Mazaný Králíček

Malé dívky s velkými příběhy aneb knižní tipy

Malá revoluce u králíčka – první zveřejněné foto :)

Dneska ráno jsem dočetla Zlodějku knih a musím vám říct, že v posledních dvou kapitolách jsem hlavní hrdinku doslova zbožňovala, což asi tušíte – je dobré znamení.

No, řeknu vám na rovinu, že ale takhle snadné to zase nebylo. Šlo to po malých krůčcích. Když jsou davy lidí do něčeho moc hrrr, spíš mně to často zbrzdí. Ale má to tak moc pěknou obálku ;) (Alespoň mně se fakt líbí). A pak to taky zmínila v rozhovoru pro Menstyle oblíbená Barbara Nesvadbová. Mám ji fakt ráda jako člověka – jde to ale vůbec takhle říct o někom, kdo není přímo vaším osobním přítelem? No, nevím… Takže přesněji – je mi vážně sympatická.

Malá vsuvka k Barbaře Nesvadbové – přijde mi velmi chytrá a taky odvážná, protože se nebojí nahlas pojmenovat věci, u kterých se toho my ostatní občas děsíme. Ve své zdánlivé podivnosti je vlastně člověk neuvěřitelně normální. Pocit podivnosti (a na internetových diskuzích až nenávisti - vůči ní) vychází právě asi z toho, že se nebojí mluvit o podivných věcech. A asi nás možná více méně štve to vědomí, že ty podivnosti jsou jak vystřižené z našich životů. Zaprděná česká kotlinka je k ní někdy krutě přísná, neb nesnese pohled do nastaveného zrcadla.

Píšu, že ji mám ráda jako člověka – prostě tím chci říct, že tak nějak komplexně. Jestli mám ráda její knížky a filmy? Vlastně taky. Ale ji jako osobnost víc, knihy jsou pro mě oddechovka, při které nemusím moc myslet, ale vyhovuje mi její přemýšlivý způsob psaní. Filmy – tam je to různé. Třeba Pohádkář se mi líbil a byla jsem ráda, že jsem na něm byla. Byl to relaxační večer. Ale víte jak – film vs. knížka, to nemůžete srovnávat. Protože může být filmová verze skutečně lepší, než vaše osobní představy? Asi těžko. Je tedy potřeba to posoudit jako dvě odlišná díla.

Pamatuju si, jak jsem četla Pohádkáře…

Ono měla bych říct ještě jednu věc – Barbara Nesvadbová vstupuje do mého životě skrz knížky tak nějak nepravidelně řadu let. Zásadní vstupem byla knížka, která je vlastně rozhovorem s tehdy 26ti letou Barbarou. Osud tomu chtěl, že jsem ji našla v jednom malém zapadlém knihkupectví, už nějaký čas po jejím vydání, když jsem byla na dovolené na chatě s kamarády ze školy. Nevyřčená otázka – kdo leze do knihkupectví, když je na chatě s bandou kamarádů? Všichni zúčastnění, kteří se první den nehorázně opili a potřebovali něco, čím by maskovali svoji indispozici („nikam nejdu, si tady v klidu čtu“).

Knížka pro mě měla zvláštní kouzlo, protože mi právě bylo taky 26 let. Neskutečně mě uklidňoval tehdy fakt, že někdo v tom věku viděl svět podobnýma očima. Dneska Barbara působí spíš zase jako plachý introvert, asi pod sílou zkušeností. No a ze mě dneska k velkému překvapení je ten introvert taky, což je zčásti asi profesionální deformace a z části zkrátka ten život…

Další zásadní knížkou byl tedy Pohádkář. A pohádka to tedy je. Protože já takové „pohádkáře“ potkala v realitě, jenže tihle pohádkáři zdaleka nekončí jen u exekucí jako Mára a u svým způsobem komického střídání žen, realita má hořkou pachuť, je zlá a nebezpečná. Životu-nebezpečná. Proto se mi Pohádkář líbil, právě pro tu pohádku v sobě ukrytou ;) Řekla bych, že to je taková z reality čerpající ženská červená knihovna, protože reálný život se blíží spíš severským detektivkám než právě Pohádkáři. Ale i tak se mi knížka líbila, právě pro ten relax a zdánlivý happy-end.

