Mazaný Králíček

Virtuální morální kocovina?

Blogovým světem teď jede velká vlna virtuální morální kocoviny... jako by na blogování nemohlo být dneska opravdu nic hezkého, upřímného, či nedej bože přátelského. A jakoby dnes většinu blogů psali jen lidé s lobotomií.

Jakoby každý zakládal blog jen pro spolupráce jakéhokoliv druhu a vše bylo jen o penězích a už to nemohlo být o tom, že je to jen prostor pro lidi, které něco baví a chtějí si o tom "pokecat" ve svém volném čase. Sdílet svoje zkušenosti, radosti, tipy. Ať už je tím tématem cokoliv – třeba focení, kosmetika, nebo to je místo pro lidi, kteří se chtějí bavit třeba o knížkách, filmech.

Já sama dlouhé roky neměla v okolí nikoho, kdo by četl podobné knihy jako já a jsem dneska ráda za to, že na blozích „potkávám“ lidi, kterým se libí podobné věci a můžeme sdílet další postřehy, tipy, názory. Nejsem vyloženě sluníčkový člověk, ale nemám ráda hrabání se v bahně bez nějakého hlubšího významu, kterým by to hrabání mohlo přispět ke konkrétní změně k lepšímu.

Obecně takové hrabání má vždycky dva důvody – první, který je snad ještě i akceptovatelný (v některých případech) je jistý vnitřní tlak a nespokojenost jedince či skupiny. Tím, že věci vypustíte ven, tak si jistě ulevíte. No, ale pokud to jde pak do širého světa a vy si nechcete nasekat problémy, tak vynecháte zpravidla veškeré konkrétní (a tím pádem často nejpodstatnější) informace. A tak výsledkem není „změna systému“, ale jen vaše lehká úleva a možná pár lidem, až si to přečtou, zase svět přijde horší místo, protože věci jsou mnohem děsivější, než si mysleli a ještě k tomu cítí nejistotu, protože teď už fakt neví, komu věřit… (Ale v tomhle jim zase často takové články dost šikovně napoví… kde sedí ten „pravověrný bůžek“, ke kterému vzhlížet v těchto těžkých dobách).

Možná v té kosmetické sféře, neb tam začaly ty spolupráce dřív, tak je rozhořčení větší, ale třeba knižní blogy je rychlostí světla dohání. A jsem zvědavá, kam až vývoj dojde. Už teď jedou velmi ostré debaty (ne vždy konstruktivní), ale já třeba oceňuji otevřenost Tomáše Kaplana Fojtíka (jeho blog bookvy.cz ZDE), který je krutopřísný, ale upřímný jak v názorech na knihy, autory, nakladatelství a obecně na svět literatury. Má rozhled a nebere si servítky, což je ideální kombinace pro osobu, která chce případně i kritizovat (a nejen chválit.) A co nepřekousli mnozí ve FB skupině "Co čteme", která si bez aktivního admina žije tak trochu svým vlastním vývojem "do nikam".   

Konstruktivní kritika je totiž dobrá… ale debaty a volné příspěvky v síti, které vedou „do nikam“ už tak moc ne… byť se snaží kritizovat.

Když se tak dívám na ty debaty - evidentně teď vládnou často názory, že nové blogy (patrně všechny po roce 2010) jsou snad založené jen za účelem zisku a ty staré (založené před 2010) se nechají často dneska zaprodat taky... (Letopočty ohledně označení starý a nový se mohou debatu od debaty lišit).

Pak jsou tu údajně i výjimky, které ale nikdo nebude konkrétně jako třetí osoba jmenovat..... Skupinka výjimek je u každého člověka individuální věc a to podle míry negativismu (a třeba i vlastní zkušenosti). Jednoduše každý vidí ten poměr jinak. Někdo říká, že je jen „pár těch dobrých“ a někdo říká, že je těch „pár fakt špatných“.

Ale jmenovat nebudou nikoho. Ty špatné - neb nechceme přece "pomlouvat" – fuj, taková ošklivost přece! A ty dobré - ty se ochotně často označí individuálně, ale ruku do ohně už evidentně nikdo za nikoho v debatě nestrká...  

Otázka je, zda má pak taková obhajoba vůbec cenu a není jen ztrátou času a zda to pak není jen celé přihrávka na smeč do dalších debat, co jedou po netu, že „potrefená husa…..“.

Protože i kdyby zrovna byly fajn a je v tu chvíli jedno, o čem ten blog je (a věřím, že hodně lidí vede své blogy s láskou a pro radost), tak taková ohnivá debata není ani dobré místo, ani ideální čas k takové osobní prezentaci (či obhajobě?), neb kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, protože lidi to v tu chvíli nepřesvědčí, naopak to přilije olej do ohně už tak dost rozhicovaného davu, který potřebuje nutně a hned lynčovat – a je tak trochu vlastně už i jedno koho.

A tady se dostáváme k druhému důvodu, proč vznikají takové články a třeba i knihy, či reportáže. Podněcování k nenávisti se tomu říká. Zrovna podobný případ řeším a není to žádná legrace. Ale pevně věřím, že to snad opravdu ještě není s českými blogy tak extrémně zlé, že by motivem všech článků a debat bylo právě tohle. (Ale třeba česká média už na tuhle pod-úroveň v hojném počtu klesla.)

Na druhou stranu se už pár let bavím podprahovým bojem dvou blogerek, což mě tak udržuje „v kondici“ a nohama na zemi, že ta ženská blogosféra se příliš neliší od holčičího internátu ;) A taky že na věku tady fakt nezáleží… Tedy v tomhle evidentně ne. A i dospělé ženské se umí chovat jako patnáctky (všem rozumným patnáctiletým slečnám se tímto ale omlouvám, nechtěla jsem je tím srovnáním urazit.).

