čtvrtek 3. prosince 2015

Srdcaři a krmiči

Dneska to bude zase taková trochu úvaha o lidech a životě…. Poslední dobou jsem dostala zase pár takových impulzů hlavně v tom reálném životě, které si asi žádají menší zamyšlení …. A ať už si dnešní téma nakonec vyložíme na život pracovní, soukromý či ten virtuální, tak jako tak osobně zastávám názor, že příliš mnoho emocí spíš škodí, než prospívá. Člověka to někdy doslova zaslepuje a vede to k situacím, které jsou nakonec vlastně i trapné… 

Když jsem nastoupila před lety do práce, tak mi můj mentor řekl: 
„ Emoce jsou zde pouze na překážku.“ (No, jasně, že jsem si o něm v tu chvíli myslela, že je to netvor, který nemá srdce, nebo minimálně maskovaný robot ;)

Ale měl pravdu. (Na což jsem vcelku rychle přišla, není nad praxi všedního dne.) Nakonec díky obyčejné slušnosti, která by měla být standardem v mezilidské komunikaci kdekoliv (a tak často není), a díky chladné hlavě se dají věci zvládnout nejvíc v klidu a snad i jistou noblesou, byť třeba situace samotná moc noblesní ze své podstaty není.

Měla bych tady ale možná trochu rozvést ten pojem srdcaři, který jsem zmínila v nadpisu. Dneska to jsou z mého pohledu lidé, kteří využívají emoce hlavně k manipulaci jiných osob a pomocí emocí se snaží dosahovat svých vlastních cílů, které pro okolí nejsou často vůbec přínosem a občas i vcelku zátěží. Tak jako tak srdcaři mají své vlastní zájmy a ostatní lidé, které manipulují, jim jsou ve skutečnosti vcelku ukradení.

Chci taky upozornit, že srdcaři nemají absolutně nic společného s lidmi, kteří jsou k vám skutečně slušní, přátelští, upřímně empatičtí bez postranních úmyslů, které by je k takovému jednání vedly. Spíš jsou to takové karikatury slušnosti.

Srdcaři taky milují velká gesta… která jsou ale často prázdná.

Ještě o něco víc ale srdcaři milují velká slova, kterými se rádi zaklínají a taky dramatické proslovy.

Proč mi ale takové jednání vadí?  Protože využívat emoce k manipulaci mi přijde jako rána pod pás, zdá se mi to neetické a vlastně tak trochu i znakem slabšího charakteru toho, kdo takové metody užije. Koho nezlomíš silou, zlom „láskou“ ;) Nebo taky cukr a bič se dá říct….

Co za člověka se ale k takovému postupu může dobrovolně uchýlit? Můžu vám říct, že ryzí charakter to nebude ani náhodou. O manipulativních technikách tady byly zmínky už mnohokrát.

Co pak nemám poslední dobou ráda ale vůbec, tak jsou „krmiči“. To je takový vyšší level běžného srdcaře. To jsou lidé (často i naprosto cizí), kteří vám na každém střetnutí servírují pořádnou porci „lásky“ a pak to do vás ládují, až vám to leze i ušima. Krmiči často nakonec ostatní utvrzují v tom, že bez nich by snad ani život neměl takový smysl a byl jen desetinou radostí. Víte, tohle pozérství nemá totiž nic společného s tím, že máte ve svém životě štěstí na hodné a empatické přátele, nebo že jste narazili na nějakou slušnou, byť cizí bytost.

Srdcaře a krmiče najdeme všude. A zásadně je spojuje jedno slovo „drama“. Já osobně protáčím panenky asi nejvíc, když mi zkříží cestu v práci, protože tam vím, že mě bude stát takový člověk hodně času, nervů a pravděpodobně založí i „pár menších či větších požárů“, které pak jako „nedobrovolný“ hasič musím řešit. (Neb taková je dneska moje letitá zkušenost.) A taky se samozřejmě takové vztahy nedají tak rychle utnout, jako v soukromí, nebo na internetu, což tomu dodá ještě punc.

Občas se zkrátka stane, že i mě srdcaři zaměstnávají vcelku hodně. Dokonce na více frontách. Kapku problém, když vy jste třeba určeni za rozhodčí v situaci, kdy došlo bohužel řízením osudu ke střetu zájmů. To se zkrátka někdy stane. Naštěstí lidé jsou občas nakonec i rozumní, protože já jim vždycky ráda vysvětlím, že když se hezky v klidu a slušně domluví, tak to ve výsledku bude bolet všechny přítomné nejmíň ;)

Ale pak jsou srdcaři, s kterými to takhle snadné není, a věci se táhnou dlouhou dobu. Celé to komplikuje fakt, že srdcař bojuje za „vyšší“ cíle, má o sobě sama vysoké mínění ve všech ohledech a když k tomu přidáte fakt, že byla uražena jeho ješitnost, tak se nudit nebudete. A já se tedy nenudím.

Občas tomu nahrává i fakt, že dodnes poskytuju svému (překvapivě širokému) okruhu známých odborné konzultace zdarma. Důvod, proč za mnou lidé přijdou, vyjma toho, že samozřejmě ušetří peníze (nejsem naivní), je i fakt, že jsem diskrétní a že dokážu pochopit hodně a nic a nikoho nesoudím. Především to nedělám v situacích, v kterých k tomu okolí s maloměšťanským náhledem na svět, má často tendence. Neznamená to, že nemám limity a toleruju všechno, či že schvaluju nelegální postupy, spíš se jedná o tu „pseudomorálku“, kterou si lidé v ČR občas tak hýčkají jako státní poklad.

Problémem těchto konzultací je, že často lidé nechtějí slyšet, že věc má řešení (kolikrát tak snadné, elegantní a samozřejmě zcela legální), ale že to „někdo“ vyřeší za ně. A případně oni pak „útrpně“ už přijmou jen výsledek. Pasivita. To je tady doslova životní styl. Mohla bych psát o tom romány. 

A pak samozřejmě obligátní otázka všech tazatelů - co bych dělala na jejich místě já? Na to používám universální odpověď, že nemám jejich povahu, ani nežiju jejich život, ale já bych to se svojí povahou řešila přesně tak, jak jsem jim to právě vyložila. Nemám totiž ráda takové ty vytáčky jako -  víte jak, to nejde takhle říct…. To se takhle těžko rozhoduje a to není podstatné pro vaši záležitost, co bych dělala já atd. Když něco řeknu, tak si za tím zkrátka stojím, že z mého pohledu je to nejlepší možnost. A když druhá strana sama nechápe, že on není já a já nejsem on, nemá smysl mu to vysvětlovat.

Kapku problém, když narazíte na srdcaře. (Oni se taky umí docela maskovat v zájmu věci.) A on možná i tuší, že jste mu právě navrhli jedinou cestu, která by věc vyřešila k jeho spokojenosti. Jenže je tu nakonec jeden zásadní fakt. On v hloubi duše samozřejmě dobře ví, že je „lepší člověk“, nebo by jím chtěl být. Minimálně je ale lepší než většina ostatních a co je tedy rozhodně, je lepší než osoba, která mu radí. Protože si o ni tak trochu ve skrytu duše myslí, že je to vlastně takový vlk, možná občas v rouše beránčím na pohled, ale pořád toulavý, nečitelný a samotářský vlk. Kdežto on je ve svých představách ovečka se zlatým rounem… Kterou samozřejmě by měl svět patřičně zbožňovat (a každý srdcař právě po tomhle prahne asi nejvíc) a tak je k tomuto cíli potřeba vše taky směřovat. 

Takže svou záležitost nakonec nevyřeší, nebo hůř – vyřeší – velmi tiše, ale vnitřně s tím bojuje a tyhle boje vyjdou časem i na povrch a vygradují v potřebu chladit si žáhu…

Naprostou kalamitou pak je, když se střetnete názorově v pracovní záležitosti a nejlépe po takové komplikované soukromé konzultaci. To je jako "velká paráda" (a pro mě moment zamyšlení, jestli tohle já mám zapotřebí?) 

V rámci zachování světové rovnováhy se srdcař rozhodne, že tentokrát prosadí a zrealizuje svůj postup, kterým dá jasně najevo, že on je slušný a obětavý člověk, který stmeluje nakonec všechny lidi světa a proto ho mají lidé rádi (vedlejším produktem celé akce pak je, že sám sobě i okolí potvrdí, že hlavně není jako ten vlk).

Bohužel si vybere k demonstraci své kvality charakteru tu nejvíc nevhodnou situaci za dlouhá léta. A samozřejmě to dopadne špatně. (Vím, že jsem dneska kapku víc kousavá, ale "já jsem vám to říkala" si nechám jednou tesat na hrob, tuhle větu mám tendenci říkat poslední dva roky každý každičký den a radost z toho ale nemám.)  

