středa 2. března 2016

Recept na šťastný vztah aneb pozdrav z Marsu


Dáme si jednu takovou úvahu na téma vztahy. Dneska to alespoň tady nechci brát příliš vážně, když ta realita vážná je i tak dost, takže snad bude místy zřejmá ta lehká nadsázka a humor a přesto nezanikne jádro věci.

Než se do toho pustím, tak vás chci upozornit, že v žádném případě neházím do jednoho pytle globálně všechno a všechny (myslím, že už se tady tak nějak na králíkovi známe, ne? ;)

Dnešní úvaha je výsledkem toho, že se to v mém „mikro-vesmíru“ nějak sešlo a já budu psát tedy jen o tom aktuálním kolem. Tak si to případně neberte snad osobně (jen v případě, že se mnou chodíte na pivo).  Jsem si dobře vědoma, že lidé jsou různí, že existují chytré ženy a chlapi zmetci a vůbec tisíc důvodů, proč se lidé rozchází. A rozhodně nechci nikoho soudit, nebo to zlehčovat a navíc osobně jsem u mnoha věcí nebyla. Nejsem sice zastáncem pořekadla, že pravda je někde uprostřed, protože často to tak opravdu není a tohle „zažité lidové moudro“ nakonec často shazuje závažnost situace a to nejen ohledně rozchodů. Ale život je zkrátka víc spletitá záležitost, než jde nacpat do jednoho článku.

Už jsem to tady kdysi nakousla, že kolem nás nějaký ten čas zuří rozvodové a rozchodové bouře, taky kolem nás zuří další tsunami baby boomu, ale musím přiznat, že ty rozchody jsou mi osobně tedy kapku sympatičtější v tom, že na rozdíl od hnízdilů, ti „nově singl“ mají čas s vámi chodit na pivo. (Samozřejmě, že je to potřeba brát trochu s humorem. Nikomu rozvod nepřeju, ale snad si rozumíme.)

Mám pocit, že od určitého věku, je už tak nějak jedno (až na ty poplatky), zda se lidé rozchází či rozvádí. Když je totiž spojuje společné bydlení, nejlépe ještě zatížené hypotékou a k tomu si ti dva stihli pořídit více než jednoho psa, tedy mají i nějaké to dítě/ děti, tak to pak není nikdy úplně snadné. Chce to pevné nervy.
V jednom vtipu se říká, že ženy přichází jako vánek a odchází jako vichřice… berou se sebou auta, domy…

Nemám teď úplně ten dojem, spíš naopak (a naopak je tady víc věcí, než jen majetkové vyrovnání), některé ty ženy si nevzaly dokonce ani ty děti. Zkrátka jen sbalily pár hadříků a šly za hlasem svého…. No, srdce to asi úplně nebylo, ale jistý tělesný orgán určitě… Na druhou stranu - každý má své potřeby a priority a kdo jsme my ostatní? – Abychom určovali, zda je to správné, horší, lepší?
Takže tak…

I když jsem příznivcem střídavé péče a nevidím nic špatného na tom, že dítě třeba převážně žije u otce, tak přece jen myslím, že do okamžiku jeho samostatnosti a dospělosti by se stále měli starat o jeho blaho lidé dva – otec i matka. Zcela a naprosto opustit dítě, se mi zdá bez rozdílu pohlaví, přece jen takové zvláštní. A to už musí být fakt asi situace.

Nicméně pojďme k tomu nově získanému rozvodovému bonusu – více čas chodit na pivo. Z mé strany tedy je to dost silné označení „chodit na pivo“, protože já chodím vcelku málo, neb jsem líná ;) A tak nakonec jedu autem a cucám minerálku. Nebo „touha“ po alkoholu a lenost jsou do kupy silnější než moje „lakomé já“ a jedu mojí MHD (čti taxíkem). Zkrátka se ve mně často odehrává takový souboj neřestí, proč si to nepřiznat? Nakonec já mám své „špatné já“ docela ráda, zdá se mi, že mi dává takovou lidštější tvář ;)

Vzhledem k tomu, že touhle mojí MHD jezdím už řadu let, máme s místními taxikáři vcelku pěkný a důvěrný vztah, nevylučuju, že občas asi věděli o mém soukromí víc než já sama ;)

