Mazaný Králíček

Mateřská láska

Neskutečně těžké téma, o kterém jsem začala psát článek téměř před dvěma lety, ale nikdy to téma nebyla schopná zpracovat do nějaké konečné podoby, která by dokázala převyprávět, jak těžké je udržet tu velmi křehkou rovnováhu, kterou role matky/rodiče představuje. 

Mezi tím milovat své dítě a neztratit sebe. Mezi tím pomáhat mu a chránit ho a současně nerozmazlovat a stanovit hranice. Být někdy tím zlým, koho stejně dítě bude milovat. Smířit se s tím, že ač odvádí člověk nejlepší možnou práci rodiče, dítě ho nesnáší a přivádí k šílenství, neb puberta nemine nikoho. A taky zachytit fakt, že tenhle balanc rodič musí udržet dlouhou řadu let prakticky každý den. A k tomu vše často v životních situacích a za okolností, které by ho kdysi ani v nejhorším snu nenapadly.

Taky chci psát o situacích, které jsou těžké standardně, ale protože o nich nikdo nemluví na rovinu, tak nás na ně nepřipraví a celé nás to může pak dost tvrdě zaskočit. A taky o věcech, která jsou tabu.

A možná apelovat na ostatní v jistém ohledu, nebo přivést alespoň k zamyšlení nad některými věcmi.

Přesto, že já sama vlastní děti dnes nemám (což ostatně není tady žádné tajemství), strávila jsem tou běžnou starostí o ně hodně let. A tak to dneska nebude jen o matkách, byť to je primární, ale tak nějak o dětech, o vztazích, o výchově a o životě.

Musím říct, že k definitivnímu sepsání článku mě nakonec inspiroval rozhovor Ivy Frühlingové z Elle a její otevřenost, kdy myslím, že chtěla upozornit na věci, o kterých se stále příliš nemluví. A to je taky můj důvod, proč jsem se rozhodla tenhle článek nakonec definitivně sepsat i já.

Samozřejmě jako vždy, jde o moji úvahu na dané téma a blog mazaného králíčka je otevřený prostor k diskusi, takže pokud budete mít chuť, klidně mi napište dolů pod článek váš názor, postřehy, poznatky, dojmy… Budu se těšit.

Takže bod první – výchova, láska, rány na duši, výčitky svědomí a sebeobětování

Předně chci říct, že zastávám názor, že všichni jsme jen lidé. Jistě, některé věci mohou na duši dítěte napáchat velké škody. A myslím se, že je na jednu stranu dobře, že se o tom dnes mluví víc, na druhou stranu si myslím, že nás to celé žene jako společnost do druhého extrému jako jsou vrtulníkoví rodiče a děti, které vyrůstají v domněnce, že v životě dostanou všechno a hned, jen protože chtějí a že se jim nikdy nic negativního nestane, že je nepotká jediný neúspěch.

Myslím, že ohledně přešlapů ve výchově je dobré si přiznat, že k takovým věcem docházelo, dochází a vždy docházet bude a ne vždy je za tím úmysl dítěti ublížit. Nikdo z nás nemá patent na rozum ani na výchovu a nikdo není neomylný. Takže myslím, že by se žádný dospělý člověk, který vychovává dítě, neměl trápit tím, že občas prostě něco zpacká (v mezích normy). Navíc děti jsou neskutečně flexibilní v tom, že láska nakonec pomáhá zahojit hodně jizev. I dítě umí odpustit skutečně moc, když ví, že ho rodič miluje.

A stejně tak myslím, že když člověk jednou vyroste, měl by využít svého dospělého nadhledu, který zkrátka dítě nemůže často ve svém věku mít a podívat se na přešlapy dospělých, kteří ho vychovávali trochu smířlivěji.

Možná si člověk říká, že některé věci, které ho potkaly, tak jsou tak těžké a tak zlé, že je nelze omlouvat či zlehčovat. Ono to chce někdy čas a taky schopnost vžít se do role toho dospělého, který nás vychoval či přivedl na svět. Zkrátka podívat se na věci z jiného úhlu pohledu, možná i takového, který v dětství a s nedostatkem informací a znalostí života nemůžeme mít. A podívat se na to tak především kvůli sobě sama, protože když některé události spojíme v širších souvislostech, dovede nás to nakonec ke skutečnému pochopení, že nejsme příčinou. A to může být v jistém ohledu osvobozující.

