čtvrtek 7. května 2015

Povídání o práci s lidmi a o lidech vůbec

Už jsem tu párkrát zmiňovala, že žiju převážně v místě, kde většina lidí příliš značky a obecně luxus neřeší, minimálně co se týče doplňků. Po větší vlně falešných LV kabelek cca před 10-15ti lety, která se prohnala naším sladkým krajem, si tu žijeme vcelku klidně, nepolíbení západním mamonem ;)

Má to své výhody – třeba i obyčejnou kabelku od MK si klidně tady můžete vzít, většina lidí vůbec netuší, kdo MK je, takže maximálně posoudí, že je nebo není podle nich hezká. Je dost nepravděpodobné, že budete stát ve frontě na poštu a s vámi dalších „pět“ stejných kabelek. Za poslední rok jsem tu potkala slovy dvě kabelky od této značky ;) Schválně vám píšu zrovna o MK, protože to zaprvé není rozhodně luxus v pravém slova smyslu (MK vyrábí v Číně a kromě toho, že je to hezké na pohled – tedy pokud to je vás styl, tak nic hlubšího ta značka nepřináší) a za druhé MK zažil i v naší malé zemičce v posledních letech doslova boom, takže je to značka, na kterou v ČR narazíte docela často. Tedy asi všude jinde v ČR než tady u nás „na konci světa“.

To ale neznamená, že pravidla lidského chování jako takové, včetně nesmrtelné tety jménem Závist jsou tu natolik jiná. I tady dřív nebo později zvlášť při pracovních jednáních poznáte, že něco je žádoucí a něco se naopak neopouští. Narazila jsem k tomuto tématu na skvělý, stručný, ale výstižný článek, odkaz ZDE. (Pokud se vám nechce číst celý článek, tak ve zkratce popisuje to, jak vnímají luxusnější věci klienti na obchodnících – např. drahé auto, hodinky, kabelky, oblečení, apd. Je zajímavé, jakou roli v tom hraje vždy pohlaví obou zúčastněných. Samozřejmě – nejhůř z toho vychází kombinace žena+žena.)

Myslím, že se určitě ten článek hodí nejen pro obchodníky. Ostatně já to dnešní povídání chci rozvinout trochu dál. Pokud totiž pracujete s lidmi (nebo se k tomu chystáte), tak se takové postřehy vážně šiknou. Já třeba po letech praxe práce s lidmi můžu jen potvrdit, že se trefili a sama pozoruju, že to tak ve většině případů funguje ;) Je opravdu na zváženou, kdy vám (finanční) úspěch v podobě pěkného (drahého) outfitu nebo super auta pomůže a kdy naopak ublíží. A pamatujte, že co není drahé pro vás, může být pro druhou stranu "nehorázný luxus". Opět záleží na prostředí a i profesi, kde se pohybujete.

Žel bohu občas (jak stárnu), tak mám pocit, že to tak občas funguje i mimo pracovní jednání  v takovém tom okruhu „ známých“. (Samozřejmě dobrý přítel vám bude primárně úspěch přát, ale to by bylo na jiný článek.) Vzhledem k tomu, že míra závisti je největší mezi dvěma ženami, tak už je asi jasné, proč je jednodušší chodit s kamarádem na pivo, než kamarádkami na kafíčko ;) (Tím samozřejmě nechci ale ranit svoje opravdu dobré a skvělé kamarádky, zvláště tento týden by si zasloužily některé medaily „přítel roku“ ;)

Ale zpět k těm pracovním jednáním….

Podobnou strategii, co jak na koho ohledně "luxusu" (divné slovo, ale za celou dobu sepisování článku mě nenapadlo lepší), mají např. už dlouhou řadu let skvěle vypracovanou advokáti, což k nám po revoluci dorazilo ze západu, přesněji z USA, kde jsou doslova světoví šampióni - to je dáno právním systémem Common Law, který se od našeho kontinentálního dost liší právě i v počtu přímých účastníků a tedy zvýšeného „lidského faktoru“ - u nás je běžně u soudu maximum senát (soudce a dva přísedící, často i bývalí pracovníci soudu v důchodu, kteří stejně jen odsedí potřebné, shrábnou finanční náhradu a případ nakonec rozhoduje beztak jen soudce, stejně jako to je v případech, kdy soudí právě jen samosoudce, tedy jeden soudce - doufám, že jsem vám teď nesebrala iluze o právním systému v ČR ). 

Záměrně nepíšu, že to tak mají všichni právníci, protože např. exekutoři či notáři, případně zmínění soudci (což jsou též všechno právníci) mají práci ve velkém množství primárně přidělovanou systémem a na jejich vzhledu tedy množství klientů (výše výdělku) a spokojenost klientely až tolik nezávisí.

Naproti tomu advokáti jsou v tom mistři, protože většinou nepotřebují působit jen na klienta, ale i případně „dělat správný dojem“  na další účastníky řízení. Byť tu nemáme porotu jako Amíci, stejně je kolem celého řízení dost postaviček.

