Králíčkova knihovna aneb životní příběh Amandy Knox

Autor: Amanda Knox

Kniha: Čekám, až mě vyslechnete

zakoupeno v knihkupectví ČR

Jednou z možností, když se chce člověk odpoutat na chvíli od svého každodne, je ponoření se do příběhu někoho jiného. Navíc u některých příběhů, třeba jako jen tento, tak se vám bude nakonec zdát, že vy ještě žijete v ráji. ;)

Celému případu bylo věnováno hodně pozornosti ze strany médií několik let (a ne zrovna v pozitivním smyslu slova), ale pro případ, že vás většina toho minula, tak případ v rychlosti shrnu (text kurzívou) a pak napíšu dojmy k samotné knížce i můj osobní názor na celou záležitost.

Krátce k případu…

Na začátku listopadu 2007 v italském městě Perugia došlo k vraždě 23leté britské studentky Meredith Kercher, která v září začala studovat v Itálii v rámci programu ERASMUS. Meredith měla několik ran od nože (pitevní zpráva mluví o 7 ranách) a menší poranění jako modřiny, škrábance a oděrky, patrně byla i sexuálně zneužitá. Zemřela v důsledku ran nožem, který ji zasáhl do krku.

Z tohoto činu byla obviněná její spolubydlící 20letá Amanda Knoxová, studentka z USA, která přijela do Itálie taky na začátku září 2007 studovat tamní jazyk. Spolu s Amandou byl ještě spoluobviněn její tehdejší přítel student Raffaele Sollecito a ještě jeden muž, který se se Amandou a Meredith poprvé setkal pár dní před vraždou. Ten se jmenoval Rudy Hermann Guede. Ten byl odsouzen za vraždu a znásilnění. Ve zkráceném řízení (bez možnosti předvolání svědků, pouze na základě forenzních důkazů) byl odsouzen na 30let, následně mu při odvolání trest byl zkrácen na 16let.

Amanda i Raffaele strávili ve vězení celkem 4 roky, proběhlo několik soudních líčení, kdy byli nejdříve uznáni vinni z vraždy, pak nevinni z vraždy (po propuštění Amanda hned odcestovala domů do USA) a nakonec je nejvyšší soud zprostil obvinění (na toto jednání už se Amanda do Itálie osobně nedostavila a zastupovali ji jen její právníci). Rozsudek sice zněl nevinná, ale soudce ho odůvodnil tak, že není proti Amandě a Raffaelovi dostatek důkazů. Taková interpretace rozsudku nechává samozřejmě otevřený prostor pro nekončící spekulace.

Ke knize samotné…

Byť má kniha 487 stran, tak se mi četla dobře a rychle. Text je psaný jednoduchým a srozumitelným stylem, takže z mého pohledu je poznat, že knihu nepsal žádný zkušený profesionál z oblasti psaného slova (spisovatel, redaktor), ale u literatury faktu a podobně zaměřených knih jako jsou různé formy deníků mi tento styl zas tak nepřekáží. Ono i oblíbené přepisy policejních případů mají k Shakespearovým dílům hodně daleko a velmi často za nimi nestojí ani zlomek práce a námahy, které stojí za touto knihou.

Takže nakonec je jednoduchý styl psaní i výhoda, neb čtenář nemá problém si srovnat zmíněné verze jednotlivých osob a další fakta. Osobně se mi v psaných textech orientuje dobře, protože si je snadno pamatuju a vidím případné odlišnosti. A stejně to mám třeba i s hlasovými záznamy. (Takže když nový dabing použije v seriálu jiná slova, tak se můžu zbláznit :D  Pokud to máte stejně, bude pro vás kniha rychlá víkendovka.

A pokud to tak nemáte, tak myslím, že Amanda udělala pro srozumitelnost věci maximum a v příběhu se zorientujete i tak.

Knihu napsala zejména jako reakci na nepravdivé informace k celému případu, které se dostaly do médií, a ta si je často upravila k obrazu svému. Média ji zvlášť v prvních letech případu doslova démonizovala.

Snaží se systematicky v knize popsat průběh všech událostí jak odjezd do Itálie, tak dny před vraždou, následné výslechy a vyšetřování ze svého pohledu, pobyt ve vězení i jak probíhala soudní jednání. Rozebírá postupně jednotlivé nesrovnalosti, nepravdivé informace z tisku a snaží se čtenářům odpovědět na všechny otázky, které tyto zmínky vyvolaly. Je vidět, že za knihou je skutečně hodně práce, což vám můžu potvrdit i z vlastní zkušenosti, zvlášť co se týče sběru takových informací a jejich následného zpracování.

Takže nákupu knihy nelituju a myslím, že stojí za přečtení. I zamyšlení.

Můj pohled na věc….

I já si myslím, že v celém případu je mnoho nejasností a hlavně chyb, jak ze strany vyšetřujících, zejména pak při sběru a vyhodnocování důkazů, tak ale i ze strany Amandy, která ve svých 20 letech jednala v mnoha ohledech extrémně naivně.

Zejména nekontaktování americké ambasády a absolvování výslechů bez přítomnosti právníka byly asi největší chyby, kterých se Amanda podle mě dopustila.

Obecně zastávám názor, že zvláště člověk, který je ve slabší pozici (což jistě mladá cizinka neznalá jazyka je), by si měl zjednat právního poradce jako první věc.

A to i z důvodu, že na každého svědka a člověka z okolí oběti se minimálně zpočátku pohlíží jako na možného pachatele a musí se vyloučit z okruhu podezřelých.

Je potřeba si uvědomit, že zvlášť u závažných zločinů, rozhodně výslechy nepřipomínají přátelský pokec u kávičky. Jsou nepříjemné, stresující, únavné až vyčerpávající a často trvají i několik hodin. A v neposlední řadě jsou často opakované. 

Takže podobná klišé jako, že když na výslech přijde člověk se svým právním poradcem, jasně dává najevo svoji vinu, jsou už přežitek.

U Amandy se střetly navíc obě role, neboť byla spolubydlící mrtvé Meredith a současně první člověk, který po vraždě přišel na místo činu a objevil známky násilí.

Hodně lidí ve světě a zejména na internetu Amandu odsoudilo, když ne jako vražedkyni, tak minimálně jako hlupáka.

Je potřeba si ale uvědomit, že Amanda byla 20ti letá studentka v cizí zemi s jiným právním systémem než jaký znala z USA, navíc italštinu zvládala jen v základech, takže tam byla určitá jazyková bariéra a byla tisíce kilometrů od svých blízkých, kteří by ji mohli poskytnout nějakou podporu a dostala se do skutečně extrémní situace. Takže rozhodně nechci vynášet přísné soudy o její inteligenci. Řekla bych k tomu jen tolik - po bitvě je každý generál…

I díky praxi ale vím, že výslechy ale i méně stresové situace často neumí zvládnout rozumně a s klidem ani mnohem starší a zkušenější lidé i v domácím prostředí.

A co se týče mého názoru, zda je vinná či ne. Tak čistou pravdu znají asi jen oběť, vrazi a Bůh, ale já se přikláním jasně k nevinná. Nikoliv ze soucitu či sympatií k Amandě jako osobě, ale spíš díky zdánlivým drobnostem, které z mého pohledu vypovídají o tom, že předkládaná verze obžaloby není pravdivým obrazem událostí a že tedy Amanda tuto vraždu spáchat nemohla. 

A co vy? Četli jste, nebo máte radši jiné příběhy? ;)

Díky za všechny milé komentáře, vždycky mě moc potěší.

Vaše Iwi

PS: Příště si dáme něco veselejšího a víc uměleckého - životní příběh Vivienne Westwood.

PS2: Psát podobné příběhy není snadné. Na jedné straně je potřeba pohlídat, aby z toho nebyl patos plný emocí, nebo dokonce literární fraška, na druhé straně, aby čtenář nepadl nudou pod tíhou holých faktů, čísel a důkazů. Myslím, že tady se udržet rovnováhu podařilo.

Mateřská láska

Neskutečně těžké téma, o kterém jsem začala psát článek téměř před dvěma lety, ale nikdy to téma nebyla schopná zpracovat do nějaké konečné podoby, která by dokázala převyprávět, jak těžké je udržet tu velmi křehkou rovnováhu, kterou role matky/rodiče představuje. 

