Mazaný Králíček

S láskou

Mám teď dost času na přemýšlení. A protože je mi posledních pár týdnů fyzicky líp po dlouhých měsících, tak mám i energii na psaní. Doufám, že vám taky chyběly tyhle naše „večery pod lampou“ ;)

Takže nad čím přemýšlím? Nejvíc asi nad životem, hodnotami a hlavně láskou. Tak trochu mého vnitřního cynika přepere občas malý Buddha, jak říká moje kamarádka.

Navíc s tou láskou za to nemůžu – mám ascendent ve znamení vah a tak se celý můj život kolem toho točil už od školky. Váhy zkrátka neustále hledají lásku, rozchází se, zamilovávají… A to si o mě lidé myslí, že mám na prvním místě práci – naivkové.

S láskou je ale mnohem víc problémů než s prací (i když tempo změn zákonů v ČR si s proměnami emocí taky nezadá).

Říká se, že dcera podvědomě hledá partnera podle předlohy svého otce - většinou. A ačkoliv já jsem jasným důkazem toho, že genetika je mocná a zkrátka DNA nevyčůráš… a že spousta věcí je daných právě už geneticky, nikoliv výchovou a jsem nakonec Slovena jak poleno, tak tenhle vzorec chování opravdu vychází ze skutečného stavu věcí. A mě vychoval jiný muž než můj táta.

Vy co sem chodíte už déle, tak víte, že jsem vyrostla u prarodičů. A tak vzorem se stal dědeček. Což je smůla pro většinu mužů v mém životě, protože když jsem se narodila, divokého a temperamentního dědu osvítilo (jak kdysi pravila moje matka), stal se z něj názorově tak trochu druhý Dalajlama, který navíc zvládal automaticky bez řečí doma pomáhat s velkým množstvím „ženských prací“ a ještě chodil do práce, z které finančně zvládal velmi dobře zabezpečit všechny ty tři své ženy – babičku, mámu i mě. 

Jedna z mála věcí, kterou nedělal celé roky, tak bylo vaření a začal s tím v 65 letech, když babička zemřela a on při chození do práce se rozhodl, že mi bude dělat teplé obědy místo babičky. Změnil a ustoupil v životě kvůli mně z mnoha věcí, z kterým nedokázal ustoupit dřív ani kvůli své ženě či dětem. Tím pádem chápete, že nasadil laťku tak vysoko, že ji nikdo nemá šanci přeskočit ohledně výkonu. A je čistě na mém realismu, abych uznala, že tenhle level žádný chlap zkrátka už nikdy nedá.

Chytrý, vzdělaný, charismatický, oblíbený, přátelský, milý, pracovitý, se smyslem pro humor a neskutečným životním nadhledem, co se lidem umí zapsat do srdce na celý život, takový, co se nebojí a umí jezdit na koni a umí dobře střílet a vypěstovat největší meloun, co jste viděli …. Zkrátka skoro Bůh, nebo jen správnej chlap…  Přimalujte bílého koně a je to z pohádky pro malé holčičky. Já samozřejmě vím, že takový nebyl vždy. Znám to dobře z vyprávění, dokonce něco i od něj. On se nikdy nedělal lepším, než byl, ale zas se nebabral nikdy v minulosti.

Takže je potřeba si přiznat, že jako vzor je tak trochu nedosažitelný a občas si to musím i zopakovat. Byl a je to nejbližší člověk, jakého jsem v životě měla. Nikdo pak už nebyl nikdy blíž. A obávám se, že už ani nebude. Lidé, kteří spolu dokážou i mlčet a jsou spolu šťastní, těch je málo…

Nebylo to ale dané ani tak tou péčí, která hraničí opravdu se sebeobětováním, i když on to prý tak nikdy necítil, byl šťastný, že vyrůstám u nich a že se o mě můžou s babičkou starat, byla jsem jak jejich „páté dítě“, když ty čtyři byly už dospělé. Co mě na něm ale fascinovalo vždycky nejvíc, tak byla povaha a názory a životní postoj. Nikdy na sobě nepřestal pracovat, nikdy se nebál žádné nové výzvy a zkušenosti, nikdy netoužil zůstat seděl s rukama v klíně a užívat si stáří. Vždycky se udržoval v kondici a měl neskutečně normální názory, tolerantní, ale přitom ne sluníčkářské. Ovládal nakonec to základní pravidlo šťastného života a tím je „umění vědět, na co se může člověk vy…..“ a taky žít a nechat žít. I to, že nakonec je jedno, co se kolem nás děje a jak se chovají jiní. Stačí se rozhodnout, kým chceme být a toho se držet a pak jsou všechny okolnosti života už podružné.

A tohle vše mi dneska chybí asi nejvíc. Někdy se mi ta dnešní doba zdá až zvrácená, nebo to naše uvažování, že máme nakonec na nejvyšší příčce jen zábavu, peníze a hmotné věci, i když se u jiných oháníme morálkou a tím, že správně by to mělo být jinak. Poslední měsíce jsou v tom ohledu velmi poučné a opravdu doufám, že některé situace jsem zažila v životě poprvé a taky naposled.

