Recept na šťastný vztah aneb pozdrav z Marsu

Dáme si jednu takovou úvahu na téma vztahy. Dneska to alespoň tady nechci brát příliš vážně, když ta realita vážná je i tak dost, takže snad bude místy zřejmá ta lehká nadsázka a humor a přesto nezanikne jádro věci.

Než se do toho pustím, tak vás chci upozornit, že v žádném případě neházím do jednoho pytle globálně všechno a všechny (myslím, že už se tady tak nějak na králíkovi známe, ne? ;)

Dnešní úvaha je výsledkem toho, že se to v mém „mikro-vesmíru“ nějak sešlo a já budu psát tedy jen o tom aktuálním kolem. Tak si to případně neberte snad osobně (jen v případě, že se mnou chodíte na pivo).  Jsem si dobře vědoma, že lidé jsou různí, že existují chytré ženy a chlapi zmetci a vůbec tisíc důvodů, proč se lidé rozchází. A rozhodně nechci nikoho soudit, nebo to zlehčovat a navíc osobně jsem u mnoha věcí nebyla. Nejsem sice zastáncem pořekadla, že pravda je někde uprostřed, protože často to tak opravdu není a tohle „zažité lidové moudro“ nakonec často shazuje závažnost situace a to nejen ohledně rozchodů. Ale život je zkrátka víc spletitá záležitost, než jde nacpat do jednoho článku.

Už jsem to tady kdysi nakousla, že kolem nás nějaký ten čas zuří rozvodové a rozchodové bouře, taky kolem nás zuří další tsunami baby boomu, ale musím přiznat, že ty rozchody jsou mi osobně tedy kapku sympatičtější v tom, že na rozdíl od hnízdilů, ti „nově singl“ mají čas s vámi chodit na pivo. (Samozřejmě, že je to potřeba brát trochu s humorem. Nikomu rozvod nepřeju, ale snad si rozumíme.)

Mám pocit, že od určitého věku, je už tak nějak jedno (až na ty poplatky), zda se lidé rozchází či rozvádí. Když je totiž spojuje společné bydlení, nejlépe ještě zatížené hypotékou a k tomu si ti dva stihli pořídit více než jednoho psa, tedy mají i nějaké to dítě/ děti, tak to pak není nikdy úplně snadné. Chce to pevné nervy.

V jednom vtipu se říká, že ženy přichází jako vánek a odchází jako vichřice… berou se sebou auta, domy…

Nemám teď úplně ten dojem, spíš naopak (a naopak je tady víc věcí, než jen majetkové vyrovnání), některé ty ženy si nevzaly dokonce ani ty děti. Zkrátka jen sbalily pár hadříků a šly za hlasem svého…. No, srdce to asi úplně nebylo, ale jistý tělesný orgán určitě… Na druhou stranu - každý má své potřeby a priority a kdo jsme my ostatní? – Abychom určovali, zda je to správné, horší, lepší?

Takže tak…

I když jsem příznivcem střídavé péče a nevidím nic špatného na tom, že dítě třeba převážně žije u otce, tak přece jen myslím, že do okamžiku jeho samostatnosti a dospělosti by se stále měli starat o jeho blaho lidé dva – otec i matka. Zcela a naprosto opustit dítě, se mi zdá bez rozdílu pohlaví, přece jen takové zvláštní. A to už musí být fakt asi situace.

Nicméně pojďme k tomu nově získanému rozvodovému bonusu – více čas chodit na pivo. Z mé strany tedy je to dost silné označení „chodit na pivo“, protože já chodím vcelku málo, neb jsem líná ;) A tak nakonec jedu autem a cucám minerálku. Nebo „touha“ po alkoholu a lenost jsou do kupy silnější než moje „lakomé já“ a jedu mojí MHD (čti taxíkem). Zkrátka se ve mně často odehrává takový souboj neřestí, proč si to nepřiznat? Nakonec já mám své „špatné já“ docela ráda, zdá se mi, že mi dává takovou lidštější tvář ;)

Vzhledem k tomu, že touhle mojí MHD jezdím už řadu let, máme s místními taxikáři vcelku pěkný a důvěrný vztah, nevylučuju, že občas asi věděli o mém soukromí víc než já sama ;)

Takže teď máme s kamarády nejen ještě víc času na pivo, ale taky dost často poslouchám o tom, jak to vypadá, když se rozpadne vztah. Myslím ten „dospělý vztah“, kde už jsou ty auta, domy, děcka a psi… A musím říct, že z jedné strany mi to přijde až mrazivé ohledně následků a psychického záběru a z druhé naprosto celé k nepochopení.

(Vždycky se u filmů divím, jestli jsme my ženské tak hloupé i v běžném životě, ale teď mám trochu deprese z toho, že to je tady snad ještě horší.) Nejde mluvit samozřejmě za všechny. Znám spoustu inteligentních žen, ale některé věci mi i tak berou dech. Teď opravdu píšu jen tak ty aktuální postřehy z mého mikrosvěta (a pevně věřím, že světové trendy jdou v tomhle jinou cestou…)

Samozřejmě, že ti chlapi to nesou tak nějak víc s humorem aspoň na oko, byť je to humor cynický a hlavně maskovací. Uvnitř se trápí, což se projeví na baru zhruba po třetím kousku.

Před časem jsem mluvila s mým dlouholetým kamarádem, vím, že to u nich vypadalo prakticky na svatbu, takže jsem lehce zavtipkovala, jestli už je ženatý, že by se s tím neměl moc courat, neb už se mu taky blíží „datum spotřeby“. (Ano – ptala jsem se, bydlíme od sebe daleko, a taky nečekám, že by mi poslal případné svatební oznámení, protože bývalky, milenky a kamarádky se na svatbu zásadně nezvou, neboť to pak vytváří zvláštní energetické pole mezi novomanželi a onou „podezřelou“ a samozřejmě všímavou tchýní). Já samozřejmě patřím jen do té třetí kategorie, ale úplně to stačí na vytvoření „svatebního bermudského trojúhelníku“.

No, kamarád ženatý zatím není. Zchladil můj „ostrovtip“ informací, že je týden po rozchodu a tak spíš se zrovna, cituji: „Rozkoukávám se, jaké je zboží na trhu. A tím zbožím myslím ženské, přece jen vím, že jsi blondýna, tak aby bylo jasno.“ (On policajt, já blondýna – půlka našich společných zážitků vypadá jako bychom opisovali Trnky-brnky.)

Možná by v tom všem i nějaký člověk mohl vidět určitou symboliku, protože zásadně si voláme nebo píšeme vždy těsně po rozchodu, po téměř dvaceti letech je to vcelku zajímavě se opakující úkaz  – ale pozor - nevolá ten, co se rozešel, ale naopak. Telepatie, přátelé! ;) Protože po každém takovém rozchodu a našem následném telefonu přichází čas „zapít“ události života. A následuje akce s velkým „A“. Z té poslední si můžu gratulovat, že jsem se vrátila živá a zdravá. Stálo mě to jeden pád do dvoumetrové jámy ve tmě, podala jsem doslova nadživotní fyzické výkony (neuvěřitelné, co udělá adrenalin) a zvládla s menší výpomocí orientační běh na 30 km ve tmě uprostřed záplavové oblasti (a o tom alkoholu v krvi se už nebudeme ani bavit, ano). Ve světle této zkušenosti vám nemohu na podobné akce rozhodně doporučit speciální posilovací boty, neb se pak dva dny nedoplazíte pomalu ani na WC. Někdy vám třeba napíšu detaily téhle story, věřím, že nic nepobaví tak, jako cizí neštěstí ;) Policajt ten orientační noční běh šel ještě oklikou a v žabkách ;)

Ale tak pojďme k rozboru rozchodů.

