Destrukce
jako forma umění (aneb povídání o Destrukčním deníku)
Nejsem
rozhodně žádný stoletý profesor umění, ani odborný kritik, který snědl moudrost
světa, ale umění miluju celou svou duší ve všech možných formách od klasické
krásy až po bizarní šílenost, to jen tak na úvod k tomu všemu, o čem tu
dneska budu psát. Myslím, že umění všeho druhu k životu potřebuju stejně jako vzduch.
Už
jsem se na FB trochu zmiňovala, že momentálně mám zase období skupovaní knih,
kdy každou skoro každou volno chvilku, kterých teda zas tolik zrovna není, buď
šmejděním v knihkupectví, nebo po knihách slídím na netu. Při těchto mých
výpravách jsem znovu narazila na Destrukční deník od Keri Smithové.
Pokud
jste se nesetkali zatím s touhle „knihou neknihou“, jedná se o knihu,
která je vlastně určená k destrukci, obsahuje návody, jak knihu máte postupně
„ničit“ a projevovat tak svoji kreativitu, až se stane jakýmsi osobním dílem. Pokud
milujete prokleté básníky a možná i moderní formy umění, kdy v destrukci vidíte
možnost uměleckého vyjádření, je tohle zajímavá forma zábavy.
Zní
to šíleně?
Asi
kapku ano, ono se člověk asi musí dostat do jistého „stavu mysli“, aby tyhle
věci vnímal, tak jak možná autor projektu zamýšlel, že ničení knihy je vlastně
krásná věc, nebo alespoň výsledek toho ničení může být krásný.
Upřímně
moje „klidné, spokojené a konzervativní já“ tohle asi moc nedokázalo nejprve
ocenit, nebo ano – originalita se cenila, ale nemohla jsem se dlouho přenést
přes myšlenku, že „ničím knihu“, protože já mám knihy ráda, což asi už tušíte.
Ale
stačí se posunout do trochu jiného období a věci můžou být jinak……
Klasik
říká, že utrpení a vůbec jakékoliv negativní emoce jsou pro uměleckou tvorbu to
nejlepší, protože dělat hezké věci dokáže sice i spokojený člověk, ale mít
skutečnou potřebu ventilovat své pocity má spíše člověk s negativními emocemi.
Možná právě ty negativní emoce, které se derou na povrch s větší vervou,
pak dávají konečnému dílu větší sílu. Jsou silnějším hnacím motorem, než je
čistá spokojenost a klid.
No,
záleží asi na každém, jak to vidí…
Ale
ať už vezmu někoho jako Božena Němcová, nebo Niccolò
Machiavelli, nesmrtelnost jim zajistila díla, která napsali v největším zoufalství
a stresu. Yoko Ono uchvátila Johna Lennona právě tak. Při své výstavě, kde
ventilovala svoje negativní emoce z dění ve společnosti. Jan Saudek
nafotil své nejlepší fotky v době, kdy dřel jako nespokojený dělník v socialistickém
Československu. A tak bychom mohli pokračovat přes film, fotky, básníky,
malíře…
Malíř Claude Monet vděčí za svoji nesmrtelnost oční chorobě,
která mu ubírala ke stáří sil a udělala z něj dost nevrlého a arogantního
dědka, který svět viděl jinak (a to doslova) a taky měl velkou potřebu světu a
ostatním umělcům dokázat, že je dobrý, možná dokonce nejlepší (on si myslel, že
je nejlepší, jak jinak). No, díky bohu za tu jeho nasranost, protože skrze tu
vznikla ta nejlepší díla a dnes máme knihkupectví plné krásných plakátu,
kalendářů… Zkrátka Monet do každé rodiny ;) Nemluvě o tom, že naštvaný a
nemocný Monet svou tvorbou odstartoval vznik jednoho zcela nového uměleckého
směru (impresionismu) a inspiroval tak mnoho dalších umělců.
Tak to bychom měli ty negativní emoce… a potřebu je
ventilovat.
Jednou
z oblíbených forem ventilace nervového vypětí či jiných negativních emocí
je destrukce jako taková. Jednoduchá a tradiční metoda jak se zbavit stresu,
přetlaku. Kdo nikdy nerozbil ve vzteku žádné nádobí jako Rudolf II., ten neví
co je pravý vztek ;)
Vzpomínám
na kolegu z bývalého zaměstnání. Dělal práci, kde se chyby neodpouští, kde
perfekcionismus je standardem, tlak okolí a stres na denním pořádku a kde se
vyžadují nervy ze železa (nebo alespoň na tom místě v té době to tak bylo).
On
byl klidný, absolutně introvertní, inteligentní, pečlivý a mimo jiné mě toho hodně
naučil, jelikož se stal mým mentorem (o mentorech si dáme článek někdy příště).
Byla
jsem z toho jeho perfekcionismu a klidu hlavně ze začátku někdy úplně
vedle sebe, přišlo mi to jako nedosažitelný ideál. Byl jako socha, s kterou
nepohne ani uragán.