Nejen, že všem naseká srdcař tímhle způsobem nemalé starosti, ale mně zajistí v řádu dlouhých měsíců dostatek „zábavy a dobrodružství“. Takže tak - už víte, proč protáčím ty panenky.

Jestli v tuhle chvíli čekáte snad náznak pokory a kajícné mlčenlivosti, nedej bože tiché omluvy a nabídku, že taky přiloží ruce k dílu v záchranné akci, tak jste ještě víc naivní než já. Já tohle nečekala, ale že bude vyjíždět jak motorová myš při každé příležitosti, že napne síly k vytvoření atmosféry, která se nakonec dá krájet, to jako musím říct, že mě i kapku překvapilo. O té explozi emocí, která málem rozmetala budovu ani nemluvě. A tak nějak nemělo ani smysl zrovna vysvětlovat, že sice "pláče" dobře a jako hlasivky v má v cajku, ale pláče na špatném hrobě. Což byl tedy náš případ. 

Takže zatím co v práci se s tím člověk zkrátka musí poprat stůj co stůj, v soukromí jsou tyhle věci snadnější. Život je příliš krátký na to, abychom ho ztráceli s lidmi, kteří nás vysávají, nedej bože se nás snaží dostat do situací, které nám téměř lámou vaz.

Nemám dneska problém takovým lidem zavřít dveře a do soukromí si je už nepustit, zvláště pak po tom, co mi udělili případně cennou životní lekci o tom, čeho jsou schopni. Zkrátka se otočím, odejdu a kapitola je uzavřená. To je výhoda toho, když se naučíte spolehnout jen na sebe sama. Na řeči srdcařů – krmičů, jak jsou nepostradatelní, už zkrátka neslyšíte, protože dobře víte, že to dávno není pravda.

Samostatnou kapitolu pak jsou krmiči a srdcaři na internetu. A můžu říct, že mi tenhle druh začíná asi vadit poslední dobou čím dál víc. Možná je to momentálně i tím, jak pořád procházím svoje neskutečně dlouhé seznamy odběrů na x místech… Pročítám různé texty a tak vůbec...

Sice nám ještě ani nevychladlo téma soutěže o „PR figurku roku“, ale i v běžném období, kdy se zrovna nesnaží někteří blogeři lámat sledující k hlasování do zblbnutí pomocí extra porcí lásky, si těch velkých emocí užijeme do sytosti taky.

Vím, že většině je jasné, že to je jen obchod s city, kdy se takový emo-příspěvek rovná jen „dobrý recept na zblbnutí“ (dneska tam přisypu 5kg lásky, 3kilečka vděčnosti a 2 kila empatie a přimícháme kapku toho nadšení, ať to sledujícímu hezky „šmakuje“). Ale je to jasné všem?

Takže o etické stránce tohoto přístupu by se dalo dlouze diskutovat hned vedle toho, jak moc je některým blogerům ukradené, že porušují zákony ohledně reklamních příspěvků a co hůř šlapou po právech svých čtenářů, které tak údajně milují a tolik si jich váží. 

Kapku problém taky nastává, když o té nehynoucí lásce čtete či slyšíte téměř každý den a třeba i dlouhou dobu. Kdy bloger sám přikrmuje fikci, že je snad váš kamarád. 

Už jsem tu zmiňovala, že virtuální obraz každého člověka, zvláště pak v blogosféře, si vytváří každý sám a je čistě na něm, co se rozhodne sledujícím ukázat a co už ne. Promazat článek, sestříhat video, aby výsledek byl líbivý, není tak těžké jako se ovládat v každodenním shonu v různých situacích. A co víc - v přímých interakcích, kdy není čas vychladnout a dobře si svoji reakci sestylizovat a poopravit. To co je tedy vidět na netu, je jen střípek ze skutečného obrazu. V krajním případě to není ani ten střípek, ale jen zkrátka maska. 

A přestože víme, že to asi není tak úplně pravda, nebo to není celá pravda (neb všichni jsme taky jen lidé, že), tak 100x opakovaná lež se může nakonec stát přijatou pravdou pro mnohé lidi. Nebo taky zkrátka vědomí, že někomu (blogerovi) přijdeme tak skvělí a báječní a že nás nechce nikdy postrádat, nás hladí po duší a čechrá naše ego a to je silně návykové… (zvlášť v životních obdobích, kdy je svět zlý, což je téměř u každého člověk někdy mezi 11-20 rokem života ;) A byli jsme takoví kdysi všichni, tak si prohlédněme špičku vlastních nosíků (často strčených až v oblacích) a přiznejme si to… Neb mám pocit, že na některých místech je slovo bloger či mladý člověk v náctiletém (a někdy dokonce i kolem dvacítky věku) prakticky synonymem pro vygumovaného hlupáka. I když ten termín bloger si asi teď kapku na čas polepšil, tak uvidíme…

Studenou sprchou pak může být pro důvěřivé dušičky okamžik, kdy se oblíbený bloger rozhodne, že nejen, že už bez svých sledujících dokáže ráno bez problémů vstávat, ale že se mu dokonce vstává líp. A takových, co se k tomu rozhodli, že přestanou psát či točit videa bylo, je a bude hodně.

Ty důvody, proč k tomuhle stavu došlo, můžou být různé. A bez ohledu na to, do jaké se řadí blogeři skupiny - zda mezi upřímné a inspirativní lidi, nebo prostě jen ty srdcaře či krmiče, tak vždycky by asi měli tuhle kapitolu života uzavřít tak nějak s noblesou a životním nadhledem a hlavně v maximálním klidu.

Takže paradoxně nakonec i tiché utnutí, nebo postupné vyšumění je nejméně bolavou cestou, když tak procházím ty internety… A zároveň i způsobem, kterým člověk nespálí všechny mosty (nebo jejich většinu), které tak dlouho stavěl a budoval…

Každý bloger by si asi měl vzpomenout na dobu, kdy začínal a jak byl vděčný za každého nového odběratele, možná časem ta radost vyprchala, i když denně přišlo nových lidí třeba sto, protože taky přišel s nimi jeden či víc haters a to nikomu náladu nezlepší… Ale přesto, že se životní cíle, záměry a i my všichni měníme, znechucený distanc od všeho, si myslím, že není ta nejlepší cesta. Navždy pak celá záležitost se všemi svými aspekty získá takovou pachuť hořkosti… A to vám teď píšu čistě z životní zkušenosti s paliči mostů.

Ale zpět k internetu…

Myslím, že pokud se k takovému kroku bloger rozhodne, má na něj samozřejmě plné právo, ale vždycky by měl zvážit, k čemu si svými projevy na síti své sledující vychoval. Naučil je, že s nimi sdílí radosti i starosti, že jeho soukromí nemá téměř hranice a že je léta pouštěl i tam, kam si možná jiní lidé nepustí ani známé z reálného života? Naučil si je, že je má rád a že jeho projevy jsou upřímné a že mu můžou věřit? Naučil si je, že jsou pro něj důležití a že je potřebuje? Pak jim minimálně dluží ukončení ve stejném duchu, v jakém se nesl celý jeho projev a na co své sledující naučil, protože pravděpodobně mu tam zůstali právě hlavně lidé, kteří na takové věci opravdu slyšeli a které takové věci berou za srdce. 

Pokud se tedy rozhodne, že ten konec vůbec bude nějak pitvat…

Každá i sebe horší zpráva se dá sdělit x způsoby, rozdílný je jen ten výsledek a reakce druhé strany. A nikdy to nebude tak, že 100% lidí bude jásat, ale rozdíly tam jsou a výrazné.

Jednou kategorií způsobů sdělení může bloger nakonec i druhou stranu přesvědčit, že není vyhnutí a dosáhnout i skutečného pochopení a empatie. Když se rozhodne zvolit způsob jiný (nevím, jestli tady psát přímo špatný či možná spíš ne tak vhodný? či méně citlivý?) tak procento lidí, kteří celou záležitost pochopí ( a přijme v klidu), bude podstatně nižší a procento těch, kteří projeví dokonce empatii bude mizivé. Navíc ti sledující, co se zachovají zpravidla v takové chvíli slušně, to nedělají už ani omylem na popud blogera, že snad je k tomu namotivoval, ale jen díky vlastní rozumné povaze.

A jako v každé lidské debatě, i v takových situacích, zvláště když někdo už vsadil do hry i emoce, se absolutně nevyplácí nahrávat druhé straně doslova na smeč. Minimálně to není rozumné.