Jako kamarádka jsem si zvykla, že musím často vyslechnout všechny strany (a nejlépe i tchýni) a pro jistotu několikrát, tak nějak jsem ale poslední dobou řízením náhody častěji na straně těch mužů. A jsem na jejich straně nejvíc ve chvíli, když slyším argumenty žen. Všechny totiž končí stejným důvodem a já jsem z toho úplně vedle, asi možná i víc než ti chlapi. Mám pocit, že to je nějaká epidemie, či co…

Na posledním psychologickém sezení, tedy nad půllitrem piva, jsme s kamarádem došli až na jádro pudla, kdy už jsme to opravdu rozebrali zleva i zprava snad 100x.

S nadějí v hlase se totiž zeptal, co té jeho ženské teda sakra vadí? (Úplně nevím, co ho vedlo k domněnce, že mu můžu dát nějakou přínosnou odpověď, jestli snad fakt, že když jsem žena, tak vím, co se jiné ženě honí hlavou…)

Ale nakonec jsme to rozlouskli a pak že jen ve víně je pravda ;)

Faktem je, že nejen ta jeho, ale všechny ženy z dnešního příběhu mají jeden sen, přesněji životní cíl - že svého partnera změní, nebo přesněji, že jejich partner se kvůli nim změní. Že ho nenápadně převychovají.

A to se nestalo.  

Upřímně přiznávám, že jsem si fakt myslela, že ženy na tohle už ve vztazích nevěří…

Samozřejmě jsme se dostali jako už tradičně taky k rozboru mého manželství. Nečekejte, že když sedíte uprostřed bouře klidně jako dědeček hříbeček, že nejste podezřelí a nebudete podrobení výzkumu a výslechu ostatních.

Možná snad kamarád doufal i v objev toho zázračného receptu na šťastný vztah.

Na rovinu – nic takového podle mě neexistuje a to jsem mu taky řekla. Takové ty řeči o toleranci a podobně … No, já nevím, ono to může být někdy dost zavádějící, když vám u toho „tolerování“ tečou tiše nervy dvacet let, tak to fakt asi není ono, byť po sobě talíře neházíte.

Já zastávám teorii, že buď to jde, nebo nejde, a když to nejde, pak je lepší jít jinam, kde to možná půjde.

Co ale moc nechápu, tak je přístup, že si vyberu za partnera někoho, kdo mi nevyhovuje s vidinou, že si ho jednoduše předělám k obrazu svému.

No, ….

Ještě bych se tady asi pozastavila. Já totiž nemyslím, že dojem mých kamarádů ohledně mého manželství je přesný. Jsem spokojená, to ano, divoce šťastná každý den? Ne. Na to nemám ani povahu. Já osobně nechápu ten dnešní trend touhy po každodenním štěstí. Štěstí je stav euforie, je to to jako hodně sladký čokoládový dort, který si občas ráda dám, ale snídat ho sedm dní v týdnu fakt nemusím (a ani nechci.) Stačí mi spokojenost, zkrátka být v pohodě, mít ale omlácené čelo o strop, neb skáču radostí tři metry, tak to fakt nemusím.

A samozřejmě i u mě jsou okamžiky, kdy mi doslova tečou nervy. Taky si i po letech manželství myslím, že kompromis je něco jako sprosté slovo, je to synonymum pro situaci „když ne já, tak ty taky ne“.

Přesto poměr spokojenosti a nasranosti je u mě tak cca 80:20, což se mi zatím jeví jako vcelku dobré. Ale taky nad tím nebudu víc dumat, neb mám pocit, že když má člověk hodně času na přemýšlení, tak jen vymýšlí blbosti…

Dost zásadní taky je, že nemám žádná velká očekávání. Neznamená to, že nechci od života vůbec nic, ale že nečekám, že partnera převychovám a jestli budu někdy cítit potřebu někoho převychovat, tak si pořídím psa. Což pramení z mé lenosti a taky z určitého odporu být na někomu a na něčem příliš závislá.  

A pak taky pro úplnost - já si na partnera ze zásady nestěžuju. Nedělám to ani tak z důvodu, že bych byla dokonalý charakter, ale asi spíš taky i z lenosti. I když si myslím, že „špinavé prádlo se na veřejnosti nepere“,

Dokážu sice pochopit, že někomu ujedou nervy a že toho má už plné zuby a musí to ven… a nesoudím to.  Ale ve výsledku si myslím, že to člověku nepomůže. Jistě, přinese vám to chvilkovou úlevu, když se člověk svěří, ale nikdo z těch, kdo poslouchal, tak nepůjde nic aktivně řešit. Jsme dospělí a tak je čistě na nás, abychom si věci srovnali… (A jestli vás ve chvíli výlevu poslouchala nějaká „maskovaná svině“, tak jste si možná ještě těch problémů přidali, protože ve chvíli, kdy něco vypustí člověk z úst, tak ta slova už žijí vlastním životem a autor na jejich osud a cesty nemá moc vliv). Což platí obecně, nejen o stížnostech na partnera.

Takhle hezky jsem to rozebrala i s mými kamarády, jak já to tedy mám v tom manželství. Jeden konstatoval, že jsem asi spadla z Marsu a ten druhý mi sdělil na rovinu, že jsem divná a tohle u mě nemůžu už omluvit ani tím, že jsem blondýna.

A asi jsem divná….  protože jsem se nedlouho po těchto debatách vracela večer z jednoho jednání, všichni přítomní jsme pospíchali domů, jen jeden muž vyšel v klidu ven, zapálil si cigaretu a díval se tiše na nebe. Já samozřejmě „nevýprava a coural veliký“ jsem se táhla jako poslední a tak jsme se nakonec trošku zapovídali. A skončili u toho, že nepospíchá domů, protože má doma tichou domácnost, neb jeho žena doufala, že se kvůli ní změní a dosud se tak nestalo a tak se snaží touhle metodou jeho změnu (převýchovu) urychlit. A snaží se o to už bez mála 20 let…

Já nemohla skrýt svůj údiv, takže jsem možná debatu dotáhla kapku dál, než je v rámci společenské konverzace vhodné, ale nedalo mi to…

No, neřekl mi na můj postoj nic… ale díval se na mě, jakože jsem fakt divná… A nebo z Marsu… ;) A přitom já jsem jen líná, lakomá a povrchní a ještě k tomu blondýna ;)

Vztahy jako takové jsou věc složitá, to, že to někomu klape a jinému ne je nakonec často dílem štěstí a náhody, že si to zkrátka sedne… Něco jako opravdu universální recept na spokojený vztah ani dle mého názoru neexistuje.

Co ale určitě existuje, tak je návod na spokojený rozchod a tím je slušnost, jenže ta musí být na obou stranách a to je často nedosažitelný cíl, neb do věci vstoupí emoce a je to v troubě….

Takže přeju vám všem vztahy v pohodě, případně rozchody v klidu a hezké blížící se jaro;)

Napište mi, co vy a tohle téma? ;)

Budu se těšit na vaše milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost. Děkuju.

Vaše Iwi

PS: Pro dnešní článek jsem vybrala jen dva kamarády z toho důvodu, že u nich se dá ještě najít aspoň nějaký ten záchvěv černého humoru, u ostatních příběhů, které se tu odehrávají je to natolik silné, smutné a dramatické, že se mi o tom ani nechce momentálně psát.

Srdcaři a krmiči

Dneska to bude zase taková trochu úvaha o lidech a životě…. Poslední dobou jsem dostala zase pár takových impulzů hlavně v tom reálném životě, které si asi žádají menší zamyšlení …. A ať už si dnešní téma nakonec vyložíme na život pracovní, soukromý či ten virtuální, tak jako tak osobně zastávám názor, že příliš mnoho emocí spíš škodí, než prospívá. Člověka to někdy doslova zaslepuje a vede to k situacím, které jsou nakonec vlastně i trapné… 

Když jsem nastoupila před lety do práce, tak mi můj mentor řekl: 

„ Emoce jsou zde pouze na překážku.“ (No, jasně, že jsem si o něm v tu chvíli myslela, že je to netvor, který nemá srdce, nebo minimálně maskovaný robot ;)

Ale měl pravdu. (Na což jsem vcelku rychle přišla, není nad praxi všedního dne.) Nakonec díky obyčejné slušnosti, která by měla být standardem v mezilidské komunikaci kdekoliv (a tak často není), a díky chladné hlavě se dají věci zvládnout nejvíc v klidu a snad i jistou noblesou, byť třeba situace samotná moc noblesní ze své podstaty není.

