Sexuální
harašení – ano či ne?
Dnes jsem narazila na zajímavý článek u Černé Moory, ohledně sexuálního
obtěžování. Odkaz na článek zde.
Původně
jsem psala odpověď do komentářů u Moory, ale protože by byla příliš dlouhá a já
nechtěla tapetovat zeď, rozhodla jsem se pro článek, v kterém se můžu
zamyslet víc i nad jinými věcmi, které podle mého mínění se stavem věcí ve
společnosti souvisí. Jo, tohle téma mě zaujalo.
Kdo si nepřečetl článek u
Moory, tak v rychlosti jen stručný výtah, v článku bylo zmíněno v první
řadě video, kdy holka oblečená do trička a jeansů prochází ve dne ulicemi New
Yorku sama, před ní jde její přítel, který má v batohu schovanou kameru a vše natáčí – to jak na ni muži reagují, případně co na ni volají, atd. Takhle se
slečna procházela dohromady 10 hodin. Video je sestříhané, tím je jistě dojem
umocněn a nahrávka má upozornit na míru sexuálního obtěžování. Za dobu toho
jejího pochodu jí takto obtěžovalo 100 mužů. Když si ale video pustíte,
prakticky tam na ni cizí muži volají věty typu: „ Ahoj krásko.“. Žádné veřejné
znásilnění nečekejte. Za sebe bych řekla, že mi přišla jako dost nepříjemná
situace, kdy šel vedle ní záměrně několik minut nějaký cizí muž, ale jinak
žádný extrém na první pohled.
Pak je v Moořím článku druhá
záležitost, která zaujala neskutečně praštěným názvem Průvodce kulturou
znásilnění pro gentlemany. No, to ani snad víc rozbírat nebudu ;) Jelikož
bychom tu byli do rána….
Takže
zpět k videu z N.Y.
Já
myslím, že Amerika je v mnoha věcech už spoustu let dost jiná než ČR, jejich
společnost prošla tak odlišným vývojem, že si to neumíme jako občané postkomunistické
země nejspíš ani představit, spoustu věcí, které se v té zemi odehrály,
tak neznáme ani z vyprávění, natož abychom je prožili, případně nás někdo
vychoval ve společnosti těmito věcmi poznamenané, a proto možná je tak úplně
nechápeme a zdá se nám, že občas "dělají jen z komára velblouda". Oni
dozajista ale nemůžou zase chápat v mnoha věcech nás a to, co v nás komunismus
zanechal, ať chtě či nechtě….. (to by ale bylo na samostatný článek).
Beru
tedy zmíněné video jako záležitost, která se vztahuje k tomu místu, času,
společnosti a osobě. Tedy k mladé dívce, která se aktuálně pohybuje sama ve dne po
ulicích v N.Y.
Je
potřeba si uvědomit, že tohle město je sice na jednu stranu rájem nákupů, ale
taky je to velmi nebezpečné místo, pro osamoceného člověka o to víc a pro ženu
ještě o kousek k tomu a to ze dvou důvodů – první je jasný, kriminalita je tam
větší, než v české „Horní dolní“. A druhý důvod je, že kdyby k něčemu
došlo, tak vám nikdo nepomůže. (Jak hezky si lidé ve velkoměstech pomáhají, si
můžete prohlédnout na videích, kdy kolemjdoucí upadnou do bezvědomí a ostatní
je vesele překročí apd. ). Takže ano, nedivím se, že té dívce to vadilo,
protože to znamená pro ženu určitě stres, že jí takhle někdo oslovuje, protože
to může být taky jen prvním krokem z mnoha dalších, které si žena nepřeje.
Úplně vidím ty davy ochotných zachránců, kdyby ji tam některý muž chytl za ruku
a zatáhl třeba k sobě do nějakého toho krámku…..
Jistě
se můžeme ujišťovat, že „pes, který štěká, nekouše….“. A že tihle hoši většinou jen mají kecy, ale reálné riziko nehrozí. No, tohle pravidlo platí jen
z části. Určité procento jistě tvoří jen takoví „kecalové“, ono je to snad
nějak geneticky těm chlapům vůbec dané (ale správnou výchovou se dá dost věcí
eliminovat ;) . Ale pak se mrknete na nějaké fotky třeba sériových vrahů, nebo
pachatelů, co mají za sebou šňůru znásilnění a říkáte si občas, že vypadá jako
normální obyčejný, nebo dokonce slušný nebo dokonce docela hezký chlap….Nebo že vypadá takový docela neškodný.
Spartakiádní
vrah, dřívějším jménem Jiří Straka, ve svých 16ti letech, když cukroval na
ženské u parku, tak rozhodně nebudil dojem, že jeho tvář bude ta poslední,
kterou dotyčná v životě uvidí.
