Lidský magnet na zlo
Je to už pár let,
seděli jsme v jedné kavárně… tři kamarádi…. A zpětně si říkám, že možná bych
to asi od nikoho jiného tenkrát tak v klidu nevzala….
Dva účastníci zrovna
prožívali vrcholné období, kdy se zkrátka věci daří. A já mám vždycky upřímnou
radost, když se mým kamarádům daří. A raduju se s nimi ze všech těch
hezkých životních etap ;)
Už tak ze zvyku vždy
padnou obligátní otázky „Jak se máš, co nového?“ (je to v naší bandě už
tak trochu jako vtip – říkáme si to celé roky místo pozdravu a to i když se
potkáme třeba na druhý den…)
V kavárně tenkrát ale následoval výčet
úspěchů a téměř světových rekordů jak na poli pracovním, tak soukromém. Nejdřív
od jednoho kamaráda, pak od druhého. Po třech měsících toho bylo nového
evidentně hodně … u nás všech…
Když tedy zakončili
monology o tom, jak oba shodně prožívají posledních pár měsíců – což se dá
shrnout jako: nové skvělé a k tomu vlastní bydlení na správné adrese, nová
skvělá práce ve správné firmě, která se i v životopise vyjímá jako zářící
diamant, taky samozřejmě vysoký nástupní plat, kdy se měsíční příjem na
výplatní pásce blíží tomu mému (ovšem ročnímu příjmu), samozřejmě taky zajímavá
pozice a k tomu jako třešinka na dortíčku - nový ideální partner, který si
za ty tři měsíce svého působení stihl vysloužit titul životní lásky.
K tomu oba kamarádi na vrcholu psychických i fyzických sil… Takže když to
takhle shrnuli, tak se obrátila pozornost na mě.
No, tak přiznám vám
to tady na rovinu - já měla zrovna v pořadí svůj třetí nejhorší rok
v životě…. V tom prvním špatném mi jako náctileté umřeli oba blízcí, kteří se o mě
od malička starali. V tom druhém jsem málem umřela za pár let já a v tom třetím
se po letech tak nějak pos*alo vcelku všechno a jakože fest… Od práce, financí, zdraví,
partnerů, rodinných vztahů, bydlení, kamarádů až po úplně cizí lidi a
nepochopitelné a nečekané věci. Kdybych bydlela vedle atomové elektrárny, jsem
přesvědčená, že určitě ten rok vybuchne…. ;)
Tudíž jsem tak nějak
neměla čím ohromit a i když jsem se dost brzdila (jsem nechtěla být za
chudinku, že jo) a hojně využila různých řečnických obratů, které jsem nasbírala
sledování politických debat(kdy věci nejsou nikdy! dramatické či kritické, ale jsou ve
vývoji apd.), přesto moje celkové hodnocení vyznělo dost slabě.
Je vcelku jasné, že
excelovat bych tenkrát samozřejmě mohla jen tím, že jsem od ledna stihla
zbohatnout jako Bill Gates, ohromila svět jako Steve Jobs, vdala se líp než
kdysi Ivanka za Donalda Trumpa a stihla zhubnout a vyrůst do mír, které má
Naomi Campbell, ale můj celkový propad, který jsem sama nahlas popsala jako
další fázi životního vývoje (a v duchu si tu zavádějící lež obhájila tím,
že i pád na držku je pohybem vpřed) samozřejmě po všech těch „NEJNEJNEJ a
TOPTOPTOP“ vyzněl dost zoufale.
A pak to přišlo…
Ve chvíli, kdy
sbíráte síly vůbec k dalšímu nádechu, přišla tak trochu nečekaná rána
v podobě nově nahozeného téma k debatě, a sice rozboru toho, že si
vlastně za to vše zlé (tu jakoby smůlu, krize, podrazy, zrady, bolesti těla i
duše a jiná dramata), za ten „celkový momentální životní neúspěch“ můžu sama. Dozvěděla jsem se tenkrát
od obou mých společníků, že něco jako štěstí a smůla totiž ve skutečnosti neexistují.
Vše je založeno na tom, že buď je člověk schopný a pak ostatní jednoduše vidí,
že si úspěch zaslouží - doslova ten úspěch totiž takový „lepší“ člověk
přitahuje, nebo dotyčný není „lepším“ člověkem a tudíž si zaslouží vše zlé, co
se mu stane.