Měla bych tady ale možná trochu rozvést ten pojem srdcaři, který jsem zmínila v nadpisu. Dneska to jsou z mého pohledu lidé, kteří využívají emoce hlavně k manipulaci jiných osob a pomocí emocí se snaží dosahovat svých vlastních cílů, které pro okolí nejsou často vůbec přínosem a občas i vcelku zátěží. Tak jako tak srdcaři mají své vlastní zájmy a ostatní lidé, které manipulují, jim jsou ve skutečnosti vcelku ukradení.

Chci taky upozornit, že srdcaři nemají absolutně nic společného s lidmi, kteří jsou k vám skutečně slušní, přátelští, upřímně empatičtí bez postranních úmyslů, které by je k takovému jednání vedly. Spíš jsou to takové karikatury slušnosti.

Srdcaři taky milují velká gesta… která jsou ale často prázdná.

Ještě o něco víc ale srdcaři milují velká slova, kterými se rádi zaklínají a taky dramatické proslovy.

Proč mi ale takové jednání vadí?  Protože využívat emoce k manipulaci mi přijde jako rána pod pás, zdá se mi to neetické a vlastně tak trochu i znakem slabšího charakteru toho, kdo takové metody užije. Koho nezlomíš silou, zlom „láskou“ ;) Nebo taky cukr a bič se dá říct….

Co za člověka se ale k takovému postupu může dobrovolně uchýlit? Můžu vám říct, že ryzí charakter to nebude ani náhodou. O manipulativních technikách tady byly zmínky už mnohokrát.

Co pak nemám poslední dobou ráda ale vůbec, tak jsou „krmiči“. To je takový vyšší level běžného srdcaře. To jsou lidé (často i naprosto cizí), kteří vám na každém střetnutí servírují pořádnou porci „lásky“ a pak to do vás ládují, až vám to leze i ušima. Krmiči často nakonec ostatní utvrzují v tom, že bez nich by snad ani život neměl takový smysl a byl jen desetinou radostí. Víte, tohle pozérství nemá totiž nic společného s tím, že máte ve svém životě štěstí na hodné a empatické přátele, nebo že jste narazili na nějakou slušnou, byť cizí bytost.

Srdcaře a krmiče najdeme všude. A zásadně je spojuje jedno slovo „drama“. Já osobně protáčím panenky asi nejvíc, když mi zkříží cestu v práci, protože tam vím, že mě bude stát takový člověk hodně času, nervů a pravděpodobně založí i „pár menších či větších požárů“, které pak jako „nedobrovolný“ hasič musím řešit. (Neb taková je dneska moje letitá zkušenost.) A taky se samozřejmě takové vztahy nedají tak rychle utnout, jako v soukromí, nebo na internetu, což tomu dodá ještě punc.

Občas se zkrátka stane, že i mě srdcaři zaměstnávají vcelku hodně. Dokonce na více frontách. Kapku problém, když vy jste třeba určeni za rozhodčí v situaci, kdy došlo bohužel řízením osudu ke střetu zájmů. To se zkrátka někdy stane. Naštěstí lidé jsou občas nakonec i rozumní, protože já jim vždycky ráda vysvětlím, že když se hezky v klidu a slušně domluví, tak to ve výsledku bude bolet všechny přítomné nejmíň ;)

Ale pak jsou srdcaři, s kterými to takhle snadné není, a věci se táhnou dlouhou dobu. Celé to komplikuje fakt, že srdcař bojuje za „vyšší“ cíle, má o sobě sama vysoké mínění ve všech ohledech a když k tomu přidáte fakt, že byla uražena jeho ješitnost, tak se nudit nebudete. A já se tedy nenudím.

Občas tomu nahrává i fakt, že dodnes poskytuju svému (překvapivě širokému) okruhu známých odborné konzultace zdarma. Důvod, proč za mnou lidé přijdou, vyjma toho, že samozřejmě ušetří peníze (nejsem naivní), je i fakt, že jsem diskrétní a že dokážu pochopit hodně a nic a nikoho nesoudím. Především to nedělám v situacích, v kterých k tomu okolí s maloměšťanským náhledem na svět, má často tendence. Neznamená to, že nemám limity a toleruju všechno, či že schvaluju nelegální postupy, spíš se jedná o tu „pseudomorálku“, kterou si lidé v ČR občas tak hýčkají jako státní poklad.

Problémem těchto konzultací je, že často lidé nechtějí slyšet, že věc má řešení (kolikrát tak snadné, elegantní a samozřejmě zcela legální), ale že to „někdo“ vyřeší za ně. A případně oni pak „útrpně“ už přijmou jen výsledek. Pasivita. To je tady doslova životní styl. Mohla bych psát o tom romány. 

A pak samozřejmě obligátní otázka všech tazatelů - co bych dělala na jejich místě já? Na to používám universální odpověď, že nemám jejich povahu, ani nežiju jejich život, ale já bych to se svojí povahou řešila přesně tak, jak jsem jim to právě vyložila. Nemám totiž ráda takové ty vytáčky jako -  víte jak, to nejde takhle říct…. To se takhle těžko rozhoduje a to není podstatné pro vaši záležitost, co bych dělala já atd. Když něco řeknu, tak si za tím zkrátka stojím, že z mého pohledu je to nejlepší možnost. A když druhá strana sama nechápe, že on není já a já nejsem on, nemá smysl mu to vysvětlovat.

Kapku problém, když narazíte na srdcaře. (Oni se taky umí docela maskovat v zájmu věci.) A on možná i tuší, že jste mu právě navrhli jedinou cestu, která by věc vyřešila k jeho spokojenosti. Jenže je tu nakonec jeden zásadní fakt. On v hloubi duše samozřejmě dobře ví, že je „lepší člověk“, nebo by jím chtěl být. Minimálně je ale lepší než většina ostatních a co je tedy rozhodně, je lepší než osoba, která mu radí. Protože si o ni tak trochu ve skrytu duše myslí, že je to vlastně takový vlk, možná občas v rouše beránčím na pohled, ale pořád toulavý, nečitelný a samotářský vlk. Kdežto on je ve svých představách ovečka se zlatým rounem… Kterou samozřejmě by měl svět patřičně zbožňovat (a každý srdcař právě po tomhle prahne asi nejvíc) a tak je k tomuto cíli potřeba vše taky směřovat. 

Takže svou záležitost nakonec nevyřeší, nebo hůř – vyřeší – velmi tiše, ale vnitřně s tím bojuje a tyhle boje vyjdou časem i na povrch a vygradují v potřebu chladit si žáhu…

Naprostou kalamitou pak je, když se střetnete názorově v pracovní záležitosti a nejlépe po takové komplikované soukromé konzultaci. To je jako "velká paráda" (a pro mě moment zamyšlení, jestli tohle já mám zapotřebí?) 

V rámci zachování světové rovnováhy se srdcař rozhodne, že tentokrát prosadí a zrealizuje svůj postup, kterým dá jasně najevo, že on je slušný a obětavý člověk, který stmeluje nakonec všechny lidi světa a proto ho mají lidé rádi (vedlejším produktem celé akce pak je, že sám sobě i okolí potvrdí, že hlavně není jako ten vlk).

Bohužel si vybere k demonstraci své kvality charakteru tu nejvíc nevhodnou situaci za dlouhá léta. A samozřejmě to dopadne špatně. (Vím, že jsem dneska kapku víc kousavá, ale "já jsem vám to říkala" si nechám jednou tesat na hrob, tuhle větu mám tendenci říkat poslední dva roky každý každičký den a radost z toho ale nemám.)  

