Podivné ráno

To je to, co dneska čeká celý západní svět…

Zavzpomínám ale krátce na jednu osobní událost... Je to už dlouho, ale po měsících starostí a stresu jsem se probudila do slunečného dne, dokonce si udělala i menší procházku, potkala pár milých lidí. Takový den, který pohladí na duši. Dodnes si ho velmi dobře pamatuju.

Nic nenasvědčovalo tomu, že večer se stane něco, co nejen mně samotné, ale i dalším lidem navždy, nenávratně a naprosto zásadně změní život. Ten večer odstartoval velkou bouři jednoho mikrosvěta.

A všichni, co tu smršť „přežili“ více či méně zasažení, tak dobře věděli, že nic nebude jako dřív…

V pátek 13. listopadu 2015 taky svítilo slunce, když jsem pila ráno kávu, tak jsem si říkala, že to je takový příjemný den. A nic nenasvědčovalo tomu, že tento den se navždy zapíše jako skutečně černý pátek do naší mysli a že Evropa už nikdy nebude jako dřív…

Ale vlastně v to doufám, že nebude jako dosud. Že tahle facka, kterou nedostala nejen moje milovaná Paříž, ale prakticky celý náš západní svět a my všichni, tak nás snad probere z našeho podivného stavu, v kterém se nacházíme….

Nechci být patetická – vážně to nemám ráda, ale dlouho mě nic nezasáhlo tolik, jako od první minuty poslouchat a číst zprávy a vědět, že střelba stále ještě pokračuje, že se to ještě pořád děje – TEĎ, v tuto chvíli… že umírají další lidé… Tři hodiny bezmoci… A neskutečný výsledek blížící se k 150 obětem…

Víte, že mazaný králíček je prostor pro lidské odlišnosti, je to prostor tolerance, pochopení, místo, kde se nikdy nebude podporovat k nenávisti, ale taky je to prostor, kde vládne víra v chladnou logiku a taky i západní právo, byť mu k dokonalosti někdy zbývá velký kus cesty.

Nejvyšší hodnotou, kterou ale znám, jsou život a svoboda.

Myslím, (pokud jste věřící) že Bůh je v tento okamžik nejspíš hodně zmatený, jak na něj z jedné strany křičí muslimský svět, a z té druhé jej volá na pomoc i ten křesťanský, tak trochu to připomíná křižácká tažení, takže nakonec nemá smysl se jen modlit, Bohu můžeme jen poručit duše obětí, ale my živí se musíme o sobe postarat sami.

Doufám jen, že to celé nevygraduje v hloupý radikalismus, protože nejhorším aspektem této situace kolem terorismu a Islámu, Islámského státu je právě nevyvážený přístup, který je buď naprosto snílkovský, nebo naopak plný slepé nenávisti a co hůř i hlouposti a to jak v táboře snílků, tak radikálů.

Co říct?

Chtěla bych se probudit do jiného rána…. Do jiné Evropy… Do jiného světa…. Ale je to jen přání a my se nesmíme nechat zlomit v tom, v co věříme.

Vaše Iwi

14.11.2015, 1:50

O blogování, soutěžích a nenávisti

Chtěla bych vám dneska napsat takové zamyšlení o blogování, o soutěžích a o věcech, kterých jsem si poslední dobou všimla. A taky o virtuální nenávisti, i když té asi věnuju ještě jeden samostatný článek i z pohledu práva.

Předně bych chtěla ještě jednou poděkovat milé čtenářce L.  za nominaci blogu Mazaný králíček do blogerky roku. Tisíckrát víc mě ale potěšily její milé zprávy, které mi napsala (a v kterých se zmínila i o tom, že blog nominovala.) Nominace jako taková mě trochu i vyděsila, protože vždycky mě nakonec překvapí, že v tom obrovském virtuálním oceánu najde někdo „to zrníčko písku“, které moje blogy představují.

Víte, Blogerka roku je soutěž, která každý rok šla mimo mě a musím říct, že to letos není jiné, ani navzdory tomu, že sama blogy píšu. Pro mě osobně největším oceněním je to, že někomu přijdou články na Makeupmania.cz nebo na Mazaný králíček přínosné a že ho zaujmou.

A ačkoliv jsem tohle téma soutěže nechtěla nijak víc otvírat, tak poslední dny mě přivedly k závěru, že malé zamyšlení by nebylo na škodu. Protože asi mám několik věcí na srdci, které bych vám už chtěla delší čas říct, nejen o soutěžích… ale o mém blogování vůbec.

Předně asi to, že já obecně na soutěže moc nejsem – na jakékoliv soutěže, což asi ti všímavější postřehli. 

Z části je to asi určitá lenost (je potřeba se podívat kruté pravdě do očí ;) a z části mě to jednoduše moc ani nebaví ( je potřeba se podívat kruté pravdě do očí  podruhé ;) , taky nerada jako soutěžící sděluju své osobní údaje a z části taky proto, že v tom nevidím hlubší smysl, což se třeba týká zrovna blogerky roku. Protože - kolik lidí - tolik chutí… a ani rozdělení do kategorií tomu moc nepomůže. Tak jaképak hlasování? Když to nakonec nevypovídá nic o tom podstatném. K tomu se zkrátka já nepřinutím. Na druhou stranu pár blogů bych i já ocenila ráda, ale zase vybrat jeden je prostě dilema nad mé síly.

Ale přesto všechno, to má i nějaká plusy, dají se tam každý rok objevit blogy neskutečně zajímavé, taky nové a s kvalitním a odlišným obsahem (pročež tam nakonec vždy vlezu), jinak ale zastávám názor, že blogosféra je komplikované a těžko neuchopitelné téma obecně, takže nějaká soutěž to jen tak nezmapuje.

Pokud ale na soutěže jste, nebo rádi i takto oceníte někoho, kdo se vám líbí, tak klidně. Zastávám názor, že to je opravdu každého soukromá věc, co zvolí za postoj – ať už čtenáři, nebo ostatní blogeři. A dost nechápu tu potřebu, kterou letos má tolik lidí v této záležitosti, a sice kopat do všeho a do všech kolem. Letos víc než kdy jindy vše kolem této soutěže připomíná především virtuální dívčí válku… což není moc fajn, když nějaká událost v lidech probouzí nakonec takovou nenávist. Otázka je, v čem všem (a v kom všem) je nakonec chyba?

Za sebe sama můžu jen říct, pokud jsem někdy nějakého autora blogu chtěla ocenit, jednoduše jsem zanechala pochvalný komentář, napsala zprávu, nebo mail a tak to dělám celé roky. Což je ostatně asi typ reakce, která většinu blogerů potěší nejvíc, stejně jako mě samotnou.

Takže tak, v soutěžích nehlasuju a nehlasuju ani za vlastní blogy. Ale neodsuzuju, když to někdo udělá, blogerka roku umožňuje podle pravidel nominovat i vlastní blogy a nic si nenalhávejme, blogy, které se v blogerce roku mihnou, nebo dokonce umístí, tak často jistý nárůst sledujících zaznamenají. Po pravdě jsem o některých ani neslyšela, než se objevily v této soutěži a třeba v ní i dosáhly nějakých výsledků a ještě dneska z toho svým způsobem těží a „žijou z nárůstu sledujících získaných díky zveřejnění blogu v soutěži“, takže by se hodilo říct k některým debatám, že „Ty, kdož si bez viny, hoď první kamenem“ ;)

Za mě říkám tedy k této věci - proč ne, můj styl to není, ale každý člověk ať dělá, co sám uzná za vhodné. Myslím si, že ani v takovou chvíli, kdy třeba někdo nominuje sám sebe, nejsou na místě nenávistné reakce, ale o té nenávisti dneska ještě bude řeč.

Další věcí, co bych vám chtěla už delší dobu napsat, jsou důvody, proč jsem blogy začala psát a proč v psaní pokračuju. Je to prosté, psaní mě totiž baví. A tohle jako hlavní důvod stále trvá. Až mě to bavit přestane, jednoduše „zavřu krám“ a půjdu dělat něco jiného, co mě bude v tu chvíli těšit víc.

Nechci, aby to teď vyznělo nějak špatně (či bylo špatně pochopeno), ale tohle je opravdu hlavní důvod. To, že někdo články čte, že se mu třeba i líbí, nebo mu „něco dávají“, případně si najde čas k debatě a že si ho někteří z vás najdou velmi často, toho si moc cením, dělá mi to velkou radost, ale je to pouze příjemný a moc krásný bonus pro mě. Já měla víc než dva roky blog neveřejný a psala si jen tak pro radost sebe sama, takže ano - primární důvod je, že psání mě baví.

Nikdy bych proto nechtěla sklouznout k prohlášením o „ svém sebeobětování“, že „to vlastně všechno dělám pro vás“ (a nedej bože, že si toho nevážíte….. nezbedníci… ;)  Tak snad mi rozumíte, jak se na své blogování dívám… Je to koníček.

Taky asi další zásadní věc je, že já začala psát blogy bez ambicí a stále bez ambicí jsem, co se blogů týče, samozřejmě. Netoužila jsem a ani netoužím mít tisíce čtenářů, volím jako ve všem totiž raději kvalitu, než kvantitu. Vím, že oba moje blogy dneska čtou příjemní, chytří, milí, přátelští lidé. Ani jediného z vás bych nevyměnila za čtyřciferný čí víceciferný ukazatel sledujících. A tak mě vlastně potkalo to nejlepší, co se autorovi blogu může stát, že energii, kterou vkládá do článků, dostává vlastně zpátky v podobě reakcí lidí, kteří ty články čtou (případně s ním debatují na jiných sociálních sítích.) – každý blog má svoji FB stránku a od 18.8.2015 mám založený účet na instagramu (najdete na blozích nově i tlačítko).

Další věcí, která v tom všem hraje roli, je ochrana mého soukromí. A je mi jasné, že pozornému čtenáři to asi taky neuniklo.

Byť něco jako naprosté soukromí dneska neexistuje a najít někoho není tak těžké, pokud o to vážně stojíte (chce to jen čas, energii a někdy i peníze), tak přesto nemám v úmyslu dělat svůj život víc veřejným, než je. Na blozích a sociálních sítích najdete přesně tolik, co jsem ještě ze svého soukromí ochotná pustit do světa a sdílet s jinými lidmi. Jinak si své soukromí dneska velmi dobře chráním. Za posledních víc než deset let je i v tom reálném světě naprosté minimum lidí, kteří mají o mém životě skutečně přehled a kteří se dostali vůbec za informační hranici „obyčejný život“, takže si to nemusíte brát nějak osobně – jsem zkrátka taková. A ani blogy tento můj přístup nezmění. Možná jednou změna přijde, ale ty důvody budou muset být zcela jiné, než je úspěšnost blogu ;)

No a k té nenávisti na sítích – zdá se mi jednoduše zbytečná. Víte, když nejde o život, jde vlastně o….  V reálném životě mnoho z nás potkají takové věci, které musíme nějak vyřešit, či doslova přežít, nebo se s nimi srovnat, že tyhle „žabo-myší“ války jsou ve světle běžného života doslova plýtváním energie, času a dalších zdrojů. A poslední dny to snad i postrádá už logiku.

Nějaké poznámky bych k tomu přesto napsat chtěla, protože „to napětí“ sleduju déle, než trvá tahle miniválka kolem soutěže.

A sice chci dnes psát „o dvojím metru“. O tom, že co člověk netoleruje jiným, sám nakonec občas udělá. Stane se, že osoby, které si stěžují na chování haters, ani v minulosti neměly problém se občas chovat stejně. A nemusí to být nutně útočný komentář na někoho konkrétního, ale někdy jsou to jen takové „ nevinné malé poznámky“ o tom, jak by měl být svět „ideálně uspořádán“. 

Víte, shazování jiných, odrazování od toho, aby něco zkoušeli(nejlépe pod zástěrkou "já to s Tebou myslím dobře) a komentářů, že pro ně je to příliš těžké a že to určitě nezvládnou a vůbec… to je čistá manipulace, nemusí tedy padat vulgarismy, aby člověk "šel tak nějak za hranice“….  

Takže co je ještě v pořádku? Pouhá cílená ignorace? Nejlépe v kombu s přístupem, že přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž? Všechno to jsou bohužel taky manipulativní a taky dost špinavé techniky…

Ale ještě přitvrdíme.

Takže jsou dokonce v pořádku dvojsmyslné poznámky, nebo urážlivé komentáře, protože máme pocit, že přece hlásáme pravdu – a tak účel nakonec světí prostředky, jak řekl Niccolo Machiavelli?

Nemyslím si, protože i pravda je, přátelé, jen relativní pojem, ať už se nám to líbí, či ne. A tak ani v tuto chvíli není nenávist na místě.

Nenávist je jako nakažlivá choroba, když jste jí vystaveni, snadno ji chytnete a těžko se jí člověk zbavuje, protože dává pocit moci a je tak trochu návyková.

Neznám větší „sílu“ než je nenávist, což je smutné a děsivé zároveň. Ani láska není z mého pohledu dnes totiž tak silná, protože dneska nakonec náš život ovládá spíš chladné racionální myšlení než emoce. A láska a logika se občas nesnesou, ale nenávist si s chladným kalkulem rozumí moc dobře.

Dneska jsem ve své podstatě snad i trochu cynik (ovšem se smyslem pro černý humor ;), možná je to pro někoho smutné, ale je to tak. Dovedly mě k tomu zkušenosti, život, lidé. Uznávám, že s některými byste se určitě setkat nikdy nechtěli. Přesto mám trochu paradoxně a nebo právě proto lidi ráda a věřím v to, že obyčejná lidská slušnost by se měla dodržovat (ona vám nakonec pomůže někdy zvládnout i situace, u kterých nevěříte, že ještě dobře dopadnou).

Nemusíte mít rádi všechny lidi jako vlastní děti, není to ani v našich silách, dokonce ani všichni lidé nebudou mít rádi nás, protože tak to na světě chodí, ale i když si s někým nesednete, i když nesouhlasíte, i když jste rozdílní, přesto jednu věc dodržet lze, můžete si vybrat, jestli budete slušní, nebo zvolíte snadnou cestu nenávisti. Záleží jen na vás a na tom, kolik v sobě nesete vnitřní síly, protože to je jediná věc, která vás od nenávisti, která se v davu lidí navíc šíří jako mor, dokáže vůbec ochránit.

Napište mi, co si myslíte vy - o blozích, jestli rádi soutěžíte, nebo jestli věříte na lidskou slušnost? ;)

Nebo třeba, jestli poznáte manipulátory a jejich způsoby jednání? ;)

Vaše Iwi

Smysluplné recenze, skrytá reklama, opinion leaders, výdělky blogerů a agentury 

Dnešní článek je zaměřen z pohledu čtenáře zejména beauty blogů, ale hodně věcí platí samozřejmě v obecné rovině.

Celý článek si můžete přečíst na mém druhém blogu www.makeupmania.cz a odkaz na něj naleznete ZDE.

Děkuji za všechny milé komentáře a budu se těšit na váš názor či postřehy k tématu.

Vaše Iwi

Největší trápení jsou často tichá

Nedávno se zase někde na těch internetech strhla debata na téma, jak kdo má těžký život. Což je samo o sobě vcelku na hlavu, protože jen my sami víme, čím jsme skutečně prošli či procházíme, ale předávat to světu jako obecnou nic neříkající slepeninu asi moc hluboký význam pro běh událostí světa stejně nemá. Ale tak budiž, když už máme ty internety… a milujeme sdílení už od pravěku ;)

Vím, že to není snadné a občas trvá dlouho, než se smíříme s tím, že některé kapitoly v knize našeho života nejsou napsány, tak jak bychom si přáli a ani tak, jak by byly napsány v normálním světě. Na druhou stranu - těžké to měla v životě spousta lidí. Někdo víc, někdo míň. A s někým bych neměnila ani za zlaté tele. Ale ať už je ta míra trápení jakákoliv, nikdo nás příliš dlouho za to omlouvat stejně v běžném životě nebude. A přijde čas, kdy musíme fungovat jako ostatní a žádné jednání v rukavičkách od okolí už nehrozí.

Což se teď i nabízí mimo jiné jako další otázka u Hosta. Protože jednat s dítětem, které je v pubertě, je jedna věc. Jednat s dítětem, které je v pubertě a prožilo nedávno takovou těžkou životní ránu, je další věc a jednat s dítětem, které je v pubertě, zažilo těžkou životní ránu a od toho okamžiku je vše podle něj, protože, ten kdo držel pevně otěže nějaké výchovy a určoval hranice, tak je nenávratně pryč a my ostatní, celý život tak nedůslední, teď navíc chodíme kolem něj po špičkách a přehlížíme, tolerujeme, neustále ustupujeme, protože se mu přece stala taková zlá věc.

Myslím, že mu tím ale vlastně hodně ubližujeme, když v rámci smutku jsme si z něj udělaly (hlavně my ženy) pupek světa. Mám ho sice vážně moc a moc ráda, ale realisticky musím uznat, že je samozřejmě  dost velký a taky dost chytrý a taky ve „správném“ věku, aby si rychle uměl dát dvě a dvě dohromady a zorganizoval si během té krátké doby vcelku pohodlný život, kdy kompromis spočívá v tom, že on řekne, po čem touží a ostatní se buď nechtějí rozčilovat, nebo mu i rádi uhnou, ať je to jakékoliv přání, protože přece to má těžké…

A vím, že bych mu já sama některé věci netolerovala za běžného stavu a už vůbec bych to takhle tiše nepřecházela u svého dítěte, protože myslím, že nějaké hranice by být měly.

Takže na rovinu říkám, že hledám odborníka, s kterým bych se mohla poradit o této specifické situaci. Na druhou stranu, jak víte, nejsem jeho rodič a navíc on je už v tom podivném věku, kdy už nic moc beztak nezachráníte a vlastně to můžete jen víc pokazit.

Jen se děsím jednou té tvrdé lekce, jakou mu okolí nadělí, protože cizí lidé ho nebudou donekonečna omlouvat jako my, nebo mu ustupovat.

Ale ať se vrátíme k těm životopisům na netu, které popisují ty „malé-velké“ osobní tragédie…

Občas člověk má zkrátka potřebu demonstrovat, co všechno zvládá, nebo nezvládá. Těžko říct, co k tomu vede – možná pocit, že se mu uleví, když se svěří. A asi na tom není nic špatného, dneska se díky sociálním sítím maže ten rozdíl, že se svěříte nejlepší kamarádce, nebo X virtuálním kámošům. Takže asi ano, i tohle je cesta. (Nepočítají se sem samozřejmě texty, které mají hlubší myšlenky a mohou opravdu někomu pomoct a poskytnout informace o konkrétním problému, ať už to je nějaká závislost, nemoc nebo podobně.)

Horší je, když k takovým ventilacím vedou spíš pohnutky jako snaha získat si pozornost a soucit okolí, nebo obdiv a nakrmit své ego. Potřeba vyzdvihnout se kapku nad ostatní smrtelníky a ukázat jim, že my jsme lepší, protože jsme zvládli tolik.

Na těch internetech se ty pohnutky těžko odhadují, pamatujte, že na net každý pustí jen to, co se mu hodí do krámu a tak vás často spolehlivě vede po cestičce, jaký obrázek si o něm máte nakonec vytvořit. Nelze říct, že někoho skutečně znáte, když ho znáte jen přes net.

Na druhou stranu, v běžném životě mě lidi taky umí stále ještě překvapit a ne vždy v tom dobrém, takže na tom všem zase tolik nesejde. A ani na netu nejsou lidé horší, než v realitě – i tady jsou fajn lidé, s kterými vás nakonec spojí překvapivě hodně věcí, zájmů a názorů, a i na netu potkáte pitomce, stejně jako třeba cestou do supermarketu.

Jednu věc mě ale reálný život naučil. Že skutečná velká trápení jsou tichá. O takových se málokdy píšou články, nebo statusy na FB. Lidé o nich nemluví. Ani když se to děje, ani později. A když už, tak zcela výjimečně.

Mnohokrát za život jsem slyšela někoho říct (nebo četla), že třeba jeho rodina stojí slušně řečeno za houby, že táta pije a matce je ukradený. Taky, že partner má bokovku, nebo že jsou v rozvodovém řízení. Nebo že nejlepší přítel ho zradil. A taky že mu zkrachovala firma, obchodní partneři ho podrazili a on splácí miliony, nebo že už dva roky hledá zoufale práci, která ho uživí a stále nic. A že  jeho děti mají anorexii, nebo berou drogy. Zdálo by se žádná tabu…

Je ale jedna oblast, kde se často mlčí (ale ne vždy), protože věta, která definuje podstatu věci, se vyslovuje těžko. A tou větou je: „Mám strach o svůj život.“ (Případně sem spadá ještě kategorie „Mám strach o život blízkého člověka.“)

Potkala jsem takových lidí několik, a i když příčiny toho strachu byly různé, všichni měli tu zvláštní uzavřenost společnou…

A ať už to je smrtelně vážná choroba, se kterou se snaží ještě bojovat, nebo je to týrané dítě, nebo má dotyčný za zády „svého střelce, který mu ve tmě dýchá za krk“, je to vcelku jedno.

V každé ze jmenovaných oblastí se určitě najdou výjimky, které ventilují své pocity i přes ty internety. Přesto je to jen malý zlomek z celkového počtu.

U nemoci se lidé totiž často bojí, že je okolí buď odepíše, nebo začne slepě litovat, ale nakonec zůstanou stejně všem ukradení. Dítě, zvlášť to týrané hledá jen těžko znovu důvěru k lidem a vůbec k okolnímu světu a svědci nejsou blázni a zbytečně neriskují, protože ono ochrana svědků v ČR má zkrátka do té americké opravdu hodně daleko.

Tihle všichni lidé se zkrátka nepotřebují camrat (chválit), čím si prošli či procházejí.

Takové příběhy jsou opravdu často dost silné a možná i zajímavé a snad i inspirativní, ale přesto si je jen tak nepřečtete. Protože je snadnější napsat, že táta prohrál barák v automatech a tak dětství bylo na prd, než že moje maminka mě kdysi málem utýrala k smrti…

A někdy je ten boj tak tichý, že to netuší ani blízké okolí. A netuší ho ve chvíli velké bitvy a neví o něm ani po letech. Díky čemuž pak občas vznikají i situace, které se jen hemží černým humorem. Ale nechci vás tu dneska zasypávat veselými historkami „z natáčení“.

A ještě jednu věc mají společnou, když jsem se těch lidí kdysi ptala, jak je to možné, že okolí netuší, co se děje, tak všichni odpověděli, bez ohledu na ten prvotní důvod strachu, stejně – předstírám obyčejný život. Život, v kterém je vše na první pohled normální a v pořádku. Což je nakonec i jejich recept na přežití a na to, aby si člověk z toho všeho nezbláznil.

A tak příště i v běžném životě, když někde narazíte na něčí příliš hlasité krmení vlastního ega, zkuste spíš zapátrat po tom tichém a obyčejném, možná trochu uzavřeném člověku. Možná se za jeho mlčením skrývá daleko zajímavější příběh…

A co vy? Komu byste se nakonec svěřili, že toužíte žít? A svěřili byste se? ;)

Vaše Iwi

PS: Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mě potěší ;)

Co ve finanční gramotnosti člověka nenaučí aneb skutečná hodnota peněz

No, takže na mojí z jedné strany báječné dovolené s Panem M. a Hostem a z druhé strany silně poučné dovolené (o tom někdy příště) jsem se mimo jiné dozvěděla, že na základní škole na druhém stupni se učí předmět „finanční gramotnost“, což je na první pohled věc báječná.

Děti se tam učí (tedy teenageři) jak se počítají procenta úroků a taky o rizikovosti nebankovních úvěrů a o tom, že brát si úvěr na dovolenou je blbost. A tak vůbec.

Dovede je to ale skutečně k tomu, že znají a chápou hodnotu peněz a umí s nimi hospodařit v běžném životě v dospělosti? Myslím, že ne.

A myslím, že hodnotu peněz dneska nechápe mnoho lidí a to bez rozdílu věku. Nejen dítě školou povinné. Ono totiž umět počítat je věc první, umět hospodařit je věc druhá a chápat hodnotu je věc třetí.

Ono je to ale těžké, utvořit si názory, v dnešní době neomezených možností, kdy mladý člověk slyší z každé strany, kolik je na světě lidí, co zbohatli na nápadu či nějaké zdánlivé drobnosti prakticky přes noc a navíc třeba i prací nekvalifikovanou. Což je těžká rána pro vzdělávání obecně.

Sama mám kolem sebe takové lidi, kteří mají za sebou třeba jen jeden rychlo-kurz, ale s dobrým příběhem který připojují ke svému zboží či službě, prorazili. Říkám si – proč ne, že ano? Je to fajn, když se podaří. Je to ale běžná realita mladého člověka třeba po škole? Nebo je realitou spíš evidence na pracáku? Je to zkrátka k zamyšlení…..

Ono podobnou „zlatou horečku“ si pamatuju i z devadesátých let. Tenkrát to bylo o odvaze a žaludku a kreativitě. Dnes je to o odvaze a kreativitě a někdy i tom žaludku. Takže drobná proporcionální změna, zdá se….. ale ne. Nechci to zlehčovat ;) Je fajn, když se lidem daří a je to vše o.k.

Chci ale říct, že chápu, jak je těžké pro mladé lidi si udělat názor, když žijí v tom, že za jedno 20min video youtuber – opinion leader obdrží třeba 70tis Kč. Což je sice realita, ale není to všední realita většiny lidí. Nechci nikomu krást sny, ale reálný pohled není na škodu. Jenže mladí dnes žijí spíš on-line, než v realitě, tak si nemají moc příležitostí udělat obrázek. Jedinou šancí je mluvit s nimi na rovinu otevřeně a neustále… 

A to ani nechci do toho montovat teď fakt, když máte třeba solventnější rodiče, kteří vám mohou a chtějí dopřát první - poslední... A mladý člověk pak ani netuší, kolik to jeho nové "bávo" stálo. 

Když tak přemýšlím, dnes jsem neskutečně vděčná své babičce, která ve mně svým přístupem vypěstovala právě finanční realismus. Už jako malá jsem věděla přesné rodinné příjmy, částky a z jakých zdrojů jsou (důchod, výplata…). A kolik co stojí. I v tom věku jsem věděla, co je inkaso a kolik se za něj platí. A taky jsem odmalička měla kapesné, s kterým jsem hospodařila. O penězích jsme mluvili vždy otevřeně.

Celé to pak asi do kupy dalo možnost pochopit hodnotu peněz a přijatou protihodnotu i tou dětskou myslí.

Tak to fungovalo až do mých šestnácti let, kdy oba prarodiče zemřeli. Následně jsem putovala sama na druhý konec země a s přiděleným rozpočtem na měsíc jsem už hospodařila dle svého mínění – bydlení, jídlo, hygiena, školní pomůcky, oblečení… a samozřejmě zábava – základní a zásadní položka seznamu většiny teenagerů. Rozpočet jsem si vylepšovala doučováním. Jistě finanční rozpočet jsem dostávala – nepracovala jsem naplno, takže to ještě nebylo úplně tak „dospělé“. Ale vlastně se od toho okamžiku už nic moc nezměnilo v tomto ohledu v mém životě - co se hospodaření týče.

Dá se říct, že v dětství mi nikdy nechyběly na nic peníze, zejména díky štědrosti prarodičů. Ale nikdy jsem to nebrala jako samozřejmost a vždycky jsem si toho vážila, protože jsem znala „druhou stranu“. Měla jsem i kamarády, kteří neměli doma ani na jídlo. A já si takových věcí všímala už i jako malá.

Někdy mi přijde, že díky tomu, že babička i děda věděli, že tu možná do mojí dospělosti nebudou, tak moje výchova nebo spíš příprava na život probíhala kapku zrychleně a vcelku intenzivně – za což jsem dnes ráda. Kromě pár fotek, je tato příprava pro život to je to jediné, co mi po nich osobně zbylo, ale zase je to něco, co už mi nikdo nevezme a pro mě to má hodnotu nejvyšší.

Takže mě vlastně teď překvapily (zaskočily) názory Hosta v jeho věku, který navzdory tomu, že předmět finanční gramotnost zvládl v pohodě, tak taky s hodnotou peněz a životními náklady a finanční realitou trochu zápasí.

Takže jsme si i vysvětlovali, proč nebydlím ve velké vile s bazénem ;) Vtipné ;) Zajímavé, že děti ale nejsou ještě tak kousavé jako dospělí. Odůvodnil si to prý tím, že je to proto, že nechci. Jen on sám nechápe tedy důvod, proč nechtít takovou super věc. (Dospělí vám to pravděpodobně upřímně neřekne, ale myslí si něco o neúspěšném chudákovi – což jsou ostatně všichni, kteří nebydlí v obří vile s bazénem ;)

Promluvili jsme si s Hostem i o financích z pohledu děti vs. rodina. Často rodiče a prarodiče svým potomkům pomáhají. 

Osobně mám mezi svými kamarády i v tomto ohledu naprosté extrémy. Od kamarádky, která si dnem dosažení 18ti musela najít stálou práci a platit doma regulérní nájem, kupovat si jídlo, vlastní prací prášek…. A ve dne studovat, v noci pracovat….  Přes kamaráda, kterého před maturitou dokonce rodiče vyhodili z domu a ani mu neplatili soudem určené peníze, až po kamarádky, kterým rodiče kompletně zaplatili/darovali/postavili/koupili krásné velké bydlení dle vlastního výběru, které ještě případně náležitě vyšperkovali a na vrch přidali často auto za půl mega, aby se dítko taky občas dojelo na ně podívat.

Mám kamarády, kterým nikdo ne že nezaplatil nový dům po vysoké škole, ale ani jim nezaplatil skripta, kolej, dojíždění…. Ale kteří třeba dokonce řešili, kde vzít dnes na jídlo (protože včera už nejedli vůbec) a stěhovali se za prací doslova jako ptáci.

Než začne člověk soudit takové lidi, že se dá přece vše v pohodě řešit, tak ať si radši představí tu situaci, že ho někdo vyhodí na ulici a on už se domů nevrátí ani pro zubní kartáček. A jestli si myslí někdo, že má kolem kupu kamarádů, kteří mu pomůžou, tak pravděpodobně zjistí, že tohle je běh na dlouhou trať a jediná pomocná ruka, která tu zůstane celou dobu, je ta na konci jeho vlastního ramene ;) Nikdo nevíme, co nás v životě může potkat… Kdykoliv…

Podobně těžké starty měli (a stále svým způsobem mají) děti z dětských domovů.

A i když se doba posunula, ani dneska není snadné se odlepit ode dna bez cizí pomoci jen vlastní silou. Start „od nuly“ je těžký, start od mínus deseti komplikovaný, start „z minus stovky“ se ze startem z pozice „plus sto“ srovnat ani nedá. 

Náskok se dohání těžce a stojí dřinu a trvá to často roky. Jestli má člověk to štěstí, že rodina mu může pomoci v začátku, méně či více, měl by být v první řadě vděčný, protože to není samozřejmost a taky kapka pokory neuškodí, protože život může každému nadělit různá překvapení.

Pád z výši bolí, lepší znát realitu včas, jak se žije v podzámčí ;) 

Poznala jsem ženu, která se téměř nervově zhroutila, protože jejím muž, který vydělával 500tis Kč měsíčně čistého plus další benefity, spadl na čistý příjem pouhých 150tis Kč měsíčně a to v době, kdy velmi slušně placená práce dosahovala čistého příjmu v řádu 10% té částky. A ona se děsila, co budou dělat, když mají dvě děti – jak je teď jenom uživí? A budou vůbec mít na to, aby děti mohli studovat? Podotýkám, že ta žena to myslela smrtelně vážně.

A to ta žena nezažila skutečné finanční problémy….. že by neměli na jídlo či bydlení… na základní potřeby...

To pak totiž mají teprve jinou hodnotu všechna ta auta za ukončení studia, která jsou pro některé samozřejmost. Ale ono i pro Hosta jsou asi samozřejmé. A asi pořád trochu nechápe, proč nemám ten bazén a vilu… ;) I když jsem mu asi vymluvila díru do hlavy… Jenže to je pořád vlastně dítě, která má svůj svět… A opravdu po této dovolené reálně uvažuju, že vyhledám radu odborníka, jak s dítětem v takové životní situaci, v jaké on teď je a v tomto specifickém věku vůbec efektivně jednat... No, o tom někdy příště...

Jinak, co se týče finanční podpory - já se rozhodla jít jinou cestou. Z části proto, že to nešlo ani jinak - vzkřísit mrtvé neumím a tím bylo dáno v mém životě opravdu mnohé.

Na druhou stranu nikdy jsem nedostala dárek za žádný školní výkon ani jako dítě. Doma se razilo heslo, že se učíme pro sebe. Ale babička měla za života zvyk kupovat každému vnoučeti zlatý dárek za maturitu a promoce jako památku.

Z části jsem se ale taky rozhodla jít v životě jinudy právě kvůli prarodičům, měla jsem pocit, že bych měla životu oplatit to dobré. Tady by se hodila vsuvka, že mladí lidé jsou takoví snílci….. ;)

Ne každý si totiž moji pomoc zasloužil, ale to je na jinou debatu a po pravdě na tím osobně příliš neuvažuju, odepsané ztráty jsou uzavřené záležitosti.

No, a k těm dárkům a autům jen dodám – loni jsem si nečekaně a vcelku narychlo musela koupit nové auto, protože své aktuální jsem darovala rodičům, kteří ho potřebovali. Samozřejmě, že ale i já auto ke své práci dost potřebuju. A i když vydělávám, není to pro mě stále zanedbatelný výdaj, který bych takhle v klidu ze dne na den celý mohla „na dřevo“ zaplatit a nikdy na auto ani tak pohlížet asi nebudu.

Nakonec jsem tři měsíce chodila pěšky, než jsem měla opět „vlastní kolečka“, což mě stálo velké množství drahocenného času, nebo jsem jezdila taxíkem (ano, jsem kapku snob a nestydím se za to ;), a nebo mi někdy vypomohl Pan M., když to vůbec bylo časově možné.

Takže jsou tedy různé přístupy - můžete brát a můžete i dávat.

Já měla hezké dětství a díky němu se neklaním penězům jako zlatému teleti, ať už jich mám méně či více. Vždycky se mi líbilo na prarodičích, že byli štědří, velkorysí, nám všem kolem pomáhali, pokud jen trochu mohli a pro mě jsou proto stále nejen ohledně financí ale celkově velkou životní inspirací.

Ale u Hosta to asi budu muset nechat na samotném životě…. A ani jednička z finanční gramotnosti nezabrání tomu faktu, že ho čekají v dospělé realitě mnohá překvapení…

A vtipná story na konec – cenu za nejlepší dceru roku jsem ani tímto pokusem skrz auto nevyhrála a trumfla mě sestřenice bankovním převodem velmi solidní částky, kterou zaslal její manžel na účet jejího otce (mého strýce), aby si mohli rodiče sestřenky koupit auto dle vlastního výběru ;)

Upřímně se děsím každé další návštěvy či telefonu našich u tety a stejdy ;) :D jaká bude další z x disciplín této životní soutěže.... ;)

No, a co vy a finanční gramotnost? ;) A berete, nebo dáváte, či je stav vyrovnaný? Případně, je pro vás auto malý nebo velký dárek?

Povídejte… ;)

Předem děkuji za všechny milé komentáře.

Vaše Iwi

Kdo podává pomocnou ruku v bezejmenném davu?

Dneska jen krátce – kapku té psychologie ;)

Všichni to známe – ty videa, kdy člověk kolabuje na ulici a lidé ho překračují. Všichni se jako hrozíme toho, jak jsou lidé bezcitní a sobečtí. Ale co když to není tak jednoduché? A víte, že můžete umřít zcela bez pomoci i uprostřed davu lidí, kteří stojí kolem vás a pozorují vás?

Proč to tak vůbec je – na to se dneska trochu mrkneme. Ale varuji vás -  tak či tak z toho s dobrou člověk nevyjde ;)

Pokud nás tedy zastihne např. srdeční infarkt či jiné zdravotní komplikace někde venku a máme kolem sebe jen nějaké cizí lidi, je potřeba si vybrat rychle jednoho konkrétního člověka, toho oslovit, ukázat na něj a požádat ho o konkrétní pomoc. Např. Vy mi prosím zavolejte ihned záchranku, mám patrně infarkt. Dobře si to pamatujte a rozšiřte i dál do světa, protože je to věc, která funguje a může se vám či blízkým někdy hodit ;)

Tímto krokem jste právě dotyčného oddělili od davu a přenesli jste na něj osobní zodpovědnost za situaci, resp. pocit zodpovědnosti. Dá se to přirovnat k tomu, že jste jeho mozek vytrhl trochu z transu a taky přerušili starodávné vzorce, které v mozku máme uloženy.

Tedy většina lidí. Ne všichni.

Možná se najde jedinec, který rychle a bez vyzvání zareaguje. Když vyloučíme lékaře, kteří jsou trochu profesionálně deformováni a taky přísahali, že ano… tak vás patrně zachrání ten největší asociál z davu.

Já vás varovala ;) Ano, pokud dokážeme poskytnout člověku pomoc bez vyžádání i navzdory, že jsou okolo další lidé, kteří tu pomoc zatím neposkytují, tak to děláme proto, že nejsme psychicky spojeni s davem. Jsme jako ta ovečka (černá ovečka), která je odtržená od stáda a toulá se. Nechce být součástí stáda, necítí potřebu se ostatním zalíbit, respektovat pravidla davu, neřídí se ani jeho náznaky (a podvědomými příkazy).

Je jí nakonec natolik ukradené mínění jiných lidí, že si dělá už jen to, co považuje za správné, úvaha nad tím „co na to řeknou ostatní lidi“ odpadá a tak jedná a jedná rychleji, než případně dav dojde k závěru, že jako by se možná mohlo tomu dotyčnému třeba kapku i pomoct….

Tahle ovečka zkrátka nemá strach z toho, co si jiní o ní myslí, protože jí to v podstatě nezajímá.

Není nutné ale zatracovat ani chování davu – díky opatrnosti a této davové soudržnosti člověk přežil do dnešních dnů i doby dávno minulé a složité (jako třeba pravěk). Na druhou stranu moderní společnost posuzuje už naše jednání i kapku jinými měřítky a taky hlavně v západním světě vcelku stoupla cena lidského života jedince…. (no, zase jako vzhledem k tomu, že zrovna čtu o moderním otroctví, tak ta cena není extrémní a není tomu tak samozřejmě ve 100% případů), ale jako posun oproti pravěku tam je určitě… ;)

Takže pomáháte, i když ostatní nic nedělají? Jste zbloudilá černá asociální ovečka, nebo jste spjati s lidmi, ostatními ve skupině, je pro vás důležitý názor jiných lidí na vaši osobu? ;)

Klidně mi napište, jestli jste zažili nějakou takovou situaci ;)

Děkuji za všechny milé komentáře, dělají mi velkou radost.

Vaše Iwi

Autorská práva vyhrazena aneb moderní zloději?

Dneska tady mám takovou úvahu nad tímto zvláštním, lehce kontroverzním tématem. O tomto článkem uvažuju už dlouho, ale je pravda, že mě události tohoto týdne popíchnuly k sepsání konečné formy.

Je mi jasné, že tohle se možná nebude číst snadno, ale na Králíčkovi už jsme rozsekli i jiná témata a doufám, že v případě nejasností vám článek přinese nový pohled na věc a pomůže utřídit myšlenky, minimálně v oblasti blogů vs. autorských práv.

Smyslem není někoho konkrétního pranýřovat, ale hlavně ujasnit některé věci, vyvrátit omyly či mýty, na které sem tam narážím.

Proč vlastně vnímám autorská práva jako něco zvláštního? Protože tohle téma je hned vedle skryté reklamy jedním z nejbouřlivějších, chybně chápaných (chybně interpretovaných) a zároveň nejvíc ignorovaných témat českých blogů. Přitom pravidla jsou dost jasná a snadno převeditelná do praxe. Alespoň ta základní, která využijeme právě v blogosféře. Byť tahle oblast práva v ČR prošla nedávno výraznými změnami – ten podstatný základ se už celá léta nemění a navazuje na právo mezinárodní.

Vráťme se ale do ČR…

V důsledku mýtů, fám, nejasností a zmatků (a taky jakého si celkově laxního přístupu společnosti k této oblasti, který vychází z hluboce zakořeněné komunistické minulosti, že tak nějak „všechno je všech a každý má povinnost se o výsledky své práce dělit automaticky s ostatním a bez nároku na odměnu“) si zde spíš většina jednotlivců vytváří nějaký vlastní systém pravidel, jak se k dané věci chovat.

Což často (ne vždy) vede k dvojímu metru (znáte to, je to jako s nevěrou ;) -  jeden metr pro ta moje „malá, omluvitelná a bezvýznamná“ porušení a druhý pro ta cizí „drzá, neodpustitelná, velká“ porušení autorských práv.

Když jsem před časem procházela některé blogy a debaty na nich pár let do minulosti, narazila jsem na jednu zajímavou věc. Občas na začátku tvorby vlastního blogu někdy autor nepovažoval za problém, že na svém blogu používá cizí fotky bez souhlasu skutečného autora a případně i bez uvedení zdroje (pouhé uvádění zdroje je sice čistý alibismus, ale tak snaha se cení)…. Ale stačilo zalistovat nějaký ten rok dál, některé blogy povyrostly a ejhle na některých přibylo i oblíbené blokování stahování obrázků, protože přece „ostatní nebudou těžit z jejich dřiny“.

Oba tyto stavy doplňovaly debaty, na které jsem narazila a v nich se případně blogeři svobodně a vcelku na rovinu a bez servítků vyjádřili – v prvním případě, že svět se nezboří, když si fotky „půjčí“, v tom druhém o pár let později dost razantně, že mají dost těch drzých lidí, kteří bez ostychu kradou jejich práci…. No, to je ten dvojí metr v praxi ;) Jehož výsledkem je mj. i blokace stahování obrázků ;)

Nebudeme se tu teď zdržovat tím, že celá tahle komedie s blokací se vcelku snadno dá obejít a je to tedy krok k ničemu. Navíc to některé čtenáře může odradit. Stahují si např. obrázky outfitů, líčení a dalších věcí pro inspiraci do svých osobních složek a takový primárně nepřátelský přístup blogera je může otrávit, tak to zkrátka je. Každá překážka je překážkou a můžeme argumentovat, jak chceme, zkrátka sledujícímu komplikujeme jako autoři tímto život a to ho netěší. Ale tak dejme tom, že blokace je svaté právo každého blogera, no…

Jenže tady jsme u prvního zásadního bodu. Autorská práva se samozřejmě vztahují na všechna díla. Je potřeba si ale ujasnit, co dílem je. Je to konkrétní výstup autora – tedy co se týče blogů např. fotka, článek, video, nikoli však postup samotný či myšlenka – což někdy mylně lidé uvádí také – např. stejný námět na článek či video, ovšem odlišně zpracovaný není zneužitím autorských práv jako takových. Tohle zkrátka není scénář k hollywoodskému filmu. Opravdu se nelze rozčilovat, že někdo další nazve článek stejným (navíc dost obecným názvem) jako „oblíbenci měsíce“, „spotřebováno“ apd. Tento přístup je omluvitelný maximálně v mateřské škole, kdy se děti rozčilují nad tím, že „se někdo po nich opičí“. V případě, že je někdo nadmíru aktivní na sociálních sítích (např. točí videa, píše blog) je vcelku na místě i domněnka, že chce být pro druhé v jistém ohledu i jakousi inspirací a tedy by ho mělo "takovéto opakování jiných" těšit.

Opustíme tedy řady mateřinky a vydáme se do světa dospělých…

Právo v praxi primárně řeší zejména to, pokud vaše dílo (např. zmíněnou fotku) někdo využije ve svůj veřejný prospěch, z tohoto využití získá nějaký profit a případně autorovi díla působí tímto užitím škodu. Navíc se posuzuje i rozsah všech aspektů. Pokud je rozsah některého z aspektů skutečně zásadní, může dotyčnému, který takto autorská práva porušil, hrozit i trest odnětí svobody až na 8 let. Ale to se bavíme teď samozřejmě o extrémních případech.

Je tedy jasné, že pokud si občas stáhnu pro své soukromé účely fotku z oblíbeného blogu a pak se podle ní doma v soukromí nalíčím, tak se u soudu já ani autor neshledáme, protože tohle není vůbec relevantní. Nikdo nikoho nepoškodil, nikdo z práce jiného veřejně neprofitoval ( samozřejmě, že absurdní úvaha, že mi to pak díky tipům blogera děsně sluší a podařilo se mi ten den následně sbalit miliardáře, žádného soudce zajímat nebude.)

Problém ovšem nastává, když bych si např. fotku, video, článek stáhla bez vědomí a souhlasu původního autora a zveřejnila ho pod svým jménem a získala z toho nějaký skutečný profit. Např. vyšší počet zobrazení stránek, které mně pomůže na seznamy některých PR agentur, a tedy mě zařadí mezi blogery, kteří dostávají kupříkladu produkty zdarma za účelem recenze, nebo se dostanou k zajímavým a dobře placeným zakázkám.

Ano - k zakázkám, protože blogováním se vydělávat dá i v ČR a to velmi slušně, je to práce jako každá jiná, resp. jako každé jiné kreativní povolání, které navíc zažívá obrovský boom. Jak konkrétně to může fungovat, si povíme v dalším článku o skryté reklamě, protože i toto lehce kontroverzní téma si žádá trochu rozebrat – myslím hlavně ta reklama.

Znovu ale říkám, není a nebude smyslem těch článků někoho vláčet bahnem (líbí se mi, když lidé dělají činnost, která je baví a ještě za ní dostávají zaplaceno – kdo z nás po tom netouží?), ale je dobré si ujasnit některá fakta. A věřím, že i vy v případné diskuzi budete k těmto článkům přistupovat podobně.

Ale dneska jen k autorským právům…

Pokud si tedy podobnými cizími fotkami bez souhlasu autora budu vypomáhat častěji, zadělávám si na problém, protože jak už jsme si řekli, tak se posuzuje i ta míra.

Na druhou stranu stačí takto zneužít i jedinou fotku či článek, pokud ji zneužiju jako součást své výdělečné činnosti – a to je zásadní bod a získám z tohoto kroku nějaký profit a nedej bože profit výrazný, mohu z toho mít skutečně nepříjemné problémy.

Profit samozřejmě nemusí být nutně představovat jen peníze, na druhou stranu je nutné být nohama na zemi a uvědomit si, že i natočení videa může dnes být velmi dobře placeným byznysem, stejně jako psaní některých článků je už zcela běžně za honorář.

Ale to si necháme do skryté reklamy a k debatě o výdělku.

Ač nerada, ještě jednou se vrátím k té blokaci stahování obrázků. Je k zamyšlení, že když posílám jako autor nějaké foto do světa (nejlépe pak přes všechny možné sociální sítě), např. fotku konkrétního outfitu, co tím vlastně sleduju?

Pokud to činím jako bloger, nebo člověk, který se snaží mít nějaké sledující, tak mi asi jde o to, být pro ostatní zdrojem inspirace, jak už jsme si řekli. Pak by mi nemělo vadit stahování obrázků pro soukromé účely. Ani třeba u fotek bytového designu, nákupu knížek a kosmetiky, které mohou ostatní inspirovat, že se po produktu taktéž poohlédnou či si zařídí podobně ložnici.

Samozřejmě právem to blogera může naštvat, kdy si jeho fotky stáhne např. vykutálená redaktorka, která si tím usnadní práci pro nějaký internetový magazín např. a použije je bez předchozí domluvy pro svůj článek. Je potřeba si uvědomit, že totiž zde se láme chleba, přátelé. Ona z toho totiž bude mít onen profit - dostane za to zaplaceno. Ušetřila si čas, náklady, vlastní energii touto „krádeží“ a ještě dostane za to „své nicnedělání“ peníze a „věčnou slávu“ ;)

Povinností je tedy vždy se v takovém případě dopředu autora díla (např. té fotky) zeptat, zda mohu jeho foto použít a to nejlépe písemně, aby nedošlo později ke sporům. A autor má svaté právo mě odmítnout a souhlas mi neudělit a já to musím respektovat. Taky je potřeba si uvědomit, že nestačí autora jednostranně kontaktovat, ale musíte jeho souhlas obdržet.

Tady se dostáváme k tomu, že když se vykašlu na veškerou komunikaci a jen uvedu zdroj původu, šlapu po právu autora nakonec stejně, zejména pokud by mě dotyčný opravdu chtěl odmítnout. Je nutné si uvědomit, že např. autor by nechtěl svou fotku propůjčit do takového stylu článku či na takový druh webu/blogu. To, že to nevadí vám, že vaše fotky, články, videa někdo užívá, neznamená, že autor díla, které si chceme „zapůjčit“ má na věc stejný názor.

