sobota 14. listopadu 2015

Právo na obranu

Tohle téma mám pro vás rozepsáno už celé měsíce, ale nebylo pro mě snadné ho zpracovat, protože je to téma široké a odpovědět si na některé otázky nebylo snadné…

Jeden starší člověk mi řekl hodně zásadní poznatek, který vycházel z jeho dlouholeté praxe: „Nemusíme tu odpověď nikdy vyslovit nahlas, ale musíme ji mít v hlavě, musíme o ní být přesvědčení, že tohle chceme a musíme to ve své mysli mít srovnané dřív, než nám osud položí tu nejzásadnější otázku.“

Takže jak čelit zlu? Ať už je tím „zlem“ cokoliv, od lidí, kteří člověku ubližují emocionálně, týrají ho fyzicky, čekají ve stínu temné uličky, nebo nakonec usilují cíleně i o jeho život…

Každý na svět přichází s nějakými ideály, když je člověk dítě, jistě si sebe sama jako dospělého nepředstavuje jako vystresovanou, nešťastnou, unavenou, vyčerpanou bytost. Dnešní doba není snadná, ale co když člověku do života vstoupí ještě další okolnosti? Které nakonec nejdou řešit dlouhodobě (nebo vůbec) přístupem „Kdo po Tobě kamenem, Ty po něm chlebem.“

Muže to být i zdánlivá drobnost, třeba že nechce člověk ani jako dospělý odporovat rodičům a skrz lásku k nim a taky protože nechce být to „špatné dítě“ se nechá pomalu a systematicky ničit… nebo si nechá příliš zasahovat do života, až nakonec nežije ani vlastní život, ale spíš ten jejich. Nebo se nechá nekonečně dlouho využívat někým blízkým až na pokraj sebezničení.

A co když jsou to nakonec věci natolik odlišné, natolik zlé, natolik agresivní, že to člověku postupně změní doslova všechno? Co se pak děje s ideály, které nemají daleko k budhismu? Jsou nakonec největší překážkou? Jsou pomyslnou lopatou, kterou si kope člověk vlastní hrob? Většina z nás by chtěla být dobrá, čistá, přátelská… Ale svět, kde žijeme, takový ještě dlouho nebude.

Prvním krokem tedy je zbavit se naivity. Člověk může být dobrý, přátelský, empatický, ale neměl by být slepý, naivní, důvěřivý… Za každou takovou vlastnost snílků nakonec zaplatí. Jde o to jen kolik? A co když nakonec tu cenu neurčí on sám, ale druhá strana agresora, nebo chcete-li třeba i osud? Dáme vše, co máme?

Takže druhý krok – jediná pomocná ruka, kterou vždycky spolehlivě člověk najde, je ta na konci jeho vlastního ramene. Svět je sice plný ochotných, přátelských lidí, kteří mu pomůžou v běžném životě, někdy i víc, než ti blízcí lidé, od kterých to tak nějak čekáme, že? 

Ale…

Říká, že v nouzi poznáš přítele. Bohužel už to rčení ale nemluví o tom, jak velká ta nouze může být? Že i tato pomoc má své hranice a čím je situace těžší, bezvýchodnější, nebezpečnější, zoufalejší, tím méně se dotyčnému přátelské pomoci dostane. Nakonec zůstane sám. A to je pro někoho hodně těžké přijmout a naučit se s tím pracovat… Přijmout samotu, utrpení a bolest a nakonec i samotnou smrt je tím nejtěžším v životě.

S tím souvisí i další věci. Strach a víra v sebe sama.

Čím rychleji se ve složité situaci člověk naučí věřit vlastní pocitům, instinktu, znalostem a dovednostem (případně na nich pracuje) či zkrátka jen myšlenkovým pochodům a dedukcím, tím lépe pro něj. Nakonec jen on sám má k tomu nejvíc informací, co se zrovna děje, jen on sám to má z první ruku. Navíc nalijme si čistého vína, některé věci je těžké vyslovit nahlas a sdělit i nejlepšímu příteli. Proč si tedy člověk v takové situaci myslí, že by se někdo jiný, kdo tyto přímá fakta nemá – ani mít nemůže, dokázal rozhodnout líp než on sám? Sebedůvěra je neskutečně důležitá.