Nejen, že všem naseká srdcař tímhle způsobem nemalé starosti, ale mně zajistí v řádu dlouhých měsíců dostatek „zábavy a dobrodružství“. Takže tak - už víte, proč protáčím ty panenky.

Jestli v tuhle chvíli čekáte snad náznak pokory a kajícné mlčenlivosti, nedej bože tiché omluvy a nabídku, že taky přiloží ruce k dílu v záchranné akci, tak jste ještě víc naivní než já. Já tohle nečekala, ale že bude vyjíždět jak motorová myš při každé příležitosti, že napne síly k vytvoření atmosféry, která se nakonec dá krájet, to jako musím říct, že mě i kapku překvapilo. O té explozi emocí, která málem rozmetala budovu ani nemluvě. A tak nějak nemělo ani smysl zrovna vysvětlovat, že sice "pláče" dobře a jako hlasivky v má v cajku, ale pláče na špatném hrobě. Což byl tedy náš případ. 

Takže zatím co v práci se s tím člověk zkrátka musí poprat stůj co stůj, v soukromí jsou tyhle věci snadnější. Život je příliš krátký na to, abychom ho ztráceli s lidmi, kteří nás vysávají, nedej bože se nás snaží dostat do situací, které nám téměř lámou vaz.

Nemám dneska problém takovým lidem zavřít dveře a do soukromí si je už nepustit, zvláště pak po tom, co mi udělili případně cennou životní lekci o tom, čeho jsou schopni. Zkrátka se otočím, odejdu a kapitola je uzavřená. To je výhoda toho, když se naučíte spolehnout jen na sebe sama. Na řeči srdcařů – krmičů, jak jsou nepostradatelní, už zkrátka neslyšíte, protože dobře víte, že to dávno není pravda.

Samostatnou kapitolu pak jsou krmiči a srdcaři na internetu. A můžu říct, že mi tenhle druh začíná asi vadit poslední dobou čím dál víc. Možná je to momentálně i tím, jak pořád procházím svoje neskutečně dlouhé seznamy odběrů na x místech… Pročítám různé texty a tak vůbec...

Sice nám ještě ani nevychladlo téma soutěže o „PR figurku roku“, ale i v běžném období, kdy se zrovna nesnaží někteří blogeři lámat sledující k hlasování do zblbnutí pomocí extra porcí lásky, si těch velkých emocí užijeme do sytosti taky.

Vím, že většině je jasné, že to je jen obchod s city, kdy se takový emo-příspěvek rovná jen „dobrý recept na zblbnutí“ (dneska tam přisypu 5kg lásky, 3kilečka vděčnosti a 2 kila empatie a přimícháme kapku toho nadšení, ať to sledujícímu hezky „šmakuje“). Ale je to jasné všem?

Takže o etické stránce tohoto přístupu by se dalo dlouze diskutovat hned vedle toho, jak moc je některým blogerům ukradené, že porušují zákony ohledně reklamních příspěvků a co hůř šlapou po právech svých čtenářů, které tak údajně milují a tolik si jich váží. 

Kapku problém taky nastává, když o té nehynoucí lásce čtete či slyšíte téměř každý den a třeba i dlouhou dobu. Kdy bloger sám přikrmuje fikci, že je snad váš kamarád. 

Už jsem tu zmiňovala, že virtuální obraz každého člověka, zvláště pak v blogosféře, si vytváří každý sám a je čistě na něm, co se rozhodne sledujícím ukázat a co už ne. Promazat článek, sestříhat video, aby výsledek byl líbivý, není tak těžké jako se ovládat v každodenním shonu v různých situacích. A co víc - v přímých interakcích, kdy není čas vychladnout a dobře si svoji reakci sestylizovat a poopravit. To co je tedy vidět na netu, je jen střípek ze skutečného obrazu. V krajním případě to není ani ten střípek, ale jen zkrátka maska. 

A přestože víme, že to asi není tak úplně pravda, nebo to není celá pravda (neb všichni jsme taky jen lidé, že), tak 100x opakovaná lež se může nakonec stát přijatou pravdou pro mnohé lidi. Nebo taky zkrátka vědomí, že někomu (blogerovi) přijdeme tak skvělí a báječní a že nás nechce nikdy postrádat, nás hladí po duší a čechrá naše ego a to je silně návykové… (zvlášť v životních obdobích, kdy je svět zlý, což je téměř u každého člověk někdy mezi 11-20 rokem života ;) A byli jsme takoví kdysi všichni, tak si prohlédněme špičku vlastních nosíků (často strčených až v oblacích) a přiznejme si to… Neb mám pocit, že na některých místech je slovo bloger či mladý člověk v náctiletém (a někdy dokonce i kolem dvacítky věku) prakticky synonymem pro vygumovaného hlupáka. I když ten termín bloger si asi teď kapku na čas polepšil, tak uvidíme…

Studenou sprchou pak může být pro důvěřivé dušičky okamžik, kdy se oblíbený bloger rozhodne, že nejen, že už bez svých sledujících dokáže ráno bez problémů vstávat, ale že se mu dokonce vstává líp. A takových, co se k tomu rozhodli, že přestanou psát či točit videa bylo, je a bude hodně.

Ty důvody, proč k tomuhle stavu došlo, můžou být různé. A bez ohledu na to, do jaké se řadí blogeři skupiny - zda mezi upřímné a inspirativní lidi, nebo prostě jen ty srdcaře či krmiče, tak vždycky by asi měli tuhle kapitolu života uzavřít tak nějak s noblesou a životním nadhledem a hlavně v maximálním klidu.

Takže paradoxně nakonec i tiché utnutí, nebo postupné vyšumění je nejméně bolavou cestou, když tak procházím ty internety… A zároveň i způsobem, kterým člověk nespálí všechny mosty (nebo jejich většinu), které tak dlouho stavěl a budoval…

Každý bloger by si asi měl vzpomenout na dobu, kdy začínal a jak byl vděčný za každého nového odběratele, možná časem ta radost vyprchala, i když denně přišlo nových lidí třeba sto, protože taky přišel s nimi jeden či víc haters a to nikomu náladu nezlepší… Ale přesto, že se životní cíle, záměry a i my všichni měníme, znechucený distanc od všeho, si myslím, že není ta nejlepší cesta. Navždy pak celá záležitost se všemi svými aspekty získá takovou pachuť hořkosti… A to vám teď píšu čistě z životní zkušenosti s paliči mostů.

Ale zpět k internetu…

Myslím, že pokud se k takovému kroku bloger rozhodne, má na něj samozřejmě plné právo, ale vždycky by měl zvážit, k čemu si svými projevy na síti své sledující vychoval. Naučil je, že s nimi sdílí radosti i starosti, že jeho soukromí nemá téměř hranice a že je léta pouštěl i tam, kam si možná jiní lidé nepustí ani známé z reálného života? Naučil si je, že je má rád a že jeho projevy jsou upřímné a že mu můžou věřit? Naučil si je, že jsou pro něj důležití a že je potřebuje? Pak jim minimálně dluží ukončení ve stejném duchu, v jakém se nesl celý jeho projev a na co své sledující naučil, protože pravděpodobně mu tam zůstali právě hlavně lidé, kteří na takové věci opravdu slyšeli a které takové věci berou za srdce. 

Pokud se tedy rozhodne, že ten konec vůbec bude nějak pitvat…

Každá i sebe horší zpráva se dá sdělit x způsoby, rozdílný je jen ten výsledek a reakce druhé strany. A nikdy to nebude tak, že 100% lidí bude jásat, ale rozdíly tam jsou a výrazné.

