Mít hranice

Lidé a život jsou můj nevyčerpatelný zdroj k úvahám. Dnes vám budu psát o něčem, co se vám možná nebude zprvu tak líbit, ale pokud máte ve svém okolí nějaké ty zlobry, co z vás vysávají energii, snad vás to navede správným směrem, na jehož konci čeká klidnější, šťastnější a spokojenější život s méně zlobry kolem. (Pokud už takový máte, tak klidně dnešní článek přeskočte ;)

Dnešní článek není žádný bestseller ve smyslu Tajemství. Záleží jen a jen na vás, zda do cíle dorazíte. A zrovna říkám, že to nebude hned a ani to nebude úplně snadné. 

Často si lidé říkají, proč je kolem nich tolik zlých lidí, proč si tolik lidí k nim dovolí se chovat zle až doslova krutě, říct jim tak drsné slova, kterými jim záměrně ubližují, proč si dovolí udělat někdy věci, nad kterými zůstává rozum stát. A proč to dělají právě jim a k jiným se umí chovat hezky. 

Často, jste-li tím, koho ve větší míře okolí takhle trápí, snažíte se najít chybu u sebe, přesněji domníváte se, že se málo snažíte, že možná nejste dostatečně milí, hodní, pracovití, nekonfliktní, klidní, obětaví, dostatečně dobří, ale když se budete víc snažit, že se to určitě zlepší a lidé vás začnou mít rádi.

CHYBA, přátelé! Oni se k vám tak zle chovají jednoduše proto, že jim to ve své nekonečné dobrotě dovolíte. Každý k vám zajde tak blízko a ublíží vám právě tolik, kolik vy mu dovolíte. Protože vaše okolí, tedy to které je k vám tak zlé, si o vás jednoduše myslí, že si do vás kopnout může, protože vy se neumíte bránit, jste takový roztomilý, bezbranný plyšový medvídek, s kterým si můžou dělat, co chtějí. Vaše nastavení hranic je jednoduše v mnoha oblastech benevolentní. Braňte proto své území…..území vaší duše…… patrně to za vás nikdo jiný pravidelně dělat totiž nebude. 

Podívejme se třeba na to do říše zvířat – co udělá zvíře, když cítí hrozbu, cítí, že mu někdo chce ublížit? Zváží rychle možnosti a podle situace se buď naježí, vytáhne drápy, vycení zuby, aby dostatečně varovalo protivníka, aby přestal, nebo uvidí…….. A nebo je protivník nad jeho síly a zvíře se stáhne k ústupu. 

Převedeno do lidské řeči, když do ženy bude rýpat ve tři ráno někde na opuštěné ulici opilý blbec – kašle na to, bere okamžitě taxi a odjíždí. Myslí si něco o pitomci, ale neriskuje zbytečně. 

Ale když se do vás začíná navážet kamarádka, příbuzný, partner a nebo i soused – klidně vystrčte drápy a ukažte mu, že takhle se kriket zkrátka nehraje ;) VY NEJSTE LECKDO, ALE NĚDKO. Ať už jste muž či žena. S vámi se takhle bavit nebude. Je-li dotyčná osoba arogantní, nejednejte s ní za každou cenu v rukavičkách, nastavte jí zrcadlo její vlastní tváře. Znáte to přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ S nadhledem, pokud možno klidem, ale důrazně. Uvidíte, že i méně chápaví jedinci to po čase pochopí a rozmyslí si, zda znovu začnou útočit.

Držet si své pozice a neustupovat z nich. Není na tom vůbec nic špatného, nebojte se o svou karmu, jen proto, že budete na někoho důrazní. Nedělá to z vás špatného člověka.  

Není v našich silách ze života vystrnadit všechny skutečně zlé lidi, ale příště možná projdete jen kolem mlčícího souseda…… už nebudou žádné urážky, poznámky….. kecy v kleci….. Příště možná kamarádka jedovatou poznámku radši spolkne.

Časem začnete možná i vyzařovat určitou auru „téměř nedotknutelnosti“ (téměř – neb blbost je, přátele, na rozdíl od krásy skutečně věčná). Eliminujete počet hlupáků, kteří by se k vám jinak stahovali jako můry za světlem, za účelem „kopnout si“. 

Častou oblastí, kde k sobě táhneme tyhle typy jsou partnerské vztahy, kdy už na začátku jde poznat, kdo koho jednou bude více méně ovládat, drtit a manipulovat, kdo bude mít navrch a kdo bude štvaná oběť. Pokud nevyznáváte SM vztahy, dál od takových partnerů (ať už jsou to muži nebo ženy.) Znáte ten paradox života, že ty nejvíc hodní kluci chodí vždycky s tou největší sviní z okolí? ;) Tak to je přesně ono.

No, nic ….. zpět k tématu …… ;)

V soukromé oblasti života je to o kousek lepší, než třeba v pracovní, co se týče řešení. Je dobré si uvědomit, že ale obětí nemusíme být v žádné, jen to chce být aktivní a možná změnit přístup, vystoupit z role beránka. 

K soukromí bych řekla, že tam si můžeme trochu vybrat, koho si do života vpustíme a jak blízko a koho už ne, zvlášť pokud jsme už dospělí. Vím, není to zadarmo, není to lehké, ale za ten klid, ušetřené nervy a pohodu to stojí. Není nutné hned pálit mosty, občas pomůže mít jistý odstup, odstěhovat se, na čas se nevídat, odpočinout si od sebe, případně si setkání dávkovat ve snesitelné délce a počtu. Už jen fakt, že nebudete prožívat to napětí každý den, nebo zkrátka tak často, vám hodně pomůže. Časem si člověk má možnost vyčistit hlavu, utřídit myšlenky, získat nadhled a možná i dost sil a rozhodnosti k jiným dalším krokům.

A tady musím říct ještě jednu věc – uvědomte si, jak se chováte vy k lidem, které máte rádi, na kterých vám záleží. Rozmazlujete je? Berete na ně ohledy? Nechcete je zbytečně trápit, zatěžovat, stresovat? Nejděte si nového nejlepšího přítele a to nejpozději ihned. Koho? SEBE. A k němu (k sobě) se takto hezky a ohleduplně chovejte v první řadě. Uvědomte si, že nikdo z nás nedostal do vínku bojový úkol tady být proto, aby ostatní měli pohodlný život, hromosvod pro své životní nezdary, boxovací pytel pro zvládání stresu, když se nedaří. Uvědomte si, že nejste žádný spasitel, kterému bylo určeno, že jeho hlavním posláním je trpět za hříchy jiných.

Nad každou situací přemýšlejme, zda nás okolí jen nevyužívá. Časem uvidíte ty drobné nuance, kdy opravdu přítel, nebo někdo blízký žádá o pomoc, či laskavost a kdy nás někdo cíleně využívá. Nebojte se ptát se v duchu sám sebe, zda dotyčný pro vás taky dokáže jako přítel zafungovat. Pomůže vám to určit, zda ten vztah není jednostranný. Nedovolte ze sebe dělat sluhu, či dokonce otroka bez jakýchkoliv práv.

Nastavte si své hranice, vyfiltrujte nepřátele, proberte stávající kontakty, přemýšlejte a buďte nadmíru opatrní u těch nových, odsuňte jedovaté jazyky do zóny X, kde vám nemůžou ubližovat a až načerpáte dost sil, začněte se bránit, nastavujte jim zrcadlo jako Perseus kdysi zlé Medúse, časem z vás bude cítit vnitřní síla a odhodlání poprat se o své místo na slunci a takových nových zmetků se ve vašem okolí bude pohybovat méně, nebo alespoň jejich reakce nebudou už tak zraňující. 

Vím, že příbuzné si nikdo nevybíráme a podle toho to občas taky vypadá, že ;) , neberme to jako neměnný fakt, jako něco, co nelze změnit do konce života. Vždy máme možnost volby, jen to není předloženo na zlatém podnose vznášejícím se na růžovém obláčku. Prozkoumejte hodnotu vztahu na miskách vah. Bere víc než dává? Nechali bychom svého nejlepšího přítele takto trápit, využívat a urážet od strejdy Pepina či tetičky Rózy? Ne? Tak proč to dovolíme vůči sobě, hm?

Další skupinku, tedy přátele si sice vybíráme, ale lidé se časem mění a vybarvují. To je život, přátelé. Někdy vás někdo může nemile a tvrdě překvapit i po 20ti letech klidu a harmonie. Jenže ono když se pak nad tím zamyslíte, tak to bylo takové vždycky – dotyčný byl vždy sobecký, vždy tak trochu na peníze, vždy tak trochu nepřejícný, závistivý…. Možná v legraci, možná jen tenkrát neměl co tolik závidět, možná ve vaší touze sebeobětovat se jste jeho sobectví nevnímali tak tvrdě…… Smiřte se s tím, že život dal, život vzal….. Na zemi je téměř 7 miliard lidí, těch dobrých, fajn pohodových osob je většina, jen blbci jsou víc vidět, jak už jsem psala.

A partneři – to je ta nejvyšší kategorie. Znáte ty vtipy, jak manžel či manželka tomu druhému skrátili život o 20let? Vychází to ale z reality. Výběr partnera není banalita. A dneska je to jaksi čím dál složitější.

