Mazaný Králíček

Srdcaři a krmiči

Dneska to bude zase taková trochu úvaha o lidech a životě…. Poslední dobou jsem dostala zase pár takových impulzů hlavně v tom reálném životě, které si asi žádají menší zamyšlení …. A ať už si dnešní téma nakonec vyložíme na život pracovní, soukromý či ten virtuální, tak jako tak osobně zastávám názor, že příliš mnoho emocí spíš škodí, než prospívá. Člověka to někdy doslova zaslepuje a vede to k situacím, které jsou nakonec vlastně i trapné… 

Když jsem nastoupila před lety do práce, tak mi můj mentor řekl: 

„ Emoce jsou zde pouze na překážku.“ (No, jasně, že jsem si o něm v tu chvíli myslela, že je to netvor, který nemá srdce, nebo minimálně maskovaný robot ;)

Ale měl pravdu. (Na což jsem vcelku rychle přišla, není nad praxi všedního dne.) Nakonec díky obyčejné slušnosti, která by měla být standardem v mezilidské komunikaci kdekoliv (a tak často není), a díky chladné hlavě se dají věci zvládnout nejvíc v klidu a snad i jistou noblesou, byť třeba situace samotná moc noblesní ze své podstaty není.

Měla bych tady ale možná trochu rozvést ten pojem srdcaři, který jsem zmínila v nadpisu. Dneska to jsou z mého pohledu lidé, kteří využívají emoce hlavně k manipulaci jiných osob a pomocí emocí se snaží dosahovat svých vlastních cílů, které pro okolí nejsou často vůbec přínosem a občas i vcelku zátěží. Tak jako tak srdcaři mají své vlastní zájmy a ostatní lidé, které manipulují, jim jsou ve skutečnosti vcelku ukradení.

Chci taky upozornit, že srdcaři nemají absolutně nic společného s lidmi, kteří jsou k vám skutečně slušní, přátelští, upřímně empatičtí bez postranních úmyslů, které by je k takovému jednání vedly. Spíš jsou to takové karikatury slušnosti.

Srdcaři taky milují velká gesta… která jsou ale často prázdná.

Ještě o něco víc ale srdcaři milují velká slova, kterými se rádi zaklínají a taky dramatické proslovy.

Proč mi ale takové jednání vadí?  Protože využívat emoce k manipulaci mi přijde jako rána pod pás, zdá se mi to neetické a vlastně tak trochu i znakem slabšího charakteru toho, kdo takové metody užije. Koho nezlomíš silou, zlom „láskou“ ;) Nebo taky cukr a bič se dá říct….

Co za člověka se ale k takovému postupu může dobrovolně uchýlit? Můžu vám říct, že ryzí charakter to nebude ani náhodou. O manipulativních technikách tady byly zmínky už mnohokrát.

Co pak nemám poslední dobou ráda ale vůbec, tak jsou „krmiči“. To je takový vyšší level běžného srdcaře. To jsou lidé (často i naprosto cizí), kteří vám na každém střetnutí servírují pořádnou porci „lásky“ a pak to do vás ládují, až vám to leze i ušima. Krmiči často nakonec ostatní utvrzují v tom, že bez nich by snad ani život neměl takový smysl a byl jen desetinou radostí. Víte, tohle pozérství nemá totiž nic společného s tím, že máte ve svém životě štěstí na hodné a empatické přátele, nebo že jste narazili na nějakou slušnou, byť cizí bytost.

Srdcaře a krmiče najdeme všude. A zásadně je spojuje jedno slovo „drama“. Já osobně protáčím panenky asi nejvíc, když mi zkříží cestu v práci, protože tam vím, že mě bude stát takový člověk hodně času, nervů a pravděpodobně založí i „pár menších či větších požárů“, které pak jako „nedobrovolný“ hasič musím řešit. (Neb taková je dneska moje letitá zkušenost.) A taky se samozřejmě takové vztahy nedají tak rychle utnout, jako v soukromí, nebo na internetu, což tomu dodá ještě punc.