Jednou kategorií způsobů sdělení může bloger nakonec i druhou stranu přesvědčit, že není vyhnutí a dosáhnout i skutečného pochopení a empatie. Když se rozhodne zvolit způsob jiný (nevím, jestli tady psát přímo špatný či možná spíš ne tak vhodný? či méně citlivý?) tak procento lidí, kteří celou záležitost pochopí ( a přijme v klidu), bude podstatně nižší a procento těch, kteří projeví dokonce empatii bude mizivé. Navíc ti sledující, co se zachovají zpravidla v takové chvíli slušně, to nedělají už ani omylem na popud blogera, že snad je k tomu namotivoval, ale jen díky vlastní rozumné povaze.

A jako v každé lidské debatě, i v takových situacích, zvláště když někdo už vsadil do hry i emoce, se absolutně nevyplácí nahrávat druhé straně doslova na smeč. Minimálně to není rozumné.

Závěrem na tohle téma odchodů tu je ještě jedna věc, asi nejdůležitější, ať už se loučíte s někým jen virtuálně, nebo třeba i v reálném životě a ty důvody můžou být různé, existuje jedno staré přísloví.

„Nikdy neplivej do studny, ze které jsi kdysi sám pil.“

Je v tom hluboká životní pravda. Protože když plivnete, tak tím nikdy skutečně nepošpiníte druhou stranu, ale sebe sama. Tohle chce ovšem hodně velkou duševní sílu. A že ji má při těch všech "koncích" málo kdo jak na netu, tak v životě, bez ohledu na věk, postavení, vzdělání a jiné věci, můžu potvrdit. V našem okolí mj. zrovna zuří několik rozvodových bouří (a komu se někdy rozváděli či rozcházeli přátelé, tak ví, o čem mluvím.)

Takže řešila jsem poslední dny několik takových „loučení“ v soukromí, práci, zkrátka v realitě všedního dne a ty asi nakonec byly právě největším impulzem, které mě přivedly k zamyšlení, protože v závěru ten reálný život je podstatný, internet je jen pozlátko a nakonec beztak většina věcí jako reálný celek a fakta jsou úplně jinak, než bylo sepsáno a sestříháno ;) Takže nemá smysl se tím nějak víc zabývat.

A tak sedím už několik týdnů nad blogy, procházím odběry, mažu, přesouvám, optimalizuju…. A taky se nestačím tak trochu i divit… je to pro mě velký vykřičník, že k něčemu takovému nechci nikdy sklouznout.

I když… asi je to i nepravděpodobné… když tak o tom medituju… přece jen… To spojení vlk-srdcař, no to nemá logiku, že? To já radši půjdu sežrat další Červenou Karkulku. (Doufám, že je pro vás tenhle humor stravitelný ;) 

Takže... jak už bylo řečeno, v tom virtuálním světě se tyhle „srdeční“ problémy řeší nejlíp a nejrychleji. Občas stačí jen zmáčknout křížek, nebo ukončit odběr, případně blokovat a máte klid. 

V reálném životě se s tím musíte zkrátka poprat jak nejlíp dovedete.

Co vy - slyšíte na velké porce emocí, nebo jste opatrní a nedůvěřiví…?

Děkuji za všechny milé komentáře, pokaždé mě potěší.

Vaše Iwi

PS: Skutečně mám přezdívku, dokonce jich mám víc. A dostala jsem je prakticky dřív nebo později v každé své práci a byly vždy podobného charakteru a významu.

PS2: Občas je fajn napsat něco od plic a nechat to nepromazané ;)Bylo mi toho asi třeba ;) 

Boží mlýny

Přemýšlela jsem, jestli o tom psát, ale možná by se asi hodilo menší zamyšlení nad některými věcmi….

Poprvé mě tahle celá myšlenka napadla asi dva měsíce zpět, když jsem míjela jedno místo a vzpomněla si, jak můj život vypadal v ten den na tom místě před několika lety. Nebyl to tehdy šťastný rok, velká část už byla sice za mnou, ale ten absolutní kolaps událostí jsem měla už jen maličký kousek před sebou. Aniž bych ho tušila. Ony vůbec se podobné děsivé věci často dějí jako blesky z čistého nebe, zdá se mi. Nebo možná jen nechci ty mraky vidět?

Dodnes v tomhle případě nevím…

Kdysi jsem vám tady psala článek na téma - Napodobování jako nejvyšší forma obdivu (odkaz na článek ZDE). Patří dodneška k jednomu z nejčtenějších článků tohoto blogu vůbec. Možná tedy ty zkušenosti máme podobné a tak jsem se rozhodla napsat jakési volné pokračování… aneb co se stane po letech…

Pokud jste nečetli a nechcete se už zdržovat, v rychlosti shrnu, že šlo o téma, kdy se vám někteří lidé můžou z různých důvodů závidět některé aspekty vašeho života (byť toho realisticky vzato ani k závidění zrovna moc není), od věcí drobných až po ty zásadní. Ale ono to někdy ani není proto, že by náš skutečný život byl ve výsledku tak dokonalý, jako spíš tím, že život té druhé strany je tak moc nespokojený a nešťastný.

A může se časem stát, že někteří od postoje, kdy tiše závidí, přejdou do dalších fází  a sice snahy ublížit až po snahu nám něco z toho našeho „nezaslouženě spokojeného“ života vzít.

Psala jsem vám tehdy o tom, že se to dotyčnému v jistém směru snad i povedlo, ale to bych nebyla já, nelpím na životních plánech a snech jako na něčem neměnném. Vydala jsem se jinou cestou, ušla taky kus cesty a jsem spokojená, navíc já se nezastavuju, protože kdo stojí, ten couvá. A velký dík patří nakonec samozřejmě i Panu M za minimalizaci ztrát na mojí straně. 

A to se mi právě vše na začátku podzimu, když jsem míjela to jedno místo, vybavilo. Že jsem šťastná a že cest ke štěstí vede spoustu. Není jen jedna jediná správná. A taky, jak říká Pan M, že cesta je cíl ;)

Nakonec to co máte v sobě, vaše schopnosti, vlastnosti, nadání, vědomosti, co je na vás jedinečné, zajímavé a nevšední, to je to, co z vás dělá naprosto unikátní lidskou bytost a to vám taky nemůže nikdo vzít.

Vím, že určitě bolí fakt, že člověku chtěl ublížit někdo, koho měl za svého blízkého, věřil mu, přesto ten druhý byl schopen takových záměrně zlých věcí s jasným cílem ublížit, ale člověk by se ani v takovou chvíli neměl nechat ovládnout nenávistí, ani neplýtvat zbytečně příliš dlouho silami na truchlení za svůj sen či zradu bližního. Naopak měl by investovat vše do toho, aby jeho budoucnost byla spokojená. Najít si klidně k tomu štěstí i jinou cestu.

Je také těžké se smířit s tím, že některé lidi člověk nezmění, ale čím dřív ten fakt přijme, tím dříve se osvobodí z okovů, které ho možná už dávno tíží. A taky utne situace, kdy se mu druhá strana snaží mermomocí ublížit.

Víte, já si až opravdu nedávno uvědomila, že proti přímému psychickému teroru nikdo není nekonečně dlouho zcela odolný. Čím blíž k vám takový agresor je, tím větší škody napáchá. Ty rány se nakonec sčítají a jednou jich je moc a člověka to zlomí, což je nejhorší varianta. Lépe tedy odejít včas a zachránit sebe sama.

Přemýšlím nad nedávnými událostmi - možná jsem to potřebovala asi takhle na přímo vidět, kam až můžou věci zajít, že se někteří nezastaví před ničím, že jejich nespokojenost s vlastním já/životem/osudem se transformuje do takové formy zla, že je nezastaví ani láska druhé strany. Nedokážou projevit ani náznak soucitu a nemají nakonec sebemenší zábrany doslova zničit živou lidskou bytost na dlouhé roky. A co hůř, rádi k tomu využijí veškeré Achillovy paty, které stihli jako bližní u dotyčného poznat.

