neděle 25. září 2016

Virtuální smeč


Často si myslíme, že slova jsou to hlavní a klademe na to velký důraz, možná až příliš. Přitom význam jednotlivých slov často není to jediné, možná ani to hlavní, co hraje nakonec roli v tom, jak se jakákoliv debata vyvine.

Nehledě na to, že součástí lidského světa jsou sympatie a antipatie, které často nemají žádný konkrétní základ, jsou i další věci, které rozhodují o tom, jak jsou naše slova pochopena a přijata.

Neodmyslitelnou součástí lidské komunikace byla po milióny let i řeč těla. Výraz lidské tváře, postoj těla, tělesné reakce, ale třeba i tón hlasu. Pokud máte doma domácí mazlíčky, určitě jste si v každodenní praxi všimli, že většina zvířat není schopna se naučit skutečný význam slov, ale tón hlasu si umí vyložit velmi dobře. Minimálně tedy ta, která mají alespoň trochu sociální cítění. Stejně tak malé dítě či cizinec, kteří ještě řeči zcela nerozumí, ale na tón hlasu reagovat dokážou.

O tom, že lhaní se na většině lidí projevuje, víme asi všichni. Od jemné mimiky tváře, kterou je těžké ovládnout, až po zrychlený tep, prokrvení tkání a tím jiné podbarvení kůže atd. Projevů je spousta, některé jsou společné pro jiné situace, např. když se stydíme, jsme rozčilení, některé nejsou ani tak známé. Jistě něco umíme dočasně potlačit, jsou lidé, kteří mají speciální výcvik na to, aby ovládli tyto reakce, stejně tak existují lidé, kteří naopak poznají i zkušeného lháře.

Tak jako tak, když mluvíte s člověkem tváří v tvář, váš mozek zpracovává víc než jen obsah a význam slov druhé strany. Možná vám to vše pak předá jen v nějakém pocitu, což ovlivní, jaký máte pak celkový dojem z rozhovoru, ale rozhodně tyto aspekty lidské komunikace mozek zahrne. Minimálně ty, které je schopen zpracovat. A nezapomeňme, že naše podvědomí umí zpracovat často víc než naše vědomá část mysli.

Tohle vše, co k běžnému hovoru patří, ale v neosobní komunikaci odpadá. Vzhledem ke gramotnosti lidstva je psaný projev zatím velmi mladou formou komunikace a nebyl zatím čas na to, abychom se tomuto novému trendu přizpůsobili.

V době Marie Antoinetty vzdělaní lidé psali minimálně dva dopisy denně. Vzdálenosti byly velké a potřeba sdílet se svými blízkými svůj život a podrobnosti z něj, je jedním z nejvýraznějších rysů lidské bytosti vůbec. Proto potřebujeme partnera, přátele, rodinu, lidi ve svém životě, protože každý z nás hledá tzv. svědka vlastní existence.

V době čilé dopisní korespondence zejména šlechty ale také panovala přísná etiketa. Dopisy byly často v osobním, ale zdvořilém stylu. A když došlo k nedorozumění, řešilo se to více diplomaticky, než dnes, kdy vás každý druhý pošle rovnou do pr…..

Pak samozřejmě byly i tehdy výjimky, když si přečtete např. dopisy, které psal Wolfgang Amadeus Mozart, nebo Niccolo Machiavelli svým známým, kamarádům z dětství, či přátelům, jsou na nich často slušné jen předložky a spojky. Jsou plné vulgarismů, ale také velmi svérázného humoru, který je příjemci dopisu ovšem dobře znám. A taky to vulgární není nikdy přímo hrubě urážlivé vůči adresátovi, což je zásadní. To, že se v dopisech ale už tehdy hlavně „drbaly“ jiné osoby, je věc druhá.

Pak přišel po pár stoletích čilé korespondence, do které spadá i telegraf, nový vynález - telefon . Sice je to o něco lepší, slyšíme tón hlasu, ale to je tak všechno. Pořád je to jako dát masožravci řízek ze sóji.

A v neposlední řadě boom posledních let, internet a následně sociální sítě. A tady to napíšu rovnou, že komunikace na nich mi připomíná často stav, kdy vás někdo postaví na podlahu pokrytou střepy a chce po vás zatancovat čardáš.

Vzhledem k rychlosti virtuální komunikace, jejího šíření do všech koutů, není v lidských silách uvažovat nad tisícem možností špatně pochopeného slova a následků a tak jako tak v té rychlosti jednou uklouznete a říznete se.