Závěrem na tohle téma odchodů tu je ještě jedna věc, asi nejdůležitější, ať už se loučíte s někým jen virtuálně, nebo třeba i v reálném životě a ty důvody můžou být různé, existuje jedno staré přísloví.

„Nikdy neplivej do studny, ze které jsi kdysi sám pil.“

Je v tom hluboká životní pravda. Protože když plivnete, tak tím nikdy skutečně nepošpiníte druhou stranu, ale sebe sama. Tohle chce ovšem hodně velkou duševní sílu. A že ji má při těch všech "koncích" málo kdo jak na netu, tak v životě, bez ohledu na věk, postavení, vzdělání a jiné věci, můžu potvrdit. V našem okolí mj. zrovna zuří několik rozvodových bouří (a komu se někdy rozváděli či rozcházeli přátelé, tak ví, o čem mluvím.)

Takže řešila jsem poslední dny několik takových „loučení“ v soukromí, práci, zkrátka v realitě všedního dne a ty asi nakonec byly právě největším impulzem, které mě přivedly k zamyšlení, protože v závěru ten reálný život je podstatný, internet je jen pozlátko a nakonec beztak většina věcí jako reálný celek a fakta jsou úplně jinak, než bylo sepsáno a sestříháno ;) Takže nemá smysl se tím nějak víc zabývat.

A tak sedím už několik týdnů nad blogy, procházím odběry, mažu, přesouvám, optimalizuju…. A taky se nestačím tak trochu i divit… je to pro mě velký vykřičník, že k něčemu takovému nechci nikdy sklouznout.

I když… asi je to i nepravděpodobné… když tak o tom medituju… přece jen… To spojení vlk-srdcař, no to nemá logiku, že? To já radši půjdu sežrat další Červenou Karkulku. (Doufám, že je pro vás tenhle humor stravitelný ;) 

Takže... jak už bylo řečeno, v tom virtuálním světě se tyhle „srdeční“ problémy řeší nejlíp a nejrychleji. Občas stačí jen zmáčknout křížek, nebo ukončit odběr, případně blokovat a máte klid. 
V reálném životě se s tím musíte zkrátka poprat jak nejlíp dovedete.

Co vy - slyšíte na velké porce emocí, nebo jste opatrní a nedůvěřiví…?

Děkuji za všechny milé komentáře, pokaždé mě potěší.

Vaše Iwi

PS: Skutečně mám přezdívku, dokonce jich mám víc. A dostala jsem je prakticky dřív nebo později v každé své práci a byly vždy podobného charakteru a významu.

PS2: Občas je fajn napsat něco od plic a nechat to nepromazané ;)Bylo mi toho asi třeba ;) 

úterý 24. listopadu 2015

Boží mlýny

Přemýšlela jsem, jestli o tom psát, ale možná by se asi hodilo menší zamyšlení nad některými věcmi….

Poprvé mě tahle celá myšlenka napadla asi dva měsíce zpět, když jsem míjela jedno místo a vzpomněla si, jak můj život vypadal v ten den na tom místě před několika lety. Nebyl to tehdy šťastný rok, velká část už byla sice za mnou, ale ten absolutní kolaps událostí jsem měla už jen maličký kousek před sebou. Aniž bych ho tušila. Ony vůbec se podobné děsivé věci často dějí jako blesky z čistého nebe, zdá se mi. Nebo možná jen nechci ty mraky vidět?

Dodnes v tomhle případě nevím…

Kdysi jsem vám tady psala článek na téma - Napodobování jako nejvyšší forma obdivu (odkaz na článek ZDE). Patří dodneška k jednomu z nejčtenějších článků tohoto blogu vůbec. Možná tedy ty zkušenosti máme podobné a tak jsem se rozhodla napsat jakési volné pokračování… aneb co se stane po letech…

Pokud jste nečetli a nechcete se už zdržovat, v rychlosti shrnu, že šlo o téma, kdy se vám někteří lidé můžou z různých důvodů závidět některé aspekty vašeho života (byť toho realisticky vzato ani k závidění zrovna moc není), od věcí drobných až po ty zásadní. Ale ono to někdy ani není proto, že by náš skutečný život byl ve výsledku tak dokonalý, jako spíš tím, že život té druhé strany je tak moc nespokojený a nešťastný.

A může se časem stát, že někteří od postoje, kdy tiše závidí, přejdou do dalších fází  a sice snahy ublížit až po snahu nám něco z toho našeho „nezaslouženě spokojeného“ života vzít.

Psala jsem vám tehdy o tom, že se to dotyčnému v jistém směru snad i povedlo, ale to bych nebyla já, nelpím na životních plánech a snech jako na něčem neměnném. Vydala jsem se jinou cestou, ušla taky kus cesty a jsem spokojená, navíc já se nezastavuju, protože kdo stojí, ten couvá. A velký dík patří nakonec samozřejmě i Panu M za minimalizaci ztrát na mojí straně. 

A to se mi právě vše na začátku podzimu, když jsem míjela to jedno místo, vybavilo. Že jsem šťastná a že cest ke štěstí vede spoustu. Není jen jedna jediná správná. A taky, jak říká Pan M, že cesta je cíl ;)

Nakonec to co máte v sobě, vaše schopnosti, vlastnosti, nadání, vědomosti, co je na vás jedinečné, zajímavé a nevšední, to je to, co z vás dělá naprosto unikátní lidskou bytost a to vám taky nemůže nikdo vzít.

Vím, že určitě bolí fakt, že člověku chtěl ublížit někdo, koho měl za svého blízkého, věřil mu, přesto ten druhý byl schopen takových záměrně zlých věcí s jasným cílem ublížit, ale člověk by se ani v takovou chvíli neměl nechat ovládnout nenávistí, ani neplýtvat zbytečně příliš dlouho silami na truchlení za svůj sen či zradu bližního. Naopak měl by investovat vše do toho, aby jeho budoucnost byla spokojená. Najít si klidně k tomu štěstí i jinou cestu.

Je také těžké se smířit s tím, že některé lidi člověk nezmění, ale čím dřív ten fakt přijme, tím dříve se osvobodí z okovů, které ho možná už dávno tíží. A taky utne situace, kdy se mu druhá strana snaží mermomocí ublížit.

Víte, já si až opravdu nedávno uvědomila, že proti přímému psychickému teroru nikdo není nekonečně dlouho zcela odolný. Čím blíž k vám takový agresor je, tím větší škody napáchá. Ty rány se nakonec sčítají a jednou jich je moc a člověka to zlomí, což je nejhorší varianta. Lépe tedy odejít včas a zachránit sebe sama.

Přemýšlím nad nedávnými událostmi - možná jsem to potřebovala asi takhle na přímo vidět, kam až můžou věci zajít, že se někteří nezastaví před ničím, že jejich nespokojenost s vlastním já/životem/osudem se transformuje do takové formy zla, že je nezastaví ani láska druhé strany. Nedokážou projevit ani náznak soucitu a nemají nakonec sebemenší zábrany doslova zničit živou lidskou bytost na dlouhé roky. A co hůř, rádi k tomu využijí veškeré Achillovy paty, které stihli jako bližní u dotyčného poznat.

Asi se ještě sama trochu vzpamatovávám z toho poznání… Možná bych neskončila o nic líp, než kam to zašlo u jiných lidí, nemít Pana M. Možná bych stála zcela zničená vedle ostatních v řadě. Naštěstí právě Pan M přesně odhadl něco, co jsem my ostatní (a že nás bylo dost) nechtěli vůbec ani náznakem uznat.

A jednou z těch věcí je, že zdravá vyrovnaná lidská bytost nemá potřebu ubližovat jiným. A že tento člověk tedy v tomto ohledu rozhodně zdravou vyrovnanou osobností není. Odhadnout vnitřní hranice ostatních lidí je ale snad nejtěžší věcí vůbec. Povím vám něco, co mi řekl kdysi člověk, který se věnuje profesionálně řadu let oblasti zbraní, a sice že dokáže dnes přečíst z lidské povahy a chování mnoho, ale nikdy nebude mít absolutní jistotu, zda člověk, který právě vešel do dveří, by ho byl ochoten a schopen zastřelit. Je to jedna z psychických krajních mezí a na tu my zkrátka do nitra jiného už nedohlédneme. (A není ani pravdou, že v krajní nouzi dokáže vystřelit každý.)