A
pak jsme se sešli jednou v kuchyňce, on tam došel s velkou hromadou
papírů, které nesl ke skartaci. Jak tak rval ty papíry ručně na kusy a házel je pak ještě do
skartovačky, začal si to hrozně užívat (to byla změna proti té jeho standardní
poker face), začali jsme si povídat, nakonec jsme se tak rozjeli v zábavě,
že nás bylo slyšet až na hlavní schodiště. Tamější ticho jak v katedrále protínal náš smích. Z pohledu vedení jistě neslýchaná drzost, neb v půlnočním království se nesmí smát ani zpívat. ;)
Pamatuju
si, jak mi tenkrát vysvětlil, proč mu přijde trhání papírů, skartování a
likvidace taková zábava. Jelikož to byla jediná destruktivní činnost, která na
jeho pozici byla oficiálně povolená a při které se mohl uvolnit během
náročného dne a upustit páru. Možná triviální hloupost…… ( a možná taky jistý
pud sebezáchovy?)
Kdo
ví…
Každopádně
já mám svoji práci ráda, ale momentálně mezi hlavní rysy patří vcelku vysoké
tempo a navíc se vyžaduje tak trochu nezlomný optimismus, klid, perfekcionismus.
O časové náročnosti ani nemluvím. Nejsem ale nešťastná, baví mě to a já miluju
ty stavy, kdy doslova plivu krev, protože nejlepší výkony podávám prostě pod
tlakem, nadopovaná adrenalinem, vždycky jsem byla taková, miluju, když to má
zkrátka švih, jen tu narůstá ta vnitřní potřeba někde se pak uvolnit. Tvořit
něco, bez zábran, kde nejste sešněrovaní přísnými pravidly jako ve svěrací kazajce,
kde je to naopak jen a jen na vašem osobním citu, kde je vše povoleno.
Od
malička jsem ráda kreslila. Nejsem žádný Picasso, jen mě to jednoduše baví. Na
klasickou malbu mě ale příliš neužije, nějak mi nevyhovuje ta neskladnost té
činnosti jako takové a taky časová náročnost. A takové ty DIY projekty mě
příliš většinou nelákají. Ale kreslení mi poslední dobu opravdu začíná chybět.
Mám chuť si zase něco načmárat, jen tak pro zábavu. A taky mám chuť zkusit tvořit
něco nového, jiným způsobem, bez zábran a pravidel, zkrátka uklidnit svou
rozháranou duši předávkovanou adrenalinem.
A
tak se možná ze mě stane ničitelka knih, tedy knihy, té jedné – primárně k tomu
určené a třeba tyhle malé denní radosti v podobě kreslení a ničení deníčku
uspokojí moji touhu ;) A možná mi přinese i poznání nových pocitů, kdo ví…
Svatý
Petr pravil, zkusit se má všechno a u toho dobrého setrvat ;) Tož tak…
PS: A když jsme dneska tak u toho umění, prozradím vám, že hrozně ráda od malička chodím do galerií, dokážu se
hodiny dívat na obrazy, fotky, sochy… a baví mě to :D
Naprosto
chápu posedlost Christiana Diora, který obrazy miloval a původně se živil
obchodováním s nimi (nebo bych spíš řekla, že je jen skupoval a těžko se
loučil s každou krásou ve svém životě.) Já svůj první obraz koupila v galerii,
když mi bylo pět let. Naštěstí personál galerie byl velmi vstřícný a měl pochopení
pro fanoušky umění všeho věku, takže z toho vznikla veselá rodinná story,
taky jsem samozřejmě měla kliku v podobě babičky, která umění milovala (a
neváhala za něj pustit chloupek) a též jsem měla chápavou mámu, která respektovala, že její
dítě je stejně trefené jako její matka.
Byl
to paradoxně nejdražší obraz, který jsem si kdy z galerie pořídila (to bude
asi tím, že ho platil tehdy někdo jiný :D
Co
vy a umění? Máte rádi? Knihy, fotky, obrazy, filmy, divadlo, hudba? Potřebujete k životu? A co Destrukční deník? Povídejte – piště… o čemkoli … ;)
Děkuji
všem za komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost ;)
Vaše
Iwi
Moje milá, odestrukčním deníku uz jsem slyšela, ale nevím proč, mě to nejak neoslnilo.. Ale věřím, že pro někoho tomůže být skvělá věc :)
OdpovědětVymazatMoc se těším na článek o mentorech, to bude, myslím, můj šálek kávy :)
Naprosto chápu, on mě z počátku taky neoslnil ;) (a asi ani teď to není vyloženě divoké nadšení, ale spíš zvědavost? Možná jen touha legálně si ulevit od stresu :D
VymazatTakový legální vandalismus? Snad... Uvidíme.
Mentory jsem nakonec zahrnula do článku s knižním tipem, který jestli jsi ještě nečetla a to téma Tě zajímá, tak určitě doporučuju ;)