čtvrtek 30. října 2014

Úvaha o lidské důstojnosti aneb pracovní podmínky v praxi


Dneska tu mám pro vás téma, které se dřív nebo později dotkne většiny z nás. Pokud jste se totiž nenarodili do zlaté kolébky rentiéra, tak status zaměstnance vás dřív či později postihne alespoň na čas. A někdy je člověk už z toho dlouhého hledání práce v dnešní době tak vyčerpaný, že když tohoto statusu konečně dosáhne, je ochoten si ho udržet za každou cenu……. I za cenu vlastního života. A v tom je hlavní problém.

Myslíte, že přeháním? Že úmrtí z důvodu přepracování patří někam do zemí třetího světa či progresu typu Čína, Indie? Ne, žádnou misi do afrických zemí jsem v poslední době nevykonala, přesto jsem se za poslední roky s touhle záležitostí setkala několikrát. Jistě, ČR je dneska země na úrovni, takže i pro takovou nepěknou záležitost, jakým přepracování a následná smrt je, máme zde sofistikovaný a pro společnost akceptovatelný termín „srdeční infarkt“.

Ne, nebudu vám zde psát, že infarkt je důsledkem dnešní hektické doby a podobné úvahy, jakože v 19. století bylo líp…...

Napíšu vám o tom, že tahle diagnóza je prostě taková universální záležitost, když lékař při ohledání těla a sepsání příčiny smrti, tak nějak neví, co by. (A cizí zavinění lze 100% vyloučit). Neb to, že selhalo srdce, je evidentní a fakt jestli bylo tím prvním, kdo to vzdal, nebo jen dalším v pořadí, to už není tak podstatné. Přesné pořadí by beztak určila jen pitva a ta je nákladná a podle nového občanského zákoníku tak trochu i právním oříškem. (Aneb kdo se nevzpomene zaživa, ten bude mít smůlu ;)

Za další infarkt zkrátka vypadá jaksi líp v kolonce příčina……. řekněme odborněji……, než true story o tom, že otec od rodiny se ani ne v padesáti letech uštval do naprostého vyčerpání, protože měl dvě práce (prakticky obě na plný úvazek), aby z těch směšných částech, které někteří zaměstnavatele drze nazývají mzdou, uživil svou ženu, toho času v evidenci na ÚP jakožto už „starou a nepotřebnou“, ale bez nároku na jakoukoliv finanční pomoc státu, aby uživil své děti na škole, kterým by rád dopřál lepší budoucnost, taky aby měl na nějaké ty opravy na domku a že zbytek času mezi pracovními směnami trávil dřinou na zahradě, aby rodina měla aspoň trochu kvalitní stravu a přitom si nemusela na nákup potravin brát úvěr. (Aneb mrkněte na debaty o vegetariánech, veganech či vitariánech, kde mnozí argumentují tím, že nejsou „VEG“, neb zkrátka nekradou a kvalitní čerstvé jídlo dnes stojí nemalé peníze). Ale zpět k příčině smrtí - že neschopenka by onoho otce automaticky přesunula u zaměstnavatele na black list a byla by skrytým důvodem k ukončení pracovního poměru a tak přechodil jen poslední zimu 3x chřipku, 2x angínu. A že v létě bylo na výrobní hale v práci téměř 60 stupňů, směny trvaly daleko déle než 12 hodin (njn, zákoník práce je doslova „bible českého zaměstnavatele“) a že přesto zaměstnavatel řešil pitný režim prohlášením, že kdo má žízeň, tomu teče voda z kohoutku na záchodě.

Zdá se vám to jako šílené? Ne, je to reálný příběh. A tím zaměstnavatelem, který odkázal na vodu z kohoutku na WC, nebyla žádná nelidská zahraniční mamutí společnost, byla to „slušná česká firma“ střední velikosti, která dbá na své dobré jméno. Příběhy těch ostatních, kteří předčasně zemřeli, se příliš neliší, situace jako mezi mlýnskými kameny, z které není příliš úniku, nebo láska k rodině, nebo jen obyčejný strach z budoucnosti to lidem často zkrátka nedovolí.

Ale konec emocionální patosu! I když je to někdy těžké, je potřeba hledat informace, zajímat se a jednat. Neb neznalost šíří strach, strach šíří slepou oddanost a to už jsme jen krůček od otrokářství, ne? ;)

A taky mi jeden skutečný odborník z pracovního práva řekl kdysi zlatou větu, že pokud chyby v systému ignorujeme, nebo tiše podporujeme, jsme stejní jako ti, kteří je vytváří, neboť i díky nám je zachován status quo.

