Dotace křiví trh i charakter

 

Tento citát pronesl nedávno senátor a advokát Zdeněk Hraba v Senátu při svém vystoupení ve vztahu, jak řešit neuspokojivý stav veřejných financí. A je v něm hluboká pravda toho, jak většina dotací funguje.

 

Hned na začátku chci říct, že věřím a znám i poctivé jedince, kteří dotačních programů nezneužívají a dokážou v jejich čerpání udržet původní směr a tím je zlepšení stávajícího stavu pro obecné blaho všech za pomoci někoho jiného (EÚ, kraje, města, apd.)Sama s dotacemi docházím pracovně do styku téměř po celou dobu praxe.

 

Ale začněme trochu více komplexně. Ve veřejných financích nás dneska trápí i bez starších problémů dost těch aktuálních jako inflace, růst cenové hladiny potravin a nejen těch, energetická krize.

 

Veřejné finance ČR připomínají něco, jako když dostanete v dědictví starý barák. Kam kopnete, tam je problém, který bobtnal 20-30 let. Jenže jako u starého domu, tak ani tady nestačí kosmetické úpravy, nebo vyřešit pár věcí a vše bude super. Ale čím víc jdete do hloubky, tím víc vidíte, že je potřeba změnit vše a od základů. Veřejné finance jsou ale současně velmi křehká věc, na kterou působí velké množství vlivů jak krátkodobých, tak i dlouhodobých.

 

Navíc musíme mít na paměti při řešení, že nechceme roztáčet teď kola inflace, jenže inflace roste tím víc, čím lejeme peněz do oběhu. Proto nechceme zvyšovat mzdy, platy. Proto se zvyšují úrokové sazby, aby se omezil nákup (na dluh), ať už nemovitých věcí, nebo podnikatelské úvěry a tedy investice. A proto taky nechceme lít do oběhu příliš peněz na dotace.

 

Dotace na rozdíl od úvěrů, kde si banka řeší úrokové sazby a nějaké krytí peněz jištěním, na rozdíl od mezd a platů, která vychází z růstu produktivity práce (nebo by to tak ideálně být mělo), tak dotace jsou prostě dárek.

 

Vždycky se mi vybaví můj bratránek, se kterým jsme společně vyrostli jako dvojčata. Celé dětství, když dostal (zdarma) nové boty, tak je okamžitě začal systematicky okopávat, aby dostal co nejdříve další.

 

Svoje zvyky změnil až tehdy, když si věci musel hradit z peněz, které si sám vydělal. Teprve pak si věcí vážil a změnil přístup. Protože až v tu chvíli měly ty věci pro něj skutečnou hodnotu. Když si řeknete, tak na tohle jsem pracoval třeba 3 měsíce, nebo rok, tak to vnímáte právě i skrz perspektivu osobního času. A náš čas je nejcennější komoditou světa, protože nejde nahradit, vyrobit, ani koupit.

 

S majetkem, který někdo získá pomocí dotací, nedej bože, že to je v rámci toho, že může čerpat ještě další dotace v budoucnu, tak je to stejné.

 

K hotelu, který si vybudujete tak, že x let šetříte a x let dřete a splácíte máte jiný vztah, než když vám významnou část proplatila EÚ v rámci svého programu rozvoje turistického ruchu, který byl cca 10 let zpět neskutečně populární a vygeneroval nám tady novou ekonomickou třídu obyvatel. Navíc majetek takto získaný někdy vůbec a někdy jen po nějakou směšnou dobu jako je 3-5 let musíte provozovat tak, jak byl záměr v dotační žádosti. Tedy 5 let hotel a pak v klidu soukromá chalupa, nebo domek pro dceru a její rodinku. Jména tu samozřejmě psát nebudu, ale tohle jsou reálné příklady.

 

A pojďme na to kyselé jablko…

Možná teď namítnete, že jsou i dotace velmi bohulibé a svým způsobem bez nich nelze fungovat. Což je do jisté míry pravda, jenže dotace jsou peníze, které přitahují určitý typ lidí.

 

Takovým specifikem jsou pak dotace ve stavebnictví, které třeba čerpají obce a města. Možná vás i napadne, že dotace jsou velmi přísně hlídané, jak je s nimi naloženo a jak je tedy možné, že by došlo k dotačnímu podvodu.

 

Tak si dejme příklad. Zpracujete si jako obec žádost na nové silnice, přihlásíte se do programu, vaše žádost je schválena a vy začínáte čerpat a bavíme se o desítkách, ale u větších děl i stovkách milionů korun.

 

Jistě dotační komise si může vzpomenout, že po vás chce již v průběhu doklady, že kterými doložíte, že se řídíte tím, co jste uvedli jako svůj záměr v žádosti.

 

Takže v žádosti jste napsali zjednodušeně, že odstraníte starou cestu, stejně tak vybagrujete do stanovené hloubky starý podklad cesty a vyvezete na skládku. Odvoz na skládku budete mít pevné výdaje (náklady na dopravu a pak poplatek skládce za uložení odpadu.) V žádné případě vás samozřejmě ani nenapadlo, že byste použili původní nekvalitní podklad a za dotační peníze postavili silnici, která se za rok bude vlnit a praskat. (Fakt za všechno nemůžou jen přeložené kamiony, které jdou nad váhový limit, i když nesou nemalý díl viny.) Proto taky máme tolik hezkých nových cest, co jsou za rok či dva úplně na nic, protože jsme poctiví a děláme vše, jak se technologicky má, když na to navíc dostaneme peníze.

 

Trochu kousavě píšu, vím. Ale znovu říkám, jsou tu i poctiví, co tak postupují. Pak je tady ale sorta lidí, kteří ale nemají v soukromí v počátku takové finance se dostat jako spoluúčastníci třeba do dotačních programů jako byl ten na turistický ruch (kde musíte vložit část svých peněz, i když ne zas významnou) a pak je čerpání dotací v rámci veřejných funkcí a veřejného majetku nejsnadnější způsob, jak dojít peněz, byť nelegálně.

 

Takže si budete dělat jako starosta novou cestu v obci. A hradit to převážně z dotačních zdrojů. Podklad nevyvezete na skládku, ale ponecháte zcela či jen uložíte bokem a pak znovu použijete, tím ušetříte nemalé náklady, které ale už máte v rámci dotace hrazeny.

 

Když se ozve dotační komise, mrknete se na skládku, která nemá kamerový systém a její vedení je flexibilní a za poplatek vám vystaví doklady k tomu, že přijalo od vás množství odpadu, které jste v původním záměru k tomuto datu plánovali vyvézt.

 

Když jste hodně chytří, tak si tuhle skládku dáte už do dotačního záměru, v opačném případě se sice třeba odchýlíte, že skládka je dál než původní, ale nabízela lepší cenu a vy tak jste na čerpání stejné či i trochu nižší částky za tuto fázi stavby.

 

Jistě, že doklady stojí třeba 300tis Kč a něco musíte dát taky zainteresovaným osobám, když ale ukrojíte do kupy ani ne milion korun třeba z celkových 10 milionů vyčleněných jen na tuhle fázi projektů, neb neušetříte nejen za odvoz, ale šetříte i za nákup nového podkladu, tak je to pořád pro člověka, který nemá páteř, ale má rád peníze, přijatelné řešení.

 

Je naivní si myslet, že dotační komise je schopna na skládce bez kamer dohledat, že jste si tam těch pár tun zeminy nevyvezli.

 

Možná si teď říkáte, že je to skvělý návod na to, jak nelegálně vydělat peníze. Předně dávat návody k tomu, jak provádět trestnou činnost je nelegální a ani to tady nemám v úmyslu, ale taky vím, že jen přečíst si tady u mě jeden z mnoha typů, tak z vás excelentního podvodníka neudělá.

 

Vím, že k tomu totiž potřebujete morálně flexibilní vedení obce, nestačí jeden člověk, k tomu potřebujete najít obchodního partnera, který vám pomůže případně se zajištěním všeho, že morálně flexibilní je i stavební dozor a další zainteresované osoby, včetně třeba toho, která skládka a koho oslovit s tím, že byste si nakoupili rádi nějaké doklady nelegálně. Samozřejmě i při všech poplatcích zůstává významná částka pro ty, co se podvodu dopustí jako hlavní aktéři.

 

Zrealizovat to ale jen tak, že si to tady přečtu, je celkem sci-fi. Na druhou stranu si myslím, že pokud vám tady nenapíšu jasný příklad, kdy i zdánlivě skvělé dotační záměry mohou být těmi dotačními podvody nejhrubšího zrna, tak nikdy nepochopíte, proč jsou ve své podstatě často i špatné a proč křiví charaktery a  nejen trh.

