jsou pozice, kdy ani ten výkon či efektivita práce nejsou rozhodně prioritou a hlavní je, že si necháte ukrojit kus ze své délky života ve prospěch někoho jiného, někdy i větší, než dovoluje zákoník práce. (časová flexibilita se tomu v ČR říká ;)

Můžeme tu polemizovat, že když člověka práce baví, tak to takovou ztrátou není a taky, že za každý čas dostanete přece mzdu či plat, díky nimž v horším případě zaplatíte jídlo a bydlení a přežijete a v lepším i nějaké jiné radosti ze života jako je cestování, koníčky a vůbec zábavné věci. A taky že nemůžeme žít jako Křováci v Africe a jen si celý den hrát, musíme jako moderní společnost přece vytvářet (ne)trvalé hodnoty, máme zkrátka vyšší cíle než jen žít. No…. ;)

Potud jako ale vcelku ještě člověk bere a i chápe.

K dnešní úvaze mě ale inspirovalo několik článků (řekněme, že recenzí), kdy si autor článku stěžoval na nepříjemnost recenzovaného produktu, respektive utrpení při procesu zkoumání.

Příklad první knižní, aneb jeden za všechny ostatní – recenze knihy zaslané za tímto účelem od nakladatelství (ale volně doplň i knihkupectví, či portálů). Prostě pocitově doslova drama jako Utrpení mladého Werthera od Johanna Wolfganga Goethe. Opravdu se sama sebe ptám, proč někdo bere spolupráci, u které si vzápětí stěžuje na jistou „nesvobodu“ ve výběru a tím pádem na to, že kniha, která mu byla „přidělena“ a je pro něj naprosto nevhodná. A že mu tahle kniha vlastně zkazila „kus života“ – tedy minimálně několik večerů, které věnoval čtení.

To, že někdo čte, neznamená, že se dokáže potěšit čtením jakéhokoliv díla a žánru. A pokud tohoto rozumu nezažily ona nakladatelství a jiní účastníci, kteří rozesílají knihy, tak toho rozumu musí zažít zkrátka každý sám za sebe – tedy i blogger - čtenář.

Stejně jako nemám ráda řeči o tom, že ten kdo čte např. červenou knihovnu, tak není žádný skutečný čtenář, neb čtenář je tvor vysoce intelektuální a čtení používá zásadně jako prostředek k zušlechťování svého ducha, nikoliv zaplácávání času brakem.

Jestli čtete rádi, je to fajn. A je jedno co – jestli je autor Tolstoj nebo Monyová, hlavní že vás to baví, protože o tom život je – o hezkých chvilkách, kterých není nikdy dost. Pokud někomu nepředčítáte povinně vaše top knihy nahlas (navzdory jeho jinému čtenářskému zaměření)…. jako se to dělalo v 18tém století s biblí v každé rodině, tak je vše v pořádku.

Vykašlete se na pozéry, škatulkovače, co se snaží kázat módní trendy. Najděte si to pravé ořechové pro sebe a víc netřeba řešit. Výběr odlišné literatury z vás nedělá horšího člověka.

Stejně tak u recenzních výtisků. Čtěte, klidně i knihy zdarma – je mi to vážně fuk, tyhle věci neřeším. Ale přemýšlejte, zda trápení se nad knihou zdarma, je skutečně přínosné, nebo je to naopak ztrátou – ztrátou dobré nálady a ztrátou toho nejcennějšího – vašeho času. Opravdu stálo těch x hodin, dní za blbé dvě či tři stovky, co jste „ušetřili“?   

Navíc recenze typu, jak jsem se trápila s knihou zadara… končící tím, že kniha je špatná, protože to není můj šálek kávy, je recenze k ničemu.

Nechci vůbec nikomu křivdit, patří tak nějak k blogovému světu, že netušíte kolik autorovi článku vlastně je let ;) , ale s věkem se může poštěstit, že přijde i moudrost (někdo ji ale má už na základní škole – všechna čest takovým) a prostě selským rozumem dokáže zvážit pro a proti. Trochu se mi zdá, že mladší blogeři se často nechají snadněji zatáhnout do takových situací, ze kterých jsou pak nešťastní, otrávení…. A možná i naštavaní. No, a na čí straně je chyba, že…

Nikdo vám revolver u hlavy nedrží, že si musíte opravdu něco vybrat a že jste povinni knihu dočíst a povinni článek sepsat. Každá situace má řešení. Všude jsou jen lidé, s kterými je možné se domluvit, že něco nevyhovuje, nebude to přínosné ani pro mě, ani pro další zúčastněné strany…