Občas se zkrátka stane, že i mě srdcaři zaměstnávají vcelku hodně. Dokonce na více frontách. Kapku problém, když vy jste třeba určeni za rozhodčí v situaci, kdy došlo bohužel řízením osudu ke střetu zájmů. To se zkrátka někdy stane. Naštěstí lidé jsou občas nakonec i rozumní, protože já jim vždycky ráda vysvětlím, že když se hezky v klidu a slušně domluví, tak to ve výsledku bude bolet všechny přítomné nejmíň ;)

Ale pak jsou srdcaři, s kterými to takhle snadné není, a věci se táhnou dlouhou dobu. Celé to komplikuje fakt, že srdcař bojuje za „vyšší“ cíle, má o sobě sama vysoké mínění ve všech ohledech a když k tomu přidáte fakt, že byla uražena jeho ješitnost, tak se nudit nebudete. A já se tedy nenudím.

Občas tomu nahrává i fakt, že dodnes poskytuju svému (překvapivě širokému) okruhu známých odborné konzultace zdarma. Důvod, proč za mnou lidé přijdou, vyjma toho, že samozřejmě ušetří peníze (nejsem naivní), je i fakt, že jsem diskrétní a že dokážu pochopit hodně a nic a nikoho nesoudím. Především to nedělám v situacích, v kterých k tomu okolí s maloměšťanským náhledem na svět, má často tendence. Neznamená to, že nemám limity a toleruju všechno, či že schvaluju nelegální postupy, spíš se jedná o tu „pseudomorálku“, kterou si lidé v ČR občas tak hýčkají jako státní poklad.

Problémem těchto konzultací je, že často lidé nechtějí slyšet, že věc má řešení (kolikrát tak snadné, elegantní a samozřejmě zcela legální), ale že to „někdo“ vyřeší za ně. A případně oni pak „útrpně“ už přijmou jen výsledek. Pasivita. To je tady doslova životní styl. Mohla bych psát o tom romány. 

A pak samozřejmě obligátní otázka všech tazatelů - co bych dělala na jejich místě já? Na to používám universální odpověď, že nemám jejich povahu, ani nežiju jejich život, ale já bych to se svojí povahou řešila přesně tak, jak jsem jim to právě vyložila. Nemám totiž ráda takové ty vytáčky jako -  víte jak, to nejde takhle říct…. To se takhle těžko rozhoduje a to není podstatné pro vaši záležitost, co bych dělala já atd. Když něco řeknu, tak si za tím zkrátka stojím, že z mého pohledu je to nejlepší možnost. A když druhá strana sama nechápe, že on není já a já nejsem on, nemá smysl mu to vysvětlovat.

Kapku problém, když narazíte na srdcaře. (Oni se taky umí docela maskovat v zájmu věci.) A on možná i tuší, že jste mu právě navrhli jedinou cestu, která by věc vyřešila k jeho spokojenosti. Jenže je tu nakonec jeden zásadní fakt. On v hloubi duše samozřejmě dobře ví, že je „lepší člověk“, nebo by jím chtěl být. Minimálně je ale lepší než většina ostatních a co je tedy rozhodně, je lepší než osoba, která mu radí. Protože si o ni tak trochu ve skrytu duše myslí, že je to vlastně takový vlk, možná občas v rouše beránčím na pohled, ale pořád toulavý, nečitelný a samotářský vlk. Kdežto on je ve svých představách ovečka se zlatým rounem… Kterou samozřejmě by měl svět patřičně zbožňovat (a každý srdcař právě po tomhle prahne asi nejvíc) a tak je k tomuto cíli potřeba vše taky směřovat. 

Takže svou záležitost nakonec nevyřeší, nebo hůř – vyřeší – velmi tiše, ale vnitřně s tím bojuje a tyhle boje vyjdou časem i na povrch a vygradují v potřebu chladit si žáhu…

Naprostou kalamitou pak je, když se střetnete názorově v pracovní záležitosti a nejlépe po takové komplikované soukromé konzultaci. To je jako "velká paráda" (a pro mě moment zamyšlení, jestli tohle já mám zapotřebí?) 