Takže vidíte, není to snadné vždy poznat, kdo proti nám stojí. Ale dneska chci psát o tom, co přijde po letech takového střetu….
Takže co se děje dál? Netrápíte se a neteskníte, utíkáte po nové cestě, možná jste se rozhodli běžet i trochu těžší cestou do kopce, ale jak plyne čas, nemáte už daleko na hřeben hory a nabídne se vám výhled do údolí… A v něm možná spatříte po letech toho, s kým se kdysi vaše cesty rozešly, jak ve snaze vyzrát na život sešel z cesty a bloudí močálem. Doslova.

Zatím co vy jste totiž investovali do sebe a svého životě a toho, co má pro vás samotné skutečně smysl, tak druhá strana investovala veškerou energii do věcí úplně jiných. Ani tak nevím jak to přesně popsat? Jako investici do snahy škodit, do snahy vzbudit závist (což je diametrálně odlišné od toho, že člověk usiluje o vlastní skutečnou spokojenost), do snahy chladit si žáhu kopáním do jiných, do využívání okolí v zájmu dosažení svých cílů. Aniž by si uvědomil, že mu utíkají mezi prsty roky života a události, které se už nikdy nevrátí. A nedochází mu, že za tohle vše nakonec zaplatí a ten účet se mi nebude líbit.

Přesně pro tohle se podobnými osobami nemusíte trápit, oni se dokážou dřív nebo později zničit samy.

Nikdy bych nechtěla zaplatit cenu tak vysokou, jako zaplatil ten člověk z našeho příběhu. A víte co je na jeho životě teď nejhorší. Ta beznaděj. Že příležitost na nějaké brzké zlepšení je v nedohlednu. Že karty, s kterými bude nyní hrát, tak mu moc šancí sázet trumfy už nedávají.

Uvědomila jsem díky tomu, že i když před pár lety bylo to období opravdu těžké, tak nebylo takhle beznadějné a to je asi nejdůležitější… Naděje, která nakonec tomu, kdo si nespálí všechny mosty a nevypálí vlastní dům, svítí na cestu z temnoty.

Takže přeju vám, ať jste v životě spokojení, ať neztrácíte čas a energii zlými a hloupými lidmi, netrápíte se zbytečně dlouho tím, co se vám třeba v životě i díky takovým přihodilo, protože ono se to nakonec „vyřeší samo“, aneb jak říkala moje babička: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“

A ať už jste věřící nebo ne, vždycky je nakonec lepší investovat do sebe a věcí dobrých, než krmit nenávist a zlobu ;)
A co vy a boží mlýny? Případně vidíte, že po letech se lidem vrátí to zlé i to dobré…?

Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mi dělají velkou radost.

Vaše Iwi


PS: Svět je plný přátelských a přejícných lidí, jen tihle fajn lidé nejsou na první pohled hned tak vidět a slyšet ;)

sobota 14. listopadu 2015

Právo na obranu

Tohle téma mám pro vás rozepsáno už celé měsíce, ale nebylo pro mě snadné ho zpracovat, protože je to téma široké a odpovědět si na některé otázky nebylo snadné…

Jeden starší člověk mi řekl hodně zásadní poznatek, který vycházel z jeho dlouholeté praxe: „Nemusíme tu odpověď nikdy vyslovit nahlas, ale musíme ji mít v hlavě, musíme o ní být přesvědčení, že tohle chceme a musíme to ve své mysli mít srovnané dřív, než nám osud položí tu nejzásadnější otázku.“

Takže jak čelit zlu? Ať už je tím „zlem“ cokoliv, od lidí, kteří člověku ubližují emocionálně, týrají ho fyzicky, čekají ve stínu temné uličky, nebo nakonec usilují cíleně i o jeho život…

Každý na svět přichází s nějakými ideály, když je člověk dítě, jistě si sebe sama jako dospělého nepředstavuje jako vystresovanou, nešťastnou, unavenou, vyčerpanou bytost. Dnešní doba není snadná, ale co když člověku do života vstoupí ještě další okolnosti? Které nakonec nejdou řešit dlouhodobě (nebo vůbec) přístupem „Kdo po Tobě kamenem, Ty po něm chlebem.“

Muže to být i zdánlivá drobnost, třeba že nechce člověk ani jako dospělý odporovat rodičům a skrz lásku k nim a taky protože nechce být to „špatné dítě“ se nechá pomalu a systematicky ničit… nebo si nechá příliš zasahovat do života, až nakonec nežije ani vlastní život, ale spíš ten jejich. Nebo se nechá nekonečně dlouho využívat někým blízkým až na pokraj sebezničení.

A co když jsou to nakonec věci natolik odlišné, natolik zlé, natolik agresivní, že to člověku postupně změní doslova všechno? Co se pak děje s ideály, které nemají daleko k budhismu? Jsou nakonec největší překážkou? Jsou pomyslnou lopatou, kterou si kope člověk vlastní hrob? Většina z nás by chtěla být dobrá, čistá, přátelská… Ale svět, kde žijeme, takový ještě dlouho nebude.

Prvním krokem tedy je zbavit se naivity. Člověk může být dobrý, přátelský, empatický, ale neměl by být slepý, naivní, důvěřivý… Za každou takovou vlastnost snílků nakonec zaplatí. Jde o to jen kolik? A co když nakonec tu cenu neurčí on sám, ale druhá strana agresora, nebo chcete-li třeba i osud? Dáme vše, co máme?

Takže druhý krok – jediná pomocná ruka, kterou vždycky spolehlivě člověk najde, je ta na konci jeho vlastního ramene. Svět je sice plný ochotných, přátelských lidí, kteří mu pomůžou v běžném životě, někdy i víc, než ti blízcí lidé, od kterých to tak nějak čekáme, že? 

Ale…

Říká, že v nouzi poznáš přítele. Bohužel už to rčení ale nemluví o tom, jak velká ta nouze může být? Že i tato pomoc má své hranice a čím je situace těžší, bezvýchodnější, nebezpečnější, zoufalejší, tím méně se dotyčnému přátelské pomoci dostane. Nakonec zůstane sám. A to je pro někoho hodně těžké přijmout a naučit se s tím pracovat… Přijmout samotu, utrpení a bolest a nakonec i samotnou smrt je tím nejtěžším v životě.

S tím souvisí i další věci. Strach a víra v sebe sama.

Čím rychleji se ve složité situaci člověk naučí věřit vlastní pocitům, instinktu, znalostem a dovednostem (případně na nich pracuje) či zkrátka jen myšlenkovým pochodům a dedukcím, tím lépe pro něj. Nakonec jen on sám má k tomu nejvíc informací, co se zrovna děje, jen on sám to má z první ruku. Navíc nalijme si čistého vína, některé věci je těžké vyslovit nahlas a sdělit i nejlepšímu příteli. Proč si tedy člověk v takové situaci myslí, že by se někdo jiný, kdo tyto přímá fakta nemá – ani mít nemůže, dokázal rozhodnout líp než on sám? Sebedůvěra je neskutečně důležitá.

A tak se dostáváme k dalšímu bodu a tím je strach. Je to stav naší mysli, který provází chemické reakce v těle. Strach v přiměřené míře může člověka mobilizovat k tomu, aby jednal. Pud sebezáchovy je to nejsilnější, co člověk má. Pokud jste se někdy dostali do situace, že jste zažili jeho skutečnou sílu, tak vás možná i překvapila.

Ovšem strach, který je příliš velký, člověka může naopak někdy zcela ochromit. Proto je dobré se naučit pracovat se strachem a se svojí myslí. Údajně jedinou zábranou v životě, která člověka ochromuje a brání mu dělat, to co chce, je vždy pouze strach. Strach ze změny, strach z rizika, strach z reakcí okolí….. i k těm se dneska dostaneme.

Když dostane člověk strach pod kontrolu a bude si věřit, může teprve přijít další krok. A sice, že přestane řešit, jak na něj pohlíží okolí. Vystoupit z davu chce duchovní sílu. Není to tak snadné, ostatně ukazují to různé studie, třeba o tom, kdo poskytne pomoc jinému člověku na ulici, o čemž jsem tu kdysi psala. Tak trochu se člověk stane asociálním. Ale jedině, když to člověk překoná, tak je schopen zmobilizovat síly a dosáhnout maxima.

Víte, v ČR je takový lidový folklór nadávat na české právo, špatné zákony a nefunkční justici a vůbec systém. A přesto, že si i já myslím, že k soudu se chodí pro rozsudky, nikoliv pro čistou spravedlnost, tak se domnívám, že využít práva na obranu by člověk měl a to vždy úměrně situaci.