Rozdíl mezi romantikou dopisů 18.tého století a dnešními sociálními sítěmi je právě ta absence slušnosti, kterou zaměňujeme často zcela mylně za dnešní absolutní upřímnost a otevřenost. A mnozí si nejsou schopni přiznat, že o jejich absolutní upřímnost nestojí prakticky nikdo. Většinou taky kromě pohlazení kritikova ega světu nic velkého nepřinese.

Takže zatím, co by kdysi adresát v renesančním kabátku či barokní paruce odpověděl, že ho velice trápí, že snad by něco bylo myšleno zle a pevně věří, že došlo jen k nedorozumění, dneska vám rovnou sdělí, že jste fakt p*ča a pokud je v ráži, ještě rozvede několika větami, proč pro něj tou p*čou jste. Případně to rozvede někde jinde někomu jinému, takže o vás bez vás za zády.

Osobně si ale myslím, že něco ovlivnit v komunikaci i ve virtuálním světě jde a je to jako u mluvení, člověk by se měl zkrátka zamyslet, než něco pošle do světa, současně se ale domnívám, že nejde ovlivnit vše. Vždycky můžou být vaše slova špatně pochopena, převrácena a vyložena mylně. A často jsou nakonec navzdory hlasitě deklamované otevřenosti a upřímnosti, na které si někteří zakládají jak na rodinném stříbře, řešena právě i mimo dosah té osoby, které se záležitost týká nejvíc. Zkrátka jsme se od toho drbání v dopisech v tomto ohledu moc neposunuli.

A taky jsou tyhle slova, která jde převrátit, občas jen hozenou rukavicí, na kterou druhá strana čeká, aby vás mohla smést. Někomu se nelíbíte. Takových lidí je spousta, netřeba se z toho hroutit, ale jsou mezi nimi tací, kterým se nelíbíte hodně a stojíte jim za tu námahu, aby si kopli. A je v podstatě jedno, zda je to čistá silná antipatie, hraničící s nenávistí, byť založená jen na dojmu, nebo je tam třeba závist, nebo obava, že ho můžete ohrozit v jeho postavení, takže ve chvíli, kdy vy vypustíte něco, co se při troše manipulativní šikovnosti dá vyložit proti vám, ten člověk to v 99% případů udělá. Jednoduše proto, že vaše formulace slov je posledním dílkem puzzle a tím je obrázek, který si o vás dotyčný vytvořil už dávno před tímto, konečně hotový a je na čase s ním obeznámit svět. Váš podíl viny je často minimální, nebo ještě lépe žádný, ale to nehraje roli na výsledku a na spuštění laviny.

Nicméně přísloví, že čím víc se hov*o rozmazává, tak tím víc smrdí, je dost výstižné. Snaha se bránit veřejně často končí rozdělením společnosti na dva tábory a bitvu až do posledního dechu posledního člověka z tábora.

Pak je čistě na vás, jak moc jste fixovaní na představu, že pravda a láska zvítězí vždy a všude - i ve virtuálním světě a jste ochotni za tuto představu bojovat a hlavně ztrácet tak drahocenný čas a energii (a nervy). Přesvědčovat lidi za každou cenu, že vy jste takový či makový člověk. 

Možná vás zklamu, většina lidí ale bez ohledu na to, co říkáte už svůj názor beztak má a jako vždy většinou to nemá s vámi opět nic společného, ale vychází to čistě z charakteru, zkušeností a osobnosti toho samotného člověka. Něco se dá ovlivnit důslednou psychologickou manipulací, ale s takovým mozkem se buď musíte narodit, což v naší společnosti není hodnoceno jako pozitivní rys, nebo se to můžete naučit. A to taky není zrovna chvályhodné. A jinak můžete bojovat do padnutí, nebo si vážit sebe sama a svého času a na nějakého mrzkého červíčka se můžete vykašlat.

Ale zpět k přesvědčování davu.

Je totiž taky otázka, pro koho budu ten čas obhajobou ztrácet? Pro cizí lidí, kteří nemají s mým skutečným životem nic společného. A mají pro něj minimální význam. Nebo vážně nám tak záleží na tom, co si myslí školačka Maruška z Kuřimi? Nebo pivní skaut Pepa z Budějek? Chleba vám kvůli jejich lepšímu posudku nikdo levnější neprodá, tak co? Jistě jsou situace, kdy slova můžou bez naší obhajoby napáchat nějakou škodu, ale na netu je to tak 0,05% všech sdělení.

