Mazaný Králíček

Přehnané nároky 

Dneska to berte tak trochu s nadsázkou a humorem, byť je to téma i smutné ve své podstatě. Chci taky zdůraznit, že své přátele a kamarády mám ráda, což oni ví a je mi jasné, že každý den ani slunce nesvítí, stejně tak jsem si vědoma, že ani moji přátelé to se mnou neměli vždy jednoduché a přesto stáli při mně. Zkusme se na to podívat třeba jako na zrcadlo, které nastaví jiný úhel pohledu na některé věci.

No a taky se potřebuju trochu odreagovat z toho všeho, co se tak děje.

Takže…

Došla jsem tedy dalšího velmi cenného osobního poznatku. A sice, že rozvodem nic v podstatě nekončí, ale naopak začíná. A to doslova! Teď nemám sice na mysli vlastní rozvod (zatím teda – jeden nikdy neví, co ho potká, jak to tak vidím kolem sebe), ale právě to blízké okolí.

Ne, že bych samozřejmě nevěděla, že i po rozvodu mohou být vztahy mezi těmi dvěma a tudíž i blízkým okolím napjaté. Ostatně jako dítě z rozvedené rodiny mám o tom všem velmi jasnou představu od raného dětství. Takže vím, že zejména když dotyční mají spolu potomka/potomky, které je nutné vychovávat a živit, jsou jisté třecí plochy více méně stále. Hlavně pak u menších dětí se mi zdá, že to drhne nejvíc, možná i proto, že malé dítě to vše vnímá jinak. A tohle vše je určitě zejména pro ty přímé účastníky hodně náročné a vyčerpávající. O tom žádná.

Kdo sem chodí pravidelně, tak ví, že už jsem článek na tohle téma psala, neb kolem nás posledních několik let zuří rozvodová a rozchodová bouře. Musím říct, že je to ale taková smršť, že se občas dostávám až do konverzační krize, když někoho potkám, protože snažit se tady o nějaký pozitivně přátelský rozhovor se stává dost oříškem.

Zpětně znovu oceňuju neskutečný smysl pro (černý) humor mojí skvělé kamarádky, která před lety bojovala s rakovinou. Až teď naplno chápu, jaká to byla síla charakteru - když bojujete o život, je vám zle jak psovi a ke všemu bydlíte sami bez nějaké pomoci, jen s finančním životním minimem a přesto si z toho všeho umíte dělat legraci a hlavně nemáte potřebu si na nikom vybíjet vztek, ale naopak vnímáte to dobré s humorem sobě vlastním. Beru ji jako jeden z přírodních úkazů, když v té době dokázala ještě ona dobíjet baterky mně! A i kdyby nedobíjela, tak už jen tím, že si nevybíjela zlost, si zaslouží řád zlatého přítele.

Dělat si totiž z druhých hromosvod je taková nepěkná lidská vlastnost, bohužel v populaci je ale dost rozšířená.

Takže poznatek první - že nikdo není povinen vydržet všechno. Ani přítel. Ani dobrý přítel. Ani ten nejlepší přítel. A tak to zkrátka je. A je dobré si to uvědomit jak v pozici naslouchajícího, tak v pozici toho času si stěžujícího a zlobícího se na osud, život, Boha, Smrtě či jinou mytologickou postavu ;)

A protože moje poslední velká životní lekce v tomhle ohledu nebyla navzdory své razanci před lety asi dostačující, osud mi nadělil nedávno další sérii, abych si mohla osvěžit paměť. 

Možná to teď fakt vyznívá, že si snad stěžuju, ale to v žádném případě! Spíš mám tak nějak pocit bezmoci. Můj velmi dobrý přítel bojuje teď o své dítě a mě naprosto ničí, že pro něj nemůžu nic udělat. Nic co by změnilo běh událostí. On stál při mně při mnoha mých životních kotrmelcích, byl jediný, kdo přijal určité mé životní přešlapy se stoickým klidem a nadhledem. Taky se umíme pohádat, ale i udobřit, vzájemně se omluvit, což naše přátelství katapultovalo do levelu těch opravdu vzácných. A ne těch s jepičím životem „do prvního konfliktu a dost“. Známe své špatné stránky a umíme si z nich dělat legraci a mít rádi toho druhého navzdory těmhle stránkám. A taky oba víme, že jsme byli, jsme a budeme jen přátelé. Nic jiného.

Takže zkrátka si svého přítele považuju. A považuju si všech svých přátel a kamarádů, ale ne s každým je možné udržet přátelství, když se mu rozpadá vztah. A to bylo moje další poučení. Nikdy jsem si nemyslela, že bych opustila přítele či kamaráda v nouzi. Jenže ono to stále záleží na obou. Přátelství i kamarádství se stejně jako jakýkoliv jiný vztah musí pěstovat a udržovat. Člověk z něj může nějaký čas brát sílu, ale nemůže po něm dlouhodobě šlapat, protože si naivně myslí, že přítel mu to vše odpustí.