Co mě ale fakt dostalo, tak právě průpovídka, že si to vše zlé
plně zaslouží. A může si za to jen on sám.
(Ale čtěte dál…)
Tahle bezesporu
„hluboká myšlenka“, že si za zlo, které nás potká v jakékoliv formě,
můžeme sami a ještě si to zasloužíme, mě tenkrát dost zasáhla a hodně jsem o ní
přemýšlela, on už ten okamžik byl sám o sobě dost „mocný“ a tahle konverzace
tomu dodala ještě něco navíc a učinila tu chvilku nezapomenutelnou. Jakože
opravdu ji nezapomenu do konce života…. Vše zlé je ale nakonec pro něco dobré,
takže se nemusíte bát…
Naneštěstí jsem si ale
veškeré dramata neodbyla během prvních pár měsíců, nýbrž celý rok byl do
poslední minuty (a to doslova) podobně „výživný“. Takže jsem nad touhle větou
z kavárny přemýšlela opravdu často a hodně. A dneska to hodlám tady
s vámi celé rozseknout….
Povím vám taky, že jak
roky plynou, tak si s námi osud všemi samozřejmě různě zahrál… a je to
celé dost důležité pro naše další povídání…
Najednou se tedy stane (a myslím, že většina z vás se nebude divit),
že i když člověk pracuje ze všech sil, tak jsou věci, které neovlivní a o práci
přijde (a nestačí být = si myslet, že jsem „lepším člověkem“), nebo se najednou
projeví to, že co bylo skvělé první rok, tak se po dvou zdá k nevydržení.
Že luxusní bydlení bude člověka nakonec stát další milion, aby se v něm
vůbec dalo slušně existovat. Že každá firma šetří a občas sice základní tarify
platu či mzdy rostou, ale všechny ostatní nenárokové složky mzdy splasknou jak
nafukovací balonky týden po pouti. A že životní lásky se stanou pouhou životní
epizodou o jednom dějství, nebo upadnou do nudného koloritu dle grafu hodného
Básníků, stejně tak, že v rodině se člověku přihodí věci, které by ho ani
ve snu nenapadly a on jim nedokážete zabránit, ani kdyby se na hlavu postavil.
Že bude muset skousnout ohledně svého zdraví věci, které nikdy nečekal, že bude
muset řešit a že nakonec ještě rád bude platit horentní částky lékařům, kteří
slibují zázraky. A bude muset přijmout fakt, že za některé věci nikdo nemůže,
prostě jen příroda… a ani to z nás nedělá horší lidi či ze zdravotních
komplikací zasloužený trest.
A že v neposlední
řadě ten kdo, byl před lety na dně, čumákem pak několik dalších měsíců ještě „vesele“
ryl v bahně jako krtek, než se pomalu sesbíral, celý rozbitý po té roční
smršti a od toho dna se zas odrazil… aby nakonec dohnal všechny ty věci a byl
spokojený, i když zrovna nedělá věci podle plánu a s chladným kalkulem…
No a celé mě to
přivedlo tedy k tomu, že si zkrátka nemyslím, že za zlo si v životě
můžeme sami (nedej bože, že si ho jako zasloužíme, když sobě či jinému nic
zlého neděláme a neubližujeme).
Nemám ráda takové to
kastovaní lidí a jsem, čím jsem starší tím víc, vysazená na to, když cítím od
někoho tu lehce hitlerovskou teorii o tom „lepším a rasově čistém vlastním já“.
A může to omluvit jen mládí (což se mohlo tenkrát vztahovat na ten náš sedánek
v kavárně a tudíž ještě neznalost a nezkušenost… a málo nasbíraných
kopanců od života – v případně některých, či chvilkové pomatení mysli v euforii,
jak se věci daří a že je to jen, protože jsme takoví skvělí kapři, v případě
těch dalších… ) a dost možná nám tedy dneska ta trocha skromnosti a pokory po
nasbíraných životních lekcích, jakožto starším a poučeným sluší víc…
Jistě do určité míry
jde některé věci ovlivnit. Jakože když se budete chovat vůči svému zdraví
macešsky, tak vám to tělo spočítá, ale zase jsou věci, které ovlivnit nemůžeme
jako prostředí, genetika…. Takže ani u toho zdraví se to nedá tak jednoznačně
soudit. Naopak, zde bych byla velmi opatrná.
A co se mezilidských
vztahů obecně týče…. řeknu vám na rovinu, že osobně pozoruju, že to funguje
zpravidla kapku jinak, než by se nám líbilo.
