Fénix jako životní styl aneb světlo na konci
Lidé jsou moje největší inspirace v mnoha ohledech. Někdy mě motivují k neustálému
zlepšování, ke zkoušení nových věcí, ke změnám a někdy k úvahám o životě a
tak vůbec. Včera jsem narazila na dva zvláštní a velmi silné články.
Nedávno před tím ještě na jeden podobný o ztrátách. Žádné krásné ztráty dle
mého neexistují. Ani tento článek nebyl o hezkých ztrátách.
Vím, že někdy má člověk pocit, že už nemůže dál, že se každou chvíli zhroutí,
vypustí duši, že se nedokáže znovu zvednout, že se snad rozpadne na tisíc
kousků, že život je neskutečně těžký, že tolik jiných lidí to má daleko
jednodušší, že možná věci nemají smysl a že situace, v níž se nacházíme, nemá
řešení. Nebo možná má, ale je pro nás neakceptovatelné. Takže co s takovým
řešením, které nám třeba i okolí nabízí, když víme, že to je nereálné. Člověk
je jako tápající ve tmě, nevidí světlo na konci tunelu a to ho ničí. Nejhorší
je snad obava, že to neskončí dřív, než člověku dojdou všechny síly. Že mizí ta
naděje, že nakonec bude líp, že to mělo všechno smysl, který možná nechápeme v tuhle
chvíli a pochopíme ho až za delší čas, někdy i za několik let, až získáme
odstup. A že teď je to jen hodně těžké.
V jednom takovém těžkém období
jsem dostala radu nad zlato. To období trvalo několik let, bylo náročné a
vyčerpávající po všech stránkách. Ale díky té radě se dalo přežít. Dotyčná
osoba mi tenkrát poradila, ať vezmu to období jako cestu – cestu do hor s těžkým
batohem, ať se tedy po té cestě nesnažím za každou cenu utíkat (nesnažte se nic
uspěchat, nesnažte se zvládat všechno na 200%, nesnažte se být na vrcholu hory
ten první – tohle vážně není závod). Ta moudrá osoba mi tenkrát řekla, že ta
cesta vede do čím dál strmějšího kopce a brzo by mi došel dech. A proto je
nejlepší dělat malé kroky, dívat se kam šlapu, přemýšlet o tom, zda je to
bezpečné, ale nezastavovat se a neotáčet se. Tím neotáčet se myslela, aby se
člověk zbytečně nebabral v minulosti a neubíral si tím sil, netrápil se
večer tím, co se ten den všechno zlé událo. Můžu říct, chce to disciplínu, ale
jde to naučit.
Když jsem si z legrace četla horoskop
na rok 2014, povídání o Saturnu jako symbolické smrtce, která odsekává vše
nepotřebné, mrtvé, tak jsem si ani zdaleka nedovedla představit, jaká bude realita.
Tenhle rok byl pro mnoho lidí kolem mě velmi zlomovým. Smrtka sekala kosou jako
divá. Odsekla mnoha lidem práci, která jen brala a nic nepřinášela, odsekla
vztahy partnerské, které byly až sebezničující, odsekla neupřímná kamarádství,
odsekla příbuzné, kteří nestáli za ten stres a nervy. Zkrátka definitivní konec
jedné éry. Na konci roku by člověk měl cítit úlevu, jako když se zbavíte
těžkého břemene…..
Dnes chci ale psát o tom, jak se z
toho všeho teď nezbláznit, nehroutit a možná se na to podívat jen jako na
proces.
Možná proces vývoje, možná očisty
života.
Vše chce čas. A zkusit se podívat především na sebe jako na Fénixe. Přijmout, že jsem ve fázi, kdy jsem možná trochu už opotřebovaná momentální situací, možná připomínám opelichaného ptáka, těsně než se změní v popel. No a co. Je to jen fáze mého bytí. Znovu se zrodím z popela, silná, silnější než kdy předtím tím. A jiná. Každá tahle malá smrt člověka změní. V Asii se říká, že se člověk rodí na nejnižším stupni a že jen díky utrpení, dochází k vývoji osobnosti a nějakému posunu. Taky dneska víme, že empatie je velmi založená i na vlastním prožitku a taky zrcadlových neuronech. Po každé takové smrti se z nás stane lepší přítel, partner, rodič, lepší člověk obecně, už jen tím, že budeme mít tu zkušenost a vědět, co chceme či nechceme a proč. Jen se nezamotat v kruhu.
Vše chce čas. A zkusit se podívat především na sebe jako na Fénixe. Přijmout, že jsem ve fázi, kdy jsem možná trochu už opotřebovaná momentální situací, možná připomínám opelichaného ptáka, těsně než se změní v popel. No a co. Je to jen fáze mého bytí. Znovu se zrodím z popela, silná, silnější než kdy předtím tím. A jiná. Každá tahle malá smrt člověka změní. V Asii se říká, že se člověk rodí na nejnižším stupni a že jen díky utrpení, dochází k vývoji osobnosti a nějakému posunu. Taky dneska víme, že empatie je velmi založená i na vlastním prožitku a taky zrcadlových neuronech. Po každé takové smrti se z nás stane lepší přítel, partner, rodič, lepší člověk obecně, už jen tím, že budeme mít tu zkušenost a vědět, co chceme či nechceme a proč. Jen se nezamotat v kruhu.
Myslím, že to světlo na konci tunelu, které chceme spatřit, je pomyslný plamen, v kterém shoříme jako ten bájný pták. Je to okamžik, kdy přišla vhodná doba na změnu, čas na změnu nás samotných je to ten zlom. Možná jsme už v danou chvíli tak vyčerpáni, nebo jen konečně smíření, nebo jen už víme, co je opravdu podstatné a je čas to uzavřít, začít znovu. Narodit se. Ale se všemi zkušenostmi, které nám to či ono období dalo.
Článek bych věnovala svým dlouhodobě oblíbeným píšícím
bytostem, které momentálně jdou po té strmé cestě….. A všem, kdo mají složité období.
Přeju hodně sil všem.
PS: Jména ani odkazy na články jsem neuváděla záměrně, možná
je holky za čas smažou a já je nechci uvádět do rozpaků. Snad to pochopíte.
Králíčku.. Ty ani nevíš, jak mi tento článek padl do noty.. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala právě teď číst.. Ta moudrá rada o cestě do hor a strmém kopci.. Musím ti poděkovat..:) Děkuji za tato slova, za báječné rady schované v článku.. Jsi báječná. :)
OdpovědětVymazatJá děkuji za tak krásný komentář, jsem moc ráda, že se článek líbil a že snad pomůže trošku k tomu, že těžké dny půjdou přežít. Moc Ti budu držet pěsti, aby jsi na své cestě měla hodně síly.
VymazatKrásně napsáno :) Mám to podobně, postupně jsem se naučila brát všechno, co se jeví jako překážka, všechno, do čeho se mi nechce, jako výzvu. Žije se mi tak mnohem lépe :) Každý problém se mění ve zkoušku, zkušenost, díky které jsem pak silnější.
OdpovědětVymazatNaprosto souhlasím ;)
Vymazat