Instantní přesycenost

Před pár dny jsem psala na IG, že na mém účtu budou změny – jak do obsahu, tak nastavení (neb nyní už je soukromý). Myslím, že situace je tak nějak víc klidná a jasná, takže dozrál čas k tomu napsat něco víc, což jsem měla stejně v plánu.

Těch důvodů ke změnám je totiž víc, všechny nejsou jen negativní, některé by přišly tak jako tak a možná by to k aktuálním změnám stačilo, ale v celkovém součtu to dneska vypadá ještě kousek jinak.

Předně léto je čas, na který jsem si dlouhodobě plánovala vyřešit některé záležitosti, včetně výletů do Ugandy, byť tedy ne v takovém rozsahu. Důvod je prozaický, léto je čas, kdy mé pracovní okolí psychicky lépe snáší, že tu nejsem každou minutu k dispozici. 

Všechno (nejen Uganda) to ale znamená hodně času navíc, taky energie, financí a psychických sil. Logicky pak člověk začne procházet své možnosti - co je nezbytné, co mu dobíjí baterky a co mu tu energii a čas možná bere až přespříliš. A možná s tím přichází i menší zamyšlení, jaké máme dál cíle, sny, plány, kam jsme chtěli směřovat a kam to vše směřuje v tenhle okamžik. A co je nakonec v životě důležité a jak chceme "spotřebovat svůj čas", který máme.

Tak trochu mi udělalo navíc čáru přes rozpočet, že některé věci se rozjely zcela jiným směrem, než jsem si tak jako vysnila – jak už to bývá. No, co už …

Dalším bodem je, že já si velmi cením svého soukromí. Jestli po něčem netoužím, tak aby mě poznávala každá druhá osoba na ulici. Od začátku blogování jsem tohle měla srovnané, co zveřejnit chci, co ne a musím říct, že na blozích nebylo nijak těžké udržet hranice. Většinou…

Samozřejmě ale existuje nepoměr toho, co na sebe prozradí bloger a co čtenář blogu (a člověk s tím musí počítat). Dneska bych řekla, že u Instagramu je to ještě 100x umocněno. Zvláště když máte veřejný otevřený účet, kde vás na jedno kliknutí vyčenichá kdekdo. 

I když jsem na IG nechtěla dávat víc než kosmetiku a případně upozornění na články či nějaké jiné obecné tipy, člověk se tak nějak nechá trochu strhnout tou rychlou interakcí, která vytváří skrz fotky i víc osobnější dojem sítě. A občas zapomene, že sdílí možná víc a možná i pro někoho, kam to ani směřovat nechtěl.

I když si myslím, že sociální sítě nejsou horší než realita, resp. lidé na nich nejsou horší, než jak se dokáží projevit v běžném životě, přesto cítím, že zrovna na IG je trochu jiná atmosféra. Nebo to možná není ten správný termín.

Sítě jsou takové, jaké si je člověk udělá. A IG mě stál a stojí v tomto ohledu tedy ve srovnání s jinými komunikačními kanály a prostory o dost víc energie a času prakticky od začátku. Což je u záležitosti, která má být mým relaxem, k zamyšlení.

Nechci opomenout, že tady ale nacházím stále i mnoho inspirace a taky příjemné a přátelské, vtipné, inteligentní, milé majitele účtů. Ale i tak ten výsledek není vždy uspokojivý. Zkrátka tahle síť je ringem slepičích gangů víc než kterákoliv jiná (což je pak vůči těm skvělým majitelům účtů až nespravedlivé, že IG má tak špatnou pověst, ale i já si dneska občas říkám, že někdy je ta pověst bohužel zasloužená.)

Další věcí pak je (a na to mě navedla tak trochu Liška svým skvělým článkem ZDE), že věci, které jsem dřív řadu let měla ráda (třeba Makronky ve Francii, nebo sport, tak cítím spíš teď až přesycenost, která mě spíš demotivuje. Takže mi, myslím, prospěje trochu změna přístupu i v tomhle ohledu. A trochu bych si ještě měla pohrát s nastavením. Neb to je čistě můj problém.

Osobnější charakter IG mě ale přivedl k jedné věci - že bych možná chtěla vědět, jak vypadají některé osoby skrývající se za účty v reálném světě. Což nebyl prvotní impulz přímo z mé hlavy, ale nemůžu říct, že by mě nepotěšil a že by mi to nepřišlo jako vcelku fajn nápad. Je to totiž něco zcela jiného, než když bych měla sdílet na otevřeném účtu třeba osobní fotky, které dneska „poučená životem“ nemám ani na soukromých účtech sociálních sítí.

I když v určitých obdobích roku jsou sítě mým pomocníkem v komunikaci se světem, tak je stále vnímám jako jakési šidítko a to i u lidí, které znám osobně. Je to jen náhradní varianta či doplněk k tomu běžnému setkání, těm skutečným zážitkům.

Nechci tedy logicky připustit, aby mi IG zasahoval do života a ukrajoval z něj víc, než je vhodné, zvlášť pokud mám možnost si vybrat mezi realitou a virtuálním světem. Navíc z IG mám poslední dobou spíš pocit stagnace v určitém ohledu. Ne zase všude, ale v něčem ano. 

V neposlední řadě jsem se taky rozhodla pro něco, co je pro mě osobně vysoce důležité. Je to záležitost velmi specifická, ale prozatím víc než soukromá a  hodně přemýšlím nad tím,  jak s tím naložit dál. A to je něco, co možná IG účet ještě v budoucnu ovlivní (a stalo by se tak, i v případě, že by nebyl žádný jiný z výše uvedených důvodů). Proto jsem zvažovala, zda účet na IG už teď nesmazat. Protože i nyní je bohužel prostorem, kam někteří chodí sbírat informace, s kterými nenakládají zrovna v přátelském duchu.

Já rozhodně nejsem povaha, která by se nechala od někoho tlačit do pozice štvané zvěře, dneska už vůbec ne. Vykrádání soukromých fotek, sběr osobních údajů a podobných věcí jsem si zažila ve svém soukromí dost. Stejně tak toho, co pak následuje. Stále běží i policejní vyšetřování na porušení pravomocí veřejného činitele v tomhle ohledu. Ať tady nekritizuju jen IG, jakoby mohl za to, že někteří lidé mají lehce zatemněno a neznají žádné hranice.

Jako dávno dospělá žena pohybující se v určitém prostředí velmi dobře vím, kde mám vytyčené hranice a u těch netoleruju překročení. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy necítila a ani necítím zrovna hluboký respekt k jakýmkoliv autoritám (už vůbec ne k těm samozvaným), tak mě dneska takové pokusy spíš přijdou úsměvné, ale někdy taky vcelku otravné, o to víc, když mě okrádají o čas. A to jak v běžném životě, tak v tom virtuálním světě.

Jak už jsem zmínila na IG v postu - nadále se chci víc opět věnovat psaní na blogy, kde je jednodušší držet linii soukromí, časovou náročnost apd. a které mě baví a vidím v tom relax a snad občas i přínosný smysl. S ohledem na to, že v létě budu tak jako tak méně času on-line a postnout článek je zkrátka jednodušší.

Z účtu na IG  si ponechám to dobré jako je inspirace od vás a případné pozvánky na osobní setkání ( nebo jako kontakt pro ty, kterým jsem navrhla setkání zase já.) Stejně tak se nechci zatím vzdát možnosti příležitostně přidat nějaký post, ale spíš jen knihy, kosmetika, případně spojitost s tématy blogů.

Takže to je asi tak vše, co jsem už nějaký čas na srdci. Možná bych přehodnotila věci tak jako tak, jak už jsem psala, jsou věci, které byly v plánu a možná mi do toho života zasáhnout nakonec ještě daleko víc, než si teď myslím, ale na druhou stranu jsou tu věci, které nechci dál přehlížet a je potřeba s tím nějak naložit.

Jedné věci jsem si ale zejména z praxe velmi dobře vědoma, každá taková úvaha o světě, ať už virtuálním či reálném, zamyšlení nad pozitivy a možná hlavně negativy většinou zasáhne nejvíc ty, kteří to nemají zapotřebí, zatím co ti, kterým by menší meditace nad jejich chováním prospěla, se takové věci nikdy nedotknou.

Takže pevně věřím, že ti, s kterými se ve virtuální prostoru setkávám a komunikuju ráda, po přečtení článku nepochybují, že s nimi změny nemají spojitost a dál jsem ráda, že máme tu možnost se sem tam potkat alespoň ve virtuálním světě.

A co vy – taky cítíte někdy podobnou přesycenost? Nebo jak vůbec vnímáte sociální sítě? Taky byste dali přednost setkání u kávy, pokud je na výběr? Nebo vnímáte internet jako moře nepřeberných možností, kde se těch, co nevyhovují, člověk zbavuje snadněji? Občas mám ten pocit, že tohle dneska lidé oceňují na komunikaci nejvíc….

Jako vždy děkuji za všechny zajímavé, vtipné a milé komentáře, dělají mi stejnou radost jako na začátku (jen už to neběhám vydýchat na balkón jako kdysi ten první :D – ale možná je to jen tím, že teď už nemám balkón :D

Vaše Iwi

PS: Příště si dáme nějaké serióznější a zajímavější téma ;)

Elita jelita

Na každém rohu dneska narazíte na téma týdne, které patrně ovládne debatu napříč Evropou na dlouhou dobu a sice Brexit. Britové se v referendu vyjádřili, že většina účastníků hlasovala pro vystoupení z Evropské Unie.

Řeč tady bude ale dneska i o věcech jiných a jako vždycky se těším na případnou debatu pod článkem. Na rovinu přiznám, že mě dneska nejvíc překvapily některé názory českých občanů, které se mi zdají až nebezpečné a tak jsem měla potřebu se nad tím vším zamyslet i tady na Mazaném králíčkovi. 

První tedy k Británii. Zaprvé osobně nerozumím té velké panice kolem výsledků referenda. Ale vezmeme to vše postupně.

První věc, vystoupení z EU je sice možné a v pravidlech samotné EU zakotvené, ale je to proces zdlouhavý, náročný o mnoha etapách a možnostech a je to tak trochu pole neorané, neb Británie je prvním průkopníkem. Na tom, jak se věci podaří vyřešit, asi bude záležet, jestli na dlouho nebude Británie i posledním takovým členem. Výsledek referenda pak je prvním krokem na velmi dlouhé cestě.

Odhad procesu vystoupení je tak kolem tří let, když se věci budou dařit tak standardně dobře. Takže není potřeba se teď děsit, byť třeba taky máte své obchodní zájmy ve Velké Británii. Samotné vystoupení pak totiž provází jednání o uzavření nových smluv a dohod, které upraví naše vzájemné nové vztahy. Modelů je několik, Británie by nebyla jedinou zemí, které bude mít s EU nadstandardní vztahy, byť není jejím členem. Ale je příliš brzo na to hádat finální podobu případných dohod.

Další věcí, že tak jak Británie užívá výhod EU, tak EU potřebuje mít dobré vztahy s Británií. Je to vzájemná závislost, která jistě podpoří diplomatické snahy rozejít se důstojně a v dobrém a zachovat to „pěkné, co spolu vzájemně máme“.

V současné době uzavření pracovního trhu Británie pro občany EU by bylo pro unii dost tvrdou ránou, zejména pak pro země jako Španělsko, Itálie a další. A Británie už reagovala v tomto smyslu, že nemá zájem zpřetrhat tahle pouta, nicméně si chce, jako dříve vybírat, kdo u ní pracovat může. Není proti migraci obecně, ale proti neřízené (či naopak diktované) a nesmyslné migraci, která její ekonomice neprospěje, naopak ji může rozložit.

Nás to zas tolik trápit tedy jako občany ČR nemusí.

Britové třeba s Čechy nemají problém, jsme skromní, nekonfliktní, inteligentní, umíme se začlenit, jsme pracovití a v zahraničí často víc pohodoví, než jak se projevujeme doma v Česku. V Británii je daleko větší šance dosáhnout i jako člověk přicházející přímo z ČR dobré pracovní pozice na základě své šikovnosti, neb nejsme Brity vnímání nějak špatně. Naproti tomu prorazit v Německu bez předchozího oslňujícího životopisu, který zahrnuje prestižní pracovní místo v jiné zemi než ČR (třeba v té Británii), je daleko těžší a musíte patřit mezi špičky v oboru. Nebo jít do sektoru, kde zájem Němců o Čechy je např. zdravotnictví.

Když jsme u té Británie, tak jak s Čechy nemají problém, tak třeba Poláky v lásce nemají. Je fakt, že výrazná část Poláků je velmi svérázná a nervy trhající, ostatně polský řidič, polský lyžař – to jsou pojmy, které zná i většina Čechů, takže se není co divit, že Británii nejsou Poláci zrovna na špičce oblíbenosti, co se cizinců týče.

Obecně nemají Britové problém ani s jinou kulturou, spíš tím, že cizinec není v nějakém harmonickém souladu s jejich zemí jako takovou. Kupříkladu Indové jsou sice jiná kultura, ale jsou to vynikající pracovníci ve službách, jinak jsou spíš skromní, nekonfliktní a často mají minimálně angličtinu na vysoké úrovni a ve Velké Británii taky mají své šance.

K referendu samotnému pak musím říct, že v jistém smyslu bylo úsměvné, jak do jeho těsných výsledků zasáhlo i počasí, ale na druhou stranu byla to stejně jen otázka času. Nespokojenost graduje už dlouho. Britové jsou citliví na svoji suverenitu a vůbec svobodu a možná i nynější diktát Německa skrz EU poslední doby vnímají ostřeji jako útok na suverenitu země, než my občané země, kterou sem tam někdo obsadí, my si zanadáváme u piva, ale jinak jsme v pohodě. (vzpomeňme ty „nejlepší“, co chtěli naše dobro: 1620 – Rakousko-Uhersko, 1939 – Německo, 1968 – SSSR). 

Co se týče těch důvodů, proč někteří občané Británie chtějí pryč z EU, tak těch je určitě několik a nejde to tak snadno bagatelizovat na jeden důvod jednoho okamžiku. Hluboce mě osobně zklamalo, že na serveru aktuálně.cz zveřejnili článek, v kterém byla snaha argumentovat tím, že vystoupení z EU volili jen sociálně slabí lidé, s nízkým vzděláním. Tak trochu to vyznělo, že za budoucím rozpadem celé Velké Británie a potažmo i Evropské Unie stojí hloupé socky, což je čistý nesmysl a ukázka toho, jak se dají manipulovat lidé skrz (ironicky myšleno) důvěryhodné statistiky interpretované povolaným odborníkem. Zvláště, když inteligenci občanů se snaží určit podle geografie. "Malé město = žádný mozek" (zjednodušeně řečeno). Ale i na to dneska někteří Češi slyší bohužel.

Co mě pak vyděsilo ještě víc, tak byl další „skvělý nápad“, který přišel ruku v ruce s tímhle názorem o chudých a nevzdělaných lidech. A sice myšlenka, že běžný člověk by neměl mít právo rozhodovat o důležitých otázkách společnosti, ve které žije, ale že by tyto otázky měla řešit pouze elita. Lidé vzdělaní, inteligentní, kteří dokážou líp chápat problematiku a myslet na dobro všech.

Já jsem zastánce demokracie, byť je svým uspořádáním nedokonalá. A elitách si nic dobrého nemyslím. Přistupuji k lidem s přesvědčením, že mají svá práva (i povinnosti a odpovědnost) a tak by s nimi vždy mělo být i zacházeno. V postkomunistické zemi prahnoucí po svobodě, která dostala před dvěma lety dárek v podobě nového občanského zákoníku, který stojí na pilířích slušnosti, rovnosti, poctivosti, zákoníku, který má aspoň snahu brát ohled na práva i těch nejslabších, mě takové názory lidí ohledně vlády elity překvapují. Pouhých necelých 27 let po revoluci! (a budu se dnes v tomhle opakovat.)

O tom, jak lidé vzdělaní, inteligentní (neb toto skutečně nemůžeme např. ministru financí Andreji Babišovi upřít), dokážou myslet na to kolektivní dobro a implementovat tak ten „zemský ráj“ do českého práva, se budou povídat historky ještě dlouho po té, co už bude Andej Babiš i v důchodu. Praktikovi se chce brečet. A myslím, že ohledně hyzdění českého práva už trumfl i Miroslava Kalouska.

A co má např. touha jednoho člověka sbírat informace o zůstatcích na bankovních kontech občanů společného ještě s demokracií netuším. A těch věcí, které hlavní média tiše přechází je řada. Ono totiž nejde o to, že nechcete takové důvěrné informace s někým (potažmo státem) sdílet z důvodu podvodů, ale z důvodu, že jsou neskutečně zneužitelné. Sama s daty řadu let pracuji a vím, jakou cenu a sílu mají informace. Někdy větší než lidský život. Pro některé.

Stejně tak je tomu třeba ohledně elity při nynější snaze (jinak než snahou ten stav nazvat nyní bohužel nelze) vytvořit nový český trestní zákoník, který pak bude řídit a upravovat do značné míry život nás všech. Jeden z mála rozumných názorů měl můj oblíbenec JUDr. Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, který se vyjádřil, že by se k debatě o zákoníku měla sejít nejen úzká skupinka, ale naopak široká odborná veřejnost z různých sektorů, neboť pak by si možná někdo určitě vzpomněl taky na účastníka řízení. Tedy toho chudáka běžného občana, kterého se věci dotýkají nejvíc. Tedy na nás.

Jak to pak je s elitou, která se stará o dobro jiné skupiny, o skupinu, která nemá prakticky žádné právo rozhodovat, tak to jsme mohli v historii i dnes vidět mnohokrát. A jeden příklad za všechny - Stanfordský vězeňský experiment. Kdy studenti byli zařazeni do dvou skupin – vězni a dozorci. Tento experiment z důvodu narůstající agresivity elitních dozorců musel být ukončen.

Je to těžké si to přiznat, ale náš mozek je tak nastaven. Že nakonec nepomůže ani třeba sebelepší výchova, či vzdělání a situace sepne v mozku vzorce chování, které si jen těžko připouštíme. Ostatně stačí se podívat na volební programy stran plné dobra a blaha pro běžného občana. V případě zvolení strany pak její členové v daném momentě utrpí doslova hromadnou amnézii ohledně slibů a bodů volebního programu. Nezřídka ji nahradí arogance, nulová empatie k občanovi a někdy až určitá nenávist, kdy vidí ona elita ve většině občanů hlupáky, zloděje a socky. Tak by se třeba dal popsat i nynější přístup ministra financí a jeho ministerstva ke komoře daňových poradců, k hospodářské komoře, k  asociacím sdružující české podnikatele a k dalším podobným. Což opět ve zprávách běžný občan nenajde a pak je jen překvapený.

Takže to, že i běžní občané dneska prahnou po takové elitě, je pro mě alarmující. Člověk pak při bližším průzkumu dojde často sice k objevu, že je to z důvodu, že dotyčný sám sebe považuje za případného člena oné elity, ale stejně je to stále děsivé. Protože takovému člověku chybí pokora a úcta, neřku-li láska k lidem. A kde není láska, je jen krůček k nenávisti.

Pokud dospělý člověk nechce takto otevřeně respektovat práva jiného člověka a jeho byť odlišné názory, demagogicky pak argumentuje dokonce geografickým umístěním, že v nějaké oblasti jsou lidé hloupější a proto je nutné je vést za ručičku, je něco špatně a stále jsme se demokracií nenaučili zacházet a tu pravou svobodu nemáme v krvi. A nechápu, když někdo je příznivcem Václava Havla, vnímá se jako pravicově smýšlející (pravice vždy přenáší velkou část odpovědnosti za sebe sama na občana) či se tak minimálně veřejně prezentuje, jak může vůbec k takovému závěru dojít. Téměř 27 let po revoluci! (Ano, musím to znovu říct.)

Jednu věc nemůžeme totiž Václavu Havlovi vzít. Upřímnou snahu, zájem a víru v demokracii, v její nastolení a uchování. Potažmo víru, že si svobodu zaslouží všichni lidé. Když prorůstal zločin všemi sférami jako byla policie, podnikatelské prostředí a nejvyšší politika (a část jistě bude znát třeba z filmu Kmotr s Ondřejem Vetchým v hlavní roli), tak Václav Havel měl zájem to jako jeden z mála aktivně řešit a udělal k tomu maximální kroky jako prezident. Z důvodu, že cítil, že demokracie může být tímto ohrožena. A měl pravdu. A za to si ho vážím, že neskončil jen planými řečmi na Václavském náměstí, ale jednal po zbytek let dle svého přesvědčení na rozdíl od mnoha jiných. Druhým takovým člověkem byl překvapivě Vladimír Špidla, který na své snahy krutě doplatil. A hrubých pomluv a urážek vůči jeho osobě se dopustil i nynější prezident Miloš Zeman. O všem existují dohledatelné informace, které si můžete ověřit. Stejně tak, že mediální poradce Andreje Babiše odvedl dobrou práci zejména v tom, že tvrdého a velmi sprostě mluvícího arogantního byznysmena naučil skvěle vystupovat na veřejnosti tak, aby na to občan bez dalších informací dobře slyšel. A pokud chcete znát pravý slovník, jak mluví běžně, zkuste si otevřít přepisy policejních odposlechů třeba z trilogie Kmotr od Jaroslava Kmenty, pokud nemáte možnost si promluvit osobně s lidmi, kteří Andeje Babiše znají osobně. Nejlépe z pracovní sféry.

Tolik k té vládě inteligentní elity. 

Pojďme si tedy všichni nadechnout, uklidnit a přijmout věci v EU se vztyčenou hlavou a bez urážek a zkoumání úrovně inteligence hlasujících. Ostatně dneska se nic nezmění, žádná kaše se nejí tak horká, jako se uvaří. A na konci procesu vystoupení nakonec budou s velkou pravděpodobností stát rozumné oboustranně výhodné dohody, které zajistí, že nic z toho dobrého se dramaticky nezmění.

Trochu mi to celé dneska připomnělo film Teorie tygra. Někdy jednoduše vadí, že nám jiní řídí život, byť takhle je to nejvíc efektivní a nejlepší. Možná někdy nechceme mít to největší pohodlí, pít bylinkové čaje na místo kávy s lógrem, neb bylinky nám nechutnají, i když jsou zdravé. 

Možná nakonec záleží na tom, že je člověk spokojený a spokojený je tehdy, žije-li podle svých představ. Byť je to méně zdraví prospěšné, méně komfortní, možná nás nečeká takové bohatství, ale prožít spokojený život a sem tam i to štěstí taky není málo. Tak to Britům přejme.

Možná nás z části omlouvá, že nejsme ani úplně schopni Britům skutečně porozumět, neb Británie je součástí EU tak trochu z jiných důvodů, než třeba Česká republika. Především na začátku to byla u Británie snaha, zabránit další světové válce s Německem (po předchozích dvou zkušenostech), kdy se ukázalo, že udělat z Německa rovnocenného partnera, propojit se s ním ekonomicky je nakonec nejrozumnější cesta. Podle hesla přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Vyšší (mediálně hezčí) cíle, které se občas dodnes prezentují v mediích jako je konkurence schopnost jiným trhům, zejména tomu americkému, přišly až později.

To že, zkostnatělost a enormní byrokracie v EU spíš růst brzdí, je věc druhá. A je taky hlavním rozdílem mezi pružností a progresivním prostředím USA a mezi tím, když chcete prorazit v EU. Přičemž ČR je ještě kapitola sama pro sebe.

Češi toužili po vstupu do EU z odlišných důvodů, zejména pak, že konečně budeme patřit do elitního klubu. Je to tak trochu jako, když dítě dosáhne 18ti let a konečně je uznáno dospělým. Zvláště postkomunistické země si se sebou táhnou tenhle komplex méněcennosti. A občas udělají cokoliv, aby jeho tíhu zmenšily.

Druhá věc, co hnala Čechy do náruče EU, byla vidina prosperity. Dotace, volný pracovní trh, který ovšem nejbližší bohatší země na několik let omezily. Je to úsměvnější pak číst prohlášení představitelů Německa, jak zvou cizince do své země z důvodu nedostatku pracovních sil, když před lety si nebrali servítky ve vyjadřování o Češích, kteří touží pracovat v Německu. No, nepěkné to tenkrát bylo. Ono na tohle vše se snadno (a rádo) zapomíná.

Takže je otázka, zda my, kteří se tak trochu pořád bojíme, že nám někdo větší a silnější řekne nahlas „Vy do Evropy nepatříte!“ můžeme rozumět národům, které s tímto komplexem nebojují a s hlavou vztyčenou vidí dál než za humna.

Jednou věcí jsou ale Češi a Slováci ve světě známí, jednou věcí se jim podařilo doslova ohromit svět. (A kdo cestuje, tak možná se s tím setkal.) Tím nadhledem a klidem, když se dělilo Československo na dva samostatné suverénní státy. Že jsme si to uměli vzájemně dopřát, tu svobodu, volnost a spokojenost. Ten kultivovaný rozchod. Díky tomuto klidnému přístupu zůstaly zachovány dodnes nadstandardně dobré vztahy a díky tomu jsou naše země propojené v mnoha ohledech, ale už ne politicky, ale svým způsobem se dá říct, že na přátelské bázi. Ostatně den Českého a Slovenského přátelství se na hranicích slaví celé roky.

Možná by neškodilo vzpomenout si na toto všechno. Že někdy je lepší v klidu rozdělit a přátelsky se domluvit, než táhnout nespokojeně a naštvaně tu káru společně dál. Vždyť se zas tolik neděje...

Takže co vy na to? Ctíte právo jedince rozhodnout o věci, která se dotýká jeho života? A myslíte si, že je lepší se včas a v klidu rozejít, nebo udržovat uměle jakýkoliv nespokojený vztah? Nebo jaký z toho všeho máte pocit? Napište klidně cokoliv, co vás k tomu napadá.

Děkuji Vám předem za všechny milé, inteligentní a zajímavé komentáře. Tady prakticky ani žádné jiné nikdy nejsou ;)

Vaše Iwi 

PS: Doufám, že jste dnešní politicko-ekonomicko-právní okénko přežili bez úhony na nervech, ale nedalo mi to, čím více do toho člověk vidí, čím více má informací, které v mnoha mediích přechází mlčením, tím víc má člověk potřebu o tom mluvit s lidmi. Přesněji i s lidmi, kteří na odborné servery nemají důvod chodit, ale přesto dané věci ovlivňují i jejich život.

Malé sladké dobro

Dnešní doba je plná motivačních příspěvků, knih, přednášek, jak si člověk má vážit i maličkostí, radovat se z každé drobnosti.

V rámci takových projektů pak jsou obvykle součástí i určité výzvy, které nás buď nutí se zamýšlet nad tím, co dobrého nás ten den potkalo, nebo nás přímo nabádají k tomu, abychom si nějaké pozitivum aktivně vytvořili.

Ale co když je pravda, že každý den jednoduše není posvícení? Že ve snaze žít originální život, který není je plný stereotypu, se jen snažíme o vytvoření jiného druhu stereotypního života, a sice instantního dobra, které budeme užívat jako medicínu 3x denně po malých dávkách, sedm dní v týdnu.

Je pro nás těžké přijmout, že některé dny jsou jednoduše špatné? Opravdu je jediná cesta pro všechny to, že se snažíme nějak zachránit drobnou umělou radostí typu „ale viděl jsem dneska moc zajímavý mrak na obloze“? Neodvádí nás tento způsob myšlení od skutečného života?

A co teprve, když ten den není vyloženě špatný, žádná tragédie nás nepostihla, ale jen jsem tiše nespokojení s tím, jak žijeme? Pak si podle příruček naordinujeme tři krát denně se zaradovat a problém je vyřešen? Dle mého názoru není. Naopak řešení tím odsouváme a udržujeme status quo.

Jistě, po složitém dnu třeba v práci nebo jednoduše nějak psychicky náročném, tak je fajn dát si třeba vanu, zapálit si svíčku, uklidnit nervy a mysl, relaxovat, ale na sílu a na moc se fixovat na jedinou věc a přesvědčovat mozek, že náš život je naprosto v pořádku, že dané události nic neznamenají, protože máme přece „ten zajímavý mrak, nebo západ slunce“, byť jsme právě prožili něco hodně špatného, to se mi nezdá jako univerzálně skvělý přistup. Pausa pro nabrání sil ano, ale úplná ignorace problémů za mě ne.

Napíšu teď něco, co možná nebude snadné pochopit či přijmout, ale vím, že tady na mazaném králíčkovi se může psát volně o čemkoliv, neb se tady schází samí skvělí, inteligentní lidé s otevřenou myslí, což je obrovská výhoda. 

Také samozřejmě i vy mi dolů do komentářů můžete napsat svůj pohled na tyto věci, pokud se vám bude chtít ;)Debata je tu vítána, ale povinná určitě není :)

Myslím si, že do jisté míry vyhledávání instantního a trochu nuceného dobra, které necítíme ze srdce, ale musíme se o něm cíleně přesvědčovat, je určitou formou popírání. Všichni známe Model Kübler-Rossové, tedy klasické fáze lidského smutku a popírání je tou první z pěti. Dokud neprojdeme všemi fázemi, motáme se vlastně v kruhu, a nebo jen přešlapujeme na místě a nikdy nedojdeme na konec, kde na náš čeká smíření.

A myslím, že smíření je trochu zavádějící pojem pro běžný život, zvláště v dnešní době… Slovo smíření v nás muže vyvolat pocit jako, že jsem už pasivní, vzdali jsme to. Něco jako čistý pesimismus, konec všech nadějí. Tak to ale není, spíš je to určitý vnitřní klid a nadhled, který nám nakonec může otevřít širší pohled na věc. Zatím co emoce jako vztek nás svazují úplně nejpevněji, smíření je okamžik, kdy se pouta uvolní. A proto mají všechny ty fáze taky smysl, protože vztek a lítost v nás jen tiše dřepí jako žába na prameni a to že jim nedáme průchod, neznamená, že jen tak zmizí. Jsou s námi jako stín a užírají nám pomalu a tiše naši duchovní sílu.

Čistou pasivitou naopak pro mě je fáze popírání. Je to taková trochu skrytá pasivita, protože my naopak děláme a hodně, děláme všechno možné pro to, abychom zaměstnali sebe i mozek něčím jiným a v tu chvíli prakticky i dost nepodstatným.

Přiznávám, že po těžkém dnu mi fakt myšlenka na pěkný mrak nepomůže. Naučila jsem se, že bolest je potřeba přijmout a ne před ní utíkat a strkat hlavu do písku jako pštros. Čím dřív to člověk udělá, tím rychleji se osvobodí a posune. Taky samozřejmě den blbec není tak těžké překonat jako třeba jiné životní zlomy jako je smrt blízkého člověk, nebo ztráta partnera. Tam to pochopitelně trvá déle, ale ten princip je stejný.

Takže ano, po těžkém dnu dojdu domů, dám si možná tu horkou koupel ve vaně, nebo se jdu projít, nebo rovnou jdu spát. Nerozplývám se a neplýtvám energií nad krásou bublinek v koupeli a netrápím uštvaný mozek dalšími povinnosti a příkazy „Teď se raduj! Krásná pěna a ta vůne! Buď vděčný!“

 

Ne, někdy zírám jen tak do prázdna a nechám naopak mysl odpočinout a pak se snažím nabrat sílu i fyzicky, třeba tím spánkem, abych mohla další den věci vyřešit, nebo zkrátka dělat věci líp. Snažím se z chyb poučit. Jednoduše ze všeho se dá nakonec něco vytěžit…

Nemusí to nutně být, že co tě nezabije, to tě posílí…. A že hlavně musíme vydržet… a tak vůbec…

Někdy připuštění faktů, že takhle je to vážně špatné a že se trpíme, může být nakonec tou hnací silou, kterou využijeme ke změně svého života, abychom ty pocity nemuseli uměle potlačovat, ale abychom vyřešili jejich prvotní příčinu. Místo, abychom plýtvali energií na hledání zajímavých mraků na obloze, zatím co náš život, naše práce či zaměstnavatel, náš domov či naše bydliště, naše profese, náš partner, nebo cokoliv jiného není podle našich představ natolik, že nás to doslova vnitřně ubíjí a my se držíme každý den nějakého mraku a nebo čtyřlístku, co jsme našli u parkoviště, jako záchranného lana a nechceme si připustit, že se jedná jen o stéblo, kterého se chytá každý tonoucí….

Když člověk přestane nutit svou mysl k vděčnosti a radosti ze života a nechá ji svobodně pracovat, aby vyhodnotila věci tak nějak víc v širším pohledu a objektivněji (nebo jak to říct přesně?), že sice 20% času vám nervy tečou, ale těch 80% jste spokojení, třeba i šťastní a cítíte to a uvědomujete si to i bez toho, aniž byste museli mozek nutit do nějakých kotrmelců radosti, pak je to v pořádku.

A když ne, tak zkrátka vykročíte na cestu ke změně. Možná bude smutná, nepříjemná a někdy to bude i bolet, když dáte emocím možnost, aby se projevily naplno, ale jedno je na tom příjemné, jakmile odehrají svou roli, v klidu odejdou… A vám bude zkrátka líp.

Co je pak nejkrásnější na tom všem, že na konci, kdy se zregenerujete, tak přichází postupně příval nové energie a nakonec přijde i čas, kdy si všimnete i toho západu slunce s krásně prokreslenými mraky jen tak mimochodem a uvnitř vás zaplaví pocit, že je život fajn. A je to celé jaksi nevědomé a přirozené.

A nakonec asi přijde i to, že člověk je silnější, neb je poučený. Znáte to pořekadlo - napálí mě jednou v životě někdo - hanba mu. Napálí mě podruhé – hanba mi ;) (v mém případě pak následuje občas napálí tě po třetí, čtvrté.... sakra už se vzpamatuj! Ok, tak na popáté už tedy fakt ne :) 

Tím, že někdy člověk popírá určité věci, tak jen sám dává možnost osudu a jiným, aby do něj kopali a kopali, dokud nepadne a už se nezvedne…. A nebo se zkrátka situace vyhrotí a zhorší natolik, že se stane něco daleko šílenějšího, než kdybychom si vše naplno včas uvědomili, přijali a řešili…

Dneska si taky říkám, že lépe přijmout drobné ztráty, než pak řešit naprostou kalamitu….

Samozřejmě, že žádný učený z nebe nespadl, jak jsem psala i já na to stejně občas přicházím metodou pokus - omyl. A myslím si, že u složitějších věcí je někdy těžké přijmout fakt, že úplně skvělé řešení neexistuje. Včetně toho, že se nám zdá do jisté míry neuvěřitelné, nebo doslova absurdní, že se daná věc děje právě nám samotným. A že zákonitosti vesmíru, které fungují všem kolem, tak u nás selhaly na plné čáře. Že tohle jsou věci, s kterými bojují lidé nejvíc v podobných situacích - kdy nejsou spokojeni se životem.

Je jistě těžké si přiznat věci jako, že náš partner je milý a pozorný ke všem v okolí, ale k nám nikdy takový nebude a co hůř, že s domácím násilím vůči nám skončí leda tak až na smrtelné posteli. Je těžké si říct, že nás vlastní matka neměla a nemá ráda a tohle se nezmění, ani proto, že Erich Fromm jasně píše o mateřské lásce jako o záležitosti, která jako jediná není podmíněná zpětnou vazbou. Tedy matka miluje své dítě, i když jí dítě lásku neopětuje.

A je spousta takových záležitostí, které nefungují zdánlivě snad jen u nás jediných na tomhle světě…  a co hůř, je tak těžké si přiznat, že se to už ani nezlepší… A může se člověk stavět třeba na hlavu a obětovat tomu vše, ale jiné to nebude…

Řešením je změna, třeba odchod. Ale není to komplexní řešení. Třeba jste ve věku, kdy už si nezaložíte s novým partnerem takovou rodinu, o které jste snili… A nebo hold všechny mámy kolem už jsou tak nějak obsazené a vám už žádná lepší náhradní přidělené životem nikdy nebude.

Pak si je potřeba říct, že jestli je lepší být s tím nevyhovujícím, nebo zkrátka zcela bez. Vidíte – verze, že dostanete něco jiného, nového, lepšího není vždy v nabídce… (to jste možná číst ani nechtěli, že...?)

Ohledně těch řešení se dá říct, že existuje občas jen malé a velké zlo… Možná budeme muset jednoduše za svůj vnitřní klid nějak i zaplatit. Odjedeme z práce, ale v novém zaměstnání budeme mít třeba méně peněz, nebo budeme muset dojíždět. Odejdeme od partnera a třeba to pro nás bude ekonomicky, technicky a i duševně těžší, že jsem najednou sami (minimálně ze začátku)… ale po čase, když se rozhodneme správně a odstraníme příčinu své vnitřní nespokojenosti a dá se říct, že jakéhosi napětí, dojde pocit toho příjemného klidu, nadhledu a i přírůstku energie.

Nebudu vám tady lhát, že znám cestu k super šťastnému životu. Kdo králíka čte, ví, že já na nekončící euforické štěstí nevěřím. Ale na obyčejnou lidskou spokojenost ano. Na to, že život je v konečnému součtu fajn.

Taky určitě neplatí, že když překonáme a vyřešíme jednu příčinu nespokojenosti, že už nikdy nemůžou nastat jiné problémy a že nové řešení bude dokonalost sama. Nic takového není. Každá mince má dvě strany, ale možná ty nová negativa budou pro nás víc snesitelná a nebudou nás vnitřně užírat, ale jen si řekneme, no, hold to je v tomhle trochu náročnější, ale nic, co bych nezvládl….

A teď se trochu projdeme po oslím můstku a vrátíme se na začátek…. Malé sladké dobro.  Zdá se, že smyslem článku bylo rozcupovat ty malé radosti. Ale tak to určitě není, dobré radosti jsou velmi důležité, jen je možná dobré si trochu hlídat, jestli za ně neschováváme nějaký vnitřní problém a trápení…

A musím říct, že mou největší malou radostí jsou lidé. Ano, navzdory, že pracuju s lidmi. Jsem v jistém smyslu takový sběratel. Sbírám malá vstřícná gesta a úsměvy, milá slova, ochotu a slušnost, nabídnutou drobnou pomoc, ukládám si je pomyslně do sbírky - abych nezapomněla, že lidé jsou ve výsledku fajn, když pak narazím na blbce, který je často jeden, ale za to je víc slyšet. A ano, někdy takový blbec může ovlivnit x dalších a pak se krásně pozná síla charakteru každého, jestli jdete se stádem, protože „Pseudo-Alfa“ se vydala nějakým směrem a jiný se jen připojí… nebo taky ne. Neb si umí udělat vlastní názor...

Mám lidi opravdu ráda a myslím, že mě hned tak nepřestanou fascinovat ;)

K tomu malému sladkému dobru bych ale dodala, že nejsem asi primární sběratel pochval jako takových. Komplimenty samozřejmě jsou příjemné, ale není to pro mě úplně to hlavní. Líbí se mi, když vám někdo třeba nabídne malou pomoc, aniž byste jakkoliv o to žádali, nebo situace byla zkrátka tomu nakloněná a dalo se to očekávat. Kdo pustí sednout ženu v devátém měsíci v MHD, tak je sice slušný, ale možná to je jen v rámci etikety. Fascinují mě spíš věci, když tam jakoby není úplně ten racionální důvod, protože to jsou třeba pravidla slušného chování a čeká se to, nebo se ten člověk cítí tím doslova povinován, či to dělá z vděčnosti, nebo zkrátka ze skrytého kalkulu, neb si vás chce zavázat.  

Tím gestem nemusí být nutně pomoc jako volná židle v autobuse, ale třeba jen to, že se na vás uměje, i když za to nedostane nějaký tringelt … Ale jednoduše jen tak…

Myslím, že když jsme ale ve stresu a nespokojení a radost si neumíme zažít už jinak, než že to je náš vědomý rozkaz mozku, který pak tiše přesvědčujeme, že je to přece super (u drobností jako mrak) a nebo se radujeme, jen když nás život překvapí něčím skutečně extra super wauuu, tak jednoduše podobné  drobnosti přecházíme. Přesněji - vyhledáváme aktivně sami, co by se dalo nacpat do kolonky „dnešní štěstí“ a to, co k nám přichází samo, tak přehlížíme.

Takže když jsem psala ten nadpis, měla jsem na mysli právě tohle. Hezké příjemné drobné radosti, které se objevují samy od sebe bez nějakého racionálního důvodu, ale přesto dokážou vylepšit náš vnitřní pocit, pokud jsme tedy schopni je vnímat a přijímat.

Nedávno jsem psala na IG, že jsem měla náročný den - to známe všichni, každý ho někdy má, takže nic výjimečného (a tady je taky krásně vidět, že ty obrázky to zkreslují…dvě hezké fotky na těch internetech, ale jinak docela divoké to v realitě bylo).

Byla to situace, kdy jsme se do telefonu postupně se všemi zainteresovanými, kteří to měli na starost, loučili větou „Tak zítra na JIPce“. Jedna chybka za půl mega, naštěstí v českých korunách – mohlo být hůř. 

Nemá vůbec smysl se zdržovat tím, že ta chyba nebyla vaše osobní a že tu chybu udělal jiný člověk navíc vcelku schválně (lidská hloupost nezná mezí). To se samozřejmě pak řešit s dotyčným může, ale v daný okamžik vám to k ničemu není.

V téhle záležitosti jsem narazila na to, jak se nám snaží pomoci  i lidé, kteří nemusí, doslova s vypětím sil. Situace jak z lehce akčního seriálu, kdy se podaří důležitou část dokončit doslova na minuty. 

Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš….

Ale tomu lze těžko odolat – opojný pocit, že člověk vyhrál …. Už je to skoro "doma"... člověk už se vidí, jak kráčí k těm posledním dveřím a vše je zažehnáno….ano, úplně slyšíte ty fanfáry a cítíte se jak na olympiádě …. Už už proběhnete cílovou páskou s rukama nad hlavou … a dav nadšeně tleská…

A pak takovému "skoro vítězi" do cesty vstoupí poslední z posledních v celé věci….. člověk, který „jen hlídá dveře“. A přesvědčí skoro-vítěze, že po tom všem martyriu je právě vrátný ta nejdůležitější postava celého příběhu. Jestli jste vsázeli na ředitele, či třeba na jednatele firem, na právníky, poradce, kontrolory, či jiné odborníky… tak máte smůlu. Tenhle post vyhrál zlej pes Cerberus, který číhá u brány.

Každopádně tenhle náš Cerberus mnoha lidem připravil bezesnou noc a ještě zajímavější druhý den…

Přesto v součtu myslím, že to bylo dobré, nakonec se druhý den opět s vypětím sil všech ostatních podařilo napravit i další dílčí katastrofu, kterou Cerberus ještě vygradoval svou neústupností a všichni jsme to zvládli ... dokonce i bez resuscitace. ;)

Všichni ti milí, ochotní lidé, kteří nám v této věci pomohli, tak to dělat nemuseli a nic z toho neměli, spíš naopak, takže motivace byla možná jen dobrý pocit na duši? Ukládám si proto tohle malé (dost podstatné) sladké dobro, zlé psisko přeřazuju do kategorie neřešit a jsem ráda, že je svět, jak je… trochu bláznivý, takže pak vypadáme asi sami někdy bláznivě, když (možná i )porušujeme dopravní předpisy a následně utíkáme s dokumenty v ruce přes ulici na vysokých podpatcích (neb hlavně stylově, že ;) , ale ve výsledku je to zkrátka zatím na tom světě dobré ;)

Takže to je tak pro dnešek všechno. A teď je řada na vás ;)

Takže jestli se vám bude chtít, napište mi, jak to vidíte vy? Může umělé sbírání štěstí být zástěrkou skutečných problémů? A všímáte si těch malých lidských bonusů?

Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mě potěší.

Vaše Iwi

PS: Podle sociologických výzkumů dnešní mladší generace dospívajících se více obrací do sebe sama a s drobnými pozitivními záležitostmi, které nelze mít pod kontrolou, neumí úplně pracovat a tak je často ignoruje, neb je jednoduše ani neregistruje, či je nebere za důležité. Naproti tomu negativním vlivům dávají mladší generace význam i přehnaně velký. Ve výsledku tak potom na stejné situace reagují starší a mladší lidé různým způsobem a není to údajně otázka generačního rozdílu jako takového, či otázka věku, životních zkušeností, ale toho, že zkrátka každá generace doslova vidí tyhle věci jinak, nikoliv z principu či vzdoru, ale je to skutečná změna vnímání či chápání v lidském mozku. Ale o tom si třeba povíme někdy jindy… 

Lidský magnet na zlo

Je to už pár let, seděli jsme v jedné kavárně… tři kamarádi…. A zpětně si říkám, že možná bych to asi od nikoho jiného tenkrát tak v klidu nevzala….

Dva účastníci zrovna prožívali vrcholné období, kdy se zkrátka věci daří. A já mám vždycky upřímnou radost, když se mým kamarádům daří. A raduju se s nimi ze všech těch hezkých životních etap ;)

Už tak ze zvyku vždy padnou obligátní otázky „Jak se máš, co nového?“ (je to v naší bandě už tak trochu jako vtip – říkáme si to celé roky místo pozdravu a to i když se potkáme třeba na druhý den…) 

V kavárně tenkrát ale následoval výčet úspěchů a téměř světových rekordů jak na poli pracovním, tak soukromém. Nejdřív od jednoho kamaráda, pak od druhého. Po třech měsících toho bylo nového evidentně hodně … u nás všech…

Když tedy zakončili monology o tom, jak oba shodně prožívají posledních pár měsíců – což se dá shrnout jako: nové skvělé a k tomu vlastní bydlení na správné adrese, nová skvělá práce ve správné firmě, která se i v životopise vyjímá jako zářící diamant, taky samozřejmě vysoký nástupní plat, kdy se měsíční příjem na výplatní pásce blíží tomu mému (ovšem ročnímu příjmu), samozřejmě taky zajímavá pozice a k tomu jako třešinka na dortíčku - nový ideální partner, který si za ty tři měsíce svého působení stihl vysloužit titul životní lásky. K tomu oba kamarádi na vrcholu psychických i fyzických sil… Takže když to takhle shrnuli, tak se obrátila pozornost na mě.

No, tak přiznám vám to tady na rovinu - já měla zrovna v pořadí svůj třetí nejhorší rok v životě…. V tom prvním špatném mi jako náctileté umřeli oba blízcí, kteří se o mě od malička starali. V tom druhém jsem málem umřela za pár let já a v tom třetím se po letech tak nějak pos*alo vcelku všechno a jakože fest… Od práce, financí, zdraví, partnerů, rodinných vztahů, bydlení, kamarádů až po úplně cizí lidi a nepochopitelné a nečekané věci. Kdybych bydlela vedle atomové elektrárny, jsem přesvědčená, že určitě ten rok vybuchne…. ;)

Tudíž jsem tak nějak neměla čím ohromit a i když jsem se dost brzdila (jsem nechtěla být za chudinku, že jo) a hojně využila různých řečnických obratů, které jsem nasbírala sledování politických debat(kdy věci nejsou nikdy! dramatické či kritické, ale jsou ve vývoji apd.), přesto moje celkové hodnocení vyznělo dost slabě.

Je vcelku jasné, že excelovat bych tenkrát samozřejmě mohla jen tím, že jsem od ledna stihla zbohatnout jako Bill Gates, ohromila svět jako Steve Jobs, vdala se líp než kdysi Ivanka za Donalda Trumpa a stihla zhubnout a vyrůst do mír, které má Naomi Campbell, ale můj celkový propad, který jsem sama nahlas popsala jako další fázi životního vývoje (a v duchu si tu zavádějící lež obhájila tím, že i pád na držku je pohybem vpřed) samozřejmě po všech těch „NEJNEJNEJ a TOPTOPTOP“ vyzněl dost zoufale.

A pak to přišlo…

Ve chvíli, kdy sbíráte síly vůbec k dalšímu nádechu, přišla tak trochu nečekaná rána v podobě nově nahozeného téma k debatě, a sice rozboru toho, že si vlastně za to vše zlé (tu jakoby smůlu, krize, podrazy, zrady, bolesti těla i duše a jiná dramata), za ten „celkový momentální životní neúspěch“ můžu sama. Dozvěděla jsem se tenkrát od obou mých společníků, že něco jako štěstí a smůla totiž ve skutečnosti neexistují. Vše je založeno na tom, že buď je člověk schopný a pak ostatní jednoduše vidí, že si úspěch zaslouží - doslova ten úspěch totiž takový „lepší“ člověk přitahuje, nebo dotyčný není „lepším“ člověkem a tudíž si zaslouží vše zlé, co se mu stane. 

Co mě ale fakt dostalo, tak právě průpovídka, že si to vše zlé plně zaslouží. A může si za to jen on sám. 

(Ale čtěte dál…)

Tahle bezesporu „hluboká myšlenka“, že si za zlo, které nás potká v jakékoliv formě, můžeme sami a ještě si to zasloužíme, mě tenkrát dost zasáhla a hodně jsem o ní přemýšlela, on už ten okamžik byl sám o sobě dost „mocný“ a tahle konverzace tomu dodala ještě něco navíc a učinila tu chvilku nezapomenutelnou. Jakože opravdu ji nezapomenu do konce života…. Vše zlé je ale nakonec pro něco dobré, takže se nemusíte bát…

Naneštěstí jsem si ale veškeré dramata neodbyla během prvních pár měsíců, nýbrž celý rok byl do poslední minuty (a to doslova) podobně „výživný“. Takže jsem nad touhle větou z kavárny přemýšlela opravdu často a hodně. A dneska to hodlám tady s vámi celé rozseknout….

Povím vám taky, že jak roky plynou, tak si s námi osud všemi samozřejmě různě zahrál… a je to celé dost důležité pro naše další povídání…

Najednou se tedy stane (a myslím, že většina z vás se nebude divit), že i když člověk pracuje ze všech sil, tak jsou věci, které neovlivní a o práci přijde (a nestačí být = si myslet, že jsem „lepším člověkem“), nebo se najednou projeví to, že co bylo skvělé první rok, tak se po dvou zdá k nevydržení. Že luxusní bydlení bude člověka nakonec stát další milion, aby se v něm vůbec dalo slušně existovat. Že každá firma šetří a občas sice základní tarify platu či mzdy rostou, ale všechny ostatní nenárokové složky mzdy splasknou jak nafukovací balonky týden po pouti. A že životní lásky se stanou pouhou životní epizodou o jednom dějství, nebo upadnou do nudného koloritu dle grafu hodného Básníků, stejně tak, že v rodině se člověku přihodí věci, které by ho ani ve snu nenapadly a on jim nedokážete zabránit, ani kdyby se na hlavu postavil. Že bude muset skousnout ohledně svého zdraví věci, které nikdy nečekal, že bude muset řešit a že nakonec ještě rád bude platit horentní částky lékařům, kteří slibují zázraky. A bude muset přijmout fakt, že za některé věci nikdo nemůže, prostě jen příroda… a ani to z nás nedělá horší lidi či ze zdravotních komplikací zasloužený trest.  

A že v neposlední řadě ten kdo, byl před lety na dně, čumákem pak několik dalších měsíců ještě „vesele“ ryl v bahně jako krtek, než se pomalu sesbíral, celý rozbitý po té roční smršti a od toho dna se zas odrazil… aby nakonec dohnal všechny ty věci a byl spokojený, i když zrovna nedělá věci podle plánu a s chladným kalkulem…

No a celé mě to přivedlo tedy k tomu, že si zkrátka nemyslím, že za zlo si v životě můžeme sami (nedej bože, že si ho jako zasloužíme, když sobě či jinému nic zlého neděláme a neubližujeme).

Nemám ráda takové to kastovaní lidí a jsem, čím jsem starší tím víc, vysazená na to, když cítím od někoho tu lehce hitlerovskou teorii o tom „lepším a rasově čistém vlastním já“. A může to omluvit jen mládí (což se mohlo tenkrát vztahovat na ten náš sedánek v kavárně a tudíž ještě neznalost a nezkušenost… a málo nasbíraných kopanců od života – v případně některých, či chvilkové pomatení mysli v euforii, jak se věci daří a že je to jen, protože jsme takoví skvělí kapři, v případě těch dalších… ) a dost možná nám tedy dneska ta trocha skromnosti a pokory po nasbíraných životních lekcích, jakožto starším a poučeným sluší víc…

Jistě do určité míry jde některé věci ovlivnit. Jakože když se budete chovat vůči svému zdraví macešsky, tak vám to tělo spočítá, ale zase jsou věci, které ovlivnit nemůžeme jako prostředí, genetika…. Takže ani u toho zdraví se to nedá tak jednoznačně soudit. Naopak, zde bych byla velmi opatrná.

A co se mezilidských vztahů obecně týče…. řeknu vám na rovinu, že osobně pozoruju, že to funguje zpravidla kapku jinak, než by se nám líbilo.

Lidé na mě nejsou hodnější, protože jsem hodný člověk, ale protože dneska ve chvíli, kdy mi dá někdo najevo, že se nehodlá ke mně chovat slušně, tak ho vypustím ze svého života, případně, že to není z nějakého relevantního důvodu možné a musím s ním být v omezeném kontaktu, tak mu dám okamžitě jasně najevo, kde jsou hranice a že nemíním tolerovat jejich překročení. A nemám dneska zábrany ukázat drápy. Mile ráda dneska každému takovému nastavím zrcadlo jeho vlastní tváře. Primárně ale volím radši vyškrtnutí ze „seznamu mých hostů“ a následný klid. Čas je vzácná komodita a nechci ho ztrácet s hlupáky, když není důvod… Já se v žabo-myších válkách nevyžívám.

Jak krásné by bylo napsat, že lidé jsou na mě nadpozemsky hodní, protože jsem nadpozemsky hodná já a prostě karma… a vůbec … takhle harmonicky to ve vesmíru vždycky! na sto procent! funguje. A kolem běhají jednorožci a tamhle vpravo končí duha, na jejímž konci na nás čeká obrovský zlatý poklad… ;)

Čím jsem ale starší, tím víc zjišťuji, že lidé, kteří jsou na nás hodní, tak to dělají většinou proto, že jsou to v jádru slušní lidé sami od sebe a chovají se tak v prvním kole ke všem lidem a pak minimálně pokračují v tomhle přístupu k těm, kteří jsou k nim také slušní. A někdy i k těm, kteří k nim slušní nejsou, protože hold mají takovou povahu. Lidé, kteří slušní nejsou, tak se nezmění, jen protože si to my přejeme, nebo protože jsme na ně hodní a slušní, ale dál se chovají jako zmetci, dokud jim to nezatrhneme. Takže jsem si posvětila právo na obranu a nemám výčitky, že jsem snad horší člověk, když nejsem k celému světu slepě milá podle hesla, kdo po Tobě kamenem – Ty po něm chlebem…. Nebo jak se říká, nastav ještě druhou tvář.

Tohle já dneska nedělám a nijak se tím netrápím.

A myslím, že nikdo by se tím neměl trápit, protože to z nikoho nedělá horšího člověka, když si nenechá líbit neslušné jednání a myslím, že i karma je naprosto v klidu, když se rozhodnete zkrátka bránit.

V naší kavárenské debatě taky byla pasáž o problémech ve vztazích partnerských… No, nedávno tu byl článek z aktuálnější doby o rozvodové bouři… ale teď pojďme o pár let zpět…. Do kavárny…

To si tak někdy lidi myslí, že když konečně po stádu žab políbí jednou taky princeznu (která se po půl roce beztak promění v další žábu), tak že vám můžou jako konstruktivně a plnohodnotně poradit, jak to příště „zase nepos*at“.

Výběr nevhodných partnerů často může být způsobený tím, že máme tendenci (podle jiných údajně -  vybírat si stejné a tedy zcela nevhodné typy a neumíme uvažovat v těchto věcech s chladnou logikou) a nebo (já říkám) zkrátka máme jen tendenci vidět v lidech to lepší a taky protože nemáme místo srdce kalkulačku a neodškrtáváme si u případného partnera jen položky na seznamu jako:  minimální roční příjem dle mých představ -  splněn, titul z prestižní university -  splněn, zajímavý pracovní post – splněn, vlastní pěkné bydlení – splněno, odpovídající vůz – splněno, tělesné parametry včetně těch intimních – splněno, přijatelný rodinný původ – splněno, sečteno podtrženo – můžu s klidem říkat, že jsem zamilovaný/zamilovaná, protože to vypadá na dobrou partii.

Jeden kamarád tomu říká seriózní výběr. Nějak neumím a ani nechci takhle fungovat. Funguju asi víc intuitivně, což tedy nemusí nutně vést vždy k očekávanému úspěchu, ale zas na druhou stranu mě každá životní etapa něco naučila. Uznávám, že určitě můj život v mnoha ohledech není úplně vhodný následování a může být někdy použit možná i jako odstrašující příklad pro slabší povahy, ale na druhou stranu jedno plus z mého pohledu určitě má  -  nezdá se mi rozhodně nudný.

A i když nejedu podle tabulek a životního plánu, tak dojdu často tam, kde jsem nakonec spokojená a v určitých momentech i šťastná.

Tak chci jen říct, že jestli se vám zrovna taky nedaří a jiní vám vyčítají, že je to díky vašemu neserióznímu výběru, tak se těmi jejich řečmi ani dočasným nezdarem netrapte. Všechno nakonec má nějaký smysl…

Krásnou ukázkou je právě moje manželství - ano i odpůrci této instituce (jako třeba já) se občas vdají a nakonec to není ani tak zlé... (a o práci a dalších bodech vám napíšu třeba někdy jindy… ;)

Člověk se prostě musí umět sám sobě občas zasmát, když už nemá ty pěkné grafy, tabulky a seznamy, kterými by případně ohromil publikum ;)

Takže to budiž těm, kdo taky nemají tabulky, útěchou… a snad i nadějí ;)

Můj „seriózní“ výběr v procesu hledání životního partnera zahrnoval např. divoký večírek v baru, kde většina ženských a chlapů měla místo oblečení jen různé řetízky a kroužky (já byla trapně oblečená do černých minišatů a zachraňovala to jen vysokými podpatky), taky tam bylo hodně kvalitního rumu (a zpětně musím přiznat, že nejspíš i kvalitních drog v pití – což jsem si já určitě neobjednávala) a tak se stalo, že jsem se pak na krásné a prázdné pláži na jihu Francie uprostřed noci zasnoubila s chlapem po třech měsících vztahu. A ještě ke všemu mi přišlo jako super nápad, když mi improvizovaně navlékl na prst kroužek uvázaný ze svítící tyčinky z toho naháčovského baru. (Tohle bych svým seriózním a dospělým kamarádům dobrovolně nikdy neřekla, neb myslím, že by to jejich krevní tlak neustál v normě… a nezachránilo by to ani, to že to místo patří prý mezi pět nejkrásnějších pláží světa) Ale zde v našem přátelském koutku si můžeme povídat takhle otevřeně i o divokých barech, nelegálních nápojích a svítícím prstýnku.

Dalším již skutečně serióznějším bodem pak bylo, že mě vzal Pan M na další dovolenou, tentokrát na jachtu a vše jsme si to zopakovali oficiálně na tom profláknutém zásnubním ostrůvku uprostřed Karibiku za bílého dne (i s opravdovým prstýnkem od klenotníka) – nejen svítícím kroužkem, kterým jsme si vypomohli ve Francii… Což je jasný důkaz toho, že to se mnou Pan M myslel vážně, že jo ;)  A tuhle část jsem taky i řekla hrdě svým tabulkovým kamarádům, protože myslím, že ta je taková dospěle seriózní pasáž… ;) A taky jsme se zasnubovali na tom ostrově podruhé proto, že v našem okolí by ty první „intimní zásnuby“ nikdo neustál s klidnými nervy… A nějak jsme jim to oznámit chtěli. 

Co už jsem ale i u druhých oficiálních zásnub vynechala, tak že následovala zásnubní party…. Ve „specifickém“ holo-baru na pobřeží svatého Vincenta, mezi chátrajícími a rozpadajícím se kulisami z prvního dílu Pirátů z Karibiku (ano, přesně to místo, kam doplul kapitán Jack Sparrow) a v tom baru byli sice jen tři věci, ovšem v neomezeném množství -  domácí popkorn vyráběný přímo z kukuřice na plotně, skvělá Tequilla a hodně silná tráva… (já vím, že teď to asi nevyznívá nejlíp, že jsou v tom zas drogy, ale nechci vám lhát….) Ostatně já byla trapně nudná, co se té trávy týče a bylo to dobře, protože když jsme se nad ránem snažili nalézt s ostatními (kromě mě všechno muži) do gumového člunu a doručkovat po laně ve tmě k naší jachtě, kterou jsme nechali „ pro sichr kvůli bezpečnosti“ trošku dál od pobřeží, tak byl náš kapitán úplně v jiný dimenzi a tak mi nakonec svěřil velení a výpravu jsem vedla já…

Evidentně ale nemám takový respekt jako dvoumetrový stokilový mořský vlk a tedy můj rozkaz „za žádnou cenu nepouštějte to lano“ byl pochopen jako „pusťte to lano“ a byla to pak jako hrozná legrace čekat ve tmě bez pádel v gumovém člunu uprostřed vln, až nás po nekonečné době nějaká z těch vln zas přihodí blíž k nataženému lanu mezi lodí a pláží a ve tmě se podaří někomu to lano chytit a nepustit… (přesněji nepustit hned a chvíli po něm ručkovat a pak ho teprve znovu pustit a takhle si to zopakovat několikrát) ten kousek z pláže na loď, který jsme večer urazili za cca 7 minut i s vyloděním, naloděním nám tedy trval nad ránem asi hodinku a půl… Máme tento bod dokonce částečně zdokumentovaný na videu v telefonu jednoho účastníka – vidět není nic, ale je z toho jasně slyšet, že já i Pan M kritické životní situace umíme řešit s nadhledem a humorem – minimálně po dobré tequille. A prostě představa mořských proudů, které nás ve tmě možná unáší na širý Atlantický oceán, nás nemůže rozhodit.

V našem seznamovacím období i na svatbě samotné bych našla hodně těch bodů, které nejsou asi úplně seriózní, na druhou stranu je to i po letech vcelku zábava a nelituju. Ale radši tím nedráždím nervy „tabulkovým kámošům“ ;)

No a proč to celé teď píšu? Protože jsem znovu několikrát v poslední době na netu narazila na tenhle názor -  že za vše zlé si může ve svém životě dotyčný člověk sám a vše zlé, co se mu děje, tak je jen proto, že není tak dobrý člověk (vlastně je to spíš tak trochu lidský odpad), nebo minimálně „druhá liga“, která si to plně zaslouží, že s ní lidé, osud i svět jednají, tak zle. A vůbec tak nějak jakože „neumí žít správně“ a proto se mu dějí zlé věci a nedaří se mu.

A já vám chci říct, že takový názor je fakt neskutečná hloupost. A jestli máte v tuto chvíli nějaké trápení a ať už je to ohledně partnerů, ohledně práce, rodiny, mezilidských vztahů obecně, nebo peněz, zdraví, tak nevěřte řečem, že si takové věci zasloužíte! Ten kdo vám případně takové názory vnucuje, toho odkažte k příslušné hranici, kterou nemá nárok překračovat, nebo ho jen vyškrtněte ze seznamu „svých hostů“ a už se s tím hlupákem nezdržujte. (A taky se na něj zbytečně moc nezlobte, možná je to jen mladej kapr, co si myslí, že když jednou dokázal vyskočit jako štika, že to něco znamená... ;) 

Víte, vše se jednou zase v dobré obrátí a bude líp. A chci taky říct, že obyčejné lidské štěstí a spokojenost v životě není postaveno na nějakých tabulkách, seznamech, plánech a grafech jako v Básnících… Někdy je to o souhře náhod, někdy zkrátka osud, nebo nějaký ten bůžek a někdy i zkušenosti a houževnatost… Kdo ví... Někdy k cíli dojdete naprosto bláznivou cestou a dojdete tam, i když nemáte žádný jasný plán ani mapu. A že se zrovna nedaří, tak to není vaše vina! A i když to třeba už trvá dlouho a vy jste po dlouhých měsících a možná i letech unavení, tak ono se to jednou zlomí… jen to člověk nesmí úplně vzdát! A to je to hlavní.

Chci vám to říct, protože někdy je tak moc důležité to slyšet (zvlášť pokud kolem máte nepoučené, přemoudřelé, nebo příliš samolibé lidi, kteří vám nutí „teorii zaslouženého zla pro druhou ligu“).

Chci připomenout, že bude zase dobře… Vážně. A možná po té době spokojenosti se zase něco pokazí, možná na konec se i znovu na chvíli podíváte na staré známé dno… Ale tentokrát vás to už tak nerozhodí, protože už víte, jak se máte správně odrazit a dostat zase nahoru ;) A jednou budete silnější a dojdete díky tomu v mnoha věcech i dál.

Určitě nejsem člověk, kterému se vždycky všechno podařilo. Naopak některé moje životní etapy se staly doslova Urban Story. A i to dno je mi za ta léta vcelku důvěrně známé místečko. Prostě chci říct, že nežiju celý život hezky na výsluní excelentních úspěchů bez jediné prohry a nezdaru. Na druhou stranu právě proto vím, že se i z toho dna jde dostat a můžete být nakonec spokojení, úspěšní a dokonce i šťastní, i když nemáte dobrý start a stihne vás spousta nejrůznějších šílených komplikací. Přesto nakonec člověk může dosáhnout nemyslitelného. Nakonec zase bude dobře, jen to nesmí člověk vzdávat ;) (a taky si nechat brát poslední zbytky sil nějakými hlupáky, co se vás snaží zadupat do toho bahna, kam podle nich patříte…)

Bože, taková blbost! A já si tenkrát v té kavárně myslela, že už tuhle pitomou teorii nikdy neuslyším…. A pak otevřete net a nestačíte zírat.

Tak přeju vám všem hodně sil, vytrvalosti, pevné stehenní svaly k dobrému případnému odrazu a hlavně hodně spokojenosti ;)

Vaše Iwi

PS1: Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mi dělají velkou radost ;)

PS2: Co vy a teorie zaslouženého zla?