Mazaný Králíček

Největší trápení jsou často tichá

Nedávno se zase někde na těch internetech strhla debata na téma, jak kdo má těžký život. Což je samo o sobě vcelku na hlavu, protože jen my sami víme, čím jsme skutečně prošli či procházíme, ale předávat to světu jako obecnou nic neříkající slepeninu asi moc hluboký význam pro běh událostí světa stejně nemá. Ale tak budiž, když už máme ty internety… a milujeme sdílení už od pravěku ;)

Vím, že to není snadné a občas trvá dlouho, než se smíříme s tím, že některé kapitoly v knize našeho života nejsou napsány, tak jak bychom si přáli a ani tak, jak by byly napsány v normálním světě. Na druhou stranu - těžké to měla v životě spousta lidí. Někdo víc, někdo míň. A s někým bych neměnila ani za zlaté tele. Ale ať už je ta míra trápení jakákoliv, nikdo nás příliš dlouho za to omlouvat stejně v běžném životě nebude. A přijde čas, kdy musíme fungovat jako ostatní a žádné jednání v rukavičkách od okolí už nehrozí.

Což se teď i nabízí mimo jiné jako další otázka u Hosta. Protože jednat s dítětem, které je v pubertě, je jedna věc. Jednat s dítětem, které je v pubertě a prožilo nedávno takovou těžkou životní ránu, je další věc a jednat s dítětem, které je v pubertě, zažilo těžkou životní ránu a od toho okamžiku je vše podle něj, protože, ten kdo držel pevně otěže nějaké výchovy a určoval hranice, tak je nenávratně pryč a my ostatní, celý život tak nedůslední, teď navíc chodíme kolem něj po špičkách a přehlížíme, tolerujeme, neustále ustupujeme, protože se mu přece stala taková zlá věc.

Myslím, že mu tím ale vlastně hodně ubližujeme, když v rámci smutku jsme si z něj udělaly (hlavně my ženy) pupek světa. Mám ho sice vážně moc a moc ráda, ale realisticky musím uznat, že je samozřejmě  dost velký a taky dost chytrý a taky ve „správném“ věku, aby si rychle uměl dát dvě a dvě dohromady a zorganizoval si během té krátké doby vcelku pohodlný život, kdy kompromis spočívá v tom, že on řekne, po čem touží a ostatní se buď nechtějí rozčilovat, nebo mu i rádi uhnou, ať je to jakékoliv přání, protože přece to má těžké…

A vím, že bych mu já sama některé věci netolerovala za běžného stavu a už vůbec bych to takhle tiše nepřecházela u svého dítěte, protože myslím, že nějaké hranice by být měly.

Takže na rovinu říkám, že hledám odborníka, s kterým bych se mohla poradit o této specifické situaci. Na druhou stranu, jak víte, nejsem jeho rodič a navíc on je už v tom podivném věku, kdy už nic moc beztak nezachráníte a vlastně to můžete jen víc pokazit.

Jen se děsím jednou té tvrdé lekce, jakou mu okolí nadělí, protože cizí lidé ho nebudou donekonečna omlouvat jako my, nebo mu ustupovat.

Ale ať se vrátíme k těm životopisům na netu, které popisují ty „malé-velké“ osobní tragédie…

Občas člověk má zkrátka potřebu demonstrovat, co všechno zvládá, nebo nezvládá. Těžko říct, co k tomu vede – možná pocit, že se mu uleví, když se svěří. A asi na tom není nic špatného, dneska se díky sociálním sítím maže ten rozdíl, že se svěříte nejlepší kamarádce, nebo X virtuálním kámošům. Takže asi ano, i tohle je cesta. (Nepočítají se sem samozřejmě texty, které mají hlubší myšlenky a mohou opravdu někomu pomoct a poskytnout informace o konkrétním problému, ať už to je nějaká závislost, nemoc nebo podobně.)

Horší je, když k takovým ventilacím vedou spíš pohnutky jako snaha získat si pozornost a soucit okolí, nebo obdiv a nakrmit své ego. Potřeba vyzdvihnout se kapku nad ostatní smrtelníky a ukázat jim, že my jsme lepší, protože jsme zvládli tolik.