Není nic horšího, než když člověk kvůli starým křivdám zahořkne, nebo má srdce jak z kamene.

Vždycky si vzpomenu na moji kamarádku (budu jí tady říkat Jana), která je pro mě neskutečnou inspirací právě těchto jiných pohledů na věc a taky jistého životního optimismu či přímo lásky k životu. Její život je skutečný příběh O Popelce, neb dnes je šťastně vdaná v zahraničí do velmi bohaté rodiny za chytrého, hezkého a hodného muže. Do 12 let ale žila s matkou, která ji fyzicky týrala pokaždé, když se přiblížila k alkoholu. Byla bitá, podvyživená, ale přesto nikdy od mámy nechtěla, i když se okolí snažilo situaci u nich doma řešit. Po té, co našla ve 12 letech svou matku mrtvou, se dostala k pěstounům, kteří ji až do jejich 18 let sice nikdy neuhodili a vždy měla dostatek jídla, přesto jsem už pak nikdy v životě neviděla žádné dítě víc psychicky týrané než právě Janu u těchto lidí.

Jednou mi Jana řekla, že s mámou ji bylo líp než u pěstounů. Což bylo zdánlivě nepochopitelné. Ale Jana mi to tenkrát vysvětlila, že máma ji sice opilá mlátila jako koně, často neměla co jíst, ale jinak mimo tyhle okamžiky ji měla ráda a uměla ji to dát najevo všemi možnými způsoby. A to je nejdůležitější. A já ji v podstatě věřím, protože jsem její mámu znala – tu střízlivou, báječnou, zábavnou, milující, kterou jsem ji až záviděla. Ale znala jsem i tu opilou, zlou, hrubou a agresivní. Jako dvě různé osoby doslova.

Jana o její lásce ale nikdy nepochybovala, ani když žila ani po její smrti, dokonce čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že za tím vším stojí alkohol (a závislost na něm) a okolnosti, které matku k pití přivedly. Ale nikdy za tím vším zlým, co ji máma udělala, tak nebyl z Janina pohledu nedostatek mateřské lásky. (A nezaměňujme teď mateřskou lásku za schopnost vyléčit se ze závislosti.) Jakože když by ji měla fakt ráda, tak přestane pít… neb tak snadné to zas není.

I dneska u Hosta vidím, přestože s ním mlátí sem tam puberta, že omlouvá přešlapy svojí mámy a zpětně chápe přísnost svého táty, protože nakonec záleží jen na tom, že tam je ta láska. A každé dítě na ni v podstatě ve skrytu duše dychtivě čeká.

Samozřejmě taky ale každé dítě je jiné a někdy se ten proces výchovy nepodaří zvládnout, i kdyby byl rodič svatý a génius s červeným diplomem z dětské psychologie, tak to nestačí.  A někdy naopak ani to nejlepší vzdělání v téhle oblasti z nás dobrého rodiče neudělá.

Proto myslím, že je dobrý ten nadhled, netýrat sebe, že jsme třeba pochybili při formování mladé duše, ale zároveň se netýrat tím, co bylo, když jsme byli malí, neb stále tím člověk trochu přiživuje pocit vlastní viny, že možná na tom všem má svůj podíl.

A netrápit se tím pocitem viny a pochybnostmi ani, když si jako rodič chceme vymezit nějaký prostor pro sebe. Jak malé dítě, tak to starší se při sebemenší příležitosti bude patrně dožadovat veškeré naší pozornosti, času, energie a financí a taky plného servisu. Je pak na nás, kde stanovíme hranici a kde si ukrojíme potřebný čas i pro sebe a zda malé dítě tak trochu oblafneme a u většího vsadíme na možnost mu věci už rozumně vysvětlit, nebo hold půjdeme přes mrtvoly, což může zbytečně udělat škodu či se podvolíme vůli děcka, které si tak vydupe svou a my ztratíme časem sebe sama.