Seděla jsem s nohama hozenýma na stole, jedla domácí marmeládu ze zavařovací sklenice a svět se nezdál tak krutý. To už je taky pár let. A po pravdě, když teď tiše s odstupem pozoruju poslední fázi  jedné Karly a jednoho Pohádkáře -  reálnou fázi, brutální, krutou, bolestivou a přesto neskutečně vleklou, říkám si, že ta kniha je skoro jako ze série Disneyovek. Ale i tak ji mám ráda. No…

Pojďme se tedy vrhnout na dnešní knižní tipy…

Už zmíněná Zlodějka knih, nebudu tady vyzrazovat nic moc, než že jsem si na ten styl psaní kapku musela zvyknout. Nebo ten rozjezd byl takový váhavý? Ba ne, bylo to krásné, něžné. Jen já asi měla jiné vnitřní nastavení.

Po pár stránkách jsem si vzpomněla na studentská léta, kdy jsem četla všechny knihy od Remarqua, co mi přišly pod ruku. Ten styl byl takový měkký, skoro něžný, srozumitelný, laskavý. Díky tomu stylu dokážete přečíst na stránkách i naprosté hrůzy. (A vcelku se u toho zvládnete i nasnídat, což u knihy Ženy z bloku č. 10 nelze).

Text vaši mysl uloží do hebké peřinky a pak ji zaplaví všemi těmi slzami a smutky, ale mysl si stále hoví v tom heboučkém pelíšku, je lehká jako pírko, jako duše v poslední hodině, jako tichá modlitba na rtech a tak i všechny těžkosti světa dokáže nějak zvládnout a ještě jí to přijde krásné. Zkrátka vaši mysl ten text v pravém slova smyslu nezatíží, byť vlastně vypraví o těžkostech života, doby a vůbec lidstva.

Co říct – zdánlivě je ta kniha taková obyčejná, stejně jako příběhy Ericha Maria Remarqua. Zlodějka knih je příběh běžných lidí. Nečekejte žádné ohromující osobnosti. Jenže o tom život je – o těch běžných, zdánlivě obyčejných lidech.

Prozradím vám jedinou věc, vypravěčkou příběhu je Smrt, co tomu vlastně dodává určitou malou dávku humoru, hlavně v druhé polovině příběhu. A jestli se bojíte umírání, tak si tu knihu přečtěte určitě, píše o smrti tak hezky, že by to mohlo změnit názor na tu (pro někoho) děsivou chvíli, kdy si přijde i pro nás.

Zlodějka knih je příběh 11a více letého děvčátka, které vyrůstá v nacistickém Německu.

A pro srovnání - druhá kniha, o které vám dnes napíšu je taky příběh děvčátka (Uloupený život, autor: Jaycee Dugardová). Je to příběh dívky, kterou v 11 letech unesli a v zajití pak strávila 18let. Porodila dvě dcery bez pomoci a taky zažila nespočet krutosti nejen fyzické, ale i psychické a samozřejmě i sexuálního násilí.

Neberte následující řádky nijak zle – píšu jak to je. Knihy, které jsou podle skutečné události, zpravidla píšou skuteční lidé. Nemůžeme čekat vybroušené obraty a hru se čtenářovou fantazií a zvědavostí. Žádné kudrlinky se nekonají. Na druhou stranu – je to u takových textů potřeba? Myslím, že ne. Oni už svou sílu mají.

Ráda tedy prominu přímý styl, který se blíží deníku. Je to vlastně na půl vyprávění náctileté holčičky a na půl mladé ženy. Ta kniha se díky přímému a nekomplikovanému způsobu psaní čte ale velmi dobře a rychle. A proč takové texty o takových věcech číst? – Dva zásadní důvody!