Kolik žen nepodalo trestní oznámení za znásilnění, přepadení, za domácí násilí, protože se bojí, co by tomu hlavně řekli lidé? Kolik lidí se nebránilo proti šikaně na pracovišti, protože nechce být brán ostatními za potížistu? Kolik lidí neřeší stalking jak v reálném životě, tak třeba i na síti? Protože se bojí, že okolí nakonec odsoudí vlastně je, byť jsou oběťmi? (Už ani nechci rozvádět, že když to neoznámí, nechá agresora páchat další a další zlo…).

Krásně postoj lidí v ČR byl vidět na případu herce Ondřeje Vetchého, který se rozhodl, že nebude tolerovat to, že ho někdo očerňuje a má touhu mu ublížit. Z těch debat obyčejných lidí mi bylo i zle. Kolik z nich ale opravdu zažilo, jaké to je? Když se o vás, o vaší rodině píšou lži? Kolik jich zažilo ten pocit, že jdete ráno koupit snídani a lidé kolem vás si šuškají a posunky ukazují? Kolik z nich zažilo, že lidé radši přejdou ulici, než aby je museli jen minout na chodníku? Kolik z nich zažilo chvíle, kdy přijedou na nějaké místo a mezi lidmi se nakonec najde hlupák, který se na ně podívá a řekne dostatečně nahlas: „Já Tě znám, Ty seš ten, co ………“ (doplňte si jakoukoliv nechutnost – podvádí manželku, hraje si na důležitého skrz žaloby, dělá z komára velblouda …… a nebo si doplňte cokoliv jiného).

Ano, všichni pak mají pocit, že vás hrozně dobře znají. Podle hesla, chceš-li o mě vědět víc, zeptej se těch, co ví hov*o, protože oni si zbytek rádi ochotně vymyslí ;)

Můžu vám garantovat, že takové věty nakonec vysloví lidé, do kterých by to člověk nikdy neřekl a ve chvílích, kdy vás to ani nenapadne…. Ale vlastně daleko horší jsou ty rozhovory mezi čtyřma očima, kdy vám to sdělí jako důvod, proč vám nedá práci, proč vám ukončil nájem bydlení, proč vaše dítě nepřijme do kroužku…..  A vůbec nikdo kolem neřeší, že právo bránit se proti takovému zlu, má každý z nás. A nikdo naopak nemá právo pomlouvat, ubližovat, škodit jinému – komukoliv.

Takže pokud bude člověku záležet na názoru okolí, které se často chová opravdu takto, bude ho to jen okrádat o síly a čas. Navíc je potřeba si uvědomit – skutečně by mělo člověku záležet na lidech, kteří mají takovýto charakter plný vad na kráse? Osobně si myslím, že rozhodně ne.

Ale když se člověk oprostí od toho, že mu na takových reakcích okolí záleží a rozhodne se sledovat jasný cíl, ať už jím je, že ze života vypustí někoho, kdo mu škodí (a okolí na to jistě budou mít jiný „zasvěcený“ názor), nebo se rozhodne, že chce prokázat pravdu (a kdo ji bude chtít slyšet, ten ji pak i uslyší), nebo se rozhodne zkrátka bránit i vůči horším věcem, pak má šanci to ustát.

Ve chvíli, kdy ho neochromuje strach, nekrade mu síly řešení názorů okolí, může všechnu energii nasměrovat tam, kam potřebuje.

Teď vám povím jednu věc, která se vám nebude líbit. Pokud narazí člověk jen na blbce, často platí, že s ním vyhrát nemůže, pouze remízovat, klesne-li na jeho úroveň a pokud může tedy člověk odejít, měl by to udělat, pokud to pro něj neznamená příliš velké ztráty jakéhokoliv druhu. Je to nejjednodušší a nejméně bolavá cesta.

Ale pokud narazí člověk na skutečně velké zlo, kterému nemůže utéct, neb by nakonec možná utíkal celý život, tak by neměl ztrácet čas pasivitou a čekáním, že to „samo“ přejde. Navíc útěk je nesmysl, nejlíp se totiž vyhrává na domácím hřišti.

Taky smířlivý přístup, kterým doufá člověk, že když nebude provokovat, bude mít klid, je většinou chybný odhad. Stejně jako tomu bylo u Mnichovského diktátu. S teroristy a zločinci se takto nevyjednává. Pasivita oběti znamená bezmoc, bezmoc dává druhé straně agresora pocit větší síly a tu má čím dál větší potřebu demonstrovat. Doslova to pobízí ke stupňování.

Stejně jako chabé a slabé pokusy obrany, které můžou být jen „ozvláštněním hry na kočku a myš“. Jediná věc, která nakonec funguje, je obrana. Rázná, energická, efektivní. Je to možná hrozné, ale Sir Winston Leonard Spencer-Churchill řekl, že jedinou obranou proti nacistické agresi je to, že jim Anglie se spojenci zabije víc dětí a žen, než nacisté spojencům.

Ano, druhá světová válka byla výjimečná situace, kdy šlo o život všem, ale to vůbec neznamená, že se jednou nemůžeme my sami ocitnout ve vlastní válce, kdy půjde o život náš či našich blízkých.

Pak nerozhodné přešlapování, pasivní čekání, že se to vyřeší bez nás, dává druhé straně jen čas na to si budovat pozice a posilovat ego. A jak jsem už psala, sebedůvěra je základ.

Bod další jsou emoce vs. chladná logika. Emoce jsou krásná věc, inspirativní a bez nich by samotný život byl prázdný, umění, jedna z hlavních věcí lidské kultury je právě ztělesněním emocí, ale když se člověk rozhodne bránit, tak by pytel s emocemi měl nechat doma ve skříni, nebo je stejně jako strach držet dobře pod kontrolou.

Ať už je těmi emocemi láska, lítost, soucit, hněv, nenávist, zloba, vztek – neměl by člověk dovolit, aby mu ovládly byť na okamžik v rozhodnou chvíli jeho mysl. Je to přesně ten okamžik zaváhání nebo naopak unáhleného chování… Zkrátka tak jako tak chyby.

Naopak velmi pomáhá se podívat na takové situace jako na šachovou partii. Mít nadhled a zapojit logické myšlení, efektivně využít veškerý svůj čas pro další tah. Nesnažit se nic uspěchat, promyslet své kroky, stejně tak zkusit dedukovat tahy druhé strany. Člověku často pomůže, když se zkusí vžít do postavy toho druhého. Mezi nejlepší policejní psychiatry, třeba i odborníky na vyjednávání se zločinci patří lidé, kteří právě toto dokážou.

A s tím souvisí další bod – poznej svého nepřítele. Když se člověk oprostí od toho, že si s někým takovým nechce špinit ruce, může to být nakonec přínosná výhoda. Zkusit třeba přístup jako k projektu, kdy člověk studuje všechna fakta, shání informace, sestavuje vlastní závěry na základě získaných poznatků.

A ať už se to týká toho, že člověk přemýšlí jak řešit třeba šikanu na pracovišti, nebo jiných věcí, tento chladný přístup k věci pomáhá i při boji s emocemi, které je někdy hodně těžké udržet na uzdě.

Pomalu je tedy náš člověk připraven vstoupit do poslední fáze. Jedním z doporučení kriminalistu, když se třeba žena vrací večer přes neosvětlené nepřehledné místo, je to, že se nemá chovat jako potencionální oběť, ale jako lovec. Takže? Dalo by se říct, probuďte v sobě tu šelmu? Svým způsobem ano. Zkuste se na tu nepříjemnou ulici podívat tak, že přímo hledáte, kde je nějaká „jiná oběť“. Ne vy, to on, který čeká ve stínu je obětí. Naostřete smysly, uši, oči, žádné hypnotizování chodníku a rychlý sprint se sklopenou hlavou. Všímejte si detailů, doslova je vyhledávejte, jako na lovu…

Tento postoj, pokud tuhle psychologickou hru člověk přijme, do jisté míry pomáhá i bojovat se strachem a s případnou váhavostí se bránit. Neboť v tuto chvíli, kdy je člověk lovcem, je na akci připraven.

A tím se dostáváme k dalšímu bodu okamžik překvapení. Je to neskutečná výhoda, v některých situacích naprosto zásadní. Ale ať už se rozhodne člověk řešit jen nějakou běžnější záležitost, uvedla jsem třeba ten případ šikany v práci, tak by se o něj neměl nechat připravit. Vyrukovat tedy by měl až ve chvíli, kdy je plně duševně zmobilizován, má zmapovaný terén a současně naplno využije zaskočení druhé strany.

