Právo na
obranu
Tohle téma mám pro
vás rozepsáno už celé měsíce, ale nebylo pro mě snadné ho zpracovat, protože je
to téma široké a odpovědět si na některé otázky nebylo snadné…
Jeden starší člověk mi
řekl hodně zásadní poznatek, který vycházel z jeho dlouholeté praxe: „Nemusíme
tu odpověď nikdy vyslovit nahlas, ale musíme ji mít v hlavě, musíme o ní
být přesvědčení, že tohle chceme a musíme to ve své mysli mít srovnané dřív,
než nám osud položí tu nejzásadnější otázku.“
Takže jak čelit zlu?
Ať už je tím „zlem“ cokoliv, od lidí, kteří člověku ubližují emocionálně,
týrají ho fyzicky, čekají ve stínu temné uličky, nebo nakonec usilují cíleně i
o jeho život…
Každý na svět přichází s nějakými ideály, když je člověk dítě, jistě si sebe sama jako dospělého nepředstavuje jako vystresovanou, nešťastnou, unavenou, vyčerpanou bytost. Dnešní doba není snadná, ale co když člověku do života vstoupí ještě další okolnosti? Které nakonec nejdou řešit dlouhodobě (nebo vůbec) přístupem „Kdo po Tobě kamenem, Ty po něm chlebem.“
Muže to být i
zdánlivá drobnost, třeba že nechce člověk ani jako dospělý odporovat rodičům a
skrz lásku k nim a taky protože nechce být to „špatné dítě“ se nechá
pomalu a systematicky ničit… nebo si nechá příliš zasahovat do života, až
nakonec nežije ani vlastní život, ale spíš ten jejich. Nebo se nechá nekonečně
dlouho využívat někým blízkým až na pokraj sebezničení.
A co když jsou to
nakonec věci natolik odlišné, natolik zlé, natolik agresivní, že to člověku
postupně změní doslova všechno? Co se pak děje s ideály, které nemají daleko k budhismu?
Jsou nakonec největší překážkou? Jsou pomyslnou lopatou, kterou si kope člověk
vlastní hrob? Většina z nás by chtěla být dobrá, čistá, přátelská… Ale
svět, kde žijeme, takový ještě dlouho nebude.
Prvním krokem tedy
je zbavit se naivity. Člověk může být dobrý, přátelský, empatický, ale neměl by
být slepý, naivní, důvěřivý… Za každou takovou vlastnost snílků nakonec zaplatí.
Jde o to jen kolik? A co když nakonec tu cenu neurčí on sám, ale druhá strana
agresora, nebo chcete-li třeba i osud? Dáme vše, co máme?
Takže druhý krok –
jediná pomocná ruka, kterou vždycky spolehlivě člověk najde, je ta na konci
jeho vlastního ramene. Svět je sice plný ochotných, přátelských lidí, kteří mu
pomůžou v běžném životě, někdy i víc, než ti blízcí lidé, od kterých to tak
nějak čekáme, že?
Ale…
Říká, že v nouzi
poznáš přítele. Bohužel už to rčení ale nemluví o tom, jak velká ta nouze může
být? Že i tato pomoc má své hranice a čím je situace těžší, bezvýchodnější,
nebezpečnější, zoufalejší, tím méně se dotyčnému přátelské pomoci dostane. Nakonec
zůstane sám. A to je pro někoho hodně těžké přijmout a naučit se s tím pracovat…
Přijmout samotu, utrpení a bolest a nakonec i samotnou smrt je tím nejtěžším v životě.
S tím souvisí i
další věci. Strach a víra v sebe sama.
Čím rychleji se ve
složité situaci člověk naučí věřit vlastní pocitům, instinktu, znalostem a
dovednostem (případně na nich pracuje) či zkrátka jen myšlenkovým pochodům a
dedukcím, tím lépe pro něj. Nakonec jen on sám má k tomu nejvíc informací,
co se zrovna děje, jen on sám to má z první ruku. Navíc nalijme si čistého
vína, některé věci je těžké vyslovit nahlas a sdělit i nejlepšímu příteli. Proč
si tedy člověk v takové situaci myslí, že by se někdo jiný, kdo tyto přímá
fakta nemá – ani mít nemůže, dokázal rozhodnout líp než on sám? Sebedůvěra je
neskutečně důležitá.