Na těch internetech se ty pohnutky těžko odhadují, pamatujte, že na net každý pustí jen to, co se mu hodí do krámu a tak vás často spolehlivě vede po cestičce, jaký obrázek si o něm máte nakonec vytvořit. Nelze říct, že někoho skutečně znáte, když ho znáte jen přes net.

Na druhou stranu, v běžném životě mě lidi taky umí stále ještě překvapit a ne vždy v tom dobrém, takže na tom všem zase tolik nesejde. A ani na netu nejsou lidé horší, než v realitě – i tady jsou fajn lidé, s kterými vás nakonec spojí překvapivě hodně věcí, zájmů a názorů, a i na netu potkáte pitomce, stejně jako třeba cestou do supermarketu.

Jednu věc mě ale reálný život naučil. Že skutečná velká trápení jsou tichá. O takových se málokdy píšou články, nebo statusy na FB. Lidé o nich nemluví. Ani když se to děje, ani později. A když už, tak zcela výjimečně.

Mnohokrát za život jsem slyšela někoho říct (nebo četla), že třeba jeho rodina stojí slušně řečeno za houby, že táta pije a matce je ukradený. Taky, že partner má bokovku, nebo že jsou v rozvodovém řízení. Nebo že nejlepší přítel ho zradil. A taky že mu zkrachovala firma, obchodní partneři ho podrazili a on splácí miliony, nebo že už dva roky hledá zoufale práci, která ho uživí a stále nic. A že  jeho děti mají anorexii, nebo berou drogy. Zdálo by se žádná tabu…

Je ale jedna oblast, kde se často mlčí (ale ne vždy), protože věta, která definuje podstatu věci, se vyslovuje těžko. A tou větou je: „Mám strach o svůj život.“ (Případně sem spadá ještě kategorie „Mám strach o život blízkého člověka.“)

Potkala jsem takových lidí několik, a i když příčiny toho strachu byly různé, všichni měli tu zvláštní uzavřenost společnou…

A ať už to je smrtelně vážná choroba, se kterou se snaží ještě bojovat, nebo je to týrané dítě, nebo má dotyčný za zády „svého střelce, který mu ve tmě dýchá za krk“, je to vcelku jedno.

V každé ze jmenovaných oblastí se určitě najdou výjimky, které ventilují své pocity i přes ty internety. Přesto je to jen malý zlomek z celkového počtu.

U nemoci se lidé totiž často bojí, že je okolí buď odepíše, nebo začne slepě litovat, ale nakonec zůstanou stejně všem ukradení. Dítě, zvlášť to týrané hledá jen těžko znovu důvěru k lidem a vůbec k okolnímu světu a svědci nejsou blázni a zbytečně neriskují, protože ono ochrana svědků v ČR má zkrátka do té americké opravdu hodně daleko.

Tihle všichni lidé se zkrátka nepotřebují camrat (chválit), čím si prošli či procházejí.

Takové příběhy jsou opravdu často dost silné a možná i zajímavé a snad i inspirativní, ale přesto si je jen tak nepřečtete. Protože je snadnější napsat, že táta prohrál barák v automatech a tak dětství bylo na prd, než že moje maminka mě kdysi málem utýrala k smrti…

A někdy je ten boj tak tichý, že to netuší ani blízké okolí. A netuší ho ve chvíli velké bitvy a neví o něm ani po letech. Díky čemuž pak občas vznikají i situace, které se jen hemží černým humorem. Ale nechci vás tu dneska zasypávat veselými historkami „z natáčení“.

A ještě jednu věc mají společnou, když jsem se těch lidí kdysi ptala, jak je to možné, že okolí netuší, co se děje, tak všichni odpověděli, bez ohledu na ten prvotní důvod strachu, stejně – předstírám obyčejný život. Život, v kterém je vše na první pohled normální a v pořádku. Což je nakonec i jejich recept na přežití a na to, aby si člověk z toho všeho nezbláznil.

A tak příště i v běžném životě, když někde narazíte na něčí příliš hlasité krmení vlastního ega, zkuste spíš zapátrat po tom tichém a obyčejném, možná trochu uzavřeném člověku. Možná se za jeho mlčením skrývá daleko zajímavější příběh…

A co vy? Komu byste se nakonec svěřili, že toužíte žít? A svěřili byste se? ;)

Vaše Iwi

PS: Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mě potěší ;)