Lidé na mě nejsou
hodnější, protože jsem hodný člověk, ale protože dneska ve chvíli, kdy mi dá
někdo najevo, že se nehodlá ke mně chovat slušně, tak ho vypustím ze svého
života, případně, že to není z nějakého relevantního důvodu možné a musím
s ním být v omezeném kontaktu, tak mu dám okamžitě jasně najevo, kde
jsou hranice a že nemíním tolerovat jejich překročení. A nemám dneska zábrany
ukázat drápy. Mile ráda dneska každému takovému nastavím zrcadlo jeho vlastní
tváře. Primárně ale volím radši vyškrtnutí ze „seznamu mých hostů“ a následný
klid. Čas je vzácná komodita a nechci ho ztrácet s hlupáky, když není
důvod… Já se v žabo-myších válkách nevyžívám.
Jak krásné by bylo
napsat, že lidé jsou na mě nadpozemsky hodní, protože jsem nadpozemsky hodná já
a prostě karma… a vůbec … takhle harmonicky to ve vesmíru vždycky! na sto
procent! funguje. A kolem běhají jednorožci a tamhle vpravo končí duha, na
jejímž konci na nás čeká obrovský zlatý poklad… ;)
Čím jsem ale starší,
tím víc zjišťuji, že lidé, kteří jsou na nás hodní, tak to dělají většinou
proto, že jsou to v jádru slušní lidé sami od sebe a chovají se tak
v prvním kole ke všem lidem a pak minimálně pokračují v tomhle
přístupu k těm, kteří jsou k nim také slušní. A někdy i k těm,
kteří k nim slušní nejsou, protože hold mají takovou povahu. Lidé, kteří
slušní nejsou, tak se nezmění, jen protože si to my přejeme, nebo protože jsme
na ně hodní a slušní, ale dál se chovají jako zmetci, dokud jim to nezatrhneme.
Takže jsem si posvětila právo na obranu a nemám výčitky, že jsem snad horší
člověk, když nejsem k celému světu slepě milá podle hesla, kdo po Tobě
kamenem – Ty po něm chlebem…. Nebo jak se říká, nastav ještě druhou tvář.
Tohle já dneska
nedělám a nijak se tím netrápím.
A myslím, že nikdo
by se tím neměl trápit, protože to z nikoho nedělá horšího člověka, když si nenechá líbit neslušné jednání a
myslím, že i karma je naprosto v klidu, když se rozhodnete zkrátka bránit.
V naší
kavárenské debatě taky byla pasáž o problémech ve vztazích partnerských… No,
nedávno tu byl článek z aktuálnější doby o rozvodové bouři… ale teď pojďme
o pár let zpět…. Do kavárny…
To si tak někdy lidi
myslí, že když konečně po stádu žab políbí jednou taky princeznu (která se po
půl roce beztak promění v další žábu), tak že vám můžou jako konstruktivně
a plnohodnotně poradit, jak to příště „zase nepos*at“.
Výběr nevhodných
partnerů často může být způsobený tím, že máme tendenci (podle jiných údajně - vybírat si stejné a tedy zcela nevhodné typy a
neumíme uvažovat v těchto věcech s chladnou logikou) a nebo (já
říkám) zkrátka máme jen tendenci vidět v lidech to lepší a taky protože
nemáme místo srdce kalkulačku a neodškrtáváme si u případného partnera jen
položky na seznamu jako: minimální roční
příjem dle mých představ - splněn, titul
z prestižní university - splněn,
zajímavý pracovní post – splněn, vlastní pěkné bydlení – splněno, odpovídající
vůz – splněno, tělesné parametry včetně těch intimních – splněno, přijatelný
rodinný původ – splněno, sečteno podtrženo – můžu s klidem říkat, že jsem
zamilovaný/zamilovaná, protože to vypadá na dobrou partii.
Jeden kamarád tomu
říká seriózní výběr. Nějak neumím a ani nechci takhle fungovat. Funguju asi víc
intuitivně, což tedy nemusí nutně vést vždy k očekávanému úspěchu, ale zas na druhou
stranu mě každá životní etapa něco naučila. Uznávám, že určitě můj život
v mnoha ohledech není úplně vhodný následování a může být někdy použit
možná i jako odstrašující příklad pro slabší povahy, ale na druhou stranu jedno
plus z mého pohledu určitě má
- nezdá se mi rozhodně nudný.