V rámci zachování světové rovnováhy se srdcař rozhodne, že tentokrát prosadí a zrealizuje svůj postup, kterým dá jasně najevo, že on je slušný a obětavý člověk, který stmeluje nakonec všechny lidi světa a proto ho mají lidé rádi (vedlejším produktem celé akce pak je, že sám sobě i okolí potvrdí, že hlavně není jako ten vlk).

Bohužel si vybere k demonstraci své kvality charakteru tu nejvíc nevhodnou situaci za dlouhá léta. A samozřejmě to dopadne špatně. (Vím, že jsem dneska kapku víc kousavá, ale "já jsem vám to říkala" si nechám jednou tesat na hrob, tuhle větu mám tendenci říkat poslední dva roky každý každičký den a radost z toho ale nemám.)  

Nejen, že všem naseká srdcař tímhle způsobem nemalé starosti, ale mně zajistí v řádu dlouhých měsíců dostatek „zábavy a dobrodružství“. Takže tak - už víte, proč protáčím ty panenky.

Jestli v tuhle chvíli čekáte snad náznak pokory a kajícné mlčenlivosti, nedej bože tiché omluvy a nabídku, že taky přiloží ruce k dílu v záchranné akci, tak jste ještě víc naivní než já. Já tohle nečekala, ale že bude vyjíždět jak motorová myš při každé příležitosti, že napne síly k vytvoření atmosféry, která se nakonec dá krájet, to jako musím říct, že mě i kapku překvapilo. O té explozi emocí, která málem rozmetala budovu ani nemluvě. A tak nějak nemělo ani smysl zrovna vysvětlovat, že sice "pláče" dobře a jako hlasivky v má v cajku, ale pláče na špatném hrobě. Což byl tedy náš případ. 

Takže zatím co v práci se s tím člověk zkrátka musí poprat stůj co stůj, v soukromí jsou tyhle věci snadnější. Život je příliš krátký na to, abychom ho ztráceli s lidmi, kteří nás vysávají, nedej bože se nás snaží dostat do situací, které nám téměř lámou vaz.

Nemám dneska problém takovým lidem zavřít dveře a do soukromí si je už nepustit, zvláště pak po tom, co mi udělili případně cennou životní lekci o tom, čeho jsou schopni. Zkrátka se otočím, odejdu a kapitola je uzavřená. To je výhoda toho, když se naučíte spolehnout jen na sebe sama. Na řeči srdcařů – krmičů, jak jsou nepostradatelní, už zkrátka neslyšíte, protože dobře víte, že to dávno není pravda.

Samostatnou kapitolu pak jsou krmiči a srdcaři na internetu. A můžu říct, že mi tenhle druh začíná asi vadit poslední dobou čím dál víc. Možná je to momentálně i tím, jak pořád procházím svoje neskutečně dlouhé seznamy odběrů na x místech… Pročítám různé texty a tak vůbec...

Sice nám ještě ani nevychladlo téma soutěže o „PR figurku roku“, ale i v běžném období, kdy se zrovna nesnaží někteří blogeři lámat sledující k hlasování do zblbnutí pomocí extra porcí lásky, si těch velkých emocí užijeme do sytosti taky.

Vím, že většině je jasné, že to je jen obchod s city, kdy se takový emo-příspěvek rovná jen „dobrý recept na zblbnutí“ (dneska tam přisypu 5kg lásky, 3kilečka vděčnosti a 2 kila empatie a přimícháme kapku toho nadšení, ať to sledujícímu hezky „šmakuje“). Ale je to jasné všem?

Takže o etické stránce tohoto přístupu by se dalo dlouze diskutovat hned vedle toho, jak moc je některým blogerům ukradené, že porušují zákony ohledně reklamních příspěvků a co hůř šlapou po právech svých čtenářů, které tak údajně milují a tolik si jich váží. 

Kapku problém taky nastává, když o té nehynoucí lásce čtete či slyšíte téměř každý den a třeba i dlouhou dobu. Kdy bloger sám přikrmuje fikci, že je snad váš kamarád. 