Mezi tím milovat své dítě a neztratit sebe. Mezi tím pomáhat mu a chránit ho a současně nerozmazlovat a stanovit hranice. Být někdy tím zlým, koho stejně dítě bude milovat. Smířit se s tím, že ač odvádí člověk nejlepší možnou práci rodiče, dítě ho nesnáší a přivádí k šílenství, neb puberta nemine nikoho. A taky zachytit fakt, že tenhle balanc rodič musí udržet dlouhou řadu let prakticky každý den. A k tomu vše často v životních situacích a za okolností, které by ho kdysi ani v nejhorším snu nenapadly.

Taky chci psát o situacích, které jsou těžké standardně, ale protože o nich nikdo nemluví na rovinu, tak nás na ně nepřipraví a celé nás to může pak dost tvrdě zaskočit. A taky o věcech, která jsou tabu.

A možná apelovat na ostatní v jistém ohledu, nebo přivést alespoň k zamyšlení nad některými věcmi.

Přesto, že já sama vlastní děti dnes nemám (což ostatně není tady žádné tajemství), strávila jsem tou běžnou starostí o ně hodně let. A tak to dneska nebude jen o matkách, byť to je primární, ale tak nějak o dětech, o vztazích, o výchově a o životě.

Musím říct, že k definitivnímu sepsání článku mě nakonec inspiroval rozhovor Ivy Frühlingové z Elle a její otevřenost, kdy myslím, že chtěla upozornit na věci, o kterých se stále příliš nemluví. A to je taky můj důvod, proč jsem se rozhodla tenhle článek nakonec definitivně sepsat i já.

Samozřejmě jako vždy, jde o moji úvahu na dané téma a blog mazaného králíčka je otevřený prostor k diskusi, takže pokud budete mít chuť, klidně mi napište dolů pod článek váš názor, postřehy, poznatky, dojmy… Budu se těšit.

Takže bod první – výchova, láska, rány na duši, výčitky svědomí a sebeobětování

Předně chci říct, že zastávám názor, že všichni jsme jen lidé. Jistě, některé věci mohou na duši dítěte napáchat velké škody. A myslím se, že je na jednu stranu dobře, že se o tom dnes mluví víc, na druhou stranu si myslím, že nás to celé žene jako společnost do druhého extrému jako jsou vrtulníkoví rodiče a děti, které vyrůstají v domněnce, že v životě dostanou všechno a hned, jen protože chtějí a že se jim nikdy nic negativního nestane, že je nepotká jediný neúspěch.

Myslím, že ohledně přešlapů ve výchově je dobré si přiznat, že k takovým věcem docházelo, dochází a vždy docházet bude a ne vždy je za tím úmysl dítěti ublížit. Nikdo z nás nemá patent na rozum ani na výchovu a nikdo není neomylný. Takže myslím, že by se žádný dospělý člověk, který vychovává dítě, neměl trápit tím, že občas prostě něco zpacká (v mezích normy). Navíc děti jsou neskutečně flexibilní v tom, že láska nakonec pomáhá zahojit hodně jizev. I dítě umí odpustit skutečně moc, když ví, že ho rodič miluje.

A stejně tak myslím, že když člověk jednou vyroste, měl by využít svého dospělého nadhledu, který zkrátka dítě nemůže často ve svém věku mít a podívat se na přešlapy dospělých, kteří ho vychovávali trochu smířlivěji.

Možná si člověk říká, že některé věci, které ho potkaly, tak jsou tak těžké a tak zlé, že je nelze omlouvat či zlehčovat. Ono to chce někdy čas a taky schopnost vžít se do role toho dospělého, který nás vychoval či přivedl na svět. Zkrátka podívat se na věci z jiného úhlu pohledu, možná i takového, který v dětství a s nedostatkem informací a znalostí života nemůžeme mít. A podívat se na to tak především kvůli sobě sama, protože když některé události spojíme v širších souvislostech, dovede nás to nakonec ke skutečnému pochopení, že nejsme příčinou. A to může být v jistém ohledu osvobozující.

Není nic horšího, než když člověk kvůli starým křivdám zahořkne, nebo má srdce jak z kamene.

Vždycky si vzpomenu na moji kamarádku (budu jí tady říkat Jana), která je pro mě neskutečnou inspirací právě těchto jiných pohledů na věc a taky jistého životního optimismu či přímo lásky k životu. Její život je skutečný příběh O Popelce, neb dnes je šťastně vdaná v zahraničí do velmi bohaté rodiny za chytrého, hezkého a hodného muže. Do 12 let ale žila s matkou, která ji fyzicky týrala pokaždé, když se přiblížila k alkoholu. Byla bitá, podvyživená, ale přesto nikdy od mámy nechtěla, i když se okolí snažilo situaci u nich doma řešit. Po té, co našla ve 12 letech svou matku mrtvou, se dostala k pěstounům, kteří ji až do jejich 18 let sice nikdy neuhodili a vždy měla dostatek jídla, přesto jsem už pak nikdy v životě neviděla žádné dítě víc psychicky týrané než právě Janu u těchto lidí.

Jednou mi Jana řekla, že s mámou ji bylo líp než u pěstounů. Což bylo zdánlivě nepochopitelné. Ale Jana mi to tenkrát vysvětlila, že máma ji sice opilá mlátila jako koně, často neměla co jíst, ale jinak mimo tyhle okamžiky ji měla ráda a uměla ji to dát najevo všemi možnými způsoby. A to je nejdůležitější. A já ji v podstatě věřím, protože jsem její mámu znala – tu střízlivou, báječnou, zábavnou, milující, kterou jsem ji až záviděla. Ale znala jsem i tu opilou, zlou, hrubou a agresivní. Jako dvě různé osoby doslova.

Jana o její lásce ale nikdy nepochybovala, ani když žila ani po její smrti, dokonce čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že za tím vším stojí alkohol (a závislost na něm) a okolnosti, které matku k pití přivedly. Ale nikdy za tím vším zlým, co ji máma udělala, tak nebyl z Janina pohledu nedostatek mateřské lásky. (A nezaměňujme teď mateřskou lásku za schopnost vyléčit se ze závislosti.) Jakože když by ji měla fakt ráda, tak přestane pít… neb tak snadné to zas není.

I dneska u Hosta vidím, přestože s ním mlátí sem tam puberta, že omlouvá přešlapy svojí mámy a zpětně chápe přísnost svého táty, protože nakonec záleží jen na tom, že tam je ta láska. A každé dítě na ni v podstatě ve skrytu duše dychtivě čeká.

Samozřejmě taky ale každé dítě je jiné a někdy se ten proces výchovy nepodaří zvládnout, i kdyby byl rodič svatý a génius s červeným diplomem z dětské psychologie, tak to nestačí.  A někdy naopak ani to nejlepší vzdělání v téhle oblasti z nás dobrého rodiče neudělá.

Proto myslím, že je dobrý ten nadhled, netýrat sebe, že jsme třeba pochybili při formování mladé duše, ale zároveň se netýrat tím, co bylo, když jsme byli malí, neb stále tím člověk trochu přiživuje pocit vlastní viny, že možná na tom všem má svůj podíl.

A netrápit se tím pocitem viny a pochybnostmi ani, když si jako rodič chceme vymezit nějaký prostor pro sebe. Jak malé dítě, tak to starší se při sebemenší příležitosti bude patrně dožadovat veškeré naší pozornosti, času, energie a financí a taky plného servisu. Je pak na nás, kde stanovíme hranici a kde si ukrojíme potřebný čas i pro sebe a zda malé dítě tak trochu oblafneme a u většího vsadíme na možnost mu věci už rozumně vysvětlit, nebo hold půjdeme přes mrtvoly, což může zbytečně udělat škodu či se podvolíme vůli děcka, které si tak vydupe svou a my ztratíme časem sebe sama.

Neříkám, že se dá dětem vše vysvětlit. A taky vím, že v každém věku nakonec sebelepší snaha dospělého nemusí padnout na úrodnou půdu, přesto aspoň člověk má sám před sebou čisté svědomí. A kupodivu, někdy s odstupem času si tuhle věc dokáže zpracovat i ona dětská či pubertální bytost. Z vlastní zkušenosti říkám, že to občas nastane ve chvíli, kdy už celá vaše nervová soustava vytekla na podlahu a vy jste nad celou záležitostí zlomili hůl nejlépe na 3x, takže možná pak chápavé doznání dítka vyzní až jako ironie osudu, ale je asi dobré se na to podívat s nadhledem, že odstupem času mají význam jen důležité body, a sice vaše snaha o pochopení, která nakonec našla úrodnou půdu, a pochopení se vám dostalo. A víc bych se tím netrápila.

