Mazaný Králíček

Pravdu a nic než pravdu…. K tomu mi dopomáhej ….

Dneska si dáme malou úvahu o předsevzetí autora blogu. Nejdřív ale čerstvá story z manželského života na úvod.

Začalo to nenápadně. Mojí nevinnou otázkou na pana M.

Já: „Víš, jak mám ten blog mazaný králíček, že?“

Pan M.: „Ano.“

Já: „A chodíš na něj někdy?“

Pan M.: „Ano.“

Já: „Četl jsi tam někdy nějaký článek?“

Pan M.: „Ano.“

Já: „No, a který třeba?“

Pan M.: „Všechny.“

Po pravdě tohle jsem nečekala. Že ten blog vážně poctivě čte. Docela mě to na jednu stranu potěšilo. (A rychle jsem projížděla v duchu články, co jsem tam kde o něm zmínila ;) Při té jeho „poker face“ člověk nikdy neví.  

Mimo jiné to ale byl i jeden z okamžiků, kdy si autor blogu znovu vzpomene na své počáteční předsevzetí (tedy já si na něj vzpomněla), že bude psát vždy otevřeně, upřímně a pravdivě, bez ohledu na to, kdo si to jednou na tom blogu přečte.

Takže slibuji pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhej Bůh. Amen. ;)

Když jsme ale tak tu toho, tak jsem vždycky přemýšlela nad tím, jak Barbara Nesvadbová může mít ještě po tolika letech psaní nějaké kamarádky. Za ty všechny roky, když si vzpomenu, kolik už padlo historek, které se dotýkaly někdy i citlivého soukromí jejich známých, mě překvapuje, že stále přichází další historky i kamarádky. Na jednu stranu můžete pochybovat, že to opravdu je všechno, tak jak píše. Na druhou stranu, já si myslím, že ona je tak skvělá, že s ní asi prostě stále chce spousta žen kamarádit a tak ještě v důchodu nás bude zásobovat historkami ze života různých osob.

Jako čtenář jsem si vždycky myslela (a stále myslím), že jistá osobní odvaha napsat vlastní názor bez ohledu na důsledky, je právě tím kouzlem, které mě volá zpět a znovu k autorům článků, knih nebo blogů. Že právě to je ten hlavní důvod, proč se jako čtenář ráda k někomu vracím. Zejména u blogů to pozoruju opravdu silně.

A ať už to jsou úvahy a témata vážná, kdy se autor nebojí vyjádřit třeba i odlišný názor, nebo třeba jen recenze na produkty, kdy autor blogu napíše na rovinu své pocity a dojmy, nemedituje při tom, zda to poškodí jeho pozici pro další spolupráce a nesnaží se manévrovat, upřímnost je nakonec to jediné, co se cení. Peníze budou – a my nebudem. Všechna sláva – polní tráva. Ale duši, tu máme, každý jen jednu a tak bychom ji neměli jen tak dávat všanc.

Co vy a upřímnost? A nebo co vy a vaši oblíbení autoři čehokoliv psaného? Nějaké tipy?

Povídejte, přehánějte ;)

Děkuji všem za komentáře, každý z nich mi dělá vždycky velkou radost.