A i když nejedu
podle tabulek a životního plánu, tak dojdu často tam, kde jsem nakonec
spokojená a v určitých momentech i šťastná.
Tak chci jen říct,
že jestli se vám zrovna taky nedaří a jiní vám vyčítají, že je to díky vašemu
neserióznímu výběru, tak se těmi jejich řečmi ani dočasným nezdarem netrapte.
Všechno nakonec má nějaký smysl…
Krásnou ukázkou je
právě moje manželství - ano i odpůrci této instituce (jako třeba já) se občas vdají a nakonec to není ani tak zlé... (a o práci a dalších bodech vám napíšu třeba někdy jindy…
;)
Člověk se prostě
musí umět sám sobě občas zasmát, když už nemá ty pěkné grafy, tabulky a
seznamy, kterými by případně ohromil publikum ;)
Takže to budiž těm, kdo
taky nemají tabulky, útěchou… a snad i nadějí ;)
Můj „seriózní“ výběr
v procesu hledání životního partnera zahrnoval např. divoký večírek
v baru, kde většina ženských a chlapů měla místo oblečení jen různé
řetízky a kroužky (já byla trapně oblečená do černých minišatů a zachraňovala
to jen vysokými podpatky), taky tam bylo hodně kvalitního rumu (a zpětně musím
přiznat, že nejspíš i kvalitních drog v pití – což jsem si já určitě neobjednávala)
a tak se stalo, že jsem se pak na krásné a prázdné pláži na jihu Francie
uprostřed noci zasnoubila s chlapem po třech měsících vztahu. A ještě ke
všemu mi přišlo jako super nápad, když mi improvizovaně navlékl na prst kroužek
uvázaný ze svítící tyčinky z toho naháčovského baru. (Tohle bych svým
seriózním a dospělým kamarádům dobrovolně nikdy neřekla, neb myslím, že by to
jejich krevní tlak neustál v normě… a nezachránilo by to ani, to že to místo patří prý mezi pět nejkrásnějších pláží světa) Ale zde v našem přátelském
koutku si můžeme povídat takhle otevřeně i o divokých barech, nelegálních nápojích a svítícím prstýnku.
Dalším již skutečně serióznějším
bodem pak bylo, že mě vzal Pan M na další dovolenou, tentokrát na jachtu a vše
jsme si to zopakovali oficiálně na tom profláknutém zásnubním ostrůvku
uprostřed Karibiku za bílého dne (i s opravdovým prstýnkem od klenotníka) –
nejen svítícím kroužkem, kterým jsme si vypomohli ve Francii… Což je jasný
důkaz toho, že to se mnou Pan M myslel vážně, že jo ;) A tuhle část jsem taky i řekla hrdě svým tabulkovým kamarádům, protože myslím, že ta je taková dospěle seriózní pasáž… ;) A taky
jsme se zasnubovali na tom ostrově podruhé proto, že v našem okolí by ty
první „intimní zásnuby“ nikdo neustál s klidnými nervy… A nějak jsme jim to oznámit chtěli.
Co už jsem ale i u
druhých oficiálních zásnub vynechala, tak že následovala zásnubní party…. Ve
„specifickém“ holo-baru na pobřeží svatého Vincenta, mezi chátrajícími a
rozpadajícím se kulisami z prvního dílu Pirátů z Karibiku (ano,
přesně to místo, kam doplul kapitán Jack Sparrow) a v tom baru byli sice
jen tři věci, ovšem v neomezeném množství - domácí popkorn vyráběný přímo z kukuřice
na plotně, skvělá Tequilla a hodně silná tráva… (já vím, že teď to asi
nevyznívá nejlíp, že jsou v tom zas drogy, ale nechci vám lhát….) Ostatně já byla trapně nudná, co se té
trávy týče a bylo to dobře, protože když jsme se nad ránem snažili nalézt
s ostatními (kromě mě všechno muži) do gumového člunu a doručkovat po laně
ve tmě k naší jachtě, kterou jsme nechali „ pro sichr kvůli bezpečnosti“
trošku dál od pobřeží, tak byl náš kapitán úplně v jiný dimenzi a tak mi
nakonec svěřil velení a výpravu jsem vedla já…
Evidentně ale nemám
takový respekt jako dvoumetrový stokilový mořský vlk a tedy můj rozkaz „za
žádnou cenu nepouštějte to lano“ byl pochopen jako „pusťte to lano“ a byla to
pak jako hrozná legrace čekat ve tmě bez pádel v gumovém člunu uprostřed
vln, až nás po nekonečné době nějaká z těch vln zas přihodí blíž
k nataženému lanu mezi lodí a pláží a ve tmě se podaří někomu to lano
chytit a nepustit… (přesněji nepustit hned a chvíli po něm ručkovat a pak ho teprve znovu pustit a takhle si to zopakovat několikrát) ten kousek
z pláže na loď, který jsme večer urazili za cca 7 minut i
s vyloděním, naloděním nám tedy trval nad ránem asi hodinku a půl… Máme
tento bod dokonce částečně zdokumentovaný na videu v telefonu jednoho účastníka –
vidět není nic, ale je z toho jasně slyšet, že já i Pan M kritické životní
situace umíme řešit s nadhledem a humorem – minimálně po dobré tequille. A
prostě představa mořských proudů, které nás ve tmě možná unáší na širý Atlantický
oceán, nás nemůže rozhodit.