Pro mě jsou osobně tyhle pseudoboje dost zbytečné, ale zdá se, že někteří je k životu potřebují, opět je to většinou o osobnosti toho člověka a tahle anomálie charakteru nemá moc společného ani s věkem, ani se vzděláním. Měla jsem možnost poznat dost vzdělaných a současně i dost starých lidí, které by většina označila za zmetky (což by byl eufemismus). Takže v závěru může být takovým bojovníkem opravdu kdokoliv bez ohledu na další fakta. No a i tady ve virtuálním světě se najdou podobné exempláře. Takže ohánět se, ať vzděláním, postavením či věkem, či dokonce rodičovstvím, jako známkou lepšího charakteru je stejné, jako když si modroocí Němci před cca 77 lety mysleli, že jsou lepší než jiné národy. Takže na to pozor, přátelé. ;)

Ve výsledku, když se ale nad vším v klidu zamyslíte, jsou tihle řešitelé naprosto nepodstatní. Současně je to pro většinu z nich i noční můrou, že snad jejich názor není důležitý, jejich osoba je zcela bezvýznamná. Takže stále je na vás, kolik takovému člověku dopřejete pozornosti, po které dychtí jak diabetik po laskonce.

Myslím, že ti největší řešitelé a bojovníci (minimálně někteří z těch prvních linií) možná mají zrovna jen v životě dost času, energie a trochu bezvětří a potřebují se cítit znovu užiteční pro společnost jako takovou, zapojit se znovu do jejího hřejivého kruhu a tak se snaží „napravovat všechny nepravosti“ a taky rozdávat dobré rady a poučovat. Osobně takové typy ráda nemám. A neznám nikoho, kdo by miloval poučování od jiné osoby. Názory jiných lidí mě tedy v takovém případě rozhodně nezajímají, předpokládám, že všichni máme vlastní mozek a jsme schopni si udělat závěry na vše, co nás zajímá.

A to je další bod. Je potřeba přijmout, že některé věci lidi opravdu nezajímají. I kdyby to byla otázka života a smrti, tak to tak někdy zkrátka je. V práci vidím tak extrémní případy nezájmu o některé záležitosti, že to hraničí s pudem sebezáchovy, ale přesto to tak je. A přijetí takového postoje jiné osoby je základ klidných nervů a ušetřeného času ;)

Osobně právě proto taky nepíšu podobné výchovné komentáře a kritiky jiným lidem ve virtuálním světě. Jednak si myslím, že jedna konkrétní událost, kterou se budu snažit napravit, tak nezmění ve výsledku nic. Za další a to hlavně nestojí za můj čas a energii a především myslím, že tudy cesta nevede. Vážit si sebe sama a svého času a energie jako vzácné komodity dost pomáhá v tom, co v životě stojí za naši pozornost. A nebo lidová hříčka říká, že základem šťastného života je, když člověk ví, na co se v životě vykašlat ;)

A chcete-li změnu, začněte u sebe a pak to rozšiřujte tak, aby ostatní měli šanci se zamyslet nad argumenty, fakty, rozvinout ve vlastní mysli tu úvahu a dojít k závěru, že je to dobrá cesta, po které chtějí jít s vámi. No a nebo taky nechtějí, to je život. Tím, že budete topit jednoho člověka, svět nezměníte. Naopak ukážete ostatním, že stále máte příliš omezený pohled na svět i lidi, příliš přízemní, byť byste rádi měli nadhled jak Buddha.

A ještě tu trochu proberu to PR a reklamu, protože mi to nedá. Chci ještě dokončit nějaké články na tohle téma, ale nevím, kdy mi to okolnosti dovolí, takže dneska jen tak krátce aspoň.

O reklamních sděleních jsem tady psala několikrát. Jasné označování reklamy (do které spadají i PR produkty a různé typy spolupráce, kterých je dneska velké množství) je takové, kdy ještě než si vyslechnu takové celé sdělení, tak je mi jasné, že to je reklama! Kdyby blogeři byli tak důslední u viditelného označování reklamy, jako jsou důslední a nepřehlédnutelní v označování vlastnictví a zdůrazňování autorských práv u svých postů, bylo by po problému ;) 

Věci jako označování hvězdičkou někde dole a malým písmem, nebo musím podstoupit složité hledání v textu je trochu ve stylu, že vlk se nažral, ale koza zůstala celá.

To označování předem má své důvody.

Je to z těchto dvou, první je, že náš mozek se neumí bránit takovým informacím a automaticky ukládá sdělení do podvědomí a to pak řídí či minimálně ovlivňuje opět v podvědomí naše jednání (a u nepřiznané reklamy je to až 10x úspěšnější) a druhý, že nikdo není povinen obětovat čas reklamě, pokud nechce. Jestliže neoznačujete na začátku a zřetelně reklamu, berete jinému člověku jeho právo rozhodovat o jeho vlastním čase a konání. Tak to zkrátka je. Oba tyto body jsou zahrnuty do právní úpravy, kterou se tahle oblast řídí a zdaleka to není pole neorané. O tom zde už byl podrobný článek.