První je, že byť tyhle příběhy známe z médií, tak nikdy to nemůže obsáhnout celou událost. Nedokážeme si představit ty drobná a zdánlivě nepodstatná fakta. Jistě víme, že byla vězněna 18let, což je dlouho. Jistě víme, že byla sexuálně zneužívaná. Ale dovedeme si skutečně představit, jaké to je den za dnem prožívat nudu, ponížení, strach, utrpení, bolest? Dokážeme si představit, jak se dokáže takové malé děvčátko adaptovat, protože chce přežít?  

Nepodstatné drobnosti jako naprostá absence toalety, kterou v časem „většího komfortu“ představoval kýblík, který byl někdy tak plný, že celé hodiny musela potřebu zadržovat. Že toaletního papíru bylo tak málo, že ten po močení si sušila na další použití. Krásně v té knize píše – jistě, je to pro někoho odporné, ale co byste dělali vy? Bez toaletního papíru, možnosti si ho opatřit, bez vody… ale s chutí přežít.

A jsme u druhého důvodu – chuť přežít! Neuvěřitelné, protože Jaycee (hlavní hrdinka) není plná nenávisti. Jistě prochází terapií, o poznatky z terapie ostatně doplnila i knihu, což je fakt zajímavé. Ale není zaseknutá v minulosti, neutápí se v nenávisti. Myslí na budoucnost, o které 18 let nemělo ani smysl přemýšlet. Žila jen přítomností a její život se řídil potřebami a nápady jejího únosce. A jak sama píše, i když někdy přijde horší den, tak pořád si může říct, že je volná!

Máte pocit, že váš život je složitý, těžký, nezvládnutelný? Přečtěte si to. Je to rychlá terapie z rukou děvčátka, kterému jen těžko můžete argumentovat, že nejde se radovat ze života a rvát se za lepší zítřky ;)

Nechci vám tu prozrazovat, co přijde, jsem téměř na konci knihy, ale nechci sem dávat „spoilery“. Ostatně, kdo bude chtít, ten si je aktivně jinde vyhledá. Jen myslím, že určitě ta kniha právě tou sílou skutečnosti zajímavá je. Její příběh se odehrál v USA, unesená byla v roce 10.6.1991 a znovu byla volnou až 10.8.2009. Určitě znáte podobný příběh i z Rakouska. To jen dokazuje, že takový příběh se může odehrát vždycky.

Jednou z věcí je i to, že si člověk uvědomí, že díky své nevšímavosti někdy ani nevidíme, co se může vše dít prakticky za plotem… A klidně i tady, v naší malé sladké zemi…

Ostatně náš kamarád ze školky Tomášek Rajsigl patří mezi nejdéle hledané dítě České republiky. Pohřešovaný je od roku 1992. Jistě i zde existují hypotézy, jak to bylo a že už je pátrání zbytečné, ale když si člověk přečte právě příběh Jaycee, jak neskutečně málo (po všech stránkách) stačilo k tomu, že ztratila svobodu na tolik dlouhých let, člověk se pak přestane divit rodině, která věří, že se může i po letech něco změnit…

Ostatně, kdyby to bylo vaše dítě – vy byste víru ztratili?

No, snad na tuhle otázku nikdy nebudeme muset nikdo z nás hledat upřímnou odpověď pod tíhou skutečných okolností…

Takže to je z knižních tipů dneska všechno. Příběhy děvčátek, které zvládly překonat nepředstavitelné překážky – s lehkostí, s touhou po životě, s neuvěřitelnou odolností a odhodláním, které můžou čtenáře pouze inspirovat ;)

Napište mi, jestli jste něco ze zmíněného četli, nebo co teď vůbec čtete ;) Povídejte, přehánějte, nebojte se ;)

Vaše Iwi

Děkuji předem za všechny milé komentáře, vždycky mě moc potěší ;)

PS: Zmíněné knihy – Zlodějka knih, autor Markus Zusak, Ulopený život – autorka Jaycee Dugardová