Další věc je, že jak život nabaluje starosti na ty, jež se rozvádí, tak nabaluje starosti i na jejich přátele. Přítel, který druhému člověku empaticky naslouchá celý večer i celou noc a diplomaticky pomlčí o svých starostech života, neb si myslí, že dotyčný má i tak dost těžkou hlavu, nemusí být nutně člověk, který má na růžích ustláno.

Pokud člověk nemá kapacitu se v kritickém období zajímat ještě o starosti jiných, přítel to pravděpodobně pochopí. Ale myslím, že je nanejvýš vhodné, když si člověk nechá pro sebe třeba věty typu: „Ty nevíš, co jsou problémy, chtěl bych si žít tak v pohodě jako ty, ty máš všechno tak snadné v životě.“

Ale i tyhle připomínky ještě dobrý přítel nejspíš pochopí a přejde, hlavně proto, že sám nastavil tak trochu výhybku tomu směru konverzace. Tím, že mlčí o svých starostech a tím, že vám dá všechen čas a prostor pro prezentaci těch vašich.

Dobrý přítel člověka pravděpodobně ušetří i moudrých rozborů. Tak jasně, že všichni „víme“ (tak trochu nadneseně a trochu ironicky myšleno), kde je zakopaný pes, co se týče životních problémů jiných lidí, zatím co s těmi vlastními marně bojujeme. Ale hodní kamarádi tyhle postřehy neříkají nahlas. (Maximálně je anonymně píšou po večerech na blogy, že…)

Ale můj dobrý přítel, navzdory starostem a boji o dítě je stále skvělý člověk. Tak trochu mě ale děsí, že to není zrovna standard.

Takže si dáme jeden příklad za druhý tábor.

Před několika lety jeden můj dobrý kamarád volil mezi dvěma ženami a nakonec si vybral čistě z praktického (mužského) pohledu éterickou vílu. Slovní spojení éterická víla zde zcela vystihuje jak vizuální, tak i duševní vybavenost té osoby. Zde v našem přátelském koutku si můžeme říct, že už tehdy „okem znalce života“ dostaly jejich budoucí problémy jasné obrysy a nakonec byly skutečně tím, co je rozdělilo. Nic by se nedělo, takový je hold život. Ale bohužel na to dělení už nejsou dva, ale tři. A tak se z veselého, energického, mladě působícího vtipálka a pohodáře stal zatrpklý muž středního věku a z víly… nějaká mytologická postava, kterou jsem nedokázala dle popisu přesně zařadit.   

Je potřeba se ale na to dívat pozitivně, že nová fáze přináší všem nová životní poznání a poučení, včetně mě. 

Takže máme tady takovou nepěknou fázi - obviňování (kohokoliv). 

Takže sama sobě jsem si slíbila, že nebudu příště naivně ignorovat varovné signály a v rámci duševního zdraví mě i dotyčného toho času zhrzeného přítele nám dopřeju případně zábavu raději separé.

Došla jsem k názoru, že v této fázi obviňování a vzteku se může zkrátka stát, že byť se znáte roky, tak nejste se svým kamarádem v danou chvíli duševně zcela nekompatibilní.

On je to samozřejmě individuální  - můj dobrý přítel ze začátku článku, který teď bojuje o syna, je v téhle fázi tak nějak nenáročný, nebo jak to říct? Občas se samozřejmě ptá, proč to jinde (většinou tím myslí u nás doma) jde a u nich ne. Ale není v těch otázkách snaha ublížit či vyčítat. A taky je dost chytrý na to, aby věděl, že všude chleba o dvou kůrkách, jak já říkám. A pro jistotu, abych svému tvrzení o chlebu dodala na váze, jsem vzala se sebou Pana M s námi na pivo, aby to bylo zcela jasné. (Jinak většinou celé roky chodíme „bez bab“ – terminus technicus pro setkání bez partnerů.)

Ale po každé nemám takové štěstí a občas v tom houfu rozvedených zkrátka narazím na víc bojovného jedince, jako je třeba Vílí kamarád (ale nechci mu ubližovat a říkat, že je jediný takhle v ráži.). 

Dost jsem ale po posledním setkání přehodnotila názor na přísloví, že ve víně je pravda. A taky, že Víly jsou pozitivní bytosti. A vůbec myslím, že ty mrchy patří do lesa, protože pak nám hatí boj za naši rovnoprávnost, jak uvidíte.

Myslím, že bez některých rozborů a informací toho večera bych dokázala žít vcelku spokojeně, ale co už. Nakonec ta trochu alkoholu neměla na tom všem žádný velký podíl ani, u nás se pije beztak skoro pořád, takže jsme zvyklí, ale asi ta touha si ten vztek vybít vyhrála.

A dobře mi tak! Měla jsem se otočit a odejít. Což jsem sice nakonec udělala, ale bylo už někde kolem čtvrté ranní, kdy jsem o tom začala uvažovat, příliš pozdě na to, abych dokázala nad vším mávnout rukou.

