Malé sladké dobro

Dnešní doba je plná motivačních příspěvků, knih, přednášek, jak si člověk má vážit i maličkostí, radovat se z každé drobnosti.

V rámci takových projektů pak jsou obvykle součástí i určité výzvy, které nás buď nutí se zamýšlet nad tím, co dobrého nás ten den potkalo, nebo nás přímo nabádají k tomu, abychom si nějaké pozitivum aktivně vytvořili.

Ale co když je pravda, že každý den jednoduše není posvícení? Že ve snaze žít originální život, který není je plný stereotypu, se jen snažíme o vytvoření jiného druhu stereotypního života, a sice instantního dobra, které budeme užívat jako medicínu 3x denně po malých dávkách, sedm dní v týdnu.

Je pro nás těžké přijmout, že některé dny jsou jednoduše špatné? Opravdu je jediná cesta pro všechny to, že se snažíme nějak zachránit drobnou umělou radostí typu „ale viděl jsem dneska moc zajímavý mrak na obloze“? Neodvádí nás tento způsob myšlení od skutečného života?

A co teprve, když ten den není vyloženě špatný, žádná tragédie nás nepostihla, ale jen jsem tiše nespokojení s tím, jak žijeme? Pak si podle příruček naordinujeme tři krát denně se zaradovat a problém je vyřešen? Dle mého názoru není. Naopak řešení tím odsouváme a udržujeme status quo.

Jistě, po složitém dnu třeba v práci nebo jednoduše nějak psychicky náročném, tak je fajn dát si třeba vanu, zapálit si svíčku, uklidnit nervy a mysl, relaxovat, ale na sílu a na moc se fixovat na jedinou věc a přesvědčovat mozek, že náš život je naprosto v pořádku, že dané události nic neznamenají, protože máme přece „ten zajímavý mrak, nebo západ slunce“, byť jsme právě prožili něco hodně špatného, to se mi nezdá jako univerzálně skvělý přistup. Pausa pro nabrání sil ano, ale úplná ignorace problémů za mě ne.

Napíšu teď něco, co možná nebude snadné pochopit či přijmout, ale vím, že tady na mazaném králíčkovi se může psát volně o čemkoliv, neb se tady schází samí skvělí, inteligentní lidé s otevřenou myslí, což je obrovská výhoda. 

Také samozřejmě i vy mi dolů do komentářů můžete napsat svůj pohled na tyto věci, pokud se vám bude chtít ;)Debata je tu vítána, ale povinná určitě není :)

Myslím si, že do jisté míry vyhledávání instantního a trochu nuceného dobra, které necítíme ze srdce, ale musíme se o něm cíleně přesvědčovat, je určitou formou popírání. Všichni známe Model Kübler-Rossové, tedy klasické fáze lidského smutku a popírání je tou první z pěti. Dokud neprojdeme všemi fázemi, motáme se vlastně v kruhu, a nebo jen přešlapujeme na místě a nikdy nedojdeme na konec, kde na náš čeká smíření.

A myslím, že smíření je trochu zavádějící pojem pro běžný život, zvláště v dnešní době… Slovo smíření v nás muže vyvolat pocit jako, že jsem už pasivní, vzdali jsme to. Něco jako čistý pesimismus, konec všech nadějí. Tak to ale není, spíš je to určitý vnitřní klid a nadhled, který nám nakonec může otevřít širší pohled na věc. Zatím co emoce jako vztek nás svazují úplně nejpevněji, smíření je okamžik, kdy se pouta uvolní. A proto mají všechny ty fáze taky smysl, protože vztek a lítost v nás jen tiše dřepí jako žába na prameni a to že jim nedáme průchod, neznamená, že jen tak zmizí. Jsou s námi jako stín a užírají nám pomalu a tiše naši duchovní sílu.

Čistou pasivitou naopak pro mě je fáze popírání. Je to taková trochu skrytá pasivita, protože my naopak děláme a hodně, děláme všechno možné pro to, abychom zaměstnali sebe i mozek něčím jiným a v tu chvíli prakticky i dost nepodstatným.

Přiznávám, že po těžkém dnu mi fakt myšlenka na pěkný mrak nepomůže. Naučila jsem se, že bolest je potřeba přijmout a ne před ní utíkat a strkat hlavu do písku jako pštros. Čím dřív to člověk udělá, tím rychleji se osvobodí a posune. Taky samozřejmě den blbec není tak těžké překonat jako třeba jiné životní zlomy jako je smrt blízkého člověk, nebo ztráta partnera. Tam to pochopitelně trvá déle, ale ten princip je stejný.

Takže ano, po těžkém dnu dojdu domů, dám si možná tu horkou koupel ve vaně, nebo se jdu projít, nebo rovnou jdu spát. Nerozplývám se a neplýtvám energií nad krásou bublinek v koupeli a netrápím uštvaný mozek dalšími povinnosti a příkazy „Teď se raduj! Krásná pěna a ta vůne! Buď vděčný!“

 

Ne, někdy zírám jen tak do prázdna a nechám naopak mysl odpočinout a pak se snažím nabrat sílu i fyzicky, třeba tím spánkem, abych mohla další den věci vyřešit, nebo zkrátka dělat věci líp. Snažím se z chyb poučit. Jednoduše ze všeho se dá nakonec něco vytěžit…

Nemusí to nutně být, že co tě nezabije, to tě posílí…. A že hlavně musíme vydržet… a tak vůbec…

Někdy připuštění faktů, že takhle je to vážně špatné a že se trpíme, může být nakonec tou hnací silou, kterou využijeme ke změně svého života, abychom ty pocity nemuseli uměle potlačovat, ale abychom vyřešili jejich prvotní příčinu. Místo, abychom plýtvali energií na hledání zajímavých mraků na obloze, zatím co náš život, naše práce či zaměstnavatel, náš domov či naše bydliště, naše profese, náš partner, nebo cokoliv jiného není podle našich představ natolik, že nás to doslova vnitřně ubíjí a my se držíme každý den nějakého mraku a nebo čtyřlístku, co jsme našli u parkoviště, jako záchranného lana a nechceme si připustit, že se jedná jen o stéblo, kterého se chytá každý tonoucí….

Když člověk přestane nutit svou mysl k vděčnosti a radosti ze života a nechá ji svobodně pracovat, aby vyhodnotila věci tak nějak víc v širším pohledu a objektivněji (nebo jak to říct přesně?), že sice 20% času vám nervy tečou, ale těch 80% jste spokojení, třeba i šťastní a cítíte to a uvědomujete si to i bez toho, aniž byste museli mozek nutit do nějakých kotrmelců radosti, pak je to v pořádku.

A když ne, tak zkrátka vykročíte na cestu ke změně. Možná bude smutná, nepříjemná a někdy to bude i bolet, když dáte emocím možnost, aby se projevily naplno, ale jedno je na tom příjemné, jakmile odehrají svou roli, v klidu odejdou… A vám bude zkrátka líp.

Co je pak nejkrásnější na tom všem, že na konci, kdy se zregenerujete, tak přichází postupně příval nové energie a nakonec přijde i čas, kdy si všimnete i toho západu slunce s krásně prokreslenými mraky jen tak mimochodem a uvnitř vás zaplaví pocit, že je život fajn. A je to celé jaksi nevědomé a přirozené.

A nakonec asi přijde i to, že člověk je silnější, neb je poučený. Znáte to pořekadlo - napálí mě jednou v životě někdo - hanba mu. Napálí mě podruhé – hanba mi ;) (v mém případě pak následuje občas napálí tě po třetí, čtvrté.... sakra už se vzpamatuj! Ok, tak na popáté už tedy fakt ne :) 

Tím, že někdy člověk popírá určité věci, tak jen sám dává možnost osudu a jiným, aby do něj kopali a kopali, dokud nepadne a už se nezvedne…. A nebo se zkrátka situace vyhrotí a zhorší natolik, že se stane něco daleko šílenějšího, než kdybychom si vše naplno včas uvědomili, přijali a řešili…

Dneska si taky říkám, že lépe přijmout drobné ztráty, než pak řešit naprostou kalamitu….

Samozřejmě, že žádný učený z nebe nespadl, jak jsem psala i já na to stejně občas přicházím metodou pokus - omyl. A myslím si, že u složitějších věcí je někdy těžké přijmout fakt, že úplně skvělé řešení neexistuje. Včetně toho, že se nám zdá do jisté míry neuvěřitelné, nebo doslova absurdní, že se daná věc děje právě nám samotným. A že zákonitosti vesmíru, které fungují všem kolem, tak u nás selhaly na plné čáře. Že tohle jsou věci, s kterými bojují lidé nejvíc v podobných situacích - kdy nejsou spokojeni se životem.

Je jistě těžké si přiznat věci jako, že náš partner je milý a pozorný ke všem v okolí, ale k nám nikdy takový nebude a co hůř, že s domácím násilím vůči nám skončí leda tak až na smrtelné posteli. Je těžké si říct, že nás vlastní matka neměla a nemá ráda a tohle se nezmění, ani proto, že Erich Fromm jasně píše o mateřské lásce jako o záležitosti, která jako jediná není podmíněná zpětnou vazbou. Tedy matka miluje své dítě, i když jí dítě lásku neopětuje.