 

Agregátní poptávka (= množství produktů, které bude při dané úrovni cen dobrovolně nakoupeno) je věc, kterou právě ovlivňují investice, kam patří nakonec i dotace nejen úvěry, ale ovlivňuje jí i spotřeba, která je do jisté míry dána právě i výší mezd. Když nalijeme další peníze do oběhu, inflaci to jen zvyšuje.

 

Kamen úrazu je pak fakt, že spotřeba nemůže klesnout pod minimum dané životními potřebami. A logicky základní potraviny prostě jsou přesně to, co nejvíc ztělesňuje naše doslova základní životní potřeby. Proto je dnes řešení situace tak složité.

 

 

Jak už jsem psala dříve, od pravicové vlády nemůžete čekat, že bude užívat nástrojů levice, jako je zastropování cen nějaké komodity v soukromém sektoru.

 

Takže jsme se vydali jinudy. Jak pravil klasik: „Je to sice dál, ale za to horší cesta.“

 

Budou se sekat výdaje státu. Je to jedna ze dvou možností, jak si stát může pomoci v okamžiku prázdné kasy. Tou druhou je zvyšování daní. Problém je, že v současné době při vysoké inflaci, vysoké hladině cen, vysokých úrokových sazbách zvýšení daní pravděpodobně zcela paralyzovalo část trhu a hodilo by nás to všechny do recese, kde už jednou nohou jsme.

 

Recese nemá úplně jednoznačnou definici, ale můžeme ji vnímat jako období, kdy se zpomaluje ekonomický růst a až nakonec klesá a až dojde krize. Krizi se říká, že je očistnou fází ekonomického cyklu, znáte to, že každý se nejlépe odrazí ode dna. Krize ani časově nemusí být tak dlouhé, lidé často totiž označují za krizi už to, co je recese, kdy ještě jedeme pořád tím výtahem dolů níž a níž. A tato fáze je podstatně časově delší než samotná krize.

 

V okamžiku, kdy jsme vstoupili do EÚ, která je založená na trochu na zvláštních pravidlech a ideálech jak z písničky z Pekařův císař „Ten umí to a ta zas tohle a všichni dohromady udělají moc…“ tak se tady začaly valit i dotační peníze. Určitě si vy pamatujete rok 2004, kdy jste do EÚ vstoupili.

 

Byli lidé, co v tom viděli právě ty peníze z dotací jako neskutečnou výhodu (ale každá mince má dvě strany) a pak idealisté (a že jich po 89 bylo), kteří v tom viděli hlavně symbol, že konečně jsem „zase součástí bohatého vyspělého Západu“, aniž by si připustili, že vyspělou zemí se stáváme jinými věcmi, než že vlezeme do nějakého spolku, ale jsme silní sami za sebe, stabilní politikou, stabilní měnou, silným hospodářstvím, které roste, nízkou nezaměstnaností a vysokou úrovní služeb pro občany jako je Policie a státní aparát, který není prolezlý korupcí, jako je kvalitní školství a dostupnost zdravotní péče, jako je podpora rodin, abychom měli stále dost daňových poplatníků, jako je i péče o seniory, nemocné či umírající nebo lidi s handicapem, protože to nakonec definuje životní úroveň. Jsme jen tak dobří, tak vyspělí, jak se má dobře ten poslední z posledních nuzných. Aneb síla řetězu je určena sílou nejslabšího článku v něm.

 

K lepšímu státu výše popsanému nepomůže jen členství v EÚ, 2.5.2004 vážně u nás nebylo líp, jediné co bylo, že část obyvatel si ráno léčila kocovinu z oslav. A nemůžu si odpustit příměr, že je to asi tak, jako k lepšímu charakteru před Plyšákem 89 jednotlivcům nepomohla nikdy stranická knížka.

 

Samozřejmě, že teď je to ohledně dotací velký boj, na jednu stranu odvádíme EÚ, takže proč si nevzít zpět, na druhou stranu to má obrovský dopad na trh a související věci, které prostě nemůžeme už tak snadno jako člen spolku řídit. Je to jako bydlet v bytovém domě vs vlastním rodinném domku.

 

Tím se dostávám k poslednímu bodu. Já nejsem vysloveně odpůrce EÚ, spíš občasný kritik, nebo jen ten, kdo se dívá na věci z více úhlů. Ale skrz tuhle optiku věci jsem vám chtěla i ukázat, proč jsou lidé, kteří nejsou příznivci našeho členství v EÚ a vidí v něm spíš ta negativa. Protože ta negativa tam reálně zkrátka jsou.

 

Taky si připomeňme, že ekonomika vzkvétá tím víc, čím méně je regulována a omezována zásahy státu (nebo spolkem států). Jeden z nejznámějších příkladů zažila KLDR. Když došla země do takové krize, že hladomor dosáhl vrcholu, ochromilo to nejen obyvatele, ale i fungování jinak přísného režimu a vznikl nejvolnější novodobý trh na světě. Samozřejmě na omezenou dobu. Začalo to směnným obchodem, kdy se defacto vrátili k něčemu snad připomínajícímu prvobytně pospolnou společnost a následně to položilo základy jakéhosi volného trhu i v komunistické zemi s přísným režimem jako je KLDR.

 

Proč? Lidé mají v sobě obrovskou vůli k životu. Pud sebezáchovy je nejsilnějším, který máme. Proto se z každé krize vyhrabeme, protože se o to urputně většina snaží všemi silami a prostředky. Je logické, že pak zásahy státu typu „dělej to takto a dělej jen tohle a potřebuješ na to těchto xx razítek a povolení a licencí než začneš“ není zkrátka ideální.

 

Tolik tedy k tomu všemu kolem dotací v kontextu veřejných financí. Snad jsem vám nabídla pohled z jiné strany, nejen že je to universální dobro, nebo jak to je s dotačními podvody a proč jsou možné a že k nim dochází, proč někdo kritizuje naše členství a vnímá ho spíše negativně a proč řešení současné situace není snadné, ale nalévání dalších peněz do oběhu to jen zhorší. A že taky škrtat ve výdajích státu se zkrátka bude a s tím je potřeba počítat. I když je to tak nemilé. Není ale pravdou, že do toho propadu jsme se dostali jen proto, že rok a něco sedí ve Strakovce vláda pětikoaly. Je to soubor krátkodobých, ale i  dlouhodobých faktorů.

 

Klidně mi napište, jak to vidíte (je mi jasné, že už kromě directu v dnešní době komentáře nikam nechodí, ale nevadí mi to, za čilý ruch v soukromých zprávách jsem taky ráda, ty debaty jsou fajn.)

 

Vaše Iwi

 

 

Peníze jako krev aneb nový směr

 

 

Už nějakou dobu mi leží v hlavě taková myšlenka. Ráda bych se věnovala tématu financí, ale v tom smyslu, aby i laik začal chápat souvislosti, jak funguje systém. Myslím, že když lidé mají kvalitní informace (a proto na sítích sdílím tipy na zdroje, osoby, účty, knihy, články), ale taky mají hlavně možnost propojit je a pochopit v kontextu, lépe se sami rozhodují. Lépe pak možná i chápou názorově odlišné postoje jiných a společnost není roztříštěná. Neříkám, že pak souhlasí každý s každým, ale rozumí tomu, že jsou reálné důvody pro to, třeba takový postoj mít v některých případech a že není zcela zcestný a kritika je minimálně z části oprávněná. Hledejme to, co nás spojuje, ne co nás rozděluje.

 

Stát, podnikání, daně, důchody, státní rozpočet, státní výdaje, sociální dávky, úloha státu, vzájemná solidarita, záchranná síť a její smysl a přínos, ale i empatie, sociální cítění, hodnoty ve společnosti, pokrok, mezilidské vztahy, hodnota lidské bytosti v rámci systému, ale i hodně dalších témat a samozřejmě pak korupce, politika a volby.

 

Všechny témata na sítích spolu už dlouho diskutujeme. Etika a právo mají být nadřazeny zisku. Nelze je porušovat jen pro vyšší výdělky. Současně nemůžeme ale zahodit logiku a praktický přístup a podlehnout populismu. Nemám ráda prázdné pózy, které jsou jen líbivé a hloupé, či krátkozraké.

 

Čím jsem starší, tím více mě zajímá propojení ekonomiky, udržitelnosti, ale i právě budování světa, ve kterém je příjemné žít i po psychické a praktické stránce. A nemám to za utopii.