Neříkám, že se dá dětem vše vysvětlit. A taky vím, že v každém věku nakonec sebelepší snaha dospělého nemusí padnout na úrodnou půdu, přesto aspoň člověk má sám před sebou čisté svědomí. A kupodivu, někdy s odstupem času si tuhle věc dokáže zpracovat i ona dětská či pubertální bytost. Z vlastní zkušenosti říkám, že to občas nastane ve chvíli, kdy už celá vaše nervová soustava vytekla na podlahu a vy jste nad celou záležitostí zlomili hůl nejlépe na 3x, takže možná pak chápavé doznání dítka vyzní až jako ironie osudu, ale je asi dobré se na to podívat s nadhledem, že odstupem času mají význam jen důležité body, a sice vaše snaha o pochopení, která nakonec našla úrodnou půdu, a pochopení se vám dostalo. A víc bych se tím netrápila.

Snad se mi tímhle podařilo i vyjádřit, že hranice mezi sebeobětováním a péčí o dítě je křehká. Stejně tak, že přešlapy se není potřeba až tak trápit, nebo  že láska umí hodně zahojit. A často myslím, že lidi v dospělosti spíš trápí ten citový chlad, než konkrétní chyby, kterých se rodiče ve výchově dopustili. Někdy pomůže si o tom všem v dospělosti promluvit, ale u některých lidských povah a okolností je bohužel jedinou možností to uzavřít a jít dál. Některé věci během let obrousí své hrany, ale některé naopak přerostou v sedmihlavou saň, s kterou už se nedá bojovat, byť možná obě strany chtějí.

Život je zkrátka často spletitý a taky naše společnost se mění, vyvíjí. Máme nové poznatky z psychologie a medicíny, technické vymoženosti, větší komfort, víc lákadel kolem. Všichni. Dnešní babičky a dědečkové, dospělí v rolích rodičů a stejně tak dnešní děti.

Což je další věcí, která se mi líbila na článku Ivy, že dneska je opravdu společnost jinde ohledně svého uspořádání a fungování. 27 let po revoluci máme sice konečně ty moderní babičky, co nenosí jen šedou a mají své koníčky, cestují a užívají si život plnými doušky, po té co mláďata vylétla z hnízda, ale stále nejsme připraveni jako společnost na to, že je zcela normální, že jejich místo „další pomocné ruce navíc“ zaberou placené chůvy, hlídačky, pomocnice do domácnosti. Matka, která nechá své dítě s cizím člověkem, div nedostane vypálený cejch zločince na čelo od svého okolí. O tom, že její neschopnost zvládnout domácnost bez pomoci cizí pomoci se stane tématem číslo jedna. Zajímavé, že když někomu jezdí okna a záchod umývat vlastní matka, bere se to za samozřejmé. Ovšem takových výkonných babiček dneska už je méně než kdysi a stejně tak, ne každá žena by na takovou pomoc přistoupila.

Musím říct, že tenhle rozdíl v míře pomoci rozděluje spektrum mých kamarádek napříč a značně ovlivňuje i jejich způsob života, priority i životní plány. Jak kdysi bylo ve filmové klasice - S Tebou mě baví svět, kdy se Kateřina ptala Dáši: „Víš jaký je rozdíl mezi námi dvěma? Že ty máš dvě babičky a já ani jednu.“

Já osobně proti chůvám a pomocnicím do domácnosti nic nemám. Naopak vím, že jak dětem, tak dospělým prospívá, když se trochu „protočí stráže“. Nikdo se nedovede s klidem a nadhledem bez osobní újmy na svém životě a duši věnovat dětem 24 hodin denně bez jakékoliv pomoci po delší dobu. Taková případná situace je nepředstavitelně náročná.

Proto mě zaráží, že dneska je tady kolem mě takový trend, že když žena nenajde do určitě doby partnera, tak si „pořídí jen to dítě“. Člověk ale by si měl před takovým závažným krokem vše velmi dobře rozmyslet . Jistě můžeme zůstat samy, i když jsme v době příchodu miminka zadané, ale to je zkrátka riziko života, nikoliv vědomá lehkomyslnost… či doslova naivita. (A dneska snad ještě pochopíte, proč jsem takhle přísná.) Ta situace má totiž dvě polohy a sice tu běžnou fyzickou, kdy máte jen dvě ruce a hodně práce a pak tu psychickou, kdy všechno na člověka víc doléhá včetně té samoty, která se mění v opuštěnost, beznaděj, vyčerpání a pak už je k vážnějším problémům jen krok.