Možná si dokonce myslíme, že by byl vždy každý autor rád, že jeho foto je dál takto s odkazem šířeno do světa. No, není tomu tak. Pro svůj druhý blog na každou oficiální (cizí) fotku žádám písemný souhlas a už jsem tu několikrát zmínila, že to vůbec není pravidlem, že by z toho 100% oslovených padalo štěstím a souhlas udělilo a tím teď nemyslím už jen firmy. Člověk stále sbírá zkušenosti. ;)

Takže v důsledku těchto faktů, co jsme si tady teď pověděli, se rozhodnu raději autorovi napsat a žádám slušně souhlas. Na co se v tomto případě zaměřit? (Vezmeme si pro ukázku třeba tu fotku.)

Je potřeba jasně, ale stručně specifikovat, kde, jak, proč, za jakým účelem, v jakém rozsahu, aby si autor udělal představu o tom, co s jeho fotkou vlastně přesně zamýšlím.

Pokud sama dostanu zaplaceno za tvorbu výsledného díla či budu mít jiný profit, např. moje jméno vejde tak ve větší známost na nějakém internetovém portálu, nabídnu část profitu autorovi fotky – to je slušnost. Dostanu honorář? Nabídnu přiměřenou část autorovi. Mému jménu se dostane pozornosti? Nabídnu, že uvedu odkaz na web autora. Rozumíme si, že ;)

Samozřejmě se snažím o domluvu, aby obě strany byly spokojené. Věřím, že v rámci komunikace dvou blogerů je možné se domluvit i na čistě přátelské bázi, tedy jen na souhlasu a uvedení zdroje (což je vždy též slušností) a není nutná nějaká další kompenzace. Zejména pokud se jedná o blogy, které jsou stále spíš volnočasovým hobby, než reklamním (placeným) prostorem.

Když to tedy shrnu….

Nejsou nutná technická opatření jako blokace, taktéž není nutné psát, že fotky, články a videa jsou chráněna autorskými právy, protože jsou chráněna automaticky ze zákona. Mezinárodní právo v západním světě se navíc nějak extrémně neliší, řekla bych naopak, že mnohé země na jeho dodržování dbají daleko úzkostlivěji, než jsme zatím zvyklí my v ČR.

Absence upozornění, že dílo je chráněno autorskými právy, rozhodně není žádný argument či omluva pro porušování autorských práv. Jinými slovy, když to tam jako autor neuvedu, neznamená to, že si to může každý pro svůj veřejný prospěch stahovat, jak ho napadne i bez mého svolení.

Praxe je dokonce zcela opačná – zejména díla, která jsou uvolněná k volném užití jsou jasně označená, že jejich autor dal ostatním volnou ruku. Naposledy takhle byl uvolněn např. český film Gympl, protože byl nejčastějším nelegálně stahovaným filmem. Což je takové celé trochu úsměvné a „české“.  ;)

Když toužím po nějakém díle a chci ho využít, napíšu srozumitelný dotaz autorovi se žádostí o souhlas. Pokud chci užít jeho dílo a profitovat z něj, nabídnu mu pro něj zajímavou kompenzaci, která je tak nějak v souladu s mým profitem a rozsahem použitého cizího díla. Sice nemusím, ale je to slušnost.

Uvádění zdroje bez vědomí a souhlasu autora je bohužel čistý alibismus. Ano, žádání o souhlas může být zdlouhavé (vcelku i otravné) a ne vždy se dočkáte nějaké odpovědi, nebo kladné odpovědi, ale je to jediný správný postup.

Je nutné si uvědomit, že autor má plné právo nám souhlas neudělit.

Ochranu autorských práv řeší v ČR zákon č. 121/2000 Sb. (autorský zákon) a sankce za porušení autorských práv řeší buď zmíněný autorský zákon (v mírnějších případech) a v případě hrubých porušení pak zákon č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník) - § 270. Sankce za porušení tedy mohou být od odstranění zkopírovaného díla a omluvy skutečnému autorovi za zneužití až po zmíněných 8 let za mřížemi.

Možná vás napadnou tři otázky, takže to sem připíšu.

První  - zda jsem někdy v praxi řešila porušení autorských práv? Tato situace se přesněji dotkla osobně Pana M. Jeho fotky, které navíc fotil pro smluvního partnera, byly bez vědomí Pana M. i jeho zákazníka staženy z webu zákazníka. Bylo z nich odstraněno jméno Pana M., nahrazeno jménem onoho „podnikavého človíčka“, který pak fotky pod svým jménem použil a vydal z nich kalendář.

Druhá – jestli sama dodržuju postup, který tu píšu? Ano, u cizích fotek mám vždy udělen souhlas, nebo jsou na obou blozích pouze moje fotky. Nejsou vždy ani zdaleka excelentní, ale já vím, že mám šikovné čtenáře, kteří si případně nějaké další a lepší vygooglí.  Navíc se nemusím bát – takové obyčejné foto nebude rozhodně hned tak někdo využívat pro komerční účely ;)

Třetí – jestli si myslím, že je v pořádku, když někdo použije fotku jiného autora veřejně bez souhlasu? Ne, není to v pořádku, ale dá se to řešit v klidu domluvou. Na druhou stranu, když dotyčný fotku ořízne, aby se zbavil označení skutečného autora, zdroj alibisticky doplní až po upozornění, dotazy skutečného autora na sociálních sítích maže a nereaguje a z výsledku získává veřejný profit, navíc užívá fotku v hanlivém a zavádějícím příměru, tak si myslím, že to je buď odrazem neskutečné hlouposti, nebo neskutečné arogance té osoby, která se fotku bez souhlasu autora rozhodla takto použít a dále v této věci takto veřejně jednat. 

Jeden můj mentor řekl, že součástí zla se stáváme už jen tím, že takovým věcem tiše přihlížíme. Jsme totiž pak součástí systému, který umožňuje přežívání takovýchto způsobů jednání.

Tak to bylo moudro dne otce Fura na konec ;)

Doufám, že je vám trochu víc jasné, jak to s těmi autorskými právy je – alespoň ve světě blogů. Jinak ještě k případnému řešení takové situace, sociální sítě – jelikož nejsou díky bohu české, tak se samozřejmě k takovému porušování staví velmi striktně a rozhodně takové věci netolerují. Takže pokud někdo bez ostychu kopíruje vaši práci, můžete se obrátit na adminy.

Pokud vím, tak FB to má přímo v hlavní nabídce, stačí si najet na dotyčnou stránku, rozkliknout tlačítko se třemi tečkami a tam už snadno tuto volbu o porušování autorských práv najdete. Stejně nekompromisní je ve svém přístupu i sociální síť youtube.com.

Každopádně dnešním článkem se dá i říct, že chceš-li změnit svět, začni u sebe ;) A taky, že všude jsou jen lidé (i na druhém konci jakékoliv sociální sítě a věřím, že přátelská domluva dvou lidí je stále nejefektivnějším a nejrozšířenějším postupem.) 

Co vy a autorská práva? Povídejte, přehánějte – klidně mi napište svůj názor, jak se na věc díváte.

Děkuji předem za všechny milé komentáře – jako vždy, dělají mi skutečně velkou radost ;)

Vaše Iwi