V našem
seznamovacím období i na svatbě samotné bych našla hodně těch bodů, které
nejsou asi úplně seriózní, na druhou stranu je to i po letech vcelku zábava a nelituju.
Ale radši tím nedráždím nervy „tabulkovým kámošům“ ;)
No a proč to celé
teď píšu? Protože jsem znovu několikrát v poslední době na netu narazila
na tenhle názor - že za vše zlé si může
ve svém životě dotyčný člověk sám a vše zlé, co se mu děje, tak je jen proto,
že není tak dobrý člověk (vlastně je to spíš tak trochu lidský odpad), nebo
minimálně „druhá liga“, která si to plně zaslouží, že s ní lidé, osud i
svět jednají, tak zle. A vůbec tak nějak jakože „neumí žít správně“ a proto se
mu dějí zlé věci a nedaří se mu.
A já vám chci říct,
že takový názor je fakt neskutečná hloupost. A jestli máte v tuto chvíli nějaké trápení a ať už
je to ohledně partnerů, ohledně práce, rodiny, mezilidských vztahů obecně, nebo
peněz, zdraví, tak nevěřte řečem, že si takové věci zasloužíte! Ten kdo vám
případně takové názory vnucuje, toho odkažte k příslušné hranici, kterou
nemá nárok překračovat, nebo ho jen vyškrtněte ze seznamu „svých hostů“ a už se
s tím hlupákem nezdržujte. (A taky se na něj zbytečně moc nezlobte, možná je to jen mladej kapr, co si myslí, že když jednou dokázal vyskočit jako štika, že to něco znamená... ;)
Víte, vše
se jednou zase v dobré obrátí a bude líp. A chci taky říct, že obyčejné lidské štěstí a
spokojenost v životě není postaveno na nějakých tabulkách, seznamech, plánech a
grafech jako v Básnících… Někdy je to o souhře náhod, někdy zkrátka osud,
nebo nějaký ten bůžek a někdy i zkušenosti a houževnatost… Kdo ví... Někdy k cíli dojdete naprosto bláznivou
cestou a dojdete tam, i když nemáte žádný jasný plán ani mapu. A že se zrovna
nedaří, tak to není vaše vina! A i když to třeba už trvá dlouho a vy jste po
dlouhých měsících a možná i letech unavení, tak ono se to jednou zlomí… jen to
člověk nesmí úplně vzdát! A to je to hlavní.
Chci vám to říct,
protože někdy je tak moc důležité to slyšet (zvlášť pokud kolem máte nepoučené,
přemoudřelé, nebo příliš samolibé lidi, kteří vám nutí „teorii zaslouženého zla
pro druhou ligu“).
Chci připomenout, že bude zase dobře…
Vážně. A možná po té době spokojenosti se zase něco pokazí, možná na konec se i
znovu na chvíli podíváte na staré známé dno… Ale tentokrát vás to už tak
nerozhodí, protože už víte, jak se máte správně odrazit a dostat zase nahoru ;)
A jednou budete silnější a dojdete díky tomu v mnoha věcech i dál.
