úterý 18. listopadu 2014

Sexuální harašení – ano či ne?


Dnes jsem narazila na zajímavý článek u Černé Moory, ohledně sexuálního obtěžování. Odkaz na článek zde.

Původně jsem psala odpověď do komentářů u Moory, ale protože by byla příliš dlouhá a já nechtěla tapetovat zeď, rozhodla jsem se pro článek, v kterém se můžu zamyslet víc i nad jinými věcmi, které podle mého mínění se stavem věcí ve společnosti souvisí. Jo, tohle téma mě zaujalo.

Kdo si nepřečetl článek u Moory, tak v rychlosti jen stručný výtah, v článku bylo zmíněno v první řadě video, kdy holka oblečená do trička a jeansů prochází ve dne ulicemi New Yorku sama, před ní jde její přítel, který má v batohu schovanou kameru a vše natáčí – to jak na ni muži reagují, případně co na ni volají, atd. Takhle se slečna procházela dohromady 10 hodin. Video je sestříhané, tím je jistě dojem umocněn a nahrávka má upozornit na míru sexuálního obtěžování. Za dobu toho jejího pochodu jí takto obtěžovalo 100 mužů. Když si ale video pustíte, prakticky tam na ni cizí muži volají věty typu: „ Ahoj krásko.“. Žádné veřejné znásilnění nečekejte. Za sebe bych řekla, že mi přišla jako dost nepříjemná situace, kdy šel vedle ní záměrně několik minut nějaký cizí muž, ale jinak žádný extrém na první pohled.

Pak je v Moořím článku druhá záležitost, která zaujala neskutečně praštěným názvem Průvodce kulturou znásilnění pro gentlemany. No, to ani snad víc rozbírat nebudu ;) Jelikož bychom tu byli do rána…. 

Takže zpět k videu z N.Y.

Já myslím, že Amerika je v mnoha věcech už spoustu let dost jiná než ČR, jejich společnost prošla tak odlišným vývojem, že si to neumíme jako občané postkomunistické země nejspíš ani představit, spoustu věcí, které se v té zemi odehrály, tak neznáme ani z vyprávění, natož abychom je prožili, případně nás někdo vychoval ve společnosti těmito věcmi poznamenané, a proto možná je tak úplně nechápeme a zdá se nám, že občas "dělají jen z komára velblouda". Oni dozajista ale nemůžou zase chápat v mnoha věcech nás a to, co v nás komunismus zanechal, ať chtě či nechtě….. (to by ale bylo na samostatný článek).

Beru tedy zmíněné video jako záležitost, která se vztahuje k tomu místu, času, společnosti a osobě. Tedy k mladé dívce, která se aktuálně pohybuje sama ve dne po ulicích v N.Y.

Je potřeba si uvědomit, že tohle město je sice na jednu stranu rájem nákupů, ale taky je to velmi nebezpečné místo, pro osamoceného člověka o to víc a pro ženu ještě o kousek k tomu a to ze dvou důvodů – první je jasný, kriminalita je tam větší, než v české „Horní dolní“. A druhý důvod je, že kdyby k něčemu došlo, tak vám nikdo nepomůže. (Jak hezky si lidé ve velkoměstech pomáhají, si můžete prohlédnout na videích, kdy kolemjdoucí upadnou do bezvědomí a ostatní je vesele překročí apd. ). Takže ano, nedivím se, že té dívce to vadilo, protože to znamená pro ženu určitě stres, že jí takhle někdo oslovuje, protože to může být taky jen prvním krokem z mnoha dalších, které si žena nepřeje. Úplně vidím ty davy ochotných zachránců, kdyby ji tam některý muž chytl za ruku a zatáhl třeba k sobě do nějakého toho krámku…..

Jistě se můžeme ujišťovat, že „pes, který štěká, nekouše….“. A že tihle hoši většinou jen mají kecy, ale reálné riziko nehrozí. No, tohle pravidlo platí jen z části. Určité procento jistě tvoří jen takoví „kecalové“, ono je to snad nějak geneticky těm chlapům vůbec dané (ale správnou výchovou se dá dost věcí eliminovat ;) . Ale pak se mrknete na nějaké fotky třeba sériových vrahů, nebo pachatelů, co mají za sebou šňůru znásilnění a říkáte si občas, že vypadá jako normální obyčejný, nebo dokonce slušný nebo dokonce docela hezký chlap….Nebo že vypadá takový docela neškodný.

Spartakiádní vrah, dřívějším jménem Jiří Straka, ve svých 16ti letech, když cukroval na ženské u parku, tak rozhodně nebudil dojem, že jeho tvář bude ta poslední, kterou dotyčná v životě uvidí.

Takže to není tak snadné ....

Je potřeba si navíc uvědomit, že tihle útočníci jsou často nemocní lidé a že v systému léčby a jisté kontroly těchto psychicky nemocných lidí mají v USA velké mezery. Pokud jste sledovali jejich relativně nedávnou žhavou debatu ohledně změny zákona o zbraních, tak jistě víte, že společnost se tam dělí na krátkozrakou – která vidí problém kriminality v dostupnosti zbraní (jak kdyby v USA neměli černý trh se zbraněmi, naivky) a druhou část společnosti, která chápe problém komplexně, že neexistuje žádný fungující systém péče o takto těžce nemocné pacienty a ti se neléčení pohybují ve společnosti a ubližují. A takhle volně je jich tam daleko více, než třeba v ČR. Takový systém, který by zabránil tomu, aby tito nemocní lidé ublížili sobě nebo nedej bože i jiným lidem zatím USA nemá.

Samozřejmě, že určité menší riziko existuje všude na světě a pro každého člověka. Ale pokud se třeba i během dne celé čtvrtě, či města stávají čím dál víc pro osamocené ženy skutečně nebezpečné, pokud i ty nejobyčejnější denní úkony začínají být velmi rizikové – jako třeba cesta do práce, na nákup, nebo za kamarádkou, znamená to stres, je dobré na to upozornit dřív, než země svobody skončí jako nějaký muslimský stát, kde ženské chodí ven taky jen v doprovodu muže, protože samy na ulici nemůžou – sice z jiných důvodů, ale výsledek je stejný.

V Americe bohužel např. i touha po naprosté rovnoprávnosti žen a eliminaci diskriminace šla do takových extrémů, že napáchala další rozdíly ve fungování společnosti -  právě zmíněné otevření dveří dámě bylo bráno jako gesto urážlivé, kdy muž dával najevo, že žena si snad není schopná dveře otevřít sama. Pro nás možná nepochopitelné. Pro Američanky zcela jasné, ony totiž dneska už jsou vychované nejen tak, že je muži podceňují (a ony si to nemají nechat líbit), ale že prakticky jakýkoliv náznak lichotky, pozornosti je jen snahou muže dostat se jim do kalhotek. České ženy, dívky v takhle vyhrocené společnosti nevyrůstaly, nevyrůstaly v tom ani naše matky a babičky, takže nejspíš když na nás pískne z lešení třeba zedník, tak to ignorujeme, neřešíme, ale víc za tím nehledáme. A za minutu o tom ani nevíme.

A ještě jedna věc v souvislosti s touhle záležitostí je krásně vidět, že na rozdíl od nás, tak naše babičky věděly maximálně, co se stalo ve vedlejší dědině, matky možná věděly, co se děje v zemi (co tedy pustila cenzura), takže to věděly, se sem moc nehodí. My ale víme, že si někdo před minutou uprdnul na druhé straně světa….. Neustále řešíme, jak s tím množstvím informací naložit. Zda se tím zabývat, řešit to, prožívat stres a strach, že když on si prdnul, tak my se dozajista za pět minut pose*eme. Náš zvířecí mozek je z těch všech zpráv naprosto v pasti, ještěže aspoň ty televizní noviny zařadily na konec reportáže o koťatech, ať se trochu zklidníme.
(Jsou tam? Já zprávy v TV neviděla několik let :)

Není dobré být šnek v ulitě, ale nadmíra informací, kterou dnes trpíme, je vysilující.

Takže na závěr bych řekla, ano – v N.Y. bych byla taky opatrnější, vadilo by mi, že na mě takto někdo volá. Ale já nežiju v N.Y. , takže svůj metr přizpůsobím místu a času a osobě. Tedy já, teď a v našem městě, které je dost velké a zároveň dost klidné. Neslučuju a neporovnávám pískající zedníky z minulého týdne, kteří pracují na opravě domu v naší ulici s těmi týpky z videa. Protože to podle mého ani sloučit nejde.


2 komentáře:

  1. Moc hezky sepsané. Zajímavá úvaha. :) Teď tak přemýšlím, co bych ještě napsala, když vlastně už vše bylo řečeno. :) Snad jen, že j sem opravdu ráda, že nežiju v N.Y. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za pochvalu ;)
    Taky jsem si vybrala nakonec "svoje místo pro život" i podle toho, že život je tu ještě stále klidný, ale není nudný.

    OdpovědětVymazat