 

Taky padají dotazy, proč mě ta témata zajímají. Tak asi i proto, že je to můj obor. Mám vzdělání v oblasti financí, managmentu, práva, psychologie a pedagogických věd. 22 let se pohybuju ve světě, který se těchto věcí dotýká. Od státního sektoru, až po soukromý. Část mého vzdělání zabíralo i téma Evropské unie a mám na ni proto jiný pohled, než jen ten emocionálně podbarvený a v postkomunistických zemích běžný, že to jsou to růžové dveře do ráje západní Evropy. Měla jsem štěstí na hodně dobrých pedagogů, kolegů, mentorů, kteří excelovali ve své oblasti a myslím, že mi dokázali hodně předat a dost mě i naučit. Za každého z nich jsem vděčná a velmi si vážím toho, co se mi v životě takového štěstí a inspirace dostalo. Nepřišlo to samo, nebylo to vždy snadné, ale výsledek stál za to. Zmiňuji to proto, že tohle jsou oblasti, o kterých diskutuju ráda.

 

Zmíním taky, že mě vždycky bavila medicína, opravdu hodně mě zajímá téma zdraví a logicky jako kancelářskou krysu pak i fungování systému, který nám dneska léčení zajišťuje, taky jsem dlouhodobý chronický pacient a téma zdraví, osobní odpovědnosti za zdraví, životní styl jsou věci, které jsem byla okolnostmi donucená víc zkoumat do hloubky. Nejsem zdravotník, moje vzdělání se věnovalo spíš duševnímu zdraví a pohodě a biologii člověka jsem se učila sice na VŠ na zkouškách, ale jen v rozsahu, který pro daný obor potřebujete, ale ráda dávám tipy na odborníky z této oblasti, od psychické pohody až po fyzické zdraví. Moc mě baví propojení informací i tady, že má smysl brát třeba kvalitní suplementy a proč. Že spánek a kvalitní potraviny jsou nejlepší lék spolu s pohybem na čerstvém vzduchu a taky že stres je zabiják a jak přesně nás ničí. Pojďme si říct, že aktivní či navíc dlouhodobý pacient je silně motivovaný ke sběru informací, které jsou rozšířené o osobní zkušenosti. Tohle je tedy taky oblast, které bych se tady někdy, pokud bude zajímavé téma, dotkla. Ne, nechci se pouštět do poradenství, ale spíš vás navést opět k tomu, že má smysl hledat a spojovat si informace, protože tohle vám pak může změnit, neřkuli zlepšit život. I když je to běh na dlouhou trať. Budování kvalitní imunity, péče o imunitní systém není otázka dne, ale smysl má. Kdyby neměla, nemá smysl samotný život. Víc než zdraví, ať už fyzické či duševní není.

 

Jestli ale pracovně dnes jsou oblasti, které jsou moje silná stránka, kde můžu zabrousit víc, tak je to fakt, že chápu, jak v mnoha oblastech funguje systém jako celek. A druhá, že cítím, že někde tečou peníze ve smyslu negativním, tedy že finančně firma, stát, nebo jakýkoliv rozpočet krvácí. A často pak hledám ráda odpovědi na to, kde krvácí. A jak s financemi zacházet lépe, abychom jako celek prosperovali dlouhodobě a udržitelně, byli schopni zajistit potřeby a co je dál.

 

Nechci vás tady nudit poučkami. Chci, aby vám čtení něco dalo. A názor jste si udělali vždy vy sami. A ano, je možné, že budeme mít názor i odlišný, i to je v pořádku.

 

Já vůbec nejsem zastáncem toho, že by např. všichni lidé měli volit jednu stranu a že roztříštění hlasů v rámci politického spektra je špatně. Každá strana je nějak zaměřená, na rodinu, na starší lidi, na podporu ekonomiky a podnikání. Tak jak je tedy různorodé spektrum, tak různorodá je ale i společnost a v tom je ta krása a přínos odlišných politických preferencí každého z nás. (I když my kancelářské krysy jsme většinu času apolitické a osobní názor si dovolíme projevit těch 30 vteřin za zástěnou ve volební místnosti, jak občas zmiňuji.)

 

Myšlenka, s kterou si ale v rámci tohoto mého záměru teď pohrávám a sice psát i o oblasti financí, je ještě trochu jinde. A v odborné oblasti se na to liší názory.

Někdo říká, že je špatně o tom takhle psát, že je to návodem pro další zlo, někdo vnímá širší kontext.

 

Dlouho jsem já sama o tom úplně psát nechtěla, ale není možné vám vysvětlit finance jako celek, probrat negativa nějakého tématu, pokud nevysvětlím naprosto přesně, k čemu špatnému to mj. taky třeba vede a jak funguje systém.

 

 

Ano, rozhodla jsem se tady rozepsat, jak fungují podvody. Psát o tom, jak je možné zdánlivě legálně získávat miliony korun a vyváznout bez zkřiveného vlásku.

 

Naštěstí dneska vím, že tohle nelze brát jako návod, protože k realizaci takového podvodu potřebujete více než tu prvotní myšlenku.

 

Na tohle celé mě přivedlo to, když senátor Zdeněk Hraba (a fajn advokát, který se věnuje mj. tématu korupce a právní úpravě této věci) zmínil v Síbrťáku (Senátu), že dotace křiví trh i charakter. A narazila jsem na dotazy, jak přesně se to ale děje? A taky proč tedy dotace, které z významné části jdou i z EÚ, nejsou v celkovém kontextu vždy jen pozitivní věc. Jak tomu porozumět?

 

Ale netýká se to jen dotací, ale i daní, veřejných zakázek a dalších oblastí. Nemám v plánu vám tady spisovat 100 přesných příkladů, jak se realizuje nějaký typ podvodu, nebo daňového úniku. Jednak je to samotné nelegální vytvářet návody k trestné činnosti a zákon to výslovně zakazuje a jednak mým cílem je ukázat proč je to možné a co je v systému špatně a na co si dát pozor, abyste nebyli na straně oběti nebo k čemu přihlédnout třeba pak v rámci voleb, protože už víte, co v systému skřípe a kde je nutná změna.

 

U každých voleb, resp předvolebních kampaní mi došlo x dotazů koho volím. Já si toho samozřejmě moc vážím, ale chci znovu zopakovat to, co odpovídám i v danou chvílí: Já ale nechci, aby někdo volil podle mě. Já chci, aby bylo mezi námi co nejvíce lidí, kteří umí pracovat s informacemi, kteří si nakonec dokážou věci propojit a sami se dobře umí rozhodovat.

 

Tímto jsem tedy snad obsáhla nějak otázky, které mi přišly do directu na IG, resp. aspoň nastínila odpovědi. A sice proč a co je špatně v oblasti financí, na co se můžete těšit, abyste lépe vnímali kontext a dokázali si to sami zhodnotit. Taky kdo jsem a proč mě ty debaty o těchto tématech tak baví. Vzhledem k tomu, že mám praxi i ve výuce a přednášení v rámci školení a kurzů, tak jsem zasažená i tím, že ráda předávám informace, ráda je sdílím, ráda vysvětluju a diskutuju. To je pro dnešek jako takový úvod všechno a brzo si snad probereme nějaký typ podvodu, protože myslím si, že když člověk pochopí rozsah a průběh nějaké trestné činnosti a to, proč to vůbec je možné, vnímá i systém novýma očima.

 

Není samozřejmě všechno špatně, není každý člověk podvodník, dokonce ani to, že to systém umožňuje, tak neznamená, že všichni takové příležitosti využijí, či se o to vůbec pokusí. Navíc na to, abyste podvod spáchali, tak je k tomu potřeba víc než třeba jen vidět skulinu v zákoně, ale je to soubor více okolností, které k realizaci přispějí.

 

Tak snad vám tohle čtení v budoucnu něco dá. Můžete mi k tomu napsat i svůj pohled. Nebudu tady zastírat, že vidím, jak poslední 3 roky změnily komunikaci a že direct mám často plný, ale jakmile by měl někdo komentovat cokoliv tak, že to vidí ostatní např. pod článek nebo post, tak je mezi lidmi mnohem větší opatrnost než kdysi. Tuhle vaši volbu já chápu a respektuju, takže pokud chcete debatovat soukromě ve zprávách, tak můžete, i tak to má snad i další přínos pro vás.

 

 

Vaše Iwi

Okradli stařečka?