Hodně se pak na podobné drobnosti dbá i v pojišťovnictví, kdy je třeba viditelný řetízek u muže naprosté tabu, za to hodinky od kvalitní (a drahé) značky jsou naprosto v pořádku a vychází to z x let pozorování lidského jednání. Z pojišťovnictví tohle celkově přechází do světa financí.

Záleží tedy trošku i na oboru (na případné profesi člověka), ale stále si myslím, že pohlaví obou stran hraje největší roli.

Bohužel - poslední kam tohle vše dorazilo (nebo někdy ještě stále nedorazilo) je čistě podnikatelská sféra. Po divokém rozjezdu v devadesátých letech, kdy proběhla vlna fialových sak, bílých ponožek, krátkých kalhot a obřích mobilních telefonů, přišel pravý opak, černé obleky, bílé košile. Nedostatek stylu je zde občas doháněn právě prvoplánovitým luxusem - proto tedy neradím se u takových "inspirovat". Asi by vám to při jednáních nepřineslo kýžený výsledek.

A když jsme u té kategorie "takhle tedy NE" - tak si to neodpustím - žel bohu naše politická scéna je zmítaná od doby sametové revoluce naprosto stejnou bouří neznalosti a nepochopení, nejen doplňku, ale celkového dress codu jako tak podnikatelská (což se dá ale u politiků považovat i za ostudu). Tradiční foto čerstvě jmenované vlády spolu s prezidentem stále připomíná spíš sjezd funebráků (v lepším případě sraz agentů z mainstreamových amerických filmů), než spolek lidí, kteří by nás měli reprezentovat na úrovni i před světem a vést naši zem k tomu vysněnému blahobytu.

Stejně jako blahobyt stále nikde, tak i styl je věc, která v této zemi chybí skoro na každém kroku, ale tak lepší se to. Sice pomalu, ale jde to.

Ale zpět k jednání s lidmi....


I když mám obecně ráda všechny lidi, tak musím říct, že v pracovní procesu mám (a vždy jsem měla) radši muže. (Ale i já potkala už výjimky, které potvrzují pravidlo na obou stranách.) Obecně je to ale lehčí pro mě s muži - nejen, že si na jednání s mužem opravdu můžete v klidu vzít hezké věci a je to celé jen ku prospěchu věci, ale s muži je to jednodušší taky proto, že nevnáší do jednání téměř žádné divoké  emoce a tím celkovou komunikaci a spolupráci vlastně hrozně usnadní. A taky častěji projeví při práci smysl pro humor.

S ženami je člověk něco mezi „kámoškou“, „psychologem“, „vrbou“, ale i „protivníkem“, kterým se snadno stanete (aniž by jste chtěly), když je vám co závidět (zkuste shodit 3kg – muž vás maximálně pochválí, že vám to dnes opravdu sluší, žena vám to s velkou pravděpodobnosti „spočítá“ ;) . 

Navíc zatím co muž umí odlehčit situaci a skoro žádný se neumí zlobit příliš dlouho, ženy berou i naprosté drobnosti smrtelně vážně (na to pozor, některé ženy často nemají třeba i vůbec žádný smysl pro humor - myšleno v práci, protože berou pracovní věci velmi vážně a tedy by nikdy nepřistoupily na "zlehčování situace či dokonce sebe sama") a snadněji je (a na podstatně delší dobu) a s většími negativními následky raníte (urazíte). Třeba i tím, že shodíte ty tři kila ;)

A když se něco vážně nepovede, váš obchod, jednání, spolupráce neklapne - muž jednoduše odejde, žena vás nejdřív dost pravděpodoně roznese na kopytech (protože důvod, proč to neklaplo je emocionální) a až po dostatečném zadupání do země vás nechá na pokoji. Někdy ten okamžik, kdy přestane dupat, přijde i dlouho po té, co vaše spolupráce jako taková už dávno skončila - a toto pozoruju tedy v okolí obecně vcelku často a i v pracovním vztahu muž/žena, nejen žena/žena. Jedno pravidlo hry - o kolik méně projeví smyslu pro humor, o to víc vnáší do pracovních jednání emocí. 

Samozřejmě k těm všem psychologickým tanečkům kolem ženy musíte  stále dobře odvádět naplno i svoji práci, což vás snadno může hlavně emocionálně vyčerpat.

Můj mentor (ano, je to opět muž) mi na našem posledním setkání řekl, že je velmi důležité si držet hranice, protože člověka to pak snadno vše vyčerpá (vypadala jsem asi vyčerpaně – odtud to téma k hovoru), ale že držení těchto hranic je občas stejně náročné a únavné, jako jejich překračování ze strany druhých lidí vůči vám. Ale že jde o princip, o ten výsledek, že stále „držíte pozice“, byť energeticky asi „nula od nuly pojde“. No, snažím se tedy držet hranice :D  a doufám, že až budu mít 40 let praxe jako můj mentor, tak budu mít taky stále tolik energie a hlavně ten nadhled za každé situace, který přichází asi až s věkem ;)

Takže doufám, že se vám dnešní povídací článek o práci s lidmi líbil, neměla jsem záměr psát nějaké vyloženě odborné pojednání, ale spíš postřehy z okolí, ze života, ze své praxe a klidně mi napište, jaké máte zkušenosti z práce či vůbec života vy s lidmi – co na ně platí, co vám naopak někteří neprominou.

Já nedávno třeba narazila na zajímavý článek u Dášenky z blogu Roztomilosti o tom, jak hledala práci a hlavním problémem pro okolí byly její růžové vlasy, hezky tam popisuje, jak moc to vůbec celý průběh hledání práce ovlivnilo. Článek najdete ZDE.

Myslím, že dnešní povídaní o jednání s lidmi by se právě hodilo i na pracovní pohovory, kdy často člověk tápe, co si vzít na sebe, jaké zvolit doplňky a jak udělat zkrátka ten nejlepší dojem. Pokud pak člověk dál pracuje s lidmi, tak každý den je takový malý pracovní pohovor, mi tak přijde...


Děkuji za všechny komentáře, dělají mi velkou radost ;)

Vaše Iwi


5 komentářů:

  1. Miluju tvoje články, vždycky se dozvím něco nového, zajímavého ze života :). Co se týče "luxusu", tak na tom článku, co jsi na něj dávala odkaz, asi něco je, ale pokud mám mluvit za sebe, tak nebudu měnit svoji vizáž podle toho, aby mi náhodou někdo nezáviděl, od toho jsem už upustila... chci nosit, co se mi líbí. (Nenosím značkové oblečení ani doplňky, ale moje slabost jsou drahé šperky - u kterých ale stejně jen málo lidí pozná, jestli jsou pravé, nebo ne, plus nejsou tak vidět, takže to je ještě "bezpečné" :D.) Jinak uznávám spíš luxus v podobě kvalitních kousků, na kterých sice kvalita vidět je, ale neokázale, žádná loga, poznatelné značky, profláklé tvary. Jinak obecně vycházím líp se ženami, odjakživa, s chlapama mám někdy pocit, že mě berou jako "blondýnu" :D, ale je fakt, že zatím nemám takové zkušenosti, tak třeba ještě zjistím opak :). Prosím víc článků z profesního soudku :)!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jinak jsem si teď ještě uvědomila, že když jsem v Čechách, tak takový ten postoj "jen aby mi lidi nezáviděli" vnímám mnohem víc, v jiných zemích lidé nosí luxusní značky nebo v Americe monstrvelké pravé šperky úplně normálně a nikdo na ně taky nijak divně nekouká... ale to je jen můj dojem :)

      Vymazat
    2. Děkuju, jsem ráda, že se Ti článek líbil a že téma zaujalo ;)

      Myslím, že ten zvláštní vztah k dražším věcem, nebo prostě luxusu (jak to jinak nazvat?) tady mají lidé často proto, že ČR je postkomunistická země. Asi to bude ještě chtít nějakou tu generaci, než se to srovná a prostě se to vžije za (přípustný) standard a hlavně zmizí to přesvědčení, že stát(společnost) je povinna se postarat, aby se měli dobře naprosto všichni (a nikdo nemá právo mít víc než druhý.)

      Jinak já osobně šatník taky neohýbám do extrémů (naštěstí nemusím), ale přemýšlím, co mě ten den čeká, zjistila jsem, že zkrátka vizáž má na výsledek občas vcelku vliv. A perlička např. muži naprosto nesnáší, když dorazí žena na jednání neupravená - kruhy pod očima, byť celou noc maká na "jejich" projektu, tak to se zkrátka neodpouští :) Zase ženy jsou v tom tolerantnější.

      Co tak pozoruju, tak hodně přísně vedou šatník třeba právníci ve vrcholové advokacii, která se v ČR dá možná tak dělat v Praze... ale tam zase ta práce už člověku postupně vezme tolik věcí - klid (stresem), volný čas, koníčky, čas na rodinu, spánek...že tohle "ohnutí šatníku" dle psychologa je to poslední, co by jim vadilo...

      A se šperky souhlasím, čím jsem starší, tak méně je více a raději kvalitu, než kvantitu. Jinak zrovna píšu článek o barevné typologii, kde jsme i šperky řešily a bylo to celkově zajímavé ;)

      Vymazat
  2. Článek pobavil. Ony jsou ale taky profese, kde ti klient dorazil v zablácených holínkách a ty bys v lodičkách vedle něj vypadala jak pako 😊 A u některých jsi vděčná, že aspoň nesmrdí 😂

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že článek pobavil ;) To máš pravdu, jsou takové profese, nebo spíš i situace, kdy je potřeba volit oblečení úměrně situaci. Já dělala na několika pozicích, kdy byl tedy předepsaný vnitřní dress code, ale pouze pro přesně vymezené činnosti, s ohledem na to, že neexistoval totiž žádný universální. Zkrátka někdy neexistovalo nemít oblek a někdy naopak by ty lodičky byly "úplně mimo mísu" :D

      Vymazat