Snad se mi tímhle podařilo i vyjádřit, že hranice mezi sebeobětováním a péčí o dítě je křehká. Stejně tak, že přešlapy se není potřeba až tak trápit, nebo  že láska umí hodně zahojit. A často myslím, že lidi v dospělosti spíš trápí ten citový chlad, než konkrétní chyby, kterých se rodiče ve výchově dopustili. Někdy pomůže si o tom všem v dospělosti promluvit, ale u některých lidských povah a okolností je bohužel jedinou možností to uzavřít a jít dál. Některé věci během let obrousí své hrany, ale některé naopak přerostou v sedmihlavou saň, s kterou už se nedá bojovat, byť možná obě strany chtějí.

Život je zkrátka často spletitý a taky naše společnost se mění, vyvíjí. Máme nové poznatky z psychologie a medicíny, technické vymoženosti, větší komfort, víc lákadel kolem. Všichni. Dnešní babičky a dědečkové, dospělí v rolích rodičů a stejně tak dnešní děti.

Což je další věcí, která se mi líbila na článku Ivy, že dneska je opravdu společnost jinde ohledně svého uspořádání a fungování. 27 let po revoluci máme sice konečně ty moderní babičky, co nenosí jen šedou a mají své koníčky, cestují a užívají si život plnými doušky, po té co mláďata vylétla z hnízda, ale stále nejsme připraveni jako společnost na to, že je zcela normální, že jejich místo „další pomocné ruce navíc“ zaberou placené chůvy, hlídačky, pomocnice do domácnosti. Matka, která nechá své dítě s cizím člověkem, div nedostane vypálený cejch zločince na čelo od svého okolí. O tom, že její neschopnost zvládnout domácnost bez pomoci cizí pomoci se stane tématem číslo jedna. Zajímavé, že když někomu jezdí okna a záchod umývat vlastní matka, bere se to za samozřejmé. Ovšem takových výkonných babiček dneska už je méně než kdysi a stejně tak, ne každá žena by na takovou pomoc přistoupila.

Musím říct, že tenhle rozdíl v míře pomoci rozděluje spektrum mých kamarádek napříč a značně ovlivňuje i jejich způsob života, priority i životní plány. Jak kdysi bylo ve filmové klasice - S Tebou mě baví svět, kdy se Kateřina ptala Dáši: „Víš jaký je rozdíl mezi námi dvěma? Že ty máš dvě babičky a já ani jednu.“

Já osobně proti chůvám a pomocnicím do domácnosti nic nemám. Naopak vím, že jak dětem, tak dospělým prospívá, když se trochu „protočí stráže“. Nikdo se nedovede s klidem a nadhledem bez osobní újmy na svém životě a duši věnovat dětem 24 hodin denně bez jakékoliv pomoci po delší dobu. Taková případná situace je nepředstavitelně náročná.

Proto mě zaráží, že dneska je tady kolem mě takový trend, že když žena nenajde do určitě doby partnera, tak si „pořídí jen to dítě“. Člověk ale by si měl před takovým závažným krokem vše velmi dobře rozmyslet . Jistě můžeme zůstat samy, i když jsme v době příchodu miminka zadané, ale to je zkrátka riziko života, nikoliv vědomá lehkomyslnost… či doslova naivita. (A dneska snad ještě pochopíte, proč jsem takhle přísná.) Ta situace má totiž dvě polohy a sice tu běžnou fyzickou, kdy máte jen dvě ruce a hodně práce a pak tu psychickou, kdy všechno na člověka víc doléhá včetně té samoty, která se mění v opuštěnost, beznaděj, vyčerpání a pak už je k vážnějším problémům jen krok.

Myslím si taky, že si zcela zbytečně hrajeme na hrdinky. Na naši omluvu pak lze říct jen to, že společnost nás do té role více méně tlačí.

Když jsem byla navštívit svou slovenskou rodinu, která žije ve vesničce uprostřed Rumunských hor, tak mi právě ten rozdíl uspořádání dnešní společnosti došel nejvíc. Tam se tak trochu zastavil čas. Minimálně v těch vztazích. Já osobně to tam miluju a cítím se tam jako doma.

Maminky tam nikdy neznaly mateřskou či rodičovskou dovolenou, ale taky tam lidé drží pohromadě. Když měla matka nějakou práci, vždycky tu byl někdo, kdo děti mohl pohlídat, ať už babičky, nebo tety, kmotry, sousedky.

Kdysi mi jedna sousedka (a moje vzdálená teta, jak už to na vesnici bývá) řekla, že tam si nikdo neodepře dodnes žádnou pomoc, neb nikdy člověk neví, kdy ji sám bude potřebovat. Vzájemná závislost lidí na sobě vytváří právě ty pevné vazby společnosti.

Heslem dneška v moderní světě je, že člověk nikoho nepotřebuje a vše se dá koupit za peníze. Po pravdě musím říct, že já sama se tím heslem v důsledku zkušeností a okolností dneska už taky řídím. Ale je to spíš proto, že v místě, kde žiju, nemám na výběr. Přesto jedna věc se za peníze koupit nedá. Láska. Vědomí, že tak nějak duševně nejste sami. Koupíte si možná klid a taky fakt, že věc je vyřízena bez výčitek a krvavých bojů, které občas provází tu pomoc od blízkých, ale ten pocit lásky ne.

Takže co je správně? Opět je to balancování. Kdy každý rodič hledá prostor pro sebe sama a mezi tím, že tak nějak by mělo být celý život přirozené, že si rodina vzájemně pomáhá. Samozřejmě, že v dnešní době, kdy chceme i s dítětem stihnout tolik věcí a zároveň naši prarodiče už nemají jediný smysl života vnoučátka, je to balancování o to těžší.

Pak už je to čistě na charakteru a zkušenostech dané osoby. A taky okolnostech života.

A tím se dostávám k poslednímu bodu, co chci zmínit a tím je trochu překvapivě porod.

Možná jsem tím mohla začít, ale záměrně jsem to nechala na konec. I tohle se mi na článku Ivy líbilo, že bez obalu řekla, jak to je.

Víte, myslím, že člověk dokud to neprožije, tak si to neumí skutečně představit, ale přiblížit se realitě lze. Jak řekla jedna moje oblíbená porodní asistentka - když se něco velikosti melounu snaží protlačit dírkou velikosti knoflíku, tak je jasné, že to bolí. Ale je potřeba zdůraznit, že to bolí kurevsky a člověk se na to musí fyzicky i psychicky maximálně připravit. A ne mazat maminkám med kolem pusy. Stále panuje názor, že maminky se nesmí strašit a že když to přežilo tolik žen, tak to přece není taková hrůza a lepší o tom nemluvit, však ono se to nějak zvládne. Ale osobně si nemyslím, že je to vždycky ta nejlepší cesta.

Předně si myslím, že velkou roli hraje práh bolestivosti a jakási psychická odolnost ženy a taky situace, za které přichází dítě na svět. Hormonální bouře, kterou příchod miminka představuje, dokáže z každé zdánlivé drobné odchylky či komplikace udělat časovanou bombu.

Je sice záslužné, že se mluví o věcech kolem porodu, které mohou napáchat třeba škodu (jako různá medikace, nebo nevhodné polohy či přístup lékařů) a osobně jsem zastáncem porodních domů, kde by mohla žena mít víc věci podle svého, ale zase bych to neviděla tak jednostranně a alternativně. Někomu porodní plán klapne, někomu ne. (A když vám neklapne, nenechte se frustrovat, jak to jiným klapalo. Často je za tím vším především obrovské štěstí, osobní zásluhy jsou minimální, neb matka příroda se přečůrat zkrátka nenechá.)

Přesto něco se ovlivnit dá a proto bych tady ty důvody (vyjma matky přírody samotné) trochu rozebrala.

U někoho plán třeba selže i díky tomu, že žena nemá dost jasných informací, nebo zkrátka představu a sama není schopna objektivně zhodnotit své schopnost. Nebo ty informace nedostane od správného člověka, který ji zná a kterému věří natolik, aby si to dokázala správně přebrat. Jak třeba bylo i v tom článku s Ivou.

