Králíkovo malé módní okénko: MOM jeansy – hot or not? ;) 

Že já do těch obchodů vůbec lezu…. ;)

Ženy, taky jste zaznamenaly fashion trend tzv. mom jeans? Amerika tím žila asi 2 roky na zpět a zatím co my v roce 2013 objevovaly teprve postupně kouzlo boyfriend jeans a doznívaly tu bokovky, USA se vracelo do zlaté éry seriálu Beverly Hills 90210 a hvězdy chodily „v retro mrkváčích“ jako v největším fashion skvostu.

Mom jeansy nejsou v žádném případě tak upnuté jako skinny jeans, ale mají stejný zúžený tvar. Jsou volnější, s vyšším pasem. Nedá se jim upřít jistá pohodlnost. V nich není problém strávit klidně celý den, nebo víkend na chatě. Vzít si je klidně do lesa na procházku. Díky volnosti střihu vás nebudou nějak omezovat. A konzervativní nositelky jim často dávají přednost celou dobu (nejen v jejich zlatých „érách“), protože pěkně všechno zakryjí.

Ale ono to není tak přesné, že něco zakryjí, spíš překryji. Látkou. Tlustým denimem, který i v odlehčené formě prostě na objemu přidá. A přidá vám tedy všude. Na stehnech, bocích, zadečku i břiše. Jistě nepolezou vám z toho faldy jako z bokovek, to ale neznamená, že budete vypadat méně objemné.

Pokud máte opravdu štíhlou postavu, klidně i s chlapeckými tvary jako jsou úzké boky, nevýrazný pas, tyhle „mrkváče“ ala 90tá léta vám pomohou ženskou postavu vytvarovat.

Pokud máte postavu s ženskými tvary, ale stále ještě štíhlou, i vám můžou tyhle jeansy udělat dobrou službu, pokud si je koupíte v dobře padnoucí velikosti a střihu pro vaši postavu a výšku, případně ohnete jako to nosily holky z BH 90210.

Sluší i menším drobnějším ženám, které v nich často vypadají jako panenky. Moje drobná sestřenka, která byla v 90tých letech studentka, mi tak v nich vždycky připadala, stejně jako další ženy s tímto typem postavy. Takže potud dobré.

Ale chcete něco kamuflovat? Větší bříško? Širší boky? Silnější stehna? Větší zadeček? Tak tyhle jeansy vytáhnout všechny mínusy na světlo a co víc  - zesílí je a podtrhnou, že neuniknou žádnému oku, které na vás spočine.

Je určitě fajn někdy trochu ozvláštnit svůj šatník nějakým trendem, pokud je to něco, co vám padne. Ale u jeansů je realita nesmlouvavá víc, než u jiných kusů oblečení. Denim neschová, denim zvýrazní. To dobré i to méně dobré.

Takže co bych vám řekla na závěr – mrkněte klidně na trendy, inspirujte se, zkoušejte, ale kupte si a noste jen takové střihy a typy oblečení, které váš vzhled podtrhnou v tom nejlepším slova smyslu.

Nedovolte, aby vám kousek, který vám naopak nelichotí, zabíral zbytečně místo ve skříni (a co hůř, abyste za něj vůbec utrácely, třeba proto, že je to teď trend a valí se toho tuny do obchodních řetězců, regály přetékají tím zbožím z třetích zemí a vše to odkazuje na žhavý trend Hollywoodu před dvěma lety.)

Jedny skvělé „jako pro vás osobně šité“ jeansy, ty jedny „dokonalé“ vám udělají tisíckrát lepší službu, než štosy módních kreací, oprášených zapomenutých retro-kousků.

Co vy a módní trendy? Co vy a mom jeansy? Pamatujete si na seriál BH 90210? ;)

Vaše Iwi

PS1: Moje matka skutečně jedny takové jeansy měla ;)

PS2: Lacláče se snažily o podobný návrat taky, ale neznám žádnou soudnou bytost, která by v 30-40letech během casual Friday dorazila v tomto oprášeném módním hitu do práce.  

PS3: Doufám, že berete tohle téma s nadhledem jako odlehčení ;) A příště si zase dáme třeba nějaké ty sexuální deviace ;)

Snílek z call centra aneb miluju infolinky

Občas se v práci i zasměju (aneb brečet nemá smysl) ;)

Narazila jsem na snílka... nefalšovaného.... Bylo to pro mě tak trochu, jako kdybych uviděla zlatou rybku, nebo mluvícího psa, protože takové nefalšované snílky v práci už příliš nepotkávám.

Ten snílek věří v dobro a snadný život.... Jeho víra je nezlomná. Což je v podstatě fajn a sympatické.

A taky věří, že když zákonodárci vydají jednou zákon, tak ten zákon platí desítky let zcela beze změn. (Uznávám, že by bylo fajn zde mít trochu stabilnější právní prostředí jako mimo ČR.)

Nic méně snílek věří, že už to tak je i v ČR. Protože, jak pravil: 

" Přece by bylo hrozně těžké se v tom jinak orientovat a lidem by to mohlo způsobit i problémy, to sledování tolika změn..."

No, a takový snílek pracuje v call centru a poskytuje info po telefonu k historickému vyhledávání znění zákonů. Tomu se říká paradox :)

Snílka se evidentně před nástupem do práce nikdo nezeptal, jestli zná třeba význam slov "novela zákona".... Neb je docela možné, že se s tím termínem setká.

Snílkovi ale nemohu upřít snahu.

Takže jsme si nakonec hezky 20 minut popovídaly ...... snílek je asi o nějakou tu iluzi o světě chudší, ale zase to "poznání", které mu náš hovor přinesl, to je k nezaplacení..... že jo.

Toto setkání se snílkem mě dovedlo k mému osobnímu poznání, že se ze mě stává trochu cynik ;)

Na barvu vlasů (byť na ty pověry kolem blondýnek nevěřím) jsem se snílka neptala, ale tak nějak jsem fakt měla chuť, což se mi běžně nestává. Ale samozřejmě moje pracovní hovory a stejně tak hovory call centra jsou pečlivě monitorovány, takže si můžu snílka jen představovat.