A tak se dostáváme k dalšímu
bodu a tím je strach. Je to stav naší mysli, který provází chemické reakce v
těle. Strach v přiměřené míře může člověka mobilizovat k tomu, aby
jednal. Pud sebezáchovy je to nejsilnější, co člověk má. Pokud jste se někdy
dostali do situace, že jste zažili jeho skutečnou sílu, tak vás možná i
překvapila.
Ovšem strach, který
je příliš velký, člověka může naopak někdy zcela ochromit. Proto je dobré se
naučit pracovat se strachem a se svojí myslí. Údajně jedinou zábranou v životě,
která člověka ochromuje a brání mu dělat, to co chce, je vždy pouze strach.
Strach ze změny, strach z rizika, strach z reakcí okolí….. i k těm
se dneska dostaneme.
Když dostane člověk
strach pod kontrolu a bude si věřit, může teprve přijít další krok. A sice, že
přestane řešit, jak na něj pohlíží okolí. Vystoupit z davu chce duchovní
sílu. Není to tak snadné, ostatně ukazují to různé studie, třeba o tom, kdo
poskytne pomoc jinému člověku na ulici, o čemž jsem tu kdysi psala. Tak trochu
se člověk stane asociálním. Ale jedině, když to člověk překoná, tak je schopen
zmobilizovat síly a dosáhnout maxima.
Víte, v ČR je takový
lidový folklór nadávat na české právo, špatné zákony a nefunkční justici a
vůbec systém. A přesto, že si i já myslím, že k soudu se chodí pro
rozsudky, nikoliv pro čistou spravedlnost, tak se domnívám, že využít práva na
obranu by člověk měl a to vždy úměrně situaci.
Kolik žen nepodalo trestní
oznámení za znásilnění, přepadení, za domácí násilí, protože se bojí, co by
tomu hlavně řekli lidé? Kolik lidí se nebránilo proti šikaně na pracovišti,
protože nechce být brán ostatními za potížistu? Kolik lidí neřeší stalking jak
v reálném životě, tak třeba i na síti? Protože se bojí, že okolí nakonec
odsoudí vlastně je, byť jsou oběťmi? (Už ani nechci rozvádět, že když to
neoznámí, nechá agresora páchat další a další zlo…).
Krásně postoj lidí v
ČR byl vidět na případu herce Ondřeje Vetchého, který se rozhodl, že nebude
tolerovat to, že ho někdo očerňuje a má touhu mu ublížit. Z těch debat
obyčejných lidí mi bylo i zle. Kolik z nich ale opravdu zažilo, jaké to
je? Když se o vás, o vaší rodině píšou lži? Kolik jich zažilo ten pocit, že
jdete ráno koupit snídani a lidé kolem vás si šuškají a posunky ukazují? Kolik
z nich zažilo, že lidé radši přejdou ulici, než aby je museli jen minout
na chodníku? Kolik z nich zažilo chvíle, kdy přijedou na nějaké místo a
mezi lidmi se nakonec najde hlupák, který se na ně podívá a řekne dostatečně
nahlas: „Já Tě znám, Ty seš ten, co ………“ (doplňte si jakoukoliv nechutnost –
podvádí manželku, hraje si na důležitého skrz žaloby, dělá z komára velblouda
…… a nebo si doplňte cokoliv jiného).
Ano, všichni pak
mají pocit, že vás hrozně dobře znají. Podle hesla, chceš-li o mě vědět víc,
zeptej se těch, co ví hov*o, protože oni si zbytek rádi ochotně vymyslí ;)
Můžu vám garantovat,
že takové věty nakonec vysloví lidé, do kterých by to člověk nikdy neřekl a ve
chvílích, kdy vás to ani nenapadne…. Ale vlastně daleko horší jsou ty rozhovory
mezi čtyřma očima, kdy vám to sdělí jako důvod, proč vám nedá práci, proč vám
ukončil nájem bydlení, proč vaše dítě nepřijme do kroužku….. A vůbec nikdo kolem neřeší, že právo bránit se
proti takovému zlu, má každý z nás. A nikdo naopak nemá právo pomlouvat,
ubližovat, škodit jinému – komukoliv.
Takže pokud bude
člověku záležet na názoru okolí, které se často chová opravdu takto, bude ho to
jen okrádat o síly a čas. Navíc je potřeba si uvědomit – skutečně by mělo
člověku záležet na lidech, kteří mají takovýto charakter plný vad na kráse? Osobně
si myslím, že rozhodně ne.
Ale když se člověk
oprostí od toho, že mu na takových reakcích okolí záleží a rozhodne se sledovat
jasný cíl, ať už jím je, že ze života vypustí někoho, kdo mu škodí (a okolí na
to jistě budou mít jiný „zasvěcený“ názor), nebo se rozhodne, že chce prokázat
pravdu (a kdo ji bude chtít slyšet, ten ji pak i uslyší), nebo se rozhodne zkrátka
bránit i vůči horším věcem, pak má šanci to ustát.
Ve chvíli, kdy ho
neochromuje strach, nekrade mu síly řešení názorů okolí, může všechnu energii
nasměrovat tam, kam potřebuje.
Teď vám povím jednu
věc, která se vám nebude líbit. Pokud narazí člověk jen na blbce, často platí,
že s ním vyhrát nemůže, pouze remízovat, klesne-li na jeho úroveň a pokud může
tedy člověk odejít, měl by to udělat, pokud to pro něj neznamená příliš velké
ztráty jakéhokoliv druhu. Je to nejjednodušší a nejméně bolavá cesta.
Ale pokud narazí
člověk na skutečně velké zlo, kterému nemůže utéct, neb by nakonec možná utíkal
celý život, tak by neměl ztrácet čas pasivitou a čekáním, že to „samo“ přejde. Navíc
útěk je nesmysl, nejlíp se totiž vyhrává na domácím hřišti.
Taky smířlivý
přístup, kterým doufá člověk, že když nebude provokovat, bude mít klid, je
většinou chybný odhad. Stejně jako tomu bylo u Mnichovského diktátu. S teroristy
a zločinci se takto nevyjednává. Pasivita oběti znamená bezmoc, bezmoc dává
druhé straně agresora pocit větší síly a tu má čím dál větší potřebu
demonstrovat. Doslova to pobízí ke stupňování.
Stejně jako chabé a
slabé pokusy obrany, které můžou být jen „ozvláštněním hry na kočku a myš“.
Jediná věc, která nakonec funguje, je obrana. Rázná, energická, efektivní. Je
to možná hrozné, ale Sir Winston Leonard Spencer-Churchill řekl, že jedinou
obranou proti nacistické agresi je to, že jim Anglie se spojenci zabije víc
dětí a žen, než nacisté spojencům.
Ano, druhá světová
válka byla výjimečná situace, kdy šlo o život všem, ale to vůbec neznamená, že
se jednou nemůžeme my sami ocitnout ve vlastní válce, kdy půjde o život náš či
našich blízkých.
Pak nerozhodné
přešlapování, pasivní čekání, že se to vyřeší bez nás, dává druhé straně jen
čas na to si budovat pozice a posilovat ego. A jak jsem už psala, sebedůvěra je
základ.
Bod další jsou emoce
vs. chladná logika. Emoce jsou krásná věc, inspirativní a bez nich by samotný
život byl prázdný, umění, jedna z hlavních věcí lidské kultury je právě
ztělesněním emocí, ale když se člověk rozhodne bránit, tak by pytel s emocemi
měl nechat doma ve skříni, nebo je stejně jako strach držet dobře pod
kontrolou.
Ať už je těmi
emocemi láska, lítost, soucit, hněv, nenávist, zloba, vztek – neměl by člověk
dovolit, aby mu ovládly byť na okamžik v rozhodnou chvíli jeho mysl. Je to
přesně ten okamžik zaváhání nebo naopak unáhleného chování… Zkrátka tak jako
tak chyby.
Naopak velmi pomáhá
se podívat na takové situace jako na šachovou partii. Mít nadhled a zapojit
logické myšlení, efektivně využít veškerý svůj čas pro další tah. Nesnažit se nic
uspěchat, promyslet své kroky, stejně tak zkusit dedukovat tahy druhé strany.
Člověku často pomůže, když se zkusí vžít do postavy toho druhého. Mezi nejlepší
policejní psychiatry, třeba i odborníky na vyjednávání se zločinci patří lidé,
kteří právě toto dokážou.
A s tím souvisí
další bod – poznej svého nepřítele. Když se člověk oprostí od toho, že si s někým
takovým nechce špinit ruce, může to být nakonec přínosná výhoda. Zkusit třeba
přístup jako k projektu, kdy člověk studuje všechna fakta, shání
informace, sestavuje vlastní závěry na základě získaných poznatků.
A ať už se to týká
toho, že člověk přemýšlí jak řešit třeba šikanu na pracovišti, nebo jiných
věcí, tento chladný přístup k věci pomáhá i při boji s emocemi, které
je někdy hodně těžké udržet na uzdě.
Pomalu je tedy náš člověk
připraven vstoupit do poslední fáze. Jedním z doporučení kriminalistu,
když se třeba žena vrací večer přes neosvětlené nepřehledné místo, je to, že se
nemá chovat jako potencionální oběť, ale jako lovec. Takže? Dalo by se říct,
probuďte v sobě tu šelmu? Svým způsobem ano. Zkuste se na tu nepříjemnou
ulici podívat tak, že přímo hledáte, kde je nějaká „jiná oběť“. Ne vy, to on,
který čeká ve stínu je obětí. Naostřete smysly, uši, oči, žádné hypnotizování
chodníku a rychlý sprint se sklopenou hlavou. Všímejte si detailů, doslova je
vyhledávejte, jako na lovu…
Tento postoj, pokud
tuhle psychologickou hru člověk přijme, do jisté míry pomáhá i bojovat se
strachem a s případnou váhavostí se bránit. Neboť v tuto chvíli, kdy je
člověk lovcem, je na akci připraven.
A tím se dostáváme k dalšímu
bodu okamžik překvapení. Je to neskutečná výhoda, v některých situacích
naprosto zásadní. Ale ať už se rozhodne člověk řešit jen nějakou běžnější
záležitost, uvedla jsem třeba ten případ šikany v práci, tak by se o něj
neměl nechat připravit. Vyrukovat tedy by měl až ve chvíli, kdy je plně duševně
zmobilizován, má zmapovaný terén a současně naplno využije zaskočení druhé
strany.
Takže jak si
odpovědět na naše dnešní otázky? Pokud se střetnete se zlem, ať už v jakékoliv
formě, máte plné právo se bránit. Nedělá to z vás horšího člověka, nekazí
charakter a hloupé názory okolí neřešte. Je to váš život a o něj jde především.
Obranu zvolte podle situace. Každá má jiné řešení, jsem zastáncem toho, že čím
menší ztráty pro vás, tím lépe, ale pokud je zlo, které vám vstoupilo do života
příliš velké, tak nemá smysl vyjednávat, otálet, utíkat. Ale postavit se mu. A
do obrany dejte vše, ukažte svoji sílu, protože jen tak můžete druhou stranu
zlomit a zachránit sebe sama. Věřte sami sobě, protože váš nejlepší přítel –
váš vlastní mozek touží nejvíc po jediném – udržet se naživu a proto vás
nenechá ve štychu jako jiní lidé, kteří jsou někdy zbabělí.
A poslední věc… je
nakonec jedno, jestli se zlem střetne jedinec, národ, země, kontinent, či část
světa, stále tyhle pravidla platí. Právo bránit se.
Přeju vám, ať každou
svoji životní šachovou partii vyhrajete, nenechte se znervóznit, nenechte se unavit,
byť se hra potáhne i několik let a nenechte se zastrašit, když vás jednou po
letech protihráč vyzve na odvetu. Protože i to se může stát.
Vím, že možná právě
teď je strach v mnoha z nás, nenechme se jím ale ani teď ani nikdy
jindy ochromit. Ani se nenechme zastrašit.
Důvěra v sebe sama
je základ ;)
Děkuji za všechny milé a přínosné komentáře.
Vaše Iwi
Vaše Iwi
PS: Článek pojednává
o různých všeobecných situacích, do kterých se člověk může dostat, je záměrně
napsán srozumitelnou formou i pro běžného čtenáře, každý nechť si z něj
vybere, co ho osloví. Je mi jasné, že s některými věcmi v článku uvedenými
nebudou všichni souhlasit, ale rady v něm užité jsou doporučení odborníků
na bezpečnost jedince i států, psychologů a psychiatrů a odborníků přes zbraně, taktéž pracovníků kriminální policie, speciálních jednotek a pracovníků justice.
PS2: I kdyby to něco
prospěšného přineslo jedinému člověku v těžké situaci, měl tento článek smysl.
Ty jsi rebelka. Miluji tvé články a souhlasím.
OdpovědětVymazat:)) Děkuju, těší mě, že se Ti články líbí i že se líbil i tento a jsem i ráda, že máme na ty věci podobný pohled.