Takže jak si odpovědět na naše dnešní otázky? Pokud se střetnete se zlem, ať už v jakékoliv formě, máte plné právo se bránit. Nedělá to z vás horšího člověka, nekazí charakter a hloupé názory okolí neřešte. Je to váš život a o něj jde především. Obranu zvolte podle situace. Každá má jiné řešení, jsem zastáncem toho, že čím menší ztráty pro vás, tím lépe, ale pokud je zlo, které vám vstoupilo do života příliš velké, tak nemá smysl vyjednávat, otálet, utíkat. Ale postavit se mu. A do obrany dejte vše, ukažte svoji sílu, protože jen tak můžete druhou stranu zlomit a zachránit sebe sama. Věřte sami sobě, protože váš nejlepší přítel – váš vlastní mozek touží nejvíc po jediném – udržet se naživu a proto vás nenechá ve štychu jako jiní lidé, kteří jsou někdy zbabělí.

A poslední věc… je nakonec jedno, jestli se zlem střetne jedinec, národ, země, kontinent, či část světa, stále tyhle pravidla platí. Právo bránit se.

Přeju vám, ať každou svoji životní šachovou partii vyhrajete, nenechte se znervóznit, nenechte se unavit, byť se hra potáhne i několik let a nenechte se zastrašit, když vás jednou po letech protihráč vyzve na odvetu. Protože i to se může stát.

Vím, že možná právě teď je strach v mnoha z nás, nenechme se jím ale ani teď ani nikdy jindy ochromit. Ani se nenechme zastrašit.

Důvěra v sebe sama je základ ;)

Děkuji za všechny milé a přínosné komentáře.

Vaše Iwi


PS: Článek pojednává o různých všeobecných situacích, do kterých se člověk může dostat, je záměrně napsán srozumitelnou formou i pro běžného čtenáře, každý nechť si z něj vybere, co ho osloví. Je mi jasné, že s některými věcmi v článku uvedenými nebudou všichni souhlasit, ale rady v něm užité jsou doporučení odborníků na bezpečnost jedince i států, psychologů a psychiatrů a odborníků přes zbraně, taktéž pracovníků kriminální policie, speciálních jednotek a pracovníků justice.

PS2: I kdyby to něco prospěšného přineslo jedinému člověku v těžké situaci, měl tento článek smysl.


pátek 13. listopadu 2015

Podivné ráno

To je to, co dneska čeká celý západní svět…

Zavzpomínám ale krátce na jednu osobní událost... Je to už dlouho, ale po měsících starostí a stresu jsem se probudila do slunečného dne, dokonce si udělala i menší procházku, potkala pár milých lidí. Takový den, který pohladí na duši. Dodnes si ho velmi dobře pamatuju.

Nic nenasvědčovalo tomu, že večer se stane něco, co nejen mně samotné, ale i dalším lidem navždy, nenávratně a naprosto zásadně změní život. Ten večer odstartoval velkou bouři jednoho mikrosvěta.
A všichni, co tu smršť „přežili“ více či méně zasažení, tak dobře věděli, že nic nebude jako dřív…

V pátek 13. listopadu 2015 taky svítilo slunce, když jsem pila ráno kávu, tak jsem si říkala, že to je takový příjemný den. A nic nenasvědčovalo tomu, že tento den se navždy zapíše jako skutečně černý pátek do naší mysli a že Evropa už nikdy nebude jako dřív…

Ale vlastně v to doufám, že nebude jako dosud. Že tahle facka, kterou nedostala nejen moje milovaná Paříž, ale prakticky celý náš západní svět a my všichni, tak nás snad probere z našeho podivného stavu, v kterém se nacházíme….

Nechci být patetická – vážně to nemám ráda, ale dlouho mě nic nezasáhlo tolik, jako od první minuty poslouchat a číst zprávy a vědět, že střelba stále ještě pokračuje, že se to ještě pořád děje – TEĎ, v tuto chvíli… že umírají další lidé… Tři hodiny bezmoci… A neskutečný výsledek blížící se k 150 obětem…

Víte, že mazaný králíček je prostor pro lidské odlišnosti, je to prostor tolerance, pochopení, místo, kde se nikdy nebude podporovat k nenávisti, ale taky je to prostor, kde vládne víra v chladnou logiku a taky i západní právo, byť mu k dokonalosti někdy zbývá velký kus cesty.

Nejvyšší hodnotou, kterou ale znám, jsou život a svoboda.

Myslím, (pokud jste věřící) že Bůh je v tento okamžik nejspíš hodně zmatený, jak na něj z jedné strany křičí muslimský svět, a z té druhé jej volá na pomoc i ten křesťanský, tak trochu to připomíná křižácká tažení, takže nakonec nemá smysl se jen modlit, Bohu můžeme jen poručit duše obětí, ale my živí se musíme o sobe postarat sami.

Doufám jen, že to celé nevygraduje v hloupý radikalismus, protože nejhorším aspektem této situace kolem terorismu a Islámu, Islámského státu je právě nevyvážený přístup, který je buď naprosto snílkovský, nebo naopak plný slepé nenávisti a co hůř i hlouposti a to jak v táboře snílků, tak radikálů.

Co říct?

Chtěla bych se probudit do jiného rána…. Do jiné Evropy… Do jiného světa…. Ale je to jen přání a my se nesmíme nechat zlomit v tom, v co věříme.

Vaše Iwi

14.11.2015, 1:50

neděle 18. října 2015

O blogování, soutěžích a nenávisti

Chtěla bych vám dneska napsat takové zamyšlení o blogování, o soutěžích a o věcech, kterých jsem si poslední dobou všimla. A taky o virtuální nenávisti, i když té asi věnuju ještě jeden samostatný článek i z pohledu práva.

Předně bych chtěla ještě jednou poděkovat milé čtenářce L.  za nominaci blogu Mazaný králíček do blogerky roku. Tisíckrát víc mě ale potěšily její milé zprávy, které mi napsala (a v kterých se zmínila i o tom, že blog nominovala.) Nominace jako taková mě trochu i vyděsila, protože vždycky mě nakonec překvapí, že v tom obrovském virtuálním oceánu najde někdo „to zrníčko písku“, které moje blogy představují.

Víte, Blogerka roku je soutěž, která každý rok šla mimo mě a musím říct, že to letos není jiné, ani navzdory tomu, že sama blogy píšu. Pro mě osobně největším oceněním je to, že někomu přijdou články na Makeupmania.cz nebo na Mazaný králíček přínosné a že ho zaujmou.

A ačkoliv jsem tohle téma soutěže nechtěla nijak víc otvírat, tak poslední dny mě přivedly k závěru, že malé zamyšlení by nebylo na škodu. Protože asi mám několik věcí na srdci, které bych vám už chtěla delší čas říct, nejen o soutěžích… ale o mém blogování vůbec.

Předně asi to, že já obecně na soutěže moc nejsem – na jakékoliv soutěže, což asi ti všímavější postřehli. 

Z části je to asi určitá lenost (je potřeba se podívat kruté pravdě do očí ;) a z části mě to jednoduše moc ani nebaví ( je potřeba se podívat kruté pravdě do očí  podruhé ;) , taky nerada jako soutěžící sděluju své osobní údaje a z části taky proto, že v tom nevidím hlubší smysl, což se třeba týká zrovna blogerky roku. Protože - kolik lidí - tolik chutí… a ani rozdělení do kategorií tomu moc nepomůže. Tak jaképak hlasování? Když to nakonec nevypovídá nic o tom podstatném. K tomu se zkrátka já nepřinutím. Na druhou stranu pár blogů bych i já ocenila ráda, ale zase vybrat jeden je prostě dilema nad mé síly.

Ale přesto všechno, to má i nějaká plusy, dají se tam každý rok objevit blogy neskutečně zajímavé, taky nové a s kvalitním a odlišným obsahem (pročež tam nakonec vždy vlezu), jinak ale zastávám názor, že blogosféra je komplikované a těžko neuchopitelné téma obecně, takže nějaká soutěž to jen tak nezmapuje.

Pokud ale na soutěže jste, nebo rádi i takto oceníte někoho, kdo se vám líbí, tak klidně. Zastávám názor, že to je opravdu každého soukromá věc, co zvolí za postoj – ať už čtenáři, nebo ostatní blogeři. A dost nechápu tu potřebu, kterou letos má tolik lidí v této záležitosti, a sice kopat do všeho a do všech kolem. Letos víc než kdy jindy vše kolem této soutěže připomíná především virtuální dívčí válku… což není moc fajn, když nějaká událost v lidech probouzí nakonec takovou nenávist. Otázka je, v čem všem (a v kom všem) je nakonec chyba?

Za sebe sama můžu jen říct, pokud jsem někdy nějakého autora blogu chtěla ocenit, jednoduše jsem zanechala pochvalný komentář, napsala zprávu, nebo mail a tak to dělám celé roky. Což je ostatně asi typ reakce, která většinu blogerů potěší nejvíc, stejně jako mě samotnou.