A je spousta takových záležitostí, které nefungují zdánlivě snad jen u nás jediných na tomhle světě…  a co hůř, je tak těžké si přiznat, že se to už ani nezlepší… A může se člověk stavět třeba na hlavu a obětovat tomu vše, ale jiné to nebude…

Řešením je změna, třeba odchod. Ale není to komplexní řešení. Třeba jste ve věku, kdy už si nezaložíte s novým partnerem takovou rodinu, o které jste snili… A nebo hold všechny mámy kolem už jsou tak nějak obsazené a vám už žádná lepší náhradní přidělené životem nikdy nebude.

Pak si je potřeba říct, že jestli je lepší být s tím nevyhovujícím, nebo zkrátka zcela bez. Vidíte – verze, že dostanete něco jiného, nového, lepšího není vždy v nabídce… (to jste možná číst ani nechtěli, že...?)

Ohledně těch řešení se dá říct, že existuje občas jen malé a velké zlo… Možná budeme muset jednoduše za svůj vnitřní klid nějak i zaplatit. Odjedeme z práce, ale v novém zaměstnání budeme mít třeba méně peněz, nebo budeme muset dojíždět. Odejdeme od partnera a třeba to pro nás bude ekonomicky, technicky a i duševně těžší, že jsem najednou sami (minimálně ze začátku)… ale po čase, když se rozhodneme správně a odstraníme příčinu své vnitřní nespokojenosti a dá se říct, že jakéhosi napětí, dojde pocit toho příjemného klidu, nadhledu a i přírůstku energie.

Nebudu vám tady lhát, že znám cestu k super šťastnému životu. Kdo králíka čte, ví, že já na nekončící euforické štěstí nevěřím. Ale na obyčejnou lidskou spokojenost ano. Na to, že život je v konečnému součtu fajn.

Taky určitě neplatí, že když překonáme a vyřešíme jednu příčinu nespokojenosti, že už nikdy nemůžou nastat jiné problémy a že nové řešení bude dokonalost sama. Nic takového není. Každá mince má dvě strany, ale možná ty nová negativa budou pro nás víc snesitelná a nebudou nás vnitřně užírat, ale jen si řekneme, no, hold to je v tomhle trochu náročnější, ale nic, co bych nezvládl….

A teď se trochu projdeme po oslím můstku a vrátíme se na začátek…. Malé sladké dobro.  Zdá se, že smyslem článku bylo rozcupovat ty malé radosti. Ale tak to určitě není, dobré radosti jsou velmi důležité, jen je možná dobré si trochu hlídat, jestli za ně neschováváme nějaký vnitřní problém a trápení…

A musím říct, že mou největší malou radostí jsou lidé. Ano, navzdory, že pracuju s lidmi. Jsem v jistém smyslu takový sběratel. Sbírám malá vstřícná gesta a úsměvy, milá slova, ochotu a slušnost, nabídnutou drobnou pomoc, ukládám si je pomyslně do sbírky - abych nezapomněla, že lidé jsou ve výsledku fajn, když pak narazím na blbce, který je často jeden, ale za to je víc slyšet. A ano, někdy takový blbec může ovlivnit x dalších a pak se krásně pozná síla charakteru každého, jestli jdete se stádem, protože „Pseudo-Alfa“ se vydala nějakým směrem a jiný se jen připojí… nebo taky ne. Neb si umí udělat vlastní názor...

Mám lidi opravdu ráda a myslím, že mě hned tak nepřestanou fascinovat ;)

K tomu malému sladkému dobru bych ale dodala, že nejsem asi primární sběratel pochval jako takových. Komplimenty samozřejmě jsou příjemné, ale není to pro mě úplně to hlavní. Líbí se mi, když vám někdo třeba nabídne malou pomoc, aniž byste jakkoliv o to žádali, nebo situace byla zkrátka tomu nakloněná a dalo se to očekávat. Kdo pustí sednout ženu v devátém měsíci v MHD, tak je sice slušný, ale možná to je jen v rámci etikety. Fascinují mě spíš věci, když tam jakoby není úplně ten racionální důvod, protože to jsou třeba pravidla slušného chování a čeká se to, nebo se ten člověk cítí tím doslova povinován, či to dělá z vděčnosti, nebo zkrátka ze skrytého kalkulu, neb si vás chce zavázat.  

Tím gestem nemusí být nutně pomoc jako volná židle v autobuse, ale třeba jen to, že se na vás uměje, i když za to nedostane nějaký tringelt … Ale jednoduše jen tak…

Myslím, že když jsme ale ve stresu a nespokojení a radost si neumíme zažít už jinak, než že to je náš vědomý rozkaz mozku, který pak tiše přesvědčujeme, že je to přece super (u drobností jako mrak) a nebo se radujeme, jen když nás život překvapí něčím skutečně extra super wauuu, tak jednoduše podobné  drobnosti přecházíme. Přesněji - vyhledáváme aktivně sami, co by se dalo nacpat do kolonky „dnešní štěstí“ a to, co k nám přichází samo, tak přehlížíme.

Takže když jsem psala ten nadpis, měla jsem na mysli právě tohle. Hezké příjemné drobné radosti, které se objevují samy od sebe bez nějakého racionálního důvodu, ale přesto dokážou vylepšit náš vnitřní pocit, pokud jsme tedy schopni je vnímat a přijímat.

Nedávno jsem psala na IG, že jsem měla náročný den - to známe všichni, každý ho někdy má, takže nic výjimečného (a tady je taky krásně vidět, že ty obrázky to zkreslují…dvě hezké fotky na těch internetech, ale jinak docela divoké to v realitě bylo).

Byla to situace, kdy jsme se do telefonu postupně se všemi zainteresovanými, kteří to měli na starost, loučili větou „Tak zítra na JIPce“. Jedna chybka za půl mega, naštěstí v českých korunách – mohlo být hůř. 

Nemá vůbec smysl se zdržovat tím, že ta chyba nebyla vaše osobní a že tu chybu udělal jiný člověk navíc vcelku schválně (lidská hloupost nezná mezí). To se samozřejmě pak řešit s dotyčným může, ale v daný okamžik vám to k ničemu není.

V téhle záležitosti jsem narazila na to, jak se nám snaží pomoci  i lidé, kteří nemusí, doslova s vypětím sil. Situace jak z lehce akčního seriálu, kdy se podaří důležitou část dokončit doslova na minuty. 

Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš….

Ale tomu lze těžko odolat – opojný pocit, že člověk vyhrál …. Už je to skoro "doma"... člověk už se vidí, jak kráčí k těm posledním dveřím a vše je zažehnáno….ano, úplně slyšíte ty fanfáry a cítíte se jak na olympiádě …. Už už proběhnete cílovou páskou s rukama nad hlavou … a dav nadšeně tleská…

A pak takovému "skoro vítězi" do cesty vstoupí poslední z posledních v celé věci….. člověk, který „jen hlídá dveře“. A přesvědčí skoro-vítěze, že po tom všem martyriu je právě vrátný ta nejdůležitější postava celého příběhu. Jestli jste vsázeli na ředitele, či třeba na jednatele firem, na právníky, poradce, kontrolory, či jiné odborníky… tak máte smůlu. Tenhle post vyhrál zlej pes Cerberus, který číhá u brány.

Každopádně tenhle náš Cerberus mnoha lidem připravil bezesnou noc a ještě zajímavější druhý den…

Přesto v součtu myslím, že to bylo dobré, nakonec se druhý den opět s vypětím sil všech ostatních podařilo napravit i další dílčí katastrofu, kterou Cerberus ještě vygradoval svou neústupností a všichni jsme to zvládli ... dokonce i bez resuscitace. ;)

Všichni ti milí, ochotní lidé, kteří nám v této věci pomohli, tak to dělat nemuseli a nic z toho neměli, spíš naopak, takže motivace byla možná jen dobrý pocit na duši? Ukládám si proto tohle malé (dost podstatné) sladké dobro, zlé psisko přeřazuju do kategorie neřešit a jsem ráda, že je svět, jak je… trochu bláznivý, takže pak vypadáme asi sami někdy bláznivě, když (možná i )porušujeme dopravní předpisy a následně utíkáme s dokumenty v ruce přes ulici na vysokých podpatcích (neb hlavně stylově, že ;) , ale ve výsledku je to zkrátka zatím na tom světě dobré ;)

Takže to je tak pro dnešek všechno. A teď je řada na vás ;)

Takže jestli se vám bude chtít, napište mi, jak to vidíte vy? Může umělé sbírání štěstí být zástěrkou skutečných problémů? A všímáte si těch malých lidských bonusů?

Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mě potěší.

Vaše Iwi

PS: Podle sociologických výzkumů dnešní mladší generace dospívajících se více obrací do sebe sama a s drobnými pozitivními záležitostmi, které nelze mít pod kontrolou, neumí úplně pracovat a tak je často ignoruje, neb je jednoduše ani neregistruje, či je nebere za důležité. Naproti tomu negativním vlivům dávají mladší generace význam i přehnaně velký. Ve výsledku tak potom na stejné situace reagují starší a mladší lidé různým způsobem a není to údajně otázka generačního rozdílu jako takového, či otázka věku, životních zkušeností, ale toho, že zkrátka každá generace doslova vidí tyhle věci jinak, nikoliv z principu či vzdoru, ale je to skutečná změna vnímání či chápání v lidském mozku. Ale o tom si třeba povíme někdy jindy… 

Lidský magnet na zlo

Je to už pár let, seděli jsme v jedné kavárně… tři kamarádi…. A zpětně si říkám, že možná bych to asi od nikoho jiného tenkrát tak v klidu nevzala….