 

Předně pojďme zmínit starou a podstatnou informaci, která ale dneska už v debatě zapadla a sice, že Václav Klaus a Miloš Zeman jsou hlavními postavami, které rozpustily důchodový fond do běžného rozpočtu po Plyšákovi 89 a tím pádem tak trochu tito pánové s ostatními aktéry zadělali na nynější problémy, které další vlády jen víc gradují už třeba jen tím, že nemají koule na to řešit důchodovou reformu, kterou ale každá druhá strana a hnutí má ve svém programu u voleb.

 

 

Další podstatný bod je, že vidíme stát jako jakousi spořitelnu, nebo pojišťovnu, kde si ukládáme peníze na stáří. Ve skutečnosti je státní rozpočet průtokový ohřívač a vaše peníze, co odvádíte na pojistném v okamžiku vašeho nástupu do penze budou už dávno rozdány, utraceny, projedeny, probydleny a to zcela nenávratně a rámci solidarity a taky toho, že v dnešní ekonomice je velmi složité si v daném čase našetřit v dlouhém časovém horizontu dost peněz na dobu (a ceny), které tady budou za 20,30,40, 50 let.

 

Zdá se vám 50 let mimo? Není, pokud ukončíte vzdělání výučním listem, maturitou a odchod do penze bude v 68 letech (osobně myslím, že se dostaneme postupně zpět na prvorepublikovou hranici 70 let), tak spořit na důchod budete skutečně 50 let.

 

Jistě můžeme investovat a spořit, ale investovaní vytváří tlak na zisk akcionářů, ten tlak se zjednodušeně nakonec mění na silu, která drtí ty dole, vesměs lidi ve výrobě, na nejnižších pozicích, nebo na pozici středního managmentu. Je to z dlouhodobého hlediska úplně stejné, jako si myslet, že eko kolekce vyřeší extrémní ekologickou zátěž z textilního průmyslu od pěstování bavlny až po spalování a skladování nevyužitého textilu. Ne, nevyřeší, vyřeší to jen omezení spotřeby jako takové a následně snížení produkce.

 

Proto spíše než vyloženě vytvářet další tlak (v podobě nárustu akcionářů) na ziskuchtivost nadnárodních koncernů je lepší si dát do pořádku veřejné finance země, ale taková věc bude prostě hodně bolet.

 

Tedy přijmout, že mě jednou v rámci solidarity bude defacto živit jiný cizí člověk (nebo tedy lidé) svým odvodem do státního rozpočtu, kde se peníze přerozdělí i na moje potřeby (důchod), protože jsem v rámci solidarity pomáhal živit desítky let zase jiné své spoluobčany, protože žijeme v jedné zemi a za nějakých společně sjednaných pravidel, kterým se říká společenská smlouva.

 

 

 

Tak tedy opustíme myšlenku urputného investování, přiznáme si, že 2/3 lidí ve chvíli, kdy začnou řešit bydlení, nebo i příchod dětí, tak není příliš schopná vyčlenit dostatečnou částku z rozpočtu na investice či spoření takového rozsahu, aby se zcela zajistil na důchod.

 

Státní důchod má ale taky dost úskalí. Jednak nám nestačí na jednoho důchodce jeden poplatník, důchod dnes dosahuje asi 50% původního příjmu člověka, patří sice k těm nižším v Evropě, ale taky roste uměle, jeho růst není podmíněn růstem produktivity práce. Zkrátka si na vysoké důchody, které v tu chvíli vyplácíme, neumíme v ten okamžik ještě skutečně jako celek vydělat. A odvody, ač v ČR dost brutální, tak na důchod nestačí.

 

Od roku 1940 se ale snižuje počet poplatníků na jednoho důchodce.

 

Nyní by měl být něco kolem 2-3 poplatníků na důchodce, což znamená deficit ve státním rozpočtu, když se za cca 20 let při trendu porodnosti dostaneme do stavu 1 na 1, tak jsme prakticky na nule a na důchody nebude. To je hodně blízký a hodně katastrofický scénář.

 

Pokud sem nechceme jako Německo s obdobným problémem poklesu a současně dost štědrým sociálním systémem pozvat nové příchozí, kteří se zde usadí, začnou pracovat a současně taky rodit novou generaci poplatníků, tak si musí sáhnout ČR do svědomí a změnit nejen samotný důchodový systém, ale sociální systém a to jak v krátkodobém tak i dlouhodobém horizontu. Třeba i revizí sociálních dávek, kdy hmotná nouze v praxi znamená, že lepší je nepracovat, než mít třeba částečný úvazek na nějaké dělnické profesi.

 

Ten krátkodobý zásah snížení valorizace důchodů bolí tedy tu starší generaci, ten dlouhodobý navýšení hranice odchodu bolí tu mladší. Nadávají tak samozřejmě všichni. Jistě pak kámen úrazu jsou další věci.

 

První je fakt, že to rozhoduje skupina lidí, kterou jsme si jako většina sice demokraticky zvolili, ale která ani trošku není ohrožena existenčními problémy a bídou. Která si nesáhla na nadprůměrné příjmy ani v době Covidu, ale taky která dokázala jiné podobné skupině (tedy té, která má platy taktéž od státu), zmrazit příjmy a přidat práci. Se pak všichni diví, že jim tam stávkují tito lidé na Václaváku. Jenže ono je dobré u těch demonstrací vypustit ten mediální humbuk a soustředit se na podstatu, co vůbec ty lidi vede k demonstraci? Ne, co se pak děje v rámci vyhrocené situace, jakou silu má psychologie davu, jakou silu mají média a jak dobře nebo nedobře zvládá tyhle situace třeba PČR. A možná zjistíme, že u některých demonstrací jsem schopni ten důvod alespoň akceptovat, pochopit, proč tam lidé jdou vyjádřit nespokojenost a s čím vlastně. 

Tak jako tak, ať už stojíte sami na náměstí, nebo nechápete lidi, co se v mnoha demonstracích střídají na Václaváku, tak jste teď asi trošku nabroušení na téma důchodů. Možná to tak úplně nehrotíte, když jste svobodný, bezdětný příslušník generace Z, chodili jste na VŠE, víte, že jednou v téhle země vypadnete a budete žít ve Swiss, protože tam je všechno nejvíc nejlepší, ale zatím s avokádovým toustem v jedné ruce a iPhonem v druhé řídíte svět od veřejných financí až po světový mír z ČR. Tak trochu refresh model Missek z 90.let, které si taky přály přinést svou krásou mír celému světu.

 

No, ale pokud jste obyčejný smrtelník a to 2/3 občanů téhle země je, tak vás to aspoň maličko zlobí.

 

 

Pak tu máme druhé bolavé téma, to je snad ještě ožehavější, než ta tisícovka snížení na některých důchodech. Jsou to výdaje na podporu UA. Česká televize zveřejnila letos informaci, že jsme na 50 miliardách korun. My samozřejmě dostaneme nějaké peníze zpět za zaslání podpory zbrojení v rámci zase kompenzace od jiných jako je USA, EU. Ale jsou to mizivé částky. Prostě když někomu půjčíte na doraz z rodinného rozpočtu 50 tis Kč a on vám vrátí 1600Kč a dalších 800Kč v následujících letech, úplně jako zahojení takového výdaje jakým bylo těch 50tis to vnímat nemůžeme. A to je přepočet jedné takové kompenzace pro představu.

 

 

Je důležité zmínit, že to, že k téhle válce došlo, tak je to nejhorší, co Evropu a lidi ve všech jejich zemích mohlo potkat. Válka vždy dopadne na ty obyčejné největší tvrdostí. Na válce není nic krásného, ušlechtilého. Je to soubor bolesti, smrti a ztráty veškeré lidskosti u všech zúčastněných, protože takhle válka na psychiku působí. Je to jakoby se vám postupně mozek přepínal jen na Amygdalu (vnitřního pudového ještěra) až na něm zůstane prakticky téměř nonstop.

 

Tím bychom tak shrnuli dva hlavní body, které asi trápí většinu a vedou lidi k otázce, proč mám sakra šetřit zrovna já?

 

Je hodně zajímavé se podívat na to, jaký přínos a zpětné hodnocení a podporu měly moderní války, když vynecháme 1 a 2.světovou válku, přičemž 2.sv. válka byla konflikt tak specifický, že pokaždé když slyším srovnávání s ní, nemůžu se ubránit pocitu, že je v tom účelovost, protože asi nikdo tady neřekne vyjma těch, co popírají např. Holocaust, že 2. světová byl super nápad nebo by snad litoval Hitlera, fandil nacismu a fašismu, tábory smrti označil za geniální a nebo měl jako vzor Geobbelse.

 

Když ale přeskočíme druhou světovou, podívali jste se někdy na zhodnocení války ve Vietnamu? V Perském zálivu? V bývalé Jugoslávii? V Afganistánu? Jejich přínos? Jejich průběh? Cenu, kterou nakonec lidstvo zaplatilo na životech, na zničené oblasti, která stejně jako UA, nebo evropský Balkán bude ještě mnoho let na některých místech zaminována? A co to přineslo? A jak takové války vlastně končily? A co bylo pak? Útěk a nástup Talibánu? Syndrom perského zálivu jako nový pojem? No, nic pozitivního a dokonce v některých oblastech ani napětí nepominulo.

 

Berme to jen dneska jako takovou zmínku k zamyšlení. A to, že válka není hra ve vašem mobilu, kdy každý další den, každá další oblast, je jen další level ve hře. Sice to není ve vedlejší ulici, ale je to realita. Realita mnoha obyčejných lidí jako vy nebo já. Ne jako lidí, kteří stojí v čele států. Ty jsou mnohem více blízko moderní virtuální podobě toho, jak kdysi králové stavěli na mapách cínové vojáčky.

 

Pojďme ale zpět k našim důchodům, trochu lehčímu tématu, i když se to díky atmosféře ve společnosti asi nezdá.

 

Takže opatření krátkodobá a dlouhodobá. Krátkodobě můžeme snížit výdaj hned, protože máme v kase málo. Ono to totiž není jen o tom, že na to není letos, ale bude to generovat vyšší výdaje i do dalších let, zkrátka když nemáte ne Netflix, taky ukončíte předplatné, které by nebylo jen o tom, zvládnout jeden měsíc, ale platby dalších x období. I když je to ostré přirovnání. Vnímám napětí ve společnosti, že vláda chce sáhnout na důchody a současně mluví o zvýšení rodičovského příspěvku. Jenže to je jako půjčit si na dovolenou, což je nesmysl, ale půjčit si na opravu auta, bez kterého se nedostanu do práce, z které pak tu půjčku uhradím, tak smysl má.

 

Důchody ale nebudou postiženy stejně, takže dotkne se to snížení výrazněji více těch, kteří mají důchod vyšší. Zas opět skrz optiku sociální solidarity. Takže ano, zachová to princip, že se postará stát o všechny, ale ne nějak nadstandardně, ale spíš nezbytně.

 

Další bod je, že oddálíme výdaj, zkrátka jako když vám vypadne příjem a vy požádáte o odklad splátek hypotéky. Takže zvedneme hranici odchodu do důchodu. Samozřejmě nemůžeme říct někomu, kdo stříhá metr, že nejde za 5 let, ale za 10 let. Bude se to týkat ročníků pozdějších, zatím je záměr takový, že cca 20 let času se na to srovnat, že já už půjdu v pozdějším věku.

 

To ale nestačí, to hasí problém jen tady a teď nebo za pár let, ale jen ho vlastně odsouvá, protože podstata zůstává. A teď tedy stojíme nad tím, že k extrémně konzervativnímu a ateistickému národu sezveme lidi z jiných zemí, kde to úplně nemusí dopadnout tak dobře jako s lidmi z Vietnamu, kteří se dokázali nějak s českou společností sžít, nebo budeme přemýšlet v horizontu zachování fungování státu i za 50 let a vymyslíme něco jiného.

 

A ano, pokud se stát nepostará o své občany ve chvíli, kdy jsou nemohoucí a kdy už nemají co dát, zatímco celý život státu platili, tak to povede nejen u těch aktuálních důchodců k radikalizaci, ale taky u těch, kteří se budou toho blížit, nebo u těch (např. jejich dětí), kam ta tíha péče a starosti dopadne nejvíc, když stát selže.

 

Říká se, že to, zda se blíží revoluce či válka se dá poznat podle stavu cest. Tak jako myslím si, že Češi jsou v tomhle dost odolní vzhledem ke stavu D1 a obecně českých dálnic a silnic, ale přesto to něco značí a řekla bych, že dnešní sociální záchranná síť jsou někdejší silnice (po kterých proudil obchod a příjmy, spojení se světem, pomoc, rodinné spojení atd.)

 

Takže potřebujeme nové poplatníky v budoucnu, to znamená podporu porodnosti. K prvnímu dítěti hodně lidí namotivujete jen tím, že prostě to období, kdy se jeden rodič stará o dítě a vypadne mu jeho běžný příjem, tak rodina neumře hlady a nebude žít jak za Protektorátu a zatírat si máslem jen velké dírky na chlebu.

 

Druhé dítě ale není tak snadné vyloudit, rodič už je znalý nákladů a taky ví, že problematika umístění dětí do mateřské školy, nebo dětských skupin je mnohem komplikovanější, než si při studiu na VŠE uměl představit. A prosím, nepište, že ve Swiss nebo jinde je to těžší, protože pak bychom ale museli zohlednit celkové fungování země, životní úroveň, nominální mzdu (tedy kolik se koupím věcí za mzdu na nějaké pozici) a hodně dalších věcí. Nelze vyjmout jeden bod.

 

Taky nás brzdí ještě fakt, že dítě pod 3 roky je téměř nemožné umístit, nebo to finančně utáhnout v soukromém sektoru. Nad 3 rok je to boj a někde se nám podaří probojovat do školky, alespoň nějaké jen díky tomu, že od 5let je u nás zavedeno povinné předškolní vzdělávání a vzít vás musí. 5 let výpadku příjmů je ale šílené, když už máte hypotéku a žijete nakonec z jedné mzdy třeba 3,4,5 lidí. Proto poměr dobré životní úrovně důchodce a členů rodiny s malými dětmi není zrovna ve prospěch rodin, ale lépe se daří skutečně důchodcům.

 

Takže aby lidé chtěli mít děti a stát poplatníky, je potřeba motivovat k tomuto a pak vytvořit podmínky jako je hlídání dětí dosažitelné a dostupné. A na to navazující flexibilitu pracovních poměrů a obecně na trhu práce, kdy musím udělat rodiče malého dítěte pro zaměstnavatele atraktivního, kdy mu musím zaměstnavateli dát prostor dát takovému člověku práci, nejen např na plný úvazek, který není schopen ani splnit vzhledem ke svým rodinným povinnostem.

 

Vyplatí se mi to jako státu? Jistě, že ano, protože v řádu desítek let se mi to vrátí jako přínos do státního rozpočtu, ale hlavně jako udržitelné fungování země jako celku. Nejsme jen soubor jmen v evidenci obyvatel. Máme své tradice, historii, právní systém, fungujeme na základě nějaké společenské smlouvy, kterou jsme tady spolu my všichni uzavřeli, protože takhle nám to v jádru věci vyhovuje.

 

To, aby lidé měli děti, ale brzdí ještě další věci, které rodič zjistí až v průběhu toho báječného období, kdy si dítě pořídí.

 

Prvním z nich je, že rodičovský příspěvek je sice fajn budget 300tis Kč, jeho výši si ale neurčujete tak úplně vy, takže představa, že si vyčerpám 6 měsíců mateřské dovolené, při které si nesmím přivydělat u svého zaměstnavatele, který hradil pojistné před porodem a pak navážu na zrychlené čerpání rodičovského příspěvku ve výši své běžné mzdy a následně dám dítě do nějakého zařízení a vrátím se po domluvě na full time do práce je sci-fi.

 

Zejména pak u nízkopříjmových, nebo středně příjmových a taky většiny OSVČ. Protože výpočet maximální částky, kterou lze čerpat je podmíněn výši výdělku a jeho vykrácení. Proto Jurečka zmiňuje, že průměrný rodičovský příspěvek je 10tis Kč, protože většina rodičů (i za předpokladu, že mohu defacto i využít základ pro výpočet od partnera), se přes těch 10 tis nedostane.

 

Takže zjednodušeně, budete makat jako managerka, právnička v korporátu, vysosnete si těch 300tis pravděpodobně jako nic i během pár měsíců.

 

Makáte v Lídlu za pokladnou? Smůla. Půjde to pomalu, po malých částkách a když se prostě rozhodnete vrátit naplno do práce a dítě dát na celý den do nějakého zařízení, tak o zbytek těch 300tis přijdete.

 

Tohle je taky jedna z krásných věcí, které člověk objeví až v rámci rodičovství. Pokud jste plně chápali úskalí čerpání rodičáku aniž byste tím byli osobně dotčeni, srdečně gratuluji ke zvládnutí jednoho nesmyslu ve veřejných financích. Jasně, že rodičovský příspěvek na rozdíl od peněžité pomoci v mateřství je sociální dávka a tak to tam je, protože se chce omezit přísun peněž těm, kteří by rodili děti účelově jen kvůli vidině těch 300tis Kč.