A tak se dostáváme k dalšímu bodu a tím je strach. Je to stav naší mysli, který provází chemické reakce v těle. Strach v přiměřené míře může člověka mobilizovat k tomu, aby jednal. Pud sebezáchovy je to nejsilnější, co člověk má. Pokud jste se někdy dostali do situace, že jste zažili jeho skutečnou sílu, tak vás možná i překvapila.

Ovšem strach, který je příliš velký, člověka může naopak někdy zcela ochromit. Proto je dobré se naučit pracovat se strachem a se svojí myslí. Údajně jedinou zábranou v životě, která člověka ochromuje a brání mu dělat, to co chce, je vždy pouze strach. Strach ze změny, strach z rizika, strach z reakcí okolí….. i k těm se dneska dostaneme.

Když dostane člověk strach pod kontrolu a bude si věřit, může teprve přijít další krok. A sice, že přestane řešit, jak na něj pohlíží okolí. Vystoupit z davu chce duchovní sílu. Není to tak snadné, ostatně ukazují to různé studie, třeba o tom, kdo poskytne pomoc jinému člověku na ulici, o čemž jsem tu kdysi psala. Tak trochu se člověk stane asociálním. Ale jedině, když to člověk překoná, tak je schopen zmobilizovat síly a dosáhnout maxima.

Víte, v ČR je takový lidový folklór nadávat na české právo, špatné zákony a nefunkční justici a vůbec systém. A přesto, že si i já myslím, že k soudu se chodí pro rozsudky, nikoliv pro čistou spravedlnost, tak se domnívám, že využít práva na obranu by člověk měl a to vždy úměrně situaci.

Kolik žen nepodalo trestní oznámení za znásilnění, přepadení, za domácí násilí, protože se bojí, co by tomu hlavně řekli lidé? Kolik lidí se nebránilo proti šikaně na pracovišti, protože nechce být brán ostatními za potížistu? Kolik lidí neřeší stalking jak v reálném životě, tak třeba i na síti? Protože se bojí, že okolí nakonec odsoudí vlastně je, byť jsou oběťmi? (Už ani nechci rozvádět, že když to neoznámí, nechá agresora páchat další a další zlo…).

Krásně postoj lidí v ČR byl vidět na případu herce Ondřeje Vetchého, který se rozhodl, že nebude tolerovat to, že ho někdo očerňuje a má touhu mu ublížit. Z těch debat obyčejných lidí mi bylo i zle. Kolik z nich ale opravdu zažilo, jaké to je? Když se o vás, o vaší rodině píšou lži? Kolik jich zažilo ten pocit, že jdete ráno koupit snídani a lidé kolem vás si šuškají a posunky ukazují? Kolik z nich zažilo, že lidé radši přejdou ulici, než aby je museli jen minout na chodníku? Kolik z nich zažilo chvíle, kdy přijedou na nějaké místo a mezi lidmi se nakonec najde hlupák, který se na ně podívá a řekne dostatečně nahlas: „Já Tě znám, Ty seš ten, co ………“ (doplňte si jakoukoliv nechutnost – podvádí manželku, hraje si na důležitého skrz žaloby, dělá z komára velblouda …… a nebo si doplňte cokoliv jiného).

Ano, všichni pak mají pocit, že vás hrozně dobře znají. Podle hesla, chceš-li o mě vědět víc, zeptej se těch, co ví hov*o, protože oni si zbytek rádi ochotně vymyslí ;)

Můžu vám garantovat, že takové věty nakonec vysloví lidé, do kterých by to člověk nikdy neřekl a ve chvílích, kdy vás to ani nenapadne…. Ale vlastně daleko horší jsou ty rozhovory mezi čtyřma očima, kdy vám to sdělí jako důvod, proč vám nedá práci, proč vám ukončil nájem bydlení, proč vaše dítě nepřijme do kroužku…..  A vůbec nikdo kolem neřeší, že právo bránit se proti takovému zlu, má každý z nás. A nikdo naopak nemá právo pomlouvat, ubližovat, škodit jinému – komukoliv.

Takže pokud bude člověku záležet na názoru okolí, které se často chová opravdu takto, bude ho to jen okrádat o síly a čas. Navíc je potřeba si uvědomit – skutečně by mělo člověku záležet na lidech, kteří mají takovýto charakter plný vad na kráse? Osobně si myslím, že rozhodně ne.