Vím, že samota je zlá, ale radši vezměme ten čas jako možnost poznat sebe sama, utřídit si životní priority, touhy, možnosti, někam se posunout, než se nechat vysávat od energetické pijavice, která má minimální sebevědomí a maximální touhu si léčit své mindráky na vás.

Každý člověk políbí za život víc žab než princů či princezen. Že se nedaří momentálně najít toho pravého či pravou, to neznamená, že je všem dnům konec. Ani to neznamená, že princezny a princové nejsou, že není možné najít normální, inteligentní milující bytost, která ne že vás bude akceptovat takové, jací jste – proč dělat kompromisy? Ona vás bude skutečně milovat právě takové. Vaše vlasy, vaše oči, vaše pleť, vaše nohy, váš zadek, vaše tělo, vaše vlastnosti, vaše schopnosti, vaše životní názory a postoje, vaše životní cíle, to bude přesně to, co má ve svém žebříčku na stupínku TOP.

A vy přece jste TOP, pamatujte, že nejste leckdo, ale NĚKDO ;) Vy si právě takovou lásku zasloužíte. Nebo byste něco tak hezkého svému nejlepšímu příteli nedopřáli?

Diář jako statusový symbol doby

Jak se tak blíží konec roku, všude se to hemží nabídkami diářů, tuhle jsou zdarma k časopisu, tady jsou zase nové limitované edice v řádu i několika tisíc.

Žijeme zkrátka v době, kdy bez alespoň nějaké té organizace času nejpozději po 20tém roce života většina lidí nemůže hladce fungovat. Termíny zkoušek ve škole, pracovních povinností, termíny návštěv u lékařů, různá vyšetření, termíny soukromých akcí a partys, termíny spojené s koníčky, případně s rodinnými povinnostmi.

Termíny, termíny, termíny……

Před několika lety, kdy se můj život začal točit v kole pevně daných termínu a většina mého okolí ještě žila klidným životem „v neurčitu“, kdy téměř nepotřebovali ani sledovat, zda je leden, nebo červen, natož kolikátého je a kolik hodin, jsem byla trochu za exota.

Před víc jak 10 ti lety mi s organizací času a hlídáním termínů pomáhal Outlook a na rovinu přiznávám, že nevím, jak bych tenkrát svoje povinnosti stíhala včas, bez nějakých právních komplikací a průšvihů. To bylo ovšem velmi pohodlné období práce na jednom místě, u jednoho PC a hlavně s kontaktem pouze na pevné lince (chybí mi ta nostalgie), navíc jsem byla k zastižení v přesně daném čase, kdy bylo snadné si zapisovat termíny pouze do Outlooku, který tak byl vždycky po ruce.

Pak následovalo období chaosu, neustálých přesunů, pracovních pochůzek, souběh více pracovních povinností, různých působišť a hlavně pracovního mobilu. Tehdy jsem začala pociťovat, že když jsem na mobilu, jsem k zastižení prakticky pořád, kdekoliv a kdykoliv. Jak opět přibývalo pracovních termínů, začala jsem pociťovat krutě absenci nějakého toho organizátoru času. Stýskalo se mi po Outlooku, jenže do nového PC zakoupit licenci, to není zrovna levná záležitost. Navíc to neřešilo problém pochůzek mimo pracoviště.

Takže jsem přešla na papírové diáře. Můj pracovní plán často ale probíhá podle hesla „plány jsou od toho, aby se měnily.“ Co platilo před hodinou, může být v tuto chvíli zcela jinak. Takže můj diář připomínal abstraktní dílo změti čar a šipek, poznámek pod čarou a hvězdiček. Nebo spíš vyloženě koláž různých papírků, vizitek, lístečků a barevných lepek.

Na takové účely mi bylo celkem líto pořizovat něco dražšího, takže víc jak 200Kč jsem za diář odmítala dát. Nějaký čas jsem sice uvažovala o něčem elegantním, pěkném, klasickém a praktickém od Filofax, ale to bylo v době, kdy tyhle diáře byly ještě tak trochu exkluzivní záležitost pro dospělé, dneska je to už dávno studentský mainstream a já jsem z touhy už pár let vyléčená. Vytáhnou dnes na schůzce takový diář, tak si přijdu v práci jako štěně.

K mému vyléčení před lety pomohl další fakt, že jsem se znovu rozhodla zaplatit si licenci na Outlook, čehož nelituju. Taky si pořídit kvalitní chytrý telefon, který mi bude vyhovovat, nechat si nastavit synchronizaci dat s pracovním PC a hlavně stanovit ostatním hranice. Nebrat pracovní telefony vždy a všude. Zkušenost praví, že svět se nezboří, kdo opravdu akutně něco potřebuje, zavolá znovu, případně obratem napíše zprávu, nebo to zkrátka počká do druhého dne, kdy mu mohu v klidu zavolat z práce a případně si poznačit termín schůzky či jiný úkol. Netrpím syndromem, že jsem ředitel planety, na kterém závisí, že se svět otáčí a že ráno vyjde slunce. Na rozdíl od mého dobrého kamaráda, který si 6let ani nevzal dovolenou, protože si myslel, že firma by bez něj těch pár dní určitě nepřežila a myslel si to až do dne, než mu přistála na stole výpověď pro nadbytečnost. Tolik k syndromu nepostradatelnosti.

Ale zpět k diářům , ve chvíli, kdy už jsem naštěstí byla v tomhle outlookovém stádiu vývoje, takže kruté soudy na adresu líbivých diářů nemohly již zranit mé mladé a často i marnivé ego, jsem vedla několik debat o organizaci času nezávisle na sobě s několika muži. Všichni ve svém oboru platí za úspěšné, časově vytížené, přesto velmi spolehlivé osoby. Nuž, já se ráda přiučím od zkušenějších. Ačkoliv mezi nimi byl věkový rozdíl několik desetiletí, byly různých profesí, v náhledu na diáře se v jednom bodu shodovali. A to, že vyhazování extrémní částky (navíc nepoměrně vysoké k našemu výdělku) za spotřební věc jako je diář, je pouhá maloměšťácká touha hraní si na něco.

A já se s nimi v tomto dnes celkem i shoduju, pakliže vytáhne klasický kožený diář pán, který na schůzku přijel vozem zn. Aston Martin, kvituji to. Nemyslím ale, že takový diář vytáhne člověk, který začínal skutečně od nuly, nenarodil se do zlaté kolébky obložené diamanty a na toho Astona si tvrdě vydělal vlastním úsilím, protože ten většinou dobře zná hodnotu peněz a neutrácí za hlouposti, ale své peníze vydá raději za věci funkční, nikoli pouze líbivé.

Kvituji papírové diáře, případně i diáře, které si majitel nějak personalizuje, což vede ke zlepšení funkčnosti věci a případně to diář i designově pozvedne o level výš. Upgrade, který ale znásobí původní hodnotu diáře až 100x a efekt je minimální, je asi taky trochu téma k zamyšlení…..

Kdybych dnes byla v situaci, kdy bych si čas nemohla organizovat Outlookem, určitě bych nějaký ten papír zvolila. A ani dnes bych za něj nedala příliš, raději bych ušetřený peníz vydala za něco užitečného jako průkazka do knihovny, nebo skutečně krásného jako lístky na koncert. A to říkám navzdory tomu, že mám moc ráda pěkné, dokonce líbivé věci.

Jistě Outlook je mnohem dražší, než třeba zmínění Filofax, ale je pro mě v tuto chvíli nesrovnatelně lepší a pomáhá mi v mé práci předcházet komplikacím víc, než kdy by dokázal nejvyšší model od Filofax a to je zásadní. 

Je naprosto super, že když tak prokrastinuju třeba v práci, objednám on-line lístky do kina, divadla, hodím to do outlooku do kalendáře jako sdílenou akci s panem M., kterému se událost automaticky odešle a zapíše do jeho kalendáře, stačí ji už jen potvrdit (jeden klik) a je to. Ano, akce s panem M. musím plánovat předem, pokud po něm něco chci, pošlu mu mail, či rovnou úkol. Odpadají nepříjemné domácí debaty "já jsem Ti už před týdnem říkala, abys udělal..... a Ty jsi zapomněl, že dnes jdeme......". Co je psáno, to je dáno ;)Takže vlastně mám nejen pohodovou práci, ale ještě i klidné manželství. To už za tu licenci stojí, ne? ;)

Dnešním článkem jsem ale hlavně chtěla říct, aby jste si našli "to svoje - to nejlepší pro vás", netrapte se tím, že dnes se diář rád řadí mezi statusové symboly, že kdo nemá luxusní telefon, super diář za litr či rovnou za víc tisíc, že je už ve 20ti letech NIC. Nenechte se ovládat davem, protože ono bude hůř. Ve 20 ti je to pouze nějaký ten „sešitek na termíny“, telefon „s jablkem“, možná u holek kabelka? Teď zrovna asi Rebecca Minkoff bag do každé rodiny, že? ;)Před tím to byl Michael Kors nejspíš. 

Časem ale nároky okolí budou stoupat, budete muset mít to správné auto, ten správný byt na té správné adrese…. Nebo ještě lépe dům na té správné adrese. Ten správný nábytek od těch správných návrhářů designu. Mít tu správnou pracovní pozici v té správné firmě…… Poběžíte jako o závod, jen abyste stále byli IN, aniž byste z toho měli vy sami skutečně radost a to stojí spoustu energie, člověku uteče život mezi prsty a zjistí, že se jen honí za zlatým přeludem….. a k čemu to?