Co vy a infolinky? ;)

Velké drama 6 x na zadek aneb povídání o dominantně submisivních vztazích a SM sexu

Už jsem se zmiňovala na FB stránce blogu ZDE, že jsem mj. dostala k Valentýnu od pana M. trochu nečekaně lístky do kina na 50 odstínů šedi. Knížku jsem nikdy celou nepřečetla, po pár stránkách a nějakém prolistování jsem to odložila na dobu, kdy se stanu nesmrtelnou a takové ztráty času mi nebudou trhat žíly, teď mám času zkrátka příliš málo na takové záležitosti.

Film jsem měla předběžně v kategorii „možná“. Tzn. návštěvě kina se nebráním, ale když to nestihnu, tak určitě nezhynu smutkem. Já do kina obecně chodím moc ráda.

K filmu samotnému.

Co jsme tak postřehla, existuje trochu ženský a mužský náhled na věc. Zpravidla muži chválí herecký výkon ženy (Dakoty Johnson) a naopak (mužský výkon, hlavní role Jamie Dornan).

Za sebe říkám, že obsazení postavy Chrise se mi líbí, Jamie je hezký chlap, na kterého se mi dobře ty cca dvě hodinky dívalo, když už nic. Když hrajete uzavřeného, odměřeného introverta s kamennou poker face, tak moc prostoru k projevu nemáte. Za mě jako navzdory zvláštní předloze postavy se toho zhostil slušně.

Ženská postava Anastasie, nebo-li Ana mě přiváděla od začátku (až do konce) k šílenství. Ale herecký výkon hodnotím kladně, nejdřív jsem Dakotu podcenila a myslela, že to bude takové neslané nemastné, ale opravdu mile překvapila.

Kladně hodnotím i pár okamžiků, kde bylo vidět dokonce nějaký ten záblesk smyslu pro humor a z publika se ozval krátký smích. V tomhle typu filmu mě to i překvapilo.

Nemůžu hodnotit knihu, neb jsem tedy nečetla, ale k filmu říkám, že hlavní problém vidím v tom, že autorka se pustila do tématu dost komplikovaného a nezvyklého, čímž bezpochyby dominantně-submisivní vztahy jsou a navíc pro Američany je stejně komplikovaným tématem i sadomasochismus v sexu, liberálního Čecha ale jistě už nic nepřekvapí. Autorka bohužel spojila v jednu splácaninu dominantně-submisivní vztah, který vlastně neexistuje a sadomasochistický sex a vytvořila nereálného hybrida. Nevím, co ji k tomu vedlo, snad snaha šokovat prudérní Ameriku, nebo minimální znalost těchto témat, u kterých se domnívá, že stačí vědět, že existují pouta a důtky. Těžko říct.

Pokud máte ale mysl otevřenou, čtěte klidně dál a pojďte si o takových vztazích trochu popovídat (v opačném případě zavřete stránku ;)

Dominantně-submisivní partnerské vztahy jsou skutečnými vztahy. Nejsou lepší ani horší, než klasické, které známe od většiny párů. Je to jen prostě jiné uspořádání věcí a to doslova. Ale neodvážila bych se to kritizovat. Pokud se potkají dvě bytosti, které jsou svým založením dominant a submisiv, pak takový vztah může být velmi harmonický a šťastný. Navíc je v běžném životě plný lásky, dokonce něhy, oddanosti, nezvyklé důvěry a taky věrnosti. Ti lidé si stejně jako Chris často uvědomují, že mají některé odlišné potřeby než většina ostatních lidí a pokud najdou protějšek, který s nimi utvoří harmonický celek, pak je takový vztah velmi pevný a bez problémů funguje i v dalších oblastech jako je společný domov, manželství, děti….

Měla jsem tu možnost poznat dominantně-submisivní pár blíže. A je to pár do dneška velmi šťastný, na první pohled by asi člověk ani nepomyslel, že vztah mezi nimi má své odlišnosti proti běžným partnerským vztahům. Zajímavé je, že tento pár mi svých chováním ve společnosti nikdy nevadil, ale přestala jsem navštěvovat jiný pár přátel, kde se ve zcela klasickém vztahu po letech zvrhla drobná počáteční nespokojenost s některými parametry partnera v naprosto otevřené ponižování – kdekoli a kdykoliv. Takové situace, kdy jste toho nechtěně svědkem, jsou velmi nepříjemné.

Chci tím říct, že pro nás zdánlivě něco „divného“ může být ve své podstatě „hezčí“ než klasický vztah.

Samozřejmě, že nedílnou součástí D/S vztahů jsou i sadomasochistické sexuální praktiky. Kde až leží hranice, si dvojice snadno určí. Většina lidí dřív nebo později tuší, že je dominantní nebo submisivní i další drobné nuance kolem. Je to skoro podobné, jak když se ptáte kluka gaye, jestli si je jistý, že je na kluky, nebo jak že to vlastně poznal? Film se v tomhle pouští prostě opět do zbytečných extrémů a tak trochu i mimo realitu (panna, která neví snad ani kde má muž penis, možná ani netuší příliš o své vlastní sexualitě, což je až podivné a na druhé straně proti ní zkušený dominant), ale budiž – diváka je potřeba zabavit.

Je zajímavé, že submisiv dokáže snadněji žít v běžném vztahu, který je založen na kompromisu, než dominant. Většinou takový vztah funguje tak, že druhý partner rozhoduje a tak trochu se stará o submisiva (znáte to – kdo u vás drží kasu? ;) tohle berte jako vtípek) a v ložnici je to čistá dohoda 50 a na 50. Každý si přijde na své. Což byl příklad z praxe od jednoho páru, v kterém je jeden z partnerů submisivní.

Dominant obecně nesnese kompromisy – už z principy, že vše řídí, kontroluje, přikazuje, zakazuje. Nesmlouvá.

A právě v tom mi ten film přijde tak mimo. Dominant je dominantem a ví to, stejně tak ale submisiv. Pokud člověk není submisivní a zaváže se k takovému vztahu, může mu to ve výsledku hodně pocuchat psychiku.

Už se ani nechci příliš zdržovat tím, že mladá žena, která zrovna končí vysokou a tedy není úplně hloupá, po dost dlouhé době (a za pomoci strýčka Google.com) stále nepochopila, co je sadomasochistický sex, ani co je dominantně submisivní vztah. Problém je, že film mluví totiž o D/S vztahu, ale jde spíš opravdu jen to ten SM sex. I D/S lidé totiž můžou mít zcela bez komplikací běžný partnerský vztah, který se nese v tomto duchu jejich potřeb nejen sexuálních.

Jistě může být zavádějící, že jako ukázku SM praktik jí Chris předvede tanec s pavím peřím. To zrovna není ideální volba, když chceme někomu vysvětlit SM praktiky, ale chápu, že ji nechtěl na začátku vyděsit. Problém je, že v ní pak jen utužoval tímto a taky dalšími kroky, že to nebude tak zlé, že to bude naopak zajímavé, že to bude zábavné, jiné a že se bez problémů přizpůsobí a co hůř, Ana došla k názoru, že když jí to nebude bavit, tak se Chris přizpůsobí jí a jejím normálním potřebám.

Naprostý zkrat logiky přichází ve chvíli, kdy se děvče po x dnech googlení naivně zeptá, co že by jí tak nejhoršího mohl udělat, že ať ji to tedy ukáže.

Ta následná děsivá hrůza, která představovala celých šest ran na zadek a byla slabým odvarem klasického výprasku, který jsme v naší liberální a velmi svobodné „nenorské“ zemi dostali patrně za nějakou lumpárnu skoro většina, pak byla prakticky závěrečnou scénou dvouhodinového jednání, googlení a nahánění typu „jo-ne, ne-jo“….

Jistě mohla tak usedavě plakat nejen pro bolavou zadnici, ale i z důvodu zraněného ega a citů. Jestli to bylo dalším důvodem toho hysterického pláče (a obavám se, že fakt bylo), tak díky bohu, že blbost nekvete, neb by postava Any byla ve filmu jako ta zahrádka.

V mém okolí nejen tento první díl, ale i ostatní díly vzorně přečetla většina matek na mateřské dovolené, následována ženami ve věku 40-50let. Určitě to v jistém životním období může být vzpruha a zábava. A film můžeme vnímat stejně, jako relax, nad kterým se ale nevyplatí příliš přemýšlet.

Pokud máte mysl otevřenou a chcete se přečíst něco o sadomasochistickém sexu, doporučuju vám knihu Bouře od Régine Deforges více ZDE. Je to francouzská klasika. Jen dodávám, že se na tu knihu můžete podívat různými způsoby. Já ji četla poprvé ještě jako studentka na doporučení své kamarádky, která jí dostala zase od své budoucí tchýně se slovy: „Mám pro Tebe dárek, myslím, že to je přesně Tvůj styl a že se Ti to bude líbit. Já to přečetla teď za dopoledne.“ (A vtip té věty pochopí naplno ten, kdo si knihu přečte ;)

Tak přeju vám krásný zbytek dne, otevřenou mysl a klidně mi napište, co vy a padesát odstínů šedi? (Osobně si myslím, že jako relax – proč ne, já jsem ráda, že jsem na to šla – neb pak můžu o tom zasvěceně psát, žejo).

A nebo mi klidně napište, co vy a sado-masochistický sex či dominantně-submisivní vztahy? Setkali jste se někdy s nimi u někoho? A jaký na to máte náhled? ;)

Děkuji za všechny komentáře, dělají mi vždycky velkou radost ;)

Pravdu a nic než pravdu…. K tomu mi dopomáhej ….

Dneska si dáme malou úvahu o předsevzetí autora blogu. Nejdřív ale čerstvá story z manželského života na úvod.

Začalo to nenápadně. Mojí nevinnou otázkou na pana M.

Já: „Víš, jak mám ten blog mazaný králíček, že?“

Pan M.: „Ano.“

Já: „A chodíš na něj někdy?“

Pan M.: „Ano.“

Já: „Četl jsi tam někdy nějaký článek?“

Pan M.: „Ano.“

Já: „No, a který třeba?“

Pan M.: „Všechny.“

Po pravdě tohle jsem nečekala. Že ten blog vážně poctivě čte. Docela mě to na jednu stranu potěšilo. (A rychle jsem projížděla v duchu články, co jsem tam kde o něm zmínila ;) Při té jeho „poker face“ člověk nikdy neví.  

Mimo jiné to ale byl i jeden z okamžiků, kdy si autor blogu znovu vzpomene na své počáteční předsevzetí (tedy já si na něj vzpomněla), že bude psát vždy otevřeně, upřímně a pravdivě, bez ohledu na to, kdo si to jednou na tom blogu přečte.

Takže slibuji pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhej Bůh. Amen. ;)

Když jsme ale tak tu toho, tak jsem vždycky přemýšlela nad tím, jak Barbara Nesvadbová může mít ještě po tolika letech psaní nějaké kamarádky. Za ty všechny roky, když si vzpomenu, kolik už padlo historek, které se dotýkaly někdy i citlivého soukromí jejich známých, mě překvapuje, že stále přichází další historky i kamarádky. Na jednu stranu můžete pochybovat, že to opravdu je všechno, tak jak píše. Na druhou stranu, já si myslím, že ona je tak skvělá, že s ní asi prostě stále chce spousta žen kamarádit a tak ještě v důchodu nás bude zásobovat historkami ze života různých osob.

Jako čtenář jsem si vždycky myslela (a stále myslím), že jistá osobní odvaha napsat vlastní názor bez ohledu na důsledky, je právě tím kouzlem, které mě volá zpět a znovu k autorům článků, knih nebo blogů. Že právě to je ten hlavní důvod, proč se jako čtenář ráda k někomu vracím. Zejména u blogů to pozoruju opravdu silně.

A ať už to jsou úvahy a témata vážná, kdy se autor nebojí vyjádřit třeba i odlišný názor, nebo třeba jen recenze na produkty, kdy autor blogu napíše na rovinu své pocity a dojmy, nemedituje při tom, zda to poškodí jeho pozici pro další spolupráce a nesnaží se manévrovat, upřímnost je nakonec to jediné, co se cení. Peníze budou – a my nebudem. Všechna sláva – polní tráva. Ale duši, tu máme, každý jen jednu a tak bychom ji neměli jen tak dávat všanc.

Co vy a upřímnost? A nebo co vy a vaši oblíbení autoři čehokoliv psaného? Nějaké tipy?

Povídejte, přehánějte ;)

Děkuji všem za komentáře, každý z nich mi dělá vždycky velkou radost.

Já ty počítače vyhodím z okna aneb veselá historka ze života

Takže žili, byli… Jedna česká rodinka.

Zrovna začal víkend a žena, která je dnes manželka, matka a babička uvítala doma po týdnu svého muže, který se vrátil z pracovní cesty, uvítala i své dospělé děti a vnoučátko. Po tolik dnech, kdy byla doma sama, se těšila na rodinnou sešlost a na soustu té hřejivé osobní konverzace, co tak pěkně utužuje mezilidské vztahy.

Po chvilce si ale všimla, že je v místnosti sama, takže se vydala hledat zbytek „smečky“.

Postupně je našla všechny, jak každý někde v koutku něco psal na svém PC.

Otráveně se vrátila sama do kuchyně a přemýšlela, zda třeba nevyhodit pojistky, nebo raději rovnou ty prokleté počítače.

V tu chvíli za ní přišlo vnoučátko a povídá: „Babi, nechceš si se mnou skypovat?“

Babička povídá: „A kdy jako, zlatíčko? Myslíš večer, až budeš doma?“

Vnoučátko: „Néé, teď přece.“

Babička: „Ale teď jsme přece spolu, teď si nemusíme skypovat, teď si můžeme normálně povídat.“

Vnoučátko: „No jo, ale takhle na živo, to je děsná nuda, víš.“

Historka veselá, ale i k zamyšlení…. Budoucnost evidentně patří technologiím ;)

Co vy a veselé historky ze života? Nebo co vy a moderní technologie?

Povídejte, ať se taky pobavím ;)

Děkuju za všechny komentáře, dělají mi vždycky velkou radost.

PS: Nezvykle krátký post na mě, že? ;)

Pohled ženy… aneb holčičí mindráky

Tento článek je vlastně takovou odpovědí, nebo chcete-li příspěvkem do debaty, kterou otevřel Petr z FirstClass článkem: 3 ženské mindráky, které nepochopím, aneb Holky, co být chvíli samy sebou?(odkaz na článek ZDE - doporučuju přečíst, opravdu stojí za pozornost).

Vy, kteří sem chodíte číst častěji, tak víte, že krátké texty mi moc nejdou, takže musím využít k reakci zkrátka tento větší prostor.

Bylo zajímavé si přečíst takto otevřený názor muže na tyto témata. Možná si říkáte, ono se tohle čas od času někde objeví, nějaký life-stylový časopis osloví nějakého méně či více známého muže a vyprodukuje článek o tom, jak by měly být ženy samy sebou.

Já většinou u těch článků mám problém, že buď vůbec netuším, kdo dotyčný muž je, jelikož nečtu x let bulvár, tak moje znalosti celebrit showbyznysu nejsou moc velké a za druhé když už dotyčného znám, tak většinou jen dle jména, netuším o něm víc než maximálně jeho profesi. Takže vlastně si tam může povídat chlapec klidně, co chce.

Ale pokud se redakce hecne a získá pro rozhovor někoho opravdu profláknutého, tak zase narážím na to, že v odpovědích dotyčného velmi často převažuje čisté pozérství nad upřímností.

Články na FC čtu už hodně dlouho a mám předplacený i časopis (což o něčem svědčí -  k takovém závazku jako předplatné na časopis jsem se odhodlala totiž poprvé, přestože např. ELLE čtu od roku 1994, kdy začala vycházet v ČR). Na FC mi vyhovují nejen témata, styl psaní, ale i celkový pohled na svět a lidi. Líbí se mi, že autor má rád lidi, což je z textů znát.

Takže tu mám konečně článek od muže, o kterém jsem si stihla udělat alespoň nějakou představu, jak vnímá lidi a svět. Petr ve svém článku píše o třech hlavních mindrácích žen, jeho pohled na věc je možná i nezvykle syrový, ale v podstatě s ním souhlasím.

Ale „kapku“ to rozebereme….

K mindráku prvnímu – Vuittonka, který se tak nějak pomyslně rozšířil na úvahu o fenoménu fakes.

Z pohledu ženy: Vuittonka je opravdu téma. V ČR první originály mezi mými kamarádkami měly právě prostitutky, nebo chcete-li profesionální společnice s bonusovým programem. V zahraničí potkáte s těmito kabelkami běžné ženy, která si rády pořídí nějakou tu klasiku, třeba jen jednu, ale která jim dobře slouží a líbí se jim. U Petra mě pobavila story s Birkin bag, hezky to vystihuje mentalitu některých žen.

Ale zpět k Louisovi….

Pohled na LV kabelky na ulice v zahraničí mění i fakt, že třeba v Itálii je nejen prodej, ale i nákup trestný. Vzít si tady fake je nejen společenskou sebevraždou, jak už jsem kdysi zmiňovala. Byla bych všemi deseti pro, aby bylo podobné opatření i u nás. Protože lidé jsou líní přemýšlet a často se vymlouvají na neznalost a nevědomost, nebo hůř obhajují tyto věci jako něco, co přece nikomu neublíží. Zastávám názor, že obchod s fakes je součástí organizovaného světového zločinu a nákupem podporujete i jiná odvětví, jako je prodej drog, zbrání, ale i zneužívání lidské a hlavně dětské práce.

Každý může tedy LV kabelky vnímat různými způsoby – jako hezkou kabelku od firmy s tradicí, určitou kvalitu nejen výrobku, ale i zákaznického servisu, nebo statusový symbol, kterým se snaží dotyčná prezentovat, nebo jako nezbytnou rekvizitu „kurvího kroje“ * (s dovolením jsem si vypůjčila toto „odborné“ označení od slovenských stylistů, zejména Maroš Kočišík je vyloženě moje krevní skupina).

Kdybyste nevěděli, co to „KK“ je, tak zpravidla super nízké bokovky, či riflová mini – vždy zvoleno tak, aby šlo dostatečně vidět i spodní prádlo nositelky, vysoké podpatky s cvočky či flitry, nebo lakované ekokůže, barevný flitrový top a samozřejmě nesmí chybět leopardí vzor a k tomu nějaká ta loga, vše poskládané do celku působí prvoplánovitě super sexy, kýčovitě až lacině. Prostě jako byste si odskočily ze šichty u silnice ala 90tá léta.

Důvody k nákupu fakové kabelky jsou ale vždy z výše jmenovaných jen č. 2 – tj. statusový symbol, nebo rekvizita ke „KK“.

Už jsem tu psala kdysi o tom, že Češi jakožto obyvatelé postkomunistické země obecně milují „cejchování“, čím větší logo, čím viditelnější a snadněji identifikovatelná značka a čím více profláknutá drahá značka, tím lépe. V zahraničí se od „cejchování“ upouští, např. firma Gucci prakticky stahuje ze svých produktu většinu viditelného označení, že se jedná o jejich výrobek – vyhovují tak potřebám moderních zákazníků. V ČR jede trend zcela opačný.

Já sama žiju v kraji a většinu dne trávím mezi lidmi, kteří ani netuší, kdo Louis Vuitton je. Ale i do našeho „hobitího kraje“ dorazily "žhavé" moderní trendy. Pozná se to podle toho, že se na sociálních sítích hromadně zve do skupin a navrhují se stránky či obchody, kde se prodávají fakes známých značek.

Zkušenost a realita praví, že ani vyšší vzdělání, lepší práce, dobrý plat a jistá znalost či zcestovalost světa za hranicemi naší malé země, nijak nebrání lidem v nákupu fakes. Nejde tedy v žádném případě říct, že fake si koupí jen neznalá 15ti letá slečna, která si z kapesného ušetřila na tu „závratnou“ cenu v řádu pár stovek, co fake stojí.

Jsem žena, ale vidím to stejně jako Petr a byla bych přísnější a ta přísnost přichází asi s věkem, nemyslím, že v tomhle pomůže jen opakovat, že člověk si má vážit sám sebe. Myslím, že v tom jsou naše právní předpisy a jejich důsledná kontrola proti ostatním státům dost pozadu. Zdá se vám to příliš kruté? Tak to si stále ještě neuvědomujete hlubší důsledky nákupu fakes.

Druhý mindrák – vzhled

Tady by se to dalo přirovnat k úvaze o významu make-upu. Většina pravidelných čtenářů ví, že mám i druhý blog na doméně makeupmania.cz, kde píšu právě jen o kosmetice, líčení a podobných věcech. A na FB stránky ZDE toho kosmetického blogu přispívám prakticky denně. To jak líčení vnímám, jsem se snažila nedávno vystihnout v poslední otázce článku Tag 30 kosmetických otázek ZDE. Je to pro mě lepší pocit, pro mě i pro ostatní, které jsem za svůj život mohla nalíčit, ale i tak jsem fanda spíš pečující kosmetiky (i díky poničené kůži, která vyžaduje šetrný přístup).

Myslím, že za ty tuny make-upu na tvářích žen může v posledních letech ale hlavně youtube. Dneska většina mladých dívek, žen se raději podívá na video zdarma, než by si zaplatila třeba konzultaci u vizážistky. Já to naprosto chápu, taky jsem byla chudý student.

Co si ale mnohé ženy neuvědomí je fakt, že foťák nebo kamera vám doslova sežere většinu barvy a výsledek velmi zkreslí. Ve chvíli, kdy se vám blogerka zdá ve videu jen hezky nalíčená, sice kapku výrazněji, ale jde to, tak ve skutečnosti má na sobě daleko větší „nálož“.

Super je pak, když se mladé ženy začnou líčit podle tutoriálů, tedy návodů na líčení. Je to běžná psychologická reakce, která funguje i u reklamy, že se pak cítíme jako ti, kteří produkt nabízí. Koupíme si stejné jeansy jako ta hubená modelka a bude nám to stejně slušet a budeme stejně štíhlé jako ona, byť máme velikost o tři kategorie vyšší, nebo náš mozek alespoň stejně uvažuje. A s make-upem je to stejné, vnímáme to podobně - bude nám to slušet stejně jako Lauren Curtis, nebo Carli Bybel. 

Je zkrátka rozdíl mezi citlivou úpravou vzhledu, podržením toho krásného na každé ženě a absolutní kamufláži, při které se zcela ztrácí původní rysy tváře majitelky. A i tady platí, že kýč, je vždy kýčem a můžeme to omlouvat, jak chceme – originalitou, módními trendy či jinými důvody, ale nic na tom nezměníme. Pouze můžeme akceptovat, že i my samy se dobrovolně a rády stáváme tím pádem pro své okolí pochodujícím a často nevkusným kýčem.

Pobavila mě Petrova poznámka o tom, že žádá odlíčení na prvním rande. Je to vtipné. A když jsem se zamyslela, tak pan M. udělal to samé, zrovna nedávno jsem se ho na to ptala – tak to komentoval, že nebude přece kupovat zajíce v pytli. No... 

Naše v pořadí první společná schůzka byla doslova křest ohněm – zapomeňte na dokonalý make-up, účes, podpatky a elegantně – sexy ohoz. Pár hodin na svahu a válení se ve sněhu, padání, funění – nazvaných jako snažení se zlepšit v jízdě na snowboardu – ve sportovních hadrech, v kterých vypadáte jako medvěd, následovala návštěva bazénu, kde šlo dole i to minimum líčení a kromě plavek i všechno oblečení, po jízdě na tobogánů jsem přišla o zbytky nějakého účesu a pokusu o styling a nakonec v sauně s mokrými vlasy, zmáchaná jak kachna, bez make-upu, rudá jak rajče, upocená jako pes (a zabalená v prostěradle), jsem stále přišla panu M. v pohodě. Muži nejsou vůči vzhledu zase tak přísní. Většina jich chápe, že i holka je jen člověk…

No, po této první schůzce následovalo i první klasické a romantické rande, které bylo krásné a byla jsem na něm vlastně i víc v pohodě. Neříkám, že se žena nemá líčit, ale všeho s mírou. Upravená žena by měla být standardem, ale umělá žena by naopak neměla být estetickým vzorem nikoho.

Třetí mindrák – postava

Úvaha spíš až na téma plastická chirurgie. Já za sebe můžu říct, že estetické operace mám dvě. První je operace očí, kdy jsem sice mohla nosit brýle, ale z nošení mě tak bolela hlava a migrény se stupňovaly, že jsem raději obětovala před lety těch 38tis korun a nechala si oči operovat metodou lasic na soukromé klinice Gemini. Měla jsem tehdy to štěstí, že mě osobně operoval ještě prim. MUDr. Pavel Stodůlka, Ph.D. A zvládl to jak jinak, než skvěle. Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě, nebo minimálně jedno z těch nejlepších. Nejde jen o komfort, či dobrý pocit a ukončení jistých omezení v životě, ale i o vymizení zdravotních komplikací. Jelikož mám doživotně poškozenou rohovku, nepřicházely kontaktní čočky v úvahu a operace byla jedinou možností, jak se brýlí zbavit.

Druhá operace, je vnitřní plastika nosu. Jako malá jsem měla úraz obličeje, resp. hlavy a v důsledku toho se mi deformovaly a uzavřely vnitřní dutiny. Když mi bylo 22let, musela jsem s tím na operaci. Operace měla vedlejší efekt, že nosík vypadá i na pohled líp. Opět, odpadlo spousta zdravotních problémů, jako neustálé krvácení, blokace dutin, bolesti a podobně. A přišel i lepší pocit.

Nejsem tedy striktním odpůrcem kosmeticky zaměřených operací, ale důvody, proč jde člověk pod nůž by měly mít nějaký rozumný základ. Stejně jako říká Petr, lze pochopit nějaký ten lepší pocit, pokud je vám odstraněn skutečný handicap (jedničky prsa handicap nejsou a i u modelingu či jiných profesí by se dalo polemizovat, ale budiž). Operace ze zdravotních důvodů a nakonec i třeba z profesních. Neměla by ale zmizet podstata člověka. Stejně jako u make-upu.

Základem je asi přijmout sebe sama, takového jaký člověk je, najít na sobě stránky, které stojí za to milovat a věci, které nejsou dle našich představ, tak buď se snažit přirozenou cestou (např. sportem) změnit, nebo se je naučit akceptovat. I z negativ lze vytvořit plusy. Je to jen na vás, tady vám žádný zákon nezakáže, že si může, s nadsázkou řečeno, nechat přišít klidně třetí prso doprostřed čela, když na to přijde.

Navzdory tomu, že je Petr muž a já žena, tak se naše pohledy tolik neliší, s jeho závěry souhlasím. 

Já bych ale dodala jednu věc, které jsem si všimla, často o takových ženách, které svým vzhledem jdou do extrémů – např. rty ve stylu duck face, slyším mluvit (psát) muže, kteří jsou ve svém okolí bráni za úspěšné, pohledné, možná i solventní. Já myslím, že právě takoví muži jsou hned po Vuittonce další meta, kterou si podobné ženy vytyčily za životní cíl. A tak možná mají pak tito muži i častější možnost se setkat s tímto typem žen, který je cíleně vyhledává. Díky téhle zvýšené koncentraci ve svém okolí můžou mít snadno pánové pocit, že je nás holek takových většina, nebo zkrátka mnoho. Já si to ale nemyslím.

Co vy a ženské mindráky?

Pište, povídejte ;)

Děkuji za komentáře, dělají mi vždycky velkou radost.

Opravdové zlo

K dnešní úvaze mě přivedl zvláštní typ člověka. Typ, s kterým jsem se za celou dobu svého života nikdy nesetkala.

A za svůj život, v soukromí i díky některým pracovním zkušenostem jsem se setkala opravdu s různými typy lidí, často i s takovými, které si spořádaný občan nepřeje poznat nikdy, ať už proto, že má pocit, že jsou jistým způsobem „mimo jeho kastu“, nebo proto, že se děsí faktu, že vůbec existují, protože už z principu představují negativní postavy tohoto světa.

Jen podotýkám - Nebudu se dneska v tomhle článku přímo zbývat lidmi, kteří jsou psychicky nemocní a trpí např. formami sadismu či pedofilními sklony a jsou pro společnost velmi nebezpeční a tedy ve chvíli odhalení tohoto faktu jsou často ze společnosti vyloučeni. Zastávám názor, že se jedná o ve většině případů o duševní nemoc, za kterou dotyční nemohou, a je na společnosti, aby se o takové jedince postarala v plném rozsahu svými prostředky, poskytla jim odbornou péči, včetně toho, aby bylo riziko nebezpečí pro ostatní pouze minimální. (O tomto tématu si povíme třeba v některých dalších článcích u Mazaného králíčka.)

Ale zpět do všedního dne…..

Přes všechny moje zážitky a poznatky mám opravdu lidi ráda. Neříkám, že člověka tyhle syrové zážitky neovlivní v pohledu na svět i na život. Myslím, že právě díky nim si uvědomuji daleko víc i mnohá rizika, kterým se můžeme v životě vystavit – ať už jsou to situace v běžném životě, kdy podceníme riziko okamžiku, nebo některá rozhodnutí, která nás následně do těžkých situací dovedou.

Všechny moje zkušenosti mě ale nakonec dovedly k závěrům, že nic není jen černé a že taky nic není čistě bílé. A že v jádru je každý člověk prostě jen další lidská bytost, která má své sny, touhy, zranitelná místa i dobré stránky.

Do určité míry mě svým způsobem fascinuje jistá lidská odlišnost, i taková, která právě mnohé odrazuje. Člověku to nakonec může hodně rozšířit pohled na svět. Mezi mými kamarády, známými se tak objevili vedle spořádaných matek, úspěšných vážených občanů i prostitutky, bývalí narkomani, lidé bez domova, lidé s různými nemocemi, nebo lidé s odlišnou sexuální orientací nebo bývalí vězni. Jednoduše lidé, kteří to v naší společnosti díky svému „statusu“ nemají vždy jednoduché.

Často právě od těchto lidí uslyšíte příběhy, které jsou silné a tak krutě reálné, někdy plné černého humoru a taky plné paradoxů, které vás nakonec zbaví falešného pocitu, že vše v životě je, tak jak se zdá, ale to poznání nakonec asi stojí za tu ztrátu iluzí. Dají vám možnost poznat lidskou psychiku a různé povahy lidí do takové hloubky, že možná chvilku zalitujete, že jste nezůstali raději u pohádek. Ale myslím, že právě díky těmto příběhům skutečných lidí, vidím svět více realisticky a taky jsem méně přísná při vynášení soudů vůči jiným lidem. 

A možná to člověku pomáhá i v dalším odhadu jiných lidí a jejich povahy. Protože, někdy je svět taková kouzelná králičí nora a vše je jinak, Alenko….. Nebo taky můžeme říct, že nesuď člověka, když jsi nešel jeho cestu v jeho botách….

Takže nic není jen černé a taky každé zlo má svůj motiv. Když vynecháme psychické nemoci, tak od touhy po penězích, majetku, moci či společenského postavení, je to často i rozdílné nastavení hranic jiných lidí. Což obecně nazýváme sobectví, lenost, nebo jen nedostatek empatie. Aneb, že pro někoho něco uděláte, neznamená automaticky, že on vykoná to samé pro vás v případě potřeby. Pak je tu ještě další kategorie lidí, které vede ke konání zla pomsta a jakési vnitřní uspokojení z odplaty. Nejnebezpečnější zvíře je zraněné zvíře…. Platí i pro lidi. Tak pozor na to ;)

Zdálo by se, že vše je vcelku jasné.

A pak jednoho dne přijde člověk, který nesplňuje nic z toho. Dlouho tápete, kam jej zařadit. Jeho mimikry jsou dokonalé. Možná se necháte na čas i zmást, protože i on si vás raději podrží v nevědomosti a tak nejste schopni přesného závěru. Ale stále častěji narážíte na tu nelogičnost. A dodnes se ptám, zda opravdu ten člověk byl takový vždy, nebo nastala změna až v konkrétním čase. Je to celé matoucí. Je na něm totiž na první zdání spoustu dobra, srdečnosti, upřímnosti a na první pohled by jej jistě nikdo netipoval na zlého člověka. Už jen proto, že tento člověk nenechá nic náhodě ani během prvních pár vteřin.

Jen při důkladném sledování a analýze v delším časovém úseku a v porovnání x situací odhalíte, že každý dobrý skutek je čistá kalkulace, brilantní manipulace okolí. Každé slovo, i volba tónu hlasu, načasování sebemenší drobnosti, vše do nejmenšího detailu propracované. Neuvěřitelné.

Na tyhle manipulativní techniky a jak je využívat např. v práci či naopak jak se jim bránit, zejména v oblasti obchodu, kde si toho člověk užije víc než dost, tak na tohle existují školení, které na jediný den stojí i 30. 000,- Kč. Bavíme se teď o školeních, které pořádají opravdoví odborníci, a školení vám může skutečně něco pro praxi dát. Pokud děláte třeba v pojišťovnictví, tak víte, že i zde se s podobnými věcmi setkáte při školeních (i když ne vždy na kvalitní úrovni). 

A teď si představte, že potkáte doslova „mistra s černým páskem“ v tomto oboru, navíc na místě, kde byste jej nikdy nečekali a s tváří a vystupováním žáčka s bílým páskem začátečníka.

Ve chvíli, kdy možná prozřete a druhá strana pochopí, že už není potřeba nahazovat mimikry, vás pravděpodobně čekají nevšední zážitky. Co jsem vypozorovala, tak většina lidí, která došla s tímhle mistrem do stádia, kdy to rozbalil na plno, nakonec velmi rychle vyklidila pole. Ono totiž nejde asi vyhrát, nejde ani remízovat, tedy bez sebezničení či velkých ztrát. Protože kdyby to bylo ještě jen o těch manipulativních technikách, tak se to dá přežít. To dneska líp či hůř dělá mnoho lidí.

Tady ale je něco, co stále nemůžu pochopit. Absolutní zlo. Zlo bez motivace. Touha ubližovat různým lidem bez jakéhokoliv důvodu – není možné vysledovat žádný klíč, podle kterého vybírá, komu padne hrana, dělá to zcela bez prospěchu či zisku z takového snažení a dělá to různým lidem. Nepochopitelná touha ubližovat i navzdory tomu, že dotyčný „mistr“ musí vynaložit na ten úkon nemalé prostředky – ať už je to čas, energie, peníze. Je schopen do toho zapojit dalších x lidí z okolí, které vede jako cvičené opičky na provázku za svým cílem. A i když by to pro něj znamenalo v důsledku problémy, kdyby kvůli tomu měl zkrátit vlastní spánek, přesto to pokaždé udělá, se svojí precisností propracovaně do nejmenšího detailu, čímž vybranou oběť naprosto důsledně likviduje na všech frontách. Psychicky, finančně, snaží se vždy tomu člověku vzít absolutně všechno, co mu vzít může i kdyby to byl jen dobrý pocit po ránu.

Nejde tedy určit, jak si vybírá svůj cíl, nejde učit důvod a neexistuje žádný zisk, jediné, co jde určit, že když už se rozhodne pro likvidaci, tak je důsledný. „Mistr“ zkrátka nezapadá do žádné kategorie.

Když o tom člověku přemýšlím, vybavuje se mi film o Proroctví z temnot, kde se Richard Gere snaží porozumět motivaci záhadných bytostí. A profesor, kterého vyhledá, mu odpovídá: „Jejich motivace není lidská.“ No, asi by se to hodilo patrně na tohoto člověka.

Já naštěstí od toho člověka nemusela utíkat jako jiní, ale když jsem s ním naposledy mluvila tváří v tvář, držela jeho ruku, při rozhovoru, který byl další čistá manipulace, kdy „med smíchaný s jedem“ odkapával z každého slova, fascinovaně jsem se při tom jeho monologu dívala upřeně do jeho očí a navzdory tomu, co právě „mistr“ říkal, ani jediná tělesná reakce ho neprozradila, ani na vteřinu neuhnul pohledem, byl naprosto klidný, vyrovnaný, jednoduše perfektní výkon skvělého herce. Dívala jsem se na něj a říkala si v duchu: „Neuvěřitelné. Jen by mě vážně zajímalo, kde se to v tobě, kurva, bere….“.

Potkali jste někdy někoho takového, u koho bylo přes ty jeho perfektní mimikry opravdu těžké poznat jeho skutečný charakter? 

Staré, ale dobré… aneb filmové tipy mazaného králíčka

Dneska tady mám pro vás tipy na volný čas. Článek byl původně plánovaný na víkend, ale nakonec jsem dala přednost aktuálnějšímu tématu.

Všechny dnešní filmy jsou už staršího data, ale protože i v řadách mých kamarádů nejsou všem zcela známé, tak jsem se rozhodla je sepsat (a v případě, že je znáte, tak můžeme pod článkem rozvinout debatu o tom, jak se vám film líbil ;)

Tip první – BÍLÉ PEKLO (2001). Film natočený podle skutečné události. Filmů a dokumentů ohledně druhé světové války a koncentračních táborů je vzhledem k výročí teď všude plno, ale tohle je zase trochu jiná záležitost. Příběh mladého německého nadporučíka Clemense Forella, který je ke konci války odvelen na frontu – při odjezdu mu žena sdělí, že čeká dítě. Forell na frontě ale padne do ruského zajetí a je odsouzen jako válečný zločinec na 25let v ruském gulagu na Sibiři. Podaří se mu dostat z ruského gulagu do vzdáleného rodného Německa? A uvidí ještě někdy svoji ženu a své dítě? Nebudu vám víc vyzrazovat…. Příběh o lidských osudech, silný, skutečný, který vypráví o tom, že svět není jednoznačně černo-bílý.

Tip druhý – HOTEL RWANDA (2004). Na tenhle film jsem před lety narazila díky panu M. Další válečný film a opět podle skutečné události, tentokrát ale z období roku 1993, kdy ve Rwandě vypukla kmenová válka. Věc, která by jistě byla ráda západním světem zapomenuta, protože událost je důkazem naprostého selhání nejen OSN jako organizace, ale i zbytku světa, který jen přihlíží v médiích šokující brutalitě. V každém slova smyslu velmi silný příběh, který stojí ale za to vidět. Nenechte si utéct příběh osobní odvahy, která by mohla inspirovat celý svět. Příběh, že i jedinec dokáže občas změnit (či zachránit) víc, než světové organizace.

Tip třetí – ČERNOBÍLÝ SVĚT (2011). Z tématu válečných konfliktů volně přejdeme k tématu diskriminace rasy a taky k tématu postavení žen ve společnosti. Hlavní postavou, která nás provází příběhem je mladá bílá dívka, která se rozhodne stát reportérkou. A postupně se ji podaří získat důvěru a taky materiál na téma černých služebných v bílých rodinách. Dobře natočeno, hercům role padnou, téma příběhu víc než zajímavé, takže celek se mi líbil. Tohle je první film z dnešního článku, u kterého se i zasmějete.

Tip čtvrtý – PRAMEN ŽEN (2011). Je jasné, že u tématu žen ve společnosti ještě zůstaneme a přibereme si k tomu další aktuální téma a tím je islám. Příběh vypráví o malé vesničce v oblasti mezi severní Afrikou a blízkým východem, více méně ze současnosti. Dlouholetou tradici, kdy ženy chodí vysoko do hor pro čerstvou vodu, se snaží změnit mladá, krásná Leila, která se do vesnice přivdala. Cesta do hor totiž namáhavá a nebezpečná a zvláště pro ženy často představuje doslova smrtelné nebezpečí. Ženy se nakonec rozhodnout pro stávku „ve věcech lásky“. Každá žena ale nemá za manžela milujícího vzdělaného učitele jako Leila, který jí v její snaze o změnu podporuje. Do celé situace nakonec vstupuje i náboženství. Zvláštní příběh, u kterého se ale i pobavíte a zasmějete. Film provází i zajímavé písně, které celému příběhu dodávají atmosféru.

Tip pátý – NEDOTKNUTELNÍ(2011), tento francouzský film už jsem zmiňovala na FB stránkách ZDE, ale ne všichni je sledujete, takže ho připíšu, protože rozhodně ani tenhle film by vám neměl utéct. Film je inspirován skutečným příběhem, kdy si vzdělaný, bohatý, sofistikovaný, ale ochrnutý Philippe najme jako ošetřovatele mladého  černého muže z předměstí. Mladík navíc zrovna vyšel z vězení. Tahle zvláštní kombinace dvou odlišných světů přináší spoustu úsměvných situací. Ale ukazuje i to, že dva takto odlišní lidé z odlišného prostředí si paradoxně dokážou vzájemně hodně nabídnout. V příběhu se protiklady a zdánlivě nespojitelné věci stanou jedním harmonickým, nebo alespoň zábavným celkem. Navíc zůstává otázka - dokáže nakonec svérázný mladý Driss vytáhnout ochrnutého Philippe z jeho ulity a ukázat mu, že život neskončil a že nic není nemožné?

Tip šestý – SUMMERHILL (2008), zakončíme to hezky optimisticky posledním tipem na film o postavení dětí v dospělé společnosti, taktéž dost aktuální téma, neboť srovnávání české a norské výchovy a vůbec péče o dítě je v plném proudu, že. Pokud jste tento film neviděli, tak jistě ale znáte to nejdůležitější z něj – studentské parlamenty. Každá studentská rada, či parlament v každé škole na světě, mají své kořeny právě v internátní škole Summerhill, která byla založena již roku 1921. Moderní metody výuky a výchovy, které směřují více ke svobodnému jednání dětí, k jejich svobodné volbě, mají základy zde. Dnes je velmi populární tzv. nevýchova a najdete milión pět rad, knih a kurzů (často dobře naceněných, neb za dobrou radu se platí asi zlatem), jak se k dítěti správně chovat. Tenhle film je krásný ve své jednoduchosti, že někdy stačí dítěti naslouchat a nesnažit se ho zlomit za každou cenu. Že stejně jako my – dospělí, tak ani dítě nemá rádo, když je do něčeho nuceno. A že i na děti může působit stres, který napáchá často větší škody, než by tomu bylo u dospělého člověka. Je jasné, že takové pokrokové myšlenky nemohly být přijaty dospělou části společnosti vždy s nadšením a tak film popisuje i boj školy o své vlastní přežití. Určitě stojí za to – fajn pohodový film se zajímavým tématem, u kterého se pobavíte a odpočinete.

Tak a to je vše pro dnešek. Všechny tyhle filmy mají jednu věc společnou a to je fakt, že téma si vždy žádá divákovu otevřenou mysl. Tak doufám, že vás třeba něco zaujalo.

Klidně mi napište do komentářů, zda jste něco viděli a nebo se na něco chystáte a jak se vám to případně líbilo ;) A nebo přihoďte tipy na jiné filmy, které se vám líbili – klidně i starší.

Děkuji za všechny komentáře, každý z nich mi dělá vždycky velkou radost ;)