Takže teď máme s kamarády nejen ještě víc času na pivo, ale taky dost často poslouchám o tom, jak to vypadá, když se rozpadne vztah. Myslím ten „dospělý vztah“, kde už jsou ty auta, domy, děcka a psi… A musím říct, že z jedné strany mi to přijde až mrazivé ohledně následků a psychického záběru a z druhé naprosto celé k nepochopení.
(Vždycky se u filmů divím, jestli jsme my ženské tak hloupé i v běžném životě, ale teď mám trochu deprese z toho, že to je tady snad ještě horší.) Nejde mluvit samozřejmě za všechny. Znám spoustu inteligentních žen, ale některé věci mi i tak berou dech. Teď opravdu píšu jen tak ty aktuální postřehy z mého mikrosvěta (a pevně věřím, že světové trendy jdou v tomhle jinou cestou…)

Samozřejmě, že ti chlapi to nesou tak nějak víc s humorem aspoň na oko, byť je to humor cynický a hlavně maskovací. Uvnitř se trápí, což se projeví na baru zhruba po třetím kousku.

Před časem jsem mluvila s mým dlouholetým kamarádem, vím, že to u nich vypadalo prakticky na svatbu, takže jsem lehce zavtipkovala, jestli už je ženatý, že by se s tím neměl moc courat, neb už se mu taky blíží „datum spotřeby“. (Ano – ptala jsem se, bydlíme od sebe daleko, a taky nečekám, že by mi poslal případné svatební oznámení, protože bývalky, milenky a kamarádky se na svatbu zásadně nezvou, neboť to pak vytváří zvláštní energetické pole mezi novomanželi a onou „podezřelou“ a samozřejmě všímavou tchýní). Já samozřejmě patřím jen do té třetí kategorie, ale úplně to stačí na vytvoření „svatebního bermudského trojúhelníku“.

No, kamarád ženatý zatím není. Zchladil můj „ostrovtip“ informací, že je týden po rozchodu a tak spíš se zrovna, cituji: „Rozkoukávám se, jaké je zboží na trhu. A tím zbožím myslím ženské, přece jen vím, že jsi blondýna, tak aby bylo jasno.“ (On policajt, já blondýna – půlka našich společných zážitků vypadá jako bychom opisovali Trnky-brnky.)

Možná by v tom všem i nějaký člověk mohl vidět určitou symboliku, protože zásadně si voláme nebo píšeme vždy těsně po rozchodu, po téměř dvaceti letech je to vcelku zajímavě se opakující úkaz  – ale pozor - nevolá ten, co se rozešel, ale naopak. Telepatie, přátelé! ;) Protože po každém takovém rozchodu a našem následném telefonu přichází čas „zapít“ události života. A následuje akce s velkým „A“. Z té poslední si můžu gratulovat, že jsem se vrátila živá a zdravá. Stálo mě to jeden pád do dvoumetrové jámy ve tmě, podala jsem doslova nadživotní fyzické výkony (neuvěřitelné, co udělá adrenalin) a zvládla s menší výpomocí orientační běh na 30 km ve tmě uprostřed záplavové oblasti (a o tom alkoholu v krvi se už nebudeme ani bavit, ano). Ve světle této zkušenosti vám nemohu na podobné akce rozhodně doporučit speciální posilovací boty, neb se pak dva dny nedoplazíte pomalu ani na WC. Někdy vám třeba napíšu detaily téhle story, věřím, že nic nepobaví tak, jako cizí neštěstí ;) Policajt ten orientační noční běh šel ještě oklikou a v žabkách ;)

Ale tak pojďme k rozboru rozchodů.

Jako kamarádka jsem si zvykla, že musím často vyslechnout všechny strany (a nejlépe i tchýni) a pro jistotu několikrát, tak nějak jsem ale poslední dobou řízením náhody častěji na straně těch mužů. A jsem na jejich straně nejvíc ve chvíli, když slyším argumenty žen. Všechny totiž končí stejným důvodem a já jsem z toho úplně vedle, asi možná i víc než ti chlapi. Mám pocit, že to je nějaká epidemie, či co…

Na posledním psychologickém sezení, tedy nad půllitrem piva, jsme s kamarádem došli až na jádro pudla, kdy už jsme to opravdu rozebrali zleva i zprava snad 100x.

S nadějí v hlase se totiž zeptal, co té jeho ženské teda sakra vadí? (Úplně nevím, co ho vedlo k domněnce, že mu můžu dát nějakou přínosnou odpověď, jestli snad fakt, že když jsem žena, tak vím, co se jiné ženě honí hlavou…)

Ale nakonec jsme to rozlouskli a pak že jen ve víně je pravda ;)
Faktem je, že nejen ta jeho, ale všechny ženy z dnešního příběhu mají jeden sen, přesněji životní cíl - že svého partnera změní, nebo přesněji, že jejich partner se kvůli nim změní. Že ho nenápadně převychovají.

A to se nestalo.  

Upřímně přiznávám, že jsem si fakt myslela, že ženy na tohle už ve vztazích nevěří…

Samozřejmě jsme se dostali jako už tradičně taky k rozboru mého manželství. Nečekejte, že když sedíte uprostřed bouře klidně jako dědeček hříbeček, že nejste podezřelí a nebudete podrobení výzkumu a výslechu ostatních.

Možná snad kamarád doufal i v objev toho zázračného receptu na šťastný vztah.

Na rovinu – nic takového podle mě neexistuje a to jsem mu taky řekla. Takové ty řeči o toleranci a podobně … No, já nevím, ono to může být někdy dost zavádějící, když vám u toho „tolerování“ tečou tiše nervy dvacet let, tak to fakt asi není ono, byť po sobě talíře neházíte.

Já zastávám teorii, že buď to jde, nebo nejde, a když to nejde, pak je lepší jít jinam, kde to možná půjde.

Co ale moc nechápu, tak je přístup, že si vyberu za partnera někoho, kdo mi nevyhovuje s vidinou, že si ho jednoduše předělám k obrazu svému.

No, ….

Ještě bych se tady asi pozastavila. Já totiž nemyslím, že dojem mých kamarádů ohledně mého manželství je přesný. Jsem spokojená, to ano, divoce šťastná každý den? Ne. Na to nemám ani povahu. Já osobně nechápu ten dnešní trend touhy po každodenním štěstí. Štěstí je stav euforie, je to to jako hodně sladký čokoládový dort, který si občas ráda dám, ale snídat ho sedm dní v týdnu fakt nemusím (a ani nechci.) Stačí mi spokojenost, zkrátka být v pohodě, mít ale omlácené čelo o strop, neb skáču radostí tři metry, tak to fakt nemusím.

A samozřejmě i u mě jsou okamžiky, kdy mi doslova tečou nervy. Taky si i po letech manželství myslím, že kompromis je něco jako sprosté slovo, je to synonymum pro situaci „když ne já, tak ty taky ne“.
Přesto poměr spokojenosti a nasranosti je u mě tak cca 80:20, což se mi zatím jeví jako vcelku dobré. Ale taky nad tím nebudu víc dumat, neb mám pocit, že když má člověk hodně času na přemýšlení, tak jen vymýšlí blbosti…

Dost zásadní taky je, že nemám žádná velká očekávání. Neznamená to, že nechci od života vůbec nic, ale že nečekám, že partnera převychovám a jestli budu někdy cítit potřebu někoho převychovat, tak si pořídím psa. Což pramení z mé lenosti a taky z určitého odporu být na někomu a na něčem příliš závislá.  

A pak taky pro úplnost - já si na partnera ze zásady nestěžuju. Nedělám to ani tak z důvodu, že bych byla dokonalý charakter, ale asi spíš taky i z lenosti. I když si myslím, že „špinavé prádlo se na veřejnosti nepere“,

Dokážu sice pochopit, že někomu ujedou nervy a že toho má už plné zuby a musí to ven… a nesoudím to.  Ale ve výsledku si myslím, že to člověku nepomůže. Jistě, přinese vám to chvilkovou úlevu, když se člověk svěří, ale nikdo z těch, kdo poslouchal, tak nepůjde nic aktivně řešit. Jsme dospělí a tak je čistě na nás, abychom si věci srovnali… (A jestli vás ve chvíli výlevu poslouchala nějaká „maskovaná svině“, tak jste si možná ještě těch problémů přidali, protože ve chvíli, kdy něco vypustí člověk z úst, tak ta slova už žijí vlastním životem a autor na jejich osud a cesty nemá moc vliv). Což platí obecně, nejen o stížnostech na partnera.