Pamatujte, že jen mrtvé ryby plavou s proudem. Nenechte si vzít svoji osobitost, jedinečnost, jen ve jménu materialismu jakožto hlavního náboženství naší doby. ;)

Být super IN je možná chvíli zábavné, ale krátkozraké, zato být JEDINEČNÝ, být silnou osobností, to je kouzlo, které vám otevře v životě daleko víc dveří, než značkový diář, nebo telefon s jablkem ;)

PS: Apple iPhone jsem před lety nějaký čas měla a nějak mě to nenadchlo ;) Přesto jsem na Apple nezanevřela, něco od nich mám, něco od jiných značek…… tolik k mým technickým zařízením. To jen, ať si nemyslíte, že jsem jeden z těch kruto-přísně zapřisáhlých odpůrců „jablíček“ ;)

Tak hodně sil pro plavbu proti proudu ;)

Nevhodné otázky 

Tohle téma nosím v hlavě už dlouho. Poslední týdny se událo pár věcí, které mě vedou k tomu, abych se nad tím zamyslela zde – na blogu.

Jistě víte, že v angličtině (stejně jako v češtině) je obvyklé po pozdravu položit onu otázku: „Jak se vede?“ Je to součást společenské konverzace a Angličan by Vám nikdy neodpověděl jinak, než že se má dobře, že je v pohodě, nebo dokonce, že se má velmi dobře. A to ani ve chvíli, kdy mu by žralok ukousl nohu a ptal se ho jeho nejlepší přítel, natož když se ptá pouhý známý, soused či osoba z pracovního prostředí v běžném životě.

U Čechů to tak jednoznačné už není, my jsme národ stěžovatelů, rodilí pesimisté. I když víme, že se to nehodí, občas odpovíme jinak – začneme na dotyčného chrlit svoje více či méně závažné problémy. Často to zdržuje, nic to neřeší, což je sice jev, který můžeme sledovat i u anglické verze konverzace, ovšem u té české ještě někomu tak trochu pokazíme náladu, protože přenášíme bezdůvodně na něj své problémy.

V zahraničí proto už při pracovních jednáních postoupili dál. Pokud máte schůzku s někým, kdo je pracovně vytížený a vy si můžete gratulovat, že vás vůbec přijal, je nezdvořilé ho zdržovat takovými banalitami. Chápe se to totiž jako, že vy se ptáte jen tak ze zdvořilosti, on odpoví taky „společensky přijatelnou odpovědí“.  Nic to neřeší a jen ztrácíte čas….. Takže když přeskočíte tyhle „tanečky“, nikdo se zlobit nebude.

Dalším levelem jsou konkrétní osobní otázky, které zasahují do intimní zóny tázané osoby. A tady velký pozor, to že je někdo váš příbuzný, nebo kamarád, tedy máte k sobě blíž, než třeba s kolegou či obchodním partnerem, neznamená, že máte právo takové otázky klást. Ať jsou jakkoliv dobře myšleny. (Ale oni většinou nejsou tak úplně dobře myšleny). Ovládněte svoji zvědavost a možná i touhu si rýpnout či poučovat. Co vám dotyčný bude chtít říct, to vám sám sdělí i bez vyzvídání. Někdy je těžké určit tu tenkou hranici, kdy už je otázka tak osobní, až je nevhodná. Ale ptát se i dobré kamarádky, jestli už se rozešla s tím svým debilem, kterého nemusíte, není zkrátka dobrý start přátelského setkání u kafe.

Naprosto specifickou oblastí jsou otázky na děti u bezdětných párů. Je nutné si uvědomit, že každý člověk je jiný. Někdo děti nechce určitě ani teď, ani za 10let, i když je mít může bez sebemenších komplikací a nedělá mu problém, tento názor prezentovat ostatním. Dokáže si obhájit, že umí být šťastný i bez pokračování rodu a prožít smysluplný život. A „obhájit“ je to pravé slovo, které vystihuje průběh konverzace. Protože nemít děti je tady bráno jako něco, co je špatné, ve většině případů lidé takové osoby vnímají jako neplnohodnotné členy společnosti, přestože přináší okolí obvykle větší prospěch, než třeba rodiče, kteří sice zachovali rod, ovšem své děti zanedbávají či dokonce týrají, nic jiného pro ostatní neudělali, než že si pořídili potomka (činnost, kterou zvládají dost dobře i hlodavci.) Pozor – mám na mysli zplodit, nikoliv vychovat (= věnovat se mu.)

Vždy říkám, že kdo děti nechce, ať je radši nemá, než aby vyhověl davu a byl nešťastný nakonec on, partner, dítě a občas i další okolí.

Ono to ale není tak jednoznačné s tou odpovědí ohledně pořízení rodiny – někdo třeba děti mít sice může, ale existují mnohá rizika (větší než obvyklá) a on se necítí tak silný, aby takto riskoval třeba i svůj život, jen proto, aby si pořídil potomka. Nebo nechce podstupovat riziko, že se dítě s velkou pravděpodobností nenarodí zdravé. Někdy taky možná dokonce ví, že jeho zdravotní stav je nestabilní a že třeba ani adopce by nebyla moc rozumná vzhledem k budoucnosti, nebo prostě má vnitřní pocit, že krev není voda, že touha po dítěti není v něm tak silná, aby potřeboval milovat jakékoliv dítě, tedy i cizí. Hezky o tom psala kdysi i třeba módní návrhářka Blanka Matragi.

Takže se prostě dotyčný rozhodne prožít život jinak. Věnovat se práci, koníčkům, studiu. Mám kolem sebe několik lidí, kteří se rozhodli pro život bez dětí – z různých důvodů, a nemám pocit, že by jejich život měl menší smysl, naopak většina z nich exceluje v nějakém oboru, ať už je to jejich práce, či nějaký koníček. Přináší lidem radost, pomáhají různými způsoby. A působí často spokojenějším dojmem, než mnozí rodiče. Občas mám pocit, že to jsou právě ti rodiče, kteří vyhověli davu.

Jistě mít zdravé dítě je krásná věc, vychovat dítě, tedy se mu maximálně věnovat je věc náročná, ale není to jediný správný a opravdový smysl života, který platí plošně na každého. Trochu tolerance neuškodí.

Lidé, kteří mají doma na zlatém podstavci jako modlu posranou plenku a nic jiného neuznávají, často pak přivádí bezdětné páry k šílenství.

K sepsání tohoto článku mě vedl právě smutek, znechucení a vyčerpání některých mých přátel, kteří děti z nějakého důvodu mít nemohou. Nebo vlastně mohou, ale nechtějí, neb to znamená velké riziko.

Bezdětné páry dělím do několika kategorií, na ty, kteří mohou a nechtějí, byť to zdravotně není problém, což jsem už zmínila. Ty většinou mají dost kuráže odrážet hloupé kecy, ale stojí je to zbytečně čas a energii.

Na ty, u kterých ještě neuzrál čas mít děti. A kdo jsme my, abychom věděli, kdy je ta správná doba pro taková rozhodnutí u jiných lidí? Nic nám nedává právo kázat a poučovat.

A na ty, kteří sice děti mít mohou, ale s rizikem. A to jsou největší chudáci, co se společenských konverzací týče. Neb na otázku odpoví po pravdě, že děti mít mohou, ale nechtějí. Což je čistá pravda. Následuje debata, na téma proč nechtějí? Která často končí odsouzením páru jako sobeckého, jelikož vlastní zdraví, pohodlí, mají za víc než za to MÍT DÍTĚ. A co víc, oni jsou tak povrchní, že postižené dítě mít nechtějí. Do pekla s takovými, že? (samozřejmě ironicky myšleno z mé strany). Ano, přesně takhle ty debaty probíhají. Vím to, protože jsem u několika podobných, které se týkaly několika mých blízkých přátel, byla.

V jednom případě to dopadlo tak, že tázaná osoba po letech nepříjemných debat začala radši odpovídat, že děti mít vůbec nemůže. Nasadí při tom dostatečně ztrápený výraz, okolí ji polituje a jde se dál. Jak řekla ona sama, sice se na mě dívají jako na mrzáka, ale aspoň nemusím každému blbci dvě hodiny vysvětlovat při každém setkání svůj život a obhajovat nakonec kvality svého charakteru. Ty debaty ji prostě vyčerpaly natolik, že radši přijme malou lež a má klid, než se nechat neustále urážet. Nemá prý smysl bojovat s větrnými mlýny, což bezesporu netolerantní přízemní hlupáci jsou.

Chtěla bych ale, aby si lidé uvědomili, že nejen párům, kteří se rozhodnou nemít děti, těmito otázkami kazí den. 

Vzpomínám na kamarádku, která bez jediného zdravotního problému nemohla rok a půl počít potomka. Nebylo v tom nic jiného, než neustálé dotěrné dotazy okolí na tohle téma, které ji tak vystresovaly, že po roce projížděla net a hledala informace o adopcích (ano, chtěla dítě a moc a čím déle to nešlo, tím víc …. Klasika.) Neustálé hloupé debaty okolí, rádoby dobré rady, zlé poznámky, to vše udělalo svoje. Lékař ji mohl utěšovat, jak chtěl, že i dva roky jsou naprosto v normě, že je zdravá, že početí nic nebrání, jen stres. Že to chce hlavně klid, nenechat se nervovat, nemyslet jen na otěhotnění….. Nakonec se to vyřešilo tak, že se pohádala dostatečně ostře se svou rádkyní matkou, třískla jí telefonem, na to onemocněla, takže zmizel každodenní kontakt s rýpavými kolegyněmi a dalším okolím, a těch pár týdnů klidu doma v pelechu s teplým čajem a manželem stačilo k tomu, aby si vyrobili pěkné zdravé miminko.