Takže teď najedeme na praktickou část článku ;)

Češi by si měli uvědomit, že kvalitní odbory jsou ve vyspělých zahraničních státech alfou a omegou více méně šťastného života zaměstnance. Neb abychom mohli skutečně JEDNAT, tak si je potřeba přiznat, že pouze v jednotě je síla. Jeden zaměstnanec nikdy nebude pro zaměstnavatele partnerem k diskusi. Odbory partnerem být mohou. U nás tohle ale příliš nefunguje.

Ze dvou důvodu – prvním je historické stigma, kdy odbory chápeme v ČR jako něco, co bylo za doby komunismu a za 25let od revoluce se tenhle odpor k jakémukoliv organizovanému srocování u Čechů nezměnil. Škoda, velká škoda. Rakušané, ale třeba i Němci takový názor nemají a tak obchody v AT zavírají v 18hod v sobotu a neděle ist frei. A kdyby je snad někdo chtěl hnát do práce, tak ho odbory „ukamenují“. Česká prodavačka z OC připomíná vampíra, který nejí, nespí, nečůrá a nemá žádný osobní život.

Ovšem na obhajobu českých zaměstnanců a jejich odporu k odborům musím říct, že je to z části pochopitelné, neb druhým důvodem je naprostá neschopnost většiny odborových skupin, o hlavních představitelích, kteří se snaží pouze mediálně zviditelnit a řeší nesmysly, ani nemluvě. Místo, aby se dotyční zabývali takovými věcmi, jako je časté porušování maximální délky pracovní doby, překračování přesčasu, nucení přesčasu, nedodržování pitného režimu i v teplotně náročných provozech, posuzování pracovní neschopnosti či ošetřování člena rodiny (dítěte) jako pracovního pochybení ze strany zaměstnance, neoprávněný zásah do soukromí instalací kamer nejlépe i do záchodové mísy na firemním WC. Také, aby řešili na příslušných místech, že pravomoci inspektorátu práce jsou v některých závažných věcech až směšně malé a vlastně to nemá žádný přínos pro zaměstnance v těžké situaci, pouze to v lepším případě donese další prachy do státní kasy v podobě pokuty zaměstnavateli.

Takže ano, chápu, že Češi mají k odborům nedůvěru, neřkuli přímo odpor. Je potřeba si proto zvolit do odborové organizace takové zástupce, kteří mají zájem něco v dané situaci změnit a mají dost energie a odvahy se za své členy ozvat. A taky mají v oblasti pracovního práva dostatečné znalosti, případně snahu si vědomosti neustále doplňovat a být tak k užitku.

Znalost pracovně-právních předpisů je základ, neb drzost zaměstnavatelů, ať už jsou čeští, nebo jsou to nadnárodní společnosti, občas nezná mezí.

Takže vypíchněme alespoň ty základní.

Velmi oblíbené je u zaměstnavatelů, že si ve vnitřních předpisech firmy stanoví, že zaměstnanci se nesmí mezi sebou (případně i s nikým mimo firmu) sdělovat onou kouzelnou částku, kterou mají na výplatní pásce. Takže předně se pojďme podívat, proč to vůbec zaměstnavatel dělá – ve většině případů jsou důvodem dohody o výši mezd pracovníků na těch daných pozicích mezi firmami z oboru, chcete-li kartelová dohoda o ceně práce. No, ale kdyby to bylo oficiální, tak je to samozřejmě nelegální, neb v ČR nejsou takové dohody dle zákona přípustné. To ale samozřejmě zaměstnavateli nebrání, aby si takový předpis udělal (s elegantním odkazem na to, že myslí jen a jen na blaho zaměstnanců a jde mu o dobré vztahy na pracovišti a aby si Pepa s Františkem nezáviděli). Některé kreativnější firmy k tomu připojí i pěknou pokutu, která je pomalu víc, než bere zaměstnanec mzdu.

Tak přátelé, tady pozor, takhle ne – tímhle se zaměstnavatel dopustil porušení základní listiny práv a svobod. Ústavní právo – jedna z mále věcí, na co Češi slyší. Zaměstnanec si může o své vlastní mzdě, jejich složkách, výši jednotlivých složek vykládat komu chce a kdy chce. Navíc nelze pracovníkovi zakazovat, že dle předpisu by nemohl výši mzdy sdělit ani manželce (což je většinou osoba mimo firmu). Výjimku v tohle tvoří samozřejmě mzdová účetní a lidé, kteří pracují s mzdovými podklady. Ale pokud bude mzdová účetní řešit svoji vlastní mzdu v kuřárně, či na obědě s kolegy, tak klidně může.