Občas mám taky pocit, že životní filozofie a ideály či tak trochu ty dnešní alternativní trendy člověk staví nad vlastní možnosti. Na začátku řeší ženy aromaterapii a správnou barvu porodního pokoje a na konci občas přichází k tomu, že čert vem oxitocin! jen ať už je to za mnou.

Doufám, že to nevyzní příliš negativně, spíš to berte jako jiný úhel pohledu, že nejen trendy a moderní poznatky, ale i schopnosti nás samotných je dobré zvážit. A dát jim stejnou váhu, ne-li větší jako právě těm trendům. Myslím, že je velice důležité jak ve výchově, tak i právě při tom příchodu miminka si uvědomit, že každý člověk je originál a spousta věcí je velmi individuálních a že nějaký univerzální stoprocentně funkční mustr jak na výchovu, tak na porod neexistuje.

Nechci se teď skutečně nikoho dotknout a samozřejmě vím, že přirozeně matky chtějí pro své děti to nejlepší a že až pod tíhou okolností dělají ústupky, neb třeba dlouhý porod může ohrozit zdraví dítěte víc než dávka oxitocinu, ale chtěla bych tímhle článkem říct, že dobře zvážit všechny skutečnosti může být důležitější, než se na první pohled zdá.

Mít dítě je sice krásná věc, ale především velmi náročná a dlouhodobá, stejně tak proces jeho příchodu na svět nemusí být zdaleka snadný a může trvat velmi dlouho, než se s tou zkušeností vaše tělo, ale i vaše psychika srovná. A hlavně, že mít miminko, které vyžaduje pozornost a péči, je náročné samo o sobě, každá další nepříznivá okolnost, která situaci komplikuje, může člověku po narození dítěte doslova přerůst přes hlavu. A pak nemusí mít maminka vždy štěstí, že tam je někdo, kdo se o ni i o dítě postará.

Chtěla bych, když už se do takové situace ale dostanete, abyste v sobě našly odvahu věci řešit s odborníkem. A jsem u jádra pudla….

Myslím, že dneska je téma poporodních depresí stále tabu a ještě větší tabu je, kam může taková neléčená deprese přerůst.

A proč vám to píšu? 

Moje máma na porod připravená nebyla. Je to člověk, který velmi špatně snáší fyzickou bolest, taky je velmi citlivý, úzkostný a zároveň neskutečně introvertní, což to celé ještě komplikuje. Do porodnice dorazila naprosto nepřipravená, na to, co ji čeká. A to po všech stránkách.  Celý tehdejší systém komunistického zdravotnictví byl nastavený zejména v porodnictví vcelku nevhodně, žádné kurzy pro prvorodičky, ani o spoustě věcí se dřív nemluvilo tak otevřeně jako dnes. Nemohly jste mít u sebe nikoho blízkého. Personál byl komisní. Polohy pro porod nepřirozené. Prostředí děsivé. Vše spíš nahrávalo vleklému a těžkému porodu, než psychické pohodě a fyzickému pohodlí matky.

Dneska už vím, že těch 12 hodin, než jsem přišla na svět a další dvě, kdy ležela v bolestech sama na chodbě na kovovém pojízdném lůžku v souběhu všech těch dalších okolností, tak změnily mnoho. Nebo to minimálně odstartovaly. Stejně tak, že celou dobu myslela na to, že se ve čtvrtém měsíci těhotenství s mým otcem rozešli a že to celé nynější utrpení vlastně postrádá smysl. Naopak, že to celé ještě situaci zhoršuje. 

Komplikované životní období, do kterého jsem vpadla já jakožto dokonalá zmenšená kopie svého otce a přinesla sebou navíc hormonální smršť, by bylo beze sporu velkým soustem pro každou ženu.

Když máma dojela po pár dnech z porodnice domů ke svým rodičům, kde tehdy bydlela, položila mě na stůl, tak začala neskutečně plakat, že ji nebyla babička schopná vůbec uklidnit. Ale taky si babička ani nikdo jiný vůbec neuvědomili, že tohle vše nejsou už zdaleka jen rozbouřené hormony šestinedělky.

V porodnici díky systému vše obstaraly ještě sestřičky, včetně krmení. Takže jsem domů jela už se sunarem a máma se zánětem prsou. A doma se mámě podařilo uhrát na babičku, že se mě bojí, protože jsem tak maličká. A babička ji to věřila, takže mě koupala, přebalovala, krmila, prala a žehlila pleny, vozila na procházku. Poprvé ji to došlo, až když máma poslední den šestinedělí sbalila kufry, že odjíždí se známými jako každý rok na šest týdnů na dětský tábor.

Nejela, ale po velké hádce, kdy ji zkrátka babička donutila zůstat. Na podzim máma nastoupila zpět do práce, kterou miluje nadevše a které se pak celé roky naplno věnovala daleko za hranice běžných povinností a času a se mnou doma zůstala už jen babička a když přišlo další léto, tak se máma už na nic neptala a zkrátka odjela, jako pak i další roky.

Díky prarodičům jsem měla nakonec dětství moc krásné. Přesto jsem si i jako dítě uvědomovala, že věci jsou jinak, než bych si třeba přála. A po mámě se mi stýskalo.

A popravdě jsem svou mámu nebyla vůbec schopná dlouhé roky pochopit, proč tak utíká a proč je radši kdekoliv jinde než se mnou a otevřeně jsem to vše dokázala přijmout až jako dospělá. 

Pamatujete na starý seriál Nemocnice na kraji města? Kdy svobodná matka lékařka Dana po té, co se jí narodila holčička, tak brala jednu službu za druhou, aby s ní nemusela být, až si toho všimne její kamarádka Alžběta?

Někdy opravdu ženy, které zůstaly samy, v přítomnosti svých čerstvě narozených dětí cítí tu samotu dvojnásob. A to je ničí tak, že s nimi nedokážou být vůbec. A někdy, když se přidají další komplikace, tak se vše může ještě zhoršit třeba natolik že se jich nedokážou třeba ani dotknout, nebo je každý takový dotek stojí velké úsilí.

Takže bych chtěla jen říct, že v dnešní době, kdy je možné vše řešit, by člověk měl zvážit všechny okolnosti a taky využít možností, které dneska naštěstí už jsou, včetně odborné pomoci.

Ne vždy na to stačí jen čas a pomoc rodiny. Někdy pouze s odborníkem dokážete řešit skutečné jádro věci. A myslím si, že stále je to dneska pro ženy těžké přiznat, když je něco podobného zastihne a že okolí to hloupě zlehčuje, nebo popírá a stydí se. Nebo na tu ženu hledí skrz prsty. Ale bez pomoci to může být cesta do pekel.

Dalo by se tady na téma mateřské lásky psát dlouho. A z mnoha dalších úhlů pohledu.

Ale to všechno jsou nakonec vcelku jasné záležitosti.

Spousta z vás je dlouhé roky maminkami a v návaznosti na počet probdělých nocí a taky počet dnů, kdy máte nervy v kýblu jsme všechny skrz ty malé bytosti přišly nakonec podobných životních poznání. A v důsledku toho všichni víme, že že rovnováha mezi láskou a sebeobětováním je křehká, jak bylo řečeno na začátku.

A tak jsem vybrala dnes jen ty body, které jsem vám chtěla říct, jako dítě jedné hodně nešťastné mámy, která sice měla ten support pro dítě, ale ne pro sebe sama a současně jako dospělý člověk, který hodně let zasvětil starosti o děti a tak vím, jak je to někdy těžké a že přidělávat si ještě další starosti výčitkami je velmi často úplně zbytečné. 

Děti jsou kouzelné – když spí ;)

Myslím, že nakonec je nejdůležitější životní nadhled, dostatek tolerance, pochopení a současně odvahy k řešení nestandardních situací a síly postavit se tlaku, který na nás dnešní svět v mnoha ohledech vyvíjí. 

Jako vždy děkuji předem za všechny vaše milé, zajímavé a přínosné, či vtipné komentáře.

Vaše Iwi

PS: Pořád uvažuju nad tím, zda je rozumné sem dávat tak osobní téma, ale pevně věřím, že mluvit o těch věcech je potřeba. 