Snad se mi povedlo vysvětlit, že když se ptáme, je potřeba přemýšlet, zda otázkou dotyčného nezraňujeme. A že možná jsme už na území, kam bychom vstupovat bez pozvání nikdy neměli.

Na závěr vás pobavím trochu ostřejší reakcí kamaráda při jedné podobné opakující se debatě, kdy byl po sté dost netaktně před ostatními dotazován na dětičky (má velmi vážně a nevyléčitelně nemocnou ženu, což všichni přítomní dobře ví a mít děti znamená pro ni velké zdravotní riziko). Reagoval na tázajícího tedy slovy: „No, když už jsme si tak blízko a probíráme znovu to intimno, zajímalo by mě, jak často Ty máš s manželkou anální sex? A ještě by mě zajímalo, zda ti po tom análním sexu kouří a pak polyká? Ale po pravdě. Víš, vždycky jsem to chtěl vědět, jaký k tomu máte přístup.“ Na blbou otázku, blbá odpověď. Aneb boj s větrnými mlýny vyhrát asi nelze, ale jde remízovat ;) Tedy snad…. Rozhodně to vystihuje to, jak jsou někdy dotazy na děti stejně nevhodné, jako třeba na sexuální praktiky ;)

Fénix jako životní styl aneb světlo na konci

Lidé jsou moje největší inspirace v mnoha ohledech. Někdy mě motivují k neustálému zlepšování, ke zkoušení nových věcí, ke změnám a někdy k úvahám o životě a tak vůbec. Včera jsem narazila na dva zvláštní a velmi silné články.  Nedávno před tím ještě na jeden podobný o ztrátách. Žádné krásné ztráty dle mého neexistují. Ani tento článek nebyl o hezkých ztrátách. 

Vím, že někdy má člověk pocit, že už nemůže dál, že se každou chvíli zhroutí, vypustí duši, že se nedokáže znovu zvednout, že se snad rozpadne na tisíc kousků, že život je neskutečně těžký, že tolik jiných lidí to má daleko jednodušší, že možná věci nemají smysl a že situace, v níž se nacházíme, nemá řešení. Nebo možná má, ale je pro nás neakceptovatelné. Takže co s takovým řešením, které nám třeba i okolí nabízí, když víme, že to je nereálné. Člověk je jako tápající ve tmě, nevidí světlo na konci tunelu a to ho ničí. Nejhorší je snad obava, že to neskončí dřív, než člověku dojdou všechny síly. Že mizí ta naděje, že nakonec bude líp, že to mělo všechno smysl, který možná nechápeme v tuhle chvíli a pochopíme ho až za delší čas, někdy i za několik let, až získáme odstup. A že teď je to jen hodně těžké.

V jednom takovém těžkém období jsem dostala radu nad zlato. To období trvalo několik let, bylo náročné a vyčerpávající po všech stránkách. Ale díky té radě se dalo přežít. Dotyčná osoba mi tenkrát poradila, ať vezmu to období jako cestu – cestu do hor s těžkým batohem, ať se tedy po té cestě nesnažím za každou cenu utíkat (nesnažte se nic uspěchat, nesnažte se zvládat všechno na 200%, nesnažte se být na vrcholu hory ten první – tohle vážně není závod). Ta moudrá osoba mi tenkrát řekla, že ta cesta vede do čím dál strmějšího kopce a brzo by mi došel dech. A proto je nejlepší dělat malé kroky, dívat se kam šlapu, přemýšlet o tom, zda je to bezpečné, ale nezastavovat se a neotáčet se. Tím neotáčet se myslela, aby se člověk zbytečně nebabral v minulosti a neubíral si tím sil, netrápil se večer tím, co se ten den všechno zlé událo. Můžu říct, chce to disciplínu, ale jde to naučit.  

Když jsem si z legrace četla horoskop na rok 2014, povídání o Saturnu jako symbolické smrtce, která odsekává vše nepotřebné, mrtvé, tak jsem si ani zdaleka nedovedla představit, jaká bude realita. Tenhle rok byl pro mnoho lidí kolem mě velmi zlomovým. Smrtka sekala kosou jako divá. Odsekla mnoha lidem práci, která jen brala a nic nepřinášela, odsekla vztahy partnerské, které byly až sebezničující, odsekla neupřímná kamarádství, odsekla příbuzné, kteří nestáli za ten stres a nervy. Zkrátka definitivní konec jedné éry. Na konci roku by člověk měl cítit úlevu, jako když se zbavíte těžkého břemene…..

Dnes chci ale psát o tom, jak se z toho všeho teď nezbláznit, nehroutit a možná se na to podívat jen jako na proces.

Možná proces vývoje, možná očisty života.

Vše chce čas. A zkusit se podívat především na sebe jako na Fénixe. Přijmout, že jsem ve fázi, kdy jsem možná trochu už opotřebovaná momentální situací, možná připomínám opelichaného ptáka, těsně než se změní v popel. No a co. Je to jen fáze mého bytí. Znovu se zrodím z popela, silná, silnější než kdy předtím tím. A jiná. Každá tahle malá smrt člověka změní. V Asii se říká, že se člověk rodí na nejnižším stupni a že jen díky utrpení, dochází k vývoji osobnosti a nějakému posunu. Taky dneska víme, že empatie je velmi založená i na vlastním prožitku a taky zrcadlových neuronech. Po každé takové smrti se z nás stane lepší přítel, partner, rodič, lepší člověk obecně, už jen tím, že budeme mít tu zkušenost a vědět, co chceme či nechceme a proč. Jen se nezamotat v kruhu.

Myslím, že to světlo na konci tunelu, které chceme spatřit, je pomyslný plamen, v kterém shoříme jako ten bájný pták. Je to okamžik, kdy přišla vhodná doba na změnu, čas na změnu nás samotných je to ten zlom. Možná jsme už v danou chvíli tak vyčerpáni, nebo jen konečně smíření, nebo jen už víme, co je opravdu podstatné a je čas to uzavřít, začít znovu. Narodit se. Ale se všemi zkušenostmi, které nám to či ono období dalo.

Článek bych věnovala svým dlouhodobě oblíbeným píšícím bytostem, které momentálně jdou po té strmé cestě….. A všem, kdo mají složité období. Přeju hodně sil všem.

PS: Jména ani odkazy na články jsem neuváděla záměrně, možná je holky za čas smažou a já je nechci uvádět do rozpaků. Snad to pochopíte.

Sexuální harašení – ano či ne?

Dnes jsem narazila na zajímavý článek u Černé Moory, ohledně sexuálního obtěžování. Odkaz na článek zde.

Původně jsem psala odpověď do komentářů u Moory, ale protože by byla příliš dlouhá a já nechtěla tapetovat zeď, rozhodla jsem se pro článek, v kterém se můžu zamyslet víc i nad jinými věcmi, které podle mého mínění se stavem věcí ve společnosti souvisí. Jo, tohle téma mě zaujalo.

Kdo si nepřečetl článek u Moory, tak v rychlosti jen stručný výtah, v článku bylo zmíněno v první řadě video, kdy holka oblečená do trička a jeansů prochází ve dne ulicemi New Yorku sama, před ní jde její přítel, který má v batohu schovanou kameru a vše natáčí – to jak na ni muži reagují, případně co na ni volají, atd. Takhle se slečna procházela dohromady 10 hodin. Video je sestříhané, tím je jistě dojem umocněn a nahrávka má upozornit na míru sexuálního obtěžování. Za dobu toho jejího pochodu jí takto obtěžovalo 100 mužů. Když si ale video pustíte, prakticky tam na ni cizí muži volají věty typu: „ Ahoj krásko.“. Žádné veřejné znásilnění nečekejte. Za sebe bych řekla, že mi přišla jako dost nepříjemná situace, kdy šel vedle ní záměrně několik minut nějaký cizí muž, ale jinak žádný extrém na první pohled.

Pak je v Moořím článku druhá záležitost, která zaujala neskutečně praštěným názvem Průvodce kulturou znásilnění pro gentlemany. No, to ani snad víc rozbírat nebudu ;) Jelikož bychom tu byli do rána…. 

Takže zpět k videu z N.Y.

Já myslím, že Amerika je v mnoha věcech už spoustu let dost jiná než ČR, jejich společnost prošla tak odlišným vývojem, že si to neumíme jako občané postkomunistické země nejspíš ani představit, spoustu věcí, které se v té zemi odehrály, tak neznáme ani z vyprávění, natož abychom je prožili, případně nás někdo vychoval ve společnosti těmito věcmi poznamenané, a proto možná je tak úplně nechápeme a zdá se nám, že občas "dělají jen z komára velblouda". Oni dozajista ale nemůžou zase chápat v mnoha věcech nás a to, co v nás komunismus zanechal, ať chtě či nechtě….. (to by ale bylo na samostatný článek).

Beru tedy zmíněné video jako záležitost, která se vztahuje k tomu místu, času, společnosti a osobě. Tedy k mladé dívce, která se aktuálně pohybuje sama ve dne po ulicích v N.Y.

