neděle 28. prosince 2014

Napodobování jako nejvyšší forma obdivu

Tak tohle je kapku osobnější úvaha. Poslední dny nad tímhle tématem zase přemýšlím. Proč?

Stalo se mi opět něco podobného, co popsaly i holky/ženy ze Sofastars na blogu ZDE. (Nevím, když psaly ten post, zda vycházely i z osobní zkušenosti, ale já vám tedy dnes můžu popsat, jaké to byly pocity v reálu u mě.)

Začalo to už před delším časem. Jednalo se o pracovní záležitost. Budeme tomu říkat obecně projekt, ať se neunavujeme nudnými technickými detaily (a možná ani víc osobních údajů sem psát nechci). Tomu projektu jsem věnovala hodně času, zpracovala ho od první čárky, vytvořila vše, co ho představuje, stálo mě to hodně času, hodně energie a v neposlední řadě i nějaké peníze. Ale čas a energie byly největší položky. Kdybych je chtěla snížit, musím navýšit finanční náklady projektu. Autorská práva ho v jistém rozsahu chrání automaticky, takže nejsem nijak ve stresu. Na druhou stranu to není rozhodně tajná formulka léku na rakovinu, je to záležitost vcelku běžná. Takže se skutečně jedná v závěru jen o ten vložený individuální pohled na věc, moji energii a čas, zpracování.

Jednoho dne mi volala kolegyně z oboru. A nevolala mi proto, aby se slušně zeptala, zda může něco z mého projektu použít ve svůj prospěch. Ne, věta tázací v tomto ohledu nepadla. Přišla věta oznamovací, že si již projekt přesně řečeno „zkopírovala“ a hodlá jej časem použít pro svou práci. Ta razance s jakou to řekla….. to byl asi ten největší šok.

Pak následovala věta tázací, která zněla spíš jako rozkazovací (šok dvě). Dotyčná osoba totiž volala jen proto, abych jí doplnila nějaké informace, které se jí nezdařilo z projektu dohledat. Chtěla mít údajně vše pěkně přehledně do poslední tečky. To je od ní milé, že v tom kopírování je tak zodpovědně důsledná, že ;)

Není to určitě osoba zlá, známe se už pár let. Je možná rázná, odhodlaná, ale není zlá. Je to takový roztomilý buldozer. Jí vůbec zkrátka nedocházelo, že by porušila autorská práva a že je to i tak trochu nezdvořilé, byť se osobně známe, využít můj výtvor ke svému pracovnímu prospěchu. Asi si neuvědomila, že tvorba trvala déle, než to „kopírování“. Nuž, jsem zvyklá domluvit se i ďáblem, takže jsem ji klidně upozornila, že nejen můj projekt, ale i jiné projekty, které v rozhovoru vzpomněla, jsou určitým způsobem chráněny a mohlo by to vést k nepříjemným komplikacím. Patrně by nemuseli být ostatní (cizí lidé) tak „nad věcí“ a ihned by ji tvrdě vyčinili, jak by to zjistili (a zjistili by to, to mi věřte).

Něžně jsem pohovořila o tom, že existuje rozdíl mezi inspirací a prostým kopírováním. Jistě jsou věci, které jsou obecné, jsou věci u kterých dnes ani nelze říct, zda bylo první vejce či slepice, a věci na které má prvotní patent jen pánbůh, Budha či matka příroda (či někdo takový), ale pakliže jsou přidány věci, které jsou čistě myšlenkou autora a společně pak tvoří naprosto kompaktní výsledek, ať už je to projekt, či jiný třeba i hmotný produkt, je inspirace, přesněji kopírování nad cca 50% a více už opravdu vcelku nevhodné (dost nevhodné je to přesněji ve chvíli, kdy na první pohled jsou oba snadno zaměnitelné a člověk/zákazník  si je snadno splete). Nemám obecně ráda matení zákazníka. Nesnáším, když obchodní řetězce mají snadno zaměnitelný obal svých privátních výrobků s obaly úspěšných produktů jiného výrobce. Vím, jaký problém to zejména pro starší lidi představuje.

Ale zpět k projektu - je potřeba si také uvědomit, že i ty informace, které jsou obecné a dostupné (tedy není to žádné státní tajemství), musel někde autor zkopírovaného původního projektu získat (ať už ve škole, či při samostudiu, na školení, praxí, vlastním soukromým zkoumáním a zpravidla ho stály čas, energii a peníze), musel je ucelit, zformulovat a zakomponovat do celku a přidat velký kus sebe sama k tomu, aby výsledek vypadal, tak jak vypadá.