Dva účastníci zrovna prožívali vrcholné období, kdy se zkrátka věci daří. A já mám vždycky upřímnou radost, když se mým kamarádům daří. A raduju se s nimi ze všech těch hezkých životních etap ;)

Už tak ze zvyku vždy padnou obligátní otázky „Jak se máš, co nového?“ (je to v naší bandě už tak trochu jako vtip – říkáme si to celé roky místo pozdravu a to i když se potkáme třeba na druhý den…) 

V kavárně tenkrát ale následoval výčet úspěchů a téměř světových rekordů jak na poli pracovním, tak soukromém. Nejdřív od jednoho kamaráda, pak od druhého. Po třech měsících toho bylo nového evidentně hodně … u nás všech…

Když tedy zakončili monology o tom, jak oba shodně prožívají posledních pár měsíců – což se dá shrnout jako: nové skvělé a k tomu vlastní bydlení na správné adrese, nová skvělá práce ve správné firmě, která se i v životopise vyjímá jako zářící diamant, taky samozřejmě vysoký nástupní plat, kdy se měsíční příjem na výplatní pásce blíží tomu mému (ovšem ročnímu příjmu), samozřejmě taky zajímavá pozice a k tomu jako třešinka na dortíčku - nový ideální partner, který si za ty tři měsíce svého působení stihl vysloužit titul životní lásky. K tomu oba kamarádi na vrcholu psychických i fyzických sil… Takže když to takhle shrnuli, tak se obrátila pozornost na mě.

No, tak přiznám vám to tady na rovinu - já měla zrovna v pořadí svůj třetí nejhorší rok v životě…. V tom prvním špatném mi jako náctileté umřeli oba blízcí, kteří se o mě od malička starali. V tom druhém jsem málem umřela za pár let já a v tom třetím se po letech tak nějak pos*alo vcelku všechno a jakože fest… Od práce, financí, zdraví, partnerů, rodinných vztahů, bydlení, kamarádů až po úplně cizí lidi a nepochopitelné a nečekané věci. Kdybych bydlela vedle atomové elektrárny, jsem přesvědčená, že určitě ten rok vybuchne…. ;)

Tudíž jsem tak nějak neměla čím ohromit a i když jsem se dost brzdila (jsem nechtěla být za chudinku, že jo) a hojně využila různých řečnických obratů, které jsem nasbírala sledování politických debat(kdy věci nejsou nikdy! dramatické či kritické, ale jsou ve vývoji apd.), přesto moje celkové hodnocení vyznělo dost slabě.

Je vcelku jasné, že excelovat bych tenkrát samozřejmě mohla jen tím, že jsem od ledna stihla zbohatnout jako Bill Gates, ohromila svět jako Steve Jobs, vdala se líp než kdysi Ivanka za Donalda Trumpa a stihla zhubnout a vyrůst do mír, které má Naomi Campbell, ale můj celkový propad, který jsem sama nahlas popsala jako další fázi životního vývoje (a v duchu si tu zavádějící lež obhájila tím, že i pád na držku je pohybem vpřed) samozřejmě po všech těch „NEJNEJNEJ a TOPTOPTOP“ vyzněl dost zoufale.

A pak to přišlo…

Ve chvíli, kdy sbíráte síly vůbec k dalšímu nádechu, přišla tak trochu nečekaná rána v podobě nově nahozeného téma k debatě, a sice rozboru toho, že si vlastně za to vše zlé (tu jakoby smůlu, krize, podrazy, zrady, bolesti těla i duše a jiná dramata), za ten „celkový momentální životní neúspěch“ můžu sama. Dozvěděla jsem se tenkrát od obou mých společníků, že něco jako štěstí a smůla totiž ve skutečnosti neexistují. Vše je založeno na tom, že buď je člověk schopný a pak ostatní jednoduše vidí, že si úspěch zaslouží - doslova ten úspěch totiž takový „lepší“ člověk přitahuje, nebo dotyčný není „lepším“ člověkem a tudíž si zaslouží vše zlé, co se mu stane. 

Co mě ale fakt dostalo, tak právě průpovídka, že si to vše zlé plně zaslouží. A může si za to jen on sám. 

(Ale čtěte dál…)

Tahle bezesporu „hluboká myšlenka“, že si za zlo, které nás potká v jakékoliv formě, můžeme sami a ještě si to zasloužíme, mě tenkrát dost zasáhla a hodně jsem o ní přemýšlela, on už ten okamžik byl sám o sobě dost „mocný“ a tahle konverzace tomu dodala ještě něco navíc a učinila tu chvilku nezapomenutelnou. Jakože opravdu ji nezapomenu do konce života…. Vše zlé je ale nakonec pro něco dobré, takže se nemusíte bát…

Naneštěstí jsem si ale veškeré dramata neodbyla během prvních pár měsíců, nýbrž celý rok byl do poslední minuty (a to doslova) podobně „výživný“. Takže jsem nad touhle větou z kavárny přemýšlela opravdu často a hodně. A dneska to hodlám tady s vámi celé rozseknout….

Povím vám taky, že jak roky plynou, tak si s námi osud všemi samozřejmě různě zahrál… a je to celé dost důležité pro naše další povídání…

Najednou se tedy stane (a myslím, že většina z vás se nebude divit), že i když člověk pracuje ze všech sil, tak jsou věci, které neovlivní a o práci přijde (a nestačí být = si myslet, že jsem „lepším člověkem“), nebo se najednou projeví to, že co bylo skvělé první rok, tak se po dvou zdá k nevydržení. Že luxusní bydlení bude člověka nakonec stát další milion, aby se v něm vůbec dalo slušně existovat. Že každá firma šetří a občas sice základní tarify platu či mzdy rostou, ale všechny ostatní nenárokové složky mzdy splasknou jak nafukovací balonky týden po pouti. A že životní lásky se stanou pouhou životní epizodou o jednom dějství, nebo upadnou do nudného koloritu dle grafu hodného Básníků, stejně tak, že v rodině se člověku přihodí věci, které by ho ani ve snu nenapadly a on jim nedokážete zabránit, ani kdyby se na hlavu postavil. Že bude muset skousnout ohledně svého zdraví věci, které nikdy nečekal, že bude muset řešit a že nakonec ještě rád bude platit horentní částky lékařům, kteří slibují zázraky. A bude muset přijmout fakt, že za některé věci nikdo nemůže, prostě jen příroda… a ani to z nás nedělá horší lidi či ze zdravotních komplikací zasloužený trest.  

A že v neposlední řadě ten kdo, byl před lety na dně, čumákem pak několik dalších měsíců ještě „vesele“ ryl v bahně jako krtek, než se pomalu sesbíral, celý rozbitý po té roční smršti a od toho dna se zas odrazil… aby nakonec dohnal všechny ty věci a byl spokojený, i když zrovna nedělá věci podle plánu a s chladným kalkulem…

No a celé mě to přivedlo tedy k tomu, že si zkrátka nemyslím, že za zlo si v životě můžeme sami (nedej bože, že si ho jako zasloužíme, když sobě či jinému nic zlého neděláme a neubližujeme).

Nemám ráda takové to kastovaní lidí a jsem, čím jsem starší tím víc, vysazená na to, když cítím od někoho tu lehce hitlerovskou teorii o tom „lepším a rasově čistém vlastním já“. A může to omluvit jen mládí (což se mohlo tenkrát vztahovat na ten náš sedánek v kavárně a tudíž ještě neznalost a nezkušenost… a málo nasbíraných kopanců od života – v případně některých, či chvilkové pomatení mysli v euforii, jak se věci daří a že je to jen, protože jsme takoví skvělí kapři, v případě těch dalších… ) a dost možná nám tedy dneska ta trocha skromnosti a pokory po nasbíraných životních lekcích, jakožto starším a poučeným sluší víc…

Jistě do určité míry jde některé věci ovlivnit. Jakože když se budete chovat vůči svému zdraví macešsky, tak vám to tělo spočítá, ale zase jsou věci, které ovlivnit nemůžeme jako prostředí, genetika…. Takže ani u toho zdraví se to nedá tak jednoznačně soudit. Naopak, zde bych byla velmi opatrná.

A co se mezilidských vztahů obecně týče…. řeknu vám na rovinu, že osobně pozoruju, že to funguje zpravidla kapku jinak, než by se nám líbilo.

Lidé na mě nejsou hodnější, protože jsem hodný člověk, ale protože dneska ve chvíli, kdy mi dá někdo najevo, že se nehodlá ke mně chovat slušně, tak ho vypustím ze svého života, případně, že to není z nějakého relevantního důvodu možné a musím s ním být v omezeném kontaktu, tak mu dám okamžitě jasně najevo, kde jsou hranice a že nemíním tolerovat jejich překročení. A nemám dneska zábrany ukázat drápy. Mile ráda dneska každému takovému nastavím zrcadlo jeho vlastní tváře. Primárně ale volím radši vyškrtnutí ze „seznamu mých hostů“ a následný klid. Čas je vzácná komodita a nechci ho ztrácet s hlupáky, když není důvod… Já se v žabo-myších válkách nevyžívám.

