Mazaný Králíček

Destrukce jako forma umění (aneb povídání o Destrukčním deníku)

Nejsem rozhodně žádný stoletý profesor umění, ani odborný kritik, který snědl moudrost světa, ale umění miluju celou svou duší ve všech možných formách od klasické krásy až po bizarní šílenost, to jen tak na úvod k tomu všemu, o čem tu dneska budu psát. Myslím, že umění všeho druhu k životu potřebuju stejně jako vzduch.

Už jsem se na FB trochu zmiňovala, že momentálně mám zase období skupovaní knih, kdy každou skoro každou volno chvilku, kterých teda zas tolik zrovna není, buď šmejděním v knihkupectví, nebo po knihách slídím na netu. Při těchto mých výpravách jsem znovu narazila na Destrukční deník od Keri Smithové.

Pokud jste se nesetkali zatím s touhle „knihou neknihou“, jedná se o knihu, která je vlastně určená k destrukci, obsahuje návody, jak knihu máte postupně „ničit“ a projevovat tak svoji kreativitu, až se stane jakýmsi osobním dílem. Pokud milujete prokleté básníky a možná i moderní formy umění, kdy v destrukci vidíte možnost uměleckého vyjádření, je tohle zajímavá forma zábavy.

Zní to šíleně?

Asi kapku ano, ono se člověk asi musí dostat do jistého „stavu mysli“, aby tyhle věci vnímal, tak jak možná autor projektu zamýšlel, že ničení knihy je vlastně krásná věc, nebo alespoň výsledek toho ničení může být krásný.

Upřímně moje „klidné, spokojené a konzervativní já“ tohle asi moc nedokázalo nejprve ocenit, nebo ano – originalita se cenila, ale nemohla jsem se dlouho přenést přes myšlenku, že „ničím knihu“, protože já mám knihy ráda, což asi už tušíte.

Ale stačí se posunout do trochu jiného období a věci můžou být jinak……

Klasik říká, že utrpení a vůbec jakékoliv negativní emoce jsou pro uměleckou tvorbu to nejlepší, protože dělat hezké věci dokáže sice i spokojený člověk, ale mít skutečnou potřebu ventilovat své pocity má spíše člověk s negativními emocemi. Možná právě ty negativní emoce, které se derou na povrch s větší vervou, pak dávají konečnému dílu větší sílu. Jsou silnějším hnacím motorem, než je čistá spokojenost a klid.

No, záleží asi na každém, jak to vidí…

Ale ať už vezmu někoho jako Božena Němcová, nebo Niccolò Machiavelli, nesmrtelnost jim zajistila díla, která napsali v největším zoufalství a stresu. Yoko Ono uchvátila Johna Lennona právě tak. Při své výstavě, kde ventilovala svoje negativní emoce z dění ve společnosti. Jan Saudek nafotil své nejlepší fotky v době, kdy dřel jako nespokojený dělník v socialistickém Československu. A tak bychom mohli pokračovat přes film, fotky, básníky, malíře…

Malíř Claude Monet vděčí za svoji nesmrtelnost oční chorobě, která mu ubírala ke stáří sil a udělala z něj dost nevrlého a arogantního dědka, který svět viděl jinak (a to doslova) a taky měl velkou potřebu světu a ostatním umělcům dokázat, že je dobrý, možná dokonce nejlepší (on si myslel, že je nejlepší, jak jinak). No, díky bohu za tu jeho nasranost, protože skrze tu vznikla ta nejlepší díla a dnes máme knihkupectví plné krásných plakátu, kalendářů… Zkrátka Monet do každé rodiny ;) Nemluvě o tom, že naštvaný a nemocný Monet svou tvorbou odstartoval vznik jednoho zcela nového uměleckého směru (impresionismu) a inspiroval tak mnoho dalších umělců.  

Tak to bychom měli ty negativní emoce… a potřebu je ventilovat.

Jednou z oblíbených forem ventilace nervového vypětí či jiných negativních emocí je destrukce jako taková. Jednoduchá a tradiční metoda jak se zbavit stresu, přetlaku. Kdo nikdy nerozbil ve vzteku žádné nádobí jako Rudolf II., ten neví co je pravý vztek ;)

Vzpomínám na kolegu z bývalého zaměstnání. Dělal práci, kde se chyby neodpouští, kde perfekcionismus je standardem, tlak okolí a stres na denním pořádku a kde se vyžadují nervy ze železa (nebo alespoň na tom místě v té době to tak bylo).

On byl klidný, absolutně introvertní, inteligentní, pečlivý a mimo jiné mě toho hodně naučil, jelikož se stal mým mentorem (o mentorech si dáme článek někdy příště).

Byla jsem z toho jeho perfekcionismu a klidu hlavně ze začátku někdy úplně vedle sebe, přišlo mi to jako nedosažitelný ideál. Byl jako socha, s kterou nepohne ani uragán.

A pak jsme se sešli jednou v kuchyňce, on tam došel s velkou hromadou papírů, které nesl ke skartaci. Jak tak rval ty papíry ručně na kusy a házel je pak ještě do skartovačky, začal si to hrozně užívat (to byla změna proti té jeho standardní poker face), začali jsme si povídat, nakonec jsme se tak rozjeli v zábavě, že nás bylo slyšet až na hlavní schodiště. Tamější ticho jak v katedrále protínal náš smích. Z pohledu vedení jistě neslýchaná drzost, neb v půlnočním království se nesmí smát ani zpívat. ;)

Pamatuju si, jak mi tenkrát vysvětlil, proč mu přijde trhání papírů, skartování a likvidace taková zábava. Jelikož to byla jediná destruktivní činnost, která na jeho pozici byla oficiálně povolená a při které se mohl uvolnit během náročného dne a upustit páru. Možná triviální hloupost…… ( a možná taky jistý pud sebezáchovy?)

Kdo ví…

Každopádně já mám svoji práci ráda, ale momentálně mezi hlavní rysy patří vcelku vysoké tempo a navíc se vyžaduje tak trochu nezlomný optimismus, klid, perfekcionismus. O časové náročnosti ani nemluvím. Nejsem ale nešťastná, baví mě to a já miluju ty stavy, kdy doslova plivu krev, protože nejlepší výkony podávám prostě pod tlakem, nadopovaná adrenalinem, vždycky jsem byla taková, miluju, když to má zkrátka švih, jen tu narůstá ta vnitřní potřeba někde se pak uvolnit. Tvořit něco, bez zábran, kde nejste sešněrovaní přísnými pravidly jako ve svěrací kazajce, kde je to naopak jen a jen na vašem osobním citu, kde je vše povoleno.

Od malička jsem ráda kreslila. Nejsem žádný Picasso, jen mě to jednoduše baví. Na klasickou malbu mě ale příliš neužije, nějak mi nevyhovuje ta neskladnost té činnosti jako takové a taky časová náročnost. A takové ty DIY projekty mě příliš většinou nelákají. Ale kreslení mi poslední dobu opravdu začíná chybět. Mám chuť si zase něco načmárat, jen tak pro zábavu. A taky mám chuť zkusit tvořit něco nového, jiným způsobem, bez zábran a pravidel, zkrátka uklidnit svou rozháranou duši předávkovanou adrenalinem.

A tak se možná ze mě stane ničitelka knih, tedy knihy, té jedné – primárně k tomu určené a třeba tyhle malé denní radosti v podobě kreslení a ničení deníčku uspokojí moji touhu ;) A možná mi přinese i poznání nových pocitů, kdo ví…

Svatý Petr pravil, zkusit se má všechno a u toho dobrého setrvat ;) Tož tak…

PS: A když jsme dneska tak u toho umění, prozradím vám, že hrozně ráda od malička chodím do galerií, dokážu se hodiny dívat na obrazy, fotky, sochy… a baví mě to :D

Naprosto chápu posedlost Christiana Diora, který obrazy miloval a původně se živil obchodováním s nimi (nebo bych spíš řekla, že je jen skupoval a těžko se loučil s každou krásou ve svém životě.) Já svůj první obraz koupila v galerii, když mi bylo pět let. Naštěstí personál galerie byl velmi vstřícný a měl pochopení pro fanoušky umění všeho věku, takže z toho vznikla veselá rodinná story, taky jsem samozřejmě měla kliku v podobě babičky, která umění milovala (a neváhala za něj pustit chloupek) a též jsem měla chápavou mámu, která respektovala, že její dítě je stejně trefené jako její matka.

Byl to paradoxně nejdražší obraz, který jsem si kdy z galerie pořídila (to bude asi tím, že ho platil tehdy někdo jiný :D

Co vy a umění? Máte rádi? Knihy, fotky, obrazy, filmy, divadlo, hudba? Potřebujete k životu? A co Destrukční deník? Povídejte – piště… o čemkoli … ;)

Děkuji všem za komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost ;)

Vaše Iwi