Už jsem tu zmiňovala, že virtuální obraz každého člověka, zvláště pak v blogosféře, si vytváří každý sám a je čistě na něm, co se rozhodne sledujícím ukázat a co už ne. Promazat článek, sestříhat video, aby výsledek byl líbivý, není tak těžké jako se ovládat v každodenním shonu v různých situacích. A co víc - v přímých interakcích, kdy není čas vychladnout a dobře si svoji reakci sestylizovat a poopravit. To co je tedy vidět na netu, je jen střípek ze skutečného obrazu. V krajním případě to není ani ten střípek, ale jen zkrátka maska. 

A přestože víme, že to asi není tak úplně pravda, nebo to není celá pravda (neb všichni jsme taky jen lidé, že), tak 100x opakovaná lež se může nakonec stát přijatou pravdou pro mnohé lidi. Nebo taky zkrátka vědomí, že někomu (blogerovi) přijdeme tak skvělí a báječní a že nás nechce nikdy postrádat, nás hladí po duší a čechrá naše ego a to je silně návykové… (zvlášť v životních obdobích, kdy je svět zlý, což je téměř u každého člověk někdy mezi 11-20 rokem života ;) A byli jsme takoví kdysi všichni, tak si prohlédněme špičku vlastních nosíků (často strčených až v oblacích) a přiznejme si to… Neb mám pocit, že na některých místech je slovo bloger či mladý člověk v náctiletém (a někdy dokonce i kolem dvacítky věku) prakticky synonymem pro vygumovaného hlupáka. I když ten termín bloger si asi teď kapku na čas polepšil, tak uvidíme…

Studenou sprchou pak může být pro důvěřivé dušičky okamžik, kdy se oblíbený bloger rozhodne, že nejen, že už bez svých sledujících dokáže ráno bez problémů vstávat, ale že se mu dokonce vstává líp. A takových, co se k tomu rozhodli, že přestanou psát či točit videa bylo, je a bude hodně.

Ty důvody, proč k tomuhle stavu došlo, můžou být různé. A bez ohledu na to, do jaké se řadí blogeři skupiny - zda mezi upřímné a inspirativní lidi, nebo prostě jen ty srdcaře či krmiče, tak vždycky by asi měli tuhle kapitolu života uzavřít tak nějak s noblesou a životním nadhledem a hlavně v maximálním klidu.

Takže paradoxně nakonec i tiché utnutí, nebo postupné vyšumění je nejméně bolavou cestou, když tak procházím ty internety… A zároveň i způsobem, kterým člověk nespálí všechny mosty (nebo jejich většinu), které tak dlouho stavěl a budoval…

Každý bloger by si asi měl vzpomenout na dobu, kdy začínal a jak byl vděčný za každého nového odběratele, možná časem ta radost vyprchala, i když denně přišlo nových lidí třeba sto, protože taky přišel s nimi jeden či víc haters a to nikomu náladu nezlepší… Ale přesto, že se životní cíle, záměry a i my všichni měníme, znechucený distanc od všeho, si myslím, že není ta nejlepší cesta. Navždy pak celá záležitost se všemi svými aspekty získá takovou pachuť hořkosti… A to vám teď píšu čistě z životní zkušenosti s paliči mostů.

Ale zpět k internetu…

Myslím, že pokud se k takovému kroku bloger rozhodne, má na něj samozřejmě plné právo, ale vždycky by měl zvážit, k čemu si svými projevy na síti své sledující vychoval. Naučil je, že s nimi sdílí radosti i starosti, že jeho soukromí nemá téměř hranice a že je léta pouštěl i tam, kam si možná jiní lidé nepustí ani známé z reálného života? Naučil si je, že je má rád a že jeho projevy jsou upřímné a že mu můžou věřit? Naučil si je, že jsou pro něj důležití a že je potřebuje? Pak jim minimálně dluží ukončení ve stejném duchu, v jakém se nesl celý jeho projev a na co své sledující naučil, protože pravděpodobně mu tam zůstali právě hlavně lidé, kteří na takové věci opravdu slyšeli a které takové věci berou za srdce. 