Je potřeba si uvědomit, že tohle město je sice na jednu stranu rájem nákupů, ale taky je to velmi nebezpečné místo, pro osamoceného člověka o to víc a pro ženu ještě o kousek k tomu a to ze dvou důvodů – první je jasný, kriminalita je tam větší, než v české „Horní dolní“. A druhý důvod je, že kdyby k něčemu došlo, tak vám nikdo nepomůže. (Jak hezky si lidé ve velkoměstech pomáhají, si můžete prohlédnout na videích, kdy kolemjdoucí upadnou do bezvědomí a ostatní je vesele překročí apd. ). Takže ano, nedivím se, že té dívce to vadilo, protože to znamená pro ženu určitě stres, že jí takhle někdo oslovuje, protože to může být taky jen prvním krokem z mnoha dalších, které si žena nepřeje. Úplně vidím ty davy ochotných zachránců, kdyby ji tam některý muž chytl za ruku a zatáhl třeba k sobě do nějakého toho krámku…..

Jistě se můžeme ujišťovat, že „pes, který štěká, nekouše….“. A že tihle hoši většinou jen mají kecy, ale reálné riziko nehrozí. No, tohle pravidlo platí jen z části. Určité procento jistě tvoří jen takoví „kecalové“, ono je to snad nějak geneticky těm chlapům vůbec dané (ale správnou výchovou se dá dost věcí eliminovat ;) . Ale pak se mrknete na nějaké fotky třeba sériových vrahů, nebo pachatelů, co mají za sebou šňůru znásilnění a říkáte si občas, že vypadá jako normální obyčejný, nebo dokonce slušný nebo dokonce docela hezký chlap….Nebo že vypadá takový docela neškodný.

Spartakiádní vrah, dřívějším jménem Jiří Straka, ve svých 16ti letech, když cukroval na ženské u parku, tak rozhodně nebudil dojem, že jeho tvář bude ta poslední, kterou dotyčná v životě uvidí.

Takže to není tak snadné ....

Je potřeba si navíc uvědomit, že tihle útočníci jsou často nemocní lidé a že v systému léčby a jisté kontroly těchto psychicky nemocných lidí mají v USA velké mezery. Pokud jste sledovali jejich relativně nedávnou žhavou debatu ohledně změny zákona o zbraních, tak jistě víte, že společnost se tam dělí na krátkozrakou – která vidí problém kriminality v dostupnosti zbraní (jak kdyby v USA neměli černý trh se zbraněmi, naivky) a druhou část společnosti, která chápe problém komplexně, že neexistuje žádný fungující systém péče o takto těžce nemocné pacienty a ti se neléčení pohybují ve společnosti a ubližují. A takhle volně je jich tam daleko více, než třeba v ČR. Takový systém, který by zabránil tomu, aby tito nemocní lidé ublížili sobě nebo nedej bože i jiným lidem zatím USA nemá.

Samozřejmě, že určité menší riziko existuje všude na světě a pro každého člověka. Ale pokud se třeba i během dne celé čtvrtě, či města stávají čím dál víc pro osamocené ženy skutečně nebezpečné, pokud i ty nejobyčejnější denní úkony začínají být velmi rizikové – jako třeba cesta do práce, na nákup, nebo za kamarádkou, znamená to stres, je dobré na to upozornit dřív, než země svobody skončí jako nějaký muslimský stát, kde ženské chodí ven taky jen v doprovodu muže, protože samy na ulici nemůžou – sice z jiných důvodů, ale výsledek je stejný.

V Americe bohužel např. i touha po naprosté rovnoprávnosti žen a eliminaci diskriminace šla do takových extrémů, že napáchala další rozdíly ve fungování společnosti -  právě zmíněné otevření dveří dámě bylo bráno jako gesto urážlivé, kdy muž dával najevo, že žena si snad není schopná dveře otevřít sama. Pro nás možná nepochopitelné. Pro Američanky zcela jasné, ony totiž dneska už jsou vychované nejen tak, že je muži podceňují (a ony si to nemají nechat líbit), ale že prakticky jakýkoliv náznak lichotky, pozornosti je jen snahou muže dostat se jim do kalhotek. České ženy, dívky v takhle vyhrocené společnosti nevyrůstaly, nevyrůstaly v tom ani naše matky a babičky, takže nejspíš když na nás pískne z lešení třeba zedník, tak to ignorujeme, neřešíme, ale víc za tím nehledáme. A za minutu o tom ani nevíme.

A ještě jedna věc v souvislosti s touhle záležitostí je krásně vidět, že na rozdíl od nás, tak naše babičky věděly maximálně, co se stalo ve vedlejší dědině, matky možná věděly, co se děje v zemi (co tedy pustila cenzura), takže to věděly, se sem moc nehodí. My ale víme, že si někdo před minutou uprdnul na druhé straně světa….. Neustále řešíme, jak s tím množstvím informací naložit. Zda se tím zabývat, řešit to, prožívat stres a strach, že když on si prdnul, tak my se dozajista za pět minut pose*eme. Náš zvířecí mozek je z těch všech zpráv naprosto v pasti, ještěže aspoň ty televizní noviny zařadily na konec reportáže o koťatech, ať se trochu zklidníme.

(Jsou tam? Já zprávy v TV neviděla několik let :)

Není dobré být šnek v ulitě, ale nadmíra informací, kterou dnes trpíme, je vysilující.

Takže na závěr bych řekla, ano – v N.Y. bych byla taky opatrnější, vadilo by mi, že na mě takto někdo volá. Ale já nežiju v N.Y. , takže svůj metr přizpůsobím místu a času a osobě. Tedy já, teď a v našem městě, které je dost velké a zároveň dost klidné. Neslučuju a neporovnávám pískající zedníky z minulého týdne, kteří pracují na opravě domu v naší ulici s těmi týpky z videa. Protože to podle mého ani sloučit nejde.

Úvaha o lidské důstojnosti aneb pracovní podmínky v praxi

Dneska tu mám pro vás téma, které se dřív nebo později dotkne většiny z nás. Pokud jste se totiž nenarodili do zlaté kolébky rentiéra, tak status zaměstnance vás dřív či později postihne alespoň na čas. A někdy je člověk už z toho dlouhého hledání práce v dnešní době tak vyčerpaný, že když tohoto statusu konečně dosáhne, je ochoten si ho udržet za každou cenu……. I za cenu vlastního života. A v tom je hlavní problém.

Myslíte, že přeháním? Že úmrtí z důvodu přepracování patří někam do zemí třetího světa či progresu typu Čína, Indie? Ne, žádnou misi do afrických zemí jsem v poslední době nevykonala, přesto jsem se za poslední roky s touhle záležitostí setkala několikrát. Jistě, ČR je dneska země na úrovni, takže i pro takovou nepěknou záležitost, jakým přepracování a následná smrt je, máme zde sofistikovaný a pro společnost akceptovatelný termín „srdeční infarkt“.

Ne, nebudu vám zde psát, že infarkt je důsledkem dnešní hektické doby a podobné úvahy, jakože v 19. století bylo líp…...

Napíšu vám o tom, že tahle diagnóza je prostě taková universální záležitost, když lékař při ohledání těla a sepsání příčiny smrti, tak nějak neví, co by. (A cizí zavinění lze 100% vyloučit). Neb to, že selhalo srdce, je evidentní a fakt jestli bylo tím prvním, kdo to vzdal, nebo jen dalším v pořadí, to už není tak podstatné. Přesné pořadí by beztak určila jen pitva a ta je nákladná a podle nového občanského zákoníku tak trochu i právním oříškem. (Aneb kdo se nevzpomene zaživa, ten bude mít smůlu ;)

Za další infarkt zkrátka vypadá jaksi líp v kolonce příčina……. řekněme odborněji……, než true story o tom, že otec od rodiny se ani ne v padesáti letech uštval do naprostého vyčerpání, protože měl dvě práce (prakticky obě na plný úvazek), aby z těch směšných částech, které někteří zaměstnavatele drze nazývají mzdou, uživil svou ženu, toho času v evidenci na ÚP jakožto už „starou a nepotřebnou“, ale bez nároku na jakoukoliv finanční pomoc státu, aby uživil své děti na škole, kterým by rád dopřál lepší budoucnost, taky aby měl na nějaké ty opravy na domku a že zbytek času mezi pracovními směnami trávil dřinou na zahradě, aby rodina měla aspoň trochu kvalitní stravu a přitom si nemusela na nákup potravin brát úvěr. (Aneb mrkněte na debaty o vegetariánech, veganech či vitariánech, kde mnozí argumentují tím, že nejsou „VEG“, neb zkrátka nekradou a kvalitní čerstvé jídlo dnes stojí nemalé peníze). Ale zpět k příčině smrtí - že neschopenka by onoho otce automaticky přesunula u zaměstnavatele na black list a byla by skrytým důvodem k ukončení pracovního poměru a tak přechodil jen poslední zimu 3x chřipku, 2x angínu. A že v létě bylo na výrobní hale v práci téměř 60 stupňů, směny trvaly daleko déle než 12 hodin (njn, zákoník práce je doslova „bible českého zaměstnavatele“) a že přesto zaměstnavatel řešil pitný režim prohlášením, že kdo má žízeň, tomu teče voda z kohoutku na záchodě.