Určitě nejsem člověk, kterému se vždycky všechno podařilo. Naopak některé moje životní etapy se
staly doslova Urban Story. A i to dno je mi za ta léta vcelku důvěrně známé místečko. Prostě chci říct, že nežiju celý život hezky na výsluní excelentních úspěchů bez jediné prohry a nezdaru. Na
druhou stranu právě proto vím, že se i z toho dna jde dostat a můžete být nakonec spokojení, úspěšní a dokonce i šťastní, i když nemáte dobrý start a stihne vás
spousta nejrůznějších šílených komplikací. Přesto nakonec člověk může dosáhnout
nemyslitelného. Nakonec zase bude dobře, jen to nesmí člověk vzdávat ;) (a taky
si nechat brát poslední zbytky sil nějakými hlupáky, co se vás snaží zadupat do
toho bahna, kam podle nich patříte…)
Bože, taková blbost!
A já si tenkrát v té kavárně myslela, že už tuhle pitomou teorii nikdy neuslyším…. A pak otevřete net a nestačíte zírat.
Tak přeju vám všem
hodně sil, vytrvalosti, pevné stehenní svaly k dobrému případnému odrazu a
hlavně hodně spokojenosti ;)
Vaše Iwi
PS1: Děkuji za
všechny milé komentáře, vždycky mi dělají velkou radost ;)
PS2: Co vy a teorie
zaslouženého zla?
tak storky s panem M za deset z deseti :D
OdpovědětVymazata ty "kamosi", ehm, byli neskutecny kokoti
(jinak teorie se zlem je imo castecne pravdiva, ale jen v tom zakladnim smyslu, tedy pokud nekdo ostatnim ublizuje, pritahuje si k sobe negativni energie, ktery vuci nemu vysilaj ti, kterym ublizil ... ale tvrdit, ze kdyz nekdo neni proste jen momentalne dost uspesnej, tak si ten neuspech zaslouzi a muze si za to sam, tak to je proste picovina)
Díky :) , Pan M si už článek taky přečetl, smál se a říkal něco o "neskutečné , tys to napsala na ten svůj blog..." :D
VymazatA k těm kamarádům, no hold mladí... Život, čas, či osud nás semleli všechny. A dneska jsme už rozumnější :) Jinak ale souhlasím, že když je někdo zmetek, věci se mu vrátí, jednou na takové jednání dojede. Minulý týden jsem takový výsledek zažila a necítila určitě ani zlomek empatie, neb jen dotyční po letech sklízeli , co zaseli. Na druhou stranu, jak píšeš, zasloužené trápení jen tak, bez důvodu,je fakt nesmysl. Ale překvapilo mě to, že na ten názor narážím i po letech a ten komu takové hlouposti někdo píše /říká jako smeč,tak si snad dojde přečíst protinázor :)
Iví s radostí jsem si konečně našla čas a s chutí si přečetla Tvou výživnou duševní polívku, tak jak ji umíš uvařit jenom Ty! Poslední dobou nemám čas,ale hlavně motivaci číst blogy, protože najít nějaký pořádný stojí zase ten čas a dřinu, ale vím, že tady vždycky najdu super kvalitní bio potravu :-D..Jéje, já taky narazila kolikrát na tohle moudro, můj život je sled nešťastných událostí a z vnějšího pohledu to je mazec, ale věci se prostě dějí, máš pravdu, já osobně si hodně upravuji názor,co si podle svého soudu zasloužím, nikoliv už co si zasloužím podle jiných. Dno je moje důvěrně známé místečko, ale můžu jen potvrdit, že už se umím slušně odrážet a reagovat na stres..určitě líp než zhýčkaní jedinci, kterým se vlastně v životě nic špatného nestalo...(někdy si fakt stačí počkat !-). Už jsem se setkala i s reakcí, že jsem si svou nemoc "uhnala" sama, bohužel od blízké osoby, lékařským faktem ovšem bylo, že to něco bylo v mém organismu už do mého narození, to většinu takových hle moudrých lidí velice rychle dostalo - ta osudovost, kterou nemáme v rukách a pak se semele pár věci, a najednou všecko jaksi propukne jakoby naráz....Já už to beru jako životní zkušenosti, součást cesty po které jdu a díky které jsem taková jaká jsem, je to cvičák pomalu jak ve válečném táboře, ale můj život taky není nudný, občas si ho opravdu komplikuju sama, ale to dělá každý :-D...A taky už jsem se naučila nemyslet karmicky stylem - když já jsem hodná a slušná, tak všichni ostatní budou ke mě takoví taky - je to naivní nesmysl, poučila jsem se, že to tak není a už nemám potřebu zavděčovat se všem a být na všechny hodná, škoda sil a vyplýtvané energie....Ale to vše přichází holt těmi roky na té životní cestě. Tak nám přeju, ať je ta cesta príma a baví nás po ní jít, i když na ní budou šutry a spadané větvě či stromy :-D, páč my máme trénink na přežití !-D
OdpovědětVymazatDěkuju moc za milé slova :) A naprosto chápu, tak nějak jsem taky ve smyku s časem, i když to patrně tak na těch internetech nevypadá... ono ale nemám smysl nejen sem psát články o tom, jak nestíhám a podobně :) Chci, aby ten čas tady byl nějak příjemný, měl nějaký smysl pro vás i pro mě :) Takže jsem moc ráda, že mazaný králíček je místo, které má tu čest, že na něm strávíš i část toho volného času, kterého máš ve výsledku vcelku málo a je vzácný.