Králíčkova knihovna – zn. hlavně děsivě :)

Nenechám se odradit neúprosnou statistikou, že články a posty o knihách patří mezi nejméně čtené a jdu směle do toho! ;) Nevšední severská krimi, nový Stephen King, k tomu napětí - takže kdo se nechce nudit na dovolené a nevadí mu, že nepíšu o žhavých novinkách v obchodech, neb knihy si kupuju sama a čtu postupně jak mám čas, tak může pokračovat ;)

Kniha první : V lese visí anděl, autor : Samuel Bjork

Tohle byla po pravdě trochu snaha knihkupce přesvědčit čtenáře zaujatého vůči severským krimi. I když já nejsem přímo zaujatá, abych to uvedla na pravou míru. Já mám sever naopak ráda! 

Každopádně dobrá věc se podařila. Za mě po dlouho době fakt dobrá kniha, kterou bych vám z oblasti krimi skutečně doporučila - nechci psát nadšeně, neb ve spojení s tématem dětských vražd by to znělo dost divně, že. 

Nicméně četla se mi opravdu dobře a rychle. Hlavní postavy vyšetřovatelů mi byly sympatické a měly své kouzlo, což je pro mě důležité, děj měl spád a napětí bylo dávkováno tak akorát. 

Neodpustím si to, ale jednoduše řečeno -  není to tak šíleně překombinované jako jsou příběhy „ala Nesbo“, ale i tak jsem se rozhodně nenudila.

Myslím, že neprozradím moc, když zmíním, že příběh začíná tím, že se v lese najde malá holčička visící na stromě. Jako na jednu stranu chápu, že vražda dítěte je pro nás všechny něco skutečně děsivého. A proto jsem pochybovala chvíli i já sama, zda vůbec knihu číst. Na druhou stranu, zejména když jsem pak procházela letmo net a minirecenze, tak jsem si musela vzpomenout na Amélii z Montmartru. (Jakože když se něco zlého stane starému a ošklivému člověku, tak to tak nevadí? – dost možná téma k zamyšlení.)

Neb vyjma toho, že mrtvé tělo patří dítěti, je to spíš o psychickém napětí, než o hektolitrech krve a prvoplánové popisné brutalitě a nekonečné řadě zápletek s nekonečným množství mrtvol. Taková smyšlená a vyšroubovaná hrubost táhnoucí se 500 stran a 30 cisteren krve mě nebaví. Takže oceňuji, že si Samuel Bjork tohle odpustil. Víte, já ráda nahlížím na temnou stranu světa, ale spíš mě zajímají příčiny, důsledky, mechanismy a prevence, lidská psychika jako taková. Vše ostatní toleruju jen v případě, že je to nezbytnou součástí.

Takže pokud knihy vnímáte podobně, tak na tuhle mrkněte.

Kniha: Bába Motyka, autor: Marko Hautala

Kdo nikdy nečetl nic od Kinga, ať zavře tenhle blog. Ne, dělám si z vás samozřejmě legraci, ale pokud máte rádi takovéto knihy, kdy se mísí napětí, tak trochu nereálný svět s tím zcela obyčejným každodenním, tak tohle může být fajn oddechovka.

Stará legenda, kterou si generace předávají, spousta tajemství, děj v několika časových liniích, který se motá, záhady se kupí, realita se prolíná, napětí stoupá, aby nakonec….

A to si už musíte přečíst.

Jestli je Marko Hautala nový King nevím. Nejsem literární kritik, ale rozhodně takových dobře napsaných knih v tomhle žánru zas tak moc není (nebo spíš autorů, kteří jej umí zvládnout.) Takže ve světle tohoto poznání, pokud nechcete po osmé číst opět Řbitov zvířátek od Stephena Kinga, tak bych vám Bábu Motyku jako knihu doporučila.

Trochu starší kousky pak jsou další dvě – dobrá zpráva je, že určitě už budou v knihovně snadněji k vypůjčení.

Kniha: Pátá žena, autor : Henning Mankell

Opět severské krimi. Zkrátka odříkaného chleba největší krajíc, jak už to tak v životě bývá. Tohle byla moje snaha najít něco jiného, odlišného, lepší…. (než Nesbo). Tak to už do něj ryju neprávem, on za to ani v podstatě nemůže, jen ho bylo příliš a on mě ani před tím neoslnil, přitom ten sever mám jinak tak ráda se vším všudy. Muzika, filmy, knihy, pohádky!

Takže k příběhu, koupila jsem knihu už delší čas zpět, přišla řada na ní až nedávno. Pokud snesete severskou drsnost se vším všudy, tak tohle může být možnost pro vás. Mám ještě nějaké knihy a povídky ve sbírkách a myslím, že s tímhle Mankellem neuděláte chybu.

Napětí, zápletky, zvraty, taky zkrátka dech beroucí brutalita, ale současně sympatická postava vyšetřovatele. Sice v Andělovi se mi líbily hlavní postavy víc, ale ani tady to není vůbec marné.

Příběh je víc propletený a jakoby rozvětvený, což dělá knihu zajímavější a napínavou v každém okamžiku. Nejsou tam nikde takové ty loudavé úseky, kdy máte kvůli nudnému zdlouhavému popisu chuť otočit o dvacet stran dopředu.

Kniha: Plavec , autor: Joakim Zander

Tohle byl kapku impulzivní nákup, kdy jako žhavá novinka mě to zcela minulo a s klidem jsem ji nechala v obchodě a pak jsem ji zmerčila v akci jako nějaký doprodej, tak jsem ji koupila a jako jo, klidně. Nákupu zvlášť se slevou nelituju :D

Různé časové linie mě zezačátku trochu lezly na nervy a občas jsem se večer při menší pozornosti musela vracet, abych se podívala, „v kterém jsem sakra roce a městě“.

Pak když už příběh začal krystalizovat, tak to bylo lepší.

Moc se mi na té knize líbilo, jak vystihuje některé mechanismy některých institucí. Nejen EÚ, ale tak obecně, nedělejme si iluze, že jinde mají trávu zelenější.

A taky vyřešení je vcelku chytré, takže ano – přečtěte si to, nikdy nevíte, kdy se vám budou vyjednávací schopnosti hodit :D

A samozřejmě ten hlavní příběh, kdy otec jede zachránit svou dceru přes půl světa, která se dostane do problémů tak trochu jak slepý k houslím a během okamžiku se ocitá v pozici zločince na útěku napříč Evropou.

Co se postav týče, tak hlavní ženskou postavu Klaru jsem si oblíbila, protože ji měli rádi ostatní postavy kolem a ty měly často něco do sebe a u některých bylo škoda, že tam nemají větší roli místo tak trochu bezvýrazné Kláry.

I tak ale knihu můžu opět doporučit, za předpokladu, že máte rádi krimi a napětí ;)

Tak a to je vše ;)

Co vy a knihy? Máte v létě více času na čtení?  Co vás třeba jako kniha teď zaujalo? ;)

Děkuji jako vždy za všechny komentáře, stále mi dělají velkou radost ;)

Vaše Iwi

Instantní přesycenost

Před pár dny jsem psala na IG, že na mém účtu budou změny – jak do obsahu, tak nastavení (neb nyní už je soukromý). Myslím, že situace je tak nějak víc klidná a jasná, takže dozrál čas k tomu napsat něco víc, což jsem měla stejně v plánu.

Těch důvodů ke změnám je totiž víc, všechny nejsou jen negativní, některé by přišly tak jako tak a možná by to k aktuálním změnám stačilo, ale v celkovém součtu to dneska vypadá ještě kousek jinak.

Předně léto je čas, na který jsem si dlouhodobě plánovala vyřešit některé záležitosti, včetně výletů do Ugandy, byť tedy ne v takovém rozsahu. Důvod je prozaický, léto je čas, kdy mé pracovní okolí psychicky lépe snáší, že tu nejsem každou minutu k dispozici. 

Všechno (nejen Uganda) to ale znamená hodně času navíc, taky energie, financí a psychických sil. Logicky pak člověk začne procházet své možnosti - co je nezbytné, co mu dobíjí baterky a co mu tu energii a čas možná bere až přespříliš. A možná s tím přichází i menší zamyšlení, jaké máme dál cíle, sny, plány, kam jsme chtěli směřovat a kam to vše směřuje v tenhle okamžik. A co je nakonec v životě důležité a jak chceme "spotřebovat svůj čas", který máme.

Tak trochu mi udělalo navíc čáru přes rozpočet, že některé věci se rozjely zcela jiným směrem, než jsem si tak jako vysnila – jak už to bývá. No, co už …

Dalším bodem je, že já si velmi cením svého soukromí. Jestli po něčem netoužím, tak aby mě poznávala každá druhá osoba na ulici. Od začátku blogování jsem tohle měla srovnané, co zveřejnit chci, co ne a musím říct, že na blozích nebylo nijak těžké udržet hranice. Většinou…

Samozřejmě ale existuje nepoměr toho, co na sebe prozradí bloger a co čtenář blogu (a člověk s tím musí počítat). Dneska bych řekla, že u Instagramu je to ještě 100x umocněno. Zvláště když máte veřejný otevřený účet, kde vás na jedno kliknutí vyčenichá kdekdo. 

I když jsem na IG nechtěla dávat víc než kosmetiku a případně upozornění na články či nějaké jiné obecné tipy, člověk se tak nějak nechá trochu strhnout tou rychlou interakcí, která vytváří skrz fotky i víc osobnější dojem sítě. A občas zapomene, že sdílí možná víc a možná i pro někoho, kam to ani směřovat nechtěl.

I když si myslím, že sociální sítě nejsou horší než realita, resp. lidé na nich nejsou horší, než jak se dokáží projevit v běžném životě, přesto cítím, že zrovna na IG je trochu jiná atmosféra. Nebo to možná není ten správný termín.

Sítě jsou takové, jaké si je člověk udělá. A IG mě stál a stojí v tomto ohledu tedy ve srovnání s jinými komunikačními kanály a prostory o dost víc energie a času prakticky od začátku. Což je u záležitosti, která má být mým relaxem, k zamyšlení.

Nechci opomenout, že tady ale nacházím stále i mnoho inspirace a taky příjemné a přátelské, vtipné, inteligentní, milé majitele účtů. Ale i tak ten výsledek není vždy uspokojivý. Zkrátka tahle síť je ringem slepičích gangů víc než kterákoliv jiná (což je pak vůči těm skvělým majitelům účtů až nespravedlivé, že IG má tak špatnou pověst, ale i já si dneska občas říkám, že někdy je ta pověst bohužel zasloužená.)

Další věcí pak je (a na to mě navedla tak trochu Liška svým skvělým článkem ZDE), že věci, které jsem dřív řadu let měla ráda (třeba Makronky ve Francii, nebo sport, tak cítím spíš teď až přesycenost, která mě spíš demotivuje. Takže mi, myslím, prospěje trochu změna přístupu i v tomhle ohledu. A trochu bych si ještě měla pohrát s nastavením. Neb to je čistě můj problém.

Osobnější charakter IG mě ale přivedl k jedné věci - že bych možná chtěla vědět, jak vypadají některé osoby skrývající se za účty v reálném světě. Což nebyl prvotní impulz přímo z mé hlavy, ale nemůžu říct, že by mě nepotěšil a že by mi to nepřišlo jako vcelku fajn nápad. Je to totiž něco zcela jiného, než když bych měla sdílet na otevřeném účtu třeba osobní fotky, které dneska „poučená životem“ nemám ani na soukromých účtech sociálních sítí.

I když v určitých obdobích roku jsou sítě mým pomocníkem v komunikaci se světem, tak je stále vnímám jako jakési šidítko a to i u lidí, které znám osobně. Je to jen náhradní varianta či doplněk k tomu běžnému setkání, těm skutečným zážitkům.

Nechci tedy logicky připustit, aby mi IG zasahoval do života a ukrajoval z něj víc, než je vhodné, zvlášť pokud mám možnost si vybrat mezi realitou a virtuálním světem. Navíc z IG mám poslední dobou spíš pocit stagnace v určitém ohledu. Ne zase všude, ale v něčem ano. 

V neposlední řadě jsem se taky rozhodla pro něco, co je pro mě osobně vysoce důležité. Je to záležitost velmi specifická, ale prozatím víc než soukromá a  hodně přemýšlím nad tím,  jak s tím naložit dál. A to je něco, co možná IG účet ještě v budoucnu ovlivní (a stalo by se tak, i v případě, že by nebyl žádný jiný z výše uvedených důvodů). Proto jsem zvažovala, zda účet na IG už teď nesmazat. Protože i nyní je bohužel prostorem, kam někteří chodí sbírat informace, s kterými nenakládají zrovna v přátelském duchu.

Já rozhodně nejsem povaha, která by se nechala od někoho tlačit do pozice štvané zvěře, dneska už vůbec ne. Vykrádání soukromých fotek, sběr osobních údajů a podobných věcí jsem si zažila ve svém soukromí dost. Stejně tak toho, co pak následuje. Stále běží i policejní vyšetřování na porušení pravomocí veřejného činitele v tomhle ohledu. Ať tady nekritizuju jen IG, jakoby mohl za to, že někteří lidé mají lehce zatemněno a neznají žádné hranice.

Jako dávno dospělá žena pohybující se v určitém prostředí velmi dobře vím, kde mám vytyčené hranice a u těch netoleruju překročení. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy necítila a ani necítím zrovna hluboký respekt k jakýmkoliv autoritám (už vůbec ne k těm samozvaným), tak mě dneska takové pokusy spíš přijdou úsměvné, ale někdy taky vcelku otravné, o to víc, když mě okrádají o čas. A to jak v běžném životě, tak v tom virtuálním světě.

Jak už jsem zmínila na IG v postu - nadále se chci víc opět věnovat psaní na blogy, kde je jednodušší držet linii soukromí, časovou náročnost apd. a které mě baví a vidím v tom relax a snad občas i přínosný smysl. S ohledem na to, že v létě budu tak jako tak méně času on-line a postnout článek je zkrátka jednodušší.

Z účtu na IG  si ponechám to dobré jako je inspirace od vás a případné pozvánky na osobní setkání ( nebo jako kontakt pro ty, kterým jsem navrhla setkání zase já.) Stejně tak se nechci zatím vzdát možnosti příležitostně přidat nějaký post, ale spíš jen knihy, kosmetika, případně spojitost s tématy blogů.

Takže to je asi tak vše, co jsem už nějaký čas na srdci. Možná bych přehodnotila věci tak jako tak, jak už jsem psala, jsou věci, které byly v plánu a možná mi do toho života zasáhnout nakonec ještě daleko víc, než si teď myslím, ale na druhou stranu jsou tu věci, které nechci dál přehlížet a je potřeba s tím nějak naložit.

Jedné věci jsem si ale zejména z praxe velmi dobře vědoma, každá taková úvaha o světě, ať už virtuálním či reálném, zamyšlení nad pozitivy a možná hlavně negativy většinou zasáhne nejvíc ty, kteří to nemají zapotřebí, zatím co ti, kterým by menší meditace nad jejich chováním prospěla, se takové věci nikdy nedotknou.

Takže pevně věřím, že ti, s kterými se ve virtuální prostoru setkávám a komunikuju ráda, po přečtení článku nepochybují, že s nimi změny nemají spojitost a dál jsem ráda, že máme tu možnost se sem tam potkat alespoň ve virtuálním světě.

A co vy – taky cítíte někdy podobnou přesycenost? Nebo jak vůbec vnímáte sociální sítě? Taky byste dali přednost setkání u kávy, pokud je na výběr? Nebo vnímáte internet jako moře nepřeberných možností, kde se těch, co nevyhovují, člověk zbavuje snadněji? Občas mám ten pocit, že tohle dneska lidé oceňují na komunikaci nejvíc….

Jako vždy děkuji za všechny zajímavé, vtipné a milé komentáře, dělají mi stejnou radost jako na začátku (jen už to neběhám vydýchat na balkón jako kdysi ten první :D – ale možná je to jen tím, že teď už nemám balkón :D

Vaše Iwi

PS: Příště si dáme nějaké serióznější a zajímavější téma ;)

Elita jelita

Na každém rohu dneska narazíte na téma týdne, které patrně ovládne debatu napříč Evropou na dlouhou dobu a sice Brexit. Britové se v referendu vyjádřili, že většina účastníků hlasovala pro vystoupení z Evropské Unie.

Řeč tady bude ale dneska i o věcech jiných a jako vždycky se těším na případnou debatu pod článkem. Na rovinu přiznám, že mě dneska nejvíc překvapily některé názory českých občanů, které se mi zdají až nebezpečné a tak jsem měla potřebu se nad tím vším zamyslet i tady na Mazaném králíčkovi. 

První tedy k Británii. Zaprvé osobně nerozumím té velké panice kolem výsledků referenda. Ale vezmeme to vše postupně.