Je samozřejmě na uvážení každého, jestli svému kolegovi sdělí či odmítne říct výši mzdy. Ale nikdo ho do ničemu nesmí nutit.

Pokud tak zaměstnavatel činí a třeba vám i uložil zmíněnou pokutu, můžete se obrátit na příslušný inspektorát práce, ten může uložit za toto porušení pokutu pro změnu zaměstnavateli a pokud byste zaměstnavatele jako zaměstnanci zažalovali za omezování vašich základních práv a neoprávněné obohacování z důvodu výběru nesmyslných pokut, tak to vyhrajete, neb takové rozsudku už existují.
Další věc, co jsem zmiňovala, je kamerový systém na pracovišti. Ono je to dneska děsně cool, mít tu kameru vážně i v té záchodové míse a někteří majitelé firem mají bezpečnostní obrazovky k dispozici pro sledování i u sebe doma, takže pokud váš šéf má třeba problém se spánkem, je docela možné, že stejně jako jiní šéfové, projíždí záznamy z kamer či kouká „co tam dávají aktuálně“. Jak pravil před lety jeden takový člověk - prý to je větší závislost než reality show ;) Čemuž věřím, neb pocit moci je droga, o tom žádná. Zdá se vám to bláznivé? Welcome to Czech Rebublic ;)

Takže – má na to ale zaměstnavatel právo? Ano, kamery si může umístit do svého objektu, ALE musí vás o tom jako zaměstnance informovat a taky nesmí narušovat vaše soukromí a zvyšovat stres na pracovišti – a to hlavně! Což práce pod kamerou, která zabírá 8-12hod každý pohyb celého vašeho těla, stresování je a taky to je zásah do toho soukromí, že. O tom, že kamery nesmí být ve sprchách, na WC a pokud jsou v šatně, musí být někde místnost, kde se může zaměstnance v klidu převléknout i bez účasti v „celofiremním“ vysílání, netřeba psát. Nebo ano, je to potřeba, neb to je taky něco, co zaměstnavatelé nechápou.

Taktéž např. u práce na pokladně může kamera zabírat ruce pokladní, ale ne ji snímat celou, včetně obličej celou směnu. Pokud jste někdy byli na brigádě na kase v supermarketu, tak určitě víte, že si vedení těchto firem dovolí k českému zaměstnanci daleko víc, než ve vyspělejších zemích.

Taktéž nemohou kamery zabírat celý pracovní prostor, v kterém se trvale zdržují zaměstnanci, jako např. výrobní hala, kancelář apd. Tím je narušeno soukromí a zvýšen stres a ani obhajoba ve smyslu ochrany majetku příliš neobstojí, pakliže na hale se nachází např. větší výrobní stroje. Tohle by patrně obhájila firma, která pracuje třeba s drahými kovy, či diamanty, které se volně sunou po běžícím pásu přes celou halu, a každý si může vzít, co srdce ráčí….. Ale kolik takových firem je, že? Jinak se spíš doporučuje, aby byly hlídány vchody a jiné únikové cesty, ale hlídat nepřetržitě pracovníky je krok špatným směrem. Ovšem pozor, snímat vás u vchodu a kontrolovat čas příchodu a odchodu, to zaměstnavatel může.

 Zaměstnanec si má ale na nepřiměřený monitoring právo stěžovat a to na inspektorátu práce, který sice toto neřeší, ale věc postoupí úřadu na ochranu osobních dat a ta už si se zaměstnavatelem vyjasní, jak se „ta hra hraje“. ;) Uloží mu nějakou tu pokutku, aby se nám trochu ten schodeček v rozpočtu zmenšoval, a vyzve ho k nápravě, tedy odstranění. No, pokud to nepomůže, klidně to můžete dotáhnout přes žalobu až k úspěšnému rozsudku.

Nevěříte, že mohou být zaměstnanci v té stížnosti či žalobě úspěšní? Tak já vám povím true story. Česká pošta, toho času můj oblíbený doručovatel balíčků, bojuje již řadu let s takovou nepěknou věcí a tím jsou ztráty balíčků. No, nazývejme věci pravými jmény – bojuje s krádežemi balíčků. Že kradou zaměstnanci je víc než jasné. Zákazníky to štve, vedení ČP to taky štve a mnohé poctivé řadové pracovníky ČP to taky štve, tak se tedy vysledovalo, kde že se ty balíky jako nejvíc ztrácejí…… No, přátele, je to v tom železničním vagóně při přepravě, resp. vagónech. Tímto snad vyvracím vaši mylnou představu o uštvané venkovské pošťačce, která si každý druhý balík odnese radši k sobě domů. Ne ….ne….. ty ženské jsou všechno možné, jen ne zlodějky, neb jejich pozice v „potravním řetězci ČP“ není taková, aby si mohly hrát na nenažrané žraloky. Víme? ;)