A jako upřímně - já si fakt nemyslím, že nějaká blogerka ví líp než já sama, čím chci právě já v životě ztrácet čas. 

Bohužel takových příspěvků je tolik, že by jen jmenovité označování autorů takových postů vydalo na jednou tak dlouhý článek. Ostatně taková „ledová krychle“, fenomén ve světě PR, neboť její úspěšnost zásahu byla excelentní, nebyla kdysi zdaleka jen jedna, ale účastníků z blogerské scény taky bylo několik ;) A reklama na kdejaké nápoje je už skoro klasika, co můžeme u blogerů, zaměřených primárně na jiné typy výrobků, už nějaký ten rok potkat. Tolik k tomu virtuálnímu a ve světle širších souvislostí i dost nesmyslnému kamenování jednoho příspěvku.  

Vhodná reakce blogera na kritiku špatně označené reklamy je druhá věc. A jak bylo výše uvedeno, snaha vysvětlovat není vždycky tou nejlepší. A taky jsme si už psali o tom rozmazávání… takže asi prosté „děkuji za upozornění“ stačí. Můžeme se pozastavit a začít řešit, čím se zasloužil zrovna tento příspěvek tu výsadu, že někomu záleží na právní korektnosti jeho znění, ale když se v tom budeme hrabat, spadneme jen do stejného bláta, v kterém se rochní většina těchto bojovníků. (A že jich někdy je pěkná armáda.) A to považuju opět za ztrátu času a energie.

Jinou věcí je stalking, kdy příspěvky přesahují daleko za hranice běžné kritiky a nabaluje se na to další a další činnost jiné osoby. Kdo nezažil, nepochopí. A nemá ani cenu snažit se lidem vysvětlit pocity člověka, který je takovým věcem vystaven. Pocity jsou nepřenosné, nejen z podstaty samotné, ale taky proto, že jsme každý jiný. Jednu věc vám ale z praxe říct můžu, ten kdo dělá největší ramena a má velkou pusu, jak to nic není a je nad věcí a všechno se dá hned a snadno buď řešit a nebo se to naopak ani řešit nemusí, je z takových věcí vyklepaný nakonec nejvíc, když se dotknout přímo jeho osoby či blízkých.

Závěrem vám chci říct, že jsem tenhle článek měla sepsaný už před mnoha měsíci. Ale asi dozrál čas ho dokončit. Byť se to časově střetává s tím, jak situace vygradovala ohledně aktuálního dění v některých záležitostech, většina tohoto článku je sepsaná a ponechaná ve znění, které jsem napsala před více než rokem. 

Takže co se aktuálního dění týče, nestavím se na žádnou stranu, neb mi to nepřijde v tom detailu vynášení soudů tak podstatné, vzhledem k širšímu pohledu na věc, který jsem vám snad dostatečně rozepsala výš a na rovinu říkám, že za chvíli stejně zavřu bloggera a půjdu se věnovat své osobní dostatečně dobrodružné realitě a tyto virtuální války si budou žít svým životem i bez mojí přímé účasti.

Tím chci říct, že celý ten článek není myšlen jen jako reakce na jednu konkrétní záležitost, ale spíš ukázkou toho, že se stále motáme celé roky ve virtuálním prostoru ve stejných kruzích, a když tento jev popíšete obecně, hodí se to na mnoho věcí, osob, situací a ani nejen ve virtuální světě.

Takže i když někdy blogeři sami nahrávají něčím na virtuální smeč, je vždy na nás jako čtenářích možnost volby, jak s tím naložíme. Můžeme se odpoutat od snahy vychovávat, poučovat, vracet rány, nastavovat zrcadlo poznání a nevím co ještě, ale být třeba jen velkorysí, taktní, diplomatičtí.

Je to samotným základem etikety i dnes, neupozorňovat veřejně na nějaký přešlap, ale buď to taktně přejít, když je to jen trapasem, nebo diskrétně naznačit, aby mohla být zjednána náprava. A od toho jsou na internetu soukromé zprávy, přátelé ;) Kam případně tuto přátelskou pomoc můžete směrovat.