VymazatMusím pochválit tenhle článek i tvůj celý blog. Obecně souhlasím s tvým názorem, mnohé se mi už stihlo osvědčit :)
OdpovědětVymazatDěkuju moc za pochvalu, vážím si toho. Jsem ráda, že máme podobné poznatky a názory. Taky jsem to už měla možnost otestovat v praxi :) a myslím, že některé body jsou i zásadní, samozřejmě v závislosti na situaci :)
VymazatSkvělý článek. Mně vždycky při řešení průšvihů-a že jich za sebou nemám málo, od opravdu nepěkného rozvodu až po tu tolikrát zmiňovanou šikanu v práci-pomohlo ujasnit si, co vlastně chci a co je třeba to menší zlo, protože někdy prostě už neexistuje dobrý řešení, jen blbý a ještě blbější. A pak prostě seknout (a před tím na to najít odvahu, protože v rozhodujícím momentě je opravdu člověk sám). Tak já jdu teda zas přemýšlet, jak v klidu zareagovat na jeden nepěkný podraz od vlastní krve, ale nechat emoce pod kontrolou je v těhle případech setsakra těžký :-)
OdpovědětVymazatDěkuju moc, jsem ráda, že se Ti článek líbil. Ano, někdy to není snadné a někdy ani neexistuje ideální "růžové" řešení, kdy nedojde k žádným "ztrátám".
VymazatJde nakonec jen o to, aby ty ztráty byly přijatelné, únosné a co nejmenší - jak píšeš - volba mezi větším a menším zlem.
A k těm ranám od vlastní krve - no, ty bolí nejvíc, protože často dokážou zasáhnout přesněji citlivé místo, než cizí člověk, nehledě na to, že to zabolí a je v tom určitá pachuť zrady, zvláště pokud bereme dotyčného za svého blízkého člověka. V takovou chvíli je těžké držet emoce na uzdě.... nicméně si člověk musí položit otázku, pomůžou divoké emoce nějak zlepšit tuto situaci...?
Přeju hodně síly a pevné nervy, ať se podaří situaci zvládnout tak nejlíp jak to půjde ;)
Klobouk dolů! Krásně sepsáno Ivi! Myslím, že přesně tohle jsem teď potřebovala číst, beru si z toho, co potřebuji a vlastně už je to jen vyústěním mých vlastních myšlenek......Sebedůvěra je základ, bohužel nám nebývá dvakrát dána do vínku a sama už jsem zažila tolik situací, kdy jsem si myslela, že není řešení a já to řešení prostě našla - můj mozek lépe řečeno :-). Dokonce jsem zažila i na maloměstě přesně tu situaci troufám si říct téměř psychické lynčování - najednou o mě mluvili úplně cizí lidi a hodnotili můj život, nepravdivé zvěsti se donesly až do mé čerstvě získané práce, kterou jsem nutně potřebovala, protože jsem živila dvě malé děti sama. Nikdo o mém životě nic nevěděl, nicméně všichni měli jasno. Tahle zkušenost mě vyléčila z mé naivity velice, ale ještě pořád zdá se, nějakou hladinu naivity udržuju...už to pomalu končí !-). Děkuju za podnětný článek. Bohužel až příliš často jsem byla vychovávana k pasivitě, což nikam nevede, ale s právem na obranu už necítím bezvýchodnost situací...
OdpovědětVymazatDěkuju moc za pochvalu, mám velkou radost, že se Ti článek líbil. Sebedůvěra je opravdu základ a vzhledem k tomu, v jakém světě vyrůstáme, v jakém pak žijeme, co nás obklopuje, tak si ji musíme neustále pěstovat jako vzácnou květinu... ;)
VymazatO tom, jak má zejména to české okolí jasno a taky trochu naivní představu, že má právo hodnotit Tebe, Tvůj život, nebo některé aspekty Tvého života, by se daly napsat romány. Nakonec by se nás sešlo asi hodně. Není jiné možnosti, než mít nadhled a brát názory okolí za irelevantní, nebo pokud to člověku vadí příliš, tak využít svého práva na obranu - i zákon jich dává dost.
S tím okolím se mi vybavuje ještě něco....
Vzpomínám na jednu naši rodinnou přítelkyni, žije sama s dítětem, u kterého neuvedla nikdy otce (to že studovala a zároveň se starala sama o umírající matku a mladšího sourozence se samozřejmě okolím už nepočítá). Díky tomu, že si dovolila "porušit konvence" přišla tolikrát o práci, že dneska má nakonec vlastní firmu - to jsou ty životní paradoxy. Ale člověka to asi posílí a asi hodně... byl to v blízkém okolí jediný člověk, který mi bezprostředně v těžkém životním okamžiku nabídl pomoc a psychickou vzpruhu jako nikdo a já jsem ji dodneška vděčná.