Takže tak, v soutěžích nehlasuju a nehlasuju ani za vlastní blogy. Ale neodsuzuju, když to někdo udělá, blogerka roku umožňuje podle pravidel nominovat i vlastní blogy a nic si nenalhávejme, blogy, které se v blogerce roku mihnou, nebo dokonce umístí, tak často jistý nárůst sledujících zaznamenají. Po pravdě jsem o některých ani neslyšela, než se objevily v této soutěži a třeba v ní i dosáhly nějakých výsledků a ještě dneska z toho svým způsobem těží a „žijou z nárůstu sledujících získaných díky zveřejnění blogu v soutěži“, takže by se hodilo říct k některým debatám, že „Ty, kdož si bez viny, hoď první kamenem“ ;)

Za mě říkám tedy k této věci - proč ne, můj styl to není, ale každý člověk ať dělá, co sám uzná za vhodné. Myslím si, že ani v takovou chvíli, kdy třeba někdo nominuje sám sebe, nejsou na místě nenávistné reakce, ale o té nenávisti dneska ještě bude řeč.

Další věcí, co bych vám chtěla už delší dobu napsat, jsou důvody, proč jsem blogy začala psát a proč v psaní pokračuju. Je to prosté, psaní mě totiž baví. A tohle jako hlavní důvod stále trvá. Až mě to bavit přestane, jednoduše „zavřu krám“ a půjdu dělat něco jiného, co mě bude v tu chvíli těšit víc.

Nechci, aby to teď vyznělo nějak špatně (či bylo špatně pochopeno), ale tohle je opravdu hlavní důvod. To, že někdo články čte, že se mu třeba i líbí, nebo mu „něco dávají“, případně si najde čas k debatě a že si ho někteří z vás najdou velmi často, toho si moc cením, dělá mi to velkou radost, ale je to pouze příjemný a moc krásný bonus pro mě. Já měla víc než dva roky blog neveřejný a psala si jen tak pro radost sebe sama, takže ano - primární důvod je, že psání mě baví.

Nikdy bych proto nechtěla sklouznout k prohlášením o „ svém sebeobětování“, že „to vlastně všechno dělám pro vás“ (a nedej bože, že si toho nevážíte….. nezbedníci… ;)  Tak snad mi rozumíte, jak se na své blogování dívám… Je to koníček.

Taky asi další zásadní věc je, že já začala psát blogy bez ambicí a stále bez ambicí jsem, co se blogů týče, samozřejmě. Netoužila jsem a ani netoužím mít tisíce čtenářů, volím jako ve všem totiž raději kvalitu, než kvantitu. Vím, že oba moje blogy dneska čtou příjemní, chytří, milí, přátelští lidé. Ani jediného z vás bych nevyměnila za čtyřciferný čí víceciferný ukazatel sledujících. A tak mě vlastně potkalo to nejlepší, co se autorovi blogu může stát, že energii, kterou vkládá do článků, dostává vlastně zpátky v podobě reakcí lidí, kteří ty články čtou (případně s ním debatují na jiných sociálních sítích.) – každý blog má svoji FB stránku a od 18.8.2015 mám založený účet na instagramu (najdete na blozích nově i tlačítko).

Další věcí, která v tom všem hraje roli, je ochrana mého soukromí. A je mi jasné, že pozornému čtenáři to asi taky neuniklo.

Byť něco jako naprosté soukromí dneska neexistuje a najít někoho není tak těžké, pokud o to vážně stojíte (chce to jen čas, energii a někdy i peníze), tak přesto nemám v úmyslu dělat svůj život víc veřejným, než je. Na blozích a sociálních sítích najdete přesně tolik, co jsem ještě ze svého soukromí ochotná pustit do světa a sdílet s jinými lidmi. Jinak si své soukromí dneska velmi dobře chráním. Za posledních víc než deset let je i v tom reálném světě naprosté minimum lidí, kteří mají o mém životě skutečně přehled a kteří se dostali vůbec za informační hranici „obyčejný život“, takže si to nemusíte brát nějak osobně – jsem zkrátka taková. A ani blogy tento můj přístup nezmění. Možná jednou změna přijde, ale ty důvody budou muset být zcela jiné, než je úspěšnost blogu ;)

No a k té nenávisti na sítích – zdá se mi jednoduše zbytečná. Víte, když nejde o život, jde vlastně o….  V reálném životě mnoho z nás potkají takové věci, které musíme nějak vyřešit, či doslova přežít, nebo se s nimi srovnat, že tyhle „žabo-myší“ války jsou ve světle běžného života doslova plýtváním energie, času a dalších zdrojů. A poslední dny to snad i postrádá už logiku.

Nějaké poznámky bych k tomu přesto napsat chtěla, protože „to napětí“ sleduju déle, než trvá tahle miniválka kolem soutěže.

A sice chci dnes psát „o dvojím metru“. O tom, že co člověk netoleruje jiným, sám nakonec občas udělá. Stane se, že osoby, které si stěžují na chování haters, ani v minulosti neměly problém se občas chovat stejně. A nemusí to být nutně útočný komentář na někoho konkrétního, ale někdy jsou to jen takové „ nevinné malé poznámky“ o tom, jak by měl být svět „ideálně uspořádán“. 

Víte, shazování jiných, odrazování od toho, aby něco zkoušeli(nejlépe pod zástěrkou "já to s Tebou myslím dobře) a komentářů, že pro ně je to příliš těžké a že to určitě nezvládnou a vůbec… to je čistá manipulace, nemusí tedy padat vulgarismy, aby člověk "šel tak nějak za hranice“….  

Takže co je ještě v pořádku? Pouhá cílená ignorace? Nejlépe v kombu s přístupem, že přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž? Všechno to jsou bohužel taky manipulativní a taky dost špinavé techniky…
Ale ještě přitvrdíme.

Takže jsou dokonce v pořádku dvojsmyslné poznámky, nebo urážlivé komentáře, protože máme pocit, že přece hlásáme pravdu – a tak účel nakonec světí prostředky, jak řekl Niccolo Machiavelli?

Nemyslím si, protože i pravda je, přátelé, jen relativní pojem, ať už se nám to líbí, či ne. A tak ani v tuto chvíli není nenávist na místě.

Nenávist je jako nakažlivá choroba, když jste jí vystaveni, snadno ji chytnete a těžko se jí člověk zbavuje, protože dává pocit moci a je tak trochu návyková.

Neznám větší „sílu“ než je nenávist, což je smutné a děsivé zároveň. Ani láska není z mého pohledu dnes totiž tak silná, protože dneska nakonec náš život ovládá spíš chladné racionální myšlení než emoce. A láska a logika se občas nesnesou, ale nenávist si s chladným kalkulem rozumí moc dobře.

Dneska jsem ve své podstatě snad i trochu cynik (ovšem se smyslem pro černý humor ;), možná je to pro někoho smutné, ale je to tak. Dovedly mě k tomu zkušenosti, život, lidé. Uznávám, že s některými byste se určitě setkat nikdy nechtěli. Přesto mám trochu paradoxně a nebo právě proto lidi ráda a věřím v to, že obyčejná lidská slušnost by se měla dodržovat (ona vám nakonec pomůže někdy zvládnout i situace, u kterých nevěříte, že ještě dobře dopadnou).

Nemusíte mít rádi všechny lidi jako vlastní děti, není to ani v našich silách, dokonce ani všichni lidé nebudou mít rádi nás, protože tak to na světě chodí, ale i když si s někým nesednete, i když nesouhlasíte, i když jste rozdílní, přesto jednu věc dodržet lze, můžete si vybrat, jestli budete slušní, nebo zvolíte snadnou cestu nenávisti. Záleží jen na vás a na tom, kolik v sobě nesete vnitřní síly, protože to je jediná věc, která vás od nenávisti, která se v davu lidí navíc šíří jako mor, dokáže vůbec ochránit.

Napište mi, co si myslíte vy - o blozích, jestli rádi soutěžíte, nebo jestli věříte na lidskou slušnost? ;)
Nebo třeba, jestli poznáte manipulátory a jejich způsoby jednání? ;)

Vaše Iwi


sobota 19. září 2015

Smysluplné recenze, skrytá reklama, opinion leaders, výdělky blogerů a agentury 

Dnešní článek je zaměřen z pohledu čtenáře zejména beauty blogů, ale hodně věcí platí samozřejmě v obecné rovině.