No, i na intru potkáte fajn holky a taky si někdo s někým nesedne a taky si provádíte pěkné kousky, o konkurenčním boji tolika „samic“ na jednom místě ani nemluvě. Jediným lékem jak to přežít, aby vám z toho časem „nejeblo“, je chodit s klukama na pivo ;) Což mi zůstalo dodnes.

Ale teď vážně - já chápu, že ve spoustě lidí pomalu bublá a probublává, že se prostředí českých blogů mění. Osobně to beru za přirozený vývoj. Stačí se podívat do zahraničí. Nežijeme ale v Matrixu, děláme si to sami. A znáte to – chceš-li změnit svět, začni u sebe.

Možná si říkáte, že se mi lehko tohle píše, když do toho tak nevidím. Ale ono je to tak, že do toho takhle hluboce ani vidět nikdy nechci a nic by se na tom nezměnilo. Nemůžu totiž změnit sebe. Zaprvé jsem introvert a na chození na akce mě neužije, stačí mi, že sem tam musím přežít nějakou v reálném životě. Třeba tenhle týden, fotografové, kamery – pro mě jako vyloženě peklo na zemi. Lézt pak dobrovolně někam, kde se to zrcadlovkama taky jen hemží, opravdu není můj sen. Já si dneska svého soukromí cením nadevše. Svých „patnáct minut slávy“ mám dávno za sebou a dneska jsem šťastná, že si můžu v klidu a bez pozornosti jiných jít třeba nakoupit. A kdo nezažil, ten možná nepochopí.

Taky si od lidí držím dost velký odstup, což je dáno zaprvé pracovními zkušenostmi a za druhé osobními. Díky tomu nemám o lidech iluze, ale navzdory všemu je mám opravdu ráda, protože na každém se dá najít něco dobrého. A proto s nimi i ráda pracuju.  

Takže – změnilo by se něco? Potkala bych na blogu či na akcích horší lidi než ve skutečnosti? Jde to totiž vůbec? Já s naprostým klidem už dneska můžu říct, že tahle hranice byla překonána. Takže překvápko by se nekonalo, jen maximálně další "hrubší zrnko do sbírky". 

Navíc já si fakt nemyslím, že je to takový smrtelný děs a k poblití....No, třeba ty kosmetické blogy - ruku na srdce, když Bioderma udělala první "oficial akci pro blogerky", tak bylo v blogosféře zrovna tak „nablito“, jako zvrací hromadně někteří dneska.... Ono se i v těch začátcích dá dohledat, že nebylo všechno tak růžové - lidská paměť je tak zrádná. Nebo jako tím „nebem na zemi“ se myslí doba, než se do všeho zapojily firmy? Jakože mezi těmi 15ti čtenáři nebyl ještě žádný blbec a blogy zakládali jen rozumní a uvědomělí lidé? Ale notak…

Chápu, že blbci jsou víc slyšet (vidět) – v tom virtuálním světě, kdy jim zdánlivá anonymita dává pocit moci, si hrají na bohy, ale vždyť to takhle funguje i v běžném reálném životě - nebo si vážně někdo myslí, že ti hlupáci a arogantní individua, co potkáte sem tam v reálu – třeba anonymně v MHD či obchodech, se doma u monitoru změní v andílky?  

Ale i tak si vážně nemyslím, že to je vše jen černé. A konečně se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu z dnešního článku a tím je post od Tutto „Blogerky sobě“ (odkaz na článek ZDE). Já osobně jsem si tím článkem dost spravila chuť. Už jsem u holek na blozích zaznamenala, že se sešly. Ale Tutto to sepsala moc krásně, z toho článku totiž naprosto dýchne na vás pohodová atmosféra.

Ukazuje, že blogy stále můžou psát i fajn lidi (v tomhle případě ženy), které to dělají pro radost a s láskou a pro zábavu a taky se opravdu a upřímně rády vidí a nepotřebují k tomu VIP luxusní akce pořádané nějakou firmou. Navíc v článku najdete i odkazy na blogy holek a všechny stojí za pozornost ;)

Z článku je poznat, že to po čem tak někteří teskní, že je z dnešního blogování pryč, tak tu stále je. A možná lidé teskní proto, že se nepotkávají s fajn lidmi, nečtou už dneska takové možná „obyčejné“ ale milé posty.

Jedna teorie mezilidských vztahů říká, že nás obklopují především takové typy lidí, jaké přitahujeme. No, je to k zamyšlení – i když je někdy těžké si to přiznat, ale je to tak. A není nic snadnějšího, než takové „nevhodné typy“ ze svého života jednoduše vyloučit. Vážně máme tolik času, že ho můžeme ztrácet s hlupáky? A pak z toho mít akorát žaludeční nevolnosti…

Takže to je asi tak vše a já si odteď zakazuju číst negativa bez skutečné informační hodnoty! To už se zrovna můžu začít po letech dívat znovu na zprávy.

Vaše Iwi

Klidně mi připište svůj názor ;)Budu se těšit na vaše komentáře, za které předem děkuji.

PS: Měla bych vážně dopsat ten článek o trilogii knížek Kmotr Mrázek, neb autor Jaroslav Kmenta měl fakt „koule“ a jasně napsal kdo, co, komu, jak a proč – tomu se říká skutečná informační hodnota díla, přátelé. Na druhou stranu je vidět, že Češi si z toho beztak moc nevzali a tak přímá volba prezidenta dopadla jak dopadla, že… ;)