Chtěla bych vám říct, že mi to celé jen připomnělo, že dneska u lidí postrádám nejvíc právě to „Být Grand“, být zkrátka osobnost s  nadhledem a na úrovni. A že není od věci se nad tím teď opět trochu zamyslet, zastavit, vydechnout, zklidnit emoce a zeptat se sebe sama, kým chci být já a jak se chci jiným lidem skrz svůj projev a chování prezentovat.

Vaše Iwi

Jako vždy děkuju za vaše komentáře a příspěvky do debaty ;)


6 komentářů:

  1. Pěkný článek! Hlavně se mi líbilo to porovnání korespondence z 18. století s tou dnešní a docela jsem se i pobavila. Opravdu výstižné a k zamyšlení! :-)

    Možná jen kdybyste ten článek rozdělila do tří, případně nějaké podnázvy, bylo by to ještě lepší. Ale to berte jen jako přátelskou radu, jinak se mi Váš styl psaní líbí! :-) A hlavně ta úvaha na téma slušnost a upřímnost. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, jsem ráda, že téma zaujalo a i pobavilo ;)
      K délce článku naprosto souhlasím, že by kratší formáty byly pro čtenáře pohodlnější, nebo aspoň rozdělení textu by pomohlo v orientaci - na tom by se dalo zapracovat. ;)

      Vymazat
  2. Jsem ráda, že někdo napsal právě takový obecný článek na téma a je úplně fuk,jak je to teď vyhrocené aktuálně, mně tady taky pořád chybí ta bazální slušnost potažmo upřímnost, a stačilo by hrát pomalu jen na to a hned by bylo všem líp, a nemuseli bychom ani řešit paragrafy - nemá smysl rozmazávat jednotlivé kauzy je docela akutní dostat se jaksi k meritu věci, kde je ten zakopaný pes, co tu tak smrdí. Osobně taky tyhle věci neprožívám, byť soucítím s některými lidmi - ono se to zas vyčistí a budou jiný kauzy - jak píšeš a pořád dokola :-) Být velkorysý a nad věcí a grand se zřejmě v naší společnosti pořád moc nenosí a přitom je to tak chic! :-) Pořád doufám ale, (věčná naivka a optimistka) že jednou tahle virtuální generace vyroste v dospělou a bude se jako dospělá chovat, byť nemůžeme čekat, že se občas neprojeví nějaký jedinec neslušný, to by byla utopie...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc ;)
      Ano, je to Chic! Naprosto jsi to krásně vystihla!
      Taky myslím, že mladší lidé mají víc sklon to vše řešit takhle divoce, na druhou stranu nemyslím, že tam jsou jen takoví zapojení a o to je to smutnější.

      Většina lidí je ale pořád rozumná, jen hlupáci jsou víc slyšet, přirozeně nás taky víc zasahuje to negativní, než ty malé drobné radosti a tak na konci dne občas máme pocit, že je vše špatně, ale myslím, že dobré věci pořád převažují :)


      Vymazat
  3. Co na to říct, máš pravdu.
    Lidé neumí s internetovou komunikací zacházet, trpí bláhovou představou, že když prostor k vyjádření MAJÍ, prostě se vyjádřit MUSÍ, byť o to vlastně nikdo nestojí... a potom se na to nabalují další podobní, koule se řítí z hory dolů a skončí to lavinou.
    Ono obecně, mnoho bloggerů se stále nenaučilo ono prosté "Nekrmte trolla." On totiž takový překrmený troll moc dobře ví, kde dostal najíst minule, a přijde příště i s bratranci z páteho kolene.
    Slušnosti se lidem bohužel nedostává i ve skutečném životě, na internetu, kde jsou schovaní ve zdánlivé anonymitě, se to potom může snadno vymknout.
    Osobně zastávám vyloženě pragmatický postoj, mnoha lidem, kteří řeší nesmysly, by velmi prospělo, kdyby se šli místo toho raději projít na vzduch. :))
    Pokud mi někdo vadí, nesleduji ho, pokud někoho ráda sleduji, stejně se nezhroutím, když skončí. Pokud o něčem neznám celou pravdu, nesoudím... A vlastně ani pokud ji znám. Internet si člověk musí držet od těla, ne na něj nutně zvěčnit úplně vše. Pravda a láska sice možná potom nezvítězí, ale co už. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju a naprosto souhlasím - nekrmit trolla je dost důležité pravidlo.

      Stejně tak vnímám sledování nesympatických lidí či jen osob, které mě nezajímají. Nedokázala bych sama sebe okrádat o ten čas, nervy a energii takovou bezcennou záležitostí. Kdo mi nic nepřináší, nebo není můj šálek toho nesleduju a hotovo.
      A jak píšeš, pořád je to jen net - skutečný život je jinde... ;)

      Vymazat