Ale když se člověk oprostí od toho, že mu na takových reakcích okolí záleží a rozhodne se sledovat jasný cíl, ať už jím je, že ze života vypustí někoho, kdo mu škodí (a okolí na to jistě budou mít jiný „zasvěcený“ názor), nebo se rozhodne, že chce prokázat pravdu (a kdo ji bude chtít slyšet, ten ji pak i uslyší), nebo se rozhodne zkrátka bránit i vůči horším věcem, pak má šanci to ustát.

Ve chvíli, kdy ho neochromuje strach, nekrade mu síly řešení názorů okolí, může všechnu energii nasměrovat tam, kam potřebuje.

Teď vám povím jednu věc, která se vám nebude líbit. Pokud narazí člověk jen na blbce, často platí, že s ním vyhrát nemůže, pouze remízovat, klesne-li na jeho úroveň a pokud může tedy člověk odejít, měl by to udělat, pokud to pro něj neznamená příliš velké ztráty jakéhokoliv druhu. Je to nejjednodušší a nejméně bolavá cesta.

Ale pokud narazí člověk na skutečně velké zlo, kterému nemůže utéct, neb by nakonec možná utíkal celý život, tak by neměl ztrácet čas pasivitou a čekáním, že to „samo“ přejde. Navíc útěk je nesmysl, nejlíp se totiž vyhrává na domácím hřišti.

Taky smířlivý přístup, kterým doufá člověk, že když nebude provokovat, bude mít klid, je většinou chybný odhad. Stejně jako tomu bylo u Mnichovského diktátu. S teroristy a zločinci se takto nevyjednává. Pasivita oběti znamená bezmoc, bezmoc dává druhé straně agresora pocit větší síly a tu má čím dál větší potřebu demonstrovat. Doslova to pobízí ke stupňování.

Stejně jako chabé a slabé pokusy obrany, které můžou být jen „ozvláštněním hry na kočku a myš“. Jediná věc, která nakonec funguje, je obrana. Rázná, energická, efektivní. Je to možná hrozné, ale Sir Winston Leonard Spencer-Churchill řekl, že jedinou obranou proti nacistické agresi je to, že jim Anglie se spojenci zabije víc dětí a žen, než nacisté spojencům.

Ano, druhá světová válka byla výjimečná situace, kdy šlo o život všem, ale to vůbec neznamená, že se jednou nemůžeme my sami ocitnout ve vlastní válce, kdy půjde o život náš či našich blízkých.

Pak nerozhodné přešlapování, pasivní čekání, že se to vyřeší bez nás, dává druhé straně jen čas na to si budovat pozice a posilovat ego. A jak jsem už psala, sebedůvěra je základ.

Bod další jsou emoce vs. chladná logika. Emoce jsou krásná věc, inspirativní a bez nich by samotný život byl prázdný, umění, jedna z hlavních věcí lidské kultury je právě ztělesněním emocí, ale když se člověk rozhodne bránit, tak by pytel s emocemi měl nechat doma ve skříni, nebo je stejně jako strach držet dobře pod kontrolou.

Ať už je těmi emocemi láska, lítost, soucit, hněv, nenávist, zloba, vztek – neměl by člověk dovolit, aby mu ovládly byť na okamžik v rozhodnou chvíli jeho mysl. Je to přesně ten okamžik zaváhání nebo naopak unáhleného chování… Zkrátka tak jako tak chyby.

Naopak velmi pomáhá se podívat na takové situace jako na šachovou partii. Mít nadhled a zapojit logické myšlení, efektivně využít veškerý svůj čas pro další tah. Nesnažit se nic uspěchat, promyslet své kroky, stejně tak zkusit dedukovat tahy druhé strany. Člověku často pomůže, když se zkusí vžít do postavy toho druhého. Mezi nejlepší policejní psychiatry, třeba i odborníky na vyjednávání se zločinci patří lidé, kteří právě toto dokážou.

A s tím souvisí další bod – poznej svého nepřítele. Když se člověk oprostí od toho, že si s někým takovým nechce špinit ruce, může to být nakonec přínosná výhoda. Zkusit třeba přístup jako k projektu, kdy člověk studuje všechna fakta, shání informace, sestavuje vlastní závěry na základě získaných poznatků.

A ať už se to týká toho, že člověk přemýšlí jak řešit třeba šikanu na pracovišti, nebo jiných věcí, tento chladný přístup k věci pomáhá i při boji s emocemi, které je někdy hodně těžké udržet na uzdě.