Takže zpět k vagónům – ČP se rozhodla jednat a umístit do takových vagónů kameru, která zabírá celý prostor s balíky. Žel bohu, jsou tam i ti pracovníci, že. A tak oni se ozvali, že jako nechtějí být jak nějací ti „Vyvolení z vily“, nebo „z vagónu“ a světe div se, vyhráli a vedení ČP dál supí nad ztrátami a nad tím, že okradení zákazníci odchází ke konkurenci, ale takový je zákon, přátelé ;)
Takže se nebojte a jestli vás zaměstnavatel vytáčí kamerami na každém kroku, tak směle do toho – postup viz výše.

V neposlední řadě jsem zmínila taky ten pitný režim. Tady zkušenosti ukazují, že čím menší firma, tím větší empatie ze strany zaměstnavatele, čím větší, tím víc se to snaží ošidit. Výjimky opět existují na obou stranách.

Nárok samozřejmě máte a odvíjí se to od tělesné zátěže, teploty a vašeho zdravotního stavu. Pozor, nemusí být nutně červenec a nemusíte nutně makat u hutní pece, aby vám nárok vznikl. Zaměstnavatel je povinen zajistit svým pracovníkům pitný režim po celý kalendářní rok. Tedy pitná voda, ať už z nějakého toho barelu – automatu či kohoutku (pokud je pitná a kvalitní), tak je přípustná. Ovšem jakmile se teplota zvýší, tak je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnancům doplnění nejen ztracené (vypocené) vody, ale i minerálů a to buď iontovými nápoji či minerálními vodami. Druh nápoje a jeho množství pro každého zaměstnance stanoví lékař, který pro firmu vypracuje plán pitného režimu. Toto patří k základním věcem v oblasti bezpečnosti práce. Jednotlivé nároky, kdy a na co – zda voda, či nápoj s minerály, najdete na internetu a jednoduše si zjistíte, co náleží vám.

Pokud vás v práci šidí a pracujete v kanceláří bez klimatizace pod přímým sluncem, nebo na výrobní hale s 50-60stupni, nebo nemáte na pracovišti k dispozici celoročně pitnou vodu, tak se nebojte obrátit na inspektorát práce, který zvlášť porušení BOZP rád a důsledně řeší. Tohle je zkrátka baví docela dost ;) Zde je ale potřeba právě té skupinové spolupráce. Neb tvrzení jednoho pracovníka ze 150 celkových, kdy 149 ještě navíc zalže a snaží si zachránit místo, nemusí mít ten kýžený dopad. Ovšem inspektorát může požadovat i jiné důkazy, než evidentně vynucené svědectví pod hrozbou, takže si vyžádá třeba záznamy z kamer za delší čas zpět, kde je třeba barel s vodou umístěn, faktury za nákup nápojů, překontroluje množství nápojů z dokladu s plánem od lékaře, samozřejmě, že i ten  plán závodního lékaře má nárok vidět, takže hlavní je se nebát.

Pamatujete, že jen mrtvé ryby plavou s proudem, možná budete první, ale snad ne jediní a možná se vám taky podaří udělat ze světa lepší místo – nebo alespoň z vašeho pracoviště. ;)

2 komentáře:

  1. Skvělý článek, vážně, mám podobné názory. Sama jsem byla zaměstancem jen krátce, ještě za studií, abych získala nějakou tu praxi, ale brzy jsem zjistila, že to nebude nic pro mě :) Jako zaměstnavatel by mi stud nedovolil chovat se k lidem tak, jak o tom občas slýchávám, jako platit někomu mzdu třeba 13 000, hanba by mě fackovala, nechápu, jak z toho mohou lidé vůbec žít. Tohle bys měla poslat Babišovi, ať si taky počte :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za komentář :)

    Bohužel často dneska je vidět, že firma peníze i má, ale zaměstnancům nepřidá, krize v tomhle trochu pokřivila trh, neb ukázala, že lidé pracují i za naprosto směšné částky a to je opravdu smutné.

    Někdy se ale nedaří, zisky nejsou takové, jak by zaměstnavatel doufal a tak ani mzdy nejsou. Ale to, že v práci jsou často naprosto nelidské podmínky, to omluvit nelze ničím. Nelze to ani akceptovat. Ani dočasně.
    A je nutné se ozvat, věřím, že se to tady lidé jednou znovu naučí.

    OdpovědětVymazat