Takže to není tak snadné ....
Je
potřeba si navíc uvědomit, že tihle útočníci jsou často nemocní lidé a že v systému
léčby a jisté kontroly těchto psychicky nemocných lidí mají v USA velké
mezery. Pokud jste sledovali jejich relativně nedávnou žhavou debatu ohledně změny zákona
o zbraních, tak jistě víte, že společnost se tam dělí na krátkozrakou – která vidí
problém kriminality v dostupnosti zbraní (jak kdyby v USA neměli
černý trh se zbraněmi, naivky) a druhou část společnosti, která chápe problém komplexně,
že neexistuje žádný fungující systém péče o takto těžce nemocné pacienty a ti
se neléčení pohybují ve společnosti a ubližují. A takhle volně je jich tam daleko více, než třeba v ČR. Takový systém, který by
zabránil tomu, aby tito nemocní lidé ublížili sobě nebo nedej bože i jiným
lidem zatím USA nemá.
Samozřejmě,
že určité menší riziko existuje všude na světě a pro každého člověka. Ale pokud se třeba i během dne celé
čtvrtě, či města stávají čím dál víc pro osamocené ženy skutečně nebezpečné,
pokud i ty nejobyčejnější denní úkony začínají být velmi rizikové – jako třeba
cesta do práce, na nákup, nebo za kamarádkou, znamená to stres, je dobré na to
upozornit dřív, než země svobody skončí jako nějaký muslimský stát, kde ženské
chodí ven taky jen v doprovodu muže, protože samy na ulici nemůžou – sice z jiných
důvodů, ale výsledek je stejný.
V Americe
bohužel např. i touha po naprosté rovnoprávnosti žen a eliminaci diskriminace
šla do takových extrémů, že napáchala další rozdíly ve fungování společnosti - právě zmíněné otevření dveří dámě bylo bráno jako
gesto urážlivé, kdy muž dával najevo, že žena si snad není schopná dveře
otevřít sama. Pro nás možná nepochopitelné. Pro Američanky zcela jasné, ony
totiž dneska už jsou vychované nejen tak, že je muži podceňují (a ony si to
nemají nechat líbit), ale že prakticky jakýkoliv náznak lichotky, pozornosti je
jen snahou muže dostat se jim do kalhotek. České ženy, dívky v takhle vyhrocené
společnosti nevyrůstaly, nevyrůstaly v tom ani naše matky a babičky, takže
nejspíš když na nás pískne z lešení třeba zedník, tak to ignorujeme,
neřešíme, ale víc za tím nehledáme. A za minutu o tom ani nevíme.
A
ještě jedna věc v souvislosti s touhle záležitostí je krásně vidět,
že na rozdíl od nás, tak naše babičky věděly maximálně, co se stalo ve vedlejší
dědině, matky možná věděly, co se děje v zemi (co tedy pustila cenzura),
takže to věděly, se sem moc nehodí. My ale víme, že si někdo před minutou
uprdnul na druhé straně světa….. Neustále řešíme, jak s tím množstvím
informací naložit. Zda se tím zabývat, řešit to, prožívat stres a strach, že
když on si prdnul, tak my se dozajista za pět minut pose*eme. Náš zvířecí mozek je z těch všech zpráv naprosto v pasti, ještěže aspoň ty televizní noviny zařadily na konec reportáže o koťatech, ať se trochu zklidníme.
(Jsou tam? Já zprávy v TV neviděla několik let :)
Není
dobré být šnek v ulitě, ale nadmíra informací, kterou dnes trpíme, je
vysilující.
Takže
na závěr bych řekla, ano – v N.Y. bych byla taky opatrnější, vadilo by mi,
že na mě takto někdo volá. Ale já nežiju v N.Y. , takže svůj metr
přizpůsobím místu a času a osobě. Tedy já, teď a v našem městě, které je
dost velké a zároveň dost klidné. Neslučuju a neporovnávám pískající zedníky z minulého
týdne, kteří pracují na opravě domu v naší ulici s těmi týpky z videa.
Protože to podle mého ani sloučit nejde.
Moc hezky sepsané. Zajímavá úvaha. :) Teď tak přemýšlím, co bych ještě napsala, když vlastně už vše bylo řečeno. :) Snad jen, že j sem opravdu ráda, že nežiju v N.Y. :)
OdpovědětVymazatDěkuji za pochvalu ;)
OdpovědětVymazatTaky jsem si vybrala nakonec "svoje místo pro život" i podle toho, že život je tu ještě stále klidný, ale není nudný.