Celý článek si můžete přečíst na mém druhém blogu www.makeupmania.cz a odkaz na něj naleznete ZDE.

Děkuji za všechny milé komentáře a budu se těšit na váš názor či postřehy k tématu.
Vaše Iwi


čtvrtek 30. července 2015

Největší trápení jsou často tichá

Nedávno se zase někde na těch internetech strhla debata na téma, jak kdo má těžký život. Což je samo o sobě vcelku na hlavu, protože jen my sami víme, čím jsme skutečně prošli či procházíme, ale předávat to světu jako obecnou nic neříkající slepeninu asi moc hluboký význam pro běh událostí světa stejně nemá. Ale tak budiž, když už máme ty internety… a milujeme sdílení už od pravěku ;)

Vím, že to není snadné a občas trvá dlouho, než se smíříme s tím, že některé kapitoly v knize našeho života nejsou napsány, tak jak bychom si přáli a ani tak, jak by byly napsány v normálním světě. Na druhou stranu - těžké to měla v životě spousta lidí. Někdo víc, někdo míň. A s někým bych neměnila ani za zlaté tele. Ale ať už je ta míra trápení jakákoliv, nikdo nás příliš dlouho za to omlouvat stejně v běžném životě nebude. A přijde čas, kdy musíme fungovat jako ostatní a žádné jednání v rukavičkách od okolí už nehrozí.

Což se teď i nabízí mimo jiné jako další otázka u Hosta. Protože jednat s dítětem, které je v pubertě, je jedna věc. Jednat s dítětem, které je v pubertě a prožilo nedávno takovou těžkou životní ránu, je další věc a jednat s dítětem, které je v pubertě, zažilo těžkou životní ránu a od toho okamžiku je vše podle něj, protože, ten kdo držel pevně otěže nějaké výchovy a určoval hranice, tak je nenávratně pryč a my ostatní, celý život tak nedůslední, teď navíc chodíme kolem něj po špičkách a přehlížíme, tolerujeme, neustále ustupujeme, protože se mu přece stala taková zlá věc.

Myslím, že mu tím ale vlastně hodně ubližujeme, když v rámci smutku jsme si z něj udělaly (hlavně my ženy) pupek světa. Mám ho sice vážně moc a moc ráda, ale realisticky musím uznat, že je samozřejmě  dost velký a taky dost chytrý a taky ve „správném“ věku, aby si rychle uměl dát dvě a dvě dohromady a zorganizoval si během té krátké doby vcelku pohodlný život, kdy kompromis spočívá v tom, že on řekne, po čem touží a ostatní se buď nechtějí rozčilovat, nebo mu i rádi uhnou, ať je to jakékoliv přání, protože přece to má těžké…
A vím, že bych mu já sama některé věci netolerovala za běžného stavu a už vůbec bych to takhle tiše nepřecházela u svého dítěte, protože myslím, že nějaké hranice by být měly.

Takže na rovinu říkám, že hledám odborníka, s kterým bych se mohla poradit o této specifické situaci. Na druhou stranu, jak víte, nejsem jeho rodič a navíc on je už v tom podivném věku, kdy už nic moc beztak nezachráníte a vlastně to můžete jen víc pokazit.

Jen se děsím jednou té tvrdé lekce, jakou mu okolí nadělí, protože cizí lidé ho nebudou donekonečna omlouvat jako my, nebo mu ustupovat.

Ale ať se vrátíme k těm životopisům na netu, které popisují ty „malé-velké“ osobní tragédie…

Občas člověk má zkrátka potřebu demonstrovat, co všechno zvládá, nebo nezvládá. Těžko říct, co k tomu vede – možná pocit, že se mu uleví, když se svěří. A asi na tom není nic špatného, dneska se díky sociálním sítím maže ten rozdíl, že se svěříte nejlepší kamarádce, nebo X virtuálním kámošům. Takže asi ano, i tohle je cesta. (Nepočítají se sem samozřejmě texty, které mají hlubší myšlenky a mohou opravdu někomu pomoct a poskytnout informace o konkrétním problému, ať už to je nějaká závislost, nemoc nebo podobně.)

Horší je, když k takovým ventilacím vedou spíš pohnutky jako snaha získat si pozornost a soucit okolí, nebo obdiv a nakrmit své ego. Potřeba vyzdvihnout se kapku nad ostatní smrtelníky a ukázat jim, že my jsme lepší, protože jsme zvládli tolik.

Na těch internetech se ty pohnutky těžko odhadují, pamatujte, že na net každý pustí jen to, co se mu hodí do krámu a tak vás často spolehlivě vede po cestičce, jaký obrázek si o něm máte nakonec vytvořit. Nelze říct, že někoho skutečně znáte, když ho znáte jen přes net.

Na druhou stranu, v běžném životě mě lidi taky umí stále ještě překvapit a ne vždy v tom dobrém, takže na tom všem zase tolik nesejde. A ani na netu nejsou lidé horší, než v realitě – i tady jsou fajn lidé, s kterými vás nakonec spojí překvapivě hodně věcí, zájmů a názorů, a i na netu potkáte pitomce, stejně jako třeba cestou do supermarketu.

Jednu věc mě ale reálný život naučil. Že skutečná velká trápení jsou tichá. O takových se málokdy píšou články, nebo statusy na FB. Lidé o nich nemluví. Ani když se to děje, ani později. A když už, tak zcela výjimečně.

Mnohokrát za život jsem slyšela někoho říct (nebo četla), že třeba jeho rodina stojí slušně řečeno za houby, že táta pije a matce je ukradený. Taky, že partner má bokovku, nebo že jsou v rozvodovém řízení. Nebo že nejlepší přítel ho zradil. A taky že mu zkrachovala firma, obchodní partneři ho podrazili a on splácí miliony, nebo že už dva roky hledá zoufale práci, která ho uživí a stále nic. A že  jeho děti mají anorexii, nebo berou drogy. Zdálo by se žádná tabu…

Je ale jedna oblast, kde se často mlčí (ale ne vždy), protože věta, která definuje podstatu věci, se vyslovuje těžko. A tou větou je: „Mám strach o svůj život.“ (Případně sem spadá ještě kategorie „Mám strach o život blízkého člověka.“)

Potkala jsem takových lidí několik, a i když příčiny toho strachu byly různé, všichni měli tu zvláštní uzavřenost společnou…
A ať už to je smrtelně vážná choroba, se kterou se snaží ještě bojovat, nebo je to týrané dítě, nebo má dotyčný za zády „svého střelce, který mu ve tmě dýchá za krk“, je to vcelku jedno.

V každé ze jmenovaných oblastí se určitě najdou výjimky, které ventilují své pocity i přes ty internety. Přesto je to jen malý zlomek z celkového počtu.

U nemoci se lidé totiž často bojí, že je okolí buď odepíše, nebo začne slepě litovat, ale nakonec zůstanou stejně všem ukradení. Dítě, zvlášť to týrané hledá jen těžko znovu důvěru k lidem a vůbec k okolnímu světu a svědci nejsou blázni a zbytečně neriskují, protože ono ochrana svědků v ČR má zkrátka do té americké opravdu hodně daleko.

Tihle všichni lidé se zkrátka nepotřebují camrat (chválit), čím si prošli či procházejí.

Takové příběhy jsou opravdu často dost silné a možná i zajímavé a snad i inspirativní, ale přesto si je jen tak nepřečtete. Protože je snadnější napsat, že táta prohrál barák v automatech a tak dětství bylo na prd, než že moje maminka mě kdysi málem utýrala k smrti…

A někdy je ten boj tak tichý, že to netuší ani blízké okolí. A netuší ho ve chvíli velké bitvy a neví o něm ani po letech. Díky čemuž pak občas vznikají i situace, které se jen hemží černým humorem. Ale nechci vás tu dneska zasypávat veselými historkami „z natáčení“.

A ještě jednu věc mají společnou, když jsem se těch lidí kdysi ptala, jak je to možné, že okolí netuší, co se děje, tak všichni odpověděli, bez ohledu na ten prvotní důvod strachu, stejně – předstírám obyčejný život. Život, v kterém je vše na první pohled normální a v pořádku. Což je nakonec i jejich recept na přežití a na to, aby si člověk z toho všeho nezbláznil.

A tak příště i v běžném životě, když někde narazíte na něčí příliš hlasité krmení vlastního ega, zkuste spíš zapátrat po tom tichém a obyčejném, možná trochu uzavřeném člověku. Možná se za jeho mlčením skrývá daleko zajímavější příběh…

A co vy? Komu byste se nakonec svěřili, že toužíte žít? A svěřili byste se? ;)

Vaše Iwi


PS: Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mě potěší ;)