Jak krásné by bylo napsat, že lidé jsou na mě nadpozemsky hodní, protože jsem nadpozemsky hodná já a prostě karma… a vůbec … takhle harmonicky to ve vesmíru vždycky! na sto procent! funguje. A kolem běhají jednorožci a tamhle vpravo končí duha, na jejímž konci na nás čeká obrovský zlatý poklad… ;)

Čím jsem ale starší, tím víc zjišťuji, že lidé, kteří jsou na nás hodní, tak to dělají většinou proto, že jsou to v jádru slušní lidé sami od sebe a chovají se tak v prvním kole ke všem lidem a pak minimálně pokračují v tomhle přístupu k těm, kteří jsou k nim také slušní. A někdy i k těm, kteří k nim slušní nejsou, protože hold mají takovou povahu. Lidé, kteří slušní nejsou, tak se nezmění, jen protože si to my přejeme, nebo protože jsme na ně hodní a slušní, ale dál se chovají jako zmetci, dokud jim to nezatrhneme. Takže jsem si posvětila právo na obranu a nemám výčitky, že jsem snad horší člověk, když nejsem k celému světu slepě milá podle hesla, kdo po Tobě kamenem – Ty po něm chlebem…. Nebo jak se říká, nastav ještě druhou tvář.

Tohle já dneska nedělám a nijak se tím netrápím.

A myslím, že nikdo by se tím neměl trápit, protože to z nikoho nedělá horšího člověka, když si nenechá líbit neslušné jednání a myslím, že i karma je naprosto v klidu, když se rozhodnete zkrátka bránit.

V naší kavárenské debatě taky byla pasáž o problémech ve vztazích partnerských… No, nedávno tu byl článek z aktuálnější doby o rozvodové bouři… ale teď pojďme o pár let zpět…. Do kavárny…

To si tak někdy lidi myslí, že když konečně po stádu žab políbí jednou taky princeznu (která se po půl roce beztak promění v další žábu), tak že vám můžou jako konstruktivně a plnohodnotně poradit, jak to příště „zase nepos*at“.

Výběr nevhodných partnerů často může být způsobený tím, že máme tendenci (podle jiných údajně -  vybírat si stejné a tedy zcela nevhodné typy a neumíme uvažovat v těchto věcech s chladnou logikou) a nebo (já říkám) zkrátka máme jen tendenci vidět v lidech to lepší a taky protože nemáme místo srdce kalkulačku a neodškrtáváme si u případného partnera jen položky na seznamu jako:  minimální roční příjem dle mých představ -  splněn, titul z prestižní university -  splněn, zajímavý pracovní post – splněn, vlastní pěkné bydlení – splněno, odpovídající vůz – splněno, tělesné parametry včetně těch intimních – splněno, přijatelný rodinný původ – splněno, sečteno podtrženo – můžu s klidem říkat, že jsem zamilovaný/zamilovaná, protože to vypadá na dobrou partii.

Jeden kamarád tomu říká seriózní výběr. Nějak neumím a ani nechci takhle fungovat. Funguju asi víc intuitivně, což tedy nemusí nutně vést vždy k očekávanému úspěchu, ale zas na druhou stranu mě každá životní etapa něco naučila. Uznávám, že určitě můj život v mnoha ohledech není úplně vhodný následování a může být někdy použit možná i jako odstrašující příklad pro slabší povahy, ale na druhou stranu jedno plus z mého pohledu určitě má  -  nezdá se mi rozhodně nudný.

A i když nejedu podle tabulek a životního plánu, tak dojdu často tam, kde jsem nakonec spokojená a v určitých momentech i šťastná.

Tak chci jen říct, že jestli se vám zrovna taky nedaří a jiní vám vyčítají, že je to díky vašemu neserióznímu výběru, tak se těmi jejich řečmi ani dočasným nezdarem netrapte. Všechno nakonec má nějaký smysl…

Krásnou ukázkou je právě moje manželství - ano i odpůrci této instituce (jako třeba já) se občas vdají a nakonec to není ani tak zlé... (a o práci a dalších bodech vám napíšu třeba někdy jindy… ;)

Člověk se prostě musí umět sám sobě občas zasmát, když už nemá ty pěkné grafy, tabulky a seznamy, kterými by případně ohromil publikum ;)

Takže to budiž těm, kdo taky nemají tabulky, útěchou… a snad i nadějí ;)

Můj „seriózní“ výběr v procesu hledání životního partnera zahrnoval např. divoký večírek v baru, kde většina ženských a chlapů měla místo oblečení jen různé řetízky a kroužky (já byla trapně oblečená do černých minišatů a zachraňovala to jen vysokými podpatky), taky tam bylo hodně kvalitního rumu (a zpětně musím přiznat, že nejspíš i kvalitních drog v pití – což jsem si já určitě neobjednávala) a tak se stalo, že jsem se pak na krásné a prázdné pláži na jihu Francie uprostřed noci zasnoubila s chlapem po třech měsících vztahu. A ještě ke všemu mi přišlo jako super nápad, když mi improvizovaně navlékl na prst kroužek uvázaný ze svítící tyčinky z toho naháčovského baru. (Tohle bych svým seriózním a dospělým kamarádům dobrovolně nikdy neřekla, neb myslím, že by to jejich krevní tlak neustál v normě… a nezachránilo by to ani, to že to místo patří prý mezi pět nejkrásnějších pláží světa) Ale zde v našem přátelském koutku si můžeme povídat takhle otevřeně i o divokých barech, nelegálních nápojích a svítícím prstýnku.

Dalším již skutečně serióznějším bodem pak bylo, že mě vzal Pan M na další dovolenou, tentokrát na jachtu a vše jsme si to zopakovali oficiálně na tom profláknutém zásnubním ostrůvku uprostřed Karibiku za bílého dne (i s opravdovým prstýnkem od klenotníka) – nejen svítícím kroužkem, kterým jsme si vypomohli ve Francii… Což je jasný důkaz toho, že to se mnou Pan M myslel vážně, že jo ;)  A tuhle část jsem taky i řekla hrdě svým tabulkovým kamarádům, protože myslím, že ta je taková dospěle seriózní pasáž… ;) A taky jsme se zasnubovali na tom ostrově podruhé proto, že v našem okolí by ty první „intimní zásnuby“ nikdo neustál s klidnými nervy… A nějak jsme jim to oznámit chtěli. 

Co už jsem ale i u druhých oficiálních zásnub vynechala, tak že následovala zásnubní party…. Ve „specifickém“ holo-baru na pobřeží svatého Vincenta, mezi chátrajícími a rozpadajícím se kulisami z prvního dílu Pirátů z Karibiku (ano, přesně to místo, kam doplul kapitán Jack Sparrow) a v tom baru byli sice jen tři věci, ovšem v neomezeném množství -  domácí popkorn vyráběný přímo z kukuřice na plotně, skvělá Tequilla a hodně silná tráva… (já vím, že teď to asi nevyznívá nejlíp, že jsou v tom zas drogy, ale nechci vám lhát….) Ostatně já byla trapně nudná, co se té trávy týče a bylo to dobře, protože když jsme se nad ránem snažili nalézt s ostatními (kromě mě všechno muži) do gumového člunu a doručkovat po laně ve tmě k naší jachtě, kterou jsme nechali „ pro sichr kvůli bezpečnosti“ trošku dál od pobřeží, tak byl náš kapitán úplně v jiný dimenzi a tak mi nakonec svěřil velení a výpravu jsem vedla já…

Evidentně ale nemám takový respekt jako dvoumetrový stokilový mořský vlk a tedy můj rozkaz „za žádnou cenu nepouštějte to lano“ byl pochopen jako „pusťte to lano“ a byla to pak jako hrozná legrace čekat ve tmě bez pádel v gumovém člunu uprostřed vln, až nás po nekonečné době nějaká z těch vln zas přihodí blíž k nataženému lanu mezi lodí a pláží a ve tmě se podaří někomu to lano chytit a nepustit… (přesněji nepustit hned a chvíli po něm ručkovat a pak ho teprve znovu pustit a takhle si to zopakovat několikrát) ten kousek z pláže na loď, který jsme večer urazili za cca 7 minut i s vyloděním, naloděním nám tedy trval nad ránem asi hodinku a půl… Máme tento bod dokonce částečně zdokumentovaný na videu v telefonu jednoho účastníka – vidět není nic, ale je z toho jasně slyšet, že já i Pan M kritické životní situace umíme řešit s nadhledem a humorem – minimálně po dobré tequille. A prostě představa mořských proudů, které nás ve tmě možná unáší na širý Atlantický oceán, nás nemůže rozhodit.

V našem seznamovacím období i na svatbě samotné bych našla hodně těch bodů, které nejsou asi úplně seriózní, na druhou stranu je to i po letech vcelku zábava a nelituju. Ale radši tím nedráždím nervy „tabulkovým kámošům“ ;)

No a proč to celé teď píšu? Protože jsem znovu několikrát v poslední době na netu narazila na tenhle názor -  že za vše zlé si může ve svém životě dotyčný člověk sám a vše zlé, co se mu děje, tak je jen proto, že není tak dobrý člověk (vlastně je to spíš tak trochu lidský odpad), nebo minimálně „druhá liga“, která si to plně zaslouží, že s ní lidé, osud i svět jednají, tak zle. A vůbec tak nějak jakože „neumí žít správně“ a proto se mu dějí zlé věci a nedaří se mu.