Pokud se tedy rozhodne, že ten konec vůbec bude nějak pitvat…

Každá i sebe horší zpráva se dá sdělit x způsoby, rozdílný je jen ten výsledek a reakce druhé strany. A nikdy to nebude tak, že 100% lidí bude jásat, ale rozdíly tam jsou a výrazné.

Jednou kategorií způsobů sdělení může bloger nakonec i druhou stranu přesvědčit, že není vyhnutí a dosáhnout i skutečného pochopení a empatie. Když se rozhodne zvolit způsob jiný (nevím, jestli tady psát přímo špatný či možná spíš ne tak vhodný? či méně citlivý?) tak procento lidí, kteří celou záležitost pochopí ( a přijme v klidu), bude podstatně nižší a procento těch, kteří projeví dokonce empatii bude mizivé. Navíc ti sledující, co se zachovají zpravidla v takové chvíli slušně, to nedělají už ani omylem na popud blogera, že snad je k tomu namotivoval, ale jen díky vlastní rozumné povaze.

A jako v každé lidské debatě, i v takových situacích, zvláště když někdo už vsadil do hry i emoce, se absolutně nevyplácí nahrávat druhé straně doslova na smeč. Minimálně to není rozumné.

Závěrem na tohle téma odchodů tu je ještě jedna věc, asi nejdůležitější, ať už se loučíte s někým jen virtuálně, nebo třeba i v reálném životě a ty důvody můžou být různé, existuje jedno staré přísloví.

„Nikdy neplivej do studny, ze které jsi kdysi sám pil.“

Je v tom hluboká životní pravda. Protože když plivnete, tak tím nikdy skutečně nepošpiníte druhou stranu, ale sebe sama. Tohle chce ovšem hodně velkou duševní sílu. A že ji má při těch všech "koncích" málo kdo jak na netu, tak v životě, bez ohledu na věk, postavení, vzdělání a jiné věci, můžu potvrdit. V našem okolí mj. zrovna zuří několik rozvodových bouří (a komu se někdy rozváděli či rozcházeli přátelé, tak ví, o čem mluvím.)

Takže řešila jsem poslední dny několik takových „loučení“ v soukromí, práci, zkrátka v realitě všedního dne a ty asi nakonec byly právě největším impulzem, které mě přivedly k zamyšlení, protože v závěru ten reálný život je podstatný, internet je jen pozlátko a nakonec beztak většina věcí jako reálný celek a fakta jsou úplně jinak, než bylo sepsáno a sestříháno ;) Takže nemá smysl se tím nějak víc zabývat.

A tak sedím už několik týdnů nad blogy, procházím odběry, mažu, přesouvám, optimalizuju…. A taky se nestačím tak trochu i divit… je to pro mě velký vykřičník, že k něčemu takovému nechci nikdy sklouznout.

I když… asi je to i nepravděpodobné… když tak o tom medituju… přece jen… To spojení vlk-srdcař, no to nemá logiku, že? To já radši půjdu sežrat další Červenou Karkulku. (Doufám, že je pro vás tenhle humor stravitelný ;) 

Takže... jak už bylo řečeno, v tom virtuálním světě se tyhle „srdeční“ problémy řeší nejlíp a nejrychleji. Občas stačí jen zmáčknout křížek, nebo ukončit odběr, případně blokovat a máte klid. 

V reálném životě se s tím musíte zkrátka poprat jak nejlíp dovedete.

Co vy - slyšíte na velké porce emocí, nebo jste opatrní a nedůvěřiví…?

Děkuji za všechny milé komentáře, pokaždé mě potěší.

Vaše Iwi

PS: Skutečně mám přezdívku, dokonce jich mám víc. A dostala jsem je prakticky dřív nebo později v každé své práci a byly vždy podobného charakteru a významu.

PS2: Občas je fajn napsat něco od plic a nechat to nepromazané ;)Bylo mi toho asi třeba ;)