Mazaný Králíček

Moderní tabu

Dneska tady mám pro vás článek s trochu neoblíbeným tématem a tím je konec života. Doufám, že jsem vás teď nevyděsila… Je to tak trochu úvaha o tom, čím se pro nás v dnešní době a v naší vyspělé společnosti tato záležitost stala a na co upozorňují už i odborníci…. Chci o tom napsat už delší čas (vlastně jsem to plánovala jako první článek na tento blog, ale bylo to kapku silné téma na start), no a protože právě probíhá několik věcí, na které vás chci upozornit, tak jsem se rozhodla článek dát na blog právě teď….

Některé teorie tvrdí, že člověk je jediný lidský tvor, který si během svého životě i v plné síle a zdraví uvědomuje svoji smrtelnost a neodvratnost vlastní smrti i smrti jiných živých bytostí. (Můžete ale narazit i na názor, že člověk není zdaleka jediný, ovšem u jediného se to zatím podařilo s jistotou prokázat.) Tenhle fakt, že si smrtelnost uvědomujeme, ale v žádném případě neusnadňuje událost smrti jako takovou. Dokonce i já bych řekla, že čím komfortnější život vedeme, čím více máme vymožeností, čím lepší zdravotní péče, tím hůře se s holým faktem smrti vyrovnáváme. Stává se až čímsi nepřirozeným, nepochopitelným, odmítaným, odsouvaným někam mimo náš pohled. Protože přece jen dnes umíme lítat do vesmíru a rozbíjet atomy, dokážeme zplodit člověka „in-vitro“, transplantovat orgány, klonovat. Jen nesmrtelní nejsme…. Smrt oklamat zkrátka neumíme. A s tím se vzhledem k tomu všemu, co dokážeme, jen těžko smiřujeme.

Nechci tu příliš rozebírat duševní bolest, kterou zažíváme při ztrátě někoho blízkého. Nemyslím si, že existuje nějaký zaručený obecný recept na to, jak takovou situaci zvládnout, protože každý z nás je jiný a dokonce zastávám názor, že ani čas neléčí tento typ rány v pravém slova smyslu. Možná jen otupí hrany, každodennost našich povinností ubírá prostor pro smutné myšlenky, ty si nás ale stejně třeba ve dvě ráno v posteli najdou. Jak roky plynou, možná to bude míň a míň, ale přesto zůstanou situace, kdy si třeba řekneme, že je škoda, že si o nějaké věci s dotyčným nemůžeme dneska už promluvit a zeptat se třeba na jeho názor… Tyhle situace nastávají tím častěji, čím bližší a pro nás důležitý člověk nám navždy odešel.

Vybavuje se mi ale jedna situace, když jsem si se svojí slovenskou tetou prohlížela v jejich slovenské vesničce hluboko v Rumunských horách staré rodinné fotky, narazily jsme na jednu, která je z pohřbu mojí pratety. Na fotce prateta leží odkrytá a ustrojená v rakvi a kolem stojí celá vesnice a široká rodina, včetně malých dětí. Nejsem ani schopná spočítat kolik lidí na té fotce dohromady je. Ta fotka ale nepůsobí ani morbidně, ani smutně. Teta mi vyprávěla, že takto u nich pohřeb vypadá běžně dodnes, stejně jako třeba svatba. Je to součást života, kterou vesnice a rodina sdílí. Když se vdávala moje sestřenka, která měla svatbu ve stejném roce, jako já s panem M., na svatbu zvali okolo 400 hostů – taková standardní svatba ;)

A teta mi vysvětlila, že nejen pohřeb, ale samotné umírání, je prostě přirozenou věcí, která zde k životu patří. Lidé se za umírajícím zajdou rozloučit, rodina se s ním snaží být do poslední chvíle a odchod ze světa mu udělat snesitelným. Člověku se prý lépe odchází, když vidí, že po sobě zanechal spoustu dobrého – milující potomky, vnoučata, další rodinu, sousedy, přátele a známé, kteří ho mají rádi a jako člověka si ho váží, že prožil plný život a teď je čas na jeho další „kapitolu“, která je jednoduše řečeno -  přirozená. A díky tomu, že ji jako přirozenou chápou i ostatní – že to k životu patří, je celá událost jaksi snesitelnější. Samozřejmě mluvíme o oblasti, kde jsou lidé i hodně silně věřící a víra jím v tomto ohledu asi taky pomáhá. Navíc i tady existuje samozřejmě smutek ze ztráty, takže nejde mluvit o tom, že by umírání tady bylo nějakým zábavným aktem, jen je důstojnější, lidštější a celkově přijatelnější.  