A já vám chci říct, že takový názor je fakt neskutečná hloupost. A jestli máte v tuto chvíli nějaké trápení a ať už je to ohledně partnerů, ohledně práce, rodiny, mezilidských vztahů obecně, nebo peněz, zdraví, tak nevěřte řečem, že si takové věci zasloužíte! Ten kdo vám případně takové názory vnucuje, toho odkažte k příslušné hranici, kterou nemá nárok překračovat, nebo ho jen vyškrtněte ze seznamu „svých hostů“ a už se s tím hlupákem nezdržujte. (A taky se na něj zbytečně moc nezlobte, možná je to jen mladej kapr, co si myslí, že když jednou dokázal vyskočit jako štika, že to něco znamená... ;) 

Víte, vše se jednou zase v dobré obrátí a bude líp. A chci taky říct, že obyčejné lidské štěstí a spokojenost v životě není postaveno na nějakých tabulkách, seznamech, plánech a grafech jako v Básnících… Někdy je to o souhře náhod, někdy zkrátka osud, nebo nějaký ten bůžek a někdy i zkušenosti a houževnatost… Kdo ví... Někdy k cíli dojdete naprosto bláznivou cestou a dojdete tam, i když nemáte žádný jasný plán ani mapu. A že se zrovna nedaří, tak to není vaše vina! A i když to třeba už trvá dlouho a vy jste po dlouhých měsících a možná i letech unavení, tak ono se to jednou zlomí… jen to člověk nesmí úplně vzdát! A to je to hlavní.

Chci vám to říct, protože někdy je tak moc důležité to slyšet (zvlášť pokud kolem máte nepoučené, přemoudřelé, nebo příliš samolibé lidi, kteří vám nutí „teorii zaslouženého zla pro druhou ligu“).

Chci připomenout, že bude zase dobře… Vážně. A možná po té době spokojenosti se zase něco pokazí, možná na konec se i znovu na chvíli podíváte na staré známé dno… Ale tentokrát vás to už tak nerozhodí, protože už víte, jak se máte správně odrazit a dostat zase nahoru ;) A jednou budete silnější a dojdete díky tomu v mnoha věcech i dál.

Určitě nejsem člověk, kterému se vždycky všechno podařilo. Naopak některé moje životní etapy se staly doslova Urban Story. A i to dno je mi za ta léta vcelku důvěrně známé místečko. Prostě chci říct, že nežiju celý život hezky na výsluní excelentních úspěchů bez jediné prohry a nezdaru. Na druhou stranu právě proto vím, že se i z toho dna jde dostat a můžete být nakonec spokojení, úspěšní a dokonce i šťastní, i když nemáte dobrý start a stihne vás spousta nejrůznějších šílených komplikací. Přesto nakonec člověk může dosáhnout nemyslitelného. Nakonec zase bude dobře, jen to nesmí člověk vzdávat ;) (a taky si nechat brát poslední zbytky sil nějakými hlupáky, co se vás snaží zadupat do toho bahna, kam podle nich patříte…)

Bože, taková blbost! A já si tenkrát v té kavárně myslela, že už tuhle pitomou teorii nikdy neuslyším…. A pak otevřete net a nestačíte zírat.

Tak přeju vám všem hodně sil, vytrvalosti, pevné stehenní svaly k dobrému případnému odrazu a hlavně hodně spokojenosti ;)

Vaše Iwi

PS1: Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mi dělají velkou radost ;)

PS2: Co vy a teorie zaslouženého zla? 

Recept na šťastný vztah aneb pozdrav z Marsu

Dáme si jednu takovou úvahu na téma vztahy. Dneska to alespoň tady nechci brát příliš vážně, když ta realita vážná je i tak dost, takže snad bude místy zřejmá ta lehká nadsázka a humor a přesto nezanikne jádro věci.

Než se do toho pustím, tak vás chci upozornit, že v žádném případě neházím do jednoho pytle globálně všechno a všechny (myslím, že už se tady tak nějak na králíkovi známe, ne? ;)

Dnešní úvaha je výsledkem toho, že se to v mém „mikro-vesmíru“ nějak sešlo a já budu psát tedy jen o tom aktuálním kolem. Tak si to případně neberte snad osobně (jen v případě, že se mnou chodíte na pivo).  Jsem si dobře vědoma, že lidé jsou různí, že existují chytré ženy a chlapi zmetci a vůbec tisíc důvodů, proč se lidé rozchází. A rozhodně nechci nikoho soudit, nebo to zlehčovat a navíc osobně jsem u mnoha věcí nebyla. Nejsem sice zastáncem pořekadla, že pravda je někde uprostřed, protože často to tak opravdu není a tohle „zažité lidové moudro“ nakonec často shazuje závažnost situace a to nejen ohledně rozchodů. Ale život je zkrátka víc spletitá záležitost, než jde nacpat do jednoho článku.

Už jsem to tady kdysi nakousla, že kolem nás nějaký ten čas zuří rozvodové a rozchodové bouře, taky kolem nás zuří další tsunami baby boomu, ale musím přiznat, že ty rozchody jsou mi osobně tedy kapku sympatičtější v tom, že na rozdíl od hnízdilů, ti „nově singl“ mají čas s vámi chodit na pivo. (Samozřejmě, že je to potřeba brát trochu s humorem. Nikomu rozvod nepřeju, ale snad si rozumíme.)

Mám pocit, že od určitého věku, je už tak nějak jedno (až na ty poplatky), zda se lidé rozchází či rozvádí. Když je totiž spojuje společné bydlení, nejlépe ještě zatížené hypotékou a k tomu si ti dva stihli pořídit více než jednoho psa, tedy mají i nějaké to dítě/ děti, tak to pak není nikdy úplně snadné. Chce to pevné nervy.

V jednom vtipu se říká, že ženy přichází jako vánek a odchází jako vichřice… berou se sebou auta, domy…

Nemám teď úplně ten dojem, spíš naopak (a naopak je tady víc věcí, než jen majetkové vyrovnání), některé ty ženy si nevzaly dokonce ani ty děti. Zkrátka jen sbalily pár hadříků a šly za hlasem svého…. No, srdce to asi úplně nebylo, ale jistý tělesný orgán určitě… Na druhou stranu - každý má své potřeby a priority a kdo jsme my ostatní? – Abychom určovali, zda je to správné, horší, lepší?

Takže tak…

I když jsem příznivcem střídavé péče a nevidím nic špatného na tom, že dítě třeba převážně žije u otce, tak přece jen myslím, že do okamžiku jeho samostatnosti a dospělosti by se stále měli starat o jeho blaho lidé dva – otec i matka. Zcela a naprosto opustit dítě, se mi zdá bez rozdílu pohlaví, přece jen takové zvláštní. A to už musí být fakt asi situace.

Nicméně pojďme k tomu nově získanému rozvodovému bonusu – více čas chodit na pivo. Z mé strany tedy je to dost silné označení „chodit na pivo“, protože já chodím vcelku málo, neb jsem líná ;) A tak nakonec jedu autem a cucám minerálku. Nebo „touha“ po alkoholu a lenost jsou do kupy silnější než moje „lakomé já“ a jedu mojí MHD (čti taxíkem). Zkrátka se ve mně často odehrává takový souboj neřestí, proč si to nepřiznat? Nakonec já mám své „špatné já“ docela ráda, zdá se mi, že mi dává takovou lidštější tvář ;)

Vzhledem k tomu, že touhle mojí MHD jezdím už řadu let, máme s místními taxikáři vcelku pěkný a důvěrný vztah, nevylučuju, že občas asi věděli o mém soukromí víc než já sama ;)

Takže teď máme s kamarády nejen ještě víc času na pivo, ale taky dost často poslouchám o tom, jak to vypadá, když se rozpadne vztah. Myslím ten „dospělý vztah“, kde už jsou ty auta, domy, děcka a psi… A musím říct, že z jedné strany mi to přijde až mrazivé ohledně následků a psychického záběru a z druhé naprosto celé k nepochopení.

(Vždycky se u filmů divím, jestli jsme my ženské tak hloupé i v běžném životě, ale teď mám trochu deprese z toho, že to je tady snad ještě horší.) Nejde mluvit samozřejmě za všechny. Znám spoustu inteligentních žen, ale některé věci mi i tak berou dech. Teď opravdu píšu jen tak ty aktuální postřehy z mého mikrosvěta (a pevně věřím, že světové trendy jdou v tomhle jinou cestou…)

Samozřejmě, že ti chlapi to nesou tak nějak víc s humorem aspoň na oko, byť je to humor cynický a hlavně maskovací. Uvnitř se trápí, což se projeví na baru zhruba po třetím kousku.

Před časem jsem mluvila s mým dlouholetým kamarádem, vím, že to u nich vypadalo prakticky na svatbu, takže jsem lehce zavtipkovala, jestli už je ženatý, že by se s tím neměl moc courat, neb už se mu taky blíží „datum spotřeby“. (Ano – ptala jsem se, bydlíme od sebe daleko, a taky nečekám, že by mi poslal případné svatební oznámení, protože bývalky, milenky a kamarádky se na svatbu zásadně nezvou, neboť to pak vytváří zvláštní energetické pole mezi novomanželi a onou „podezřelou“ a samozřejmě všímavou tchýní). Já samozřejmě patřím jen do té třetí kategorie, ale úplně to stačí na vytvoření „svatebního bermudského trojúhelníku“.

No, kamarád ženatý zatím není. Zchladil můj „ostrovtip“ informací, že je týden po rozchodu a tak spíš se zrovna, cituji: „Rozkoukávám se, jaké je zboží na trhu. A tím zbožím myslím ženské, přece jen vím, že jsi blondýna, tak aby bylo jasno.“ (On policajt, já blondýna – půlka našich společných zážitků vypadá jako bychom opisovali Trnky-brnky.)