Takhle hezky jsem to rozebrala i s mými kamarády, jak já to tedy mám v tom manželství. Jeden konstatoval, že jsem asi spadla z Marsu a ten druhý mi sdělil na rovinu, že jsem divná a tohle u mě nemůžu už omluvit ani tím, že jsem blondýna.

A asi jsem divná….  protože jsem se nedlouho po těchto debatách vracela večer z jednoho jednání, všichni přítomní jsme pospíchali domů, jen jeden muž vyšel v klidu ven, zapálil si cigaretu a díval se tiše na nebe. Já samozřejmě „nevýprava a coural veliký“ jsem se táhla jako poslední a tak jsme se nakonec trošku zapovídali. A skončili u toho, že nepospíchá domů, protože má doma tichou domácnost, neb jeho žena doufala, že se kvůli ní změní a dosud se tak nestalo a tak se snaží touhle metodou jeho změnu (převýchovu) urychlit. A snaží se o to už bez mála 20 let…

Já nemohla skrýt svůj údiv, takže jsem možná debatu dotáhla kapku dál, než je v rámci společenské konverzace vhodné, ale nedalo mi to…
No, neřekl mi na můj postoj nic… ale díval se na mě, jakože jsem fakt divná… A nebo z Marsu… ;) A přitom já jsem jen líná, lakomá a povrchní a ještě k tomu blondýna ;)

Vztahy jako takové jsou věc složitá, to, že to někomu klape a jinému ne je nakonec často dílem štěstí a náhody, že si to zkrátka sedne… Něco jako opravdu universální recept na spokojený vztah ani dle mého názoru neexistuje.

Co ale určitě existuje, tak je návod na spokojený rozchod a tím je slušnost, jenže ta musí být na obou stranách a to je často nedosažitelný cíl, neb do věci vstoupí emoce a je to v troubě….

Takže přeju vám všem vztahy v pohodě, případně rozchody v klidu a hezké blížící se jaro;)

Napište mi, co vy a tohle téma? ;)

Budu se těšit na vaše milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost. Děkuju.

Vaše Iwi

PS: Pro dnešní článek jsem vybrala jen dva kamarády z toho důvodu, že u nich se dá ještě najít aspoň nějaký ten záchvěv černého humoru, u ostatních příběhů, které se tu odehrávají je to natolik silné, smutné a dramatické, že se mi o tom ani nechce momentálně psát.

14 komentářů:

  1. Povedený souhrn! Když čtu o tom, že se lidi rozcházejí, vždycky se ptám, kde jsou ti chlapi, kde jim skončil vztah. Protože mě taky před víc než rokem "dospělý" rozchod potkal a od té doby - nikde nikdo... Barb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, jsem ráda, že se článek líbil.
      A ohledně těch chlapů - tak samozřejmě nemám to zmapované všechno :D , ale o těch, co vím, tak buď jsou v práci (a dobrovolně slouží i přesčasy) a nebo jsou doma a nebo max s kamarády (nebo se mnou) někde na pivku. U některých přemýšlím, jestli v příští pětiletce po tom zemětřesení, co prodělali, tak začnou vůbec nový vztah... Ale já bych jim to moc přála.

      I ti, co se rozhlíží po "novém zboží", tak jsou vcelku opatrní. Ale naprosto Ti rozumím, holek, které jsou fajn a jsou toho času taky singl je plno, škoda jen, že se takoví dva lidi hledají často dlouho...

      Vymazat
  2. Zajímavý článek, taky jsem nikdy nepochopila, proč se lidé dávají dohromady s někým, aby si ho přetvořili k obrazu svému. Jakože si najdu někoho, kdo se rámcově podobá tomu, co chci, a zbytek si přišiju dle vlastní chuti? Nu, Frankestein také nedopadl nejlépe...
    Stejně tak nechápu onu "tichou domácnost", to je věc, kterou jsem schopná udržet přibližně 38 minut (průměrná doba uvaření oběda/umytí koupelny:D) a poté, již vychladlá, to vyřešit. Řídím se tím, že vše musí být uzavřené před odchodem či usnutím, co kdyby se člověk ráno neprobudil nebo ho cestou z práce srazilo auto... Přece nenechám toho druhého si do smrti vyčítat, že poslední slova byla v hádce.
    Upřímně si myslím, že lidé si vztahy komplikují sami a někdy i úmyslně, protože prostě milují to drama (já ne, jsem nudný člověk a jsem na to hrdá). Všechny ty "italské" domácnosti, kde se partneři jednu chvíli vášnivě svírají v průchodu a doma po sobě házejí sklenicemi, na takové věci absolutně nemám buňky. Totéž platí i o rozchodech... Jednu chvíli kydat hnůj a druhou prosit, aby se vrátil/a? Lidé jsou divní a já si někdy taky připadám jako z jiné planety.
    (Nutno ale poznamenat, že já jsem bezbřehý stoik a praktik, tudíž ve vztahové oblasti nechápu více věcí. Navíc jsem trochu emočně porouchaný jedinec, tudíž nějaké hnutí vášní, hlas srdce, živočišné pouto a další kecy ve mě vyvolávají jen mírně shovívavý pohled s pozvednutým obočím. Jediné, co mě neodolatelně táhne, je fialová. :D)
    Stejně tak si myslím, že žádné rady na to, jak si vztah udržet, neexistují. Maximálně tak respektovat druhého jako samostatnou bytost, poslouchat, co říká a nedělat protějšku věci na truc (to taky nechápu, jakože s někým žiju, asi k němu tedy chovám i jisté city... takže budu dělat věci, abych ho naštvala. V jakém vesmíru to dává smysl? A proč několik takových lidí skutečně znám...) a snažit se reagovat pozitivně (děkuji ti, tatínku, za zděděný jedovatý sarkasmus, ale někdy není na místě...). Jinak naprosto souhlasím s tím, že to buď jde nebo nejde. A pokud k sobě lidé nemají respekt už jako partneři, těžko ho k sobě budou mít při/po rozchodu.
    Takže konečný výsledek je, že jdu říct muži, jak ho mám ráda, lidé jsou divní a přeji ti dobrou noc. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. (Jako obvykle je můj komentář trochu rozvláčný a od věci. Ale co se dá dělat. :D )

      Vymazat
    2. Děkuju za komentář, byl úplně super a přišel mi k věci. A taky mě pobavil, hlavně limit 38 minut - to je naprosto výstižné :D :D :D

      Ve spoustě věcí mi mluvíš z duše, ať už v bodech vážných, nebo v těch, z kterých je cítit ten hezký humor, který je mi dost blízký ;)

      A s tím vyřešením věcí před spánkem či odchodem máš pravdu, moji prarodiče si takhle dávali vždy pusu, sice ne vždy se podařilo věci ideálně urovnat, ale pusu si dávali na znamení, že jako vše se kdyžtak dořeší po dobrém, protože děda měl práci, u které nevěděl, jestli se večer vrátí ještě živý .

      PS: úklid koupelny tak používám jako antistresovou metodu ;)

      Vymazat
    3. Záleží na tom, v jaké rodině ti lidi, kteří "milují" drama, vyrůstali. Jeden z mých bývalých partnerů byl z rodiny, kde po sobě rodiče řvali, při hádkách lítaly talíře, pak se zas udobřili a na nějakou dobu se jelo dál v klidu. Já na tohle nejsem a nikdy jsem to nezažila, tak jsem na to hleděla jak zjara. Jednou na mě zvýšil hlas ve stylu té italské hádky a myslím si, že si to vůbec neuvědomoval a ani to nedělal schválně. Sice jsme se rozešli kvůli něčemu jinému, ale na tohle jsem taky stavěná nebyla.

      Vymazat
    4. Tak určitě si neseme v sobě nějaké vzorce z domova, věci, které nás ovlivnily. V dospělosti je pak na nás samotných zda se jimi chceme řídit, nebo chceme jít jinou cestou.

      Samozřejmě změnit se není snadné, taky si ne vždy uvědomíme, že něco, co máme zaryté z dětství jako vzorec, tak není úplný standard pro každého a že se dají věci dělat i jinak... A bez tohoto poznání není změna ani možná, si myslím...

      A pak je to o té kompatibilitě dvou jedinců. Někomu to sedí, někomu ne :)

      Vymazat
  3. Wow.S návodem na šťastné manželství souhlasím. A... ehm... nekoluje někde na netu video, jak si spadla do jámy? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář ;) Jsem ráda, že jsem se shodly a sešly jsme se tady pěkně všechny :D

      Video není, když se to stalo, bylo pozdě večer a byla jsem sama uprostřed "ničeho", což bylo o to děsivější. Jestli chceš, tak můžu ale o tom napsat pro pobavení, i když myslím, že text by mi Policajt neautorizoval a dost možná by se mnou po tom ani nemluvil :D :D

      Vymazat
    2. Iwi, by sis rozuměla s mojí kamarádkou. Ta takhle "padala" docela často :-D
      Mám v živé paměti jak jednou zaspala na autobus, před barákem díra - oprava kanalizace - ona roztěkaná a bum, už tam byla.
      Druhý den pak nesla do školy omluvenku od mamky "omlouvám svojí dceru Kristýnu, spadla do díry." :-D

      Vymazat
    3. Pěkná omlouvenka :)) naštěstí, pád do díry mě potkal jen na té dovolené a jsem vcelku ráda :) víckrát po tom ani netoužím :)

      Vymazat
  4. Moc pěkný článek naprosto v kontrastu se zaručenými radami jak si udržet muže či ženu v Cosmopolitanu a spol :-D...Recept jsem právě žádný nečekala, protože vím, že recepty na vztahy jsou čistě individuální alchymie, ale praštila jsi hřebík na hlavu, protože pointou opravdu je, nechtít někoho měnit, že to prostě není slučitelné s tím vzletným slovem láska a poté se zralým vztahem. Já teda jsem divná a sleduju to už delší dobu, páč teda já za svůj rozvod zaplatila nemalou finanční ztrátu - nikoliv ten muž, dodnes když slyším jak muži všechno nechali ženě, tak si říkám, hm tak tohle jsi prokaučovala. Nicméně finanční ztráty nejsou tak strašné, jako právě ty rozvodové tahanice a citové rány (u nás se neřešili děti ale majetek) Vyšla jsem z toho poučena až do konce svého života, přestala jsem věřit na instituci manželství, která mě snad má chránit a mé děti - prdlajs, chránit se musím sama to už vím.. a poslední dobou vidím, že spousta mých přátel, co se nevzali řeší to samé, páč pes a hypotéka jako společné závazky docela stačí....Bohužel bez soudu se to taky kolikrát neobejde, pokud člověk nechce platit cizí hypotéku dalších xx let atd....S mým ex přátelé nejsme a ani nebudeme, protože má velice nízkou sociální inteligenci :-D, ale současný stav "po" už je snesitelný. Nedávno právě přišla od něho moje dcera velice zklamaná po půl roce nekomunikace, že se nezměnil...a já ji říkám, děvče tohle čekat nemůžeš (výchova dalších generací :-D) a já to vím taky. Bohužel u nás to bylo tak, že ten druhý chtěl intenzivně, abych se změnila já a ke konci už to bylo ultimátní, ale já věděla, že jsem dala do vztahu dost, ale že nemíním obětovat i svou integritu, to jediné mi zbylo tehdy a už i to bylo systematicky narušováno. A tak odešel...Hurá chce se mi říct, předběhl mě a defakto to bylo vzájemné, přesto se to neobešlo bez nepříjemností. Dnes mám jiný vztah a říkám si, proč jsi tak dlouho žila v něčem co prostě nešlo. Tohle prostě jde, jo jsou situace, kdy to brnká na nervy, ale je to úplně jiné. Nikdo mě totiž nechce změnit a já nechci měnit nikoho, nic nečekám a jsem většinou mile překvapena, občas teda něco čekám a to pak i očekávání vyslovím a uvidí se. Zatím dobrý. Co se týče tohoto tématu iluze nemám a vlastně je to dobře. A moje kamarádka psycholožka mi řekla jednu podstatnou věc, hele to je normální, že se lidi prostě rozejdou, lidi se vyvíjejí a pak zjistí, že už jsou prostě každý jinde...Hodně se mi ulevilo, že nemusím na vztahu lpět, že to "navždy" prostě nemusí vyjít a nic se neděje - teda pokud se vyřeší ty společné majetky a děti !-) Bohužel spousta lidí lpí na vztazích devastují své protějšky snahou je změnit a v mém věku opět začínám vidět i ty dlouhodobé důsledky, že prostě taková věc se nedá vydržet dlouho, jo třeba i dvacet let jo, ale pak zákonitě přijde rozseknutí prozření jednoho či druhého..., a život je krátký dost na to, abychom si ho nechali devastovat dobrovolně, že jo. Jsem ráda, že jsi spadla s Marsu :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za krásný komentář :)
      Naprosto rozumím a souhlasím. Ono to rozchody, čím je člověk starší a provázanější, tak bývají těžší. A někdy to nemusí být přímo rozvod, aby se to neminulo bez soudů... většinou k tomu člověk přikročí, až už je to kritické. A někdy člověk radši oželí i velké peníze, majetek, hlavně že je klid.
      Vím, že na jednu stranu to člověka štve, na druhou stranu asi nemáme žádná žaludek na takové boje. Což vychází i ze vztahu k penězům, nemáme je zkrátka na prvním místě jako nejvyšší životní hodnotu.
      Je to síla, co jsi zažila a rozumím, ale ono nakonec peníze nejsou všechno… a nakonec někdy z logiky věci se lidem zlé věci vrátí.
      Osobně už jsem tedy takový rozchod taky zažila po dlouhodobém vztahu, takže Ti rozumím v těch pocitech…. Rozhodla jsem se tenkrát odejít ve chvíli, kdy mi tak nějak začalo docvakávat, že jsou věci asi jinak (jak jinak ale, to jsem se dověděla až za skoro rok). A že jsem se rozešla s hodným mužem si dodnes myslí i velká část mého okolí, protože neplivu do studny, z které jsem tolik let pila :D (byť by si to zasloužil). Poučilo mě to a jsem v těchto finančních věcech už velmi opatrný člověk. Jako „trest z jeho strany“ bylo, že jsem nedostala nic. On celé roky mj. lhal o svém příjmu, já si proto našla druhou práci a vše jsme platili z mých peněz. Takže po letech odcházel se splaceným autem na své jméno, tučnou šesticifernou částkou na svém účtu, až po značkově vybavený šatník a botník… Chtěl ale zůstat v přátelském kontaktu. Rozcházela jsem se já, nechtěla jsem to víc hrotit, tak jsem na to přistoupila a rovnou říkám - nikdy více! (To jsem stále tak nějak nevěděla, jak se přesně věci mají.) Po pár měsících si našel přítelkyni, myslela jsem, že bude už fakt klid. Peníze, které si ulil na účet, použil na koupi bytu. To na co jsem roky dřela, jiné děvče dostalo od osudu jako bonus ;) :D Naše poslední setkání s ním bylo víc než zvláštní. To údajné přátelství si šetřil jen pro ten okamžik, aby mi to pak jen mohl všechno pěkně sečíst. Řekl a udělal v naprostém klidu věci, které asi normální člověk udělat a říct ani nemůže. Ale osud mu tohle vrátil i s úroky, paradoxně víc než přesně podle scénáře schůzky. Mít totiž děvče s dvěma příjmy, co jen platí a platí a mít děvče s dlouhodobě žádným příjmem, je rozdíl. Nakonec mu ke všemu umřelo dítě, druhé se narodilo postižené, do toho s financemi extrémně bojují dodnes. Moje babička by na to řekla … boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
      A o tom, jak jiná je realita, mi nakonec přišel promluvit do duše mj. i náš společný! kamarád se slovy: „Víš, ty ses podle mě chytrá holka, ale na to jak seš v téhle věci vyloženě blbá, se už nemůžu dívat…“ Donesl i nějaké dokumenty a já jen zírala ;) Ale mohla jsem dopadnout hůř, impulz k odchodu totiž bylo, že ně mě připravil boudu ještě horší.
      Takže jsem odepsala všechny ztráty, ukončila komunikaci a vyškrtla ho definitivně z kontaktů. Někdo se totiž opravdu nezmění. Buďme rády za současný stav svých životů, myslím, že je určitě lepší ;)

      Vymazat