V návaznosti na to, jak naše moderní společnost touží „vymazat akt umírání“ ze svého vědomí, povrchu zemského, nebo alespoň ze svého dohledu, se stala tato věc veřejným tabu a člověk z naší společnosti často umírá sám, opuštěný, v neútulném prostředí, často doslova nedůstojně. Nechceme to vidět, nechceme to sdílet a nejlépe si to nechceme vůbec připustit. Máme čas sdílet často hloupé obrázky na sociálních sítích, ale nemáme čas na své blízké …

A stejně tak odbýváme i vše kolem samotné smrti. Jakýkoli akt rozloučení se nám stává zbytečným vyhazováním peněz. V dnešní společnosti, kdy si kupujeme tolik věcí, které nepotřebujeme a často koupenou věc ani nepoužijeme, na množství vyhazovaného jídla a plýtvání vodou x let upozorňují všemožné organizace, je často lidem zatěžko koupit vůbec kytičku. Dnes se rozloučení se zesnulým nechápe jako obyčejná lidská slušnost – úcta k lidské bytosti a k jejímu životu, rodině, ale jako ztráta času, nepříjemná záležitost, která nemá pro nikoho význam, neboť nebožtíkovi už je to vlastně jedno.

No, ono je to jedno i kojenci na křtinách, jestli jste přišli, nebo ne, přesto na křtiny dorazí hostů daleko víc. Je to totiž veselejší, zábavnější. A hlavně – my si přece smrt nechceme připouštět… Naučili jsme se vyzobávat si z života to pěkné a nechceme si připustit, že i nás jednou čekají tyhle „pro nás obtěžující“ chvíle a že možná budeme vděční za to, že s námi někdo pobude, nebo se dokonce o nás postará a dá nám možnost odejít důstojně a třeba i v pohodlí domova.

No, tak takoví dnes jsme - „jako pštrosi, co strkají hlavy do písku“ - dle mnohých odborníků nejen z oblasti psychologie a sociologie, ale i dalších. Tam jako společnost směřujeme.

Zároveň, pokud jste se rozhodli někdy v životě postarat o umírajícího člověka, jste asi narazili na to, jakou podivnou osamělost kolem sebe v naší společnosti ucítíte. Lidé nechtějí tohle téma ve své blízkosti, tím, že se váš život točí kolem péče o umírajícího člověka, se stanete pro mnoho lidí osobou, u které se radši setkání vyhnout. A jak řekl jeden známý: „Ozvu se raději až za čas – až to přejde….“ Nebudu se tady zamýšlet nad určitou krutostí toho výroku, ale nad tím, že v naší společnosti často ani neumíme o smrti nějakým normálním způsobem hovořit, ať už je to s umírajícím, nebo okolím, které se o něj stará, či později s pozůstalými.

Líbí se mi, že tenhle stav ale nezůstal bez povšimnutí a vznikl portál www.umirani.cz, kde člověk najde spoustu důležitých informací, ať už patří do jakékoliv skupiny, které se smrt týká aktuálně bližším způsobem, nebo si jen chce přečíst něco o záležitosti, která kdysi bývala něčím přirozeným a my z toho udělali téměř monstrózní tabu, které nám připadá morbidní, odpudivé a nepatřičné.

K webu www.umirani.cz se váže i organizace Cesta domů - odkaz na web ZDE (odkaz na jejich FB stránky ZDE), která se snaží přispět ke zlepšení péče o umírající v ČR a jejich rodiny, což je určitě chvályhodná snaha.

V neposlední řadě začala Česká televize vysílat seriál s názvem BRÁNA SMRTI, v archivu české televize on-line díly naleznete ZDE). Neříkám, že je to seriál pro každého a taky si na něj teprve tvořím názor, ale vznikl jako součást jakési té snahy, v naší společnosti prolomit tabu a otevřít diskusi. Změnit možná náš pohled na smrt jako něco nepříjemného, čím se nechceme zabývat. Seriál se pokouší dát lidem jiný pohled na tuto záležitost a vidět třeba i věci jinak, než jak se nám nyní zdají být.

A na závěr, protože chci končit optimisticky, tak dávám odkaz na blogsale – prodej kosmetiky oblíbené kosmetické blogerky Veru, který probíhá na jejích FB stránkách ZDE. Výtěžek z blogsale Veru zašle na účet organizace Cesta domů… Moc chválím, že i na kosmetickém blogu dokázala takové téma skvělým způsobem otevřít a přátelsky na něj upozornit. Verčin blog Cosmetic Jam naleznete ZDE.

Takže doufám, že na vás dnešní článek nepůsobil děsivě, smutně či morbidně. Že vás tohle téma k zamyšlení neodradilo a že vás možná už ani tolik u mazaného králíčka nepřekvapilo ;)

Znali jste některý z odkazů? Máte nějaké další tipy?

Pište, povídejte… klidně o čem chcete ;)

Děkuji za všechny komentáře, dělají mi vždycky velkou radost.