Jestli čekáte, že po této klidné debatě přišel zlom v podobě prozření, že to není minimálně slušné, když už ne přímo nelegální v jistých bodech, tak jste stejní optimisté jako já …. Nebo spíš snílci ;) Tedy já byla snílek do minulého týdne. Před pár dny jsme měly shodou okolností další rozhovor a já definitivně pochopila, že ona osůbka naopak nepochopila dosud vůbec nic.

Není to poprvé, co se mi něco takového stalo, není to ani naposled, což už vím. V práci mě to ale začíná unavovat….. Asi stárnu…… ;)
Na škole jsem nikdy nebyla na to nějak háklivá, když si někdo půjčil můj projekt či nápad. Asi tenkrát přemíra kreativity, nebo spíš dostatek volného času či co…. ;)

V oblasti inspirace přišly i situace kuriózní, kdy s některými kamarádkami jsme měly dost podobný šatník, jejich nákupy byly stejné víc jak v cca 80%. Znáte to asi taky - koupíte a druhý den se kamarádka automaticky ptá na obchod, na značku, na cenu. Nevadilo mi to, vždyť napodobování je nejvyšší formou obdivu, ale třeba oblečení na party jsme si pak radši volávaly, kdo jde v čem, ať tam nedorazíme jak dvojčata.

Dodnes se směju, když si vzpomenu, jak si jedna kamarádka koupila nárazově komplet jeden můj oblíbený „outfit“ i ve stejných barvách a včetně doplňků a dala fotku na FB.  No, tím, že měla v tu chvíli už i stejný účes a barvu vlasů, na tváři stejné sluneční brýle, tak to bylo snad i kapku divné ;) Už tak si nás někteří pletli. Ale tak v té době jsem měla ještě další dvě dost regulérní „dvojčata“, takže co už ;) Ještě že stárnu, takže už rozhodně nejsem nějak zajímavá a taky se pohybuju dnes spíš mezi muži :D

Abych to ale doplnila - vůbec mi nevadí, když se kamarádky inspirují, naopak mě to těší, ale když už dochází k záměně osob, nese to se sebou i komplikace, jakože vás mají za TU, která se minulý pátek v tanečním klubu zlila pod obraz a pak souložila s nějakým klukem na parkovišti (jo, některé moje kamarádky byly pořádné divošky ;). A tato fajn des-informace pak doputuje k vašemu  partnerovi skrze jeho věrné kamarády. K partnerovi, kterému jste řekly, že budete doma. To se pak dost blbě vysvětluje, trvalo to tenkrát celé dva měsíce, než se vše vysvětlilo… A takových situací bylo… To je kapku otravné. Nemám ráda, když si mě lidé pletou, zaměňují s jinou osobou.

Zdaleka jsem to celé ale ještě nedotáhla tak daleko jako jedna moje starší známá, podle které si sousedka již několik let kupuje vybavení do domácnosti, téměř všechno oblečení, barví si stejně vlasy, má stejný střih, nosí i stejná pyžama…takové „tiché zbožňování“ …. ;)

Moji zatím nejzvláštnější zkušeností v oblasti inspirace byla kamarádka, která se rozhodla převzít snad můj život? Sama dodnes nevím.

Nejprve to zkusila s mojí prací (zdála se jí tehdy skvělá), kdybych neměla pana M., tak patrně dneska už žádnou práci nemám a žebrám možná někde o suchý chleba….? Pan M. je totiž duchapřítomný a není zdaleka tak důvěřivý jako já. Když to tedy s prací nevyšlo, převzala moje další plány do budoucna, se kterými jsem se jí svěřila. Vrhla se do jejich realizace naplno. To by tak divné nebylo a naopak by mě potěšilo, že máme opět něco společného, ale ona dala té mojí variantě přednost dokonce před vlastními sny (a v tom je právě ta podstata věci). Sny, které měla na dosah, které by její život vylepšily o několik levelů a ona to věděla, o kterých spoustu let mluvila jako o něčem, co ji moc láká, po čem skutečně touží, co si tak moc přála, to vše vyměnila za něco, co jí nebylo vůbec blízké a celé roky na tom neviděla nic dobrého. To její rozhodnutí jsem dlouho nechápala.