Možná by v tom všem i nějaký člověk mohl vidět určitou symboliku, protože zásadně si voláme nebo píšeme vždy těsně po rozchodu, po téměř dvaceti letech je to vcelku zajímavě se opakující úkaz  – ale pozor - nevolá ten, co se rozešel, ale naopak. Telepatie, přátelé! ;) Protože po každém takovém rozchodu a našem následném telefonu přichází čas „zapít“ události života. A následuje akce s velkým „A“. Z té poslední si můžu gratulovat, že jsem se vrátila živá a zdravá. Stálo mě to jeden pád do dvoumetrové jámy ve tmě, podala jsem doslova nadživotní fyzické výkony (neuvěřitelné, co udělá adrenalin) a zvládla s menší výpomocí orientační běh na 30 km ve tmě uprostřed záplavové oblasti (a o tom alkoholu v krvi se už nebudeme ani bavit, ano). Ve světle této zkušenosti vám nemohu na podobné akce rozhodně doporučit speciální posilovací boty, neb se pak dva dny nedoplazíte pomalu ani na WC. Někdy vám třeba napíšu detaily téhle story, věřím, že nic nepobaví tak, jako cizí neštěstí ;) Policajt ten orientační noční běh šel ještě oklikou a v žabkách ;)

Ale tak pojďme k rozboru rozchodů.

Jako kamarádka jsem si zvykla, že musím často vyslechnout všechny strany (a nejlépe i tchýni) a pro jistotu několikrát, tak nějak jsem ale poslední dobou řízením náhody častěji na straně těch mužů. A jsem na jejich straně nejvíc ve chvíli, když slyším argumenty žen. Všechny totiž končí stejným důvodem a já jsem z toho úplně vedle, asi možná i víc než ti chlapi. Mám pocit, že to je nějaká epidemie, či co…

Na posledním psychologickém sezení, tedy nad půllitrem piva, jsme s kamarádem došli až na jádro pudla, kdy už jsme to opravdu rozebrali zleva i zprava snad 100x.

S nadějí v hlase se totiž zeptal, co té jeho ženské teda sakra vadí? (Úplně nevím, co ho vedlo k domněnce, že mu můžu dát nějakou přínosnou odpověď, jestli snad fakt, že když jsem žena, tak vím, co se jiné ženě honí hlavou…)

Ale nakonec jsme to rozlouskli a pak že jen ve víně je pravda ;)

Faktem je, že nejen ta jeho, ale všechny ženy z dnešního příběhu mají jeden sen, přesněji životní cíl - že svého partnera změní, nebo přesněji, že jejich partner se kvůli nim změní. Že ho nenápadně převychovají.

A to se nestalo.  

Upřímně přiznávám, že jsem si fakt myslela, že ženy na tohle už ve vztazích nevěří…

Samozřejmě jsme se dostali jako už tradičně taky k rozboru mého manželství. Nečekejte, že když sedíte uprostřed bouře klidně jako dědeček hříbeček, že nejste podezřelí a nebudete podrobení výzkumu a výslechu ostatních.

Možná snad kamarád doufal i v objev toho zázračného receptu na šťastný vztah.

Na rovinu – nic takového podle mě neexistuje a to jsem mu taky řekla. Takové ty řeči o toleranci a podobně … No, já nevím, ono to může být někdy dost zavádějící, když vám u toho „tolerování“ tečou tiše nervy dvacet let, tak to fakt asi není ono, byť po sobě talíře neházíte.

Já zastávám teorii, že buď to jde, nebo nejde, a když to nejde, pak je lepší jít jinam, kde to možná půjde.

Co ale moc nechápu, tak je přístup, že si vyberu za partnera někoho, kdo mi nevyhovuje s vidinou, že si ho jednoduše předělám k obrazu svému.

No, ….

Ještě bych se tady asi pozastavila. Já totiž nemyslím, že dojem mých kamarádů ohledně mého manželství je přesný. Jsem spokojená, to ano, divoce šťastná každý den? Ne. Na to nemám ani povahu. Já osobně nechápu ten dnešní trend touhy po každodenním štěstí. Štěstí je stav euforie, je to to jako hodně sladký čokoládový dort, který si občas ráda dám, ale snídat ho sedm dní v týdnu fakt nemusím (a ani nechci.) Stačí mi spokojenost, zkrátka být v pohodě, mít ale omlácené čelo o strop, neb skáču radostí tři metry, tak to fakt nemusím.

A samozřejmě i u mě jsou okamžiky, kdy mi doslova tečou nervy. Taky si i po letech manželství myslím, že kompromis je něco jako sprosté slovo, je to synonymum pro situaci „když ne já, tak ty taky ne“.

Přesto poměr spokojenosti a nasranosti je u mě tak cca 80:20, což se mi zatím jeví jako vcelku dobré. Ale taky nad tím nebudu víc dumat, neb mám pocit, že když má člověk hodně času na přemýšlení, tak jen vymýšlí blbosti…

Dost zásadní taky je, že nemám žádná velká očekávání. Neznamená to, že nechci od života vůbec nic, ale že nečekám, že partnera převychovám a jestli budu někdy cítit potřebu někoho převychovat, tak si pořídím psa. Což pramení z mé lenosti a taky z určitého odporu být na někomu a na něčem příliš závislá.  

A pak taky pro úplnost - já si na partnera ze zásady nestěžuju. Nedělám to ani tak z důvodu, že bych byla dokonalý charakter, ale asi spíš taky i z lenosti. I když si myslím, že „špinavé prádlo se na veřejnosti nepere“,

Dokážu sice pochopit, že někomu ujedou nervy a že toho má už plné zuby a musí to ven… a nesoudím to.  Ale ve výsledku si myslím, že to člověku nepomůže. Jistě, přinese vám to chvilkovou úlevu, když se člověk svěří, ale nikdo z těch, kdo poslouchal, tak nepůjde nic aktivně řešit. Jsme dospělí a tak je čistě na nás, abychom si věci srovnali… (A jestli vás ve chvíli výlevu poslouchala nějaká „maskovaná svině“, tak jste si možná ještě těch problémů přidali, protože ve chvíli, kdy něco vypustí člověk z úst, tak ta slova už žijí vlastním životem a autor na jejich osud a cesty nemá moc vliv). Což platí obecně, nejen o stížnostech na partnera.

Takhle hezky jsem to rozebrala i s mými kamarády, jak já to tedy mám v tom manželství. Jeden konstatoval, že jsem asi spadla z Marsu a ten druhý mi sdělil na rovinu, že jsem divná a tohle u mě nemůžu už omluvit ani tím, že jsem blondýna.

A asi jsem divná….  protože jsem se nedlouho po těchto debatách vracela večer z jednoho jednání, všichni přítomní jsme pospíchali domů, jen jeden muž vyšel v klidu ven, zapálil si cigaretu a díval se tiše na nebe. Já samozřejmě „nevýprava a coural veliký“ jsem se táhla jako poslední a tak jsme se nakonec trošku zapovídali. A skončili u toho, že nepospíchá domů, protože má doma tichou domácnost, neb jeho žena doufala, že se kvůli ní změní a dosud se tak nestalo a tak se snaží touhle metodou jeho změnu (převýchovu) urychlit. A snaží se o to už bez mála 20 let…

Já nemohla skrýt svůj údiv, takže jsem možná debatu dotáhla kapku dál, než je v rámci společenské konverzace vhodné, ale nedalo mi to…

No, neřekl mi na můj postoj nic… ale díval se na mě, jakože jsem fakt divná… A nebo z Marsu… ;) A přitom já jsem jen líná, lakomá a povrchní a ještě k tomu blondýna ;)

Vztahy jako takové jsou věc složitá, to, že to někomu klape a jinému ne je nakonec často dílem štěstí a náhody, že si to zkrátka sedne… Něco jako opravdu universální recept na spokojený vztah ani dle mého názoru neexistuje.

Co ale určitě existuje, tak je návod na spokojený rozchod a tím je slušnost, jenže ta musí být na obou stranách a to je často nedosažitelný cíl, neb do věci vstoupí emoce a je to v troubě….

Takže přeju vám všem vztahy v pohodě, případně rozchody v klidu a hezké blížící se jaro;)

Napište mi, co vy a tohle téma? ;)

Budu se těšit na vaše milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost. Děkuju.

Vaše Iwi

PS: Pro dnešní článek jsem vybrala jen dva kamarády z toho důvodu, že u nich se dá ještě najít aspoň nějaký ten záchvěv černého humoru, u ostatních příběhů, které se tu odehrávají je to natolik silné, smutné a dramatické, že se mi o tom ani nechce momentálně psát.

Srdcaři a krmiči

Dneska to bude zase taková trochu úvaha o lidech a životě…. Poslední dobou jsem dostala zase pár takových impulzů hlavně v tom reálném životě, které si asi žádají menší zamyšlení …. A ať už si dnešní téma nakonec vyložíme na život pracovní, soukromý či ten virtuální, tak jako tak osobně zastávám názor, že příliš mnoho emocí spíš škodí, než prospívá. Člověka to někdy doslova zaslepuje a vede to k situacím, které jsou nakonec vlastně i trapné… 

Když jsem nastoupila před lety do práce, tak mi můj mentor řekl: 

„ Emoce jsou zde pouze na překážku.“ (No, jasně, že jsem si o něm v tu chvíli myslela, že je to netvor, který nemá srdce, nebo minimálně maskovaný robot ;)

Ale měl pravdu. (Na což jsem vcelku rychle přišla, není nad praxi všedního dne.) Nakonec díky obyčejné slušnosti, která by měla být standardem v mezilidské komunikaci kdekoliv (a tak často není), a díky chladné hlavě se dají věci zvládnout nejvíc v klidu a snad i jistou noblesou, byť třeba situace samotná moc noblesní ze své podstaty není.