Zdá se vám to jako šílené? Ne, je to reálný příběh. A tím zaměstnavatelem, který odkázal na vodu z kohoutku na WC, nebyla žádná nelidská zahraniční mamutí společnost, byla to „slušná česká firma“ střední velikosti, která dbá na své dobré jméno. Příběhy těch ostatních, kteří předčasně zemřeli, se příliš neliší, situace jako mezi mlýnskými kameny, z které není příliš úniku, nebo láska k rodině, nebo jen obyčejný strach z budoucnosti to lidem často zkrátka nedovolí.

Ale konec emocionální patosu! I když je to někdy těžké, je potřeba hledat informace, zajímat se a jednat. Neb neznalost šíří strach, strach šíří slepou oddanost a to už jsme jen krůček od otrokářství, ne? ;)

A taky mi jeden skutečný odborník z pracovního práva řekl kdysi zlatou větu, že pokud chyby v systému ignorujeme, nebo tiše podporujeme, jsme stejní jako ti, kteří je vytváří, neboť i díky nám je zachován status quo.

Takže teď najedeme na praktickou část článku ;)

Češi by si měli uvědomit, že kvalitní odbory jsou ve vyspělých zahraničních státech alfou a omegou více méně šťastného života zaměstnance. Neb abychom mohli skutečně JEDNAT, tak si je potřeba přiznat, že pouze v jednotě je síla. Jeden zaměstnanec nikdy nebude pro zaměstnavatele partnerem k diskusi. Odbory partnerem být mohou. U nás tohle ale příliš nefunguje.

Ze dvou důvodu – prvním je historické stigma, kdy odbory chápeme v ČR jako něco, co bylo za doby komunismu a za 25let od revoluce se tenhle odpor k jakémukoliv organizovanému srocování u Čechů nezměnil. Škoda, velká škoda. Rakušané, ale třeba i Němci takový názor nemají a tak obchody v AT zavírají v 18hod v sobotu a neděle ist frei. A kdyby je snad někdo chtěl hnát do práce, tak ho odbory „ukamenují“. Česká prodavačka z OC připomíná vampíra, který nejí, nespí, nečůrá a nemá žádný osobní život.

Ovšem na obhajobu českých zaměstnanců a jejich odporu k odborům musím říct, že je to z části pochopitelné, neb druhým důvodem je naprostá neschopnost většiny odborových skupin, o hlavních představitelích, kteří se snaží pouze mediálně zviditelnit a řeší nesmysly, ani nemluvě. Místo, aby se dotyční zabývali takovými věcmi, jako je časté porušování maximální délky pracovní doby, překračování přesčasu, nucení přesčasu, nedodržování pitného režimu i v teplotně náročných provozech, posuzování pracovní neschopnosti či ošetřování člena rodiny (dítěte) jako pracovního pochybení ze strany zaměstnance, neoprávněný zásah do soukromí instalací kamer nejlépe i do záchodové mísy na firemním WC. Také, aby řešili na příslušných místech, že pravomoci inspektorátu práce jsou v některých závažných věcech až směšně malé a vlastně to nemá žádný přínos pro zaměstnance v těžké situaci, pouze to v lepším případě donese další prachy do státní kasy v podobě pokuty zaměstnavateli.

Takže ano, chápu, že Češi mají k odborům nedůvěru, neřkuli přímo odpor. Je potřeba si proto zvolit do odborové organizace takové zástupce, kteří mají zájem něco v dané situaci změnit a mají dost energie a odvahy se za své členy ozvat. A taky mají v oblasti pracovního práva dostatečné znalosti, případně snahu si vědomosti neustále doplňovat a být tak k užitku.

Znalost pracovně-právních předpisů je základ, neb drzost zaměstnavatelů, ať už jsou čeští, nebo jsou to nadnárodní společnosti, občas nezná mezí.

Takže vypíchněme alespoň ty základní.

Velmi oblíbené je u zaměstnavatelů, že si ve vnitřních předpisech firmy stanoví, že zaměstnanci se nesmí mezi sebou (případně i s nikým mimo firmu) sdělovat onou kouzelnou částku, kterou mají na výplatní pásce. Takže předně se pojďme podívat, proč to vůbec zaměstnavatel dělá – ve většině případů jsou důvodem dohody o výši mezd pracovníků na těch daných pozicích mezi firmami z oboru, chcete-li kartelová dohoda o ceně práce. No, ale kdyby to bylo oficiální, tak je to samozřejmě nelegální, neb v ČR nejsou takové dohody dle zákona přípustné. To ale samozřejmě zaměstnavateli nebrání, aby si takový předpis udělal (s elegantním odkazem na to, že myslí jen a jen na blaho zaměstnanců a jde mu o dobré vztahy na pracovišti a aby si Pepa s Františkem nezáviděli). Některé kreativnější firmy k tomu připojí i pěknou pokutu, která je pomalu víc, než bere zaměstnanec mzdu.

Tak přátelé, tady pozor, takhle ne – tímhle se zaměstnavatel dopustil porušení základní listiny práv a svobod. Ústavní právo – jedna z mále věcí, na co Češi slyší. Zaměstnanec si může o své vlastní mzdě, jejich složkách, výši jednotlivých složek vykládat komu chce a kdy chce. Navíc nelze pracovníkovi zakazovat, že dle předpisu by nemohl výši mzdy sdělit ani manželce (což je většinou osoba mimo firmu). Výjimku v tohle tvoří samozřejmě mzdová účetní a lidé, kteří pracují s mzdovými podklady. Ale pokud bude mzdová účetní řešit svoji vlastní mzdu v kuřárně, či na obědě s kolegy, tak klidně může.

Je samozřejmě na uvážení každého, jestli svému kolegovi sdělí či odmítne říct výši mzdy. Ale nikdo ho do ničemu nesmí nutit.

Pokud tak zaměstnavatel činí a třeba vám i uložil zmíněnou pokutu, můžete se obrátit na příslušný inspektorát práce, ten může uložit za toto porušení pokutu pro změnu zaměstnavateli a pokud byste zaměstnavatele jako zaměstnanci zažalovali za omezování vašich základních práv a neoprávněné obohacování z důvodu výběru nesmyslných pokut, tak to vyhrajete, neb takové rozsudku už existují.

Další věc, co jsem zmiňovala, je kamerový systém na pracovišti. Ono je to dneska děsně cool, mít tu kameru vážně i v té záchodové míse a někteří majitelé firem mají bezpečnostní obrazovky k dispozici pro sledování i u sebe doma, takže pokud váš šéf má třeba problém se spánkem, je docela možné, že stejně jako jiní šéfové, projíždí záznamy z kamer či kouká „co tam dávají aktuálně“. Jak pravil před lety jeden takový člověk - prý to je větší závislost než reality show ;) Čemuž věřím, neb pocit moci je droga, o tom žádná. Zdá se vám to bláznivé? Welcome to Czech Rebublic ;)

Takže – má na to ale zaměstnavatel právo? Ano, kamery si může umístit do svého objektu, ALE musí vás o tom jako zaměstnance informovat a taky nesmí narušovat vaše soukromí a zvyšovat stres na pracovišti – a to hlavně! Což práce pod kamerou, která zabírá 8-12hod každý pohyb celého vašeho těla, stresování je a taky to je zásah do toho soukromí, že. O tom, že kamery nesmí být ve sprchách, na WC a pokud jsou v šatně, musí být někde místnost, kde se může zaměstnance v klidu převléknout i bez účasti v „celofiremním“ vysílání, netřeba psát. Nebo ano, je to potřeba, neb to je taky něco, co zaměstnavatelé nechápou.

Taktéž např. u práce na pokladně může kamera zabírat ruce pokladní, ale ne ji snímat celou, včetně obličej celou směnu. Pokud jste někdy byli na brigádě na kase v supermarketu, tak určitě víte, že si vedení těchto firem dovolí k českému zaměstnanci daleko víc, než ve vyspělejších zemích.

Taktéž nemohou kamery zabírat celý pracovní prostor, v kterém se trvale zdržují zaměstnanci, jako např. výrobní hala, kancelář apd. Tím je narušeno soukromí a zvýšen stres a ani obhajoba ve smyslu ochrany majetku příliš neobstojí, pakliže na hale se nachází např. větší výrobní stroje. Tohle by patrně obhájila firma, která pracuje třeba s drahými kovy, či diamanty, které se volně sunou po běžícím pásu přes celou halu, a každý si může vzít, co srdce ráčí….. Ale kolik takových firem je, že? Jinak se spíš doporučuje, aby byly hlídány vchody a jiné únikové cesty, ale hlídat nepřetržitě pracovníky je krok špatným směrem. Ovšem pozor, snímat vás u vchodu a kontrolovat čas příchodu a odchodu, to zaměstnavatel může.

 Zaměstnanec si má ale na nepřiměřený monitoring právo stěžovat a to na inspektorátu práce, který sice toto neřeší, ale věc postoupí úřadu na ochranu osobních dat a ta už si se zaměstnavatelem vyjasní, jak se „ta hra hraje“. ;) Uloží mu nějakou tu pokutku, aby se nám trochu ten schodeček v rozpočtu zmenšoval, a vyzve ho k nápravě, tedy odstranění. No, pokud to nepomůže, klidně to můžete dotáhnout přes žalobu až k úspěšnému rozsudku.

Nevěříte, že mohou být zaměstnanci v té stížnosti či žalobě úspěšní? Tak já vám povím true story. Česká pošta, toho času můj oblíbený doručovatel balíčků, bojuje již řadu let s takovou nepěknou věcí a tím jsou ztráty balíčků. No, nazývejme věci pravými jmény – bojuje s krádežemi balíčků. Že kradou zaměstnanci je víc než jasné. Zákazníky to štve, vedení ČP to taky štve a mnohé poctivé řadové pracovníky ČP to taky štve, tak se tedy vysledovalo, kde že se ty balíky jako nejvíc ztrácejí…… No, přátele, je to v tom železničním vagóně při přepravě, resp. vagónech. Tímto snad vyvracím vaši mylnou představu o uštvané venkovské pošťačce, která si každý druhý balík odnese radši k sobě domů. Ne ….ne….. ty ženské jsou všechno možné, jen ne zlodějky, neb jejich pozice v „potravním řetězci ČP“ není taková, aby si mohly hrát na nenažrané žraloky. Víme? ;)

Takže zpět k vagónům – ČP se rozhodla jednat a umístit do takových vagónů kameru, která zabírá celý prostor s balíky. Žel bohu, jsou tam i ti pracovníci, že. A tak oni se ozvali, že jako nechtějí být jak nějací ti „Vyvolení z vily“, nebo „z vagónu“ a světe div se, vyhráli a vedení ČP dál supí nad ztrátami a nad tím, že okradení zákazníci odchází ke konkurenci, ale takový je zákon, přátelé ;)

Takže se nebojte a jestli vás zaměstnavatel vytáčí kamerami na každém kroku, tak směle do toho – postup viz výše.

V neposlední řadě jsem zmínila taky ten pitný režim. Tady zkušenosti ukazují, že čím menší firma, tím větší empatie ze strany zaměstnavatele, čím větší, tím víc se to snaží ošidit. Výjimky opět existují na obou stranách.

Nárok samozřejmě máte a odvíjí se to od tělesné zátěže, teploty a vašeho zdravotního stavu. Pozor, nemusí být nutně červenec a nemusíte nutně makat u hutní pece, aby vám nárok vznikl. Zaměstnavatel je povinen zajistit svým pracovníkům pitný režim po celý kalendářní rok. Tedy pitná voda, ať už z nějakého toho barelu – automatu či kohoutku (pokud je pitná a kvalitní), tak je přípustná. Ovšem jakmile se teplota zvýší, tak je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnancům doplnění nejen ztracené (vypocené) vody, ale i minerálů a to buď iontovými nápoji či minerálními vodami. Druh nápoje a jeho množství pro každého zaměstnance stanoví lékař, který pro firmu vypracuje plán pitného režimu. Toto patří k základním věcem v oblasti bezpečnosti práce. Jednotlivé nároky, kdy a na co – zda voda, či nápoj s minerály, najdete na internetu a jednoduše si zjistíte, co náleží vám.

Pokud vás v práci šidí a pracujete v kanceláří bez klimatizace pod přímým sluncem, nebo na výrobní hale s 50-60stupni, nebo nemáte na pracovišti k dispozici celoročně pitnou vodu, tak se nebojte obrátit na inspektorát práce, který zvlášť porušení BOZP rád a důsledně řeší. Tohle je zkrátka baví docela dost ;) Zde je ale potřeba právě té skupinové spolupráce. Neb tvrzení jednoho pracovníka ze 150 celkových, kdy 149 ještě navíc zalže a snaží si zachránit místo, nemusí mít ten kýžený dopad. Ovšem inspektorát může požadovat i jiné důkazy, než evidentně vynucené svědectví pod hrozbou, takže si vyžádá třeba záznamy z kamer za delší čas zpět, kde je třeba barel s vodou umístěn, faktury za nákup nápojů, překontroluje množství nápojů z dokladu s plánem od lékaře, samozřejmě, že i ten  plán závodního lékaře má nárok vidět, takže hlavní je se nebát.

Pamatujete, že jen mrtvé ryby plavou s proudem, možná budete první, ale snad ne jediní a možná se vám taky podaří udělat ze světa lepší místo – nebo alespoň z vašeho pracoviště. ;)

Výlet do Osvětimi + praktické tipy

Foto: Hlavní brána do koncentračního tábora Auschwitz I

Pokud plánujete se podívat do nejznámějšího koncentračního tábora, tak mám tady pro vás pár postřehů a informací. My jsme byli s manželem v Osvětimi soukromě autem, takže pokud jedete na nějaký hromadný zájezd busem, kde máte vše zajištěno, nevím, na kolik vám postřehy k něčemu budou.

Foto: Jeden z cihlových bloků v táboře Auschwitz I

Možná už něco málo víte, možná ne. Já se to pokusím vzít tak nějak celkově, abyste si udělali představu a mohli si výlet dobře naplánovat a zorganizovat, což je v tomhle případě vážně základ úspěchu, že z toho budete vůbec něco mít...

Foto: Jeden z cihlových bloků v táboře Auschwitz I

Takže Osvětim se nachází na jihu Polska, několik kilometrů severně od střetu česko-slovenské hranice. Pokud to máte z ruky, tak ideální je dorazit alespoň někde poblíž Osvětimi den předem, přespat a vyrazit pak hned ráno do tábora. My se zdrželi několik dní, tábory jsme procházeli 2 dny.

Foto: Jeden z cihlových bloků v táboře Auschwitz I

Samotné koncentrační tábory se nazývají Auschwitz I a Auschwitz II Birkenau. Původně v této oblasti bylo více táborů, převážně pracovních, já budu psát pouze o Auschwitz I a o Birkenau, kde probíhají prohlídky.

Foto: stálá expozice - oblečení vězňů

Prohlídka samotná začíná v Auschwitz I, kde u kasy dostanete při vstupu sluchátka, ve kterých pak celou prohlídku dobře slyšíte výklad průvodce (i v případě, že vám průvodce už „uteče“ do druhého bloku). Jinak průvodce vás provádí po obou táborech. Doporučuji vyrazit do tábora ke kase fakt hned ráno, ideálně abyste tam tak na 9tou hodinu nejpozději už byli, protože za prvé je tu neustále plno turistů, mraky autobusů přijíždí téměř nonstop a před polednem se tvoří velké fronty a odpoledne už samotné tábory praskají ve švech, protože po 14 hodině, někdy až v 14.30 začínají prohlídky bez průvodce, to znamená, že se po táborech motá prostě mraky lidí neorganizovaně a tak trochu zmateně ;)

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I

Čímž se dostávám k další důležité věci – prohlídky jsou buď s průvodcem a do té cca 14 hodiny si do Auschwitz I jinak ani nedostanete, nebo bez průvodce a to tedy můžete takovou vstupenku zakoupit až odpoledne. Vstupenka zakoupená u kasy Auschwit I se vztahuje na oba tábory, které leží od sebe asi 3 km a mezi nimi funguje autobusová kyvadlová doprava, která vás převeze tam i zpět, což je už v ceně vstupného.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I

Prohlídky s průvodcem jsou v různých jazycích, včetně češtiny. Ovšem pozor, pokud vás není dost, tak se česká prohlídka nekoná vůbec. Je dobré se mrknout na net, často tam píší ostatní Češi, kteří se tam chystají a nabízí volné místo ve skupince s českým průvodcem. Prakticky kdykoliv, kdy dojdete ke kase, jsou ale na výběr minimálně prohlídky v angličtině a polštině, které začínají prakticky za pár minut po zaplacení, takže žádné dlouhé čekání. Polštině je poměrně dobře rozumět, takže záleží na vás, co zvolíte.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I

Chtěla bych vás upozornit, že samotná prohlídka trvá 4 až 4,5 hodiny a probíhá ve velmi svižném tempu po celou dobu. V táborech a objektech není vždy povrch zrovna rovný a nachodíte se poměrně dost a navíc celkem rychle, rozhodně si tedy vezměte dobré boty.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - foto vězňů - muži

Takže zpět k Auschwitz I, sluchátka máte i svého průvodce a vyrážíte do tábora. První procházíte onou známou bránou s nápisem „Arbeit macht frei“ a vcházíte do jednotlivých bloků, tedy domů, kde jsou různé expozice.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - popel vězňů, který se podařilo zachránit při osvobození tábora

Auschwitz I je rozlohou menší, zachovalejší a právě zde budete mít možnost vidět jediné zachované krematorium včetně pecí a projdete si přímo plynovou komorou. Jedná se o krematorium č. 1, další čtyři se nachází v druhém táboře, který je několikanásobně větší, ale ani jedno z krematorií se tam nezachovalo v původním stavu.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - odebrané hračky a dětské oblečení 

V Auschwitz I vás čeká např. expozice různých zabavených a tematicky roztříděných předmětů jako je prosklená chodba plná tisíců pánských bot a na protější prosklené stěně se nachází dámské boty. Nechybí ani dětské… .

    Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - odebrané botičky

Velká expozice pravých lidských vlasů a tkané látky, která se z vlasů vyráběla. (Zde se nesmí fotit ani natáčet).

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - asi nejznámější botička na světě a patrně nejčastěji fotografovaný exponát obou táborů

K focení bych napsala toto – na většině míst se natáčet smí a fotit, obecně to platí pro oba tábory, pouze některá místa mají omezení a to z důvodu piety, kde přesně se nesmí točit či fotit, tam vás průvodce upozorní a před vstupem na místo je zde vždy cedule. Samozřejmě se najdou lidé, kteří fotí všechno, zákaz – nezákaz. Nikdo jim hlavu neutrhl, je asi na každém, co považuje ještě za normální.