Pochopila jsem to vše až za delší čas a ve chvíli, kdy mi to vysvětlila ona sama. Byla jen velmi nešťastná, z toho jak si nakonec zařídila možná trochu unáhleně život. A uvěřila, že takhle by mohla být prostě konečně šťastná……šťastná jako já…… (nevím, kde se v lidech obecně berou dvě věci a naprosto mě to fascinuje  - první je pocit, že žiju na růžovém obláčku v ráji a druhý je, že moje osoba, život a jeho aspekty jsou tak zajímavé, že po nich ostatní tak touží). Já sama sebe vidím jako běžnou a velmi nenápadnou bytost ….

No, nic …. Zpět k tématu….

Já té mojí kamarádce ale na druhou stranu možná i rozumím (i když stále to logiku má trochu na palici)………. kdysi jsme stály prakticky na stejné startovací čáře, můj život byl ale pak mnoho dalších let jedna velká turbulence a v mnoha bodech spíš dost postavený na hlavu, její byl spíš klasický. Jasný časový plán, který se jí zdařilo dodržet – znáte to - studium, práce, přítel, auto, svatba, první dovolená (ne v Jugoslávii), hypotéka, jedno dítě, druhé dítě, vše odškrtnuto jako splněno, řádně a v termínu tomu určeném…..  No, mně tyhle časové plány moc nejdou, vlastně mi nejdou vůbec, já žiju dost intuitivně, což je hezké slovo pro to, že mi občas hrábne a přetočím si život nohama vzhůru, jako asi abych se nenudila či co ;)

Tam kde je obyčejný člověk opatrný, tam já postrádám pud sebezáchovy, tam kde běžný člověk jede více méně podle „běžného časového plánu po obecné ose“, já dělám zlomová rozhodnutí, které nechápe občas vůbec nikdo, a beru věci oklikou.  Občas podle hesla – vezmeme to zkratkou – je to sice dál, ale za to horší cesta. Nebo taky proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě. (Vidíte, že já rozhodně nejsem tím pravým vzorem hodným k následování). Jenže na druhou stranu každá zatáčka, každý kopeček v té cestě má nakonec nějaký smysl. Ono se to jednoho dne zúročí. Prostě najednou jsou i pěkné dny, dokonce i hodně pěkné dny. Možná co tě nezabije – to tě posílí. A taky je to o vnitřním nastavení člověka, což jsem zmiňovala i ZDE v článku o knize, která popisuje život v KLDR. Štěstí, resp. schopnost být šťastný má každý svým způsobem v sobě. Někdo nebude šťastný, ani kdyby se mu splnily všechna tajná přání.

Problém nastává hlavně ve chvíli, kdy lidé, kteří šli po té rovné cestě a přesně dle časového rozvrhu, hezky disciplinovaně (to mi taky nejde), jsou někdy zklamaní (a pěkně naštvaní), neb se jim zdá, že jste vy možná dál než oni, což je divné, nepřípustné, nelogické. Zlobí se na osud, že je nespravedlivý. A nakonec se ve svém vzteku a smutku rozhodnou vzít vám mapu pro další pochod a jít podle ní. Doufají, že je dovede do ráje.

Žel bohu, ráj zatím v dohlednu. Fáze totální nasranosti se dostaví ve chvíli, kdy zjistí, že původní majitel mapky dávno utíká vesele jinou cestou, tak jak je mu to vlastní. A oni se lopotí na cestě, která je nebaví, je trnitá a nezajímavá a hlavně víc jim bere, než dává a tak trochu v jejich případě ani nikam nevede, protože ráj si představují jinak. No, tak v téhle fázi momentálně končíme. Asi mi něco z těch školních let zůstalo, schopnost vymyslet další varianty, nezlobit se, že někdo se inspiruje mými nápady a jít dál a třeba i jinudy. Ať už je ta inspirace u druhé strany sebevětší.

Proto se nezlobím ….. Je to zkrátka pryč.

Ale nemám ráda, když mi lidé lžou. A tohle se bez lhaní neobešlo. 
A taky nemám ráda, když lidé kopírují nápady, bez sebemenší snahy tam vložit něco ze sebe sama a ještě mě kvůli tomu zdržují. Když vydělávají na dřině jiného člověka. A taky nemám ráda, když jsou jako buldozer, který se na vás valí a myslí si, že hrubá síla zvítězí. Je to hloupé, krátkozraké a naivní.

Nevadí mi ale vůbec inspirace jako taková a těší mě, když inspiruju jiné, ale míra nezaměnitelnosti, míra jisté originality nechť je, prosím, zachována v každém případě.