Naštěstí ne všichni jsou tak podivní, osud mi poslal hodně lidí, kteří jsou v jádru fajn dobří lidé, přesto jsou chvíle, kdy bych si chtěla s dědou promluvit, ale když přemýšlím nad takovým virtuálním hovorem, tak nakonec tuším, co by mi řekl, přece jen strávili jsme spolu celé mé dětství, viděli se každý den, prodebatovali řadu věcí…

Myslím, že i když je to teď rozhodně dost zajímavé životní období, tak mě Bůh má nakonec stejně rád. Znáte ten vtip o tom, jak jde povodeň na dům křesťana a postupně ho dojde zachránit auto, loď a vrtulník a on odmítne a raději se modlí a nakonec se utopí. A když přijde celý rozzlobený do nebe, tak se ptá Boha, jak je to možné a ten mu odpoví „A kdo myslíš, že Ti tam poslal to auto, loď a vrtulník se záchranáři?“ Takže neříkám NE žádném vrtulníku a mám tady teď pěknou armádu. Sype se mi to pravda na všech stranách, ale na všech frontách mi pomáhají lidé, kteří by ani nemuseli… Občas v tom vidím tak trochu malý zázrak. Ať už se to týká zdraví, soukromí, nebo i práce…

A já si vážím toho, kolik těch vrtulníků - přátel a jiných blízkých osob nespecifikovaných kategorií je, kolik jich za mnou stojí, kolik pomocných rukou mě teď drží, protože jestli jsem se někdy v životě dotkla dna, tak určitě v posledních týdnech. Doslova mě fascinuje, že lidé, kterým by mohlo být třeba i dávno a zcela jedno, že vy snad řešíte nějaká ta malá životní dramata na různých frontách, se vám snaží pomoct. A tak za každého, kdo vám podrazil nohy, nebo vás hodil do hluboké vody, přišlo doslova víc než deset dalších a lepších, co vám podají ruku a pomůžou vám zpátky do života. Nakonec se narodíte znovu z popela jako Fénix díky nim.

Jsem neskutečně vděčná za všechny tyhle lidi, za jejich normální pohled na svět, za jejich podporu, za jejich názory, za ten selský rozum, který dneska už lidé tak málo používají, za to cítění, že ještě pořád vidíme hranici mezi dobrem a zlem a tím, že některé věci nelze omlouvat a některé naopak ano a že i odpuštění patří k životu. Mají tím navždy rezervaci v mém srdci už jen za tohle, protože si tyhle věci dobře pamatuju (na rozdíl od toho, kam jsem si dala klíče nebo telefon). A i když jednou asi zapomenu většinu věcí, tak tohle ne, protože tohle není v hlavě, tohle je i v mém srdci.

Jestli vím jednu věc teď už jistě, tak že čas je vzácný. Neskutečně vzácný… Ten pojem dostal úplně nové rozměry v posledních dnech. Ale i za to jsem nakonec ráda. A tak si vážím každého momentu, který mi výše popsaní lidé věnují… Mohli by už dávno spát, protože je čeká ráno jejich život, jejich starosti, jejich blízcí, jejich náročná práce, mají vlastní bolesti na duši, ale stejně si ten čas najdou a za to jsem ráda. Za ten smích, za zvednutí nálady, za to, že mě občas přivedou na jiné myšlenky i za pomoc a hlavně za upřímnost, za to že mě nešetří a že mi říkají věci na rovinu, protože asi není horší věc než lež.

Možná jim to dostatečně neříkám, že si toho vážím a jen doufám, že to ví…

No a jak to je s tou životní láskou, ať se vrátíme k tématu….?

Já jsem nakonec přece jen realista, takže zhruba tak někdy po ukončení školy jsem přehodnotila své postoje a uznala, že nejen, že se takovým děda stal až v 50 letech a možná v důsledku okolností, kdy mu spadlo do klína černovlasé modrooké mimino, ale taky že je zkrátka nereálné takového muže potkat jako partnera čistě z logiky věci, že partnerství funguje opravdu jinak, než když vás někdo vychovává.

A tak ani nevím, jak se to stalo a přivedli mě na to až nedávno někteří blízcí, kteří si toho všimli a začali o tom mluvit… že místo abych našla partnera, jako byl děda, tak se sama začínám přibližovat jeho postojům, názorům, přístupu k životu…k jeho povaze… K jeho klidné povaze… Takže nakonec, ať už budu žít s kýmkoliv a kdekoliv, tak kus dědy budu mít snad vždycky.

Bude tady pro mě pořád, navždy, v mém srdci s láskou. A bude tam v dobré společnosti…

Co vy a láska? Jakéhokoliv druhu…? ;)

Vaše Iwi

PS: Slibuju, že příště napíšu něco víc cynického a uberu toho cukru, ať si nemyslíte, že je ze mě zas nějaký medvídek Mišutka na stará kolena… ;)