První věc, vystoupení z EU je sice možné a v pravidlech samotné EU zakotvené, ale je to proces zdlouhavý, náročný o mnoha etapách a možnostech a je to tak trochu pole neorané, neb Británie je prvním průkopníkem. Na tom, jak se věci podaří vyřešit, asi bude záležet, jestli na dlouho nebude Británie i posledním takovým členem. Výsledek referenda pak je prvním krokem na velmi dlouhé cestě.

Odhad procesu vystoupení je tak kolem tří let, když se věci budou dařit tak standardně dobře. Takže není potřeba se teď děsit, byť třeba taky máte své obchodní zájmy ve Velké Británii. Samotné vystoupení pak totiž provází jednání o uzavření nových smluv a dohod, které upraví naše vzájemné nové vztahy. Modelů je několik, Británie by nebyla jedinou zemí, které bude mít s EU nadstandardní vztahy, byť není jejím členem. Ale je příliš brzo na to hádat finální podobu případných dohod.

Další věcí, že tak jak Británie užívá výhod EU, tak EU potřebuje mít dobré vztahy s Británií. Je to vzájemná závislost, která jistě podpoří diplomatické snahy rozejít se důstojně a v dobrém a zachovat to „pěkné, co spolu vzájemně máme“.

V současné době uzavření pracovního trhu Británie pro občany EU by bylo pro unii dost tvrdou ránou, zejména pak pro země jako Španělsko, Itálie a další. A Británie už reagovala v tomto smyslu, že nemá zájem zpřetrhat tahle pouta, nicméně si chce, jako dříve vybírat, kdo u ní pracovat může. Není proti migraci obecně, ale proti neřízené (či naopak diktované) a nesmyslné migraci, která její ekonomice neprospěje, naopak ji může rozložit.

Nás to zas tolik trápit tedy jako občany ČR nemusí.

Britové třeba s Čechy nemají problém, jsme skromní, nekonfliktní, inteligentní, umíme se začlenit, jsme pracovití a v zahraničí často víc pohodoví, než jak se projevujeme doma v Česku. V Británii je daleko větší šance dosáhnout i jako člověk přicházející přímo z ČR dobré pracovní pozice na základě své šikovnosti, neb nejsme Brity vnímání nějak špatně. Naproti tomu prorazit v Německu bez předchozího oslňujícího životopisu, který zahrnuje prestižní pracovní místo v jiné zemi než ČR (třeba v té Británii), je daleko těžší a musíte patřit mezi špičky v oboru. Nebo jít do sektoru, kde zájem Němců o Čechy je např. zdravotnictví.

Když jsme u té Británie, tak jak s Čechy nemají problém, tak třeba Poláky v lásce nemají. Je fakt, že výrazná část Poláků je velmi svérázná a nervy trhající, ostatně polský řidič, polský lyžař – to jsou pojmy, které zná i většina Čechů, takže se není co divit, že Británii nejsou Poláci zrovna na špičce oblíbenosti, co se cizinců týče.

Obecně nemají Britové problém ani s jinou kulturou, spíš tím, že cizinec není v nějakém harmonickém souladu s jejich zemí jako takovou. Kupříkladu Indové jsou sice jiná kultura, ale jsou to vynikající pracovníci ve službách, jinak jsou spíš skromní, nekonfliktní a často mají minimálně angličtinu na vysoké úrovni a ve Velké Británii taky mají své šance.

K referendu samotnému pak musím říct, že v jistém smyslu bylo úsměvné, jak do jeho těsných výsledků zasáhlo i počasí, ale na druhou stranu byla to stejně jen otázka času. Nespokojenost graduje už dlouho. Britové jsou citliví na svoji suverenitu a vůbec svobodu a možná i nynější diktát Německa skrz EU poslední doby vnímají ostřeji jako útok na suverenitu země, než my občané země, kterou sem tam někdo obsadí, my si zanadáváme u piva, ale jinak jsme v pohodě. (vzpomeňme ty „nejlepší“, co chtěli naše dobro: 1620 – Rakousko-Uhersko, 1939 – Německo, 1968 – SSSR). 

Co se týče těch důvodů, proč někteří občané Británie chtějí pryč z EU, tak těch je určitě několik a nejde to tak snadno bagatelizovat na jeden důvod jednoho okamžiku. Hluboce mě osobně zklamalo, že na serveru aktuálně.cz zveřejnili článek, v kterém byla snaha argumentovat tím, že vystoupení z EU volili jen sociálně slabí lidé, s nízkým vzděláním. Tak trochu to vyznělo, že za budoucím rozpadem celé Velké Británie a potažmo i Evropské Unie stojí hloupé socky, což je čistý nesmysl a ukázka toho, jak se dají manipulovat lidé skrz (ironicky myšleno) důvěryhodné statistiky interpretované povolaným odborníkem. Zvláště, když inteligenci občanů se snaží určit podle geografie. "Malé město = žádný mozek" (zjednodušeně řečeno). Ale i na to dneska někteří Češi slyší bohužel.

Co mě pak vyděsilo ještě víc, tak byl další „skvělý nápad“, který přišel ruku v ruce s tímhle názorem o chudých a nevzdělaných lidech. A sice myšlenka, že běžný člověk by neměl mít právo rozhodovat o důležitých otázkách společnosti, ve které žije, ale že by tyto otázky měla řešit pouze elita. Lidé vzdělaní, inteligentní, kteří dokážou líp chápat problematiku a myslet na dobro všech.

Já jsem zastánce demokracie, byť je svým uspořádáním nedokonalá. A elitách si nic dobrého nemyslím. Přistupuji k lidem s přesvědčením, že mají svá práva (i povinnosti a odpovědnost) a tak by s nimi vždy mělo být i zacházeno. V postkomunistické zemi prahnoucí po svobodě, která dostala před dvěma lety dárek v podobě nového občanského zákoníku, který stojí na pilířích slušnosti, rovnosti, poctivosti, zákoníku, který má aspoň snahu brát ohled na práva i těch nejslabších, mě takové názory lidí ohledně vlády elity překvapují. Pouhých necelých 27 let po revoluci! (a budu se dnes v tomhle opakovat.)

O tom, jak lidé vzdělaní, inteligentní (neb toto skutečně nemůžeme např. ministru financí Andreji Babišovi upřít), dokážou myslet na to kolektivní dobro a implementovat tak ten „zemský ráj“ do českého práva, se budou povídat historky ještě dlouho po té, co už bude Andej Babiš i v důchodu. Praktikovi se chce brečet. A myslím, že ohledně hyzdění českého práva už trumfl i Miroslava Kalouska.

A co má např. touha jednoho člověka sbírat informace o zůstatcích na bankovních kontech občanů společného ještě s demokracií netuším. A těch věcí, které hlavní média tiše přechází je řada. Ono totiž nejde o to, že nechcete takové důvěrné informace s někým (potažmo státem) sdílet z důvodu podvodů, ale z důvodu, že jsou neskutečně zneužitelné. Sama s daty řadu let pracuji a vím, jakou cenu a sílu mají informace. Někdy větší než lidský život. Pro některé.

Stejně tak je tomu třeba ohledně elity při nynější snaze (jinak než snahou ten stav nazvat nyní bohužel nelze) vytvořit nový český trestní zákoník, který pak bude řídit a upravovat do značné míry život nás všech. Jeden z mála rozumných názorů měl můj oblíbenec JUDr. Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, který se vyjádřil, že by se k debatě o zákoníku měla sejít nejen úzká skupinka, ale naopak široká odborná veřejnost z různých sektorů, neboť pak by si možná někdo určitě vzpomněl taky na účastníka řízení. Tedy toho chudáka běžného občana, kterého se věci dotýkají nejvíc. Tedy na nás.

Jak to pak je s elitou, která se stará o dobro jiné skupiny, o skupinu, která nemá prakticky žádné právo rozhodovat, tak to jsme mohli v historii i dnes vidět mnohokrát. A jeden příklad za všechny - Stanfordský vězeňský experiment. Kdy studenti byli zařazeni do dvou skupin – vězni a dozorci. Tento experiment z důvodu narůstající agresivity elitních dozorců musel být ukončen.