Foto: stálá expozice v táboře Auschwitz I - odebrané brýle

Mnoho míst, která se nesmí z pozice turisty fotit, tak mají oficiální fotografie na internetu, takže pokud prahnete po tom, mít obrázek onoho místa, doporučuji spíš google, než být za burana.

Foto: bloky v táboře Auschwitz I - cestou ke krematoriu a šibenici

V Auschwitz I taky uvidíte oblečení, množství jídla, které měl vězeň na den – bylo ho tak málo, že do 4 měsíců by člověk zemřel, pokud by si nesehnal jídlo „navíc“, taky uvidíte mnoho fotek a i pokud téma dobře znáte, tak se určitě dovíte nějaké zajímavosti. Je zde dochovaná i původní šibenice a taky známý blok č. 11 s podzemními celami, samotkami, kde se nedalo stát, sedět ani ležet a známou stěnou smrti, u které byli vězni popravování. Zde byli umístěni vězni plánující útěk či konspiraci proti nacistům.

Foto: vnitřní cesta v táboře Auschwitz I směrem ke krematoriu a šibenici

K bloku č. 11 bych zmínila, že pro mě osobně to bylo nejsilnější místo z celé prohlídky. Ve sklepním prostoru se zde nachází cely, ve kterých byli vězni drženi a kde se poprvé zkoušel známý Cyklon B. Při této „zkoušce“ si Rudolf Höss nasadil plynovou masku, aby mohl zde účinky plynu pozorovat z blízka přímo na umírajících vězních.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - hlavní brána

Z bloku č. 11 projdete táborem, končíte prohlídkou plynové komory a krematoria č. 1, následně se přesouváte zpět před tábor na parkoviště, kde vás kyvadlová doprava převeze do druhého tábora Auschwitz II Birkenau.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - pohled od místa, kde hrával orchestr vězňů na vyhořelé bloky směrem k hlavní bráně, dominují zde jen zachovalé komíny a kamna

Birkenau je opravdu obrovský tábor a tady bych chtěla upozornit, že i zde jsou zajímavé expozice - zejména si projděte výstavu dochovaných fotografií zde zavražděných lidí, která se nachází v budově za ruinami krematorií v komplexu bývalých umýváren a desinfekčních prostor. Důvod, proč na to upozorňuji je, že Birkenau s vámi průvodce prakticky jen proletí v těch hlavních bodech, vzhledem k rozloze tábora to chápu, ale zase když už jste tu, je škoda si vše neprohlédnout.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - železniční vagón používaný při transportech do tábora

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - koleje vedoucí ke krematoriu

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - pohled na reprodukci dřevěných bloků, vzadu pouze zachované komíny po velkém požáru

Varianta č. 1 je, že po ukončení prohlídky v Birkenau zůstanete a vše si v klidu ještě sami projdete a následně se vrátíte kyvadlovkou k parkovištím u Auschwitz I, což ničemu nevadí. Nebo možnost č. 2, že se sem vydáte další den dopoledne – do Birkenau se neplatí extra vstup a nikdo vám nic neřekne. Záleží jen na tom, kolik vám po 4 hodinách pobíhání zbývá pozornosti a energie.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - ruiny krematória

Jedna taková věc – do Birkenau nechtějí příliš pouštět turisty se zavazadly na zádech (s batohy). Je klidně možné, že vás pošlou zpět, abyste si batoh šli někde odložit. U skupin s „originál“ průvodcem přímo od provozovatelů se to tolik neřeší, ale u jednotlivců, nebo hromadných výprav, kteří dojeli na místo svým busem a se svým průvodcem, tam vás pošlou zpět ve většině případů. Nemá vůbec cenu s „ochrankou“ na tohle téma diskutovat. Pokud cestujete po památkách apd., víte, že tohle bezpečnostní opatření funguje na místech, kde je hodně lidí a hrozí, že batohem „někoho sejmete“ a on se zraní.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - ruiny dalšího krematoria vyhozené jako samotáž sonderkomandem vězňů pracujících u pecí, při této akci zde vězni ukryli i záznamy o nacisty provedených vraždách v táboře a tyto pak posloužili jako hlavní materiál v následných soudních procesech po válce. 

Jen v rychlosti k Auschwitz II Birkenau. Prohlídka začíná na železničním nástupišti, kam přijížděly „dobytčáky“ především s transporty židovských obyvatel různých států. Zde proběhla selekce, většina šla rovnou do plynových komor (až 90%), komory se nacházely na konci nástupiště vedle krematorií, popel se pak sypal po okolních polích.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - Pomníky označující jámu, kde jsou dodnes úlomky kostí, které se nedařilo během válečných let spálit v kremačních pecích, jáma je dnes zatopená vodou

V táboře žilo současně cca 90 000 vězňů. Kolik zde přesně zemřelo lidí, tak se neví, je to ale minimálně 1,5 milionů a dle odhadů je to až 4,5 mil. lidí, jelikož při útěku nacisté zničili mnoho záznamů a krematoria a plynové komory vyhodili do povětří, můžeme konečný počet jen odhadovat.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - Památník na místě, kde byla krematoria, plynové komory a také blok dr. Mengele, desky jsou v mnoho jazycích

Auschwitz Birkenau není tak zachovalý jako Auschwitz I, ani vás zde nečekají žádné velké expozice. To čím tohle místo návštěvníka ohromí, je jeho neskutečná rozloha a jeho propracovaná mašinérie smrti, kdy si s průvodcem projdete cestu po železničním náspu k ruinám plynových komor a krematorií. Tak jako kdysi miliony jiných, kteří zahynuli následně v komorách.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - zděné baráky (bloky), kde spali vězni

Za zmínku stojí komplex dochované umývárny a vystavených fotek. V místě, kde působil MUDr. Mengele a dělal své známé pokusy na dvojčatech, je postaven památník. Vedle krematoria č. 2 uvidíte větší jámu v zemi, zalitou podzemní vodou, nachází se u ní čtyři černé kamenné pomníky. Do této jámy vhazovalo Sonderkommando úlomky kostí, které v pecích neshořely. Tábor je pomyslně rozdělen kolejemi na dvě části, na jedné straně stojí cihlové baráky a na druhé vidíte jen komíny a základy, jedná se o zbytky původních dřevěných baráků. Při odchodu nacisté tábor celý zapálili i s živými vězni uvnitř baráků. Tahle obrovské „pole komínů“ je obrovským mementem.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - kamna v blocích, v kterých se ale nikdy netopilo

Jen taková zajímavost, v kamnech se v barácích nikdy ve skutečnosti netopilo, protože nebylo většinou čím a navíc ta malá kamna ani nebyla schopná tak velké budovy vyhřát.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - záchody, už "vylepšené" - betonové

V první řadě u brány můžete navštívit repliky dřevěného domku, taktéž se podívat na běžné umývárny a toalety (pokud se tak dá říkat hlubokému rigolu v zemi, který je přikryt betonovou deskou s kruhovými otvory, nasázenými tak blízko sebe, že to je neuvěřitelné.) Ani se nechce věřit, že se jedná už o „vylepšenou verzi“ záchodků. Původní byla jen hlubší nezakrytá jáma - rigol, do které často někdo spadl a nebylo příliš šancí se odtud dostat a tak nešťastník zde často nakonec zemřel.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - barák (blok), kde spali vězni

Je krutou pravdou, že v táboře zkrátka byl každý sám za sebe a příliš pomoci od druhých člověk nemohl čekat.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - nápis na zdi v baráku, kde vězni spali

Po celém táboře jsou informační cedule, kde je vše podstatné uvedeno vždy v několika jazycích. Můžete si tak najít blok, kde se prováděly sterilizace, nebo vás průvodce vezme do obdoby bloku smrti. Zde čekaly ženy, které byly už příliš slabé, staré či nemocné na to, aby pracovaly a bylo tedy rozhodnuto o jejich likvidaci. Z důvodu zaneprázdnění sonderkommanda, které pracovalo na nově přijatém transportu, tak musely ženy čekat na svůj definitivní konec bez jídla, pití na holé zemi i několik dní, než jejich těla byla zpopelněna. Byť zde není příliš k vidění, krom klasického vězeňského bloku a trávníků na „nádvoří“, je to místo velmi zvláštní atmosférou.

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - replika dřevěných baráků, kde spali vězni

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - dvůr zdánlivě obyčejný, ale zde zemřelo zejména mnoho starých, nemocných a slabých žen pomalou a vyčerpávající smrtí přímo venku na holé zemi - bez jídla, bez vody, bez ošetření... jen čekání na smrt...

Foto: tábor Auschwitz II Birkenau - vstup na dvůr odkud vedla jedna jediná cesta - po pomalé smrti do krematoria

Za sebe bych mohla říct, že i když člověk přečte mnoho knih, vidí mnoho dokumentů a filmů na tohle téma, nic tak neumocní zážitek, nespojí vám informace dohromady s pocity, jako právě návštěva táborů v Osvětimi. Až na vlastní oči a na vlastní nohy pocítíte jak šílená a monstrózní (v tom nejhorším slova smyslu) tahle celá záležitost byla.