Byla to noc, kdy jsem vílího hocha poslouchala, až mě uši brněly, kdy jsem pomlčela o svém názoru na rozpad onoho vztahu, neb to se zkrátka neříká, i kdyby to náhodou byla pravda a je potřeba se v duchu tiše rozloučit se všemi trefnými glosami na tohle téma a nechat je upadnout v tichosti do zapomnění. Asi tak 100x jsem zopakovala skutečně od srdce všechny existující formulace, které vyjadřují soucit, lítost a empatii. Ale protože jsem nevyužila času k rozboru jejich rozchodu, kamarád se chopil příležitosti a provedl místo toho rozbor ženského pokolení. Samozřejmě v té ráži a zklamání v jaké teď je a navíc nezapomeňme, že žil s Vílou. Takže jsem se dověděla, že když lidská žena vydělává peníze (nedej bože, že vydělává víc, než je v kraji považováno za běžné a přípustné), že na ní nezůstane ženského téměř nic. (Víly totiž nepracují, kdybyste náhodou měli mezery v mytologii). 

Dále o tom, že by snad vydělávala nějaká žena víc, než přísluší muži, se ani nemůžeme bavit nahlas, aniž by takové ženě nenarostl za trest přinejmenším penis uprostřed čela. (Zhruba v tomhle okamžiku jsem uvěřila, že ona bývalka je skutečná Víla a že kamaráda asi očarovala!) Musím říct, že tímhle názorem mě po těch letech známosti víc než překvapil. Poslední zbytky pravého ženství pak ztratí každá žena ve chvíli, kdy se snaží uvažovat racionálně a klidně a zvládat ne úplně sluníčkové životní situace se stoickým klidem, minimálně na veřejnosti. No, byla jsem z toho všeho trochu na větvi...

Z čehož ale vyplývá jedna skvělá věc – znám teď minimálně jednoho nezadaného muže, který má dobrou práci, velký dům se zahradou a myslí si, že žena, které se nechá s radostí živit, která není ani schopna namazat chleba a která trpí velkými výkyvy nálad, je stále ideálem ženy jako takové. Ne, netýká se to zdaleka už jen oné konkrétní Víly, ale formuloval tak zcela jasně své požadavky na partnerku obecně. Co partnerku! Na ideál ženy každého muže!:))

A hlavně – a to si zapišme za uši, ženy -  mě dost důrazně a zevrubně vysvětlil, že tou naší snahou ze sebe dělat chlapy (kam patří vše od technické zdatnosti, finanční soběstačnosti, racionálního chování až po základní schopnost vůbec sama přežít v dnešním světě bez pomoci muže) z nás dělá právě osoby naprosto nezajímavé pro osoby mužského pohlaví a pak se nemůžeme divit, že jsme samy! (Nějak v tom fofru zapomněl, že jsem už několik let vdaná za muže, který je i jeho kamarád.)  

No, tak to bylo dneska něco málo k tématu „ Po čem muži touží“ a někdy příště si dáme názory těch méně zhrzených, kteří nejsou očarovaní, nebo aspoň těch, kteří to lépe zvládají. A jejich názory jsou mi tedy o dost bližší.

Každopádně doufám, že se brzo najde nástupkyně za Vílu, která rozptýlí chmury mého momentálně už delší čas otráveného kamaráda, protože byl to skvělý a veselý chlap a ve skrytu duše mě dost mrzí, co z něj ten rozpad vztahu a následný nekončící boj o dítě udělal. A ani nemůžu říct, že by to naše poslední setkání bylo ojedinělé, že by to bylo jako blesk z čistého nebe. Táhne se tahle podivná nálada s ním už dlouho, ale asi teď to vygradovalo jako nikdy. Ani se mi moc nechce víc psát. Ale právě ta vzpomínka na to, jaký kdysi býval, mi bránila se otočit a odejít už v osm večer.

Nicméně příště už fakt odejdu včas! Slibuju! V nějakou rozumnou dobu nejlépe. A rozumnou cestou. A nebudu už chodit uprostřed noci mezi poli, když nemám světlo a nevidím na krok. Taky nebudu divoce gestikulovat a nahlas nadávat a děsit tím ostatní chodce ve tmě. Minimálně, když jdu kolem opuštěného hřbitova.

No a to by ohledně těch slibů stačilo!

A příště zase seriózně, ano? ;)

Takže co vy a limity přátelství? Případně vaše zážitky a postřehy ze společenského života? ;)

Děkuju za všechny milé komentáře, dělají mi velkou radost.

Vaše Iwi

PS: Nebudu říkat, že máte hned teď poslat zprávu svým kamarádům, že jsou skvělí, nemám ráda tyhle patetické gesta. Stačí, že z nich neděláte hromosvod ;)

PS2: Všichni jsem jen lidé…