Je to těžké si to přiznat, ale náš mozek je tak nastaven. Že nakonec nepomůže ani třeba sebelepší výchova, či vzdělání a situace sepne v mozku vzorce chování, které si jen těžko připouštíme. Ostatně stačí se podívat na volební programy stran plné dobra a blaha pro běžného občana. V případě zvolení strany pak její členové v daném momentě utrpí doslova hromadnou amnézii ohledně slibů a bodů volebního programu. Nezřídka ji nahradí arogance, nulová empatie k občanovi a někdy až určitá nenávist, kdy vidí ona elita ve většině občanů hlupáky, zloděje a socky. Tak by se třeba dal popsat i nynější přístup ministra financí a jeho ministerstva ke komoře daňových poradců, k hospodářské komoře, k  asociacím sdružující české podnikatele a k dalším podobným. Což opět ve zprávách běžný občan nenajde a pak je jen překvapený.

Takže to, že i běžní občané dneska prahnou po takové elitě, je pro mě alarmující. Člověk pak při bližším průzkumu dojde často sice k objevu, že je to z důvodu, že dotyčný sám sebe považuje za případného člena oné elity, ale stejně je to stále děsivé. Protože takovému člověku chybí pokora a úcta, neřku-li láska k lidem. A kde není láska, je jen krůček k nenávisti.

Pokud dospělý člověk nechce takto otevřeně respektovat práva jiného člověka a jeho byť odlišné názory, demagogicky pak argumentuje dokonce geografickým umístěním, že v nějaké oblasti jsou lidé hloupější a proto je nutné je vést za ručičku, je něco špatně a stále jsme se demokracií nenaučili zacházet a tu pravou svobodu nemáme v krvi. A nechápu, když někdo je příznivcem Václava Havla, vnímá se jako pravicově smýšlející (pravice vždy přenáší velkou část odpovědnosti za sebe sama na občana) či se tak minimálně veřejně prezentuje, jak může vůbec k takovému závěru dojít. Téměř 27 let po revoluci! (Ano, musím to znovu říct.)

Jednu věc nemůžeme totiž Václavu Havlovi vzít. Upřímnou snahu, zájem a víru v demokracii, v její nastolení a uchování. Potažmo víru, že si svobodu zaslouží všichni lidé. Když prorůstal zločin všemi sférami jako byla policie, podnikatelské prostředí a nejvyšší politika (a část jistě bude znát třeba z filmu Kmotr s Ondřejem Vetchým v hlavní roli), tak Václav Havel měl zájem to jako jeden z mála aktivně řešit a udělal k tomu maximální kroky jako prezident. Z důvodu, že cítil, že demokracie může být tímto ohrožena. A měl pravdu. A za to si ho vážím, že neskončil jen planými řečmi na Václavském náměstí, ale jednal po zbytek let dle svého přesvědčení na rozdíl od mnoha jiných. Druhým takovým člověkem byl překvapivě Vladimír Špidla, který na své snahy krutě doplatil. A hrubých pomluv a urážek vůči jeho osobě se dopustil i nynější prezident Miloš Zeman. O všem existují dohledatelné informace, které si můžete ověřit. Stejně tak, že mediální poradce Andreje Babiše odvedl dobrou práci zejména v tom, že tvrdého a velmi sprostě mluvícího arogantního byznysmena naučil skvěle vystupovat na veřejnosti tak, aby na to občan bez dalších informací dobře slyšel. A pokud chcete znát pravý slovník, jak mluví běžně, zkuste si otevřít přepisy policejních odposlechů třeba z trilogie Kmotr od Jaroslava Kmenty, pokud nemáte možnost si promluvit osobně s lidmi, kteří Andeje Babiše znají osobně. Nejlépe z pracovní sféry.

Tolik k té vládě inteligentní elity. 

Pojďme si tedy všichni nadechnout, uklidnit a přijmout věci v EU se vztyčenou hlavou a bez urážek a zkoumání úrovně inteligence hlasujících. Ostatně dneska se nic nezmění, žádná kaše se nejí tak horká, jako se uvaří. A na konci procesu vystoupení nakonec budou s velkou pravděpodobností stát rozumné oboustranně výhodné dohody, které zajistí, že nic z toho dobrého se dramaticky nezmění.

Trochu mi to celé dneska připomnělo film Teorie tygra. Někdy jednoduše vadí, že nám jiní řídí život, byť takhle je to nejvíc efektivní a nejlepší. Možná někdy nechceme mít to největší pohodlí, pít bylinkové čaje na místo kávy s lógrem, neb bylinky nám nechutnají, i když jsou zdravé. 

Možná nakonec záleží na tom, že je člověk spokojený a spokojený je tehdy, žije-li podle svých představ. Byť je to méně zdraví prospěšné, méně komfortní, možná nás nečeká takové bohatství, ale prožít spokojený život a sem tam i to štěstí taky není málo. Tak to Britům přejme.

Možná nás z části omlouvá, že nejsme ani úplně schopni Britům skutečně porozumět, neb Británie je součástí EU tak trochu z jiných důvodů, než třeba Česká republika. Především na začátku to byla u Británie snaha, zabránit další světové válce s Německem (po předchozích dvou zkušenostech), kdy se ukázalo, že udělat z Německa rovnocenného partnera, propojit se s ním ekonomicky je nakonec nejrozumnější cesta. Podle hesla přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Vyšší (mediálně hezčí) cíle, které se občas dodnes prezentují v mediích jako je konkurence schopnost jiným trhům, zejména tomu americkému, přišly až později.

To že, zkostnatělost a enormní byrokracie v EU spíš růst brzdí, je věc druhá. A je taky hlavním rozdílem mezi pružností a progresivním prostředím USA a mezi tím, když chcete prorazit v EU. Přičemž ČR je ještě kapitola sama pro sebe.

Češi toužili po vstupu do EU z odlišných důvodů, zejména pak, že konečně budeme patřit do elitního klubu. Je to tak trochu jako, když dítě dosáhne 18ti let a konečně je uznáno dospělým. Zvláště postkomunistické země si se sebou táhnou tenhle komplex méněcennosti. A občas udělají cokoliv, aby jeho tíhu zmenšily.

Druhá věc, co hnala Čechy do náruče EU, byla vidina prosperity. Dotace, volný pracovní trh, který ovšem nejbližší bohatší země na několik let omezily. Je to úsměvnější pak číst prohlášení představitelů Německa, jak zvou cizince do své země z důvodu nedostatku pracovních sil, když před lety si nebrali servítky ve vyjadřování o Češích, kteří touží pracovat v Německu. No, nepěkné to tenkrát bylo. Ono na tohle vše se snadno (a rádo) zapomíná.

Takže je otázka, zda my, kteří se tak trochu pořád bojíme, že nám někdo větší a silnější řekne nahlas „Vy do Evropy nepatříte!“ můžeme rozumět národům, které s tímto komplexem nebojují a s hlavou vztyčenou vidí dál než za humna.

Jednou věcí jsou ale Češi a Slováci ve světě známí, jednou věcí se jim podařilo doslova ohromit svět. (A kdo cestuje, tak možná se s tím setkal.) Tím nadhledem a klidem, když se dělilo Československo na dva samostatné suverénní státy. Že jsme si to uměli vzájemně dopřát, tu svobodu, volnost a spokojenost. Ten kultivovaný rozchod. Díky tomuto klidnému přístupu zůstaly zachovány dodnes nadstandardně dobré vztahy a díky tomu jsou naše země propojené v mnoha ohledech, ale už ne politicky, ale svým způsobem se dá říct, že na přátelské bázi. Ostatně den Českého a Slovenského přátelství se na hranicích slaví celé roky.

Možná by neškodilo vzpomenout si na toto všechno. Že někdy je lepší v klidu rozdělit a přátelsky se domluvit, než táhnout nespokojeně a naštvaně tu káru společně dál. Vždyť se zas tolik neděje...

Takže co vy na to? Ctíte právo jedince rozhodnout o věci, která se dotýká jeho života? A myslíte si, že je lepší se včas a v klidu rozejít, nebo udržovat uměle jakýkoliv nespokojený vztah? Nebo jaký z toho všeho máte pocit? Napište klidně cokoliv, co vás k tomu napadá.

Děkuji Vám předem za všechny milé, inteligentní a zajímavé komentáře. Tady prakticky ani žádné jiné nikdy nejsou ;)

Vaše Iwi 

PS: Doufám, že jste dnešní politicko-ekonomicko-právní okénko přežili bez úhony na nervech, ale nedalo mi to, čím více do toho člověk vidí, čím více má informací, které v mnoha mediích přechází mlčením, tím víc má člověk potřebu o tom mluvit s lidmi. Přesněji i s lidmi, kteří na odborné servery nemají důvod chodit, ale přesto dané věci ovlivňují i jejich život.