úterý 24. listopadu 2015

Boží mlýny

Přemýšlela jsem, jestli o tom psát, ale možná by se asi hodilo menší zamyšlení nad některými věcmi….

Poprvé mě tahle celá myšlenka napadla asi dva měsíce zpět, když jsem míjela jedno místo a vzpomněla si, jak můj život vypadal v ten den na tom místě před několika lety. Nebyl to tehdy šťastný rok, velká část už byla sice za mnou, ale ten absolutní kolaps událostí jsem měla už jen maličký kousek před sebou. Aniž bych ho tušila. Ony vůbec se podobné děsivé věci často dějí jako blesky z čistého nebe, zdá se mi. Nebo možná jen nechci ty mraky vidět?

Dodnes v tomhle případě nevím…

Kdysi jsem vám tady psala článek na téma - Napodobování jako nejvyšší forma obdivu (odkaz na článek ZDE). Patří dodneška k jednomu z nejčtenějších článků tohoto blogu vůbec. Možná tedy ty zkušenosti máme podobné a tak jsem se rozhodla napsat jakési volné pokračování… aneb co se stane po letech…

Pokud jste nečetli a nechcete se už zdržovat, v rychlosti shrnu, že šlo o téma, kdy se vám někteří lidé můžou z různých důvodů závidět některé aspekty vašeho života (byť toho realisticky vzato ani k závidění zrovna moc není), od věcí drobných až po ty zásadní. Ale ono to někdy ani není proto, že by náš skutečný život byl ve výsledku tak dokonalý, jako spíš tím, že život té druhé strany je tak moc nespokojený a nešťastný.

A může se časem stát, že někteří od postoje, kdy tiše závidí, přejdou do dalších fází  a sice snahy ublížit až po snahu nám něco z toho našeho „nezaslouženě spokojeného“ života vzít.

Psala jsem vám tehdy o tom, že se to dotyčnému v jistém směru snad i povedlo, ale to bych nebyla já, nelpím na životních plánech a snech jako na něčem neměnném. Vydala jsem se jinou cestou, ušla taky kus cesty a jsem spokojená, navíc já se nezastavuju, protože kdo stojí, ten couvá. A velký dík patří nakonec samozřejmě i Panu M za minimalizaci ztrát na mojí straně. 

A to se mi právě vše na začátku podzimu, když jsem míjela to jedno místo, vybavilo. Že jsem šťastná a že cest ke štěstí vede spoustu. Není jen jedna jediná správná. A taky, jak říká Pan M, že cesta je cíl ;)

Nakonec to co máte v sobě, vaše schopnosti, vlastnosti, nadání, vědomosti, co je na vás jedinečné, zajímavé a nevšední, to je to, co z vás dělá naprosto unikátní lidskou bytost a to vám taky nemůže nikdo vzít.

Vím, že určitě bolí fakt, že člověku chtěl ublížit někdo, koho měl za svého blízkého, věřil mu, přesto ten druhý byl schopen takových záměrně zlých věcí s jasným cílem ublížit, ale člověk by se ani v takovou chvíli neměl nechat ovládnout nenávistí, ani neplýtvat zbytečně příliš dlouho silami na truchlení za svůj sen či zradu bližního. Naopak měl by investovat vše do toho, aby jeho budoucnost byla spokojená. Najít si klidně k tomu štěstí i jinou cestu.

Je také těžké se smířit s tím, že některé lidi člověk nezmění, ale čím dřív ten fakt přijme, tím dříve se osvobodí z okovů, které ho možná už dávno tíží. A taky utne situace, kdy se mu druhá strana snaží mermomocí ublížit.

Víte, já si až opravdu nedávno uvědomila, že proti přímému psychickému teroru nikdo není nekonečně dlouho zcela odolný. Čím blíž k vám takový agresor je, tím větší škody napáchá. Ty rány se nakonec sčítají a jednou jich je moc a člověka to zlomí, což je nejhorší varianta. Lépe tedy odejít včas a zachránit sebe sama.

Přemýšlím nad nedávnými událostmi - možná jsem to potřebovala asi takhle na přímo vidět, kam až můžou věci zajít, že se někteří nezastaví před ničím, že jejich nespokojenost s vlastním já/životem/osudem se transformuje do takové formy zla, že je nezastaví ani láska druhé strany. Nedokážou projevit ani náznak soucitu a nemají nakonec sebemenší zábrany doslova zničit živou lidskou bytost na dlouhé roky. A co hůř, rádi k tomu využijí veškeré Achillovy paty, které stihli jako bližní u dotyčného poznat.

Asi se ještě sama trochu vzpamatovávám z toho poznání… Možná bych neskončila o nic líp, než kam to zašlo u jiných lidí, nemít Pana M. Možná bych stála zcela zničená vedle ostatních v řadě. Naštěstí právě Pan M přesně odhadl něco, co jsem my ostatní (a že nás bylo dost) nechtěli vůbec ani náznakem uznat.

A jednou z těch věcí je, že zdravá vyrovnaná lidská bytost nemá potřebu ubližovat jiným. A že tento člověk tedy v tomto ohledu rozhodně zdravou vyrovnanou osobností není. Odhadnout vnitřní hranice ostatních lidí je ale snad nejtěžší věcí vůbec. Povím vám něco, co mi řekl kdysi člověk, který se věnuje profesionálně řadu let oblasti zbraní, a sice že dokáže dnes přečíst z lidské povahy a chování mnoho, ale nikdy nebude mít absolutní jistotu, zda člověk, který právě vešel do dveří, by ho byl ochoten a schopen zastřelit. Je to jedna z psychických krajních mezí a na tu my zkrátka do nitra jiného už nedohlédneme. (A není ani pravdou, že v krajní nouzi dokáže vystřelit každý.)

Takže vidíte, není to snadné vždy poznat, kdo proti nám stojí. Ale dneska chci psát o tom, co přijde po letech takového střetu….
Takže co se děje dál? Netrápíte se a neteskníte, utíkáte po nové cestě, možná jste se rozhodli běžet i trochu těžší cestou do kopce, ale jak plyne čas, nemáte už daleko na hřeben hory a nabídne se vám výhled do údolí… A v něm možná spatříte po letech toho, s kým se kdysi vaše cesty rozešly, jak ve snaze vyzrát na život sešel z cesty a bloudí močálem. Doslova.

Zatím co vy jste totiž investovali do sebe a svého životě a toho, co má pro vás samotné skutečně smysl, tak druhá strana investovala veškerou energii do věcí úplně jiných. Ani tak nevím jak to přesně popsat? Jako investici do snahy škodit, do snahy vzbudit závist (což je diametrálně odlišné od toho, že člověk usiluje o vlastní skutečnou spokojenost), do snahy chladit si žáhu kopáním do jiných, do využívání okolí v zájmu dosažení svých cílů. Aniž by si uvědomil, že mu utíkají mezi prsty roky života a události, které se už nikdy nevrátí. A nedochází mu, že za tohle vše nakonec zaplatí a ten účet se mi nebude líbit.

Přesně pro tohle se podobnými osobami nemusíte trápit, oni se dokážou dřív nebo později zničit samy.

Nikdy bych nechtěla zaplatit cenu tak vysokou, jako zaplatil ten člověk z našeho příběhu. A víte co je na jeho životě teď nejhorší. Ta beznaděj. Že příležitost na nějaké brzké zlepšení je v nedohlednu. Že karty, s kterými bude nyní hrát, tak mu moc šancí sázet trumfy už nedávají.

Uvědomila jsem díky tomu, že i když před pár lety bylo to období opravdu těžké, tak nebylo takhle beznadějné a to je asi nejdůležitější… Naděje, která nakonec tomu, kdo si nespálí všechny mosty a nevypálí vlastní dům, svítí na cestu z temnoty.

Takže přeju vám, ať jste v životě spokojení, ať neztrácíte čas a energii zlými a hloupými lidmi, netrápíte se zbytečně dlouho tím, co se vám třeba v životě i díky takovým přihodilo, protože ono se to nakonec „vyřeší samo“, aneb jak říkala moje babička: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“

A ať už jste věřící nebo ne, vždycky je nakonec lepší investovat do sebe a věcí dobrých, než krmit nenávist a zlobu ;)
A co vy a boží mlýny? Případně vidíte, že po letech se lidem vrátí to zlé i to dobré…?

Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mi dělají velkou radost.

Vaše Iwi


PS: Svět je plný přátelských a přejícných lidí, jen tihle fajn lidé nejsou na první pohled hned tak vidět a slyšet ;)

2 komentáře:

  1. Iví ráda jsem si přečetla Tvůj článek, i když jsme si už na to téma psaly !-). Píšeš mi z duše, to je asi zjevné. Momentálně jsem narazila intenzivně, a když si naliju čistého vína, tak musím uznat, že já ty mraky vidět nechtěla. Je v tom spousta faktorů, jsem snílek, člověk, který by si k druhému nic podobného ani v myšlenkách nedovolil, hraje v tom roli výchova, snaha něco udržet, sen....A zatím je to spíš jedna velká rána. V takovou chvíli, když vidím, kolik úžasných lidí se mnou sympatizuje, jak jsou milující, tak si říkám, že to zvládnu já i moje dvě kouzelné bytosti.....Tvůj článek bych mohla z fleku podepsat. Řekla bych, že prostě člověk, který žije maximálně kreativně musí na takové lidi narazit, kteří nepřejí, nechápou, jsou tak hluboce nespokojeni, že ničí vše, - i to, co vzešlo kdysi z nich. Jsem v šoku, jak si to takoví lidé neuvědomují, nejsem v situaci, že bych proto hledala pochopení, naopak - je lepší utéct...Ale už se nechci sžírat emocemi a bolestí. Učím to i ty mláďata. Ublížil všem, aniž si to uvědomil a stmelil nás tím dohromady. Poslední dobou jsem totiž měla takový nejasný pocit,že se mezi nás snaží vrazit klín...My jsme ale na cestě !-) na své cestě...a jednou doufám, uvidím ten krásný výhled z toho kopce, do kterého se teď s funěním tlačím :-))))) Díky za podnětné myšlenky, podporu a inspiraci! Přeji Ti krásné dny a jen pohodové lidi kolem!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za milý komentář. Vím i díky naší předchozí debatě, že zkrátka máme ty názory velmi podobné a možná v tom jádru i ty zkušenosti se světem a okolím....

      Vtloukači klínů jsou vůbec samostatnou kapitolou, ale jim se to vrátí, zvlášť děti, na těch je krásné, že jak rostou, tak i to, co případně neviděly, postupně postupně chápou. A pak žádné klíny nehrozí...

      A vím, že někdy je ta cesta těžká a člověk si hrábne do energetických zásob, aby se do kopce vyšplhal, ale vědomí krásného výhledu, sluníčka, které se skrývá nad mraky a čerstvého vánku mu dodá energii.
      A co víc, až vyjdeme na ten kopec, zjistíme, že nám díky té cestě narostly svaly a my jsme silnější než kdy před tím ;)

      Vymazat