VymazatA k lidem, co si myslí, jak si jiní vše zlé v životě zasloužili, prostě nemám co dodat. Zvlášť k takovým situacím, co píšeš, to je opravdu silná káva... nezbývá, než si bránit své hradby proti takovým...
V tom, že někdy život může být pěkný kolotoč, Ti naprosto rozumím. Zkrátka osud to tak někdy zařídí. Ale pak je hlavní, jak se s tím dokáže člověk nějak poprat. A myslím, že Tobě to jde skvěle a že i když ta cesta není snadná a často se člověk podívá i na to známé místečko, tak jak říkáš - umí se člověk dobře odrazit a nakonec je člověk tak trénovaný na přežití, že zvládne víc, než mnozí kecalové :)
Nářez! Moc se mi článek líbil. A momentálně se mi zase líbí filozofie Frankla,jednoduše řečeno _ smířit se s tím, jak to je. Může to být horší, lepší. Cokoliv. Důležitý je to přijmout(aby se člověk příliš netrapil). A ty tvoje zasnuby, nejlepší příběh. Určitě se mi o něm bude zdát.
OdpovědětVymazatDěkuju :)
VymazatAno, někdy je to důležité, přijmout některé věci. Dneska jsem dokončila článek, který se zamýšlí i nad tím, že někdy utíkáme a popíráme a že kdybychom něco přijali, byť to nemusí být zcela příjemný proces, tak nakonec to pro nás může znamenat jen plus...
A historky s Panem M jsou vtipné, mám pocit, že vůbec smysl pro humor je pro mě u lidí důležitý snad fakt nejvíc a podle toho tedy pak vypadají některé moje soukromé zážitky ;)
Ty jo, tak jako storky s panem M mě vážně bavili! :D
OdpovědětVymazatAle ne, celej článek mi určitě něco dal a budu nad tím přemýšlet. Já jsem teď v bodě, kdy jsem poprvé v životě sama (byla jsem sedm let s klukem, teda skoro do 24). Sama se sebou, s rozhodováním jenom sama za sebe bez nějakého ohlížení se a jsem zvědavá, co mi to přinese. Tak trochu se teď plácám, ale nelituju.
Já věřím na to, že co do světa dám, to se mi vrátí v nějaké podobě, myslím si, že v jádru jsem právě slušnej a hodnej člověk, tak snad se nepletu. S touhle teorií zaslouženýho zla to má možná něco trochu společnýho, ale zas tak krátkozrace bych to neviděla.
Díky :) jsem ráda, že se líbilo tak snad celkově :)
VymazatNěkdy přichází takové životní zlomy, ale nakonec člověk zjistí, že je docela zajímavé se na chvíli takhle věnovat sobě a mít prostor, klid a čas k tomu, aby třeba jen tak přemýšlel o věcech, které v tom každodenním partnerském shonu odkládal, neřešil. A třeba nakonec díky tomu objeví i nějaké zajímavé věci.
A s tou slušností, ve své podstatě ano, myslím, že když člověk na jednu stranu vykročí jako první v nějakém vztahu / hovoru/ situaci s jiným člověkem správnou nohou, může se druhá strana trochu přiklonit k té lepší variantě a být slušná taky. Na druhou stranu vyložené sebeobětování se až za hranici únosnosti vůči protější straně, kde stojí zmetek, tak ani taková oběť z něj andílka neudělá. I kdybychom vypotili všechnu krev, tak jiný člověk se nezmění, jen protože to my chceme.
Ale nakonec svět a život jsou tak spletité, že nejde vyloženě bagatelizovat a vše házet do jednoho pytle. Každá pravidla znají výjimky :)