Co vám o estetické medicíně nikdo nepoví

Dobře – s tím „nikdo“ jsem to možná kapku přehnala, ale v tom moři informací, které často hraničí s nesoudnou reklamou, se podobné informace hledají těžko. Navíc spíš narazíte na tvrzení, že jako nic se nemá přehánět a základem je vybrat si šikovného odborníka, či kvalitní kliniku. S tím samozřejmě souhlasím, ale pak jsou tu věci jiné, podstatné a nezanedbatelné ( o kterých se zase tolik nepíše/nemluví.)

Předně si ale ujasněme jednu věc. Nejsem rozhodně nepřítel estetické medicíny či plastické chirurgie, spíš možná i naopak. Mám velké pochopení nejen pro lidi, kde je svým způsobem takový zákrok nezbytný. Např. pamatuju si na sestru mojí kamarádky, která díky neopatrnosti dospělých nakonec vzplála jako živá pochodeň a život si zachránila skokem do přehrady. Měla silně popálenou horní polovinu těla včetně obličeje a vlasové části. Plastická chirurgie (v té porevoluční době spíš v plenkách) i další věci z estetické medicíny určitě pomohly ke zlepšení jejího stavu, jak hojení a tak eliminaci zdravotních komplikací díky „ztrátě kůže“, tak té čistě estetické stránce. Byl to ale běh na dlouhou trať. No, přesto se vyplatil. Dnes to bude přes 20let a člověk by vůbec nepoznal, jakou hrůzu tahle mladá žena přežila. A není to na ní poznat už hodně let.

Dalším příkladem, kde asi naprosto chápeme, že plastika je nezbytná, je třeba operace prsou po mastectomii (odstranění prsu/prsou). Nebudeme se tu pouštět do divokých debat, zda Angelina Jolie udělala dobře, nebo to je jen reklama. Ale vezmeme si ženy, které takový zákrok podstoupily nedobrovolně – tedy jako již nemocné. Estetickou (a na psychiku ženy silně působící) stránku věci chápeme. Ale hodně lidí si neuvědomuje, že zvlášť pokud jsou prsa větší a došlo k odstranění pouze jednoho z nich, tak rozdíl působící nerovnoměrně na páteř je až několik kilogramů. Holky/ženy si určitě vzpomenou, jak umí večer bolet záda, když si do kabelky nacpeme moc věcí a pak to celý den taháme na jednom rameni… Tohle žena s odstraněným prsem prožívá neustále. Neustálou nekončící bolest.

Jinak pokud vás to zajímá, tak postup v ČR u modelace nového (náhradního) prsu spočívá v těchto krocích – odstraní se tukový výřez pod pupíkem, který se užije na vytvoření základního „vaku“. Jo , je to přesně ten „holčičí špek“, který se tak blbě hubne, aneb kdo rád posiluje spodní břicho, že? Což je vlastně super – máte nové prsa a ještě se zbavíte protivného špíčku ;) (trocha toho humoru no…).

Bradavka se vytváří z kůže odebrané z vnitřní strany stehna a modeluje se zpravidla až dodatečně při další operaci. Tvarování prsa (nebo chcete-li plnost) se pak řeší případně v závislosti na velikosti pomocí implantátů. Určitě jste zaznamenali, že před delším časem proběhla kauza, kdy se zjistilo, že levnější implantáty (ty které se právě užívají k pojišťovnou hrazeným modelacím) mohou praskat a uvolňovat do těla silikon, navíc ne zrovna zdraví prospěšný a dostatečně čistý.

Takže to je ta kategorie „nutný zákrok“, pak tady máme věci, které možná zdánlivě nejsou o tom, zda přežijete či váš život provází velké fyzické bolesti, ale je to hodně o psychice. Aktuálně mám jednoho svého dobrého dlouholetého kamaráda v procesu operací, které vedou ke změně pohlaví (tedy z něho konečně bude zcela muž). O tom, že je to záležitost zdlouhavá, bolestivá a v mnoha ohledech komplikovaná, jsem už psala. Ale určitě to vše snáší s odhodláním sobě vlastním, protože žít „v nesprávném těle“, s čímž souvisí i dalších x věcí běžného života, je daleko větším utrpením, než přestát ten čas fyzické bolesti, která je s operacemi spojená.

Míra psychického utrpení se ale měří často velmi těžko a proto nesoudím, když si někdo nechá „přišít ouška“, nebo zvětšit prsa. Mám pro to osobně totiž dost velké pochopení.

Možná vás zajímá - co já a plastická&estetické medicína? Možná jsem to už někde zmínila, ale klidně to připíšu ještě jednou.

Operace, které se dají řadit mezi estetické, mám dvě. První je operace, která je tzv. vnitřní plastikou nosu. I když důvodem k operaci byly zdravotní komplikace (uzavřené dutiny a s tím stupňující se bolestivost i velmi časté spontánní krvácení), tak jakýmsi neplánovaným vedlejším produktem tohoto zásahu bylo i mírné zformování nosu k lepšímu. Šla bych na operaci čistě kvůli vzhledu, když dnes vím, co přesně obnáší? No, to bych tam musela mít zobák, se kterým bych neprošla dveřmi z baráku.

Proč? Upřímně – bolelo to jako svině. Když pominu, že obecně snáším narkózu asi dost špatně, tak když mi vytahovali dreny, obří támpóny nasáklé krví, které tahali (vytrhávali) přes nos dlouhou pinzetou až někdo z oblasti mezi obočím, tak jsem křičela tak, že mě slyšeli asi na celém patře budovy. Dalších několik měsíců stačil blbý vítr a myslela jsem, že se zblázním. Nebo oblékání trička/svetru přes hlavu, kdy nechtěně zavadíte nosem… Nikdy dřív jsem si tolik neuvědomovala, že „mám nos“. O tom, že vysmrkat se bylo za trest, ani nemluvě. Trvalo několik let (odhaduju tak minimálně 5 let), než se běžná citlivost nosu na dotek vrátila do stavu před operací!

Přesto jsem ráda, že jsem na ni šla – odstranilo to většinu mých čistě zdravotních problémů a taky jsem měla fakt moc pěkného a hodného pana doktora, kterého jsme všichni na oddělení zbožňovali (dokonce i staří chlapi). ;)

Druhá věc byla laserová operace očí metodou Lasik. Jistě mohla jsem nosit brýle, ale když se mi začaly stupňovat migrény, které jsem si všimla, souvisely právě s očima, rozhodla jsem se operaci už neodkládat. Operace mě stála v roce 2007 celkem 38tis Kč, operoval mě osobně MUDr. Pavel Stodůlka, Ph.D. na soukromé klinice Gemini a s výsledkem jsem spokojená velmi. Komplikace kolem zákroku prakticky nebyly žádné, bolestivost minimální, jsem stále spokojená i po letech, takže bych klidně šla znovu (zpětně vzato).

Jinak na rovinu říkám – kontaktní čočky pro mě nebyly příliš vhodné nikdy a brýle mi vadily (vším) a nenosila jsem je nikdy ráda (z mnoha důvodů). Velkou motivací k této operaci byla tedy i moje marnivost, dávno před tím, než se ozvaly migrény. A v tomto ohledu operace splnila naprosto moje očekávání. Vím, že jednou zestárnu a stejně mě brýle neminou, ale to už budu šedivá, vrásčitá a smířená – tedy snad aspoň míň marnivá. (Ano, i taková já jsem – marnivá holka ;)

Ale sebevětší psychická motivace či fyzické problémy nezmění to, že i plastické operace jsou zásahem do lidského těla se všemi riziky, bolestí a komplikacemi jako jakákoliv jiná operace. Jistě vám vaše motivace pomůže zvládnout období bolestí, protože budete mít svůj cíl (tak jako třeba ten můj kamarád), ale je důležité si zvláště v případě, že mě motivuje pouze a čistě lepší fyzický vzhled, položit otázku – co když se něco nepovede, stojí mi to za to riziko?

A narovinu – pos… tedy pokazit se může vždycky cokoliv…

Další a to VELMI důležitou otázkou je, co bude dál? Jak to bude vše z dlouhodobého hlediska? Jistě napadne vás např. zda se implantáty musí po letech měnit, což už je třeba u operací prsou taková konverzační klasika. Můžeme si tady povídat o tom, že jít pod kudlu ve 20 či 30 letech dobrovolně je kapku jiné (po všech stránkách), než pak třeba v 60ti letech a ještě k tomu z nutnosti (neb končí trvanlivost implantátu.) – myslím, že tohle ale už dneska mnoho lidí chápe.

Ale jsou tady i jiné aspekty, o kterých se nemluví.

Stejně jako jdou kupředu jiné obory, ani plastické chirurgie & estetická medicína neustrnula v čase. A kromě toho, že se objevují nové trendy, postupy, tak se taky přichází na to, že některé dříve používané metody vlastně udělají víc škody než užitku.

Tím příkladem je třeba operace očních víček (i tady u nás na konci světa je to hit), jen nedávno na tom byly tři starší ženy z mého okolí, co vím. Až nyní se zjistilo, že starší vzhled očních víček umocňuje fakt, že oči jdou jakoby dál od sebe a poklesají. Tento vývoj je způsobený postupným úbytkem tukové tkáně ve vyšším věku právě v oblasti očí. Jak se x let ale postupovalo (někde stále postupuje) při operaci víček? Odstraní se i ten zbytek tuku v této oblasti! Jistě, odstraní se i kůže, tak že okolí působí mladší, ale pohled je zároveň takový pichlavější. Není to přirozené a co hůř – výsledek se více blíží „vizi plastického chirurga“, než skutečné podobě pacienta, kterou měl třeba před 10ti lety.

Moudro dne otce Fura? To,  že je něco trendy, nemusí nutně znamenat, že to je cesta správným směrem.

Další oblastí, o které se nemluví, je hromadění materiálu a látek v těle, případně ovlivňování organismu těmito látkami, tedy způsobování nezvratných změn. Ať už jde o uvolňování postupné, nebo cílený rozpad v řádu nějaké časové jednotky, pamatujte, že vše umělé, nepřirozené, může být pro organismem dřív nebo později zátěží, na kterou může nějakým způsobem reagovat a tím zdaleka nemyslím jen reakce alergické. Ať už to naruší jeho přirozené pochody, nebo to zkrátka jen tělo neumí zpracovat/rozložit (a hlavně vyloučit) či to vaše tělo – tkáň, orgány ovlivní natolik, že není cesty zpět.

Takovou klasikou je třeba BOTULOTOXIN (zkráceně BOTOX). Pojďme si o tomhle klobáskovém jedíku popovídat trochu jinak, než jen „vlastně to vůbec nebolí a je to super“ ;) Protože se botox užívá i na léčbu migrény a taky k léčbě svalových stahů, hodně jsem se o něj zajímala. Botox se taky s velkými úspěchy používá na řešení problémů s nadměrným pocením.

Přesto je nutné pamatovat, že botulotoxin je velmi prudký jed. Není to jen nějaký jed, je to jeden z nejúčinnějších jedů vůbec, a když vezmu, že dlouhé řady let trvalo vědcům vůbec zjistit, nakolik negativně ovlivní lidský organismus jen „pitomá plíseň“ v podobě antibiotik, která jsou mimochodem taky po celou dobu podávána lidstvu pod přísným dohledem lékařů, nevěřím, že dlouhodobá pravidelná aplikace botoxu nemůže ovlivnit vůbec nic.

Co tak sleduju, tak s botoxem začínají čím dál mladší lidé. Někdy první aplikace přichází už někdy mezi 20-25 rokem, velmi často pak mezi 25-30 rokem. Při zamýšlené dlouhověkosti lidstva (soudě i dle důchodové reformy, kdy půjdeme do penze asi tak v 70 a více letech), to máme nějakých 40-50 let aplikace (podle toho jak dlouho si budeme penze užívat a kolik si na ni naspoříme ;) . Co na to říct? Snad jen, že pasivnímu kouření se kdysi taky nedávala žádná váha a nebralo se za extra rizikové ;)

Ale zpět k botoxu…

Je zajímavé, že botulotoxin odolá dokonce i kyselinovému roztoku, který máme my lidé v žaludku. Takže v případě konzumace botulotoxinu si tenhle jedík peláší vesele v plné síle rovnou do krevního oběhu, kde se ujme ovlivňování pochodů v těle. Míchá se tak trochu do věcí, které v těle řídí enzymy. Dneska už se i díky výzkumu rakoviny ví, že enzymy jsou nezanedbatelná, ba přímo důležitá záležitost a jejich dlouhodobá a výrazná nerovnováha v těle může mít za následek i smrt.

Botulotoxin je prudce jedovatý nejen konzumací, ale i inhalací a to v opravdu maličkatém množství. Velmi malé množství v řádu stovek gramů či nějakého toho kilogramu by údajně ideálně rozdávkované stačilo na likvidace celého lidstva.  

Pořád věříte, že botox nebude mít následky a nic se nemůže stát? Tak já se do toho obuju trochu víc ;) Nejen, že se člověk snadno stane psychicky závislým na této proceduře a hlavně tedy na jejích výsledcích, kdy se vrásky v důsledku lokálního ochrnutí svalu vyhladí a nevznikají nové, a tak je těžké si odepřít další a další dávky, když účinky té předchozí pomalu mizí, ale samozřejmě bez následku to fakt není.

Dnes se již ví, že v případě aplikace botoxu dochází ke zjizvení vnitřní tkáně svalu, tzv. jemného vaziva. Nejen, že toto má za následek deformace, ale dlouhodobé užívání botoxu paradoxně způsobuje i rychlejší ochabnutí svalu a tedy paradoxně zrychlení projevu stárnutí proti běžnému jedinci bez botoxu.

Aplikace botoxu je zrovna jednou z věcí, u které je potřeba si říct, zda nám např. vyhlazení čela vážně stojí za to, že jednom budeme mít nad obočím zdeformovaný povislý „vak“ kůže.

No, vzhledem k tomu, že se reálně uvažuje o tom, že se botox nakonec velmi omezí, nebo zcela zakáže pro kosmetické účely, asi pravděpodobně budete bojovat pak nejen s deformacemi, ale i s velmi rychlým nástupem projevů působení času, protože stáří si vás rychle najde a mílovými kroky dožene ten „ztracený čas“ ;) Co to udělá s psychikou člověka, který nevydýchá pár linek, ani nechci pomyslet… (A ze soucitu nechci pomyslet – sama jsem marnivá, už jsem to psala, ale taky jsem nohama na zemi a vím, že nesmrtelná ani věčně mladá nikdy nebudu, takže chápu, že to může znamenat doslova duševní peklo.) Otázka k věčnému mladí a nesmrtelnosti – chtěla bych to vlastně vůbec? Nevím – zeptejte se mě tak za 30let ;)

Já sama na botox nakonec nešla, přestože by to bylo velmi rychlé a zdánlivě snadné řešení bolestí od svalových křečí. Hledala jsem příčinu a taky alternativy, které jsou k tělu šetrné. Možná nejsou 100%, ale to ani botox – postupně účinek mizí, takže ani tady by to nebylo „na věky věků“ a před další aplikací by možná byly bolesti zpět stejně na nějakou dobu.

A když jsme u toho hromadění v těle…

Poslední dobou jsou velmi oblíbené tzv. mezonitě. Jedná se o zavádění mezonití pod kůži, což nahrazuje částečně lifting obličeje. Je nutné dodat, že i tady dochází prakticky doslova k cílenému jizvení tkáně. Kolem rány v tkání, v které prochází nitě, se totiž začne tvořit kolagen, tedy pojivo, které i po rozpadu nitě zůstává na svém místě a tvoří jakousi „vnitřní podpěrnou“ kostru tkáně a pleť nepůsobí tak ochable, povisle. I tady hodně záleží na šikovnosti odborníka, že "cílené zjizvení" bude ku prospěchu věci a ne naopak. To co se kolem mezonitě ale děje není nic jiného, než se vám děje při jakémkoliv hojení, přesněji jizvení, protože „pevná kolagenová hmota“ se tvoří ve zvýšené míře právě kolem jizev.

Opět můžeme poděkovat výzkumu rakoviny, že dnes víme, že poškození organismu a proces hojení se nezvrhne v proces bujení (rakovinového růstu) jen díky tomu, že eliminujeme míry poškozování organismu (což nám lidem evidentně dělá dost problémy) a taky díky tomu, že si zajistíme vnitřní rovnováhu systému vhodnou stravou (třeba zmíněných enzymů), které pomáhají proces hojení hlídat (a taktéž ho v čas zastavit).

Jistě se dočtete, že materiál z mezonití je bez větších problémů užíván v klasické chirurgii už 15let, rozklad nitě trvá cca 6-8 měsíců. No a já vám na to povím, že náhradní sladidla tady byla už za Adolfa Hitlera, což je nějakých víc než 70let a to, že se v těle lidí hromadí a lidské tělo je neumí vyloučit, se zjistilo až nedávno. Takže vlastně chudáci diabetici se ládovali celou dobu větším zlem, než kdyby si občas dopřáli běžnou klasiku, nebo zkrátka přírodní cukry. A i lékaři diabetologové už svým pacientům často radí právě spíš se diavýrobkům vyhnout (zvláště u dětí, které mají před sebou ještě celý život) a radši případně kapku „zhřešit“, než jíst „bezpečné“ dia výrobky. A to ani nemluvím o všech těch Zero a Dia černých limonádkách ;)

Takže 15 let.... no... To už je jako s těmi antibiotiky, tam je ta "doba potřebná k prozření" skoro stejná jako u sladidel...