Myslím si taky, že si zcela zbytečně hrajeme na hrdinky. Na naši omluvu pak lze říct jen to, že společnost nás do té role více méně tlačí.

Když jsem byla navštívit svou slovenskou rodinu, která žije ve vesničce uprostřed Rumunských hor, tak mi právě ten rozdíl uspořádání dnešní společnosti došel nejvíc. Tam se tak trochu zastavil čas. Minimálně v těch vztazích. Já osobně to tam miluju a cítím se tam jako doma.

Maminky tam nikdy neznaly mateřskou či rodičovskou dovolenou, ale taky tam lidé drží pohromadě. Když měla matka nějakou práci, vždycky tu byl někdo, kdo děti mohl pohlídat, ať už babičky, nebo tety, kmotry, sousedky.

Kdysi mi jedna sousedka (a moje vzdálená teta, jak už to na vesnici bývá) řekla, že tam si nikdo neodepře dodnes žádnou pomoc, neb nikdy člověk neví, kdy ji sám bude potřebovat. Vzájemná závislost lidí na sobě vytváří právě ty pevné vazby společnosti.

Heslem dneška v moderní světě je, že člověk nikoho nepotřebuje a vše se dá koupit za peníze. Po pravdě musím říct, že já sama se tím heslem v důsledku zkušeností a okolností dneska už taky řídím. Ale je to spíš proto, že v místě, kde žiju, nemám na výběr. Přesto jedna věc se za peníze koupit nedá. Láska. Vědomí, že tak nějak duševně nejste sami. Koupíte si možná klid a taky fakt, že věc je vyřízena bez výčitek a krvavých bojů, které občas provází tu pomoc od blízkých, ale ten pocit lásky ne.

Takže co je správně? Opět je to balancování. Kdy každý rodič hledá prostor pro sebe sama a mezi tím, že tak nějak by mělo být celý život přirozené, že si rodina vzájemně pomáhá. Samozřejmě, že v dnešní době, kdy chceme i s dítětem stihnout tolik věcí a zároveň naši prarodiče už nemají jediný smysl života vnoučátka, je to balancování o to těžší.

Pak už je to čistě na charakteru a zkušenostech dané osoby. A taky okolnostech života.

A tím se dostávám k poslednímu bodu, co chci zmínit a tím je trochu překvapivě porod.

Možná jsem tím mohla začít, ale záměrně jsem to nechala na konec. I tohle se mi na článku Ivy líbilo, že bez obalu řekla, jak to je.

Víte, myslím, že člověk dokud to neprožije, tak si to neumí skutečně představit, ale přiblížit se realitě lze. Jak řekla jedna moje oblíbená porodní asistentka - když se něco velikosti melounu snaží protlačit dírkou velikosti knoflíku, tak je jasné, že to bolí. Ale je potřeba zdůraznit, že to bolí kurevsky a člověk se na to musí fyzicky i psychicky maximálně připravit. A ne mazat maminkám med kolem pusy. Stále panuje názor, že maminky se nesmí strašit a že když to přežilo tolik žen, tak to přece není taková hrůza a lepší o tom nemluvit, však ono se to nějak zvládne. Ale osobně si nemyslím, že je to vždycky ta nejlepší cesta.

Předně si myslím, že velkou roli hraje práh bolestivosti a jakási psychická odolnost ženy a taky situace, za které přichází dítě na svět. Hormonální bouře, kterou příchod miminka představuje, dokáže z každé zdánlivé drobné odchylky či komplikace udělat časovanou bombu.

Je sice záslužné, že se mluví o věcech kolem porodu, které mohou napáchat třeba škodu (jako různá medikace, nebo nevhodné polohy či přístup lékařů) a osobně jsem zastáncem porodních domů, kde by mohla žena mít víc věci podle svého, ale zase bych to neviděla tak jednostranně a alternativně. Někomu porodní plán klapne, někomu ne. (A když vám neklapne, nenechte se frustrovat, jak to jiným klapalo. Často je za tím vším především obrovské štěstí, osobní zásluhy jsou minimální, neb matka příroda se přečůrat zkrátka nenechá.)

Přesto něco se ovlivnit dá a proto bych tady ty důvody (vyjma matky přírody samotné) trochu rozebrala.

U někoho plán třeba selže i díky tomu, že žena nemá dost jasných informací, nebo zkrátka představu a sama není schopna objektivně zhodnotit své schopnost. Nebo ty informace nedostane od správného člověka, který ji zná a kterému věří natolik, aby si to dokázala správně přebrat. Jak třeba bylo i v tom článku s Ivou.

Občas mám taky pocit, že životní filozofie a ideály či tak trochu ty dnešní alternativní trendy člověk staví nad vlastní možnosti. Na začátku řeší ženy aromaterapii a správnou barvu porodního pokoje a na konci občas přichází k tomu, že čert vem oxitocin! jen ať už je to za mnou.

Doufám, že to nevyzní příliš negativně, spíš to berte jako jiný úhel pohledu, že nejen trendy a moderní poznatky, ale i schopnosti nás samotných je dobré zvážit. A dát jim stejnou váhu, ne-li větší jako právě těm trendům. Myslím, že je velice důležité jak ve výchově, tak i právě při tom příchodu miminka si uvědomit, že každý člověk je originál a spousta věcí je velmi individuálních a že nějaký univerzální stoprocentně funkční mustr jak na výchovu, tak na porod neexistuje.

Nechci se teď skutečně nikoho dotknout a samozřejmě vím, že přirozeně matky chtějí pro své děti to nejlepší a že až pod tíhou okolností dělají ústupky, neb třeba dlouhý porod může ohrozit zdraví dítěte víc než dávka oxitocinu, ale chtěla bych tímhle článkem říct, že dobře zvážit všechny skutečnosti může být důležitější, než se na první pohled zdá.

Mít dítě je sice krásná věc, ale především velmi náročná a dlouhodobá, stejně tak proces jeho příchodu na svět nemusí být zdaleka snadný a může trvat velmi dlouho, než se s tou zkušeností vaše tělo, ale i vaše psychika srovná. A hlavně, že mít miminko, které vyžaduje pozornost a péči, je náročné samo o sobě, každá další nepříznivá okolnost, která situaci komplikuje, může člověku po narození dítěte doslova přerůst přes hlavu. A pak nemusí mít maminka vždy štěstí, že tam je někdo, kdo se o ni i o dítě postará.

Chtěla bych, když už se do takové situace ale dostanete, abyste v sobě našly odvahu věci řešit s odborníkem. A jsem u jádra pudla….

Myslím, že dneska je téma poporodních depresí stále tabu a ještě větší tabu je, kam může taková neléčená deprese přerůst.

A proč vám to píšu? 

Moje máma na porod připravená nebyla. Je to člověk, který velmi špatně snáší fyzickou bolest, taky je velmi citlivý, úzkostný a zároveň neskutečně introvertní, což to celé ještě komplikuje. Do porodnice dorazila naprosto nepřipravená, na to, co ji čeká. A to po všech stránkách.  Celý tehdejší systém komunistického zdravotnictví byl nastavený zejména v porodnictví vcelku nevhodně, žádné kurzy pro prvorodičky, ani o spoustě věcí se dřív nemluvilo tak otevřeně jako dnes. Nemohly jste mít u sebe nikoho blízkého. Personál byl komisní. Polohy pro porod nepřirozené. Prostředí děsivé. Vše spíš nahrávalo vleklému a těžkému porodu, než psychické pohodě a fyzickému pohodlí matky.

Dneska už vím, že těch 12 hodin, než jsem přišla na svět a další dvě, kdy ležela v bolestech sama na chodbě na kovovém pojízdném lůžku v souběhu všech těch dalších okolností, tak změnily mnoho. Nebo to minimálně odstartovaly. Stejně tak, že celou dobu myslela na to, že se ve čtvrtém měsíci těhotenství s mým otcem rozešli a že to celé nynější utrpení vlastně postrádá smysl. Naopak, že to celé ještě situaci zhoršuje. 

Komplikované životní období, do kterého jsem vpadla já jakožto dokonalá zmenšená kopie svého otce a přinesla sebou navíc hormonální smršť, by bylo beze sporu velkým soustem pro každou ženu.

Když máma dojela po pár dnech z porodnice domů ke svým rodičům, kde tehdy bydlela, položila mě na stůl, tak začala neskutečně plakat, že ji nebyla babička schopná vůbec uklidnit. Ale taky si babička ani nikdo jiný vůbec neuvědomili, že tohle vše nejsou už zdaleka jen rozbouřené hormony šestinedělky.

V porodnici díky systému vše obstaraly ještě sestřičky, včetně krmení. Takže jsem domů jela už se sunarem a máma se zánětem prsou. A doma se mámě podařilo uhrát na babičku, že se mě bojí, protože jsem tak maličká. A babička ji to věřila, takže mě koupala, přebalovala, krmila, prala a žehlila pleny, vozila na procházku. Poprvé ji to došlo, až když máma poslední den šestinedělí sbalila kufry, že odjíždí se známými jako každý rok na šest týdnů na dětský tábor.

Nejela, ale po velké hádce, kdy ji zkrátka babička donutila zůstat. Na podzim máma nastoupila zpět do práce, kterou miluje nadevše a které se pak celé roky naplno věnovala daleko za hranice běžných povinností a času a se mnou doma zůstala už jen babička a když přišlo další léto, tak se máma už na nic neptala a zkrátka odjela, jako pak i další roky.

Díky prarodičům jsem měla nakonec dětství moc krásné. Přesto jsem si i jako dítě uvědomovala, že věci jsou jinak, než bych si třeba přála. A po mámě se mi stýskalo.

A popravdě jsem svou mámu nebyla vůbec schopná dlouhé roky pochopit, proč tak utíká a proč je radši kdekoliv jinde než se mnou a otevřeně jsem to vše dokázala přijmout až jako dospělá. 

Pamatujete na starý seriál Nemocnice na kraji města? Kdy svobodná matka lékařka Dana po té, co se jí narodila holčička, tak brala jednu službu za druhou, aby s ní nemusela být, až si toho všimne její kamarádka Alžběta?

Někdy opravdu ženy, které zůstaly samy, v přítomnosti svých čerstvě narozených dětí cítí tu samotu dvojnásob. A to je ničí tak, že s nimi nedokážou být vůbec. A někdy, když se přidají další komplikace, tak se vše může ještě zhoršit třeba natolik že se jich nedokážou třeba ani dotknout, nebo je každý takový dotek stojí velké úsilí.

Takže bych chtěla jen říct, že v dnešní době, kdy je možné vše řešit, by člověk měl zvážit všechny okolnosti a taky využít možností, které dneska naštěstí už jsou, včetně odborné pomoci.

Ne vždy na to stačí jen čas a pomoc rodiny. Někdy pouze s odborníkem dokážete řešit skutečné jádro věci. A myslím si, že stále je to dneska pro ženy těžké přiznat, když je něco podobného zastihne a že okolí to hloupě zlehčuje, nebo popírá a stydí se. Nebo na tu ženu hledí skrz prsty. Ale bez pomoci to může být cesta do pekel.

Dalo by se tady na téma mateřské lásky psát dlouho. A z mnoha dalších úhlů pohledu.

Ale to všechno jsou nakonec vcelku jasné záležitosti.

Spousta z vás je dlouhé roky maminkami a v návaznosti na počet probdělých nocí a taky počet dnů, kdy máte nervy v kýblu jsme všechny skrz ty malé bytosti přišly nakonec podobných životních poznání. A v důsledku toho všichni víme, že že rovnováha mezi láskou a sebeobětováním je křehká, jak bylo řečeno na začátku.

A tak jsem vybrala dnes jen ty body, které jsem vám chtěla říct, jako dítě jedné hodně nešťastné mámy, která sice měla ten support pro dítě, ale ne pro sebe sama a současně jako dospělý člověk, který hodně let zasvětil starosti o děti a tak vím, jak je to někdy těžké a že přidělávat si ještě další starosti výčitkami je velmi často úplně zbytečné. 

Děti jsou kouzelné – když spí ;)

Myslím, že nakonec je nejdůležitější životní nadhled, dostatek tolerance, pochopení a současně odvahy k řešení nestandardních situací a síly postavit se tlaku, který na nás dnešní svět v mnoha ohledech vyvíjí. 

Jako vždy děkuji předem za všechny vaše milé, zajímavé a přínosné, či vtipné komentáře.

Vaše Iwi

PS: Pořád uvažuju nad tím, zda je rozumné sem dávat tak osobní téma, ale pevně věřím, že mluvit o těch věcech je potřeba.