Měla bych tady ale možná trochu rozvést ten pojem srdcaři, který jsem zmínila v nadpisu. Dneska to jsou z mého pohledu lidé, kteří využívají emoce hlavně k manipulaci jiných osob a pomocí emocí se snaží dosahovat svých vlastních cílů, které pro okolí nejsou často vůbec přínosem a občas i vcelku zátěží. Tak jako tak srdcaři mají své vlastní zájmy a ostatní lidé, které manipulují, jim jsou ve skutečnosti vcelku ukradení.

Chci taky upozornit, že srdcaři nemají absolutně nic společného s lidmi, kteří jsou k vám skutečně slušní, přátelští, upřímně empatičtí bez postranních úmyslů, které by je k takovému jednání vedly. Spíš jsou to takové karikatury slušnosti.

Srdcaři taky milují velká gesta… která jsou ale často prázdná.

Ještě o něco víc ale srdcaři milují velká slova, kterými se rádi zaklínají a taky dramatické proslovy.

Proč mi ale takové jednání vadí?  Protože využívat emoce k manipulaci mi přijde jako rána pod pás, zdá se mi to neetické a vlastně tak trochu i znakem slabšího charakteru toho, kdo takové metody užije. Koho nezlomíš silou, zlom „láskou“ ;) Nebo taky cukr a bič se dá říct….

Co za člověka se ale k takovému postupu může dobrovolně uchýlit? Můžu vám říct, že ryzí charakter to nebude ani náhodou. O manipulativních technikách tady byly zmínky už mnohokrát.

Co pak nemám poslední dobou ráda ale vůbec, tak jsou „krmiči“. To je takový vyšší level běžného srdcaře. To jsou lidé (často i naprosto cizí), kteří vám na každém střetnutí servírují pořádnou porci „lásky“ a pak to do vás ládují, až vám to leze i ušima. Krmiči často nakonec ostatní utvrzují v tom, že bez nich by snad ani život neměl takový smysl a byl jen desetinou radostí. Víte, tohle pozérství nemá totiž nic společného s tím, že máte ve svém životě štěstí na hodné a empatické přátele, nebo že jste narazili na nějakou slušnou, byť cizí bytost.

Srdcaře a krmiče najdeme všude. A zásadně je spojuje jedno slovo „drama“. Já osobně protáčím panenky asi nejvíc, když mi zkříží cestu v práci, protože tam vím, že mě bude stát takový člověk hodně času, nervů a pravděpodobně založí i „pár menších či větších požárů“, které pak jako „nedobrovolný“ hasič musím řešit. (Neb taková je dneska moje letitá zkušenost.) A taky se samozřejmě takové vztahy nedají tak rychle utnout, jako v soukromí, nebo na internetu, což tomu dodá ještě punc.

Občas se zkrátka stane, že i mě srdcaři zaměstnávají vcelku hodně. Dokonce na více frontách. Kapku problém, když vy jste třeba určeni za rozhodčí v situaci, kdy došlo bohužel řízením osudu ke střetu zájmů. To se zkrátka někdy stane. Naštěstí lidé jsou občas nakonec i rozumní, protože já jim vždycky ráda vysvětlím, že když se hezky v klidu a slušně domluví, tak to ve výsledku bude bolet všechny přítomné nejmíň ;)

Ale pak jsou srdcaři, s kterými to takhle snadné není, a věci se táhnou dlouhou dobu. Celé to komplikuje fakt, že srdcař bojuje za „vyšší“ cíle, má o sobě sama vysoké mínění ve všech ohledech a když k tomu přidáte fakt, že byla uražena jeho ješitnost, tak se nudit nebudete. A já se tedy nenudím.

Občas tomu nahrává i fakt, že dodnes poskytuju svému (překvapivě širokému) okruhu známých odborné konzultace zdarma. Důvod, proč za mnou lidé přijdou, vyjma toho, že samozřejmě ušetří peníze (nejsem naivní), je i fakt, že jsem diskrétní a že dokážu pochopit hodně a nic a nikoho nesoudím. Především to nedělám v situacích, v kterých k tomu okolí s maloměšťanským náhledem na svět, má často tendence. Neznamená to, že nemám limity a toleruju všechno, či že schvaluju nelegální postupy, spíš se jedná o tu „pseudomorálku“, kterou si lidé v ČR občas tak hýčkají jako státní poklad.

Problémem těchto konzultací je, že často lidé nechtějí slyšet, že věc má řešení (kolikrát tak snadné, elegantní a samozřejmě zcela legální), ale že to „někdo“ vyřeší za ně. A případně oni pak „útrpně“ už přijmou jen výsledek. Pasivita. To je tady doslova životní styl. Mohla bych psát o tom romány. 

A pak samozřejmě obligátní otázka všech tazatelů - co bych dělala na jejich místě já? Na to používám universální odpověď, že nemám jejich povahu, ani nežiju jejich život, ale já bych to se svojí povahou řešila přesně tak, jak jsem jim to právě vyložila. Nemám totiž ráda takové ty vytáčky jako -  víte jak, to nejde takhle říct…. To se takhle těžko rozhoduje a to není podstatné pro vaši záležitost, co bych dělala já atd. Když něco řeknu, tak si za tím zkrátka stojím, že z mého pohledu je to nejlepší možnost. A když druhá strana sama nechápe, že on není já a já nejsem on, nemá smysl mu to vysvětlovat.

Kapku problém, když narazíte na srdcaře. (Oni se taky umí docela maskovat v zájmu věci.) A on možná i tuší, že jste mu právě navrhli jedinou cestu, která by věc vyřešila k jeho spokojenosti. Jenže je tu nakonec jeden zásadní fakt. On v hloubi duše samozřejmě dobře ví, že je „lepší člověk“, nebo by jím chtěl být. Minimálně je ale lepší než většina ostatních a co je tedy rozhodně, je lepší než osoba, která mu radí. Protože si o ni tak trochu ve skrytu duše myslí, že je to vlastně takový vlk, možná občas v rouše beránčím na pohled, ale pořád toulavý, nečitelný a samotářský vlk. Kdežto on je ve svých představách ovečka se zlatým rounem… Kterou samozřejmě by měl svět patřičně zbožňovat (a každý srdcař právě po tomhle prahne asi nejvíc) a tak je k tomuto cíli potřeba vše taky směřovat. 

Takže svou záležitost nakonec nevyřeší, nebo hůř – vyřeší – velmi tiše, ale vnitřně s tím bojuje a tyhle boje vyjdou časem i na povrch a vygradují v potřebu chladit si žáhu…

Naprostou kalamitou pak je, když se střetnete názorově v pracovní záležitosti a nejlépe po takové komplikované soukromé konzultaci. To je jako "velká paráda" (a pro mě moment zamyšlení, jestli tohle já mám zapotřebí?) 

V rámci zachování světové rovnováhy se srdcař rozhodne, že tentokrát prosadí a zrealizuje svůj postup, kterým dá jasně najevo, že on je slušný a obětavý člověk, který stmeluje nakonec všechny lidi světa a proto ho mají lidé rádi (vedlejším produktem celé akce pak je, že sám sobě i okolí potvrdí, že hlavně není jako ten vlk).

Bohužel si vybere k demonstraci své kvality charakteru tu nejvíc nevhodnou situaci za dlouhá léta. A samozřejmě to dopadne špatně. (Vím, že jsem dneska kapku víc kousavá, ale "já jsem vám to říkala" si nechám jednou tesat na hrob, tuhle větu mám tendenci říkat poslední dva roky každý každičký den a radost z toho ale nemám.)  

Nejen, že všem naseká srdcař tímhle způsobem nemalé starosti, ale mně zajistí v řádu dlouhých měsíců dostatek „zábavy a dobrodružství“. Takže tak - už víte, proč protáčím ty panenky.

Jestli v tuhle chvíli čekáte snad náznak pokory a kajícné mlčenlivosti, nedej bože tiché omluvy a nabídku, že taky přiloží ruce k dílu v záchranné akci, tak jste ještě víc naivní než já. Já tohle nečekala, ale že bude vyjíždět jak motorová myš při každé příležitosti, že napne síly k vytvoření atmosféry, která se nakonec dá krájet, to jako musím říct, že mě i kapku překvapilo. O té explozi emocí, která málem rozmetala budovu ani nemluvě. A tak nějak nemělo ani smysl zrovna vysvětlovat, že sice "pláče" dobře a jako hlasivky v má v cajku, ale pláče na špatném hrobě. Což byl tedy náš případ. 

Takže zatím co v práci se s tím člověk zkrátka musí poprat stůj co stůj, v soukromí jsou tyhle věci snadnější. Život je příliš krátký na to, abychom ho ztráceli s lidmi, kteří nás vysávají, nedej bože se nás snaží dostat do situací, které nám téměř lámou vaz.

Nemám dneska problém takovým lidem zavřít dveře a do soukromí si je už nepustit, zvláště pak po tom, co mi udělili případně cennou životní lekci o tom, čeho jsou schopni. Zkrátka se otočím, odejdu a kapitola je uzavřená. To je výhoda toho, když se naučíte spolehnout jen na sebe sama. Na řeči srdcařů – krmičů, jak jsou nepostradatelní, už zkrátka neslyšíte, protože dobře víte, že to dávno není pravda.