Co dodat?

Lidské tělo je zkrátka fantastický, geniální, ale zároveň neuvěřitelně křehký a citlivý celek a bude trvat ještě dlouhou řadu let, než mu zcela porozumíme a do té doby nám nezbývá než opatrnost, intuice a selský rozum. Protože každý dostal na příděl jen jedno a tohle pravidlo se hned tak nezmění, takže kdo si „svoji hračku“ pokazí, ten nebude mít nic!

Vím, bylo to dneska dlouhé, ale chápejte – tak zásadní téma jsem přece nemohla odbýt třemi řádky ;)

Napište mi, co vy a plastická chirurgie, či estetické medicína? Jaký na to máte názor, či osobní zkušenost?

Vaše Iwi

Děkuju za všechny milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost ;)

Povídání o barevné typologii

Aneb hezky nám to tématicky navazuje na předchozí článek tady na mazaném králíčkovi, který byl mmj. i o tom, jak působí naše vizáž na lidi během jednání.

A protože vím, že všichni, kdo čtou mazaného králíčka, tak nečtou můj druhý (kosmetický) blog, tak sem dám pro případné zájemce odkaz na článek o mých dojmech z profesionálního a velmi komplexního poradenství ohledně celkové vizáže, nebo-li barevné typologie, na které jsem tenhle týden byla.

Odkaz na článek z mého druhého blogu www.makeupmania.cz najdete ZDE.

Klidně mi i tady připište, jestli vás podobná služba láká k vyzkoušení, nebo jste na barevné typologii už byli? ;)

Předem děkuji za všechny komentáře, dělají mi vždycky velkou radost :)

Vaše Iwi

Povídání o práci s lidmi a o lidech vůbec

Už jsem tu párkrát zmiňovala, že žiju převážně v místě, kde většina lidí příliš značky a obecně luxus neřeší, minimálně co se týče doplňků. Po větší vlně falešných LV kabelek cca před 10-15ti lety, která se prohnala naším sladkým krajem, si tu žijeme vcelku klidně, nepolíbení západním mamonem ;)

Má to své výhody – třeba i obyčejnou kabelku od MK si klidně tady můžete vzít, většina lidí vůbec netuší, kdo MK je, takže maximálně posoudí, že je nebo není podle nich hezká. Je dost nepravděpodobné, že budete stát ve frontě na poštu a s vámi dalších „pět“ stejných kabelek. Za poslední rok jsem tu potkala slovy dvě kabelky od této značky ;) Schválně vám píšu zrovna o MK, protože to zaprvé není rozhodně luxus v pravém slova smyslu (MK vyrábí v Číně a kromě toho, že je to hezké na pohled – tedy pokud to je vás styl, tak nic hlubšího ta značka nepřináší) a za druhé MK zažil i v naší malé zemičce v posledních letech doslova boom, takže je to značka, na kterou v ČR narazíte docela často. Tedy asi všude jinde v ČR než tady u nás „na konci světa“.

To ale neznamená, že pravidla lidského chování jako takové, včetně nesmrtelné tety jménem Závist jsou tu natolik jiná. I tady dřív nebo později zvlášť při pracovních jednáních poznáte, že něco je žádoucí a něco se naopak neopouští. Narazila jsem k tomuto tématu na skvělý, stručný, ale výstižný článek, odkaz ZDE. (Pokud se vám nechce číst celý článek, tak ve zkratce popisuje to, jak vnímají luxusnější věci klienti na obchodnících – např. drahé auto, hodinky, kabelky, oblečení, apd. Je zajímavé, jakou roli v tom hraje vždy pohlaví obou zúčastněných. Samozřejmě – nejhůř z toho vychází kombinace žena+žena.)

Myslím, že se určitě ten článek hodí nejen pro obchodníky. Ostatně já to dnešní povídání chci rozvinout trochu dál. Pokud totiž pracujete s lidmi (nebo se k tomu chystáte), tak se takové postřehy vážně šiknou. Já třeba po letech praxe práce s lidmi můžu jen potvrdit, že se trefili a sama pozoruju, že to tak ve většině případů funguje ;) Je opravdu na zváženou, kdy vám (finanční) úspěch v podobě pěkného (drahého) outfitu nebo super auta pomůže a kdy naopak ublíží. A pamatujte, že co není drahé pro vás, může být pro druhou stranu "nehorázný luxus". Opět záleží na prostředí a i profesi, kde se pohybujete.

Žel bohu občas (jak stárnu), tak mám pocit, že to tak občas funguje i mimo pracovní jednání  v takovém tom okruhu „ známých“. (Samozřejmě dobrý přítel vám bude primárně úspěch přát, ale to by bylo na jiný článek.) Vzhledem k tomu, že míra závisti je největší mezi dvěma ženami, tak už je asi jasné, proč je jednodušší chodit s kamarádem na pivo, než kamarádkami na kafíčko ;) (Tím samozřejmě nechci ale ranit svoje opravdu dobré a skvělé kamarádky, zvláště tento týden by si zasloužily některé medaily „přítel roku“ ;)

Ale zpět k těm pracovním jednáním….

Podobnou strategii, co jak na koho ohledně "luxusu" (divné slovo, ale za celou dobu sepisování článku mě nenapadlo lepší), mají např. už dlouhou řadu let skvěle vypracovanou advokáti, což k nám po revoluci dorazilo ze západu, přesněji z USA, kde jsou doslova světoví šampióni - to je dáno právním systémem Common Law, který se od našeho kontinentálního dost liší právě i v počtu přímých účastníků a tedy zvýšeného „lidského faktoru“ - u nás je běžně u soudu maximum senát (soudce a dva přísedící, často i bývalí pracovníci soudu v důchodu, kteří stejně jen odsedí potřebné, shrábnou finanční náhradu a případ nakonec rozhoduje beztak jen soudce, stejně jako to je v případech, kdy soudí právě jen samosoudce, tedy jeden soudce - doufám, že jsem vám teď nesebrala iluze o právním systému v ČR ). 

Záměrně nepíšu, že to tak mají všichni právníci, protože např. exekutoři či notáři, případně zmínění soudci (což jsou též všechno právníci) mají práci ve velkém množství primárně přidělovanou systémem a na jejich vzhledu tedy množství klientů (výše výdělku) a spokojenost klientely až tolik nezávisí.

Naproti tomu advokáti jsou v tom mistři, protože většinou nepotřebují působit jen na klienta, ale i případně „dělat správný dojem“  na další účastníky řízení. Byť tu nemáme porotu jako Amíci, stejně je kolem celého řízení dost postaviček.

Hodně se pak na podobné drobnosti dbá i v pojišťovnictví, kdy je třeba viditelný řetízek u muže naprosté tabu, za to hodinky od kvalitní (a drahé) značky jsou naprosto v pořádku a vychází to z x let pozorování lidského jednání. Z pojišťovnictví tohle celkově přechází do světa financí.

Záleží tedy trošku i na oboru (na případné profesi člověka), ale stále si myslím, že pohlaví obou stran hraje největší roli.

Bohužel - poslední kam tohle vše dorazilo (nebo někdy ještě stále nedorazilo) je čistě podnikatelská sféra. Po divokém rozjezdu v devadesátých letech, kdy proběhla vlna fialových sak, bílých ponožek, krátkých kalhot a obřích mobilních telefonů, přišel pravý opak, černé obleky, bílé košile. Nedostatek stylu je zde občas doháněn právě prvoplánovitým luxusem - proto tedy neradím se u takových "inspirovat". Asi by vám to při jednáních nepřineslo kýžený výsledek.

A když jsme u té kategorie "takhle tedy NE" - tak si to neodpustím - žel bohu naše politická scéna je zmítaná od doby sametové revoluce naprosto stejnou bouří neznalosti a nepochopení, nejen doplňku, ale celkového dress codu jako tak podnikatelská (což se dá ale u politiků považovat i za ostudu). Tradiční foto čerstvě jmenované vlády spolu s prezidentem stále připomíná spíš sjezd funebráků (v lepším případě sraz agentů z mainstreamových amerických filmů), než spolek lidí, kteří by nás měli reprezentovat na úrovni i před světem a vést naši zem k tomu vysněnému blahobytu.

Stejně jako blahobyt stále nikde, tak i styl je věc, která v této zemi chybí skoro na každém kroku, ale tak lepší se to. Sice pomalu, ale jde to.

Ale zpět k jednání s lidmi....

I když mám obecně ráda všechny lidi, tak musím říct, že v pracovní procesu mám (a vždy jsem měla) radši muže. (Ale i já potkala už výjimky, které potvrzují pravidlo na obou stranách.) Obecně je to ale lehčí pro mě s muži - nejen, že si na jednání s mužem opravdu můžete v klidu vzít hezké věci a je to celé jen ku prospěchu věci, ale s muži je to jednodušší taky proto, že nevnáší do jednání téměř žádné divoké  emoce a tím celkovou komunikaci a spolupráci vlastně hrozně usnadní. A taky častěji projeví při práci smysl pro humor.

S ženami je člověk něco mezi „kámoškou“, „psychologem“, „vrbou“, ale i „protivníkem“, kterým se snadno stanete (aniž by jste chtěly), když je vám co závidět (zkuste shodit 3kg – muž vás maximálně pochválí, že vám to dnes opravdu sluší, žena vám to s velkou pravděpodobnosti „spočítá“ ;) . 

Navíc zatím co muž umí odlehčit situaci a skoro žádný se neumí zlobit příliš dlouho, ženy berou i naprosté drobnosti smrtelně vážně (na to pozor, některé ženy často nemají třeba i vůbec žádný smysl pro humor - myšleno v práci, protože berou pracovní věci velmi vážně a tedy by nikdy nepřistoupily na "zlehčování situace či dokonce sebe sama") a snadněji je (a na podstatně delší dobu) a s většími negativními následky raníte (urazíte). Třeba i tím, že shodíte ty tři kila ;)

A když se něco vážně nepovede, váš obchod, jednání, spolupráce neklapne - muž jednoduše odejde, žena vás nejdřív dost pravděpodoně roznese na kopytech (protože důvod, proč to neklaplo je emocionální) a až po dostatečném zadupání do země vás nechá na pokoji. Někdy ten okamžik, kdy přestane dupat, přijde i dlouho po té, co vaše spolupráce jako taková už dávno skončila - a toto pozoruju tedy v okolí obecně vcelku často a i v pracovním vztahu muž/žena, nejen žena/žena. Jedno pravidlo hry - o kolik méně projeví smyslu pro humor, o to víc vnáší do pracovních jednání emocí. 

Samozřejmě k těm všem psychologickým tanečkům kolem ženy musíte  stále dobře odvádět naplno i svoji práci, což vás snadno může hlavně emocionálně vyčerpat.

Můj mentor (ano, je to opět muž) mi na našem posledním setkání řekl, že je velmi důležité si držet hranice, protože člověka to pak snadno vše vyčerpá (vypadala jsem asi vyčerpaně – odtud to téma k hovoru), ale že držení těchto hranic je občas stejně náročné a únavné, jako jejich překračování ze strany druhých lidí vůči vám. Ale že jde o princip, o ten výsledek, že stále „držíte pozice“, byť energeticky asi „nula od nuly pojde“. No, snažím se tedy držet hranice :D  a doufám, že až budu mít 40 let praxe jako můj mentor, tak budu mít taky stále tolik energie a hlavně ten nadhled za každé situace, který přichází asi až s věkem ;)

Takže doufám, že se vám dnešní povídací článek o práci s lidmi líbil, neměla jsem záměr psát nějaké vyloženě odborné pojednání, ale spíš postřehy z okolí, ze života, ze své praxe a klidně mi napište, jaké máte zkušenosti z práce či vůbec života vy s lidmi – co na ně platí, co vám naopak někteří neprominou.

Já nedávno třeba narazila na zajímavý článek u Dášenky z blogu Roztomilosti o tom, jak hledala práci a hlavním problémem pro okolí byly její růžové vlasy, hezky tam popisuje, jak moc to vůbec celý průběh hledání práce ovlivnilo. Článek najdete ZDE.

Myslím, že dnešní povídaní o jednání s lidmi by se právě hodilo i na pracovní pohovory, kdy často člověk tápe, co si vzít na sebe, jaké zvolit doplňky a jak udělat zkrátka ten nejlepší dojem. Pokud pak člověk dál pracuje s lidmi, tak každý den je takový malý pracovní pohovor, mi tak přijde...

Děkuji za všechny komentáře, dělají mi velkou radost ;)

Vaše Iwi

Orthorexie, bigorexie, drunkorexie – nové druhy poruch příjmu potravy + tip na dokument 

Termín Orthorexie poprvé použil už v roce 1997 Americký lékař Steven Bratman, který byl na počátku velkým zastáncem zdravé výživy a vůbec zdravého životního stylu, ale po čase, kdy sám pozoroval, kam se taky může člověk díky extrémnímu zájmu a extrémním pravidlům v této oblasti dostat, začal na nové nebezpečí sám upozorňovat.

Názory na Orthorexii se různí, ale v podstatě se shodují na tom, že pacient je extrémně fixován na zdravou stravu.

U této poruchy (stejně jako u dalších) dochází k postupnému vývoji, kdy od úvodních fází jako přecházení na zdravou výživu, vegetariánství, veganství, vitariánství a samozřejmě vynechávání různých chemicky upravených potravin, vyhledávání potravin pouze a jen v biokvalitě a ze specializovaných bio-vita-obchodů, vede až k extrémním obsesivním stavům, kdy na jednu stranu člověk není schopen prakticky řešit už nic jiného než jídlo, jeho složení, jeho přesný původ, případně jeho škodlivost a současně vede i k fobiím, tedy nekontrolovatelného strachu z kontaminace potravin třeba jen špatným vzduchem a či strachu z poškození vlastního zdraví, když sní nevhodnou a nebo vůbec nějak chemicky upravenou potravinu.

Vede to samozřejmě k tomu, že na jednu stranu člověk už nezvládne chodit ani do práce, protože shánění a příprava jídla mu zabere prakticky celý den a na druhou stranu to vede k extrémní podvýživě, protože pacient se stává přísnějším a přísnějším, až nakonec sám sobě nepovolí jako bezpečné vůbec nic. Je to paradox, protože lidé, kteří řeší celý den jen a jen zdravé jídlo, nakonec mohou umřít na vyhladovění.

Co vůbec tuhle poruchu způsobuje? Samozřejmě touha po zdraví a dlouhém životě (což by mohlo být chvályhodné – jenže nic se nemá přehánět), ale také to může být třeba touha být štíhlí a atraktivní (k čemuž nás dnešní doba někdy dost tlačí – o velkém tlaku třeba na zpěvačky, herečky, modelky, moderátorky, nebo samozřejmě i muže v těchto profesích ani nemluvě.) Zkrátka Oprah Winfrey je jen jedna… Ostatní musí pořádně cvičit a nežrat, neb špeky se netolerují. Stačí se podívat na oblíbené rubriky každé léto „ Celebrity a celulitida“, které i moje kamarádky nadšeně sdílí.

A tady vzniká kolotoč. Protože obecenstvo svým přísným okem často známé osoby, které živí jejich vzhled (z větší či menší části), tlačí k tomu, aby byly perfektní, a pak se my ostatní smrtelníci taky snadno začneme honit za bludem věčného mládí a dokonalé krásy, který je podpořený „vyfotošopovanými“ fotkami, kdy často „dívky z plakátu“ připomíná spíš kus plastu, než živé tělo.

K příčinám ale patří i další věci jako vrozený perfekcionismus, nebo skrz poruchu probublá na povrch jiný psychický problém.

Což je podobné jako u anorexie – samotný spouštěč není nutně tou skutečnou příčinou. Např. hloupá poznámka kluka ohledně tělesných proporcí dívky může spustit problém, ale např. tlak přísných rodičů je to, co opravdu vedlo ke vzniku a taky pak dlouho udržuje status quo.

Další zmíněnou poruchou dnešního článku je bigorexie, lékaři někdy nazývána jako muskulární dysmorfie nebo také Adonisův komplex.

Oproti Orthorexii, která se klidně může vyvinout i bez nutné potřeby potravinových doplňku a cvičení, u Bigorexie právě extrémní cvičení a nadměrné užívání potravinových doplňků vede ke vzniku onemocnění či poruchy, chcete-li. Neb ani lékaři nejsou v označování dnes zmíněných třech poruch/nemocí jednotní. Nemoc, nebo porucha – je to vlastně ve výsledku nepodstatné – protože důležité je jen jedno – jsou to závažné problémy, které ohrožují život takto zasaženého člověka.

Bigorexie se ale nejčastěji řadí do skupiny poruch příjmu potravy. Jedná se o chorobnou posedlost vlastním tělem, touze po dokonalosti a taky (a to hlavně) touze po dostatečném množství svalové hmoty (ovšem dostatečné se zde rovná pojmu extrémně nadměrné.) Často postihuje muže, kulturisty a bývá přirovnávána k protikladu anorexie (která je zase spíš nemocí modelek), kdy anorexie je touha po štíhlosti, hubenosti a minimálních tělesných mírách, naopak bigoretik touží po tom, být konečně „pořádný kus namakaného chlapa“.

Vede to od rizik jako je poškození pohybového aparátu nadměrným přetěžováním při cvičení přes závažné poškození organismu různými – né vždy ke zdraví šetrnými doplňky (zdravíme steroidy) až po smrt. Ale i běžné doplňky, které obsahují bílkoviny a aminokyseliny, mohou při dlouhodobém a zvýšeném množství znamenat velký problém, protože extrémně zatěžují játra a ledviny. Na to je dobré myslet i při různých dietách. Kdy se dnes často bílkoviny vynáší do nebe.

A „nanebevzetí“ zažívají i zvýšené dávky vitamínu – známe hype dnešní doby – infuze vitamínu C nitrožilně. Před lety se začaly používat k léčbě rakoviny, kde obecně „kyselé“ složky mají pozitivní vliv na vývoj nemoci – u některých typů nádorů. A jistě jsou šetrnější než třeba klasická chemoterapie či ozařování, to ale neznamená, že nejsou vůbec škodlivé, zvláště při takové intenzivní a třeba i opakující se kůře a to i přesto, že krátkodobě znamenají jisté zlepšení např. v oblasti únavy.

Já vím, že dneska si to dávají „celebritky“ místo energeťáku. Ale věřím, že ostatní smrtelníci před tím, než si nechají něco píchnout do žíly, aniž by je k tomuto rozhodnutí vedla smrtelná nemoc, tak přemýšlí.

Jestli pochybujete o tom, co dokáže zvýšené Céčko, tak si kupte morčátko. Morče má v tomto ohledu stejný metabolismus jako člověk, neumí si tento vitamín vyrobit, ale přesto ho potřebuje ke svému životu a zdraví a bez něj umírá – poměrně rychle, stejně jako člověk. Pokud ale budete dlouhodobě morče dopovat zvýšenými dávkami Céčka, zemře vám předčasně taky a to právě na selhání ledvin. Stejně jako člověk.

Jako ve všem, přátelé – i zde platí všeho s mírou a hlavně s rozumem.

Ale zpět k bigorexii…

Kulturisté často mají v době soutěží v těle jen asi 3% tuku, což samozřejmě vede k tomu, že orgány v dutině břišní nejsou chráněny tak jako u běžného člověka a taky s tím souvisí další různé komplikace, jako třeba velké přetížení pro srdce, dehydratace, srážení krve. Ve snaze vypotit tuk třeba častým, dlouhým a v každém ohledu extrémním saunováním, se vystavuje riziko embolie. Protože nedostatek tekutin vede k houstnutí krve a ve skutečnosti často člověk neumírá na žízeň jako takovou, ale právě na embolii.

Třetí a poslední do dnešní party je Drunkorexie.

Tohle je kapitola sama pro sebe. Týká se hlavně mladých žen kolem dvaceti let (dnes stále častěji i mužů). Podstatou je samozřejmě touha po dokonalých tělesných proporcích, ale zároveň chuť se bavit – a bavit se někteří umí jen s alkoholem. Ale aby si ten alkohol, který je našlapaný kaloriemi (zvláště panáky tvrdého, nebo míchané koktejly), mohli dát, tak se omezují v příjmu kalorií z jídla. Výsledek je kapku na budku. Samozřejmě, že na lačno se alkohol hůře vstřebává, ale zároveň víc zatěžuje organismus. Zejména játra (Zdravím cirhózu). Tím, že jsou lidé hladoví, tak vypijou taky toho víc.

Černé svědomí z toho, že ale do sebe dostaly beztak kalorickou bombu v podobě pěti panáků vodky, nezmizí ani díky hladovce držené přes den. Takže je potřeba kalorie spálit – tancem. Přichází taneční maraton v řádu několika hodin, jenže tělo je vysílené a unavené – je potřeba ho nakopnout a čím jiným, než energetickým drinkem.

Mix alkoholu a energeťáku, které otupí mozek i smysl, takže člověk je dost odolný/nevšímavý vůči bolesti, k tomu nastartuje srdeční tep do ještě vyšší frekvence, zvýší krevní tlak, tak takový mix může být až smrtelný. Lidé jsou ale snílci. Myslí si, že když se se srdcem či tlakem neléčí a jsou mladí (což se rovná v jejich mysli „prakticky nesmrtelní“), tak se jim nemůžu nic stát. Ale to že není slabost/choroba/defekt/šelest odhaleno neznamená, že neexistuje. Což zjistil i můj kamarád, který se po vodce se semtexem probral až v nemocnici. Štěstí, že „rychlou“ tady máme vážně rychlou a tak sanitka dojela včas.

No, netřeba příliš asi psát o marnosti boje těchto hladovějících, kteří po extrémním výdeji energie navíc a oslabeni těmi vypitými panáky ve svém odhodlání „nepřibrat ani gram“, po příchodu z akce doma vyluxují lednici v 9 případech z 10.

Obecně si myslím, že nejvíc nebezpečná díky své komplikovanosti je právě první zmíněná dnešní porucha Orthorexie. (Samozřejmě závažné jsou i dvě zmíněné další a obě mohou znamenat smrt.)

Ale Orthorexie je jiná v tom, že se těžko pacientovi vysvětluje, že i příliš dobrého škodí. Že je tak tenká hranice mezi dobrem a absolutní zkázou, kterou snadno člověk (zvláště pokud má k tomu dispozice) nepozorovaně překročí. Navíc se těžko z této poruchy dostává, když na každém kroku dneska stojí tři výživoví (a ehm často „rádoby“) poradci, v knihkupectví se na nás sypou knihy o tom, co všechno nás „zabíjí“ a jak máme vzít život do vlastních rukou.

Za sebe můžu říct toto – nemám ráda extrémy. Jsem zastáncem logiky a chladného úsudku a chcete-li v něčem i obyčejného selského rozumu. Knihy o medicíně a látkách působících na naše zdraví (ať už tím jsou léky, potraviny, nebo třeba různé vitamínové doplňky) čtu ráda cca dvacet let a budu je číst dál (a některé se určitě objeví i zde na králíčkovi), ale opravdu si myslím, že nic se nemá přehánět – a to navzdory, nebo právě proto, co jsem vše o tom už přečetla.

Nejsem ani zapřisáhlým odpůrcem zdravého životního stylu, ani jeho skutečně zapálený a nadšený fanoušek.

Víte, zájem o vlastní zdraví je super – ale pozoruju, že ta dnešní doba často všemi těmi radami, příkazy, zákazy a hrozbami v lidech naopak jen vyvolává větší stres a neurózy. Nebo třeba takové poruchy, jaké jsem vzpomněla dnes.

Jediné pravidlo, kterým se snažím řídit tedy je už zmíněné – s rozumem a s mírou.

A co vy a zdraví životní styl? Slyšeli jste už o těchto poruchách příjmu potravy? Povídejte, přehánějte ;)

Vaše Iwi

Děkuji za všechny komentáře, dělají mi vždy velkou radost.

PS: Koho by zajímalo téma první poruchy příjmu potravy, tak odkaz na zajímavý dokument ZDE. Dokument je anglicky, ale jsou tam i české titulky. 

Knižní tipy aneb co aktuálně nosím v tašce

Není nad to si povinná čekání zkrátit čtením ;) Takže si pojďte popovídat o knihách, která sebou aktuálně tahám v tašce jako nomád.

Tenhle týden jsem díky čtecím pauzám navíc dočetla severské krimi-povídky a pokračuju Vyhnáním Gerty Snirch od Kateřiny Tučkové. A po cestě na pochůzkách jsem ulovila knihu od Kinga O psaní, kterou si chci přečíst už opravdu dlouho.

Začneme pozitivně. Kniha první – Temnější odstíny Švédska Krimi antologie je soubor povídek od různých autorů. Překvapivě se to čte samo. A byla to po Pařížské manželce, kterou doporučuju všemi deseti (a která by si zasloužila článek společně s dalšími knihami), opravdu skvělá volba.

Po Pařížské manželce totiž přišel čtenářský blok. Znáte to – kniha je tak skvělá, jste plní dojmů, v hlavě vám celý příběh ještě víří v živých barvách, ale vy už jste dočetli poslední stránku a nezbývá, než „jít dál“ a vybrat další knihu. A tady po první stránce každé další přichází jakési rozladění, protože nic není tak skvělé jako Paříž a povídání Pařížské manželky.

No, a pak jsem nečekaně našla následovníka právě v povídkách severské krimi. A můžu jedině doporučit – tedy pokud takový žánr je něco pro vás. Výhodou je, že si skvěle uděláte představu o mnoha autorech a jejich stylu, ale navíc povídky se čtou velmi rychle a snadno. Některé jsou spíš takové jakoby děsivé, nemohla jsem se ubránit pocitu jisté „duchovní podobnosti“ s Kyvadlem (autor: Edgar Allan Poe). Nebo možná bych je trochu přirovnala i ke Kingovým povídkám, které jsem četla před mnoha lety. Zkrátka napětí, mrazení, děsivost a brilantní zpracování. Nečekejte klasickou detektivku, ani zdaleka. Je to psychologické. U nás v rodině to zhodnotili slovem beznadějné, já to zhodnotila obratem „ze života“. (A život mi nepřijde beznadějný, ale asi už je ze mě kapku cynik ;)

Kniha druhá, která je opředená bájemi a mýty o skvělém díle, aneb Vyhnání Gerty Snirch. Vzala jsem ji z knihovny čistě z praktického hlediska, neb je lehká do tašky.

Musím se přiznat - O Kateřině Tučkové jsem jako o mladém talentu četla už dávno. Celkem mě zajímají informace, co na umělecké scéně nového - třeba nějaký nový talent a tak ;)

No, Žítkovské bohyně jsem držela v ruce asi tak 1000x, kousek vždy přečetla a nikdy mě to neinspirovalo k nákupu. Tohle téma by mi mělo být víc než blízké z mnoha důvodů, přesto mezi námi nepřeskočila jiskra.

Pak jsem si řekla, že dám šanci druhé oblíbené knize, která je prý lepší než bohyně... No, jsem tak někde v polovině. A musím říct, že na jednu stranu se to díky volbě slov a svým způsobem přátelskému stylu čte snadno. Nemá takový ten někdy těžkopádný způsob starých autorů. Je to vcelku cítit že to je mladé, svěží, lehké. Pak ale přichází místa, kde se to zbytečně motá, ve snaze vše vysvětlit, nacpat do jednoho odstavce… Což mě dokázalo dost rozladit. A pak tu máme to přeskakování časů. Je to únavné.

Nedávno jsem narazila na názor, že jen autor s velkým sebevědomím a pevnou vírou ve vlastní skvělý talent se pustí do přímé linie vyprávění a nemá potřebu si pomáhat přeskakováním. No, díky téhle knize jsem dost pochopila, co tím tenkrát kritik chtěl přesně říct. Jedna časová linie je sice zdánlivě příliš jednoduchá a nudná, ale pokud je příběh dobře sepsán, čtenáře u něj udržíte i bez berliček. A ano, po několika desítkách stran mě to přeskakování v čase, byť není tak časté, dost lezlo na nervy.

Dalším bodem je, že tuhle knihu naspala žena a ani pseudonym by tu skutečnost nezastřel. Hodně mužů (ale i žen) čtou spíše mužské autory. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. Ale muži autoři většinou netonou v moři opisných slov, jdou k věci, nemeditují o věcech zleva zprava zepředu a zezadu a pak ještě 3x dokola a pozpátku.

Víc se drží faktů (což by u knihy, která si vybere nějaké historické období na základě skutečných událostí) mělo být snad i pravidlem, protože jí to dodá na autentičnosti a zároveň to podpoří hlavní příběh. No, nechci být přísná. Ale navzdory snaze o přípravu, na mě zatím dílo působí, že si autorka ukousla větší (těžší) sousto, než dokáže dobře rozžvýkat.

Pevně věřím, že za tím není stará známá touha čtenáře šokovat svým způsobem kontroverzním tématem, jakým bezesporu Sudetští Němci dodnes v ČR jsou.

Nebudu zatím vynášet definitivní ortel. Knihu dočtu a dám vám vědět, ale zatím asi musím říct, že jsem tedy čekala něco „víc“ a jestli na konci nebudu mít od knihy pocit poselství o skutečných hodnotách života, budu fakt otrávená naprosto.

Ale možná mám jen přehnaná očekávání, možná to srovnávám s podobně kontroverzními příběhy, které ovšem napsali sami aktéři příběhu a tak není problém s autentičností celku.

Tady mám někdy z postavy pocit, že je fakt neskutečná. Za dlouhá léta jsem četla několik skutečných příběhů Němců, kteří často i zcela neprávem doplatili na krutost poválečné pomsty v různých formách a některé příběhy mě opravdu zasáhly. Jistě nebyly to vyprávění, o kterých se píšou recenze jak na běžícím páse, často vyšly jen jako články v nějakém periodiku, přesto byly víc skutečné, než tento na každém kroku doporučovaný bestseller.  

Člověk si při čtení těch autentických vyprávění říkal, že opravdu je nejdůležitější (a někdy zároveň nejtěžší) neztratit lidskost, což je asi hlavní posláním takovýchto příběhů. Moje babička, která válku zažila, mi říkávala, že jediné platné dělení lidí je na ty dobré a méně dobré (nebo i zlé, dejme tomu). Ale jiné nemám smysl a je to cesta do pekel.

Vidím trochu problém i v tom, že už jsme s Gerdou skoro v půlce a tak nějak si ji nemůžu oblíbit (po otravném přeskakování děje je to druhá nejhorší věc, co se mi s knihou může stát – nemám ráda postavu – v tomhle případě je mi spíš jen lhostejná), děj beru jen jako oznámení událostí, s postavou to neprožívám (je mi vlastně trochu jedno, co se s tou nemastnou neslanou holkou stane, což je přece hrozné, ne?) Přijde mi totiž taková „plochá“, neživá, a já chci prostě kosti a maso v 3D. Skutečné děvče, které si můžu oblíbit a prožít s ní všechny útrapy a říct si, že to bylo nespravedlivé a možná i kruté a nelidské. Jenže tady žádné takové děvče pro mě není.

Přes podivné chvíle, kdy mám skoro chuť dát postavě facku (hrozné, že?), aby se probrala, se občas objeví záblesk hlubší myšlenky (a já se jí chytám jak tonoucí stébla). Třeba pasáž, která třeba poukazuje na to, že ty největší svině jsou vždy nastoupeny v první řadě a hájí své zájmy – nejdřív kolaborují s Němci a pak jsou po osvobození prvními, kteří jsou k Němcům až nepochopitelně krutí. Žel bohu i tohle ale Gerta rozleptá dalším nabalování nesmyslných úvah a postřehů a dalších x lidech, až to zadupe docela. A člověk ani moc neví, že tam něco takové (vcelku zásadního a zajímavého) vzpomněla.

No, byla jsem krutá a přísná – jak to tak teď čtu po sobě, ale vážně já se těšila na něco skvělé, svěžího, perfekcionistického a autentického se zajímavým tématem a zatím jsem víc než zklamaná.

Přesto pevně věřím, že autorka bude psát dál, vybrousí svůj styl k dokonalosti, začne si víc věřit a nebude tak přeskakovat, trochu víc nás zahltí přesnějšími fakty a nebude si na místo toho vymýšlet skrz postavy podivnosti a v budoucnu si pak přečtu něco, co mě fakt potěší už od první stránky – třeba jako ty brilantní severské povídky, kdy je jedna vedle druhé naprosto perfektní.

Je tedy všem jasné, že na Kingovo O psaní, které bude následovat po Gerdě, se těším jako děcko na Vánoce ;) Věřím, že tam je to sázka na jistotu.

Co vy a severská krimi? Případně co vy a knihy od Kateřiny Tučkové? Četli jste – líbí/nelíbí? Případně nějaké další knižní tipy od vás, co bych si měla přečíst? ;)

Vaše Iwi

Děkuji za milé komentáře, dělají mi velkou radost ;)

Virtuální morální kocovina?

Blogovým světem teď jede velká vlna virtuální morální kocoviny... jako by na blogování nemohlo být dneska opravdu nic hezkého, upřímného, či nedej bože přátelského. A jakoby dnes většinu blogů psali jen lidé s lobotomií.

Jakoby každý zakládal blog jen pro spolupráce jakéhokoliv druhu a vše bylo jen o penězích a už to nemohlo být o tom, že je to jen prostor pro lidi, které něco baví a chtějí si o tom "pokecat" ve svém volném čase. Sdílet svoje zkušenosti, radosti, tipy. Ať už je tím tématem cokoliv – třeba focení, kosmetika, nebo to je místo pro lidi, kteří se chtějí bavit třeba o knížkách, filmech.

Já sama dlouhé roky neměla v okolí nikoho, kdo by četl podobné knihy jako já a jsem dneska ráda za to, že na blozích „potkávám“ lidi, kterým se libí podobné věci a můžeme sdílet další postřehy, tipy, názory. Nejsem vyloženě sluníčkový člověk, ale nemám ráda hrabání se v bahně bez nějakého hlubšího významu, kterým by to hrabání mohlo přispět ke konkrétní změně k lepšímu.

Obecně takové hrabání má vždycky dva důvody – první, který je snad ještě i akceptovatelný (v některých případech) je jistý vnitřní tlak a nespokojenost jedince či skupiny. Tím, že věci vypustíte ven, tak si jistě ulevíte. No, ale pokud to jde pak do širého světa a vy si nechcete nasekat problémy, tak vynecháte zpravidla veškeré konkrétní (a tím pádem často nejpodstatnější) informace. A tak výsledkem není „změna systému“, ale jen vaše lehká úleva a možná pár lidem, až si to přečtou, zase svět přijde horší místo, protože věci jsou mnohem děsivější, než si mysleli a ještě k tomu cítí nejistotu, protože teď už fakt neví, komu věřit… (Ale v tomhle jim zase často takové články dost šikovně napoví… kde sedí ten „pravověrný bůžek“, ke kterému vzhlížet v těchto těžkých dobách).

Možná v té kosmetické sféře, neb tam začaly ty spolupráce dřív, tak je rozhořčení větší, ale třeba knižní blogy je rychlostí světla dohání. A jsem zvědavá, kam až vývoj dojde. Už teď jedou velmi ostré debaty (ne vždy konstruktivní), ale já třeba oceňuji otevřenost Tomáše Kaplana Fojtíka (jeho blog bookvy.cz ZDE), který je krutopřísný, ale upřímný jak v názorech na knihy, autory, nakladatelství a obecně na svět literatury. Má rozhled a nebere si servítky, což je ideální kombinace pro osobu, která chce případně i kritizovat (a nejen chválit.) A co nepřekousli mnozí ve FB skupině "Co čteme", která si bez aktivního admina žije tak trochu svým vlastním vývojem "do nikam".   

Konstruktivní kritika je totiž dobrá… ale debaty a volné příspěvky v síti, které vedou „do nikam“ už tak moc ne… byť se snaží kritizovat.

Když se tak dívám na ty debaty - evidentně teď vládnou často názory, že nové blogy (patrně všechny po roce 2010) jsou snad založené jen za účelem zisku a ty staré (založené před 2010) se nechají často dneska zaprodat taky... (Letopočty ohledně označení starý a nový se mohou debatu od debaty lišit).

Pak jsou tu údajně i výjimky, které ale nikdo nebude konkrétně jako třetí osoba jmenovat..... Skupinka výjimek je u každého člověka individuální věc a to podle míry negativismu (a třeba i vlastní zkušenosti). Jednoduše každý vidí ten poměr jinak. Někdo říká, že je jen „pár těch dobrých“ a někdo říká, že je těch „pár fakt špatných“.

Ale jmenovat nebudou nikoho. Ty špatné - neb nechceme přece "pomlouvat" – fuj, taková ošklivost přece! A ty dobré - ty se ochotně často označí individuálně, ale ruku do ohně už evidentně nikdo za nikoho v debatě nestrká...  

Otázka je, zda má pak taková obhajoba vůbec cenu a není jen ztrátou času a zda to pak není jen celé přihrávka na smeč do dalších debat, co jedou po netu, že „potrefená husa…..“.

Protože i kdyby zrovna byly fajn a je v tu chvíli jedno, o čem ten blog je (a věřím, že hodně lidí vede své blogy s láskou a pro radost), tak taková ohnivá debata není ani dobré místo, ani ideální čas k takové osobní prezentaci (či obhajobě?), neb kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, protože lidi to v tu chvíli nepřesvědčí, naopak to přilije olej do ohně už tak dost rozhicovaného davu, který potřebuje nutně a hned lynčovat – a je tak trochu vlastně už i jedno koho.

A tady se dostáváme k druhému důvodu, proč vznikají takové články a třeba i knihy, či reportáže. Podněcování k nenávisti se tomu říká. Zrovna podobný případ řeším a není to žádná legrace. Ale pevně věřím, že to snad opravdu ještě není s českými blogy tak extrémně zlé, že by motivem všech článků a debat bylo právě tohle. (Ale třeba česká média už na tuhle pod-úroveň v hojném počtu klesla.)

Na druhou stranu se už pár let bavím podprahovým bojem dvou blogerek, což mě tak udržuje „v kondici“ a nohama na zemi, že ta ženská blogosféra se příliš neliší od holčičího internátu ;) A taky že na věku tady fakt nezáleží… Tedy v tomhle evidentně ne. A i dospělé ženské se umí chovat jako patnáctky (všem rozumným patnáctiletým slečnám se tímto ale omlouvám, nechtěla jsem je tím srovnáním urazit.).

No, i na intru potkáte fajn holky a taky si někdo s někým nesedne a taky si provádíte pěkné kousky, o konkurenčním boji tolika „samic“ na jednom místě ani nemluvě. Jediným lékem jak to přežít, aby vám z toho časem „nejeblo“, je chodit s klukama na pivo ;) Což mi zůstalo dodnes.

Ale teď vážně - já chápu, že ve spoustě lidí pomalu bublá a probublává, že se prostředí českých blogů mění. Osobně to beru za přirozený vývoj. Stačí se podívat do zahraničí. Nežijeme ale v Matrixu, děláme si to sami. A znáte to – chceš-li změnit svět, začni u sebe.

Možná si říkáte, že se mi lehko tohle píše, když do toho tak nevidím. Ale ono je to tak, že do toho takhle hluboce ani vidět nikdy nechci a nic by se na tom nezměnilo. Nemůžu totiž změnit sebe. Zaprvé jsem introvert a na chození na akce mě neužije, stačí mi, že sem tam musím přežít nějakou v reálném životě. Třeba tenhle týden, fotografové, kamery – pro mě jako vyloženě peklo na zemi. Lézt pak dobrovolně někam, kde se to zrcadlovkama taky jen hemží, opravdu není můj sen. Já si dneska svého soukromí cením nadevše. Svých „patnáct minut slávy“ mám dávno za sebou a dneska jsem šťastná, že si můžu v klidu a bez pozornosti jiných jít třeba nakoupit. A kdo nezažil, ten možná nepochopí.

Taky si od lidí držím dost velký odstup, což je dáno zaprvé pracovními zkušenostmi a za druhé osobními. Díky tomu nemám o lidech iluze, ale navzdory všemu je mám opravdu ráda, protože na každém se dá najít něco dobrého. A proto s nimi i ráda pracuju.  

Takže – změnilo by se něco? Potkala bych na blogu či na akcích horší lidi než ve skutečnosti? Jde to totiž vůbec? Já s naprostým klidem už dneska můžu říct, že tahle hranice byla překonána. Takže překvápko by se nekonalo, jen maximálně další "hrubší zrnko do sbírky". 

Navíc já si fakt nemyslím, že je to takový smrtelný děs a k poblití....No, třeba ty kosmetické blogy - ruku na srdce, když Bioderma udělala první "oficial akci pro blogerky", tak bylo v blogosféře zrovna tak „nablito“, jako zvrací hromadně někteří dneska.... Ono se i v těch začátcích dá dohledat, že nebylo všechno tak růžové - lidská paměť je tak zrádná. Nebo jako tím „nebem na zemi“ se myslí doba, než se do všeho zapojily firmy? Jakože mezi těmi 15ti čtenáři nebyl ještě žádný blbec a blogy zakládali jen rozumní a uvědomělí lidé? Ale notak…

Chápu, že blbci jsou víc slyšet (vidět) – v tom virtuálním světě, kdy jim zdánlivá anonymita dává pocit moci, si hrají na bohy, ale vždyť to takhle funguje i v běžném reálném životě - nebo si vážně někdo myslí, že ti hlupáci a arogantní individua, co potkáte sem tam v reálu – třeba anonymně v MHD či obchodech, se doma u monitoru změní v andílky?  

Ale i tak si vážně nemyslím, že to je vše jen černé. A konečně se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu z dnešního článku a tím je post od Tutto „Blogerky sobě“ (odkaz na článek ZDE). Já osobně jsem si tím článkem dost spravila chuť. Už jsem u holek na blozích zaznamenala, že se sešly. Ale Tutto to sepsala moc krásně, z toho článku totiž naprosto dýchne na vás pohodová atmosféra.

Ukazuje, že blogy stále můžou psát i fajn lidi (v tomhle případě ženy), které to dělají pro radost a s láskou a pro zábavu a taky se opravdu a upřímně rády vidí a nepotřebují k tomu VIP luxusní akce pořádané nějakou firmou. Navíc v článku najdete i odkazy na blogy holek a všechny stojí za pozornost ;)

Z článku je poznat, že to po čem tak někteří teskní, že je z dnešního blogování pryč, tak tu stále je. A možná lidé teskní proto, že se nepotkávají s fajn lidmi, nečtou už dneska takové možná „obyčejné“ ale milé posty.

Jedna teorie mezilidských vztahů říká, že nás obklopují především takové typy lidí, jaké přitahujeme. No, je to k zamyšlení – i když je někdy těžké si to přiznat, ale je to tak. A není nic snadnějšího, než takové „nevhodné typy“ ze svého života jednoduše vyloučit. Vážně máme tolik času, že ho můžeme ztrácet s hlupáky? A pak z toho mít akorát žaludeční nevolnosti…

Takže to je asi tak vše a já si odteď zakazuju číst negativa bez skutečné informační hodnoty! To už se zrovna můžu začít po letech dívat znovu na zprávy.

Vaše Iwi

Klidně mi připište svůj názor ;)Budu se těšit na vaše komentáře, za které předem děkuji.

PS: Měla bych vážně dopsat ten článek o trilogii knížek Kmotr Mrázek, neb autor Jaroslav Kmenta měl fakt „koule“ a jasně napsal kdo, co, komu, jak a proč – tomu se říká skutečná informační hodnota díla, přátelé. Na druhou stranu je vidět, že Češi si z toho beztak moc nevzali a tak přímá volba prezidenta dopadla jak dopadla, že… ;)

Rozhovory s Hostem

Díky spojení mnoha pracovních, zdravotních a osobních faktorů zvláště v posledních měsících jsem se rozhodla udělat si od května do konce tohoto roku takové menší prázdniny.

Spíš to bude asi prázdninový režim, než naprosté prázdniny, ale i tak to bude volnější o dost než nyní.

A doufám, že díky tomuto novému uspořádání „mého světa“ budu mít taky ještě více času na Hosta. Host je přezdívka, což jste možná už pochopili a možná jste i postřehli, pro koho ji tady na blogu používám. Napovím, že nedávno se v jeho životě přihodila hodně smutná událost, která nás zasáhla všechny, ale je bez debat, že ho jakožto dítě jistě zasáhla nejvíc. Není nic horšího, než ztratit na vždy někoho, koho ještě tolik potřebujete.

I když nával různých „bojových úkolů“ mi teď nedává možnost ani se pořádně vyspat, tak se snažím na Hosta vyčlenit alespoň nějaký čas a hlavně si s ním povídat. Oba si povídáme moc rádi. A myslím, že jedním z důvodů, proč to tak je, že si povídáme o věcech, o kterých možná s Hostem asi nikdo takhle nemluví. Já totiž nejsem asi v tomhle ohledu zrovna konzervativní…

Naposledy jsme probrali problematiku fakes a toho, co to má za důsledky, že to je v některých státech trestné nejen prodávat, ale i kupovat a kam tečou peníze a jak funguje černý trh nejen s fakes, ale i s drogami, zbraněmi – právě díky fungujícím obchodu s padělky. A že dnešní doba reklamy, konzumu a obecně masáže často žene lidi k tomu, že mají potřebu si kupovat „zdánlivý luxus“ a něco v podstatě předstírat.

Host je v takovém tom správně zvídavém věku, kdy už chápe hodně věcí téměř jako dospělý, ale zároveň má ještě takový nezkažený pohled na svět, takže ty debaty jsou super. Ale zároveň je ve věku, kdy je na něho vlastně okolím (reklama, vrstevníci) vyvíjený dost tlak v tomto směru…. Myslím, že je fajn proto dětem říct o různých dalších aspektech a nechat je, aby si udělaly samy závěry. Jsou totiž moc chytré a my dospělí je možná zbytečně podceňujeme.

Myslím si, že tím, že bude dospělý jen nějakou věc nekonstruktivně kritizovat (nebo vůbec kritizovat) a nevysvětlí, proč se mu něco nelíbí, tak vlastně jen dítě mate. Občas je lepší jít na to úplně z jiné strany a možná ani né zrovna cíleně.

Já v pravém slova smyslu nekritizuju. Já jen povídám … o lidech, o podmínkách v továrně, o tom jak se na to dívá západní svět a různé organizace. O vlivu reklamy. O tom, jak funguje lidské mozek.

A Host se ptá (a ať se zeptá na cokoliv, já mu odpovím a to mezi námi vytváří důvěru a hovory to posunuje na vyšší level), některé věci ho překvapí (a často moc hezky překvapí naopak on mě), některé věci ho potěší – zvláštní jak mladí lidé mají takový cit pro spravedlnost a soucit s utrpením jiných.

Jsem moc ráda za to, jaký je a nechci, aby v důsledku některých věcí, které jsou určitě teď v jeho životě těžší, aby tohle vše skvělé zmizelo. Je na druhou stranu tak snadné sklouznout (zvlášť v dnešní době) k některým věcem, které mladým lidem můžou snadno zničit život. Ostatně děje se to x dospělým lidem v mém okolí. Jak to pak má ustát o tolik mladší člověk, že? Když my „staří“ nemáme občas rozum…

Taky jsem si s Hostem povídala o tématu změna pohlaví a sexuální orientaci a jejich různých variantách. V procesu změny pohlaví je právě jeden můj dlouholetý dobrý přítel a můžu vám říct, není to vůbec procházka růžovým sadem, ale těžký běh na dlouhou trať.

Jsem ráda, že mám možnost si s Hostem popovídat o tom, jak to je složité, proč po tom někteří lidé touží a že si to sami nevybrali, takže základem je tolerance a pochopení, protože takoví lidé to mají těžké už tak nějak od zlomyslné sudičky a nevraživost okolí jim nepřidá.

Myslím, že nedostatek informací je častou matkou dítěte jménem nepochopení. A z nepochopení pak vychází i jiné negativní věci, které můžou vést až k nenávisti. Nevím, kolik dnešních lidí na 18let vůbec tuší, co obnáší v ČR změna pohlaví (já sama o tom neměla zdaleka dřív nějaké detailní představy a některé souvislosti jsem si uvědomila až díky mému kamarádovi) – myslím tím celý ten proces, věci, které musíte jako žadatel absolvovat a že to často je nepříjemné a reakce např. zdravotnického personálu tomu dodá jen grády. Je dobré si uvědomit, že to vážně není jen „šmik&říz na operačním stole a hotovo“.

Po pravdě myslím, že i mě samotné naše hovory prospějí. Když žijete tak trochu mezi vlky a sami tím vlkem občas musíte být, často přepnete a automaticky předpokládáte rizika a spíš negativní věci. Ostatně za to mě platí, takže profesionální deformace byla jen otázkou času ;) Reakce dětí, které jsou ale ve věku Hosta (nevím, zda se vůbec u nich ještě hodí slovo dítě), ty jsou ještě tak čisté a často i neuvěřitelně rozumné, citlivé. (Já vím, že i děti umí být zlé a malé děti často nemají vůbec zábrany – možná si dáme na tohle téma článek, ale právě v době dospívání, i když si dospěláci myslí, že to je děsné období, tak nás teenageři často moc mile překvapí.)

Když si povídáme obecně o tom, jak některé věci nejen on, ale i lidé jeho věku vidí, nestačím se divit nad tím, jak to mají v hlavě perfektně srovnáno a jak se my – dospělí, často chováme v některých životních etapách jako pitomci a oni – děti nás pozorují, vnímají to, ukládají si do paměti a taky se s důsledky našeho chování někdy musí i sami ve svém životě poprat. A udělají to často tisíckrát lépe než my dospěláci.

Nevím, jestli si o mě Host myslí, že jsem skutečný dospělák. Máme odjakživa spíš kamarádský vztah. Nejsem přítel ostré autority vůči dětem – můj dědeček mě tak nikdy nevychovával a já sama se přirozeně řídím „jeho šablonou“, věřím, že domluva pomůže víc, než sebevětší trest. A taky dneska vím, že důvěra dítěte je to nejcennější, co člověk může mít.

Když jsme se naposledy loučili s Hostem, domlouvali jsme se na další setkání a on ještě zmínil nějaké téma a pak dodal: „No, to si necháme zase na příště, ať si máme o čem zase povídat…. I když mi si vlastně pořád o něčem povídáme, že?“ ;)

Jsem prostě moc ráda, za to jaký je, a taky jsem ráda, že se v této chvíli se rodina semkla. Všichni dělají maximum. Připadá mi to tak trochu, jako bychom byli sloni, co stojí v kruhu a uvnitř kruhu se snaží chránit mládě.

Moc bych chtěla, aby ten první divný rok, který bude prvním v řadě těch jiných, kdy už bude hodně věcí v důsledku ztráty blízké bytosti jinak, tak aby ten rok přesto nebyl horší, než je nezbytné a neodvratné. Člověk má totiž každý den prožít tak nejlíp, jak vzhledem k okolnostem může a pokud jsme tou osobou, kdo může ty okolnosti u druhého člověka ovlivnit a zlepšit, tak bychom to rozhodně udělat měli.

Vaše Iwi

PS: Otázka na vás - S kým si rádi povídáte vy? ;)

Děkuji moc za milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost.