Knižní tipy
aneb co aktuálně nosím v tašce
Není nad to si povinná
čekání zkrátit čtením ;) Takže si pojďte popovídat o knihách, která sebou
aktuálně tahám v tašce jako nomád.
Tenhle týden jsem díky
čtecím pauzám navíc dočetla severské krimi-povídky a pokračuju Vyhnáním Gerty
Snirch od Kateřiny Tučkové. A po cestě na pochůzkách jsem ulovila knihu od
Kinga O psaní, kterou si chci přečíst už opravdu dlouho.
Začneme pozitivně.
Kniha první – Temnější odstíny Švédska Krimi antologie je soubor povídek od
různých autorů. Překvapivě se to čte samo. A byla to po Pařížské manželce,
kterou doporučuju všemi deseti (a která by si zasloužila článek společně s dalšími
knihami), opravdu skvělá volba.
Po Pařížské manželce
totiž přišel čtenářský blok. Znáte to – kniha je tak skvělá, jste plní dojmů, v hlavě
vám celý příběh ještě víří v živých barvách, ale vy už jste dočetli
poslední stránku a nezbývá, než „jít dál“ a vybrat další knihu. A tady po první
stránce každé další přichází jakési rozladění, protože nic není tak skvělé jako
Paříž a povídání Pařížské manželky.
No, a pak jsem
nečekaně našla následovníka právě v povídkách severské krimi. A můžu
jedině doporučit – tedy pokud takový žánr je něco pro vás. Výhodou je, že si
skvěle uděláte představu o mnoha autorech a jejich stylu, ale navíc povídky se
čtou velmi rychle a snadno. Některé jsou spíš takové jakoby děsivé, nemohla
jsem se ubránit pocitu jisté „duchovní podobnosti“ s Kyvadlem (autor: Edgar
Allan Poe). Nebo možná bych je trochu přirovnala i ke Kingovým povídkám, které
jsem četla před mnoha lety. Zkrátka napětí, mrazení, děsivost a brilantní
zpracování. Nečekejte klasickou detektivku, ani zdaleka. Je to psychologické. U
nás v rodině to zhodnotili slovem beznadějné, já to zhodnotila obratem „ze
života“. (A život mi nepřijde beznadějný, ale asi už je ze mě kapku cynik ;)
Kniha druhá, která
je opředená bájemi a mýty o skvělém díle, aneb Vyhnání Gerty Snirch. Vzala jsem
ji z knihovny čistě z praktického hlediska, neb je lehká do tašky.
Musím se přiznat - O
Kateřině Tučkové jsem jako o mladém talentu četla už dávno. Celkem mě zajímají
informace, co na umělecké scéně nového - třeba nějaký nový talent a tak ;)
No, Žítkovské bohyně
jsem držela v ruce asi tak 1000x, kousek vždy přečetla a nikdy mě to
neinspirovalo k nákupu. Tohle téma by mi mělo být víc než blízké z mnoha důvodů,
přesto mezi námi nepřeskočila jiskra.
Pak jsem si řekla,
že dám šanci druhé oblíbené knize, která je prý lepší než bohyně... No, jsem
tak někde v polovině. A musím říct, že na jednu stranu se to díky volbě
slov a svým způsobem přátelskému stylu čte snadno. Nemá takový ten někdy těžkopádný způsob starých autorů. Je to vcelku cítit že to je mladé, svěží, lehké. Pak ale přichází místa, kde se
to zbytečně motá, ve snaze vše vysvětlit, nacpat do jednoho odstavce… Což mě
dokázalo dost rozladit. A pak tu máme to přeskakování časů. Je to únavné.
Nedávno jsem
narazila na názor, že jen autor s velkým sebevědomím a pevnou vírou ve
vlastní skvělý talent se pustí do přímé linie vyprávění a nemá potřebu si
pomáhat přeskakováním. No, díky téhle knize jsem dost pochopila, co tím tenkrát
kritik chtěl přesně říct. Jedna časová linie je sice zdánlivě příliš jednoduchá a
nudná, ale pokud je příběh dobře sepsán, čtenáře u něj udržíte i bez berliček.
A ano, po několika desítkách stran mě to přeskakování v čase, byť není tak
časté, dost lezlo na nervy.
Dalším bodem je, že
tuhle knihu naspala žena a ani pseudonym by tu skutečnost nezastřel. Hodně mužů
(ale i žen) čtou spíše mužské autory. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo.
Ale muži autoři většinou netonou v moři opisných slov, jdou k věci,
nemeditují o věcech zleva zprava zepředu a zezadu a pak ještě 3x dokola a
pozpátku.
Víc se drží faktů
(což by u knihy, která si vybere nějaké historické období na základě skutečných
událostí) mělo být snad i pravidlem, protože jí to dodá na autentičnosti a
zároveň to podpoří hlavní příběh. No, nechci být přísná. Ale navzdory snaze o
přípravu, na mě zatím dílo působí, že si autorka ukousla větší (těžší) sousto,
než dokáže dobře rozžvýkat.
Pevně věřím, že za
tím není stará známá touha čtenáře šokovat svým způsobem kontroverzním tématem,
jakým bezesporu Sudetští Němci dodnes v ČR jsou.
Nebudu zatím vynášet
definitivní ortel. Knihu dočtu a dám vám vědět, ale zatím asi musím říct, že
jsem tedy čekala něco „víc“ a jestli na konci nebudu mít od knihy pocit
poselství o skutečných hodnotách života, budu fakt otrávená naprosto.
Ale možná mám jen
přehnaná očekávání, možná to srovnávám s podobně kontroverzními příběhy,
které ovšem napsali sami aktéři příběhu a tak není problém s autentičností
celku.
Tady mám někdy z postavy
pocit, že je fakt neskutečná. Za dlouhá léta jsem četla několik skutečných
příběhů Němců, kteří často i zcela neprávem doplatili na krutost poválečné
pomsty v různých formách a některé příběhy mě opravdu zasáhly. Jistě
nebyly to vyprávění, o kterých se píšou recenze jak na běžícím páse, často
vyšly jen jako články v nějakém periodiku, přesto byly víc skutečné, než
tento na každém kroku doporučovaný bestseller.
Člověk si při čtení
těch autentických vyprávění říkal, že opravdu je nejdůležitější (a někdy zároveň
nejtěžší) neztratit lidskost, což je asi hlavní posláním takovýchto příběhů.
Moje babička, která válku zažila, mi říkávala, že jediné platné dělení lidí je
na ty dobré a méně dobré (nebo i zlé, dejme tomu). Ale jiné nemám smysl a je to
cesta do pekel.
Vidím trochu problém
i v tom, že už jsme s Gerdou skoro v půlce a tak nějak si ji
nemůžu oblíbit (po otravném přeskakování děje je to druhá nejhorší věc, co se
mi s knihou může stát – nemám ráda postavu – v tomhle případě je mi
spíš jen lhostejná), děj beru jen jako oznámení událostí, s postavou to
neprožívám (je mi vlastně trochu jedno, co se s tou nemastnou neslanou
holkou stane, což je přece hrozné, ne?) Přijde mi totiž taková „plochá“,
neživá, a já chci prostě kosti a maso v 3D. Skutečné děvče, které si můžu
oblíbit a prožít s ní všechny útrapy a říct si, že to bylo nespravedlivé a
možná i kruté a nelidské. Jenže tady žádné takové děvče pro mě není.
Přes podivné chvíle,
kdy mám skoro chuť dát postavě facku (hrozné, že?), aby se probrala, se občas objeví záblesk
hlubší myšlenky (a já se jí chytám jak tonoucí stébla). Třeba pasáž, která třeba
poukazuje na to, že ty největší svině jsou vždy nastoupeny v první řadě a
hájí své zájmy – nejdřív kolaborují s Němci a pak jsou po osvobození
prvními, kteří jsou k Němcům až nepochopitelně krutí. Žel bohu i tohle ale
Gerta rozleptá dalším nabalování nesmyslných úvah a postřehů a dalších x lidech,
až to zadupe docela. A člověk ani moc neví, že tam něco takové
(vcelku zásadního a zajímavého) vzpomněla.
No, byla jsem krutá
a přísná – jak to tak teď čtu po sobě, ale vážně já se těšila na něco skvělé,
svěžího, perfekcionistického a autentického se zajímavým tématem a zatím jsem
víc než zklamaná.
Přesto pevně věřím,
že autorka bude psát dál, vybrousí svůj styl k dokonalosti, začne si víc
věřit a nebude tak přeskakovat, trochu víc nás zahltí přesnějšími fakty a
nebude si na místo toho vymýšlet skrz postavy podivnosti a v budoucnu
si pak přečtu něco, co mě fakt potěší už od první stránky – třeba jako ty
brilantní severské povídky, kdy je jedna vedle druhé naprosto perfektní.
Je tedy všem jasné,
že na Kingovo O psaní, které bude následovat po Gerdě, se těším jako děcko na
Vánoce ;) Věřím, že tam je to sázka na jistotu.
Co vy a severská
krimi? Případně co vy a knihy od Kateřiny Tučkové? Četli jste – líbí/nelíbí?
Případně nějaké další knižní tipy od vás, co bych si měla přečíst? ;)
Vaše Iwi
Děkuji za milé komentáře,
dělají mi velkou radost ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat