Mazaný Králíček

Recept na šťastný vztah aneb pozdrav z Marsu

Dáme si jednu takovou úvahu na téma vztahy. Dneska to alespoň tady nechci brát příliš vážně, když ta realita vážná je i tak dost, takže snad bude místy zřejmá ta lehká nadsázka a humor a přesto nezanikne jádro věci.

Než se do toho pustím, tak vás chci upozornit, že v žádném případě neházím do jednoho pytle globálně všechno a všechny (myslím, že už se tady tak nějak na králíkovi známe, ne? ;)

Dnešní úvaha je výsledkem toho, že se to v mém „mikro-vesmíru“ nějak sešlo a já budu psát tedy jen o tom aktuálním kolem. Tak si to případně neberte snad osobně (jen v případě, že se mnou chodíte na pivo).  Jsem si dobře vědoma, že lidé jsou různí, že existují chytré ženy a chlapi zmetci a vůbec tisíc důvodů, proč se lidé rozchází. A rozhodně nechci nikoho soudit, nebo to zlehčovat a navíc osobně jsem u mnoha věcí nebyla. Nejsem sice zastáncem pořekadla, že pravda je někde uprostřed, protože často to tak opravdu není a tohle „zažité lidové moudro“ nakonec často shazuje závažnost situace a to nejen ohledně rozchodů. Ale život je zkrátka víc spletitá záležitost, než jde nacpat do jednoho článku.

Už jsem to tady kdysi nakousla, že kolem nás nějaký ten čas zuří rozvodové a rozchodové bouře, taky kolem nás zuří další tsunami baby boomu, ale musím přiznat, že ty rozchody jsou mi osobně tedy kapku sympatičtější v tom, že na rozdíl od hnízdilů, ti „nově singl“ mají čas s vámi chodit na pivo. (Samozřejmě, že je to potřeba brát trochu s humorem. Nikomu rozvod nepřeju, ale snad si rozumíme.)

Mám pocit, že od určitého věku, je už tak nějak jedno (až na ty poplatky), zda se lidé rozchází či rozvádí. Když je totiž spojuje společné bydlení, nejlépe ještě zatížené hypotékou a k tomu si ti dva stihli pořídit více než jednoho psa, tedy mají i nějaké to dítě/ děti, tak to pak není nikdy úplně snadné. Chce to pevné nervy.

V jednom vtipu se říká, že ženy přichází jako vánek a odchází jako vichřice… berou se sebou auta, domy…

Nemám teď úplně ten dojem, spíš naopak (a naopak je tady víc věcí, než jen majetkové vyrovnání), některé ty ženy si nevzaly dokonce ani ty děti. Zkrátka jen sbalily pár hadříků a šly za hlasem svého…. No, srdce to asi úplně nebylo, ale jistý tělesný orgán určitě… Na druhou stranu - každý má své potřeby a priority a kdo jsme my ostatní? – Abychom určovali, zda je to správné, horší, lepší?

Takže tak…

I když jsem příznivcem střídavé péče a nevidím nic špatného na tom, že dítě třeba převážně žije u otce, tak přece jen myslím, že do okamžiku jeho samostatnosti a dospělosti by se stále měli starat o jeho blaho lidé dva – otec i matka. Zcela a naprosto opustit dítě, se mi zdá bez rozdílu pohlaví, přece jen takové zvláštní. A to už musí být fakt asi situace.

Nicméně pojďme k tomu nově získanému rozvodovému bonusu – více čas chodit na pivo. Z mé strany tedy je to dost silné označení „chodit na pivo“, protože já chodím vcelku málo, neb jsem líná ;) A tak nakonec jedu autem a cucám minerálku. Nebo „touha“ po alkoholu a lenost jsou do kupy silnější než moje „lakomé já“ a jedu mojí MHD (čti taxíkem). Zkrátka se ve mně často odehrává takový souboj neřestí, proč si to nepřiznat? Nakonec já mám své „špatné já“ docela ráda, zdá se mi, že mi dává takovou lidštější tvář ;)

Vzhledem k tomu, že touhle mojí MHD jezdím už řadu let, máme s místními taxikáři vcelku pěkný a důvěrný vztah, nevylučuju, že občas asi věděli o mém soukromí víc než já sama ;)

Takže teď máme s kamarády nejen ještě víc času na pivo, ale taky dost často poslouchám o tom, jak to vypadá, když se rozpadne vztah. Myslím ten „dospělý vztah“, kde už jsou ty auta, domy, děcka a psi… A musím říct, že z jedné strany mi to přijde až mrazivé ohledně následků a psychického záběru a z druhé naprosto celé k nepochopení.

(Vždycky se u filmů divím, jestli jsme my ženské tak hloupé i v běžném životě, ale teď mám trochu deprese z toho, že to je tady snad ještě horší.) Nejde mluvit samozřejmě za všechny. Znám spoustu inteligentních žen, ale některé věci mi i tak berou dech. Teď opravdu píšu jen tak ty aktuální postřehy z mého mikrosvěta (a pevně věřím, že světové trendy jdou v tomhle jinou cestou…)

Samozřejmě, že ti chlapi to nesou tak nějak víc s humorem aspoň na oko, byť je to humor cynický a hlavně maskovací. Uvnitř se trápí, což se projeví na baru zhruba po třetím kousku.

Před časem jsem mluvila s mým dlouholetým kamarádem, vím, že to u nich vypadalo prakticky na svatbu, takže jsem lehce zavtipkovala, jestli už je ženatý, že by se s tím neměl moc courat, neb už se mu taky blíží „datum spotřeby“. (Ano – ptala jsem se, bydlíme od sebe daleko, a taky nečekám, že by mi poslal případné svatební oznámení, protože bývalky, milenky a kamarádky se na svatbu zásadně nezvou, neboť to pak vytváří zvláštní energetické pole mezi novomanželi a onou „podezřelou“ a samozřejmě všímavou tchýní). Já samozřejmě patřím jen do té třetí kategorie, ale úplně to stačí na vytvoření „svatebního bermudského trojúhelníku“.

No, kamarád ženatý zatím není. Zchladil můj „ostrovtip“ informací, že je týden po rozchodu a tak spíš se zrovna, cituji: „Rozkoukávám se, jaké je zboží na trhu. A tím zbožím myslím ženské, přece jen vím, že jsi blondýna, tak aby bylo jasno.“ (On policajt, já blondýna – půlka našich společných zážitků vypadá jako bychom opisovali Trnky-brnky.)

Možná by v tom všem i nějaký člověk mohl vidět určitou symboliku, protože zásadně si voláme nebo píšeme vždy těsně po rozchodu, po téměř dvaceti letech je to vcelku zajímavě se opakující úkaz  – ale pozor - nevolá ten, co se rozešel, ale naopak. Telepatie, přátelé! ;) Protože po každém takovém rozchodu a našem následném telefonu přichází čas „zapít“ události života. A následuje akce s velkým „A“. Z té poslední si můžu gratulovat, že jsem se vrátila živá a zdravá. Stálo mě to jeden pád do dvoumetrové jámy ve tmě, podala jsem doslova nadživotní fyzické výkony (neuvěřitelné, co udělá adrenalin) a zvládla s menší výpomocí orientační běh na 30 km ve tmě uprostřed záplavové oblasti (a o tom alkoholu v krvi se už nebudeme ani bavit, ano). Ve světle této zkušenosti vám nemohu na podobné akce rozhodně doporučit speciální posilovací boty, neb se pak dva dny nedoplazíte pomalu ani na WC. Někdy vám třeba napíšu detaily téhle story, věřím, že nic nepobaví tak, jako cizí neštěstí ;) Policajt ten orientační noční běh šel ještě oklikou a v žabkách ;)

Ale tak pojďme k rozboru rozchodů.

Jako kamarádka jsem si zvykla, že musím často vyslechnout všechny strany (a nejlépe i tchýni) a pro jistotu několikrát, tak nějak jsem ale poslední dobou řízením náhody častěji na straně těch mužů. A jsem na jejich straně nejvíc ve chvíli, když slyším argumenty žen. Všechny totiž končí stejným důvodem a já jsem z toho úplně vedle, asi možná i víc než ti chlapi. Mám pocit, že to je nějaká epidemie, či co…

Na posledním psychologickém sezení, tedy nad půllitrem piva, jsme s kamarádem došli až na jádro pudla, kdy už jsme to opravdu rozebrali zleva i zprava snad 100x.

S nadějí v hlase se totiž zeptal, co té jeho ženské teda sakra vadí? (Úplně nevím, co ho vedlo k domněnce, že mu můžu dát nějakou přínosnou odpověď, jestli snad fakt, že když jsem žena, tak vím, co se jiné ženě honí hlavou…)

Ale nakonec jsme to rozlouskli a pak že jen ve víně je pravda ;)

Faktem je, že nejen ta jeho, ale všechny ženy z dnešního příběhu mají jeden sen, přesněji životní cíl - že svého partnera změní, nebo přesněji, že jejich partner se kvůli nim změní. Že ho nenápadně převychovají.

A to se nestalo.  

Upřímně přiznávám, že jsem si fakt myslela, že ženy na tohle už ve vztazích nevěří…

Samozřejmě jsme se dostali jako už tradičně taky k rozboru mého manželství. Nečekejte, že když sedíte uprostřed bouře klidně jako dědeček hříbeček, že nejste podezřelí a nebudete podrobení výzkumu a výslechu ostatních.

Možná snad kamarád doufal i v objev toho zázračného receptu na šťastný vztah.

Na rovinu – nic takového podle mě neexistuje a to jsem mu taky řekla. Takové ty řeči o toleranci a podobně … No, já nevím, ono to může být někdy dost zavádějící, když vám u toho „tolerování“ tečou tiše nervy dvacet let, tak to fakt asi není ono, byť po sobě talíře neházíte.

Já zastávám teorii, že buď to jde, nebo nejde, a když to nejde, pak je lepší jít jinam, kde to možná půjde.

Co ale moc nechápu, tak je přístup, že si vyberu za partnera někoho, kdo mi nevyhovuje s vidinou, že si ho jednoduše předělám k obrazu svému.

No, ….

Ještě bych se tady asi pozastavila. Já totiž nemyslím, že dojem mých kamarádů ohledně mého manželství je přesný. Jsem spokojená, to ano, divoce šťastná každý den? Ne. Na to nemám ani povahu. Já osobně nechápu ten dnešní trend touhy po každodenním štěstí. Štěstí je stav euforie, je to to jako hodně sladký čokoládový dort, který si občas ráda dám, ale snídat ho sedm dní v týdnu fakt nemusím (a ani nechci.) Stačí mi spokojenost, zkrátka být v pohodě, mít ale omlácené čelo o strop, neb skáču radostí tři metry, tak to fakt nemusím.

A samozřejmě i u mě jsou okamžiky, kdy mi doslova tečou nervy. Taky si i po letech manželství myslím, že kompromis je něco jako sprosté slovo, je to synonymum pro situaci „když ne já, tak ty taky ne“.

Přesto poměr spokojenosti a nasranosti je u mě tak cca 80:20, což se mi zatím jeví jako vcelku dobré. Ale taky nad tím nebudu víc dumat, neb mám pocit, že když má člověk hodně času na přemýšlení, tak jen vymýšlí blbosti…

Dost zásadní taky je, že nemám žádná velká očekávání. Neznamená to, že nechci od života vůbec nic, ale že nečekám, že partnera převychovám a jestli budu někdy cítit potřebu někoho převychovat, tak si pořídím psa. Což pramení z mé lenosti a taky z určitého odporu být na někomu a na něčem příliš závislá.  

A pak taky pro úplnost - já si na partnera ze zásady nestěžuju. Nedělám to ani tak z důvodu, že bych byla dokonalý charakter, ale asi spíš taky i z lenosti. I když si myslím, že „špinavé prádlo se na veřejnosti nepere“,

Dokážu sice pochopit, že někomu ujedou nervy a že toho má už plné zuby a musí to ven… a nesoudím to.  Ale ve výsledku si myslím, že to člověku nepomůže. Jistě, přinese vám to chvilkovou úlevu, když se člověk svěří, ale nikdo z těch, kdo poslouchal, tak nepůjde nic aktivně řešit. Jsme dospělí a tak je čistě na nás, abychom si věci srovnali… (A jestli vás ve chvíli výlevu poslouchala nějaká „maskovaná svině“, tak jste si možná ještě těch problémů přidali, protože ve chvíli, kdy něco vypustí člověk z úst, tak ta slova už žijí vlastním životem a autor na jejich osud a cesty nemá moc vliv). Což platí obecně, nejen o stížnostech na partnera.

Takhle hezky jsem to rozebrala i s mými kamarády, jak já to tedy mám v tom manželství. Jeden konstatoval, že jsem asi spadla z Marsu a ten druhý mi sdělil na rovinu, že jsem divná a tohle u mě nemůžu už omluvit ani tím, že jsem blondýna.

A asi jsem divná….  protože jsem se nedlouho po těchto debatách vracela večer z jednoho jednání, všichni přítomní jsme pospíchali domů, jen jeden muž vyšel v klidu ven, zapálil si cigaretu a díval se tiše na nebe. Já samozřejmě „nevýprava a coural veliký“ jsem se táhla jako poslední a tak jsme se nakonec trošku zapovídali. A skončili u toho, že nepospíchá domů, protože má doma tichou domácnost, neb jeho žena doufala, že se kvůli ní změní a dosud se tak nestalo a tak se snaží touhle metodou jeho změnu (převýchovu) urychlit. A snaží se o to už bez mála 20 let…

Já nemohla skrýt svůj údiv, takže jsem možná debatu dotáhla kapku dál, než je v rámci společenské konverzace vhodné, ale nedalo mi to…

No, neřekl mi na můj postoj nic… ale díval se na mě, jakože jsem fakt divná… A nebo z Marsu… ;) A přitom já jsem jen líná, lakomá a povrchní a ještě k tomu blondýna ;)

Vztahy jako takové jsou věc složitá, to, že to někomu klape a jinému ne je nakonec často dílem štěstí a náhody, že si to zkrátka sedne… Něco jako opravdu universální recept na spokojený vztah ani dle mého názoru neexistuje.

Co ale určitě existuje, tak je návod na spokojený rozchod a tím je slušnost, jenže ta musí být na obou stranách a to je často nedosažitelný cíl, neb do věci vstoupí emoce a je to v troubě….

Takže přeju vám všem vztahy v pohodě, případně rozchody v klidu a hezké blížící se jaro;)

Napište mi, co vy a tohle téma? ;)

Budu se těšit na vaše milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost. Děkuju.

Vaše Iwi

PS: Pro dnešní článek jsem vybrala jen dva kamarády z toho důvodu, že u nich se dá ještě najít aspoň nějaký ten záchvěv černého humoru, u ostatních příběhů, které se tu odehrávají je to natolik silné, smutné a dramatické, že se mi o tom ani nechce momentálně psát.