Tohle není post o tom, které to tvářenkové srdíčko je lepší a které bych si koupila, což teď hýbe holčičími blogy. Tohle je úvaha o hlavně tom, že jsem celou dobu na škole nedávala žádný význam slovům své oblíbené profesorky, že největším bohatstvím člověka je jeho know-how a že se svojí přehnaně přátelskou a flegmatickou povahou a vůbec přístupem k této věci se budu v praxi hodně divit……. Měla pravdu. Divím se…. Tedy občas….

Vidím v lidech spíš to lepší a tak mě někdy ty buldozery, které jedou čistě na zisk, dost překvapí…..

Ale ono se to divení nevyhne ani jiným, ani těm, kteří jsou teď tak hrozně moc tolerantní k té vysoké míře inspirace a omlouvají to všemi možnými způsoby. Respektuji, že každý máme omezené finanční možnosti a já taky byla chudý student, ale říkat, že je to naprosto v pořádku… to mi přijde kapku mimo.

Řekla bych to asi tak, ohromně tolerantní a nad věcí je člověk do té doby, než někdo jiný pěkně vydělá na tom, že kompletně zkopíruje bez svolení jeho nápad, věc či projekt, na kterém se dotyčný tolerantní člověk pořádně nadřel, vrazil do toho svůj čas, peníze, kopu energie a nakonec mu zbude jen…. Co vlastně? Soudy, hádky, bránit se, že je to JEHO? Ne, přátele, zbude mu jen BEZMOC, protože tenhle boj za pravdu je marný, je to zbytečná ztráta energie jedince (či jedné firmy) a výsledek beztak nakonec není takový, jaký by si člověk přál.

Kopírování srdíček či jiné podobné praktiky z nikoho Jánošíka nedělá.

Máte podobnou zkušenost s tím, že někoho inspirujete až do nejmenších detailů? Nebo jste (zatím) tolerantní? ;)


Děkuji všem za komentáře, dělají mi vždycky velkou radost ;)

4 komentáře:

  1. Tohle je naprosto skvělý článek a taky jsem se tam našla. Jsem středoškolský student a moje domácí úkoly, úvahy, eseje, referáty jsou často kopírovány, v lepším případě slouží pouze jako inspirace. Snažím se s tím bojovat, protože jsou kolem me lidé, co mě maji radi a nejradši by me pretahli něčím po hlavě, abych se probrala a nebyla na všechny tak hodná a nenechala se zneužívat..
    A s tou inspiraci snu jsem se taky setkala.. Jsem hodně ambiciózní a cílevědomy jedinec, mam hromadu snu a nakreslenou svou cestu.. Také jsem se svěřila a jedna kamarádka ma najednou totožné sny.. Dela stejne veci jako ja..
    A ja se příznam, ze s timhle svadim uvnitř sebe obrovský boj.. Že ona jde mou cestou..

    Krásny článek, Iwi!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Domi, jsem ráda, že se Ti článek líbil, děkuju ;)
      Taky Ti rozumím, že to není úplně příjemné, protože byť to omlouváme, neb asi obě máme lidi rády, tak prostě tušíme, že ty druhé k podobným "divným" krokům nevedou jen čistě přátelské pohnutky. Alespoň u mě to tak bylo, jak se nakonec bohužel ukázalo.
      Můžu k tomu říct jedno, nenech se tím trápit, z vlastní zkušenosti můžu říct, že Tvůj smutek, bolest a oslabení je často tím přidaným benefitem, po kterém takoví lidé touží (a slídí), hlavně v okamžiku, kdy jim sen nepřinesl toužený pocit štěstí. Oni mají radost z toho, že Tě konečně zpomalí či nejlépe setnou. Nenech tu záležitost ani toho člověka, aby Tě obíral o čas a energii, kteréžto můžeš využít naplno líp jiným způsobem než tímto trápením sebe.
      V závěru to totiž celé nic neznamená, ať se snaží jakkoliv, Ty jsi originál, máš své plusy, jedinečnost, na které můžeš stavět, ať už nakonec realizujete obě stejný sen, nebo se rozhodneš pro jiný.
      Budu Ti moc držet pěstičky, aby se Ti dařilo a hlavně aby Ti to neodčerpávalo jakýmkoliv způsobem sílu ;)


      Vymazat
  2. Skvěle jsi to napsala, úplně mi mluvíš z duše :)

    OdpovědětVymazat