Asi se ještě sama trochu vzpamatovávám z toho poznání… Možná bych neskončila o nic líp, než kam to zašlo u jiných lidí, nemít Pana M. Možná bych stála zcela zničená vedle ostatních v řadě. Naštěstí právě Pan M přesně odhadl něco, co jsem my ostatní (a že nás bylo dost) nechtěli vůbec ani náznakem uznat.

A jednou z těch věcí je, že zdravá vyrovnaná lidská bytost nemá potřebu ubližovat jiným. A že tento člověk tedy v tomto ohledu rozhodně zdravou vyrovnanou osobností není. Odhadnout vnitřní hranice ostatních lidí je ale snad nejtěžší věcí vůbec. Povím vám něco, co mi řekl kdysi člověk, který se věnuje profesionálně řadu let oblasti zbraní, a sice že dokáže dnes přečíst z lidské povahy a chování mnoho, ale nikdy nebude mít absolutní jistotu, zda člověk, který právě vešel do dveří, by ho byl ochoten a schopen zastřelit. Je to jedna z psychických krajních mezí a na tu my zkrátka do nitra jiného už nedohlédneme. (A není ani pravdou, že v krajní nouzi dokáže vystřelit každý.)

Takže vidíte, není to snadné vždy poznat, kdo proti nám stojí. Ale dneska chci psát o tom, co přijde po letech takového střetu….

Takže co se děje dál? Netrápíte se a neteskníte, utíkáte po nové cestě, možná jste se rozhodli běžet i trochu těžší cestou do kopce, ale jak plyne čas, nemáte už daleko na hřeben hory a nabídne se vám výhled do údolí… A v něm možná spatříte po letech toho, s kým se kdysi vaše cesty rozešly, jak ve snaze vyzrát na život sešel z cesty a bloudí močálem. Doslova.

Zatím co vy jste totiž investovali do sebe a svého životě a toho, co má pro vás samotné skutečně smysl, tak druhá strana investovala veškerou energii do věcí úplně jiných. Ani tak nevím jak to přesně popsat? Jako investici do snahy škodit, do snahy vzbudit závist (což je diametrálně odlišné od toho, že člověk usiluje o vlastní skutečnou spokojenost), do snahy chladit si žáhu kopáním do jiných, do využívání okolí v zájmu dosažení svých cílů. Aniž by si uvědomil, že mu utíkají mezi prsty roky života a události, které se už nikdy nevrátí. A nedochází mu, že za tohle vše nakonec zaplatí a ten účet se mi nebude líbit.

Přesně pro tohle se podobnými osobami nemusíte trápit, oni se dokážou dřív nebo později zničit samy.

Nikdy bych nechtěla zaplatit cenu tak vysokou, jako zaplatil ten člověk z našeho příběhu. A víte co je na jeho životě teď nejhorší. Ta beznaděj. Že příležitost na nějaké brzké zlepšení je v nedohlednu. Že karty, s kterými bude nyní hrát, tak mu moc šancí sázet trumfy už nedávají.

Uvědomila jsem díky tomu, že i když před pár lety bylo to období opravdu těžké, tak nebylo takhle beznadějné a to je asi nejdůležitější… Naděje, která nakonec tomu, kdo si nespálí všechny mosty a nevypálí vlastní dům, svítí na cestu z temnoty.

Takže přeju vám, ať jste v životě spokojení, ať neztrácíte čas a energii zlými a hloupými lidmi, netrápíte se zbytečně dlouho tím, co se vám třeba v životě i díky takovým přihodilo, protože ono se to nakonec „vyřeší samo“, aneb jak říkala moje babička: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“

A ať už jste věřící nebo ne, vždycky je nakonec lepší investovat do sebe a věcí dobrých, než krmit nenávist a zlobu ;)

A co vy a boží mlýny? Případně vidíte, že po letech se lidem vrátí to zlé i to dobré…?

Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mi dělají velkou radost.

Vaše Iwi

PS: Svět je plný přátelských a přejícných lidí, jen tihle fajn lidé nejsou na první pohled hned tak vidět a slyšet ;)

Právo na obranu

Tohle téma mám pro vás rozepsáno už celé měsíce, ale nebylo pro mě snadné ho zpracovat, protože je to téma široké a odpovědět si na některé otázky nebylo snadné…

Jeden starší člověk mi řekl hodně zásadní poznatek, který vycházel z jeho dlouholeté praxe: „Nemusíme tu odpověď nikdy vyslovit nahlas, ale musíme ji mít v hlavě, musíme o ní být přesvědčení, že tohle chceme a musíme to ve své mysli mít srovnané dřív, než nám osud položí tu nejzásadnější otázku.“

Takže jak čelit zlu? Ať už je tím „zlem“ cokoliv, od lidí, kteří člověku ubližují emocionálně, týrají ho fyzicky, čekají ve stínu temné uličky, nebo nakonec usilují cíleně i o jeho život…

Každý na svět přichází s nějakými ideály, když je člověk dítě, jistě si sebe sama jako dospělého nepředstavuje jako vystresovanou, nešťastnou, unavenou, vyčerpanou bytost. Dnešní doba není snadná, ale co když člověku do života vstoupí ještě další okolnosti? Které nakonec nejdou řešit dlouhodobě (nebo vůbec) přístupem „Kdo po Tobě kamenem, Ty po něm chlebem.“

Muže to být i zdánlivá drobnost, třeba že nechce člověk ani jako dospělý odporovat rodičům a skrz lásku k nim a taky protože nechce být to „špatné dítě“ se nechá pomalu a systematicky ničit… nebo si nechá příliš zasahovat do života, až nakonec nežije ani vlastní život, ale spíš ten jejich. Nebo se nechá nekonečně dlouho využívat někým blízkým až na pokraj sebezničení.

A co když jsou to nakonec věci natolik odlišné, natolik zlé, natolik agresivní, že to člověku postupně změní doslova všechno? Co se pak děje s ideály, které nemají daleko k budhismu? Jsou nakonec největší překážkou? Jsou pomyslnou lopatou, kterou si kope člověk vlastní hrob? Většina z nás by chtěla být dobrá, čistá, přátelská… Ale svět, kde žijeme, takový ještě dlouho nebude.

Prvním krokem tedy je zbavit se naivity. Člověk může být dobrý, přátelský, empatický, ale neměl by být slepý, naivní, důvěřivý… Za každou takovou vlastnost snílků nakonec zaplatí. Jde o to jen kolik? A co když nakonec tu cenu neurčí on sám, ale druhá strana agresora, nebo chcete-li třeba i osud? Dáme vše, co máme?

Takže druhý krok – jediná pomocná ruka, kterou vždycky spolehlivě člověk najde, je ta na konci jeho vlastního ramene. Svět je sice plný ochotných, přátelských lidí, kteří mu pomůžou v běžném životě, někdy i víc, než ti blízcí lidé, od kterých to tak nějak čekáme, že? 

Ale…

Říká, že v nouzi poznáš přítele. Bohužel už to rčení ale nemluví o tom, jak velká ta nouze může být? Že i tato pomoc má své hranice a čím je situace těžší, bezvýchodnější, nebezpečnější, zoufalejší, tím méně se dotyčnému přátelské pomoci dostane. Nakonec zůstane sám. A to je pro někoho hodně těžké přijmout a naučit se s tím pracovat… Přijmout samotu, utrpení a bolest a nakonec i samotnou smrt je tím nejtěžším v životě.

S tím souvisí i další věci. Strach a víra v sebe sama.

Čím rychleji se ve složité situaci člověk naučí věřit vlastní pocitům, instinktu, znalostem a dovednostem (případně na nich pracuje) či zkrátka jen myšlenkovým pochodům a dedukcím, tím lépe pro něj. Nakonec jen on sám má k tomu nejvíc informací, co se zrovna děje, jen on sám to má z první ruku. Navíc nalijme si čistého vína, některé věci je těžké vyslovit nahlas a sdělit i nejlepšímu příteli. Proč si tedy člověk v takové situaci myslí, že by se někdo jiný, kdo tyto přímá fakta nemá – ani mít nemůže, dokázal rozhodnout líp než on sám? Sebedůvěra je neskutečně důležitá.

