Nevhodné otázky
Tohle téma nosím v hlavě
už dlouho. Poslední týdny se událo pár věcí, které mě vedou k tomu, abych
se nad tím zamyslela zde – na blogu.
Jistě víte, že v angličtině
(stejně jako v češtině) je obvyklé po pozdravu položit onu otázku: „Jak se
vede?“ Je to součást společenské konverzace a Angličan by Vám nikdy neodpověděl
jinak, než že se má dobře, že je v pohodě, nebo dokonce, že se má velmi
dobře. A to ani ve chvíli, kdy mu by žralok ukousl nohu a ptal se ho jeho nejlepší
přítel, natož když se ptá pouhý známý, soused či osoba z pracovního prostředí v běžném životě.
U Čechů to tak
jednoznačné už není, my jsme národ stěžovatelů, rodilí pesimisté. I když víme,
že se to nehodí, občas odpovíme jinak – začneme na dotyčného chrlit svoje více
či méně závažné problémy. Často to zdržuje, nic to neřeší, což je sice jev,
který můžeme sledovat i u anglické verze konverzace, ovšem u té české ještě
někomu tak trochu pokazíme náladu, protože přenášíme bezdůvodně na něj své
problémy.
V zahraničí proto
už při pracovních jednáních postoupili dál. Pokud máte schůzku s někým,
kdo je pracovně vytížený a vy si můžete gratulovat, že vás vůbec přijal, je
nezdvořilé ho zdržovat takovými banalitami. Chápe se to totiž jako, že vy se
ptáte jen tak ze zdvořilosti, on odpoví taky „společensky přijatelnou odpovědí“.
Nic to neřeší a jen ztrácíte čas….. Takže
když přeskočíte tyhle „tanečky“, nikdo se zlobit nebude.
Dalším levelem jsou
konkrétní osobní otázky, které zasahují do intimní zóny tázané osoby. A tady
velký pozor, to že je někdo váš příbuzný, nebo kamarád, tedy máte k sobě blíž,
než třeba s kolegou či obchodním partnerem, neznamená, že máte právo
takové otázky klást. Ať jsou jakkoliv dobře myšleny. (Ale oni většinou nejsou
tak úplně dobře myšleny). Ovládněte svoji zvědavost a možná i touhu si rýpnout či poučovat. Co vám dotyčný bude chtít
říct, to vám sám sdělí i bez vyzvídání. Někdy je těžké určit tu tenkou hranici,
kdy už je otázka tak osobní, až je nevhodná. Ale ptát se i dobré kamarádky, jestli už se rozešla s tím svým debilem, kterého nemusíte, není zkrátka dobrý start přátelského setkání u kafe.
Naprosto specifickou
oblastí jsou otázky na děti u bezdětných párů. Je nutné si uvědomit, že každý
člověk je jiný. Někdo děti nechce určitě ani teď, ani za 10let, i když je mít
může bez sebemenších komplikací a nedělá mu problém, tento názor prezentovat
ostatním. Dokáže si obhájit, že umí být šťastný i bez pokračování rodu a prožít
smysluplný život. A „obhájit“ je to pravé slovo, které vystihuje průběh
konverzace. Protože nemít děti je tady bráno jako něco, co je špatné, ve
většině případů lidé takové osoby vnímají jako neplnohodnotné členy
společnosti, přestože přináší okolí obvykle větší prospěch, než třeba rodiče,
kteří sice zachovali rod, ovšem své děti zanedbávají či dokonce týrají, nic jiného pro ostatní neudělali,
než že si pořídili potomka (činnost, kterou zvládají dost dobře i hlodavci.) Pozor
– mám na mysli zplodit, nikoliv vychovat (= věnovat se mu.)
Vždy říkám, že kdo
děti nechce, ať je radši nemá, než aby vyhověl davu a byl nešťastný nakonec on,
partner, dítě a občas i další okolí.
Ono to ale není tak
jednoznačné s tou odpovědí ohledně pořízení rodiny – někdo třeba děti mít
sice může, ale existují mnohá rizika (větší než obvyklá) a on se necítí tak
silný, aby takto riskoval třeba i svůj život, jen proto, aby si pořídil
potomka. Nebo nechce podstupovat riziko, že se dítě s velkou pravděpodobností
nenarodí zdravé. Někdy taky možná dokonce ví, že jeho zdravotní stav je
nestabilní a že třeba ani adopce by nebyla moc rozumná vzhledem k budoucnosti,
nebo prostě má vnitřní pocit, že krev není voda, že touha po dítěti není v něm
tak silná, aby potřeboval milovat jakékoliv dítě, tedy i cizí. Hezky o tom psala kdysi i třeba módní návrhářka Blanka Matragi.
Takže se prostě dotyčný rozhodne prožít život jinak. Věnovat se práci, koníčkům, studiu. Mám kolem sebe
několik lidí, kteří se rozhodli pro život bez dětí – z různých důvodů, a
nemám pocit, že by jejich život měl menší smysl, naopak většina z nich exceluje
v nějakém oboru, ať už je to jejich práce, či nějaký koníček. Přináší lidem radost, pomáhají různými způsoby. A působí
často spokojenějším dojmem, než mnozí rodiče. Občas mám pocit, že to jsou právě
ti rodiče, kteří vyhověli davu.
Jistě mít zdravé
dítě je krásná věc, vychovat dítě, tedy se mu maximálně věnovat je věc náročná,
ale není to jediný správný a opravdový smysl života, který platí plošně na
každého. Trochu tolerance neuškodí.
Lidé, kteří mají
doma na zlatém podstavci jako modlu posranou plenku a nic jiného neuznávají,
často pak přivádí bezdětné páry k šílenství.
K sepsání tohoto
článku mě vedl právě smutek, znechucení a vyčerpání některých mých přátel,
kteří děti z nějakého důvodu mít nemohou. Nebo vlastně mohou, ale
nechtějí, neb to znamená velké riziko.
Bezdětné páry dělím
do několika kategorií, na ty, kteří mohou a nechtějí, byť to zdravotně není
problém, což jsem už zmínila. Ty většinou mají dost kuráže odrážet hloupé kecy,
ale stojí je to zbytečně čas a energii.
Na ty, u kterých
ještě neuzrál čas mít děti. A kdo jsme my, abychom věděli, kdy je ta správná
doba pro taková rozhodnutí u jiných lidí? Nic nám nedává právo kázat a
poučovat.
A na ty, kteří sice
děti mít mohou, ale s rizikem. A to jsou největší chudáci, co se
společenských konverzací týče. Neb na otázku odpoví po pravdě, že děti mít
mohou, ale nechtějí. Což je čistá pravda. Následuje debata, na téma proč
nechtějí? Která často končí odsouzením páru jako sobeckého, jelikož vlastní
zdraví, pohodlí, mají za víc než za to MÍT DÍTĚ. A co víc, oni jsou tak
povrchní, že postižené dítě mít nechtějí. Do pekla s takovými, že? (samozřejmě
ironicky myšleno z mé strany). Ano, přesně takhle ty debaty probíhají. Vím
to, protože jsem u několika podobných, které se týkaly několika mých blízkých
přátel, byla.
V jednom případě
to dopadlo tak, že tázaná osoba po letech nepříjemných debat začala radši
odpovídat, že děti mít vůbec nemůže. Nasadí při tom dostatečně ztrápený výraz,
okolí ji polituje a jde se dál. Jak řekla ona sama, sice se na mě dívají jako
na mrzáka, ale aspoň nemusím každému blbci dvě hodiny vysvětlovat při každém
setkání svůj život a obhajovat nakonec kvality svého charakteru. Ty debaty ji
prostě vyčerpaly natolik, že radši přijme malou lež a má klid, než se nechat
neustále urážet. Nemá prý smysl bojovat s větrnými mlýny, což bezesporu
netolerantní přízemní hlupáci jsou.
Chtěla bych ale, aby
si lidé uvědomili, že nejen párům, kteří se rozhodnou nemít děti, těmito
otázkami kazí den.
Vzpomínám na kamarádku, která bez jediného zdravotního
problému nemohla rok a půl počít potomka. Nebylo v tom nic jiného, než
neustálé dotěrné dotazy okolí na tohle téma, které ji tak vystresovaly, že po
roce projížděla net a hledala informace o adopcích (ano, chtěla dítě a moc a
čím déle to nešlo, tím víc …. Klasika.) Neustálé hloupé debaty okolí, rádoby dobré
rady, zlé poznámky, to vše udělalo svoje. Lékař ji mohl utěšovat, jak chtěl, že i dva roky jsou naprosto v normě, že je zdravá, že početí nic nebrání, jen
stres. Že to chce hlavně klid, nenechat se nervovat, nemyslet jen na otěhotnění…..
Nakonec se to vyřešilo tak, že se pohádala dostatečně ostře se svou rádkyní matkou,
třískla jí telefonem, na to onemocněla, takže zmizel každodenní kontakt s rýpavými
kolegyněmi a dalším okolím, a těch pár týdnů klidu doma v pelechu s teplým čajem a manželem
stačilo k tomu, aby si vyrobili pěkné zdravé miminko.
Snad se mi povedlo
vysvětlit, že když se ptáme, je potřeba přemýšlet, zda otázkou dotyčného
nezraňujeme. A že možná jsme už na území, kam bychom vstupovat bez pozvání
nikdy neměli.
Na závěr vás pobavím
trochu ostřejší reakcí kamaráda při jedné podobné opakující se debatě, kdy byl
po sté dost netaktně před ostatními dotazován na dětičky (má velmi vážně a
nevyléčitelně nemocnou ženu, což všichni přítomní dobře ví a mít děti znamená pro ni velké zdravotní riziko). Reagoval na tázajícího tedy slovy: „No, když už jsme si tak blízko a probíráme znovu to intimno, zajímalo
by mě, jak často Ty máš s manželkou anální sex? A ještě by mě zajímalo,
zda ti po tom análním sexu kouří a pak polyká? Ale po pravdě. Víš, vždycky jsem
to chtěl vědět, jaký k tomu máte přístup.“ Na blbou otázku, blbá odpověď. Aneb boj s větrnými
mlýny vyhrát asi nelze, ale jde remízovat ;) Tedy snad…. Rozhodně to vystihuje to, jak jsou někdy dotazy na děti stejně nevhodné, jako třeba na sexuální praktiky ;)
amen, sestro!
OdpovědětVymazatAmen :)
VymazatPravda, někteří lidé úplně nepřemýšlí, když komunikují s ostatními :D Mě osobně, kromě dotazování na děti, zaráží ještě otázka "Kdy bude svatba?" a pak dotazy ohledně mého stravování (jsem vegan) od lidí, kteří se rozhodli, že budou skeptiky, ještě než otázku položili. Hlavně se nenechat vytočit :)
OdpovědětVymazat:D Dotazy na svatbu jsou taky fajn ;)
VymazatA pak třeba ta následná obhajoba, že člověk nechce vstupovat do manželství možná vůbec, protože (a to je fakt) mu nějaký ten papír vztah stejně nezachrání.
A u toho stravování ti rozumím, od malička nejím maso - tedy přesněji jím ho opravdu málokdy. Nedefinuji se jako vegetarián a nikdy jsem se tak ani nevnímala. Nejím ho protože mi nechutná, když už ho sním, je mi po něm hodně špatně, takže ho do jídelníčku nějak nezařazuju. Prostě jen poslouchám své tělo. Ale největší výživoví experti, co mi předpovídali díky tomu dokonce leukémii ;) , jsou takoví, co se nacpávají ve fastfoodech přepáleným olejem a mletým "no snad masem".... ;)
Jak říkáš, nenechat se vytočit ;) Souhlas ;)