Další takovou skupinkou jsou recenze na kosmetiku. Já jsem ráda, že si můžu přečíst postřehy jiných. Nemám příliš ráda recenze typu, že člověk napíše jen to hezké a nepěkné věci vynechá. Typické je, že produkt nemá zrovna typicky příjemnou vůni, která je akceptovatelná. Co pak máte dělat s pikslou 300ml produktu, který jste si koupili možná i na základě „och a ach recenze“, ale který smrdí jak bolavé nohy. Čert vem v tu chvíli jeho báječné další účinky. V tomhle je pak dobré číst i debaty u článků, protože občas se najde nějaká dobrá duše, která to tam připíše, že to není zanedbatelná věc.

Co mě ale dostalo totálně, byly recenze na kosmetické produkty, které evidentně bloggerkám nesedly. Ok, tohle se stát může. Popsala bych stohy toho, co všechno na svoji „vymýšlavou kožku“ nemůžu ani dneska dát. Ale nepochopím, že v tom utrpení a cíleném používání a tedy jistém sebepoškozování někdo pokračuje 4týdny, 6 týdnů…. Jako vážně? Zlobíme se, že Čína má postoj k testování na zvířatech takový, jaký má a testování na lidech je v pohodě? ….. následuje chvilka zamyšlení… ;)

Opět, nikdo není žádný pokusný králík, který je povinen si takto poškozovat tělo a zdraví, jen proto, že mu byla nějaká lahvička zaslána zadarmo a čeká se od něj za to zodpovědný přístup ke spotřebovávání a následně adekvátní článek, který bude šířit známost značky. Nemusíte mít nutně nemocnou kůži, ono stačí jen alergie na nějakou složku a dokáže to udělat hotové peklo…

Nemyslím, že by všechny firmy vyloženě trvaly jen na pozitivní recenzi (a nebo vůbec povinné recenzi), i když chápu - ono špatná reklama – taky reklama.

Po pravdě si dneska už fakt nedělám iluze o podmínkách některých firem. Divili byste se, jaké dokážou přijít odpovědi ( čti podmínky) jen na to, že požadujete svolení k použití oficiální fotky produktu, který si můžete stáhnout z firemních stránek. Jen pro přesnost - netýká se to žádné z firem, u kterých jsem oficiální foto na blogu www.makeupmania.cz nakonec použila.

Po čase mě tento přístup natolik otrávil, že jsem se rozhodla pro fotky z mobilu, které časově stíhám vytvářet. Přes google.com si případně každý dohledá x dalších a kvalitnějších, pokud ho to bude zajímat. Tím je to pro mě vyřízeno.

Když opominu to, že dneska bych dobrovolně nepokračovala v užívání produktu, který mi nedělá dobře, tak medituju nad tím, zda lahvička za pár stovek stojí za ty nepříjemné chvíle a pocity. Kolik stojí proškrábaný den? Kolik stojí jedna hodina pálení kůže? Jsou na to nějaké speciální ceníky, čím se řídit? ;)

Takže dnešní moudro dne otce Fura? No, přece, že čas je nejcennější komoditou a proto by se s ním mělo podle toho zacházet ;)

A to ani nebudu příliš meditovat nad tím, že nejen pracující, ale i studující člověk dobře zná ten vnitřní stres z nesplněných úkolů, které se mu kupí a kupí a on je musí nějak dokončit a někdy ani neví jak a nejde mu to…. A díky těm úkolům nakonec ani nemůže dělat věci, které by dělal radši….

A je jedno, jestli musíte trčet v práci, když je hezky a vy byli radši u vody, nebo čtete knihu, která vám nepasuje, místo knihy u které byste si oddechli……

Já občas těch úkolů mám fakt dost v té práci, nepotřebuju každý večer, když mi padla „jít doslova dřít na druhou šichtu“, protože si x mých večerů někdo zaplatil pár stovkama. Jistě mohou být i povedené spolupráce a férové podmínky a já jsem jedině pro všemi deseti – ale pro ostatní blogery, protože pak si budu moct číst všechny ty krásné inspirační články na ostatních blozích. A to mi stačí.

Tak hezky prožitý čas všem ;)

Vaše Iwi

Všem děkuju za milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost ;)

PS1: Poselstvím článku není kritizovat produkty zdarma, ale přinést zamyšlení, že život je krátký na to, abychom se v něm trápili, místo radovali.

PS2: Největším současným problémem co se týče obchodu s časem je moderní otrokářství. Stále ještě žijeme v místech, kde je to přece jen ve stylu „zemský ráj to na pohled“.