A tak se dostáváme k dalšímu bodu a tím je strach. Je to stav naší mysli, který provází chemické reakce v těle. Strach v přiměřené míře může člověka mobilizovat k tomu, aby jednal. Pud sebezáchovy je to nejsilnější, co člověk má. Pokud jste se někdy dostali do situace, že jste zažili jeho skutečnou sílu, tak vás možná i překvapila.

Ovšem strach, který je příliš velký, člověka může naopak někdy zcela ochromit. Proto je dobré se naučit pracovat se strachem a se svojí myslí. Údajně jedinou zábranou v životě, která člověka ochromuje a brání mu dělat, to co chce, je vždy pouze strach. Strach ze změny, strach z rizika, strach z reakcí okolí….. i k těm se dneska dostaneme.

Když dostane člověk strach pod kontrolu a bude si věřit, může teprve přijít další krok. A sice, že přestane řešit, jak na něj pohlíží okolí. Vystoupit z davu chce duchovní sílu. Není to tak snadné, ostatně ukazují to různé studie, třeba o tom, kdo poskytne pomoc jinému člověku na ulici, o čemž jsem tu kdysi psala. Tak trochu se člověk stane asociálním. Ale jedině, když to člověk překoná, tak je schopen zmobilizovat síly a dosáhnout maxima.

Víte, v ČR je takový lidový folklór nadávat na české právo, špatné zákony a nefunkční justici a vůbec systém. A přesto, že si i já myslím, že k soudu se chodí pro rozsudky, nikoliv pro čistou spravedlnost, tak se domnívám, že využít práva na obranu by člověk měl a to vždy úměrně situaci.

Kolik žen nepodalo trestní oznámení za znásilnění, přepadení, za domácí násilí, protože se bojí, co by tomu hlavně řekli lidé? Kolik lidí se nebránilo proti šikaně na pracovišti, protože nechce být brán ostatními za potížistu? Kolik lidí neřeší stalking jak v reálném životě, tak třeba i na síti? Protože se bojí, že okolí nakonec odsoudí vlastně je, byť jsou oběťmi? (Už ani nechci rozvádět, že když to neoznámí, nechá agresora páchat další a další zlo…).

Krásně postoj lidí v ČR byl vidět na případu herce Ondřeje Vetchého, který se rozhodl, že nebude tolerovat to, že ho někdo očerňuje a má touhu mu ublížit. Z těch debat obyčejných lidí mi bylo i zle. Kolik z nich ale opravdu zažilo, jaké to je? Když se o vás, o vaší rodině píšou lži? Kolik jich zažilo ten pocit, že jdete ráno koupit snídani a lidé kolem vás si šuškají a posunky ukazují? Kolik z nich zažilo, že lidé radši přejdou ulici, než aby je museli jen minout na chodníku? Kolik z nich zažilo chvíle, kdy přijedou na nějaké místo a mezi lidmi se nakonec najde hlupák, který se na ně podívá a řekne dostatečně nahlas: „Já Tě znám, Ty seš ten, co ………“ (doplňte si jakoukoliv nechutnost – podvádí manželku, hraje si na důležitého skrz žaloby, dělá z komára velblouda …… a nebo si doplňte cokoliv jiného).

Ano, všichni pak mají pocit, že vás hrozně dobře znají. Podle hesla, chceš-li o mě vědět víc, zeptej se těch, co ví hov*o, protože oni si zbytek rádi ochotně vymyslí ;)

Můžu vám garantovat, že takové věty nakonec vysloví lidé, do kterých by to člověk nikdy neřekl a ve chvílích, kdy vás to ani nenapadne…. Ale vlastně daleko horší jsou ty rozhovory mezi čtyřma očima, kdy vám to sdělí jako důvod, proč vám nedá práci, proč vám ukončil nájem bydlení, proč vaše dítě nepřijme do kroužku…..  A vůbec nikdo kolem neřeší, že právo bránit se proti takovému zlu, má každý z nás. A nikdo naopak nemá právo pomlouvat, ubližovat, škodit jinému – komukoliv.

Takže pokud bude člověku záležet na názoru okolí, které se často chová opravdu takto, bude ho to jen okrádat o síly a čas. Navíc je potřeba si uvědomit – skutečně by mělo člověku záležet na lidech, kteří mají takovýto charakter plný vad na kráse? Osobně si myslím, že rozhodně ne.

Ale když se člověk oprostí od toho, že mu na takových reakcích okolí záleží a rozhodne se sledovat jasný cíl, ať už jím je, že ze života vypustí někoho, kdo mu škodí (a okolí na to jistě budou mít jiný „zasvěcený“ názor), nebo se rozhodne, že chce prokázat pravdu (a kdo ji bude chtít slyšet, ten ji pak i uslyší), nebo se rozhodne zkrátka bránit i vůči horším věcem, pak má šanci to ustát.

Ve chvíli, kdy ho neochromuje strach, nekrade mu síly řešení názorů okolí, může všechnu energii nasměrovat tam, kam potřebuje.

Teď vám povím jednu věc, která se vám nebude líbit. Pokud narazí člověk jen na blbce, často platí, že s ním vyhrát nemůže, pouze remízovat, klesne-li na jeho úroveň a pokud může tedy člověk odejít, měl by to udělat, pokud to pro něj neznamená příliš velké ztráty jakéhokoliv druhu. Je to nejjednodušší a nejméně bolavá cesta.

Ale pokud narazí člověk na skutečně velké zlo, kterému nemůže utéct, neb by nakonec možná utíkal celý život, tak by neměl ztrácet čas pasivitou a čekáním, že to „samo“ přejde. Navíc útěk je nesmysl, nejlíp se totiž vyhrává na domácím hřišti.

Taky smířlivý přístup, kterým doufá člověk, že když nebude provokovat, bude mít klid, je většinou chybný odhad. Stejně jako tomu bylo u Mnichovského diktátu. S teroristy a zločinci se takto nevyjednává. Pasivita oběti znamená bezmoc, bezmoc dává druhé straně agresora pocit větší síly a tu má čím dál větší potřebu demonstrovat. Doslova to pobízí ke stupňování.

Stejně jako chabé a slabé pokusy obrany, které můžou být jen „ozvláštněním hry na kočku a myš“. Jediná věc, která nakonec funguje, je obrana. Rázná, energická, efektivní. Je to možná hrozné, ale Sir Winston Leonard Spencer-Churchill řekl, že jedinou obranou proti nacistické agresi je to, že jim Anglie se spojenci zabije víc dětí a žen, než nacisté spojencům.

Ano, druhá světová válka byla výjimečná situace, kdy šlo o život všem, ale to vůbec neznamená, že se jednou nemůžeme my sami ocitnout ve vlastní válce, kdy půjde o život náš či našich blízkých.

Pak nerozhodné přešlapování, pasivní čekání, že se to vyřeší bez nás, dává druhé straně jen čas na to si budovat pozice a posilovat ego. A jak jsem už psala, sebedůvěra je základ.

Bod další jsou emoce vs. chladná logika. Emoce jsou krásná věc, inspirativní a bez nich by samotný život byl prázdný, umění, jedna z hlavních věcí lidské kultury je právě ztělesněním emocí, ale když se člověk rozhodne bránit, tak by pytel s emocemi měl nechat doma ve skříni, nebo je stejně jako strach držet dobře pod kontrolou.

Ať už je těmi emocemi láska, lítost, soucit, hněv, nenávist, zloba, vztek – neměl by člověk dovolit, aby mu ovládly byť na okamžik v rozhodnou chvíli jeho mysl. Je to přesně ten okamžik zaváhání nebo naopak unáhleného chování… Zkrátka tak jako tak chyby.