Samostatnou kapitolu pak jsou krmiči a srdcaři na internetu. A můžu říct, že mi tenhle druh začíná asi vadit poslední dobou čím dál víc. Možná je to momentálně i tím, jak pořád procházím svoje neskutečně dlouhé seznamy odběrů na x místech… Pročítám různé texty a tak vůbec...

Sice nám ještě ani nevychladlo téma soutěže o „PR figurku roku“, ale i v běžném období, kdy se zrovna nesnaží někteří blogeři lámat sledující k hlasování do zblbnutí pomocí extra porcí lásky, si těch velkých emocí užijeme do sytosti taky.

Vím, že většině je jasné, že to je jen obchod s city, kdy se takový emo-příspěvek rovná jen „dobrý recept na zblbnutí“ (dneska tam přisypu 5kg lásky, 3kilečka vděčnosti a 2 kila empatie a přimícháme kapku toho nadšení, ať to sledujícímu hezky „šmakuje“). Ale je to jasné všem?

Takže o etické stránce tohoto přístupu by se dalo dlouze diskutovat hned vedle toho, jak moc je některým blogerům ukradené, že porušují zákony ohledně reklamních příspěvků a co hůř šlapou po právech svých čtenářů, které tak údajně milují a tolik si jich váží. 

Kapku problém taky nastává, když o té nehynoucí lásce čtete či slyšíte téměř každý den a třeba i dlouhou dobu. Kdy bloger sám přikrmuje fikci, že je snad váš kamarád. 

Už jsem tu zmiňovala, že virtuální obraz každého člověka, zvláště pak v blogosféře, si vytváří každý sám a je čistě na něm, co se rozhodne sledujícím ukázat a co už ne. Promazat článek, sestříhat video, aby výsledek byl líbivý, není tak těžké jako se ovládat v každodenním shonu v různých situacích. A co víc - v přímých interakcích, kdy není čas vychladnout a dobře si svoji reakci sestylizovat a poopravit. To co je tedy vidět na netu, je jen střípek ze skutečného obrazu. V krajním případě to není ani ten střípek, ale jen zkrátka maska. 

A přestože víme, že to asi není tak úplně pravda, nebo to není celá pravda (neb všichni jsme taky jen lidé, že), tak 100x opakovaná lež se může nakonec stát přijatou pravdou pro mnohé lidi. Nebo taky zkrátka vědomí, že někomu (blogerovi) přijdeme tak skvělí a báječní a že nás nechce nikdy postrádat, nás hladí po duší a čechrá naše ego a to je silně návykové… (zvlášť v životních obdobích, kdy je svět zlý, což je téměř u každého člověk někdy mezi 11-20 rokem života ;) A byli jsme takoví kdysi všichni, tak si prohlédněme špičku vlastních nosíků (často strčených až v oblacích) a přiznejme si to… Neb mám pocit, že na některých místech je slovo bloger či mladý člověk v náctiletém (a někdy dokonce i kolem dvacítky věku) prakticky synonymem pro vygumovaného hlupáka. I když ten termín bloger si asi teď kapku na čas polepšil, tak uvidíme…

Studenou sprchou pak může být pro důvěřivé dušičky okamžik, kdy se oblíbený bloger rozhodne, že nejen, že už bez svých sledujících dokáže ráno bez problémů vstávat, ale že se mu dokonce vstává líp. A takových, co se k tomu rozhodli, že přestanou psát či točit videa bylo, je a bude hodně.

Ty důvody, proč k tomuhle stavu došlo, můžou být různé. A bez ohledu na to, do jaké se řadí blogeři skupiny - zda mezi upřímné a inspirativní lidi, nebo prostě jen ty srdcaře či krmiče, tak vždycky by asi měli tuhle kapitolu života uzavřít tak nějak s noblesou a životním nadhledem a hlavně v maximálním klidu.

Takže paradoxně nakonec i tiché utnutí, nebo postupné vyšumění je nejméně bolavou cestou, když tak procházím ty internety… A zároveň i způsobem, kterým člověk nespálí všechny mosty (nebo jejich většinu), které tak dlouho stavěl a budoval…

Každý bloger by si asi měl vzpomenout na dobu, kdy začínal a jak byl vděčný za každého nového odběratele, možná časem ta radost vyprchala, i když denně přišlo nových lidí třeba sto, protože taky přišel s nimi jeden či víc haters a to nikomu náladu nezlepší… Ale přesto, že se životní cíle, záměry a i my všichni měníme, znechucený distanc od všeho, si myslím, že není ta nejlepší cesta. Navždy pak celá záležitost se všemi svými aspekty získá takovou pachuť hořkosti… A to vám teď píšu čistě z životní zkušenosti s paliči mostů.

Ale zpět k internetu…

Myslím, že pokud se k takovému kroku bloger rozhodne, má na něj samozřejmě plné právo, ale vždycky by měl zvážit, k čemu si svými projevy na síti své sledující vychoval. Naučil je, že s nimi sdílí radosti i starosti, že jeho soukromí nemá téměř hranice a že je léta pouštěl i tam, kam si možná jiní lidé nepustí ani známé z reálného života? Naučil si je, že je má rád a že jeho projevy jsou upřímné a že mu můžou věřit? Naučil si je, že jsou pro něj důležití a že je potřebuje? Pak jim minimálně dluží ukončení ve stejném duchu, v jakém se nesl celý jeho projev a na co své sledující naučil, protože pravděpodobně mu tam zůstali právě hlavně lidé, kteří na takové věci opravdu slyšeli a které takové věci berou za srdce. 

Pokud se tedy rozhodne, že ten konec vůbec bude nějak pitvat…

Každá i sebe horší zpráva se dá sdělit x způsoby, rozdílný je jen ten výsledek a reakce druhé strany. A nikdy to nebude tak, že 100% lidí bude jásat, ale rozdíly tam jsou a výrazné.

Jednou kategorií způsobů sdělení může bloger nakonec i druhou stranu přesvědčit, že není vyhnutí a dosáhnout i skutečného pochopení a empatie. Když se rozhodne zvolit způsob jiný (nevím, jestli tady psát přímo špatný či možná spíš ne tak vhodný? či méně citlivý?) tak procento lidí, kteří celou záležitost pochopí ( a přijme v klidu), bude podstatně nižší a procento těch, kteří projeví dokonce empatii bude mizivé. Navíc ti sledující, co se zachovají zpravidla v takové chvíli slušně, to nedělají už ani omylem na popud blogera, že snad je k tomu namotivoval, ale jen díky vlastní rozumné povaze.

A jako v každé lidské debatě, i v takových situacích, zvláště když někdo už vsadil do hry i emoce, se absolutně nevyplácí nahrávat druhé straně doslova na smeč. Minimálně to není rozumné.

Závěrem na tohle téma odchodů tu je ještě jedna věc, asi nejdůležitější, ať už se loučíte s někým jen virtuálně, nebo třeba i v reálném životě a ty důvody můžou být různé, existuje jedno staré přísloví.

„Nikdy neplivej do studny, ze které jsi kdysi sám pil.“

Je v tom hluboká životní pravda. Protože když plivnete, tak tím nikdy skutečně nepošpiníte druhou stranu, ale sebe sama. Tohle chce ovšem hodně velkou duševní sílu. A že ji má při těch všech "koncích" málo kdo jak na netu, tak v životě, bez ohledu na věk, postavení, vzdělání a jiné věci, můžu potvrdit. V našem okolí mj. zrovna zuří několik rozvodových bouří (a komu se někdy rozváděli či rozcházeli přátelé, tak ví, o čem mluvím.)

Takže řešila jsem poslední dny několik takových „loučení“ v soukromí, práci, zkrátka v realitě všedního dne a ty asi nakonec byly právě největším impulzem, které mě přivedly k zamyšlení, protože v závěru ten reálný život je podstatný, internet je jen pozlátko a nakonec beztak většina věcí jako reálný celek a fakta jsou úplně jinak, než bylo sepsáno a sestříháno ;) Takže nemá smysl se tím nějak víc zabývat.

A tak sedím už několik týdnů nad blogy, procházím odběry, mažu, přesouvám, optimalizuju…. A taky se nestačím tak trochu i divit… je to pro mě velký vykřičník, že k něčemu takovému nechci nikdy sklouznout.

I když… asi je to i nepravděpodobné… když tak o tom medituju… přece jen… To spojení vlk-srdcař, no to nemá logiku, že? To já radši půjdu sežrat další Červenou Karkulku. (Doufám, že je pro vás tenhle humor stravitelný ;) 

Takže... jak už bylo řečeno, v tom virtuálním světě se tyhle „srdeční“ problémy řeší nejlíp a nejrychleji. Občas stačí jen zmáčknout křížek, nebo ukončit odběr, případně blokovat a máte klid. 

V reálném životě se s tím musíte zkrátka poprat jak nejlíp dovedete.

Co vy - slyšíte na velké porce emocí, nebo jste opatrní a nedůvěřiví…?

Děkuji za všechny milé komentáře, pokaždé mě potěší.

Vaše Iwi

PS: Skutečně mám přezdívku, dokonce jich mám víc. A dostala jsem je prakticky dřív nebo později v každé své práci a byly vždy podobného charakteru a významu.

PS2: Občas je fajn napsat něco od plic a nechat to nepromazané ;)Bylo mi toho asi třeba ;)