 

Jenže tohle kladivo pak dopadne rovnou na všechny, kdyby aspoň zachovalo výši mateřské, ale ne, není tomu tak. A odradí to i takovou prodavačku mít třeba druhé dítě.

 

Poslední bod, který rodič bude řešit a opět až se s tím setká, ne dříve, tak je fakt, že do jakéhokoliv hlídacího zařízení vám dneska nevezmou dítě, pokud není plně očkované. Za plně očkované se bere, že v daném věku má splněna všechna očkování stanovené prováděcí vyhláškou, která určuje i očkovací kalendář, který začíná s vakcinací kojence od 3 měsíců věku a je velmi přísný, nepočítá ani s odklady. Dneska tak nějak všichni víme, že očkovat se nemá při nachlazení, při teplotě, kdy rostou zoubky (což je dost dlouhý a náročný časový úsek) a odklady očkování tak dávají i maminky, které jsou zastánci očkování.

 

Je to pak trochu závod s časem, bitva s vnitřním já, zda očkovat navzdory tomu, že dítě není fit a stihnout limity, nebo odkládat a pak třeba nemít možnost už doočkovat včas pro nástup do hlídacího zařízení.

 

O tom, že tedy někde dáte ještě i mladší dítě (a i u 3letého je to boj) nerozhoduje jen to, že školky a skupinky praskají ve švech, ale že se podřídíte této povinnosti i za cenu rizik, abyste to časově stihli.

 

Dříve právě nebyla tato povinnost mít plné očkování u dítěte, které nastoupí, u všech hlídacích zařízení. Byly alternativy a tak i rodič, který očkovat chtěl, ale třeba s odkladem, měl možnost využít jiného zařízení a třeba následně dítě i přeřadit do státní školky, když bylo doočkováno.

 

Dnes, od doby covidu, kdy se tiše schválily poslední potřebné právní předpisy k tomu, tak tahle možnost zcela zanikla. A máte variantu jen najmout si soukromou chůvu, což asi jako z toho platu v Lidlu nezvládnete, a tak sedíte doma do 3, nebo i 4 let ve výsledku třeba za 3tis na měsíc a moc řešení tohle celé nemá. A zejména mateřství se stává peklem. Jdou tak ruku v ruce spolu další problémy jako je ekonomická závislost žen, nižší výdělky, nižší důchody jednou, možnost, že vás doma partner bude ekonomicky i jinak šikanovat, protože jste dlouhodobě v pozici slabšího.

 

Vrchol paradoxu je, že samozřejmě od 5 let dítěte je docházka do mateřské školy povinná a tedy i dítě, které není vůbec očkováno, tak se zařadí do kolektivu a je jeho každodenní součástí. Pak je pár jak takových sranda přepočtů různých akcí, kdy jako dítě může s tím samým kolektivem být každý den, ale některých akcí se účastnit nemůže. Úplně na vás dýchá ta snaha ochrany zdraví a ani na vteřinu vás nenapadnou taková slova jako nátlak, vydírání či manipulace ze strany státu, který po vás chce hlavně platit daně. A něco jako pozitivní motivace, např možnost doočkovat volně podle kondice dítěte, stát radši zcela zruší.

 

Takže možná skočí člověk na špek, že děti jsou miloučké a rodičovství naplněním života u prvního malého budoucího poplatníka, ale po té, co zjistí, že stát ho v tom docela drsně nechá a dává mu jen nesmyslné limity, sníží mu životní úroveň na minimum a pak čeká stát ještě  s nataženou dlaní dalších 50 let na odvody a daně a defacto s tou dlaní čeká i v době snížení příjmů, tak nemáme chuť dělat další malé budoucí poplatníky. A proto nám tzv. klesá porodnost.

 

Co se týče platby daní, tak ty platíme státu všichni, protože třeba takové DPH, kterým je zatížena většina zboží, tak platí při nákupu i bezdomovec. Ano, ještě se to propere přes prodejce, ale není to tak, že stát by žil je z daně z příjmu, kterou dostane prakticky 1x ročně od každého, kdo příjmy má.

 

Takže buď napíšeme do Ugandy, přijďte, místa je tu dost… nebo začneme přemýšlet, proč u nás není prostředí, ve kterém by si lidé chtěli naplnit svou většinovou přirozenou potřebu mít potomky a tak zajistili ty, kdo budou vydělávat a odvádět dostatek peněz na jejich důchody.

 

Jistě, že bude asi nutná diverzifikace příjmů v důchodu, ne vše dostaneme od státu v rámci průtokového ohřívače z aktuálních odvodů, taky si něco naspoříme, vygenerujeme majetek za svůj život, ale představa, že stát se nepostará vůbec o tak velkou skupinou, kterou důchodci jsou, je prostě nemyslitelná a pokud by ten stav nastal, znamenalo by to obrovský společenský problém, který by vedl asi k hodně vyhroceným konfliktům.

 

Pokud by tohle vše, což je více reálné, nepředběhl bankrot země.

 

Problém, který ale stojí ještě tomu všemu v cestě je samotný výpočet důchodu, kdy právě rozhodné příjmy jsou posledních 5-10 let před odchodem do důchodu. Z logiky věci je jasné, že to je výhodné, protože to že jste v roce 1986 vydělávali 1700Kč a z toho by vám byl počítán nějaký procentuální výsek je šílenost. Jenže pokud budu pracovat do vyššího věku, moje produktivita práce bude nižší, pravděpodobně si budu snižovat úvazek, budu přeřazen na jinou (hůře placenou), ale méně náročnou pozici. Nemůžeme to brát optikou soudců, které musí v 70 letech za stavu, kdy pobírají plat šesticiferné částka a plný starobní vysoký důchod vynést doslova v zubech, aby už konečně z té práce vypadli. Ne, tohle se prostě dít lidem v kovovýrobě u soustruhů, u pecí na zpracování kovů, nebo za kasou v marketu dít nebude.

 

Tedy je nutné se opravdu zamyslet, jak tedy ty důchody budu nakonec počítat, aby ti lidé nešli v 68 letech do důchodu za suché z nosu, i když předchozí roky v plné síle vydělávali velmi dobře, ale v důchodu se jim to již neprojeví moc.

 

 

Takže vidíte, že je toho dost… A my se musíme ptát, zda je nutné udělat něco tady a teď? Ano, protože to uhasí aktuální požár. Musíme udělat či změnit něco teď, aby se to projevilo až za desítky let? Ano, protože nechceme bankrot. Je to spravedlivé, když to dopadne na nízkopříjmové skupiny a střední třídu, zatím co na jiné výdaje, ať už jsou to platy v Senátu, nebo jiné věci stále je? Není. Ale život není spravedlivý, i když se o nějaký balanc v rámci veřejných financí snažíme a snažit nadále musím, protože stát není firma, účel státu je zcela jiný, je především sociální. A tohle musíme uznat i když naše myšlení se stáčí spíše doprava.

 

Napište mi klidně vaše názory, jak vnímáte reformu veřejných financí, protože tohle fakt není jen o důchodech, to je problém celku.

 

Děkuji předem za všechny slušné, milé a konstruktivní komentáře.

 

Vaše Iwi

PS: Když se dva perou, třetí se směje. Jedou do sebe různé nízkopříjmové a středně příjmové skupiny? Chyba! Ne, nezáviďte si, nenechte se rozdělit. Ten starý pán z přízemí vás neokrádá, stejně tak ta mladá maminka s dětmi, jinde vězí podstata, ale proto je nutné to řešit.

 

 

Možná se tak narodila, možná je to…

  

Pamatujete na reklamu Maybelline?

 

Občas na ni vzpomenu, ta pointa je věčná a vděčná, že možná jsme se tak úžasní narodili, ale možná je taky za tím něco zcela jiného, o čem se primárně tolik nemluví a není na první pohled znát. A to zlepšení, které okolí registruje, tak není jen díky kvalitní DNA.

 

Dneska se na tohle témě chci zaměřit ne z pohledu vzhledu, ale hlavně v oblasti pracovní a je úplně jedno, zda jste zdravotník, pedagog, právník, daňový poradce, stavební inženýr, ajťák, designér, nebo prodejce kosmetiky, protože bez tří věcí byste se asi nikdy nedostali ve svém oboru dál, než ke snění, nebo ne na moc dobrou pozici.

 

1) Vzdělání v oboru – pevná kostra, na které lze stavět a ano, často i dost teoretická, což není nutně pokaždé na škodu, trochu mi přijde poslední roky, že se teorie démonizuje, jakoby nebyla vůbec nutná a šlo to nejlépe i zcela bez ní. (Chápu, že nadmíru teorie není ideál, ale ani jeden extrém není rozumná cesta.) A je jedno zda vaší kostrou je škola, nebo rekvalifikační kurz, zaleží na profesi a kam směřujete, každá žádá své, ale rozhodně sejde na kvalitě, jen prázdný certifikát či titul, co vám nic nepřinesl, čímž myslím, že vás nic nenaučil, je k ničemu. Dokonce bych řekla, že sem tam i zdánlivě prestižní název není zárukou a naopak, můžete objevit skutečné perly v oboru na první pohled v místech méně nápadných a ne tak zprofanovaných. Co se týče ještě sběru titulů, tak si neodpustím vsuvku o postupu v tabulkách. Potud dobré. Ale specifikum úředníků ČR mj. mojí oblíbené Finanční správy ČR pak je, že můžete být raketový inženýr, nebo mít lesnickou výšku (true story) a automaticky vás tabulka ohodnotí lépe a nakonec i posune na vedoucí posty. Naproti tomu školství takové kotrmelce a čachry s tituly odkudkoliv nezná a uznává jen vzdělání v oboru a jen do potřebné výše pro danou pozici, což je občas kruté a děje se tak, i když i zde zaměstnanci dostávají plat dle tabulek stejně jako úředník z FÚ. Ale budeme se teď držet tématu toho smysluplného rozvoje.

 

2) Uvedení do oboru či praxe – mít při nástupu dobrého mentora, garanta, je základ. Ten, kdo vám pomůže všechnu tu teorii, vědomosti a čerstvě nabyté dovednosti propojit a začít uplatňovat v praxi při výkonu profese. Zatím co v zahraničí standard, u to v praxi sem tam ještě někde vázne. Je velká výhra, když narazíte na někoho, kdo ve vás vidí potenciál a stojí mu za to, vám předávat know-how, uvádí vás do světa (ať už je tím světem svět daní, nebo učitelství mateřských škol), protože věří, že jste tím, kdo si jeho pozornost zaslouží a máte v oboru šanci uspět. Mentor vás podporuje, těší ho váš růst, neděsí ho váš úspěch a upřímně vám jej přeje. Dodnes nezapomenu na hezkou chvíli, když jsem na jedné své z prvních pozic překonala ve statistice svého skvělého mentora a on mi pak sám přišel srdečně blahopřát. Byl opravdu super a dodnes je. Úsměvné pak je, že má zcela totožné jméno s jedním mediálně nechvalně známým „vlkem“, byť dneska stojí na opačných stranách barikád. Naproti tomu, když narazíte na někoho pravého opaku, koho váš potenciál vyděsí, vyvolá v něm pocit ohrožení, nebo hůř, vidí ve vás dojnou krávu, co roky bude přinášet zisk, ovšem je ji potřeba držet pěkně zkrátka v mezích uvázanou na řetězu, tak to bych označila jen za „velký špatný“ a je na čase jít asi dál, i když to možná znamená udělat krok do neznáma a opustit i zbytek té pochybné jistoty. Něco jak očekávaný vděk, který jistě jednou ze strany těch, kdo vás vysávají dojde, nebo podobné nesmysly, tak do úvah a plánů profesního života fakt nepatří. A lépe přestat si lhát do kapsy. Mnoho z nás si tím projde, ale je fajn, když se dokážete i v tomto hnout ve své mysli z místa.

 

 

3) Průběžné vzdělávání – tady bych se trochu zastavila.

 

Protože právě sem se hodí dnešní nadpis. Spousta lidí kolem vás si možná myslí, že studiem, případně ještě zaškolením v praxi, to pro vás vše skončilo a když sypete i 10 let po ukončení studia aktuální informace a novinky z vašeho oboru, většina to přikládá tomu, že jste zkrátka chodili na školu, tam jste se to naučili. Anebo děláte tu práci. Tak jistě praxí člověk udržuje nějaké povědomí o aktuálním dění v oboru, to ale není vše. Dneska už se dávno téměř žádná profese nemine bez sledování novinek v oboru.

 

Faktem tedy je, že nikdo se tak v obraze nenarodil. Tím chci říct, že ani žádný učený z nebe nespadl. Nikdy není pozdě začít na sobě pracovat a pracovat na sobě není žádná ostuda, naopak! Často platí, že čím chytřejší a informovanější člověk ve své profesi je, tím více času tráví právě vyhledáváním informací a aktivním vzděláváním v průběhu svého života. A ano, i naprosté špičky, nebo spíš právě ty, denně najdou na vzdělávání čas a snaží se nezakrnět. Chodit na školení pravidelně je normální, pilovat jazyky, případně zvyšovat si kvalifikaci, místo Netflixu si přečíst aktuální články k vašemu oboru, místo 50té rtěnky si koupit odbornou knížku (mj. mít přehled o kvalitních autorech ve vašem oboru je základ, říct aspoň 10 jmen, od kterých si ráda něco přečtu, by neměl být problém), sjet místo filmu občas webinář, tak je u takových lidí standard, když se chcete nejen pohnout dopředu, ale taky když nechcete jen tak zakrnět. Kdo zastaví, ten couvá. A ať už jste kadeřnice, lékař nebo rozjíždíte vlastní firmu, platí pravidlo průběžného vzdělávání napříč profesemi. 

Navíc vám to dodá sebevědomí, víte, že i kdybyste o prací teď přišli z různých důvodů, najdete snadněji jinou. A taky je to skvělý trend dnešní doby, kterého se netřeba bát, ale vnímat jej jako bonus. Investice do sebe sama, je tím nejlepším, za co můžete utratit peníze. Tím, že si zvýšíte kvalifikaci, nebo budete dělat práci, která vás těší, nebo umožňuje lépe fungovat v budoucnu časově, tak taky zajišťujete nejen sebe, ale případně i své děti a rodinu benefity jako je spokojená máma – dobrá máma, případně samozřejmě táta.

 

Takže zejména rodiče by se neměli upínat jen k tomu, že jen primární investice do dítěte v podobě 10 kroužků je přípustná. Jako i jiní kolegové z oboru, tak i já jsem lektor a stále mě překvapuje, co nakonec nejvíc stojí v cestě tomu, abychom dělali to, co dělat skutečně chceme. Proto tady občas zmiňuji ty střípky.

 

A za sebe dodám jednu věc, že mít díky práci možnost být v kontaktu s lidmi, kteří jsou o 10 levelů dál něž jste zrovna vy, je sice fajn a sem tam vás to obohatit může, ale dýchání stejného vzduchu vám vědomosti a komplexní znalost aktuálních trendů a novinek z oboru do hlavy nenalije v takovém rozsahu, že na tom můžete stavět svůj profesní život jako na jediném vkladu do vzdělávání.

 

Myšlení bolí, jak pravil klasik. Vzdělávání bolí. Stojí čas, a to úměrně tomu, kolik se chcete posunout a být IN pro trh práce. Stejně tak to stojí často i peníze. Čím prestižnější, tím dražší. Smiřme se s tím, že vysoce kvalifikovaná práce, která bude jednou dobře placená na výstupu, tak je na vstupu hodně náročnou a často i drahou záležitostí v oblasti profesního vzdělávání. Kdo někdy musel na certifikované profesní zkoušky, tak rozumí.

 

Dá se říct, že ty vstupy jde úměrně regulovat podle toho, jak moc se chcete posunout. A občas to stojí i nervy, pokud jste zvolili formu, kde je závěrem ověření nabytých informací – tedy přezkoušení, test. Na druhou stranu tyto věci jsou často velkou motivací se snažit ještě trochu víc, než by tomu bylo čistě díky obecnému zájmu o obor. Základem je nakonec hlavně chtít, skutečně chtít, protože krize přijdou. Doba, kdy se nedaří, kdy vás dohoní další povinnosti mimo vzdělávání, kdy pochybujete o celém svém rozhodnutí. Znáte ty vzdechy, kdy si říkáte, že radši budete tesařem? (mmch. Fajn práce, máme jich tu pár, nebýt zamilovaná do Úzetek, asi budu dělat něco takhle smysluplného.)

 

Další bod, kde je to běh na delší trať, tak je úplná změna profese. Není to zpravidla otázka jednoho odpoledne, pokud chcete být v nové profesi dobří.

 

Na jednu stranu, tak jak v dnešní době ztratila váhu maturitní zkouška a bohužel státní maturita už to nezmění a podobný úděl čeká jednou pravděpodobně i další stupně, zejména jako je bakalářský titul, nebo třeba malý doktorát, o čemž se diskutuje už pár let, tak na druhou stranu dnešní doba nahrává průběžnému vzdělávání a studiu víc než kdy jindy. A tedy z změnám. Nejsme nuceni stagnovat v profesi, kterou jsme si bez znalosti reality všedního dne, zvolili někde v 15 letech.

 

Takže pokud cítíte, že chcete v tom ohledu změnu, tak hledejte, plánujte, zkuste to. Ne, protože kariéra něco znamená. To je hrozně naivní si myslet. Na většinu lidí i na vysokých pozicích po odchodu do důchodu nevzpomene víc než pár bývalých kolegů. Na to je život příliš krátký, aby člověk dělal něco jen pro pocit, že dosáhl nějakého stupínku. (Schválně vyjmenujte teď všechny ministry spravedlnosti od Plyšáka v 89.) 

 

Tím důvodem pro změnu je tedy hlavně to, že se zamyslíte nad tím, zda vás práce baví, naplňuje. Pokud se jen netěšíte do stávající práce kvůli nepříjemnému šéfovi, kolegyni, špatným pracovním podmínkám včetně mizerného ohodnocení, tak možná pomůže změna pracoviště, pokud vás nebaví profese samotná, pak je dobré přemýšlet nad změnou více komplexní. Pokud jste starší a třeba do důchodu zbývá do 10 let, tak proto, že zdraví vám to dá pocítit o dost dříve než mladému vitálnímu tělu, že žijete pod tlakem a toho tlaku začíná být akorát tak dost. Pak se možná hodí jen zvolit příbuzný obor. Na druhou stranu cca 50 let, případné děti velké, bydlení často splacené, to značí velkou volnost a otvírá možnosti, kdy se věkem často limitují lidé jen ve své vlastní hlavě.  

 

Pokud jste mladší, zamyslete se nad tím, kolik vám zbývá času do penze – 20,30 let? Pokud se točíte i kolem 40ky, tak stále vás čeká ještě několik desítek let do důchodu, a to přece stojí za to zkusit je prožít líp a spokojenější.

 

Ještě tady máme speciální úsek, který už jsem lehce naznačila a tím jsou výmluvy, proč na sobě nemůžete pracovat.

K tomu platí zlaté pravidlo, nehledej důvody, ale způsoby.

 

Občas slyším od lidí, že nemůžou, protože mají děti, nebo partner by experimenty v oblasti práce (a příjmů) nepřipustil s argumentem, že to ohrozí rozpočet a fungování rodiny a někdo zase argumentuje tím, že je sám, takže nemá to záchranné lano v podobě partnera.

 

Předně je dobré se pak zamyslet nad tím, že velkou část našeho života jsme my sami aktivně utvářeli. Nežijeme v 18. století, místo pro život i partnera si vybíráme. No a i ty děti máme dneska dost plánované a chtěné.

 

Pokud je ale i navzdory době dnešní uspořádání života nějakého člověka jen výsledkem toho, že se osudem nechá smýkat jak hlemýžď po mýtině, tak to asi ukazuje na hlubší problém, ale i zde lze najít pomoc a řešit ho. Jen tak se posuneme. I když to snadné není, to uznávám.

 

Co se týče vztahů vs. když je někdo single, tak vztah je tak trochu dvousečná zbraň. Mnoho lidí překvapí, že nakonec oni díky okolnostem mohou být v té pozici, kdo ponese náklady nejen své, ale i partnera, domácnosti a případně dětí. Že nebude člověk výhradně vždy jen zachraňován, ale bude taky někdy třeba zachraňovat. A ať už je tou okolností nemoc, nebo jiné okolnosti, když přijdou, musíte se s nimi poprat. Speciálním zpestřením pak je hypotéka, nebo dítě, kdy se nestačí uskromnit, ale ty peníze někde musíte vzít. A taky ačkoliv má každý nějakou peřinu pro těžké časy, tak ani ta není bezedná a stačí jedna mimořádná událost, co zacvičí s rozpočtem (zpravidla vám ji sdělí v autoservisu) a je člověk hned víc ve stresu. 

 

Na druhou stranu mám někdy dojem, jakoby lidé ve vztahu měli pocit, že jsou zbaveni základních lidských práv a zkrátka už nemůžou dělat nic, když nemají souhlas partnera. Tím myslím, že je skutečně dokážou zazdít na cestě k postu finančního ředitele, na který beze  sporu mají, věci jako to, že partner odmítá sám vařit oběd a nárokuje si partnerům čas, potažmo život. Vždycky mě zarazí, jak lidi rozhodí, že to vnímáme v rodině jinak. Nechápu, proč by vdaná žena, nebo ženatý muž nemohl přijmout třeba stáž na pár měsíců někde jinde, když z dlouhodobého hlediska to má logiku a současně taky nejsme povinni se sebeobětovat nikomu. Partner, rodina by se měla navzájem podporovat. A osobně jsem právě za tohle asi ve své rodině vděčná nejvíc. 

 

Ze zkušeností v praxi asi napíšu, že zejména ženy (i když nejen ony!), pokud jsou vdané a mají malé děti, tak jakoby neměly nárok chtít víc, nebo chtít změnu. A často se samy bojí takový svůj postoj prosadit. Protože oporu nemají jak v partnerovi, tak často ani v ženách starší generace.

 

Tady je pak na místě komunikace. Sednout si a promluvit si bez emocí (což je někdy těžké) oboustranně o svých přáních a cílech, ale taky o obavách, o faktech a okolnostech, které je nutné do rozhodování zahrnout. Fakt, že ale manžel neumí vařit, není skutečně důvod, aby se žena vzdala svých cílů, ale je to jen bod, který je nutno vyřešit. Ať už sestavením jednoduchých receptů, které si vyzkoušíte první společně, nebo výpomocí v rodině, od sousedů v rámci směnného obchodu – sousedka uvaří občas oběd, kdy ji např za suroviny zaplatíte/nebo je zajistíte a manžel na oplátku sousedce poseká ještě zahradu, nebo složí dřevo. Možná ani netušíte, že máte ve svém okolí třeba starší osamocenou ženu, která by takovou směnu uvítala. Nebo samozřejmě můžete z rozpočtu pustit chlup a zaplatit si donášku jídla atd. Faktem ale je, že většina střední třídy i vysokoškolsky vzdělaných lidí bojuje s financemi.

 

Pokud vzhledem k rozpočtu a náročnosti péče o rodinu, není možná forma vzdělávání, kterou byste rádi, zkuste hledat jinou, podobnou. Láká vás oblast práva? Ovšem nastoupit na denní studium Právní nauky na 5 let je teď nereálné se 3 malými dětmi a rodičákem? Co zkusit specializaci na kombinovaném studiu? A když ani to ne, tak co využít čas večer ke shlédnutí přednášek zdarma na You Tube, které lze i jen poslouchat třeba při žehlení, kdy defacto můžete načerpat a vstřebat řádně teorii, hodně základních studijních materiálů je i zdarma, nebo ke stažení, nebo výměnou přes Primát.cz, a až se situace zlepší časově a finančně u vás doma, tak můžete najet na studium, které vám dá díky získaným znalostem už časově méně zabrat, protože už si dosadíte jen změny, ale ten základ se nehnul skoro 2 tisíce let. (to je trochu nadnesené, ale věřím, že si rozumíme.)

 

Chci tím jen ukázat, že vždy jsou možnosti. Ale pokud nemáte zájem na sobě pracovat, nekažte si karmu a neřešte závistivě druhé, zda jejich finanční ohodnocení je adekvátní, když na sobě dřou, neprskejte, že byste taky sypali věci z rukávu, ale maminka a tatínek vám neumetli cestičku, protože ne každému rodiče cestu umetli a taky po zbytek života je to spíš na vás samotných, kam se z té první pozice po škole dál vypracujete. Nemůžu vynechat, že i s tímto jevem určité jedovatosti a závisti se v praxi setkávám ve vztahu k těm, co na sobě pracovat chtějí a není nad to, se pak z takových drobných traumat a zklamání nad postoji určité části společnosti vypsat po večerech na blog. (Sem vložen očividný vtip.)

 

Takže věřím, že snad vás dnešní článek nalákal spíše k posunu sebe sama, nebo ujistil, že když tou cestou jdete a někdy může být hodně těžká, tak je stále ta vaše, kterou jste chtěli a že za to stojí. Ať už je to jen školení, kurz, škola, stáže, vše se počítá. A já vám za to tleskám.

 

Vaše Iwi