Naopak velmi pomáhá se podívat na takové situace jako na šachovou partii. Mít nadhled a zapojit logické myšlení, efektivně využít veškerý svůj čas pro další tah. Nesnažit se nic uspěchat, promyslet své kroky, stejně tak zkusit dedukovat tahy druhé strany. Člověku často pomůže, když se zkusí vžít do postavy toho druhého. Mezi nejlepší policejní psychiatry, třeba i odborníky na vyjednávání se zločinci patří lidé, kteří právě toto dokážou.

A s tím souvisí další bod – poznej svého nepřítele. Když se člověk oprostí od toho, že si s někým takovým nechce špinit ruce, může to být nakonec přínosná výhoda. Zkusit třeba přístup jako k projektu, kdy člověk studuje všechna fakta, shání informace, sestavuje vlastní závěry na základě získaných poznatků.

A ať už se to týká toho, že člověk přemýšlí jak řešit třeba šikanu na pracovišti, nebo jiných věcí, tento chladný přístup k věci pomáhá i při boji s emocemi, které je někdy hodně těžké udržet na uzdě.

Pomalu je tedy náš člověk připraven vstoupit do poslední fáze. Jedním z doporučení kriminalistu, když se třeba žena vrací večer přes neosvětlené nepřehledné místo, je to, že se nemá chovat jako potencionální oběť, ale jako lovec. Takže? Dalo by se říct, probuďte v sobě tu šelmu? Svým způsobem ano. Zkuste se na tu nepříjemnou ulici podívat tak, že přímo hledáte, kde je nějaká „jiná oběť“. Ne vy, to on, který čeká ve stínu je obětí. Naostřete smysly, uši, oči, žádné hypnotizování chodníku a rychlý sprint se sklopenou hlavou. Všímejte si detailů, doslova je vyhledávejte, jako na lovu…

Tento postoj, pokud tuhle psychologickou hru člověk přijme, do jisté míry pomáhá i bojovat se strachem a s případnou váhavostí se bránit. Neboť v tuto chvíli, kdy je člověk lovcem, je na akci připraven.

A tím se dostáváme k dalšímu bodu okamžik překvapení. Je to neskutečná výhoda, v některých situacích naprosto zásadní. Ale ať už se rozhodne člověk řešit jen nějakou běžnější záležitost, uvedla jsem třeba ten případ šikany v práci, tak by se o něj neměl nechat připravit. Vyrukovat tedy by měl až ve chvíli, kdy je plně duševně zmobilizován, má zmapovaný terén a současně naplno využije zaskočení druhé strany.

Takže jak si odpovědět na naše dnešní otázky? Pokud se střetnete se zlem, ať už v jakékoliv formě, máte plné právo se bránit. Nedělá to z vás horšího člověka, nekazí charakter a hloupé názory okolí neřešte. Je to váš život a o něj jde především. Obranu zvolte podle situace. Každá má jiné řešení, jsem zastáncem toho, že čím menší ztráty pro vás, tím lépe, ale pokud je zlo, které vám vstoupilo do života příliš velké, tak nemá smysl vyjednávat, otálet, utíkat. Ale postavit se mu. A do obrany dejte vše, ukažte svoji sílu, protože jen tak můžete druhou stranu zlomit a zachránit sebe sama. Věřte sami sobě, protože váš nejlepší přítel – váš vlastní mozek touží nejvíc po jediném – udržet se naživu a proto vás nenechá ve štychu jako jiní lidé, kteří jsou někdy zbabělí.

A poslední věc… je nakonec jedno, jestli se zlem střetne jedinec, národ, země, kontinent, či část světa, stále tyhle pravidla platí. Právo bránit se.

Přeju vám, ať každou svoji životní šachovou partii vyhrajete, nenechte se znervóznit, nenechte se unavit, byť se hra potáhne i několik let a nenechte se zastrašit, když vás jednou po letech protihráč vyzve na odvetu. Protože i to se může stát.

Vím, že možná právě teď je strach v mnoha z nás, nenechme se jím ale ani teď ani nikdy jindy ochromit. Ani se nenechme zastrašit.

Důvěra v sebe sama je základ ;)

Děkuji za všechny milé a přínosné komentáře.

Vaše Iwi

PS: Článek pojednává o různých všeobecných situacích, do kterých se člověk může dostat, je záměrně napsán srozumitelnou formou i pro běžného čtenáře, každý nechť si z něj vybere, co ho osloví. Je mi jasné, že s některými věcmi v článku uvedenými nebudou všichni souhlasit, ale rady v něm užité jsou doporučení odborníků na bezpečnost jedince i států, psychologů a psychiatrů a odborníků přes zbraně, taktéž pracovníků kriminální policie, speciálních jednotek a pracovníků justice.

PS2: I kdyby to něco prospěšného přineslo jedinému člověku v těžké situaci, měl tento článek smysl.

Podivné ráno

To je to, co dneska čeká celý západní svět…

Zavzpomínám ale krátce na jednu osobní událost... Je to už dlouho, ale po měsících starostí a stresu jsem se probudila do slunečného dne, dokonce si udělala i menší procházku, potkala pár milých lidí. Takový den, který pohladí na duši. Dodnes si ho velmi dobře pamatuju.

Nic nenasvědčovalo tomu, že večer se stane něco, co nejen mně samotné, ale i dalším lidem navždy, nenávratně a naprosto zásadně změní život. Ten večer odstartoval velkou bouři jednoho mikrosvěta.

A všichni, co tu smršť „přežili“ více či méně zasažení, tak dobře věděli, že nic nebude jako dřív…

V pátek 13. listopadu 2015 taky svítilo slunce, když jsem pila ráno kávu, tak jsem si říkala, že to je takový příjemný den. A nic nenasvědčovalo tomu, že tento den se navždy zapíše jako skutečně černý pátek do naší mysli a že Evropa už nikdy nebude jako dřív…

Ale vlastně v to doufám, že nebude jako dosud. Že tahle facka, kterou nedostala nejen moje milovaná Paříž, ale prakticky celý náš západní svět a my všichni, tak nás snad probere z našeho podivného stavu, v kterém se nacházíme….

Nechci být patetická – vážně to nemám ráda, ale dlouho mě nic nezasáhlo tolik, jako od první minuty poslouchat a číst zprávy a vědět, že střelba stále ještě pokračuje, že se to ještě pořád děje – TEĎ, v tuto chvíli… že umírají další lidé… Tři hodiny bezmoci… A neskutečný výsledek blížící se k 150 obětem…

Víte, že mazaný králíček je prostor pro lidské odlišnosti, je to prostor tolerance, pochopení, místo, kde se nikdy nebude podporovat k nenávisti, ale taky je to prostor, kde vládne víra v chladnou logiku a taky i západní právo, byť mu k dokonalosti někdy zbývá velký kus cesty.

Nejvyšší hodnotou, kterou ale znám, jsou život a svoboda.

Myslím, (pokud jste věřící) že Bůh je v tento okamžik nejspíš hodně zmatený, jak na něj z jedné strany křičí muslimský svět, a z té druhé jej volá na pomoc i ten křesťanský, tak trochu to připomíná křižácká tažení, takže nakonec nemá smysl se jen modlit, Bohu můžeme jen poručit duše obětí, ale my živí se musíme o sobe postarat sami.

Doufám jen, že to celé nevygraduje v hloupý radikalismus, protože nejhorším aspektem této situace kolem terorismu a Islámu, Islámského státu je právě nevyvážený přístup, který je buď naprosto snílkovský, nebo naopak plný slepé nenávisti a co hůř i hlouposti a to jak v táboře snílků, tak radikálů.

Co říct?

Chtěla bych se probudit do jiného rána…. Do jiné Evropy… Do jiného světa…. Ale je to jen přání a my se nesmíme nechat zlomit v tom, v co věříme.

Vaše Iwi

14.11.2015, 1:50