Pomalu je tedy náš člověk připraven vstoupit do poslední fáze. Jedním z doporučení kriminalistu, když se třeba žena vrací večer přes neosvětlené nepřehledné místo, je to, že se nemá chovat jako potencionální oběť, ale jako lovec. Takže? Dalo by se říct, probuďte v sobě tu šelmu? Svým způsobem ano. Zkuste se na tu nepříjemnou ulici podívat tak, že přímo hledáte, kde je nějaká „jiná oběť“. Ne vy, to on, který čeká ve stínu je obětí. Naostřete smysly, uši, oči, žádné hypnotizování chodníku a rychlý sprint se sklopenou hlavou. Všímejte si detailů, doslova je vyhledávejte, jako na lovu…

Tento postoj, pokud tuhle psychologickou hru člověk přijme, do jisté míry pomáhá i bojovat se strachem a s případnou váhavostí se bránit. Neboť v tuto chvíli, kdy je člověk lovcem, je na akci připraven.

A tím se dostáváme k dalšímu bodu okamžik překvapení. Je to neskutečná výhoda, v některých situacích naprosto zásadní. Ale ať už se rozhodne člověk řešit jen nějakou běžnější záležitost, uvedla jsem třeba ten případ šikany v práci, tak by se o něj neměl nechat připravit. Vyrukovat tedy by měl až ve chvíli, kdy je plně duševně zmobilizován, má zmapovaný terén a současně naplno využije zaskočení druhé strany.

Takže jak si odpovědět na naše dnešní otázky? Pokud se střetnete se zlem, ať už v jakékoliv formě, máte plné právo se bránit. Nedělá to z vás horšího člověka, nekazí charakter a hloupé názory okolí neřešte. Je to váš život a o něj jde především. Obranu zvolte podle situace. Každá má jiné řešení, jsem zastáncem toho, že čím menší ztráty pro vás, tím lépe, ale pokud je zlo, které vám vstoupilo do života příliš velké, tak nemá smysl vyjednávat, otálet, utíkat. Ale postavit se mu. A do obrany dejte vše, ukažte svoji sílu, protože jen tak můžete druhou stranu zlomit a zachránit sebe sama. Věřte sami sobě, protože váš nejlepší přítel – váš vlastní mozek touží nejvíc po jediném – udržet se naživu a proto vás nenechá ve štychu jako jiní lidé, kteří jsou někdy zbabělí.

A poslední věc… je nakonec jedno, jestli se zlem střetne jedinec, národ, země, kontinent, či část světa, stále tyhle pravidla platí. Právo bránit se.

Přeju vám, ať každou svoji životní šachovou partii vyhrajete, nenechte se znervóznit, nenechte se unavit, byť se hra potáhne i několik let a nenechte se zastrašit, když vás jednou po letech protihráč vyzve na odvetu. Protože i to se může stát.

Vím, že možná právě teď je strach v mnoha z nás, nenechme se jím ale ani teď ani nikdy jindy ochromit. Ani se nenechme zastrašit.

Důvěra v sebe sama je základ ;)

Děkuji za všechny milé a přínosné komentáře.

Vaše Iwi


PS: Článek pojednává o různých všeobecných situacích, do kterých se člověk může dostat, je záměrně napsán srozumitelnou formou i pro běžného čtenáře, každý nechť si z něj vybere, co ho osloví. Je mi jasné, že s některými věcmi v článku uvedenými nebudou všichni souhlasit, ale rady v něm užité jsou doporučení odborníků na bezpečnost jedince i států, psychologů a psychiatrů a odborníků přes zbraně, taktéž pracovníků kriminální policie, speciálních jednotek a pracovníků justice.

PS2: I kdyby to něco prospěšného přineslo jedinému člověku v těžké situaci, měl tento článek smysl.


8 komentářů:

  1. Ty jsi rebelka. Miluji tvé články a souhlasím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :)) Děkuju, těší mě, že se Ti články líbí i že se líbil i tento a jsem i ráda, že máme na ty věci podobný pohled.

      Vymazat
  2. Musím pochválit tenhle článek i tvůj celý blog. Obecně souhlasím s tvým názorem, mnohé se mi už stihlo osvědčit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za pochvalu, vážím si toho. Jsem ráda, že máme podobné poznatky a názory. Taky jsem to už měla možnost otestovat v praxi :) a myslím, že některé body jsou i zásadní, samozřejmě v závislosti na situaci :)

      Vymazat
  3. Skvělý článek. Mně vždycky při řešení průšvihů-a že jich za sebou nemám málo, od opravdu nepěkného rozvodu až po tu tolikrát zmiňovanou šikanu v práci-pomohlo ujasnit si, co vlastně chci a co je třeba to menší zlo, protože někdy prostě už neexistuje dobrý řešení, jen blbý a ještě blbější. A pak prostě seknout (a před tím na to najít odvahu, protože v rozhodujícím momentě je opravdu člověk sám). Tak já jdu teda zas přemýšlet, jak v klidu zareagovat na jeden nepěkný podraz od vlastní krve, ale nechat emoce pod kontrolou je v těhle případech setsakra těžký :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, jsem ráda, že se Ti článek líbil. Ano, někdy to není snadné a někdy ani neexistuje ideální "růžové" řešení, kdy nedojde k žádným "ztrátám".
      Jde nakonec jen o to, aby ty ztráty byly přijatelné, únosné a co nejmenší - jak píšeš - volba mezi větším a menším zlem.

      A k těm ranám od vlastní krve - no, ty bolí nejvíc, protože často dokážou zasáhnout přesněji citlivé místo, než cizí člověk, nehledě na to, že to zabolí a je v tom určitá pachuť zrady, zvláště pokud bereme dotyčného za svého blízkého člověka. V takovou chvíli je těžké držet emoce na uzdě.... nicméně si člověk musí položit otázku, pomůžou divoké emoce nějak zlepšit tuto situaci...?

      Přeju hodně síly a pevné nervy, ať se podaří situaci zvládnout tak nejlíp jak to půjde ;)

      Vymazat
  4. Klobouk dolů! Krásně sepsáno Ivi! Myslím, že přesně tohle jsem teď potřebovala číst, beru si z toho, co potřebuji a vlastně už je to jen vyústěním mých vlastních myšlenek......Sebedůvěra je základ, bohužel nám nebývá dvakrát dána do vínku a sama už jsem zažila tolik situací, kdy jsem si myslela, že není řešení a já to řešení prostě našla - můj mozek lépe řečeno :-). Dokonce jsem zažila i na maloměstě přesně tu situaci troufám si říct téměř psychické lynčování - najednou o mě mluvili úplně cizí lidi a hodnotili můj život, nepravdivé zvěsti se donesly až do mé čerstvě získané práce, kterou jsem nutně potřebovala, protože jsem živila dvě malé děti sama. Nikdo o mém životě nic nevěděl, nicméně všichni měli jasno. Tahle zkušenost mě vyléčila z mé naivity velice, ale ještě pořád zdá se, nějakou hladinu naivity udržuju...už to pomalu končí !-). Děkuju za podnětný článek. Bohužel až příliš často jsem byla vychovávana k pasivitě, což nikam nevede, ale s právem na obranu už necítím bezvýchodnost situací...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za pochvalu, mám velkou radost, že se Ti článek líbil. Sebedůvěra je opravdu základ a vzhledem k tomu, v jakém světě vyrůstáme, v jakém pak žijeme, co nás obklopuje, tak si ji musíme neustále pěstovat jako vzácnou květinu... ;)

      O tom, jak má zejména to české okolí jasno a taky trochu naivní představu, že má právo hodnotit Tebe, Tvůj život, nebo některé aspekty Tvého života, by se daly napsat romány. Nakonec by se nás sešlo asi hodně. Není jiné možnosti, než mít nadhled a brát názory okolí za irelevantní, nebo pokud to člověku vadí příliš, tak využít svého práva na obranu - i zákon jich dává dost.

      S tím okolím se mi vybavuje ještě něco....
      Vzpomínám na jednu naši rodinnou přítelkyni, žije sama s dítětem, u kterého neuvedla nikdy otce (to že studovala a zároveň se starala sama o umírající matku a mladšího sourozence se samozřejmě okolím už nepočítá). Díky tomu, že si dovolila "porušit konvence" přišla tolikrát o práci, že dneska má nakonec vlastní firmu - to jsou ty životní paradoxy. Ale člověka to asi posílí a asi hodně... byl to v blízkém okolí jediný člověk, který mi bezprostředně v těžkém životním okamžiku nabídl pomoc a psychickou vzpruhu jako nikdo a já jsem ji dodneška vděčná.

      Vymazat